Valašská Bystřice, BUS (458m) – Búřov (650m) – Pod Ptáčnicí, rozc. (805m)

4,5km dlouhá červená výstupovka z portášské dědiny až skoro na hlavní hřeben Vsetínských Beskyd. Má několik výhledových míst a lze z ní odbočit k rozhledně Búřov, jinak vede převážně lesem po širokých stezkách. Trasa je víceméně vhodná i pro cyklisty.

* * *

Valašská Bystřice je rozlohou jedna z největších obcí v ČR a její katastr má velmi členitý terén, proto vznikla teprve v polovině 17.stol. z dřívějších pasekářských usedlostí. Jméno jí dala říčka Bystřice. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1651, kdy hrabě ze Žerotína založil gruntovní knihy obce nazývané Randýskova Bystřice podle jejího prvního fojta. Název se pak časem měnil na Novou Bystřici, Hrubou Bystřici, Velkou Bystřici a od roku 1923 je to Valašská Bystřice. Prvními obyvateli byli lesní dělníci, kteří zde těžili dřevo pro sklárny a na odlesněných pasekách si stavěli chudá obydlí. Zúrodňovali kamenitou půdu, pásli ovce a vyráběli proslulé dřevěné nádobí, nářadí a hračky. Zvláštností byly především hračky barvené tzv. čazením, které Bystřičané úspěšně exportovali i do Pruska a Vídně. Až do zániku feudalismu přináležela Bystřice k rožnovskému panství. Pro svou chudobu byla známá vystěhovalectvím a za třicetileté války se na jejím tehdy ještě řídce osídleném katastru ukrývali valašští vzbouřenci. Za působení jednoho z prvních fojtů z rodu Křenků se zaznamenává na svou dobu obrovský rozvoj obce. V roce 1848 vypukla kvůli velké neúrodě epidemie tyfu, což zavdalo podnět ke zbudování nového hřbitova, fungujícího do současnosti. Koncem 2.sv. války prošla obcí fronta, osvobozena byla 5.5. 1945. V katastru Valašské Bystřice nenajdete mnoho památek. Na vrcholu Zvonový stojí akorát dřevěná zvonice z konce 17.stol., na Dílech se nachází kaplička, blíže k centru památník padlým ve světových válkách (1938), kostel a kamenné náhrobky portášů z 18.stol.

Start červené turistické trasy je situován v centru Valašské Bystřice kousek od kostela. Dostanete se sem autobusem z Rožnova p.R. nebo přes Malou Bystřici. Ještě než ale vyrazíte, zajděte se podívat k baroknímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie, jenž byl postaven v letech 1772-1779. Kostelu předcházela kaplička, postavená v 60.letech 18.stol. tehdejším fojtem Jiřím Křenkem st., jenž pocházel z Prostřední Bečvy, odkud se přiženil do nedaleké obce Vidče a bystřičské fojtství koupil v roce 1724. Zbudování současného kostela inicioval jeho syn a nástupce ve fojtském úřadu, Jiří Křenek ml. Ten sehnal finance, za sebe daroval potřebné dřevo a s majitelem panství, hrabětem Michalem ze Žerotína, domluvil dar v podobě stavebního kamene. Stavbu kostela vedl a prováděl stavitel František Tahler z Fulneku. Jeho vysvěcení však zkomplikovala bouře, jež způsobila rozvodnění říčky Bystřice a následné zaplavení kostela, který tak musel být svěcen až v náhradním termínu. V roce 1843 byla při kostele zřízena fara. Kostelní zvony byly opakovaně zrekvírovány během světových válek. Od roku 1973 tu visí současné 3 zvony o hmotnostech 530kg, 300kg a 214kg.

