<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Rožnov p. Radh. (378m) – Rysová, sedlo (535m) – Hážovické díly, rozc. (650m) – Valašská Bystřice, BUS (458m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Červená trasa o délce 7,5km se vydává z Rožnova p.R. přes kopec do Valašské Bystřice a lze ji kombinovat s jízdou busem nebo ji celou zvládnout na kole. Většina cest jsou asfaltky, v menší míře lesní svážnice. Navštívíte rožnovské náměstí, hospůdku na Dílech, budete se kochat výhledy k Rožnovu, na Radhošť či do údolí Bystřičky a nakonec spatříte unikátní hrobky legendárních portášů.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Město <b>Rožnov pod Radhoštěm</b> je poprvé zmiňováno 28.11. 1267 v listinném seznamu majetku či spíše poslední vůli svého zakladatele Bruna ze Schaumburku, olomouckého biskupa. Postaveno bylo doslova „na zelené louce“ na břehu Rožnovské Bečvy a až do začátku 19.stol. bylo celé dřevěné. K roku 1310 se datuje první zmínka o strážním hradu nad Rožnovem, který měl Moravu chránit před vpádem Uhrů, neboť tamní král Béla žil s Přemyslem Otakarem II. v nepřátelství a Rožnov byl tou dobou poslední osadou u hranic. Hrádek se postupně rozrůstal, jak měnil majitele, zánik mu však přinesl loupeživý rytíř Jan z Messenberka, kvůli němuž byl hrad roku 1539 na rozkaz císaře rozbořen. Roku 1548 získali panství Žerotínové a udrželi si ho až do 19.stol. Za jejich vlády došlo k rozvoji sklářství a tkalcovství a vtiskli se také do městského znaku v podobě černého lva. Tkaním plátna a mušelínu byl Rožnov známý v celé rakouské monarchii, věhlas si získal valašským vyšíváním, ale též existencí papírny (1687) a pivovaru (1712). V roce 1796 si zdejších příznivých klimatických poměrů všiml brněnský lékař Dr. Kročák a poslal sem první 4 neduživce s prsní chorobou. Překvapivě dobrý výsledek a narůstající počet hostů dal podnět ke vzniku klimatických lázní. Zpočátku se léčilo žinčicí a terénními vycházkami, později také koupelemi a elektroléčbou. Tou dobou stály na náměstí první 4 nízké zděné domy, první větší jednoposchoďový dům byl vystavěn teprve roku 1839. Po 2.sv. válce nastává rozmach výstavby i průmyslu, což roku 1960 ukončilo provoz lázní a jejich obnova již není kvůli změně klimatu možná. Největším tahákem Rožnova je rozsáhlé Valašské muzeum v přírodě s Jurkovičovou rozhlednou, na náměstí kostel Všech svatých, pomník T.G. Masaryka a samozřejmě hradní zřícenina.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Výchozí bod turistických tras, počáteční rozcestník <b>Rožnov p. Radh. (378m)</b>, je situován u hlavního mostu přes řeku Bečvu směrem k rožnovskému náměstí a soustřeďuje na sobě všechny čtyři barvy tras. Žlutá měří pouhých 300m a má za úkol navigovat návštěvníky od autobusového a vlakového nádraží. Zbylé značky již směřují klasicky do dvou stran. Modrá vede 14,5km k přehradě Bystřička, ale také 8km na Kamenárku, zelená 9,5km na Velký Javorník a 9,5km Na Kamenné, červená 9km na Radhošť a též 7,5km do Valašské Bystřice.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Červená značka míři podél městského parku do ulice ke kostelu a odtud na Masarykovo náměstí. Na místě dnešního <b>kostela Všech Svatých</b> stávala jakási církevní budova již před založením města. V písemných pramenech se nejdříve zmiňuje dnešní fara, a to v roce 1490. První popis kostela pochází až z roku 1672, kdy šlo o kostel dřevěný. Současný zděný kostel byl vybudován podle plánů stavitele Jana Ignáce Čapka z Nového Jičína v letech 1748-1752 a do dnešních dnů si zachoval téměř nezměněnou