<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Uspolka, Horák (580m) – Lačnov (825m) – Pod Lačnovem (750m) – Hor. Lomná, Salajka, BUS (570m) – Horní Lomná, koup., BUS (580m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Zapadlým koutem Moravskoslezských Beskyd vede pohodová žlutá trasa o délce 7km, vhodná primárně pro rychlý přesun z údolí do údolí a relaxaci v přírodě bez náporu turistů. Asfaltový povrch v první fázi je ideální např. pro vycházku s kočárkem. Jinak se jde většinou po lesních cestách a jsou tu dva ostřejší úseky nahoru a dolů. Výhledy se naskýtají pouze z výše situovaných lokalit. Nejvýznamnějším bodem trasy je poutní kříž v Horní Lomné, kde si jablunkovští měšťané v roce 1836 vymodlili konec epidemie cholery.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Údolím řeky Morávky, údolím Skalky a dál údolím Kotelského potoka přes „průsmyk“ Lačnov vedla v době před zhruba 150 lety živá tranzitní stezka z Frýdecka na Jablunkovsko a do Horních Uher. Horskou cestou proudili obchodníci na dobytčí trhy do Frýdku, handlíři s dobytkem tu od jara do podzimu hnali stáda skotu a koní, a o mariánských svátcích tudy procházela procesí zbožných poutníků k frýdecké Panně Marii. V okolí se nacházely horské osady Roztoky, Kotly, Skalka, Nytrová či Polčaný, každý den se oblastí pohybovali lesní dělníci či formani stahující koňmo dřevo, a kdo nechtěl marnit čas cestováním za další nejbližší krčmou, zastavil se v hostinci Filipa Horáka. Ten se nachází pod soutokem Nytrové, Skalky a Kotelského potoka, asi 2,5km od nejbližší autobusové zastávky a v jeho blízkosti stojí turistický ukazatel <b>Uspolka, Horák (580m)</b>.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Rozcestník ukazuje doleva po zelené 2,5km k autobusu na Úspolku, doprava po zelené 4km ke Kolářově chatě na Slavíči, po modré 3km do údolí Skalky a po žluté 4km do „průsmyku“ Lačnov. Zatímco většina turistů míří k chatě na Slavíči, někdejší obchodní stezka údolím Kotelského potoka zeje téměř prázdnotou a skýtá tak unavené mysli potřebný relax. Nejdřív však ujdete 100m k hostinci Horák.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Bývalý hostinec Horák</b> je dnes soukromým rekreačním objektem Horákovy rodiny, avšak stále si zachovává svůj původní ráz včetně hostinského vybavení viditelného přes okno. Filip Horák se narodil 12.12. 1850 v Dobré a v matrice je zapsán jako Philipp. Jeho otec Josef Horák, sedlák z Dobré, ho kvůli sněhové kalamitě přinesl ke křtu v kostele na Pražmě až 8.4. 1851. Pod žádost o udělení šenkovní koncese se 14.7. 1887 Filip Horák podepsal jako „domkář a obchodník smíšeným zbožím na Morávce č.p. 638“. Krčmu v Nytrové si otevřel v roce 1888 a během pár let z ní udělal snad nejznámější pohostinství na Morávce. Úspěšné podnikání žel přerušila tragédie. Při manipulaci s petrolejem utrpěl Horák ve své krčmě tak závažné popáleniny, že 10.7. 1893 zemřel. Pohřeb oblíbeného krčmáře se konal na místním hřbitově o 2 dny později. Jeho nejstaršímu synovi Josefovi bylo teprve 15 let a nejmladšímu Antonínovi 3 roky. Vdova Anna Horáková nejen že musela převzít veškerou starost o provoz krčmy a obživu rodiny, ale byla navíc těhotná. Poslední dítě Filipa Horáka, syn Filip Johann, se narodil jako pohrobek dne 8.2. 