
Vel. Karlovice zast., ŽST (517m) – Pod Kyčerou (721m) – Příschlop, sedlo (850m) – Sedlo Bukovina (985m)
Zelená turistická značka vás povede z centra Velkých Karlovic do sedla Bukovina v hlavním hřebeni Javorníků. V průběhu cesty zažijete ostrá stoupání, která se kompenzují návštěvami horských osad se starými roubenými chalupami a výhledy na okolní kopce. Zažijete Valašsko v jeho ryzí podobě. Udávaná délka trasy je 8km. Výstup je vhodný spíše pro pěší.
* * *
Velké Karlovice se rozkládají na horním toku Vsetínské Bečvy a svou rozlohou se řadí k největším vesnicím v ČR. Založil je majitel rožnovského panství Karel Jindřich ze Žerotína listinou z 8.11. 1714 a pojmenoval je po sobě. Karlovice však ležely na panství vsetínském, které patřilo Illésházyům, což vedlo k mnoha územním sporům. Z té doby víme o 9 usedlostech, postavených v podstatě „na černo“, protože oblast Karlovic byla kolonizována až jako jedna z posledních na Moravě a neměla ještě svůj status. 60 let trvající spory o vlastnictví nové obce ukončila nakonec sama Marie Terezie, která si dala předložit katastrální mapu a nakreslila hranici mezi oběma panstvími. Tím zároveň vznikly Malé Karlovice, které byly k Velkým Karlovicím znovu připojeny až v roce 1966. Ze starých dob se zachovalo několik stavebně-kulturních památek, jimž vévodí dřevěný kostel Panny Marie Sněžné (1754) postavený ve stylu pozdního baroka či Karlovské muzeum, jež návštěvníkům přibližuje obraz života lidí v tomto rázovitém koutu Valašska. Muzeum se nachází v centru obce v budovách fojtství (1793) a polozděného kupeckého domu Karla Barviče (1813), který byl posledním karlovským fojtem. Do začátku 19.stol. měla obec čistě zemědělský charakter, později orientovaný na práce v lese. Dostatek dřeva v panských lesích vedl k založení panských skláren Františčina huť (1826-1912) na konci železniční trati, Mariánské huti (1862-1930) na místě bývalé dehtárny v Leskovém a Karolinina huť (1863-1931) na území osady Karolinka. Ty si pronajal a později odkoupil židovský přistěhovalec Salomon Reich, jehož působení připomíná železniční trať Vsetín – Karlovice, bývalé dělnické kolonie, židovský hřbitov, bývalá soukromá synagoga v obytném domě č.p. 970 v areálu bývalé Františčiny huti, Reichova rodinná hrobka nad bývalou Františčinou hutí, kaple patrona hutníků sv. Floriana nad bývalou Mariánskou hutí nebo křišťálové lustry v dřevěném kostele. Až do první republiky znamenalo období sklářské výroby pro obec zlatý věk. Přibylo obyvatel a dařilo se i živnostem. Koncem 19.stol. se zde nacházelo až 20 vodních mlýnů, pil a valch. Není tedy divu, že asi 80% domů je postaveno ze dřeva. Po nacistické okupaci se Karlovice staly pohraniční obcí. Kvůli zavedení přídělového systému začal v roce 1939 na místní dopadat nedostatek zboží každodenní potřeby a potravin, což vedlo k pašování zboží ze Slovenska a černému obchodu. Dalšími pamětihodnostmi jsou měšťanský dům č.p. 451 v centru obce, pomník padlým partyzánům, budova fary, několik božích muk a kapliček. Z Karlovic pochází také řada lidových umělců.
