Morávka, Lipový, BUS (462m) – Kobzok (578m) – Uspolka, BUS (520m) – Hrachové (550m) – Uspolka, Horák (580m) – Lačnov (825m) – Pod Lačnovem (750m) – Hor. Lomná, Salajka, BUS (570m) – Horní Lomná, koup., BUS (580m)

Zapadlým koutem Moravskoslezských Beskyd vede pohodová žlutá trasa o délce 14km, vhodná primárně pro rychlý přesun z údolí do údolí a relaxaci v přírodě bez náporu turistů. Asfaltový povrch dominantní části trasy je ideální např. pro vycházku s kočárkem. Jinak jsou tu dva ostřejší úseky nahoru a dolů. Výhledy se naskýtají pouze od přehrady a z výše situovaných lokalit. Nejvýznamnějším bodem trasy je poutní místo v Horní Lomné, kde si jablunkovští měšťané v roce 1836 vymodlili konec epidemie cholery.

* * *

Horská obec Morávka leží na horním toku stejnojmenné řeky, skládá se ze 16 částí a zaujímá největší katastr ze všech obcí v Beskydech. Vznikla pod vedením hraběcího rodu Bruntálských z Vrbna kolem roku 1615, kdy toto území osídlovali pastevci se stády ovcí a koz. Prvním písemnou zmínkou o obci je urbář Frýdeckého panství z roku 1636, jímž přešla do rukou Oppersdorfů. Roku 1708 získala vesnici hrabata z Pražma a posledními šlechtickými vládci Morávky byli jakožto majitelé celého těšínského knížectví v letech 1797-1918 Habsburkové. Horský terén předurčil i charakter zaměstnání velké části obyvatel osad, kteří se živili pasekářstvím, salašnictvím a těžbou dřeva k výrobě dřevěného uhlí. Prvním velkým ohrožením integrity byl polský zábor v roce 1938, kdy se jen díky úsilí českých vyjednavačů podařilo zachránit oproti původní představě Poláků alespoň větší část území obce. Následujících 6 let nacistické okupace pak tvoří nejtragičtější kapitolu v historii Morávky, která se kvůli své poloze stala významným místem na mapě českého odboje (převaděčství, podpora partyzánů) a řada jejích obyvatel za to zaplatila životem či podlomeným zdravím v důsledku věznění. Druhý velký zásah zažila obec při stavbě přehrady (1964), kdy byla část vsi zatopena a mnoho lidí vysídleno. Dnes patří Morávka k vyhledávaným výletním místům. V katastru obce se nachází 3 přírodní rezervace, 2 přírodní památky, několik památkově chráněných stromů a 2 naučné stezky. Dochované stavební památky jsou dokladem vztahu místních obyvatel ke křesťanským hodnotám – téměř každé údolí ukrývá nějaký ten kamenný či dřevěný kříž nebo aspoň obrázek s náboženskou tématikou. 2.sv. válku zde připomíná několik památníků, pamětních desek (partyzánský bunkr na Travném, vypálená usedlost na Zajičorce, hanebný soud v hotelu Partyzán, poprava pod hrází) a travertinové sousoší Noční přechod (1968) od sochaře Miloše Zety v Lipovém, jež má status národní kulturní památky. Pamětní deska se nachází i v lokalitě Lúčky, odkud byl v roce 1999 vytěžen vánoční smrk pro Vatikán. Významnou událostí byl pro Morávku dopad meteoritu Morávka dne 6.5. 2000.

Počátek trasy hledejte na autobusové točně s parkovištěm v Lipovém. Středový pruh je zaplněn informačními panely naučných stezek, je tu info o přehradě Morávka, mapa a také rozcestník Morávka, Lipový, BUS (462m). Modrá značka odtud vede převážně silnicí 10,5km na Slavíč, žlutá 6km do sedla pod Šindelnou a 6km na Uspolku. První zastávka směrem na Uspolku bude již po 2,5km.

Žlutá značka přejde most přes řeku Morávku, jejíž koryto plné tůní a skalních prahů stojí za procházku i samo o sobě. Morávka pramení v úbočí Sulova asi 870 m.n.m. Tok má délku 29,6km a u Frýdku-Místku ústí do Ostravice. Rozloha povodí je 149,3 km2. Horská oblast na horním toku Morávky patří ke srážkově nejbohatším v ČR, kdy úhrny srážek dosahují až 1300mm. V průměru je proto Morávka vodnatější než nížinné toky o srovnatelné ploše povodí. Zvlášť za vydatnějších dešťů dochází k erozi místních pískovců, břidlic a jílovců a během povodní se spouští výrazný chod splaveninového materiálu.

Hned za mostem odbočí značka doleva a zamíři k úpatí Travného. Nejvyšší bod Travného, který lze odtud zahlédnout, je strmina, kde stával za 2.sv. války partyzánský bunkr. Vzápětí se asfaltová cesta pustí do středního stoupání do domkové a chatové oblasti pod sjezdovkou Sviňorky. Jen místy lze přes zeleň pohlédnout zpátky dolů na obydlené údolí pod přehradou, neboť zalesnění podél cesty přibývá. Upravená Křišťálová studánka neboli Pramen pod Travným s pitnou vodou se nachází již mimo obydlenou oblast.