podobu. Barokní chrám je jednolodní stavba dlouhá 35m, široká 14m a 15m vysoká. Věž dosahuje výšky 30m a visí v ní 4 zvony, z nichž pouze umíráček je původní a je datován k roku 1762. Ostatní zvony byly zrekvírovány pro válečné účely za první i druhé světové války. Současné zvony tedy pocházejí až z poválečného období. Kolem kostela se dříve prostíral hřbitov. V půli 19.stol. byl hřbitov rozšířen a v jeho kamenné ohradní zdi byly zbudovány secesní kapličky křížové cesty podle návrhu místního stavitele A. Bayera. Interiéru dominuje mohutný barokní oltář s oltářním obrazem Všech svatých od vlámského malíře Antonise Schoonjanse. Nad hlavním oltářem jsou v medailonku namalovaní 3 andělé zastupující 3 hlavní křesťanské ctnosti – víru, naději a lásku. V dalších kruhových medailonech se nachází podoby 4 evangelistů. V kopuli je pak vyobrazena Poslední večeře Krista s apoštoly. Tyto malby provedl Gustav Boček ze Šternberka. Varhany byly dvakrát vyměněny, ty současné jsou z roku 2000.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Masarykovo náměstí je centrum města, ovšem historicky ani lázeňsky moc nevypadá. Je to tím, že zděné domy nejsou až tak staré. Pouze barokní <b>sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriana</b> pamatují Rožnov ještě celodřevěný. Florian totiž pochází z let 1722-1746 a u Nepomuckého to bude podobné. Jen pro zajímavost – nejtěžší chvíle zažilo náměstí v květnu 1945, kdy byl Rožnov po 42 hodinách bojů dne 6.5. osvobozen. Možná právě skutečnost, že se přímé boje Rožnovu prakticky až do 4.5. vyhýbaly, způsobila, že obyvatelstvo města následnou fázi osvobození podcenilo a nebylo tak na příchozí boje připraveno. Paradoxem zůstává, že patrně většina padlých zemřela zcela zbytečně, ačkoliv řada obyvatel byla předem varována německými i maďarskými vojáky, že se blíží fronta a v Rožnově se bude určitě bojovat. Přesto se stalo, že 4.5. v odpoledních hodinách, kdy ruští vojáci započali dělostřelecké ostřelování náměstí a jeho blízkého okolí, bylo v ulicích příliš mnoho lidí, kteří v relativním klidu nakupovali, postávali a vzájemně diskutovali o osvobození, eventuálně se na možné příchozí boje teprve chystali. Mnoho lidí bylo zraněno střepinami z dělostřeleckých granátů a 17 z nich se již osvobození nedočkalo. Vzhledem k faktu, že většina německých jednotek opustila město ještě před zahájením útoku, se zdá, že Rudá armáda zaútočila na město zbytečně velkou silou a značně tak přispěla k tomu, že byl Rožnov nejvíce postiženým městem z celého okresu Vsetín. Dohromady tu bylo 37 budov zcela zničeno, 229 poškozeno a konečné škody na majetku dosáhly částky přes 104mil.Kč.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značka se prosmýkne horní stranou náměstí, vybíhá kol městského úřadu ven, aby se na chvilku spojila s obchvatem náměstí a krátce nato již odbočuje doprava na Kramolišov. Místní část Kramolišov je čtvrtí rodinných domů. Pojmenovaná je podle učitele, spisovatele a amatérského divadelníka Čeňka Kramoliše, místního rodáka, který zde má pomník. Kramolišovem vede silnice do Valašské Bystřice s pravidelným autobusovým spojením, takže se po výletě snadno dostanete zpátky. Trasa stoupá podél cesty 700m do středně se zvedajícího úpatí Rysové hory, načež vybočí doleva na úzkou asfaltku vedoucí ven z města. Poslední novostavby stojí už mezi poli a otvírá se od nich první významnější výhled na okolí Rožnova, který se bude postupně zlepšovat. Zhlédnete Radhošť (1129m) s kaplí a vysílačem na vrcholu, jemu předsunutou Velkou Polanu (981m) s Černou horou (891m), sedlo Pindula schované za vršíkem Chumchálky (633m), hřeben Veřovických vrchů s nejvyšším Velkým Javorníkem (918m), městskou zástavbu v dolíku Rožnovské Bečvy i menší trojúhelníkový výčnělek Hradisko (522m), na němž stával hrad Rožnov.