Před kostelem, na místě starého zrušeného hřbitova, rostly dvě lípy (dnes už jen pařezy), vysazené na jaře 1919 u příležitosti oslav osamostatnění Československa. Pod nimi se nachází hroby s barokními náhrobky portášů. Oba jsou státem chráněny jako kulturní památka. Hroby mají podobu dvou kamenných sarkofágů s vytesanými kříži a nápisy o pochovaných osobách. Před nimi stojí kamenné pískovcové desky asi 15cm silné, opracované v barokním slohu, na jejichž vrcholku jsou umístěny lebky na zkřížených kostech. V lebkách jsou zasazeny železné kříže. Některé zdroje chybně uvádí, že zde leží portášský velitel Jiří Křenek a vedle jeho syn, portášský desátník a kovář Ondřej Křenek. Staročeské nápisy na sarkofázích však uvádí něco jiného. V pravém hrobě je pochován stavitel kostela Jiří Křenek, narozen 8.3. 1721, zemřel 20.12. 1791 ve věku 70 let. V levém hrobě leží Marina Křenková roz. Cibulcová, dcera správce panského hospodářského dvora na Hradisku (pod zříceninou hradu Rožnov), Jiřího manželka. Ta se narodila 23.4. 1723 a zemřela roku 1781 ve věku 58 let. Jiřího Křenka ml. si brala, když jí bylo 19 a měli spolu 13 dětí. Jiří se ve svých 26 letech zapojil do stávající struktury sboru valašských portášů, v 39 letech převzal po otci úřad fojta, ve 45 letech (rok 1766) zřídil portášskou stanici přímo ve Velké Bystřici, sám stanul v jejím čele a ve 48 letech se stal velitelem veškerého portášstva, které přivedl k vrcholnému období jejich činnosti. Jiří Křenek byl portášem celých 49 let, z toho 22 let byl jejich nejvyšším velitelem. Po jeho smrti převzal velitelský post syn Jan, jenž sloužil ve sboru celkem 50 let a velitelem byl 27 let (1791-1818). Z důvodu četných stížností a nadměrného pití alkoholu byl však zbaven velitelství a na jeho místo nastoupil nejmladší bratr Michal, který sbor vedl dalších 12 let až do jeho oficiálního zrušení. Hodnotící zpráva Michala Křenka z roku 1828 ukazuje na stále ještě četné úspěchy portášů při potírání zločinnosti, ale s úspěchy jeho otce to již nelze srovnat.