Na tzv. Kobzocké cestě platí zákaz vjezdu motorových vozidel. Pro cyklisty je však víc než vhodná. Úseky středního stoupání se tu střídají s mírnými a 1,5km od startu se u cesty objevuje odpočívadlo. Odpočinkové místo nad přehradní hrází nabízí ke studiu tabuli s infem o vodním díle Morávka či panoramatickou mapu. Výhledy odtud směřují jak na čelo Slavíče (1055m), tak naproti na vrch Kyčera u Morávky (834m) s osadou Haferník.

Přehrada Morávka byla vybudována v letech 1961-1967 kvůli ochraně před povodněmi a za účelem shromažďování zásob pitné vody pro Havířovsko. V hrázi je zabudovaná i malá vodní elektrárna. Přehrada má délku 2,8km, plochu 79,5ha a celkový objem 12,1mil. m3. Sypaná hráz je v koruně 396m dlouhá, 11m široká a 39m vysoká. Signifikatní je zde použití stříbrné kluzké geomembrány Sibelon (PVC fólie) na návodní straně hráze. V podzemí hráze jsou navíc dvě štoly. Veřejnosti jsou tyto prostory přístupné během dne otevřených dveří na Den vody. Koupání v Morávce není povoleno kvůli hygienické ochraně vody.

Nenáročné stoupání pokračuje k rozcestí Kobzok (578m). Lokální kácení stromů v hygienickém pásmu přehrady umožňuje výhled na část vodní plochy a na výrazný čelní kužel (1007m) hřbetu Slavíče (1055m). Za sebou máte 2km (ukazatel na Lipovém říkal 2,5km) a 3,5km ještě před sebou. Po lyžařských trasách byste mohli udělat 11km dlouhý okruh úbočím Travného nebo přejet na opačnou stranu hory na 19,5km vzdálené Visalaje. Žlutá turistická značka se ovšem striktně drží břehů přehrady a pokračuje z Kobzoku mírným stoupáním do terénního ohybu, kdy se k vám při pohledu nazpět hezky natočí úbočí Velkého Lipového (999m) se skrytými chalupami na Zajičorce či mohutná Ropice (1083m). Čelní svah mocného Slavíče je samozřejmostí.

Na Kobzoku ležel chátrající panel Naučné stezky paraskupiny Wolfram, jež sleduje žlutou a následně červenou značku až k bývalé chatě na Slavíči. Pojednává o jednotlivých členech této ryze české partyzánské skupiny, zde konkrétně o Josefu Bierském z Lubna, který jediný se nedožil konce 2.sv. války, neboť byl střelen do zad a oloupen kriminálníkem z řad jiné partyzánské skupiny cestou na Smrk na schůzku se zástupcem domácího odboje. Naučná stezka vzhledem ke své zchátralosti není kompletní, a proto už nenabízí celistvý příběh.

O pár minut později pohlédnete dalším průsekem na část přehrady Morávka před jejím blížícím se koncem. Opět spatříte Velký Lipový, Ropici a Slavíč, do jehož čela dne 6.5. 2000 narazilo před 14hod. odpoledne pár lehčích kousků meteoritu nazvaného Morávka. Větší kusy, vážící až 10kg, by mohly ještě ležet v lesích kolem Bílého kříže. Průlet meteoritu atmosférou trval 9 vteřin a byl zaznamenán několika svědky.

Volným stoupáním po úzké asfaltové cestě obtočíte další terénní záhyb Travného v místě, kudy do přehrady stéká jeden z mnoha bezejmenných potoků. Krátce nato se cesta rozdvojí a u panelu NS Wolfram se stáhne na tu vlevo, jež nyní dlouze středně klesá mezi polosamoty, které v 60.letech přežily čistku ochranného vodárenského pásma. Naučný panel vás informuje o životě partyzána Vladimíra Řezníčka z Kunčic pod Ondřejníkem, který se před 2.sv. válkou živil jako studnař a po jejím vypuknutí utekl přes Polsko, Rumunsko a Sýrii do Francie, kde si zabojoval v ústupových bojích. Nakonec skončil v Anglii, kde prodělal parašutistický kurz a základní výcvik útočného boje, aby mohl doprovázet českou skupinku odbojářů při seskoku do prostoru Lysé hory. Jeho nejvýznamnějším válečným počinem bylo poskytnutí úkrytu kolegům v holubníku u domu jeho rodičů, odkud sledovali Němce obkličující část Beskyd v rámci protipartyzánské akce Tetřev.

Vymýcená stráň po levé ruce skýtá během sestupu poslední pohled na čelo Slavíče (1007m), na Velký Lipový (999m), Kyčeru u Morávky (834m) či hřebenové Lipí (902m). Brzy nato již pocítíte lidskou přítomnost v podobě roztroušených chat, chalup a příjezdových cest k nim. Nyní se nacházíte za zatopenou částí přehrady a hygienické ochranné pásmo je zde benevolentnější. Roubenky podél nedaleké řeky Morávky, která přehradu napájí, to štěstí přežít ovšem neměly. I stará silnice, jež zátopovou oblastí do roku 1961 vedla, zaniká. Poslední vzpomínkou na ni zůstává chátrající pomníček Karla Pospíšila z Ostravy-Přívozu, který v těch místech dne 24.3. 1945 zemřel na následky autohavárie.