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Výrazně stoupající asfaltka vstoupí do lesa v úbočí Rysové hory (554m), míjí hospodářství Pod Rysovou a na světlo vychází prakticky až v týlu hory, kde při cestě stojí pár domů. Lokalita se nazývá Končiny a nabízí krásný výhled. Zprvu čučíte jen dopředu na vrchůlek (596m) předsazený hřebeni Hážovických dílů (704m). Nato se po pravé ruce odhalí údolíčko Uhliského potoka v prostoru rožnovské podhorské části Uhliska, v popředí napravo stojí vrch Vápenka (523m), o něco dál výrazná Dálnice (599m) a v dáli homogenní uskupení kopců kolem Vrchhůry (692m). To je ta s vysílačem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na osadě stojí rozcestník <b>Rysová, sedlo (535m)</b>, kterému chybí jedna směrovka. Nedozvíte se tak, že máte za sebou prvního 2,5km a další 2km pošlapete na Hážovické díly. Červená trasa vás povede zvolna do kopce, po uježděné cestě k lesu nad Končinami. Odtud se otevírá skvělý půlkruhový výhled jak na Vápenku s Hradiskem, na Rožnov, na hřeben Veřovických vrchů, ale hlavně na celý Radhošťský hřbet zastoupený již známým Radhoštěm s Černou horou, zakončený dlouhým úbočím Čertova mlýna (1206m). Vidno Martiňák, Trojačku (987m), Kladnatou (918m), kopce kolem Horní Bečvy, dokonce úbočí Vsetínských Beskyd a řádek vršíků, rozdělujících Rožnovskou brázdu na údolí Rožnovské Bečvy a Hážovického potoka. Vidět jsou samozřejmě obce Vigantice či Hutisko.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Středním stoupáním obkružuje trasa bezejmenný zalesněný vršek (596m), aby se dostala na osadu Hlaváčky. Ty tvoří meziprostor pod Díly, jejichž olysalé prostranství vidíte na hřebínku přímo před sebou. Tento hřebínek tvoří mimochodem Zvonový (744m), hřbet Hážovických dílů (704m) a Kykula (679m). Na horním okraji Hlaváčků se točí asfaltová silnice, po níž sejdete středně dolů mezi domy a tu již spatříte vyšlapanou stezku klikatící se protějším úbočím vzhůru. Trefit na ni není těžké a je to krátké stoupání. Jen z nejnižšího bodu Hlaváčků vystoupáte po silnici k jedné z chalup a červené turistické značky vás už navedou. Krátké ostré stoupání vede vymýceným pruhem lesa, takže se můžete zpětně kouknout na Hlaváčky, na Radhošť i na Velký Javorník s nejbližšími přilehlými vrcholy Kyčera (875m), Kamenárka (862m) a Dlouhá (859m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Prostranství na vyvýšené lokalitě tvoří několik chalup, oblíbená hospůdka Na Dílech a výklenková <b>kaplička</b> z roku 1936. U ní na stromě visí rozcestník <b>Hážovické díly, rozc. (650m)</b>, podle kterého máte 4,5km za sebou, 3km do Bystřice před sebou a taky tu končí modrá značka ze Vsacké Tanečnice dlouhá 7km. Červená trasa míjí hospodu a po asfaltu stoupá postupně do dvou bezejmenných travnatých návrší (667m, 666m) s výhledem na Radhošť a na hlavní hřeben Vsetínských Beskyd. Tam je nejvyšším bodem Tanečnice (912m), dříve zvaná Vsacká Tanečnice, jež směrem doprava přechází v téměř rovný hřeben Šerhovny. Mimochodem „šerhovna“ je výraz pro šatlavu nebo místnost k zadržování obviněných, střežená šerhou. V době, kdy se po Valašsku pohybovali Portáši, tam stála horská samota, jež sloužila jako prozatímní vězení především pro Bystřičany, kteří se koncem 18.stol. zabývali pašováním tabáku z Uher či zbojničinou. Portáši se zde scházívali