Portáši byli strážci hor, sbor Valachů určený k ochraně zemských hranic s Uherským královstvím. Slovo „portáš“ je odvozeno pravděpodobně z latinského „porta“ (brána) nebo z maďarského „portyáz“ (strážce brány). Těmito branami se rozuměly průsmyky, kterými docházelo k vpádům nepřátel na Moravu. Hlavní výzbrojí portášů byla ručnice zvaná těšínka s prodlouženou hlavní umístěná na zádech, za řemenem nosili 1-2 pistole, za širokým opaskem nůž a sklenku na pití, v ruce drželi valašku (lehká sekera zvaná též obušek) s topůrkem dlouhým až po prsa, krátkou šavli a přes rameno mošnu na chleba. V ní nebo ve zvláštní kabele mívali provazy. Dále s sebou nosili čutoru, provaz s olověnou koulí na konci, jenž sloužil při chytání zločinců jako laso (k tomu byli speciálně cvičeni), a pak také toulec na prach a olovo. Oblečeni bývali v obyčejných valašských krojích. Odznaky hodnosti nepoužívali, protože se navzájem znali. Hlavní funkcí portášů bylo zamezovat šíření zločinnosti a zbojnictví (lupičství), v dobách klidu se zaměřovali na všeobecný dohled, upozorňovali na možnosti vzniku požáru v chalupách, podíleli se na likvidaci obávaného medvěda či smečky vlků, později též chytali dezertéry, případně fungovali jako doprovod vojáků do války. Prapůvod vzniku portášského sboru hledejte na konci roku 1620, kdy se Valaši po bitvě na Bílé hoře vzbouřili proti Habsburkům a násilné rekatolizaci. Jejich povstání trvalo s přestávkami do roku 1644, kdy bylo krvavě potlačeno. Během nepokojů docházelo často ke krádežím a vraždám, navíc na Moravu vpadli Turci a Tataři, které posléze vystřídali uherští povstalci, mor a po roce 1700 sem pronikali také kuruci (maďarští povstalci). Celková situace v moravském pohraničí přiměla císaře Ferdinanda III. Habsburského, aby dne 31.3. 1638 nařídil najmutí ochranného sboru „věrných Valachů“ za účelem lepší ochrany zemské hranice a horských průsmyků, u nichž se předpokládalo, že by mohli v okolí svého bydliště potírat kriminalitu podstatně účinněji než vojsko. Bylo vybráno 100 silných spolehlivých mužů katolické víry. Tito Valaši se stali jakýmisi národními četníky, využívanými ale i proti vlastním lidem k likvidaci lidových povstání či zbojníků jánošíkovského typu (jako byl zbojník Ondráš Fuciman z Janovic). Přímým nadřízeným sboru „věrných Valachů“ byl sám císař, což poukazuje na jejich strategickou důležitost. Verbování do císařské služby však neprobíhalo úplně v klidu. Kupříkladu v roce 1642 valašští povstalci zrádcům vyhrožovali, že odvetou zničí všechny jejich majetky. Odvedencům navíc nedůvěřovali ani jejich nadřízení, nebyly finance na jejich vyzbrojení, natož na slibované žoldy. Stávaly se případy, že někteří muži sbíhali ze služby a někteří odešli na vlastní žádost. Za účast na valašských povstáních při švédském vpádu na Moravu bylo rovněž 12 mužů ze služby vyloučeno pod pohrůžkou smrti. Ti „věrní“ se ale mezi lety 1643-1644 významně podíleli na potlačení povstání na Vsetínsku a uklidňovali rozjitřenou situaci v oblasti. Najímání lidí do sboru bylo obnoveno v roce 1644, kdy byl jejich stav doplňován i z řad chycených zbojníků, pokud dostali milost. Na rozdíl od obyčejných Valachů nosili vysoké kožené boty (ne krpce), měli bílé huněné nohavice a černé bruncleky, ve svátek nosili nohavice černé a zelenou župicu, na hlavě vysoký klobouk se širokou střechou (nebo nic). V roce 1655 se poprvé objevuje označení sboru jako Portowny, od počátku 18.stol. jsou pak tato označení vytlačena slovem Portatschen (portáši). Jen pro zajímavost, plného personálního stavu (100 mužů) dosáhl sbor v roce 1657, ale až v roce 1663 se v análech objevuje jméno prvního známého velitele „věrných Valachů“, hauptmanna Jana Maniaka. Portáši byli svoláváni vždy při vzniku hrozby zvýšené kriminality, po zklidnění situace je císař opět rozpustil. Nakonec v roce 1667 přehodil rozhodovací pravomoc na Moravský zemský sněm, který portáše svolával a rozpouštěl až do roku 1717, kdy bylo rozhodnuto, že budou fungovat jako stálý bezpečnostní sbor. Od roku 1678 opět zahrozilo ze strany Uherska nebezpečí, proto správci příhraničních hejtmanství vytipovali valašské