Zanedlouho sejdete do horské osady Uspolka, ležící na soutoku řeky Morávky a významného potoka Skalka při úpatí kopce Mituří. Mituří je v určitém úseku sestupující cesty i dobře vidět. Svůj název převzalo od jedné z osad v jeho úbočí a ta jej zas má od prvního osadníka či majitele lesů jménem Mitura. Uspolka bývala poslední větší osadou na horním konci Morávky, než ji částečně uzmula přehrada. Ve shluku tří chalup u soutoku Morávky a Skalky sloužila nejvzdálenější roubenka jako škola a ta nejbližší bývala ve 30.letech 20.stol. soukromým domem Ignáce Beneše. Provozoval v ní obchod se smíšeným zbožím a ferlog (prodej rozlévaného alkoholu tzv. z okna) zvaný U Hrdla či U Beneše. V zahradě třetí chalupy stojí pololidová, pozdně barokní kamenná socha sv. Jana Nepomuckého na podstavci s letopočtem 1839, postavená nákladem rodiny Muroňovy. Autorem je pravděpodobně některý z místních amatérských sochařů, což se projevuje na tělesné dispozici postavy a jejím obličeji. Vedle sochy stojí dřevěný kříž.

Z Lipového na Uspolku byla cesta dlouhá 4,5km. Pokud byste si je chtěli ušetřit, dá se sem dojet autobusem. U zastávky visí rozcestník Uspolka, BUS (520m) a červená značka od něj stoupá na Mituří, načež pokračuje přes Kozí hřbety (12km) na Slavíč (15km). Žlutá značka míří pro změnu do Horní Lomné (8,5km). První 1km na Hrachové mají společný.

U BUS zastávky stojí pomník operace Wolfram, odhalený 14.9. 2024 u příležitosti 80.výročí seskoku paradesantního výsadku českých partyzánů na území Protektorátu. Žluto-červená značka spolu s naučnou stezkou Wolfram odtud pokračují rovinkou k budově lesní správy a dál silnicí proti proudu Skalky, kde na Uspolku volně navazují osady Hrachové, Nytrová, Kotly a Skalka. Právě předposlední jmenovaná se stala dějištěm nepříliš povedeného seskoku zmiňovaných partyzánů.

Údolí mezi Slavíčem vlevo a Mituřím vpravo se zužuje, až se pohled zpátky na Travný zcela vytratí. Podél cesty stojí roztroušené staré roubenky i novodobé chaty. Oblast nad přehradou slouží především k rekreaci, neboť ji tvoří převážně lesy. Lesnatost tu vysoce přesahuje 80%.

U ukazatele Hrachové (550m) zahýbá červená značka 3km na Mituří, zatímco žlutá pokračuje silnicí rovně 1,5km na Horák. V lese po levé ruce stojí samota Hrachové, při níž teče Hrachový potok. Z cesty není vidět. Možná byste byli překvapení, kolik čísel popisných tu v lesích vlastně je! Přibližně před 100 lety sloužila místním horalům u cesty na Hrachovém smíšenka a ferlog Anny Horákové, vdovy po oblíbeném hostinském Filipu Horákovi, jehož jméno nese příští rozcestník. Přesunula se sem v roce 1914 poté, co jejich krčma výše proti proudu Skalky vyhořela.

V úseku žluté značky mezi Hrachovým a Horákem překročí asfaltka několik mostů přes bystřinu Skalka, jenž se klikatí uzoučkým zalesněným údolím. Všehovšudy tu stojí jen jedna chalupa. Teprve na soutoku Skalky s potokem Nytrová se osídlení rozšiřuje více do svahů. Hned první chalupa na osadě Nytrová je zajímavá, neboť se jedná o repliku někdejší obecní školy. Na rozlehlém katastru Morávky vzniklo od roku 1842 postupně 6 škol, většinou šlo o jednotřídky nebo dvoutřídky. Škola v Nytrové byla postavena roku 1883. Docházely do ní děti z výše položených horských osad, které tou dobou už 5 let podomácku vyučoval finanční strážník Josef Chovanec a po něm lidový lékař Karel Barabusch (tj. lidé s aspoň nějakým vzděláním). Jakékoliv vzdělání bylo pro horaly důležité, pakliže chtěli zlepšit svou životní úroveň. Nabyté poznatky využívali například k intenzivnějšímu hospodaření. Jak se však oblast po výstavbě přehrady vylidňovala, byla i škola v Nytrové v roce 1972 pro nedostatek dětí zrušena.

Osada Nytrová leží v dolíku mezi Slavíčem (1055m), Mituřím (870m), Kotly (857m) a Skalkou (836m), přičemž každým údolím vedla donedávna jedna turistická značka. Sbíhaly se na rozcestí Uspolka, Horák (580m). Vaše žlutá pokračuje prostředním údolím Kotelského potoka 4km na Lačnov, modrá míří vpravo údolím potoka Skalka 4,5km na Okrouhlici a doleva podél potoka Nytrová vedla zelená značka 4km k chatě na Slavíči. Poslední jmenovaná však před pár lety zanikla, údajně na popud vlivného majitele jedné z chalup na Nytrové.

Údolím řeky Morávky, údolím Skalky a dál údolím Kotelského potoka přes „průsmyk“ Lačnov vedla v době před zhruba 150 lety živá tranzitní stezka z Frýdecka na Jablunkovsko a do Horních Uher. Horskou cestou proudili obchodníci na dobytčí trhy do Frýdku, handlíři s dobytkem tu od jara do podzimu hnali stáda skotu a koní, a o mariánských svátcích tudy procházela procesí zbožných poutníků k frýdecké Panně Marii. V okolí se nacházely horské osady Roztoky, Kotly, Skalka, Nytrová či Polčaný, každý den se oblastí pohybovali lesní dělníci či formani stahující koňmo dřevo, a kdo nechtěl marnit čas cestováním za další nejbližší krčmou, zastavil se v hostinci Filipa Horáka.