na pravidelných schůzkách a nocovali tu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Třetím návrším v řadě nad roztahanou horskou osadou Díly je napůl zalesněná Kykula (679m). Pohodlná asfaltka vás může svést ke snížení ostražitosti, avšak turistické značky naznačují hned při kraji shluku domů nepravděpodobnou odbočku vpravo. Po travnaté pěšině tu musíte vylézt na louku nad chalupami a najít na ní vyježděnou svážnici směřující po vrstevnici do lesního porostu. Následující úsek je dlouhý asi 0,5km, nese znaky lokální těžby dřeva a občas klopýtá přes kameny. Vcelku rychlé klesání vás vbrzku vyvede na kraji velké horské louky při osadě Na Suché nad Valašskou Bystřicí. Jak tak klesáte po vyježděné cestě středně dolů k chalupám, shlížíte do údolí řeky Bystřičky, jež se zatáčí kolem Búřova (660m), na Búřově hned naproti vám vidíte sjezdovku, z vrcholu trčí stožár zesilovače signálu a vedle něj mezi stromy stojí malá rozhledna. Masiv Búřova navíc pokračuje jakoby dozadu přes bezejmenný (736m) až ke vzdálené Ptáčnici (830m), přičemž ještě více nalevo vám vybíhá vstříc Hrňová (740m). Přímo rovně ve směru stezky se táhne hřebínek Dálnice (599m) s bočními vrcholy Trnava (537m) či Ostrý vrch (672m), který vypadá opravdu ostře.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značená trasa tečuje poslední dům na osadě a pokračuje v šikmém klesání k lesu, kde krátce klopýtá přes kořeny stromů, než konečně dojde nad obec. Stezka podél lesa umožňuje shlížet na areál základní školy i na sjezdovku Búřov, načež vstoupí mezi domy a sbíhá k hlavní silnici. Poté už finální rovinkou zamířite doprava ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a zde trasa končí rozcestníkem <b>Valašská Bystřice, BUS (458m)</b>. Dál po červené byste došli na Búřov (1km) nebo pod Ptáčnici (4,5km). Od kostela z autobusové zastávky se dá pak vyrazit busem zpátky do Rožnova. Nezapomeňte však předtím navštívit i památky v centru Valašské Bystřice, kterými jsou krom kostela významné hroby portášů.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Valašská Bystřice</b> je rozlohou jedna z největších obcí v ČR a její katastr má velmi členitý terén, proto vznikla teprve v polovině 17.stol. z dřívějších pasekářských usedlostí. Jméno jí dala říčka Bystřice. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1651, kdy hrabě ze Žerotína založil gruntovní knihy obce nazývané Randýskova Bystřice podle jejího prvního fojta. Název se pak časem měnil na Novou Bystřici, Hrubou Bystřici, Velkou Bystřici a od roku 1923 Valašská Bystřice. Prvními obyvateli byli lesní dělníci, kteří zde těžili dřevo pro sklárny a na odlesněných pasekách si stavěli chudá obydlí. Zúrodňovali kamenitou půdu, pásli ovce a vyráběli proslulé dřevěné nádobí, nářadí a hračky. Zvláštností byly především hračky barvené tzv. čazením, které Bystřičané úspěšně exportovali i do Pruska a Vídně. Až do zániku feudalismu přináležela Bystřice k rožnovskému panství. Pro svou chudobu byla známá vystěhovalectvím a za třicetileté války se na jejím tehdy ještě řídce osídleném katastru ukrývali valašští vzbouřenci. Za působení jednoho z prvních fojtů z rodu Křenků se zaznamenává na svou dobu obrovský rozvoj obce. V roce 1848 zde vypukla kvůli velké neúrodě epidemie tyfu, což zavdalo podnět ke zbudování nového hřbitova, fungujícího do současnosti. Koncem 2.sv. války prošla obcí fronta, osvobozena byla 5.5. 1945. V katastru Valašské Bystřice nenajdete mnoho památek. Na vrcholu Zvonový stojí dřevěná zvonice z konce 17.stol., na Dílech se nachází kaplička, blíže k centru památník padlým ve světových válkách (1938), kostel a kamenné náhrobky portášů z 18.stol.