Zelená turistická značka začíná u železniční zastávky nad dřevěným kostelem, ke kterému stojí za to se před túrou podívat. Kostel je součástí projektu Otevřené chrámy, takže se jím v létě můžete nechat provést. Dřevěný kostel Panny Marie Sněžné se začal stavět 1.5. 1753 společným nákladem hraběte Františka ze Žerotína a místních poddaných. Použité dřevo pochází ze stromů, které na parcele dřív rostly. První mše svatá se konala 15.8. 1754. O týden později byl kostel slavnostně požehnán valašskomeziříčským děkanem. Vždy v tento den se zde konala i pouť, a to až do roku 1811. Poté byla přeložena na neděli, která připadne po 5.8. Založení kostela vrchností vedlo zřejmě k tomu, že dostal pro dřevěné sakrální stavby nezvyklou podobu. Výstavbu prováděli zkušení tesaři, čemuž odpovídá velmi kvalitní a technicky přesné opracování dřeva. Podle tradice byli většinou z Karlovic a vedl je Jan Žák z Hážovic. Kostel Panny Marie Sněžné je pojat jako barokní centrála na půdorysu řeckého kříže s hlavní lodí orientovanou ve směru východ-západ, jen polokruhovité zakončení ramen bylo nutno z čistě technických důvodů nahradit polygonem. Nad středem kostela byla vztyčena drobná barokní zvonicová věžička s cibulovou bání. Nad vnitřním vchodem do kostela stojí nápis: "Léta Páně 1754 dne 21.srpna: rozveselil jsem se v těch věcech, které jsou pověděny mně: do domu Páně půjdeme. Žalm 121". Interiéry kostela byly původně bez nátěru, stejně jako stěny a lavice. Před rokem 1900 byl celý interiér kostelíka vymalován bílou olejovou barvou. V roce 1928 byla pořízena malba napodobující dřevo a kazetové obložení, jak ji známe dnes. Původní hlavní oltář se sochou Panny Marie Sněžné, jenž byl velmi podobný bočnímu oltáři sv. Jana Nepomuckého, byl v roce 1894 nahrazen nynějším. Již v roce 1830 stál v chrámu také boční oltář zasvěcený sv. Ondřeji a v roce 1893 jej doplnily boční oltáře zasvěcené Panně Marii Lurdské a onomu sv. Janu Nepomuckému. Podlaha kostela byla původně tvořena dlouhými silnými fošnami. Ty se však vyšoupaly a byly nahrazeny velkými valouny. Až v roce 1948 byla položena současná dlažba. V roce 1946 bylo instalováno do křišťálových lustrů, které roku 1892 daroval kostelu židovský majitel skláren Salomon Reich, elektrické osvětlení. Střecha kostela byla v minulosti natřena červenou olejovou barvou, dnes je šindel pouze napuštěn impregnací. Duchovní správa byla ve Velkých Karlovicích ustanovena roku 1755 jmenováním kaplana z rožnovského panství. V roce 1784 zde působil již kaplan samostatný, povýšený roku 1843 na faráře.
U rozcestníku Vel. Karlovice, zast., ŽST (517m) se kříží žlutá turistická značka do sedla Příschlop (6km) a na Soláň (6km) se zelenou značkou do sedla Příschlop (6km) a na Čarták (6km).
První úsek zelené trasy je dlouhý 2,5km. Značka se vydává po vyšlapané stezce za zády železniční zastávky zhurta do kopce, aby vzápětí zaplula do lesa bez výhledů a téměř kilometr stoupá dosti náročným sklonem k horní stanici vleku ve ski areálu U Bambuchů. Před závěrečným krpálem se akorát po pravé straně pěšiny objeví pomník Jana Vindiše, mladého kněze z Frýdlantu nad Ostravicí, který v tomto místě náhle zemřel cestou do školy, kde vypomáhal. Stalo se tak 26.9. 1928, pouhé 3 měsíce po jeho vysvěcení.
Příkře stoupající pěšina vstoupí do dráhy lyžařského vleku a pohlédne pruhem sjezdovky dolů na část Velkých Karlovic při úpatí Oslovečku (723m) či na Kotlovou (869m) v hlavním hřebeni Vsetínských Beskyd. Následuje střední stoupání těžbou prořídlým lesem, obtočíte bezejmennou kótu (718m) a z další holiny už spatříte výraznou Koncovou (895m) se stejnojmennou horskou osadou, jež volně přechází do výhledového Javorníčku (862m).
Krátké střední klesání mýtinou se změní v mírné až volné stoupání lesem do plytkého sedýlka pod vrcholem Kyčery (743m). Zde visí na stromě ukazatel Pod Kyčerou (721m), při němž končí žlutá značka z Velkých Karlovic (2km) od zaniklé Františčiny huti a zelená odtud pokračuje 3,5km na Příschlop. Kyčera je v Beskydech a na Valašsku velmi běžným pojmenováním, možná nejčastějším, co se názvu kopců týče. Valaši jím označovali pastvinu nebo louku, která se nacházela vysoko v horách a byla tradičně využívána pro letní pasení dobytka a ovcí.
Zvolna stoupající zelená značka vyjde z lesa u osady U Kuřičků. Zprvu vidíte jen louku s posedem a hřbetní část Javorníčku. Nato přejdete zalesněný terénní hrbolek a zjevíte se na rozlehlé louce s bílou kapličkou Naděnka, zvanou též kaplička pod Kyčerou. Oválný tvar kapliček není na Valašsku příliš častý. Kaple není nijak datována a není znám ani její původ.