vesnice k naverbování až 400 portášů. Ukázalo se, že nejvíc jich je v okolí Valašského Meziříčí, u Rusavy, něco u Chomýže, na Novojičínsku se zmiňují pouze 2 chudé horské vesnice vylidněné po valašských povstáních a majitel hukvaldského panství vzkázal, že u něj ne všechny obce lze považovat za valašské, pouze Velké Kunčice, Čeladnou, Lichnov a Kozlov. Uherší povstalci však zůstali řádit na svém území a ve zbrani tak zůstalo jen 173 Valachů. Kdyby se udál nepřátelský vpád, měli na Radhošti zapálit hranici. O 2 roky později vypadli Uhři na Valašsko v oblasti Brumova a zajížděli až do Frenštátu a do Frýdku. Valaši to jako obvykle zvládli, ale po mnoha tahanicích se moravští stavové rozhodli v roce 1700 navýšit spíše počty vojsk. Sbor portášů zasahoval pouze účelově, od roku 1707 ovšem zaznamenává úspěchy, to když vojenské oddíly uprchly před zuřivými uherskými povstalci a nechali východní část země velmi zpustošit. Portášský sbor pod velením fojta Pavla Majera z Hutiska naštěstí celou situaci ošéfoval a nakonec Uhry vyhnal. Podobně zatočili o 3 roky později i s rotou zlodějů dobytka loupežníka Lájoše, s nimiž vojáci nezmohli vůbec nic. 3.4. 1717 udělil císař Leopold I. Habsburský souhlas s ustavením řádného sboru zemských portovních v počtu 60 mužů. V čele sboru stál poručík a v čele každého desátnictva jeho zástupce desátník. Portáši procházeli své úseky, pátrali po podezřelých osobách a zlodějích, chytali je buď sami, nebo pomocí vojenských posádek. Každému desátnictvu příslušela stanice, na níž bylo vždy 5 mužů ve službě a 5 zbývajících vykonávalo dohled doma v obci (např. na trhu). Po uplynutí měsíce se vždy vystřídali. Ti, co zůstali doma, museli ale i tak být neustále v pohotovosti. Ke služebním úkonům je svolával velitel, který zároveň kontroloval jejich službu a chování. Během služby portáši přespávali v panských budovách, dědinách či v tzv. čartákoch, což byly dřevěné boudy umístěné na kopcích. Portášské stanice byly rozmístěny podél moravsko-uherských hranic od Hodonína po Jablunkov, v beskydské oblasti to bylo např. v Hošťálkové, v Lidečku, ve Všemině, Novém Hrozenkově, v Halenkově a Ratiboři. V roce 1720 se ve výkazu mužstva prvně objevují lokace na Hutisku, Rusavě a v Čeladné. Čeladná je jedinou obcí, kde sídlilo desátnictvo nepřetržitě až do roku 1830, jinak se počty desátnictev i lokace stanic proměňovaly. Portáši se pohybovali i v jiných krajích, když naháněli, zatýkali, předváděli provinilce a zločince do zemských či vrchnostenských žalářů. Sloužili vlastně po celé Moravě. Zločince, který se vzpouzel, mohli i zabít. Za to portáš odpovídal jen svým nadřízeným, ne soudu. V roce 1739 byli portáši povoláni ke službě při uzavření hranic, když se z Uher šířil dobytčí mor. Opatření proti moru bylo velmi přísné – když někdo neuposlechl stráž na troje zavolání, mohl být okamžitě zastřelen. Část portášů se začala později specializovat také na pašeráky tabáku a soli, na jejichž prodej mělo monopol císařství. V tomto období vzniká právě portášská stanice ve Valašské Bystřici, v jejímž čele a v čele všech portášů stanuli schopný otec a synové Křenkovi. Jiří Křenek popisuje velké úspěchy čeladenského desátnictva při chytání zlodějů dobytka a koní, označuje také příhraniční teritorium Čeladné za nejhorší ze všech oblastí, jelikož zde museli vypomáhat portáši i z jiných desátnictev. V Čeladné zároveň mezi lety 1806-1830 působil legendární portáš Jan Stavinoha z Velkých Karlovic, jehož si vybral Mikoláš Aleš pro výzdobu turistické jídelny Libušín na Pustevnách a postavil ho do opozice proti Ondrášovi, Jurášovi a Jánošíkovi. Organizačně však Jan Stavinoha příliš schopný nebyl, což se projevilo na snížení počtu čeladenské posádky. Podobně se se stárnutím aktivních členů potýkaly i ostatní lokace. Mladší portáši odcházeli za lepší službou u pohraniční stráže a akceschopnost i pověst dříve uznávaného sboru tak prudce upadala. V roce 1829 bylo započato s úkony vedoucími k definitivnímu rozpuštění sboru portášů, což se stalo dne 31.10. 1830. O 20 let později byla zrušena i celní hranice mezi Rakouskem a Uhry a byl rozpuštěn též sbor tzv. grenců.