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Barokní <b>kostel Nanebevzetí Panny Marie</b> byl postaven v letech 1772-1779. Kostelu předcházela kaplička, postavená v 60.letech 18.stol. tehdejším fojtem Jiřím Křenkem, jehož syn Jiří se spolu s hrabětem Michalem Žerotínem zasloužil o zbudování dnešního kostela. Stavbu chrámu vedl a prováděl stavitel František Tahler z Fulneku. Jeho plánované vysvěcení však zkomplikovala bouře, jež způsobila rozvodnění říčky Bystřice a následné zaplavení kostela, který tak musel být svěcen až v náhradním termínu. V roce 1843 byla při kostele zřízena fara. Kostelní zvony byly opakovaně zrekvírovány během světových válek, od roku 1973 tu však visí tři zvony nové (530kg, 300kg a 214kg). </p> <p ALIGN="JUSTIFY">Před kostelem, na místě starého zrušeného hřbitova, rostou dvě lípy, vysazené na jaře 1919 u příležitosti oslav osamostatnění Československa. Pod nimi se nachází hroby s barokními <b>náhrobky portášů</b> Jiřího a Ondřeje Křenkových. Oba jsou chráněny státem jako kulturní památka. Hroby mají podobu dvou kamenných sarkofágů s vytesanými kříži a nápisy o pochovaných osobách. Před nimi stojí také kamenné pískovcové desky asi 15cm silné, opracované v barokním slohu, na jejichž vrcholku jsou umístěny lebky na zkřížených kostech. V lebkách jsou zasazeny železné kříže. V pravém hrobě je pochován otec stavitele kostela, bystřičský fojt a portášský velitel Jiří Křenek (1721-1791), vedle něj nalevo je pochován jeho syn, portášský desátník a kovář Ondřej Křenek. Rodina Křenků se do historie obce vtiska nesmazatelnou měrou. Fojt Jiří Křenek (otec) se zapojil do již existující struktury sboru valašských portášů a zřídil v roce 1766 portášskou stanici přímo ve Velké Bystřici. Velitelem portášů byl pak celých 26 let a přivedl je k vrcholnému období činnosti. Po smrti Jiřího Křenka se stal velitelem sboru jeho syn Jan, který zde sloužil 50 let, z toho velitelem byl 27 let (1791-1818). Z důvodu četných stížností a nadměrného pití alkoholu byl však zbaven velitelství a na jeho místo nastoupil jeho mladší bratr Michal. Hodnotící zpráva Michala Křenka z roku 1828 ukazuje na stále ještě četné úspěchy portášů při potírání zločinnosti, ale s úspěchy jeho otce to již nelze srovnat. </p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Portáši</b> byli strážci hor, sbor Valachů určený k ochraně zemských hranic s Uherským královstvím. Slovo „portáš“ je odvozeno pravděpodobně z latinského „porta“ (brána) nebo z maďarského „portyáz“ (strážce brány). Těmito branami se rozuměly průsmyky, kterými docházelo k vpádům nepřátel na Moravu. Hlavní výzbrojí portášů byla ručnice zvaná těšínka s prodlouženou hlavní umístěná na zádech, za řemenem nosili 1-2 pistole, za širokým opaskem nůž a sklenku na pití, v ruce drželi valašku (lehká sekera zvaná též obušek) s topůrkem dlouhým až po prsa, krátkou šavli a přes rameno mošnu na chleba. V ní nebo ve zvláštní kabele mívali provazy. Dále s sebou nosili čutoru, provaz s olověnou koulí na konci, jenž sloužil při chytání zločinců jako laso (k tomu byli speciálně cvičeni), a pak také toulec na prach a olovo. Oblečeni bývali v obyčejných valašských krojích. Odznaky hodnosti nepoužívali, protože se navzájem znali. Hlavní funkcí portášů bylo zamezovat šíření zločinnosti a zbojnictví (lupičství), v dobách klidu se zaměřovali na všeobecný dohled, upozorňovali na možnosti vzniku požáru v chalupách, podíleli se na likvidaci obávaného medvěda či smečky vlků, později