Turistický chodník nyní výrazně stoupá, přičemž nabídne výhled na Vsetínské Beskydy v okolí jejich jediné tisícovky Vysoká (1024m), jí předsunutou zalesněnou Miloňovou (846m) s rozhlednou a nejblíže situované rameno sousedního výběžku kopce Adamík (743m). Z výše položené loučky pod kótou 765 m.n.m. se výhled navzdory stromům rozšíří ještě o sedlo Třeštík, vrch Čarták (953m) s rozhlednou a soubor návrší s osadou Polana v okolí Vysoké, plus špičatý vršík Soláň (861m) se stejnojmennou osadou o něco západněji v hřebeni.
Mírným stoupáním přes les se během chvilky doberete hřebenové louky nad osadou Štucov. Ta skýtá první panoramatický výhled, a to zprvu na Javorníček (862m), nejvyšší bod horské rozsochy s řadou bezejmenných vrcholků, jež obepínají karlovské údolí Pluskovec. Závěrečný vrch (718m) zaujímají široké lučiny osady Kyčerka a sjezdovky ve stejnojmenném ski areálu. Snadno při jeho úpatí identifikujete centrum Velkých Karlovic, které se sice skrývá v zeleni, nicméně budovu Grandhotelu Tatra nad ním ve svahu Fojtova vrchu (634m) najdete určitě. Přímo od hotelu stoupá boční hřeben Medvědího (697m) k Soláni (861m), podobně jako ostatní kulisovitě řazené boční hřebeny Kopencové (762m), Jaseníkové (775m) a Přední Kyčery (762m). V hlavním hřebeni Vsetínských Beskyd se kromě Soláně objevuje také Tanečnice (912m), situovaná opticky jakoby nalevo za výrazným vrcholem Kopencové, široký Beskyd (892m) a nejvýraznější Cáb (841m) s dlouhým úbočím. Nakonec se můžete ohlédnout i za sebe na zdolanou Kyčeru.
Značka se napojí na lesní svážnici a středním tempem stoupá asi 300m na další horskou louku u osady Koncová pod stejnojmenným homolovitým vrchem (895m). Rozlehlé louky jakožto pozůstatky mnohem rozsáhlejších pastvin připomínají, jak rozšířené bylo kdysi na Valašsku horské hospodaření. Zemědělská výroba tu měla jen doplňkový význam. Hlavní obživou starých Valachů bylo totiž pasení ovcí a dobytka. Valaši si zvykli pobývat ve vyšších horských polohách a už od svého příchodu na Moravu ve 14. až 17.stol. nekompromisně mýtili beskydské lesy, aby měli kde salašit. Lesní porost se zachoval jen v nejnepřístupnějších polohách. Valašská sídla byla malá, poměrně řídce rozptýlená a téměř výhradně venkovského typu. Setkat se s nimi můžete dodnes po celých Beskydech.
Svážnice Koncovou obchází a krajem lesa bez výhledů ostře stoupá k výše položeným chalupám, kde zmírní. Pohodový úsek lesem vás po chvilce přivede k hospodářství U Planků s několika roubenýma chalupama. Kusé výhledy mezi stromy v zahradě směřují k hlavnímu hřebeni Javorníků. Jde o jediné místo trasy, odkud jsou vidět Kasárne. Poté cesta táhle středně stoupá pod svažitou orchidejovou louku a maká až k samotě pod Gigulou se dvěma tradičními chalupami, k nimž jen krátce středně seběhne. Na místě byste našli historický hraniční kámen s nečitelnou datací 173?, tedy z období nedlouho po založení Karlovic, kdy se ještě řešilo vedení zemské hranice. Zároveň při kraji pozemku roste shluk jalovcových keřů. Zdejší jalovcová pastvina je typickým pozůstatkem dávného pasení ovcí. Jalovce totiž extrémně milují světlo, proto se vyskytují na pastvinách, slunných stráních a skalních výchozech. Jsou nenáročné, dobře snáší i suchou půdu a mohou se dožívat až několik set let. V zastínění však brzy odumírají. V ČR je jalovec obecný řazen mezi ohrožené druhy, zejména vinou zalesňování, úprav krajiny či nadměrného sběru aromatických jalovčinek, jež se používají v léčitelství, v kuchyni, ale také jako surovina pro výrobu alkoholických nápojů (borovička, gin). Dobytek pichlavý jalovec nespásá, jeho skupinový výskyt proto indikuje pastevní využití pozemku v minulosti, stejně jako na ceduli zmíněný výskyt dnes vzácného sarančete vrzavého. To potřebuje ke kladení vajíček obnažené plošky půdy, které svými kopýtky vydupávají právě pasoucí se ovce.