Bývalý hostinec Horák stojí v úžině potoka Skalka na společné žluto-modré turistické značce. Dnes je soukromým objektem, avšak stále si zachovává svůj původní ráz včetně hostinského vybavení viditelného přes okno. Zdejší hostinský Filip Horák se narodil 12.12. 1850 v Dobré a v matrice je zapsán jako Philipp. Jeho otec Josef Horák, sedlák z Dobré, ho kvůli sněhové kalamitě přinesl ke křtu v kostele na Pražmě až 8.4. 1851. Pod žádost o udělení šenkovní koncese se 14.7. 1887 Filip Horák podepsal jako „domkář a obchodník smíšeným zbožím na Morávce č.p. 638“. Krčmu v Nytrové si otevřel v roce 1888 a během pár let z ní udělal snad nejznámější pohostinství na Morávce. Úspěšné podnikání žel přerušila tragédie. Při manipulaci s petrolejem utrpěl Horák ve své krčmě tak závažné popáleniny, že 10.7. 1893 zemřel. Pohřeb oblíbeného krčmáře se konal na místním hřbitově o 2 dny později. Jeho nejstaršímu synovi Josefovi bylo teprve 15 let a nejmladšímu Antonínovi 3 roky. Vdova Anna Horáková nejen že musela převzít veškerou starost o provoz krčmy a obživu rodiny, ale byla navíc těhotná. Poslední dítě Filipa Horáka, syn Filip Johann, se narodil jako pohrobek dne 8.2. 1894. Bylo mu však dopřáno pouhých 20 dní života. Antonín Horák, s nímž se počítalo jako s otcovým nástupcem, se vyučil strojním zámečníkem v Rotschildových Vítkovických železárnách. Za 1.sv. války byl povolán k jednotce rakousko-uherské armády v Mladé Boleslavi, kde se seznámil s Helenou Šámalovou, s níž se oženil a začal pracovat jako dělník v automobilce Laurin & Klement. Současně se také připravoval na převzetí rodinné krčmy v Nytrové. Ve válečném roce 1914 postihla rodinu Horákových další těžká rána. 18.3. zachvátil krčmu požár, nejpravděpodobněji od přetopených kamen. Oheň připravil vdovu Annu, její děti a jejího zetě Jana Koláře (budoucího zakladatele Kolářovy chaty na Slavíči) nejen o zdroj obživy, ale i o skromné bydlení. Majitel nemovitosti, polesí Těšínské komory ve Vyšních Lhotách, se dal slyšet, že na obnově budovy nemá zájem, tak si Anna Horáková obstarala malý domek pod strání Hrachové u obecní cesty z Nytrové na Úspolku, v němž zřídila ferlog a venkovskou smíšenku. Starost o obnovu hostinské živnosti nyní přešla na nejmladšího syna Antonína, který se s rodinou přestěhoval zpátky na Morávku a získal od Těšínské komory parcelu pod dnešním hostincem Horák. Tady podle plánů stavitele Emila Hauka z Frýdku začal stavět novou dřevěnou chalupu, tentokrát již rozměrnější a honosnější než byla původní krčma. Chalupa měla sloužit pro bydlení rodiny i jako hostinec a smíšenka. Šlo o přízemní budovu opatřenou v průčelí 7 okny a 2 domovními dveřmi (dvoukřídlé do výčepu, jednokřídlé do obchodu), do nichž se vstupovalo po několika schůdcích. Průčelí dělil symetrický půdní vikýř se 2 okny, ve kterém byla umístěna světnička pro hosty. Domu bylo přiděleno popisné číslo 638 a spádová poštovní schránka. Už v průběhu stavby uvedl Horák do provozu obchod se smíšeným zbožím své manželky Heleny, a také trafiku koncesovanou na jeho jméno. Jan Kolář, jenž měl hostinskou koncesi pro Nytrovou napsanou na sebe (nicméně tou dobou již správcoval Hadaszczokovu útulnu na Slavíči), se své koncese ve prospěch švagra Antonína vzdal a ten si k tomu ještě na Okresním hejtmanství ve Frýdku vyargumentoval koncesi na držení „povolených her“ s tím, že ve spádové oblasti jeho hostince žije cca 700 stálých obyvatel a ti jsou na něj v zimním období odkázaní. Pro Horákovu žádost se vyslovila i četnická stanice na Morávce. Krátce nato, 26.1. 1921 Antonín svou vysněnou koncesi získal. Úřad mu sice uložil co nejdříve vybudovat betonovou žumpu, vyhloubit studnu a spoustu dalších úkolů, to ho však neodradilo a v podnikání se mu (dle záznamů živnostenského úřadu o odvedené dani) čím dál víc dařilo. Roku 1922 se manželům Horákovým narodilo první dítě, dcera Jiřinka, která ale ve věku 8 let zemřela. V poměrně pokročilém věku se jim pak narodili ještě synové Vlastimil (1930) a Jaroslav (1933). Mezitím se pustil Antonín do modernizace a rozšíření stávající budovy. Realizace projektu stavitele Bohuslava Bartka se ujal dobratický tesařský mistr Ignác Šigut. Žádost o schválení nadstavby a přístavby podal Antonín příslušným orgánům ve Frýdku dne 8.7. 1932. Přístavba zahrnovala jeviště při stávajícím sále a šatny pro herce, jež by z podniku udělaly doslova kulturní centrum. Při zvýšení patra mělo vzniknout 15 hostinských pokojů a dřevěné přízemí mělo být přezděno. Realizace se však kvůli chybějícím financím protáhla, až nakonec došlo k redukci plánů a zbudování pouhých 9 pokojů. Téhož dne, kdy Antonín Horák 30.9. 1938 stavbu kolaudoval, odevzdal polský ministerský předseda českému velvyslanci ve Warszawě ultimátum týkající se vydání české části Těšínska. Do Morávky vtrhla polská armáda a Nytrová se v tu chvíli ocitla v Polsku, na jehož území odtud nevedla žádná komunikace. Od 1.9. 1939, kdy Polsko obsadili Němci, spadla Nytrová pod dvojí okupaci a hospodský Horák začal balancovat na hraně perzekuce. Ač byl pověřen funkcí starosty polské Morávky, přes jeho hostinec ve špatně kontrolovatelném zákoutí hraničních hor probíhaly ilegální přechody československých občanů z Protektorátu do Polska a odtud do dosud svobodných evropských zemí. Organizoval je sám Horák ve spolupráci se švagrem Kolářem na útulně Hadaszczok. Často se stávalo, že v šenku na Nytrové popíjela německá Grenzpolizei pivo, zatímco v patře se ukrývali partyzáni, které Horák opatrně pouštěl zadním vchodem ven. Po čase se na to ale přišlo a Horák byl z důvodu politické nespolehlivosti funkce starosty zbaven. V roce 1940 byli obyvatelé Morávky vyzváni, aby si zažádali o vydání tzv. Volklistů. Nikdo z osady neuposlechl. 12.6. 1942 byli proto Antonín s manželkou předvoláni ke komisaři do Hnojníku a pod různými pohrůžkami nuceni k přijetí Volklistů. Výhružky se týkaly zejména odebrání hostinské koncese, což byla pro rodinu existenční záležitost. Ani tak Antonín Horák nepovolil a 22.5. 1943 o hostinskou koncesi přišel. Shodou okolností býval letním hostem krčmy na Nytrové rodinný přítel Horákových, vrchní komisař ministerstva vnitra Ing. Jakubička, na jehož zásah u nejvyššího státního úředníka v okrese Těšín byl výnos o odebrání koncese zrušen. Jako soukromý podnik Antonína Horáka fungovala krčma až do roku 1949. V rámci likvidace privátního sektoru byl hostinec převeden pod Jednotu Frýdek-Místek a Horák v něm do roku 1956 působil jako vedoucí provozu. V roce 1958 zemřel. Až do úplné likvidace podniku vedla hostinec Ludmila Peřinová, dcera Antonínova bratra Rudolfa. Hostinec Horák byl uzavřen v roce 1967 a budovu převzali do privátního užívání synové Antonína Horáka, Ing. Vlastimil Horák a Ing. Jaroslav Horák. Dnes je budova rodinným rekreačním objektem s vnitřními dispozicemi pietně udržovanými v původní podobě.