též chytali dezertéry, případně fungovali jako doprovod vojáků do války. Prapůvod vzniku portášského sboru hledejte na konci roku 1620, kdy se Valaši po bitvě na Bílé hoře vzbouřili proti Habsburkům a násilné rekatolizaci. Jejich povstání trvalo s přestávkami do roku 1644, kdy bylo krvavě potlačeno. Během nepokojů docházelo často ke krádežím a vraždám, navíc na Moravu vpadli Turci a Tataři, které posléze vystřídali uherští povstalci, mor a po roce 1700 sem pronikali také kuruci (maďarští povstalci). Celková situace v moravském pohraničí přiměla císaře Ferdinanda III. Habsburského, aby dne 31.3. 1638 nařídil najmutí ochranného sboru „věrných Valachů“ za účelem lepší ochrany zemské hranice a horských průsmyků, u nichž se předpokládalo, že by mohli v okolí svého bydliště potírat kriminalitu podstatně účinněji než vojsko. Bylo vybráno 100 silných spolehlivých mužů katolické víry. Tito Valaši se stali jakýmisi národními četníky, využívanými ale i proti vlastním lidem k likvidaci lidových povstání či zbojníků jánošíkovského typu (jako byl zbojník Ondráš Fuciman z Janovic). Přímým nadřízeným sboru „věrných Valachů“ byl sám císař, což poukazuje na jejich strategickou důležitost. Verbování do císařské služby však neprobíhalo úplně v klidu. Kupříkladu v roce 1642 valašští povstalci zrádcům vyhrožovali, že odvetou zničí všechny jejich majetky. Odvedencům navíc nedůvěřovali ani jejich nadřízení, nebyly finance na jejich vyzbrojení, natož na slibované žoldy. Stávaly se případy, že někteří muži sbíhali ze služby a někteří odešli na vlastní žádost. Za účast na valašských povstáních při švédském vpádu na Moravu bylo rovněž 12 mužů ze služby vyloučeno pod pohrůžkou smrti. Ti „věrní“ se ale mezi lety 1643-1644 významně podíleli na potlačení povstání na Vsetínsku a uklidňovali rozjitřenou situaci v oblasti. Najímání lidí do sboru bylo obnoveno v roce 1644, kdy byl jejich stav doplňován i z řad chycených zbojníků, pokud dostali milost. Na rozdíl od obyčejných Valachů nosili vysoké kožené boty (ne krpce), měli bílé huněné nohavice a černé bruncleky, ve svátek nosili nohavice černé a zelenou župicu, na hlavě vysoký klobouk se širokou střechou (nebo nic). V roce 1655 se poprvé objevuje označení sboru jako Portowny, od počátku 18.stol. jsou pak tato označení vytlačena slovem Portatschen (portáši). Jen pro zajímavost, plného personálního stavu (100 mužů) dosáhl sbor v roce 1657, ale až v roce 1663 se v análech objevuje jméno prvního známého velitele „věrných Valachů“, hauptmanna Jana Maniaka. Portáši byli svoláváni vždy při vzniku hrozby zvýšené kriminality, po zklidnění situace je císař opět rozpustil. Nakonec v roce 1667 přehodil rozhodovací pravomoc na Moravský zemský sněm, který portáše svolával a rozpouštěl až do roku 1717, kdy bylo rozhodnuto, že budou fungovat jako stálý bezpečnostní sbor. Od roku 1678 opět zahrozilo ze strany Uherska nebezpečí, proto správci příhraničních hejtmanství vytipovali valašské vesnice k naverbování až 400 portášů. Ukázalo se, že nejvíc jich je v okolí Valašského Meziříčí, u Rusavy, něco u Chomýže, na Novojičínsku se zmiňují pouze 2 chudé horské vesnice vylidněné po valašských povstáních a majitel hukvaldského panství vzkázal, že u něj ne všechny obce lze považovat za valašské, pouze Velké Kunčice, Čeladnou, Lichnov a Kozlov. Uherší povstalci však zůstali řádit na svém území a ve zbrani tak zůstalo jen 173 Valachů. Kdyby se udál nepřátelský vpád, měli na Radhošti zapálit hranici. O 2 roky později vpadli Uhři na Valašsko v oblasti Brumova a zajížděli až do Frenštátu a do