1894. Bylo mu však dopřáno pouhých 20 dní života. Antonín Horák, s nímž se počítalo jako s otcovým nástupcem, se vyučil strojním zámečníkem v Rotschildových Vítkovických železárnách. Za 1.sv. války byl povolán k jednotce rakousko-uherské armády v Mladé Boleslavi, kde se seznámil s Helenou Šámalovou, s níž se oženil a začal pracovat jako dělník v automobilce Laurin & Klement. Současně se také připravoval na převzetí rodinné krčmy v Nytrové. Ve válečném roce 1914 postihla rodinu Horákových další těžká rána. 18.3. zachvátil krčmu požár, nejpravděpodobněji od přetopených kamen. Oheň připravil vdovu Annu, její děti a jejího zetě Jana Koláře (budoucího zakladatele Kolářovy chaty na Slavíči) nejen o zdroj obživy, ale i o skromné bydlení. Majitel nemovitosti, polesí Těšínské komory ve Vyšních Lhotách, se dal slyšet, že na obnově budovy nemá zájem, tak si Anna Horáková obstarala malý domek pod strání Hrachové u obecní cesty z Nytrové na Úspolku, v němž zřídila ferlog a venkovskou smíšenku, aby kolemjdoucím poskytla alespoň základní občerstvení. Starost o obnovu hostinské živnosti nyní přešla na nejmladšího syna Antonína, který se s rodinou přestěhoval zpátky na Morávku a získal od Těšínské komory parcelu pod dnešním hostincem Horák. Tady podle plánů stavitele Emila Hauka z Frýdku začal stavět novou dřevěnou chalupu, tentokrát již rozměrnější a honosnější než byla původní krčma. Chalupa měla sloužit pro bydlení rodiny i jako hostinec a smíšenka. Šlo o přízemní budovu opatřenou v průčelí 7 okny a 2 domovními dveřmi (dvoukřídlé do výčepu, jednokřídlé do obchodu), do nichž se vstupovalo po několika schůdcích. Průčelí dělil symetrický půdní vikýř se 2 okny, ve kterém byla umístěna světnička pro hosty. Domu bylo přiděleno popisné číslo 638 a spádová poštovní schránka. Už v průběhu stavby uvedl Horák do provozu obchod se smíšeným zbožím své manželky Heleny, a také trafiku koncesovanou na jeho jméno. Jan Kolář, jenž měl hostinskou koncesi pro Nytrovou napsanou na sebe, nicméně tou dobou již správcoval Hadaszczokovu útulnu na Slavíči, se své koncese ve prospěch švagra Antonína vzdal a ten si k tomu ještě na Okresním hejtmanství ve Frýdku vyargumentoval koncesi na držení „povolených her“ s tím, že ve spádové oblasti jeho hostince žije cca 700 stálých obyvatel a ti jsou na něj v zimním období odkázaní. Pro Horákovu žádost se vyslovila i četnická stanice na Morávce. Krátce nato, 26.1. 1921 Antonín svou vysněnou koncesi získal. Úřad mu sice uložil co nejdříve vybudovat betonovou žumpu, vyhloubit studnu a spoustu dalších úkolů, to ho však neodradilo a v podnikání se mu (dle záznamů živnostenského úřadu o odvedené dani) čím dál víc dařilo. Roku 1922 se manželům Horákovým narodilo první dítě, dcera Jiřinka, která ale ve věku 8 let zemřela. V poměrně pokročilém věku se jim pak narodili ještě synové Vlastimil (1930) a Jaroslav (1933). Mezitím se pustil Antonín do modernizace a rozšíření stávající budovy. Realizace projektu stavitele Bohuslava Bartka se ujal dobratický tesařský mistr Ignác Šigut. Žádost o schválení nadstavby a přístavby podal Antonín příslušným orgánům ve Frýdku dne 8.7. 1932. Přístavba zahrnovala jeviště při stávajícím sále a šatny pro herce, jež by z podniku udělaly doslova kulturní centrum. Při zvýšení patra mělo vzniknout 15 hostinských pokojů a dřevěné přízemí mělo být přezděno. Realizace se však kvůli chybějícím financím protáhla, až nakonec došlo k redukci plánů a zbudování pouhých 9 pokojů. Téhož dne, kdy Antonín Horák 30.9. 1938 stavbu kolaudoval, odevzdal polský ministerský předseda českému velvyslanci ve Warszawě ultimátum týkající se vydání české části Těšínska. Do Morávky vtrhla polská armáda a Nytrová se v tu chvíli ocitla v Polsku, na jehož území odtud nevedla žádná komunikace. Od 1.9. 