Silnička pokračuje asi 120m rovinkou k jihu, kde přemostí potok a za ním se už žlutá a modrá značka rozchází. Vaše žlutá odbočí vlevo a začne zvolna stoupat uzoučkým údolím mezi protáhlými hřbety Kotlů (vlevo) a Skalky (vpravo) proti proudu Kotelského potoka. Ten pramení ze dvou větví v úbočí mezi Polkou a Kozím hřbetem. Výškový rozdíl od pramene potoka po jeho ústí do Skalky činí 203m. Tok je dlouhý 3,3km a jeho povodí má rozlohu přibližně 3,125 km2. V minulosti byly na potoce až po km 2,4 provedeny úpravy spočívající v příčné stabilizaci dna pod mostními objekty a v podélném opevnění břehů srubovými stěnami či kamennými zídkami. Při jarním tání v roce 2006 však došlo ke značnému poškození souběžné lesní cesty a lokálnímu poškození opěrných zdí. V rámci rekonstrukce byl poté břeh dodatečně zajištěn těžkým kamenným záhozem tak, aby se maximálně stabilizovalo těleso komunikace.

Prvního cca 2,1km má silnička jednotvárný průběh se středním či krátkodobě mírným sklonem stoupání. Výhledy vzhledem ke své poloze nenabízí žádné. Na konci údolí se následně rozkládá osada Kotly s řídkou zástavbou více než 15-ti chalup a chat, rozptýlených po celém vějíři prameništního kotle. Prozrazují je pouze uježděné lesní stezky. Žlutá značka se tu lomí ostře vlevo a stoupá zprudka vyježděnou lesní cestou do půlky úbočí hřbetu Kotlů (857m).

Těsně nad osadou, kde sklon stoupání není už tak příkrý, se vaše stezka stáčí doprava na vrstevnici. Jen co překonáte stoupavou terénní vlnu nad přítokem Kotelského potoka, vyjdete na relativně otevřeném prostranství prořídlého lesa, odkud se otevírají první výhledy. Přímo před sebou ve směru svážnice spatříte bok vrchu Polka (886m), pod nímž právě procházíte. Za ním, za jeho ohybem se ukrývá sedlo Lačnov, takže vidět je vlastně až hřebenová oblina (833m) bez názvu, krátké bezejmenné sekundární výrůstky Kozích hřbetů i přímo jeho zčásti vymýcené čelo (986m). Více doprava se pak profiluje hřbet Skalky (836m) a za ním vrchlík Malého Polomu (1061m) s pidi výčnělkem sousední tisícovky Nad Kršlí (1002m). Střední stoupání pokračuje z mýtiny do vyššího lesa, kde se v prameništi Kotelského potoka drží kaluže. Brzy nato opět vyjdete na mýtinu, odkud můžete kromě víceméně se opakujících výhledů spatřit také oblouk Mituřího (870m) s nekompletní siluetou Travného (1203m) v pozadí a vrchol Lysé hory (1324m) s vysílačem.