Mírným stoupáním pokračuje lesní cesta na terénní hranu Giguly (951m) k posedu, odkud se otevírá výhled do hluboko zařezaného údolí Malých Karlovic, formovaného z opačné strany Lopušnou (913m). Mezi Malými a Velkými Karlovicemi stojí Adamík (743m), za ním hned Miloňová (846m) a nad ní hlavní hřeben Vsetínských Beskyd od Benešek přes Vysokou (1024m) až po Čarták (953m) s rozhlednou. Zpoza nich ještě vystupují nejvyšší vrcholy Moravskoslezských Beskyd – Radhošťský hřbet s Pustevnami, Tanečnicí (1084m), Čertovým mlýnem (1206m) a Kněhyní (1257m), dále samostatný Smrk (1276m) s výstupkem Malého Smrku (1174m) a ten vrchlík vpravo je Travný (1203m). Lysou horu (1024m) bohužel zcela zakrývá Vysoká.
Vrstevnicová cesta se rychle blíží úbočím Giguly k sedlu Příschlop a přetíná pruh vytěženého lesa. Díky odlesnění se po levé ruce otevře výhled na sousední mohutnou Lopušnou (913m) s areálem statku U Rajmunda v úbočí. Za Lopušnou po levé straně vystupuje Čarták (953m) s rozhlednou Súkenická a vpravo se ramenem načepýřené Černé hory (980m) napojuje na bezejmenný puchýřek v hlavním hřebeni Javorníků. Za tímto „puchýřkem“ se ukrývá sedlo Gežov, no ani Veľký Javorník (1072m) vidět není. To, co vyčuhuje dál za Černou horou je totiž Hričovec (1060m). Od „puchýřku“ blíž se táhne výhledová hřebenovka směrem na Stratenec (1055m). Mnohem lépe jej uvidíte během středního sestupu z Giguly do sedla Příschlop, v němž se rozprostírá rozlehlá louka se dvěma chalupama a zastřešeným odpočívadlem pro turisty. Možná se vám podaří zahlédnout i nízkou rozhlednu na Stratenci.
Názvy Gigula, Kykula či Kykulka se vyskytují výhradně v česko-polsko-slovenském karpatském pomezí, podobně jako názvy Příslop či Příschlop, které označují průsmyk nebo sedlo mezi kopci, kudy se dá přejít z jednoho údolí do druhého. To je případ i tohoto sedla. Kromě zelené značky z Karlovic (6km) do něj přichází žlutá značka z Karlovic (6km), zelená z Bukoviny (2km) a cyklotrasa z Javorníčku (1,5km) do Tísňav (2,5km). Ty všechny se scházejí u rozcestníku Příschlop, sedlo (850m).
Zelená značka projde mezi chalupama a vstoupí do lesa. Ještě nad sedlem se to pozvolné stoupání nezdá tak hrozné, jen se místy drží bláto. Pak se ovšem krátkým náročnějším stoupákem vyškrábete na terénní hranu, po níž vede zkratka na Stratenec, a na druhé straně začnete pro změnu zase zvolna klesat táhlou úzkou pěšinou do prameniště drobného přítoku potoka Stanovnice. Prameništní oblouk porůstá řídký mladý les. Krásně je odtud vidět zpátky na Gigulu (951m) a je zajímavé, že přes Příschlop lze bez omezení dohlédnout až na 20km vzdálené dvouvrší Čertův mlýn (1206m) – Kněhyně (1257m) s Tanečnicí (1084m).