1939, kdy Polsko obsadili Němci, spadla Nytrová pod dvojí okupaci a hospodský Horák začal balancovat na hraně perzekuce. Ač byl pověřen funkcí starosty polské Morávky, přes jeho hostinec ve špatně kontrolovatelném zákoutí hraničních hor probíhaly ilegální přechody československých občanů z Protektorátu do Polska a odtud do dosud svobodných evropských zemí. Organizoval je sám Horák ve spolupráci se švagrem Kolářem na útulně Hadaszczok. Často se stávalo, že v šenku na Nytrové popíjela německá Grenzpolizei pivo, zatímco v patře se ukrývali partyzáni, které Horák opatrně pouštěl zadním vchodem ven. Po čase se na to ale přišlo a Horák byl z důvodu politické nespolehlivosti funkce starosty zbaven. V roce 1940 byli obyvatelé Morávky vyzváni, aby si zažádali o vydání tzv. Volklistů. Nikdo z osady neuposlechl. 12.6. 1942 byli proto Antonín s manželkou předvoláni ke komisaři do Hnojníku a pod různými pohrůžkami nuceni k přijetí Volklistů. Výhružky se týkaly zejména odebrání hostinské koncese, což byla pro rodinu existenční záležitost. Ani tak Antonín Horák nepovolil a 22.5. 1943 o hostinskou koncesi přišel. Shodou okolností býval letním hostem krčmy na Nytrové rodinný přítel Horákových, vrchní komisař ministerstva vnitra Ing. Jakubička, na jehož zásah u nejvyššího státního úředníka v okrese Těšín byl výnos o odebrání koncese zrušen. Jako soukromý podnik Antonína Horáka fungovala krčma až do roku 1949. V rámci likvidace privátního sektoru byl hostinec převeden pod Jednotu Frýdek-Místek a Horák v něm do roku 1956 působil jako vedoucí provozu. V roce 1958 zemřel. Až do úplné likvidace podniku vedla hostinec Ludmila Peřinová, dcera Antonínova bratra Rudolfa. Hostinec Horák byl uzavřen v roce 1967 a budovu převzali do privátního užívání synové Antonína Horáka, Ing. Vlastimil Horák a Ing. Jaroslav Horák. Dnes je budova rodinným rekreačním objektem s vnitřními dispozicemi pietně udržovanými v původní podobě.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Silnice pokračuje asi 120m k jihu, kde přemosťuje bystřinu a za ním se už žlutá a modrá turistická značka rozchází. Hned nato vaše žlutá odbočí vlevo a začne zvolna stoupat uzoučkým údolím mezi protáhlými hřbety Kotlů (vlevo) a Skalky (vpravo). Lesní asfaltka zvaná Kotelská na dalších kilometrech bezprostředně kopíruje koryto <b>Kotelského potoka</b>. Ten pramení ze dvou větví v úbočí mezi Polkou a Kozím hřbetem. Výškový rozdíl od pramene potoka po jeho ústí do Skalky činí 203m. Tok je dlouhý 3,3km a jeho povodí má rozlohu přibližně 3,125 km2. V minulosti byly na potoce až po km 2,4 provedeny úpravy spočívající v příčné stabilizaci dna pod mostními objekty a v podélném opevnění břehů srubovými stěnami či kamennými zídkami. Při jarním tání v roce 2006 však došlo ke značnému poškození souběžné lesní cesty a lokálnímu poškození opěrných zdí. V rámci rekonstrukce byl poté břeh dodatečně zajištěn těžkým kamenným záhozem tak, aby se maximálně stabilizovalo těleso komunikace.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na cca 2,1km po osadu Kotly má silnička jednotvárný průběh se středním či krátkodobě mírným sklonem stoupání. Výhledy vzhledem ke své poloze nenabízí žádné. Rozptýlenou osadu Kotly v úbočí hory Kotly (857m) zakrývá defakto les, tudíž na ni upozorňuje vlastně jen jedna dřevěnice stojící nad cestou. Přímo na osadu, resp. na její okraj se dostanete o něco později téměř v závěru údolí, když žlutá značka odbočí náhle doleva na vyježděnou, kamennou drtí zpevněnou příjezdovku, a začne hodně zostra stoupat přímo proti zalesněnému svahu.