Přibližně v této oblasti odstartovala 13.9. 1944 těsně před půlnocí Operace Wolfram. Šlo o výjimku ve zvláštních akcích organizovaných londýnským centrem československého odboje, jež měla Sovětům ukázat dobrou vůli v podpoře partyzánského odboje. Wolfram se od ostatních skupin lišil jak počtem, složením, tak i zaměřením výsadku. Velitel komanda, kpt. Josef Otisk (33 let) prošel jako jeden z prvních československých vojáků kurzem speciálních britských jednotek. Do výsadku si vybral rtn. Vladimíra Řezníčka (25 let) z Kunčic pod Ondřejníkem, rtn. Josefa Bierského (24 let) z Lubna a rtn. Roberta Matulu (26 let) z Radvanic, kteří znali beskydský terén, a k nim přizval Josefa Černotu (28 let) z Břeclavi, elitního střelce, instruktora kurzu speciálních britských jednotek a kurzu pouličního boje. Ke skupině byl dodatečně přiřazen radiotelegrafista rtn. Karel Svoboda (31 let) ze Slaného, jenž měl udržovat rádiové spojení s Londýnem. Od května 1944 procházeli členové komanda různými typy speciálního zdokonalovacího výcviku včetně zpravodajského výcviku, kde si osvojili zásady sledování osob ve městě a naučili se zbavovat svých pronásledovatelů. Cílem Operace Wolfram bylo vytvořit z příslušníků českého domácího odboje 6 speciálních komand, jimž budou velet jednotliví členové Wolframu a tato komanda budou s použitím vlastního materiálu provádět bojovou činnost v podobě přepadů zásobovacích transportů, ničení zásobovacích stanic, ničení železničních tratí, rušení silničního provozu, přerušování telefonních a telegrafních vedení, odstřelování strážných, úřadů, velitelství či provádění atentátů na významné konfidenty. V červenci se Wolfram přesunul do jižní Itálie, kde se čekalo na let. Při procvičování topografie místa dopadu v Beskydech byla určena 2 místa srazu: na severním kraji paseky nad hotelem Charbulák na Gruni a u dvou můstků na lesní cestě pod Trojačkou. Šestice výsadkářů vyrazila do Protektorátu čtyřmotorovým Halifaxem ve středu 13.9. 1944. Letěli přes Jugoslávii, kde shodili vojenský materiál Národně-osvobozenecké armádě, pokračovali přes Rakousko, kde je poblíž Vídně překvapila německá protivzdušná obrana a přes Slovensko se v noci dostali na Moravu. Piloti žel nevysadili roj na Lysé hoře, kde byla původně stanovena hlavní doskoková plocha, nýbrž je omylem ve dvou průletech přiblížili do prostoru Nytrová – Kotly. První skákal Bierský, protože znal Beskydy nejlíp. Vítr ho však zanesl až na protektorátní hranici, ztratil svůj kontejner s věcma a krátce po dopadu jej navíc překvapila německá hlídka. V kapse měl naštěstí pistoli a 2 pohraničníky se psem zastřelil. Druhý skákal Svoboda s radiostanicí. Stanice se mu ale k jeho smůle vzpříčila ve dveřích, čímž zdržela seskok, takže doletěl někam úplně jinam a k tomu dopadl přímo na střechu chalupy, do níž se padák zamotal, takže ho do rána uvolňoval a zakopával část svého operačního materiálu včetně radiostanice, aby mohl snáze hledat kolegy. Příliš dlouho se však pohyboval v okolí místa seskoku, až jej o 2 dny později dopadl na Uspolce německý pátrací oddíl. Radista Wolframu byl tvrdě vyslýchán těšínským Gestapem, následně převezen do Ostravy a do Brna. Gestapo jej přinutilo k vydání radiostanice, avšak účast na rádiové hře s centrálou v Anglii odmítl. Skončil v koncentračním táboře Flossenburg, kde dožil konce války. Jako třetí vyskočil z letadla velitel Otisk. Při druhém přeletu vyskákali Matula, Řezníček a Černota. Těm se nic nestalo a brzy se sešli, jen Řezníček ztratil svůj kontejner. Vyrazili proto na Gruň k prvnímu stanovišti. Když tam nikoho nenašli, přesunuli se na druhé stanoviště pod Trojačkou, kde se 24.9. sešli s Bierským a Otiskem. Výsadkářům se brzy povedlo seznámit s místním obyvatelstvem, což byla v jejich situaci jediná možnost zahájení činnosti. Důležitými spolupracovníky Wolframu se staly především rodiny dřevařů, pasekářů a hajných žijících v okolí Trojačky. Hajný Foldyna ze Samorostlého ubytoval Wolfram ve svém loveckém srubu pod Trojačkou, kde poslouchali vysílání BBC. Čekali na heslo „voláme kapry“, jež mělo předcházet shozu nového materiálu včetně další radiostanice, ať už by se skupina s Londýnem spojila nebo ne. Wolfram dosáhl částečného úspěchu v budování sítě informátorů, ovšem své původní poslání kvůli ztrátě operačního materiálu plnit nedokázali. Počátkem října navázali muži spolupráci s 1.čs. partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova, jíž veleli por. Janko Ušiak s kpt. Rudé armády Dajan Bajanovič Murzin. Brigáda byla poměrně početná, přidávali se k ní i všelijací nevojáci a její časté pronásledování nasvědčovalo tomu, že u sebe mají konfidenty. Kpt. Otisk se proto rozhodl od skupiny distancovat, přenechal jim srub a přemístil se do chaty hajného Kabilky na Samčance. S ním odešlo i 6 Ušiakových lidí, aby Wolframu pomohli odnosit očekávanou zásilku materiálu. Otisk navázal kontakt s dalšími partyzánskými skupinami operujícími v Protektorátu a 17.10. vyslal Bierského na Smrk, kde se měl setkat se spojkou odbojové organizace Rada tří. Doprovázel ho partyzán Stanislav Kotačka, jemuž se ale zachtělo Bierského váčku s penězi a cestou Bierského pro peníze zavraždil. O 5 dní později obklíčili Němci srub na Trojačce. Části partyzánů se podařilo utéct na Samčanku, kde jim příslušníci Wolframu poskytli první pomoc. Sami se však hned odebrali za skvěle organizovanými rudoarmějci ze zpravodajské skupiny kpt. Adama Niščimenka. Cíle obou skupin se totiž vhodně doplňovaly – Wolfram měl peníze a síť spolupracovníků, Niščimenko zase radiostanice. Spolu se domluvili na zbudování zimního tábora v masivu Smrku, jenže 3.11. 1944 spustili Němci pod přímým vedením K.H. Franka masivní protipartyzánskou operaci zvanou Tetřev, při níž shromáždili obrovskou sílu německých ozbrojených sil, obklíčili centrální Beskydy a propátrávali je dům od domu, metr po metru. Muži se o tom naštěstí dozvěděli včas. Otisk předal Niščimenkovi své kontakty i větší finanční obnos a rozešli se ukrýt každý jinam mimo obklíčenou oblast. Čtveřice výsadkářů z Wolframu zariskovala a večer 9.11. 1944 se ukryla v Kunčicích p.O. v prázdném holubníku u Řezníčkova domu, těsně za hranicí prohledávaného prostoru. Německá hlídka stála pouhých 50m od nich a vojáci se chodili k Řezníčkovým do kuchyně ohřívat. Po ukončení akce Tetřev (22.11.) se skupina vydala přes Nořičí horu, Rožnov p.R. a Vsetín směrem k Tlumačovu, Koryčanům a Slavkovu až do Líšně u Brna, kde u Otiskovy rodiny přečkali zimu. Na jaře pak rozjeli partyzánskou válku v okolí Brna a zde také počkali na frontovou linii.