Středně stoupající pěšina se pod Stratencem dostává na slovenskou stranu státní hranice, neboť ta se zde táhne nezvykle pod hřebenem. Tento stav je kompromisním řešením po staletí trvajících bojích o Javorníky, který vlastně začal zcela nevinně. Už od 1.pol. 16.stol., kdy území Velkých Karlovic nebylo ještě ani zdaleka osídleno, byly Javorníky sporným územím. Ačkoli až po hřeben patřily k Moravě, povolilo kdysi dočasně rožnovské a vsetínské panství přilehlým uherským vesnicím pást a sušit seno v Javorníkách, z čehož si uherská strana odvodila, že celé pohoří patří jim. Uherský rod Podmanických dokonce požádal uherského krále Ludvíka o oficiální přeložení zemské hranice až na Vsetínskou Bečvu. Ludvík jim v tom roku 1522 vyhověl, jenže už jaksi nepožádal moravský zemský sněm o svolení ke změně hranic a neinformoval ani moravské pány. Na sporném území začalo tedy docházet k násilným střetům. Moravští páni vyslali do oblasti v letech 1523 a 1525 komisi, jež měla hranici společně s uherskou stranou vytyčit. Došlo sice k dohodě, že hranice vede hřebenem Javorníků, ale uherská strana tuto dohodu porušila a pokračovala v násilných nájezdech. Roku 1535 se už sporem zabývali i moravští stavové a panovník. Uherská vrchnost znovu slíbila, že se bude chovat pokojně, jenže navzdory tomu dál zajímala moravský dobytek, načež Moravané na oplátku zajímali dobytek uherský. Znova byla svolána komise, znova se 5.5. 1550 stanovila předběžná opatření a znova je Podmaničtí nerespektovali, takže pokračovalo jak zajímání lidí a dobytka, tak vypalování moravských obydlí. V roce 1590 vznikla prošetřovací komise, která vyslechla svědky a dopátrala se prapůvodu těchto územních sporů. Přesto se v letech 1723 a 1733 spory opět vyhrotily do násilných akcí s oběťmi na životech i na majetku. Největší bitva mezi Moravčíky a Uherčíky byla svedena v Karlovicích na Machůzkách v roce 1733 a zůstalo po ní 13 mrtvých. Na Machůzkách pak Karlovjané vysadili v upomínku této bitvy památné lípy a vztyčili kříž. Až 31.8. 1734 byla císařovnou Marií Terezií osobně zakreslena současná kompromisní hranice pod hřebenem. Ještě v roce 1844 se uherská strana pokusila nárokovat celé sporné území, avšak hranice zůstala zachována. Na osadě Kasárne bylo poté zbudováno strážní středisko pro ochranu zemských hranic a v roce 1833 tu byly postaveny kasárna pro vojáky, kteří při epidemii cholery v Uhrách bránili rozšíření nákazy na Moravu. Během 2.sv. války posunuli Němci hranici mezi Protektorátem a Slovenským štátem z praktických důvodů na hřeben, kde po nich zůstaly hraniční kameny, nicméně po válce se hranice zase vrátila do stavu z roku 1734. V letech 1993-2001 se česká vláda snažila podhřebenovou část Javorníků získat zpátky pro Českou republiku výměnou za jiné území, leč neúspěšně.
Zákruta stezky nad prameništěm nabízí dík vystoupaným metrům a nízkým stromům pěkný průhled do Beskyd, konkrétně na Vysokou, Smrk, pak na Lysou horu, Travný, sedlo Třeštík, Lopušnou, poté navíc Bílý kříž a česko-slovenský Malý Polom.
Ostré stoupání postupně ochabuje do mírného a širokou stezkou přijdete do sedla Bukovina v hlavním hřebeni Javorníků. Zde najdete dva info panely s mapou, turistický přístřešek a balvan s kovovou plaketou symbolizující 12.zastavení naučné stezky. Píše se tu: „Bukovina, zarastajúca horská lúka, jedno z miest výskytu karpatského druhu nevädza mäkká v Javorníkoch, kameň venovala obec Papradno.“ Rozcestník Sedlo Bukovina (985m) se rozpřahuje červenými hroty po hřebeni na Stratenec (0:35 hod.) a Malý Javorník (0:30 hod.). Zelená značka tu po 8km končí.
Javorníky jsou pohoří na hranicích Moravy a Slovenska v geomorfologické oblasti Karpat. Česká část se nachází v etnickém regionu Valašsko. Geologické složení pohoří je poměrně jednotné, tvoří je flyšové série pískovců a slepenců, rozlámané na jednotlivé geologické kry. Částečně odlesněný členitý hřbet se větví na zalesněné rozsochy, jež se táhnou v délce asi 30km od Lyského po Makovský průsmyk. Součástí Javorníků je také malý celek Lemešné a izolovaná Makyta. Ve vyšších polohách Javorníků převládají smrčiny s občasným výskytem jedle, ve svazích se částečně dochovaly původní bukové a jedlobukové lesy. V lesích se vyskytují velké šelmy: rysi, vlci a medvědi, kteří přecházejí ze Slovenska na Moravu.
Aktuálnost k 10/2024
Délka trasy: 7,2 km
Převýšení: 470 m