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Těsně nad osadou, kde sklon stoupání není už tak příkrý, se cesta vidlicovitě rozděluje. V případě odbočení doleva byste po nějakých 850m dosáhli nejvyššího bodu Kotlů, jenže vaše stezka se stáčí doprava na vrstevnici. Jen co překonáte stoupavou terénní vlnu nad přítokem Kotelského potoka, vyjdete na relativně otevřeném prostranství mladého lesa, odkud se otevírají první výhledy. Přímo před sebou ve směru svážnice spatříte bok vrchu Polka (895m), pod nímž právě procházíte. Za ním, za jeho ohybem se ukrývá sedlo Lačnov, takže vidět je vlastně až hřebenová oblina (833m) bez názvu, krátké bezejmenné sekundární výrůstky Kozího hřbetu i přímo jeho zčásti vymýcené čelo (986m). Více doprava se pak profiluje hřbet Skalky (836m) a za ním vrchlík Malého Polomu (1061m) s pidi výčnělkem sousední tisícovky Nad Kršlí (1002m). Střední stoupání pokračuje z mýtiny do vyššího lesa, kde se v prameništi Kotelského potoka drží kaluže. Brzy nato opět vyjdete na mýtinu, odkud můžete kromě víceméně se opakujících výhledů spatřit také oblouk Mituřího (859m) se siluetou Travného (1203m) za ním.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Přibližně v této oblasti odstartovala 13.9. 1944 těsně před půlnocí <b>Operace Wolfram</b>. Šlo o výjimku ve zvláštních akcích organizovaných londýnským centrem československého odboje, jež měla Sovětům ukázat dobrou vůli v podpoře partyzánského odboje. Wolfram se od ostatních skupin lišil jak počtem, složením, tak i zaměřením výsadku. Velitel komanda, kpt. Josef Otisk (33 let) prošel jako jeden z prvních čs. vojáků kurzem speciálních britských jednotek. Do výsadku si vybral rtn. Vladimíra Řezníčka (25 let) z Kunčic pod Ondřejníkem, rtn. Josefa Bierského (24 let) z Lubna a rtn. Roberta Matulu (26 let) z Radvanic, kteří znali beskydský terén, a k nim Josefa Černotu (28 let) z Břeclavi, elitního střelce, instruktora kurzu speciálních britských jednotek a kurzu pouličního boje. Ke skupině byl dodatečně přiřazen radiotelegrafista rtn. Karel Svoboda (31 let) ze Slaného, jenž měl udržovat rádiové spojení s Londýnem. Od května 1944 procházeli členové komanda různými typy speciálního zdokonalovacího výcviku včetně zpravodajského výcviku, kde si osvojili zásady sledování osob ve městě a naučili se zbavovat svých pronásledovatelů. Cílem Operace Wolfram bylo vytvořit z příslušníků českého domácího odboje 6 speciálních komand, jimž budou velet jednotliví členové Wolframu a tato komanda budou s použitím vlastního materiálu provádět bojovou činnost v podobě přepadů zásobovacích transportů, ničení zásobovacích stanic, ničení železničních tratí, rušení silničního provozu, přerušování telefonních a telegrafních vedení, odstřelování strážných, úřadů, velitelství či provádění atentátů na významné konfidenty. V červenci se Wolfram přesunul do jižní Itálie, kde se čekalo na let. Při procvičování topografie místa dopadu v Beskydech byla určena 2 místa srazu: na severním kraji paseky nad hotelem Charbulák na Gruni a u dvou můstků na lesní cestě pod Trojačkou. Šestice výsadkářů vyrazila do Protektorátu čtyřmotorovým Halifaxem ve středu 13.9. 1944. Letěli přes Jugoslávii, kde shodili vojenský materiál Národně-osvobozenecké armádě, pokračovali přes Rakousko, kde je poblíž Vídně překvapila německá protivzdušná obrana a přes Slovensko se v noci dostali na Moravu. Piloti žel nevysadili roj na Lysé hoře, kde byla původně stanovena hlavní doskoková plocha, nýbrž je omylem ve dvou průletech přiblížili do prostoru Nytrová – Kotly. První skákal Bierský, protože znal Beskydy nejlíp. Vítr ho však zanesl až na protektorátní hranici, ztratil svůj kontejner s věcma a krátce po dopadu jej navíc překvapila německá hlídka. V kapse měl naštěstí pistoli a 2 pohraničníky se psem zastřelil. Druhý skákal Svoboda s radiostanicí. Stanice se mu ale k jeho smůle vzpříčila