Jeden z portášských chodníčků vede z Valašské Bystřice na hlavní hřeben Vsetínských Beskyd. Začíná v centru obce rozcestníkem Valašská Bystřice, BUS (458m). První červená šipka ukazuje 3km na Hážovické díly a 7,5km do Rožnova p.R., druhá 1km na Búřov a 4,5km pod Ptáčnici. Asfaltová silnice na Búřov vede mírně dolů k mostu přes říčku Bystřici, jež pramení pod Vsackou Tanečnicí v nadmořské výšce cca 850m. Od pramene po soutok s Vsetínskou Bečvou má délku 21,1km a odvodňuje oblast o ploše 64 km2.

Hned za mostem počíná cesta velice zostra stoupat a klikatí se mezi řídnoucí zástavbou rodinných domů do úbočí kopce Búřov (660m). Otočíte-li se, budete pozvolna rozeznávat střed obce či silničku zařezanou se mezi kopci Kykula a Polomec. Ve chvíli, kdy po své levé ruce spatříte sjezdovku ski areálu Búřov, stojí za to se znova otočit. V dolíku se stále skví centrum Valašská Bystřice s dominantní budovou základní školy, stojící při úpatí Kykuly (679m). Vlevo spatříte silnici stoupající podél Leskoveckého potoka do místní části Hlaváčky a více vlevo zalesněný kopec Polomec (608m). Vpravo od Kykuly je částečně vidět hřeben Hážovických dílů (704m). V dáli za Polomcem se ježí Veřovické vrchy, jejichž nejvyšší vrchol Velký Javorník (918m), na kterém stojí rozhledna, se nachází v přímé linii vrcholu Polomce. Je to ten jeden zaoblený kopec mezi špičatou Kamenárkou (862m) a špičatou Kyčerou (875m). Od Kyčery vpravo vyrůstá zoubek Kaní (678m), a pokud se na to zaměříte, spatříte tím směrem i 21,5km vzdálený Ondřejník (964m). Nakonec se můžete pokochat masivem Radhoště (1129m), na jehož vrcholu stojí kaple (nejvýše položená církevní stavba v ČR) a TV vysílač. Mimo samotný Radhošť jsou vidět také „schůdky“ ramena Velké Polany (983m) a Černé hory (901m).

Asfaltová cesta z Bystřice vrcholí u rozcestníku Búřov (650m). Od něj budete pokračovat 3,5km pod Ptáčnici, avšak dá se udělat i 0,5km zacházka k rozhledně Búřov vpravo po žluté značce.

Červená trasa se stočí po hřebeni k jihu a projde kolem novodobé zvoničky u soukromého domu. Poté stezka vstoupí do lesa a středním sklonem vystoupává kamenitou svážnici na bezejmenný pahrbek (687m). Díky tomu, že se jedná o mladý les, obnovující se po těžbě dřeva, máte šanci zahlédnout škvírami v porostu Radhošťský hřbet, a to nejen pouze okolí Radhoště (1129m), ale i výrazný Čertův mlýn (1206m), část Veřovických vrchů nebo již známou Kykulu (679m).

V dospělém lese se pěšina stává klasickou lesní svážnicí, jež vás téměř po rovině vede do horské osady Humenec. Slovo „humenec“ je zdrobnělina od slůvka „humno“. To ve starších slovanských dialektech označovalo prostor za stavením, který je sice blízko domu, avšak není přímo součástí obytné části. Humno mohl být malý hospodářský pozemek, oplocený dvorek pro domácí zvířata nebo zahrada, často využívaná k pěstování zeleniny, bylinek či drobného ovoce. V mapě z 19.stol. se však celá hřebenová oblast nazývá Gruň a slovo „gruň“ pro změnu označuje dlouhý horský hřeben, odlesněný za účelem pasení dobytka či ovcí. Takovéto změny názvů mohou hezky dokladovat proměny užívání místa v čase. Mimochodem, až do konce 2.sv. války žila naprostá většina obyvatel Valašské Bystřice právě v takovýchto osadách roztroušených rovnoměrně po úzkých údolích, svazích i hřebenech kocpů. V 2.pol. 20.stol. došlo k vysídlování odlehlých částí obce a k soustředění osídlení podél hlavních vodních toků. Řada samot je nicméně trvale osídlena dodnes.