Poslední úsek trasy na Lačnov vede mírným stoupáním po lesní pěšině. Finální krátké střední stoupání vás vyvrhne na mýtinku s odpočívadlem a ukazatelem Lačnov (825m), kde se kříží červená trasa z Václaviček (1km) k bývalé chatě na Slavíči (2km) se žlutou trasou z Úspolky (4km) do Horní Lomné (2km).

Následující část trasy je 0,5km dlouhá a vede doširoka vyšlapanou lesní stezkou k louce na samotě Lačnov. Sklon klesání je po chvilce poměrně ostrý a člověk se níže musí vyhýbat i vodou vyryté strouze. Výhled na hraniční hřeben Polomů každopádně za trochu námahy stojí. Jak budete postupně lačnovskou louku obcházet, shlédnete půlkruhové panorama hor, počínající v popředí nižší zalesněnou horou Gruník (742m). Zleva se za Gruníkem řadí masivní dvouvrchol Mionší vrch (883m) – Menší vrch (893m), následuje rýha údolí potoka Úplaz, za nímž dominuje vrchol Úplaz (950m) a vpravo vedle něj stojí v hlavním hraničním hřebeni široký oblouk Velkého Polomu (1067m). Následuje sedýlko se známou kaplí, oblina Muřinkového vrchu (978m), dvouhrbý Burkův vrch (1032m), hřebenová rovinka (1021m) a úplně vpravo nevýrazné sedýlko Čuboňov. Přímo pod Velkým Polomem se doširoka rozšklebuje údolí potoka Přelač, ohraničené ze stran bočními horskými rameny (823m a 851m). Popojdete-li k hraně louky, pak za sebou spatříte ještě známé, částečně vykácené Kozí hřbety (986m).

Z prosluněné louky pokračuje pěšina mírným klesáním do lesa, kde se stáčí doprava a rovnoběžně s okrajem louky rychle sbíhá dolů. Pod Lačnovem zcupitáte na zpevněnou cestu, u níž visí na stromě cedule Pod Lačnovem (750m) a žlutá šipka ukazuje 2km na Salajku. Tu cestu přejdete a pustíte se pěšinou zešikma do lesa, kde mírným až středním tempem zklesáte podél Lačnovského potoka až na okraj Horní Lomné k bazénu u Chaty Lačnov. Z tohoto místa můžete snadno pozorovat protilehlý Menší vrch (893m), jehož horní partie zaujímá Národní přírodní rezervace Mionší, což je jeden z největších původních pralesů v ČR.