ve dveřích, čímž zdržela seskok, takže doletěl někam úplně jinam a k tomu dopadl přímo na střechu chalupy, do níž se padák zamotal, takže ho do rána uvolňoval a zakopával část svého operačního materiálu včetně radiostanice, aby mohl snáze hledat kolegy. Příliš dlouho se však pohyboval v okolí místa seskoku, až jej o 2 dny později dopadl na Úspolce německý pátrací oddíl. Radista Wolframu byl tvrdě vyslýchán těšínským Gestapem, následně převezen do Ostravy a do Brna. Gestapo jej přinutilo k vydání radiostanice, avšak účast na rádiové hře s centrálou v Anglii odmítl. Skončil v koncentračním táboře Flossenburg, kde dožil konce války. Jako třetí vyskočil z letadla velitel Otisk. Při druhém přeletu vyskákali Matula, Řezníček a Černota. Těm se nic nestalo a brzy se sešli, jen Řezníček ztratil svůj kontejner. Vyrazili proto na Gruň k prvnímu stanovišti. Když tam nikoho nenašli, přesunuli se na druhé stanoviště pod Trojačkou, kde se 24.9. sešli s Bierským a Otiskem. Výsadkářům se brzy povedlo seznámit s místním obyvatelstvem, což byla v jejich situaci jediná možnost zahájení činnosti. Důležitými spolupracovníky Wolframu se staly především rodiny dřevařů, pasekářů a hajných žijících v okolí Trojačky. Hajný Foldyna ze Samorostlého ubytoval Wolfram ve svém loveckém srubu pod Trojačkou, kde poslouchali vysílání BBC. Čekali na heslo „voláme kapry“, jež mělo předcházet shozu nového materiálu včetně další radiostanice, ať už by se skupina s Londýnem spojila nebo ne. Wolfram dosáhl částečného úspěchu v budování sítě informátorů, ovšem své původní poslání kvůli ztrátě operačního materiálu plnit nedokázali. Počátkem října navázali muži spolupráci s 1.čs. partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova, jíž veleli por. Janko Ušiak s kpt. Rudé armády Dajan Bajanovič Murzin. Brigáda byla poměrně početná, přidávali se k ní i všelijací nevojáci a její časté pronásledování nasvědčovalo tomu, že u sebe mají konfidenty. Kpt. Otisk se proto rozhodl od skupiny distancovat, přenechal jim srub a přemístil se do chaty hajného Kabilky na Samčance. S ním odešlo i 6 Ušiakových lidí, aby Wolframu pomohli odnosit očekávanou zásilku materiálu. Otisk navázal kontakt s dalšími partyzánskými skupinami operujícími v Protektorátu a 17.10. vyslal Bierského na Smrk, kde se měl setkat se spojkou odbojové organizace Rada tří. Doprovázel ho partyzán Stanislav Kotačka, jemuž se ale zachtělo Bierského váčku s penězi a cestou Bierského pro peníze zavraždil. O 5 dní později obklíčili Němci srub na Trojačce. Části partyzánů se podařilo utéct na Samčanku, kde jim příslušníci Wolframu poskytli první pomoc. Sami se však hned odebrali za skvěle organizovanými rudoarmějci ze zpravodajské skupiny kpt. Adama Niščimenka. Cíle obou skupin se totiž vhodně doplňovaly – Wolfram měl peníze a síť spolupracovníků, Niščimenko zase radiostanice. Spolu se domluvili na zbudování zimního tábora v masivu Smrku, jenže 3.11. 1944 spustili Němci pod přímým vedením K.H. Franka masivní protipartyzánskou operaci zvanou Tetřev, při níž shromáždili obrovskou sílu německých ozbrojených sil, obklíčili centrální Beskydy a propátrávali je dům od domu, metr po metru. Muži se o tom naštěstí dozvěděli včas. Otisk předal Niščimenkovi své kontakty i větší finanční obnos a rozešli se ukrýt každý jinam mimo obklíčenou oblast. Čtveřice výsadkářů z Wolframu zariskovala a večer 9.11. 