Frýdku. Valaši to jako obvykle zvládli, ale po mnoha tahanicích se moravští stavové rozhodli v roce 1700 navýšit spíše počty vojsk. Sbor portášů zasahoval pouze účelově, od roku 1707 ovšem zaznamenává úspěchy, to když vojenské oddíly uprchly před zuřivými uherskými povstalci a nechali východní část země velmi zpustošit. Portášský sbor pod velením fojta Pavla Majera z Hutiska naštěstí celou situaci ošéfoval a nakonec Uhry vyhnal. Podobně zatočili o 3 roky později i s rotou zlodějů dobytka loupežníka Lájoše, s nimiž vojáci nezmohli vůbec nic. 3.4. 1717 udělil císař Leopold I. Habsburský souhlas s ustavením řádného sboru zemských portovních v počtu 60 mužů. V čele sboru stál poručík a v čele každého desátnictva jeho zástupce desátník. Portáši procházeli své úseky, pátrali po podezřelých osobách a zlodějích, chytali je buď sami, nebo pomocí vojenských posádek. Každému desátnictvu příslušela stanice, na níž bylo vždy 5 mužů ve službě a 5 zbývajících vykonávalo dohled doma v obci (např. na trhu). Po uplynutí měsíce se vždy vystřídali. Ti, co zůstali doma, museli ale i tak být neustále v pohotovosti. Ke služebním úkonům je svolával velitel, který zároveň kontroloval jejich službu a chování. Během služby portáši přespávali v panských budovách, dědinách či v tzv. čartákoch, což byly dřevěné boudy umístěné na kopcích. Portášské stanice byly rozmístěny podél moravsko-uherských hranic od Hodonína po Jablunkov, v beskydské oblasti to bylo např. v Hošťálkové, v Lidečku, ve Všemině, Novém Hrozenkově, v Halenkově a Ratiboři. V roce 1720 se ve výkazu mužstva prvně objevují lokace na Hutisku, Rusavě a v Čeladné. Čeladná je jedinou obcí, kde sídlilo desátnictvo nepřetržitě až do roku 1830, jinak se počty desátnictev i lokace stanic proměňovaly. Portáši se pohybovali i v jiných krajích, když naháněli, zatýkali, předváděli provinilce a zločince do zemských či vrchnostenských žalářů. Sloužili vlastně po celé Moravě. Zločince, který se vzpouzel, mohli i zabít. Za to portáš odpovídal jen svým nadřízeným, ne soudu. V roce 1739 byli portáši povoláni ke službě při uzavření hranic, když se z Uher šířil dobytčí mor. Opatření proti moru bylo velmi přísné – když někdo neuposlechl stráž na troje zavolání, mohl být okamžitě zastřelen. Část portášů se začala později specializovat také na pašeráky tabáku a soli, na jejichž prodej mělo monopol císařství. V tomto období vzniká právě portášská stanice ve Valašské Bystřici, v jejímž čele a v čele všech portášů stanuli schopný otec a synové Křenkovi. Jiří Křenek popisuje velké úspěchy čeladenského desátnictva při chytání zlodějů dobytka a koní, označuje také příhraniční teritorium Čeladné za nejhorší ze všech oblastí, jelikož zde museli vypomáhat portáši i z jiných desátnictev. V Čeladné zároveň mezi lety 1806-1830 působil legendární portáš Jan Stavinoha z Velkých Karlovic, jehož si vybral Mikoláš Aleš pro výzdobu turistické jídelny Libušín na Pustevnách a postavil ho do opozice proti Ondrášovi, Jurášovi a Jánošíkovi. Organizačně však Jan Stavinoha příliš schopný nebyl, což se projevilo na snížení počtu čeladenské posádky. Podobně se se stárnutím aktivních členů potýkaly i ostatní lokace. Mladší portáši odcházeli za lepší službou u pohraniční stráže a akceschopnost i pověst dříve uznávaného sboru tak prudce upadala. V roce 1829 bylo započato s úkony vedoucími k definitivnímu rozpuštění sboru portášů, což se stalo dne 31.10. 1830. O 20 let později byla zrušena i celní hranice mezi Rakouskem a Uhry a byl rozpuštěn též sbor tzv. grenců.</p> </font></div>
Aktuálnost k 01/2021