Na Humenci se rozkládá louka s krásným výhledem na valašské kopce. Při pohledu zleva – v závislosti na místě, kam se postavíte – spatříte Veřovické vrchy od Kamenárky (862m) přes Velký Javorník (918m) po Kyčeru (875m), která samotná tvoří vedlejší hřeben s nezřetelným vykáceným Malým Javorníkem (838m) a Myší horou (728m). Následuje sníženina do sedla Pindula (552m), vršík Kaní (678m), Velká Polana (983m), Radhošť (1129m) v celé své šíři až po vystouplinu Radegast (1106m) a úplně vzadu Čertův mlýn (1206m) se svou dlouhou jižní rozsochou. V popředí tohoto panoramatu se rozkládá Kykula (679m), okrajový vrchol dlouhého hřebene Hážovických dílů (704m), které více vpravo přecházejí do málo výrazných vrchůlků Zvonový (744m) a bezejmenný (751m). Od nich více do popředí vybočuje hřbet Bystřické Kyčery (665m). Přímo u cesty když tak stojí panoramatická mapa s popisky.

Uježděná lesní cesta se ubírá mírným stoupáním do úbočí bezejmenného kopce (736m), víceméně po vrstevnici se klikatí lesem a potkává upravenou studánku Heryanka s lavičkou. Odtud cesta ještě chvíli středně stoupá lesem. Než se zcela vrátíte na hřeben, otevře se skrze průsek výhled vpravo. V popředí tam spatříte sousední hřeben Kršle (726m) a Kyčerky (641m) s osadou Santov, za ní stojí Vrchhůra (692m) se zástavbou obce Velká Lhota a nalevo za ní končí Veřovické vrchy Oprchlicí (638m) a Na Kamenném (502m). Na samém horizontu se pak táhnou Oderské vrchy.

Pokračující hřebenovka je uvozena turistickým přístřeškem. Pár set metrů se široká lesní cesta jen mírně zvedá, a pak zlehka vystoupá na bezejmenný vršík (741m), kde zahne vlevo. Nyní po zpevněné úboční cestě zvolna klesnete do sedla pod hlavním hřebenem Vsetínských Beskyd. K cíli zbývá posledního 0,5km. Cesta jednotvárně stoupá lesem středním i více než středním tempem a v závěru doráží na příčně jdoucí hřebenovku s rozcestníkem Pod Ptáčnicí, rozc. (805m). Tady červená značka z Valašské Bystřice po 4,5km končí. Pokračovat můžete po žluté značce 4km na Santov nebo 0,5km na Ptáčnici.

Chátrající panely Baťovy naučné stezky informují o Ptačí oblasti Horní Vsacko, jež je jedna ze 40 ptačích oblastí v ČR. „Předmětem ochrany je celkem 7 ptačích druhů, které zde pravidelně hnízdí, některé z nich i v poměrně početnějších populacích. Kromě typických lesních druhů ptáků (čáp černý, jeřábek lesní, strakapoud bělohřbetý, datlík tříprstý a lejsek malý) chrání také dva druhy ptáků zemědělské krajiny. Jedná se o chřástala polního, vyskytujícího se na podhorských a horských loukách (ornitologové zjistili v oblasti až 80 volajících samců) a ťuhýka obecného (stovky párů), který potřebuje pro svůj život stráně či meze porostlé křovinami – zejména šípkovou růží, planou trnkou či hlohem. … Kromě zmíněných naturových druhů ptáků, díky jejichž výskytu a početnosti mohla být tato část CHKO Beskydy vyhlášena ptačí oblastí Horní Vsacko, se zde samozřejmě vyskytují i další ohrožené a chráněné ptačí druhy, které jsou rovněž chráněny v rámci soustavy NATURA 2000. Jsou to např. vzácné druhy sov – puštík bělavý (vyskytuje se v počtu 3-5 párů) a také naše nejmenší sova, či spíše sovička kulíšek nejmenší, velká jen asi jako zavalitější hýl. Nejčastěji hnízdí v dutinách po datlovitých ptácích a spíše ji uslyšíme, než uvidíme, v ptačí oblasti HV se jeho populace odhaduje na 10-20 párů.“

Aktuálnost k 08/2025          

Délka trasy: 4,2 km

Převýšení: 350 m