1944 se ukryla v Kunčicích p.O. v prázdném holubníku u Řezníčkova domu, těsně za hranicí prohledávaného prostoru. Německá hlídka stála pouhých 50m od nich a vojáci se chodili k Řezníčkovým do kuchyně ohřívat. Po ukončení akce Tetřev (22.11.) se skupina vydala přes Nořičí horu, Rožnov p.R. a Vsetín směrem k Tlumačovu, Koryčanům a Slavkovu až do Líšně u Brna, kde u Otiskovy rodiny přečkali zimu. Na jaře pak rozjeli partyzánskou válku v okolí Brna a zde také počkali na frontovou linii.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Poslední úsek do „průsmyku“ Lačnov vede mírným stoupáním po lesní pěšině. Finální kráťoučké stoupání vás vyvrhne na mýtinku s odpočívadlem a ukazatelem <b>Lačnov (825m)</b>, kde se kříží červená trasa z Václaviček (1km) k chatě na Slavíči (2km) se žlutou trasou z Úspolky (4km) do Horní Lomné (2km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Následující část trasy je 0,5km dlouhá a vede doširoka vyšlapanou lesní stezkou k louce na samotě Lačnov. Sklon klesání je po chvilce poměrně ostrý a člověk se níže musí vyhýbat i vodou vyryté strouze. Výhled na hraniční hřeben Polomů každopádně za trochu námahy stojí. Jak budete postupně lačnovskou louku obcházet, shlédnete půlkruhové panorama hor, počínající v popředí nižší zalesněnou horou Gruník (742m). Zleva se za Gruníkem řadí masivní dvouvrchol Mionší vrch (883m) – Velká Polana (893m), následuje rýha údolí potoka Úplaz, za nímž dominuje vrchol Úplaz (950m) a vpravo vedle něj stojí v hlavním hraničním hřebeni široký oblouk Velkého Polomu (1067m). Následuje sedýlko se známou kaplí, oblina Muřinkového vrchu (978m), dvouhrbý Burkův vrch (1032m), hřebenová rovinka (1021m) a úplně vpravo nevýrazné sedýlko Čuboňov. Přímo pod Velkým Polomem se doširoka rozšklebuje údolí potoka Přelač, ohraničené ze stran bočními horskými rameny (823m a 851m) bez názvu. Popojdete-li k hraně louky, pak za sebou spatříte ještě známý, částečně vykácený Kozí hřbet (986m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Z prosluněné louky pokračuje pěšina mírným klesáním do lesa, kde se stáčí doprava a rovnoběžně s okrajem louky rychle sbíhá dolů. Pod Lačnovem zcupitáte na zpevněnou cestu, u níž visí na stromě cedule <b>Pod Lačnovem (750m)</b> a žlutá šipka ukazuje 2km na Salajku. Tu cestu přejdete a pustíte se pěšinou zešikma do lesa, kde mírným až středním tempem zklesáte podél Lačnovského potoka až na okraj Horní Lomné k bazénu u Chaty Lačnov. Z tohoto místa můžete snadno pozorovat protilehlý kopec Velká Polana (893m), jehož horní partie zaujímá Národní přírodní rezervace Mionší, což je jeden z největších původních pralesů v ČR.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Středním klesáním sejdete z kamenité svážnice na asfaltovou komunikaci a po té už zvolna k hlavnímu tahu přes obec, kde odbočíte vpravo. Asi 150m chůze po minimalistické krajnici zbývá k autobusové zastávce s rozcestníkem <b>Hor. Lomná, Salajka, BUS (570m)</b>. Podtitulek hlásá: „Rekreační obec. Turistické východiště. Poutní místo Sv. Kříže s křížovou cestou.“ Žlutá značka odtud pokračuje 1km k točně u koupaliště.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První listinná zmínka o obci <b>Horní Lomná</b> pochází z roku 1596, kdy těšínský kníže Adam Václav přiznává jablunkovským měšťanům právo na pastviny v údolí Lomné. Kolem roku 1690 se tu též dolovala železná ruda. Jako obec byla Lomná oficiálně ustanovena kolem roku 1730. Prvními osadníky se stali obyvatelé okolních obcí (Písek, Bukovec, Střítež, Smilovice). Největšího hospodářského rozkvětu dosáhla Lomná v polovině 18.stol. v souvislosti s rozvojem karpatského pastýřství, kdy na místě bývalých salaší a zimovisk vznikají celá horská hospodářství s pasoucími se stády hovězího dobytka. S vybudováním cesty do Jablunkova se místním otevřela nová perspektiva v oblasti těžby dřeva pro nedaleký