Středním klesáním sejdete z kamenité svážnice na asfaltovou komunikaci a po té už zvolna k hlavnímu tahu přes obec, kde odbočíte vpravo. Asi 150m chůze po minimalistické krajnici zbývá k autobusové zastávce s rozcestníkem Hor. Lomná, Salajka, BUS (570m). Podtitulek hlásá: „Rekreační obec. Turistické východiště. Poutní místo Sv. Kříže s křížovou cestou.“ Žlutá značka odtud pokračuje 1km k točně u koupaliště.

První listinná zmínka o obci Horní Lomná pochází z roku 1596, kdy těšínský kníže Adam Václav přiznává jablunkovským měšťanům právo na pastviny v údolí Lomné. Kolem roku 1690 se tu též dolovala železná ruda. Jako obec byla Lomná oficiálně ustanovena kolem roku 1730. Prvními osadníky se stali obyvatelé okolních obcí (Písek, Bukovec, Střítež, Smilovice). Největšího hospodářského rozkvětu dosáhla Lomná v polovině 18.stol. v souvislosti s rozvojem karpatského pastýřství, kdy na místě bývalých salaší a zimovisk vznikají celá horská hospodářství s pasoucími se stády hovězího dobytka. S vybudováním cesty do Jablunkova se místním otevřela nová perspektiva v oblasti těžby dřeva pro nedaleký hutní průmysl. K roku 1843 bylo v obci evidováno již 58 usedlostí s 815 obyvateli, což je víc než 2x tolik co dnes. Většina Lomňanů se živila zemědělstvím či námezdní prací v lese. Horské svahy však byly kamenité, chudé na úrodu, daly se tu pěstovat akorát brambory, zelí a oves. Z méně hodnotného dřeva se v obci vyráběl potaš (lidově salajka), produkt užívaný ve sklářském, chemickém a mydlářském průmyslu. První škola v obci vznikla roku 1870 ve staré budově, sloužící dříve pohraniční stráži a později k ustájení dobytka. Vyučování se chopil laik Pavel Ramsza. První zděnou školu s věžičkou postavili občané až v roce 1888, pro malý počet žáků byla ale k 29.6. 2001 zrušena. Kostel byl dokončen roku 1896. V roce 1900 se obec rozdělila na Horní a Dolní Lomnou. Mezi světovými válkami začali do údolí Lomné proudit první turisté, což vedlo k budování nových turistických chat, podnikových rekreačních středisek, v roce 1954 zavedla obec elektrické pouliční osvětlení a od roku 1966 jezdí do obce i autobusová linka. Mezi lety 1975-1989 byla Horní Lomná součástí města Jablunkov, nyní je však opět samostatná. Obec se může chlubit několika významnými přírodními rezervacemi, z nichž nejcennější je prales Mionší.

Po straně cesty teče říčka Lomná, vyvěrající v nadmořské výšce cca 870m v bohaté pramenné oblasti pod Čuboňovem, po níž se až do počátku 20.stol. plavilo dřevo. Turistická značka kopíruje silnici bez chodníku a zanedlouho doráží k návrší s kostelem. V parčíku pod ním, přímo u cesty, postavili horalé roku 1833 dřevěný kříž, pod kterým se shromažďovali ke společným modlitbám. Když v roce 1836 vypukla v Jablunkově epidemie cholery, jež si vyžádala desítky mrtvých, vypravili se měšťané na pouť k lomňanskému kříži prosit Boha o pomoc. Následujícího dne epidemie zázračně ustala. Od té doby se tu v květnu a v září konají na den Nalezení a Povýšení Svatého Kříže velké poutě. Poutní místo v Horní Lomné navštívil dokonce i bulharský car Ferdinand I. Bulharský. Mše se sloužily pod širým nebem, nicméně lidé toužili alespoň po malé kapli. Tak v 60.letech 19.stol. začaly sbírky nejprve na vybavení kaple, později na kostel. Finančně přispěli též církevní hodnostáři, zejména vratislavští biskupové. První plán kostela pro Lomnou zpracovala v roce 1883 vídeňská stavební firma Max Schweda. Náhlá smrt architekta však realizaci zastavila. Vyšel až projekt arciknížecího stavitele Albína Prokopa, jemuž dozoroval hlavní stavitel Albert Dostál. Základní kámen novogotického kostela Povýšení Sv. Kříže položil dne 6.5. 1894 generální vikář Karel Findinský. Hotová stavba byla vysvěcena 12.6. 1896 kardinálem Dr. Jiřím Koppem. Na hlavním oltáři uvnitř kostela stojí socha ukřižovaného Krista se sochami Panny Marie, sv. Jana a soška pražského Jezulátka oblečená do šatů z 19.stol. Jinak se u kostela nachází ještě údajně zázračný pramen Panny Marie Lurdské, který nikdy nezamrzá a nad ním byla v letech 1968-1970 vybudována umělá jeskyně se sochou Panny Marie Lurdské. Od roku 1995 vede nad kostelem kamenná křížová cesta, postavená ke 100.výročí jeho vzniku.

Dál už až do cíle nenarazíte na nic zajímavého. Žlutá trasa končí ukazatelem Horní Lomná, koup., BUS (580m), odkud lze pokračovat ke 3,5km vzdálené kapli pod Muřínkovým vrchem, nebo se můžete vydat 5km po modré pod Malý Polom. Oblast protíná též cyklookruh z Bocanovic (12km) přes Kyčmol (2km) do Bocanovic (15km).

Aktuálnost k 04/2025          

Délka trasy: 14,3 km

Převýšení: 525 m