hutní průmysl. K roku 1843 bylo v obci evidováno již 58 usedlostí s 815 obyvateli, což je víc než 2x tolik co dnes. Většina Lomňanů se živila zemědělstvím či námezdní prací v lese. Horské svahy však byly kamenité, chudé na úrodu, daly se tu pěstovat akorát brambory, zelí a oves. Z méně hodnotného dřeva se v obci vyráběl potaš (lidově salajka), produkt užívaný ve sklářském, chemickém a mydlářském průmyslu. První škola v obci vznikla roku 1870 ve staré budově, sloužící dříve pohraniční stráži a později k ustájení dobytka. Vyučování se chopil laik Pavel Ramsza. První zděnou školu s věžičkou postavili občané až v roce 1888, pro malý počet žáků byla ale k 29.6. 2001 zrušena. Kostel byl dokončen roku 1896. V roce 1900 se obec rozdělila na Horní a Dolní Lomnou. Mezi světovými válkami začali do údolí Lomné proudit první turisté, což vedlo k budování nových turistických chat, podnikových rekreačních středisek, v roce 1954 zavedla obec elektrické pouliční osvětlení a od roku 1966 jezdí do obce i autobusová linka. Mezi lety 1975-1989 byla Horní Lomná součástí města Jablunkov, nyní je však opět samostatná. Obec se může chlubit několika významnými přírodními rezervacemi, z nichž nejcennější je prales Mionší.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Po straně cesty teče <b>říčka Lomná</b>, vyvěrající v nadmořské výšce cca 870m v bohaté pramenné oblasti pod Čuboňovem, po níž se až do počátku 20.stol. plavilo dřevo. Turistická značka kopíruje silnici bez chodníku a zanedlouho doráží k návrší s kostelem. V parčíku pod ním, přímo u cesty, postavili horalé roku 1833 dřevěný <b>kříž</b>, pod kterým se shromažďovali ke společným modlitbám. Když v roce 1836 vypukla v Jablunkově epidemie cholery, jež si vyžádala desítky mrtvých, vypravili se měšťané na pouť k lomňanskému kříži prosit Boha o pomoc. Následujícího dne epidemie zázračně ustala. Od té doby se tu v květnu a v září konají na den Nalezení a Povýšení Svatého Kříže velké poutě. Poutní místo v Horní Lomné navštívil dokonce i bulharský car Ferdinand I. Bulharský. Mše se sloužily pod širým nebem, nicméně lidé toužili alespoň po malé kapli. Tak v 60.letech 19.stol. začaly sbírky nejprve na vybavení kaple, později na kostel. Finančně přispěli též církevní hodnostáři, zejména vratislavští biskupové. První plán kostela pro Lomnou zpracovala v roce 1883 vídeňská stavební firma Max Schweda. Náhlá smrt architekta však realizaci zastavila. Vyšel až projekt arciknížecího stavitele Albína Prokopa, jemuž dozoroval hlavní stavitel Albert Dostál. Základní kámen novogotického <b>kostela Povýšení Sv. Kříže</b> položil dne 6.5. 1894 generální vikář Karel Findinský. Hotová stavba byla vysvěcena 12.6. 1896 kardinálem Dr. Jiřím Koppem. Na hlavním oltáři uvnitř kostela stojí socha ukřižovaného Krista se sochami Panny Marie, sv. Jana a soška pražského Jezulátka oblečená do šatů z 19.stol. Jinak se u kostela nachází ještě údajně zázračný <b>pramen Panny Marie Lurdské</b>, který nikdy nezamrzá a nad ním byla v letech 1968-1970 vybudována umělá <b>jeskyně se sochou Panny Marie Lurdské</b>. Od roku 1995 vede nad kostelem kamenná <b>křížová cesta</b>, postavená ke 100.výročí jeho vzniku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Dál už až do cíle nenarazíte na nic zajímavého. Žlutá trasa z Úspolky do Horní Lomné končí po 7km ukazatelem <b>Horní Lomná, koup., BUS (580m)</b>, odkud lze pokračovat ke 3,5km vzdálené kapli pod Muřínkovým vrchem, nebo se můžete vydat 5km po modré pod Malý Polom. Oblast protíná též cyklookruh z Bocanovic (12km) přes Kyčmol (2km) do Bocanovic (15km).</p> </font></div>
Aktuálnost k 09/2018
