Horní Bečva, hot., BUS (527m) – Kudlačena, hřeben (710m) – Pod Kladnatou, rozc. (836m) – Kladnatá, sedlo (850m) – Lhotská (835m) – Klepačka (600m) – Samčanka, BUS (520m)

Žlutá trasa o délce 11,5km vás povede osadami Horní Bečvy výše do hor. Během stoupání se otevírají i hezké výhledy. Střední část výletu je vzpomínkou na smutné osudy pasekářů za 2.sv. války, kdy se na Kladnaté střetli Němci s partyzány. Druhá polovina trasy vede nejopuštěnějšími místy Beskyd a chvíli i potokem v soutěsce pod Trojačkou.

* * *

Obec Horní Bečva leží na horním toku Rožnovské Bečvy, vklíněna mezi Vsetínské a Moravskoslezské Beskydy. Jde o oblíbenou rekreační oblast s několika lyžařskými areály, běžkařskými trasami, cyklotrasami a přehradou Horní Bečva (1947). Údolí Bečvy bylo osídlováno od 2.pol. 16.stol. Hlavní roli v tom hráli rožnovští měšťané a zámožní sedláci z okolních vsí, kteří tu zřizovali ujmiska a paseky, na nichž později vznikaly trvale obydlené usedlosti. Osada Horní Bečva byla překvalifikována na obec přibližně v roce 1650 za hraběte Baltazara ze Žerotína, ale již dlouho předtím tvořila s okolními osadami tzv. Velkou Bečvu. Název vsi se v minulosti objevoval ve tvarech Veliká Bečva (1629), Ober Betzwa (1675), z Hornych Becžwysk (1712), Ober Becžwa (1718), Ober Betschwa a Hornj Beczwa (1846). Nejstarší písemnou zmínku o Horní Bečvě byste našli v gruntovní knize Valašského Meziříčí z roku 1659, ale až v urbáři z roku 1676 je vedena jako samostatná obec čítající 103 domů s 1385 obyvateli. Ti se živili kácením a svážením dřeva, sbíráním hub a lesních plodů, výrobou šindelů, dřevěného nádobí či chovem ovcí. Detailní urbář rožnovsko-krásenského pána Bernarda Ferdinanda ze Žerotína (syn Baltazara) dále uvádí, že místní fojt odváděl kromě jiných povinných odvodů také daň z nechování chrta, kterého by šlechta mohla využívat k lovu, v podobě 4 měr ovsa (asi 60 litrů). Sedláci zde nežili a chalupníci dávali půl míry ovsa, slepici a 4 vejce. Mezi lety 1680-1690 byla obec Bernardem Ferdinandem rozšířena. Duchovní správu získala roku 1792, kdy byl postaven kostel sv. Jana a Pavla a zřízena fara, v níž probíhalo školní vyučování. Po roce 1945 počet obyvatel značně klesnul v důsledku osídlování pohraničí. Přírůstky byly zaznamenány až po roce 1950. Víc než kulturními skvosty oplývá katastr Horní Bečvy přírodními památkami.

Když se koncem 18.století zvažovala výstavba kostela a vytvoření oficiální návsi, jednalo se o pozemcích u dnešního hotelu Valaška. Kostel sv. Jana a Pavla (1792) byl nakonec umístěn o kilometr a půl níž po proudu řeky a horní část obce si tak zachovala horský ráz s roztroušeným osídlením. Toto a mnohé další se dočtete na informačním panelu u rozcestníku Horní Bečva, hot., BUS (527m), odkud vybíhá modrá značka 4km na Benešky, zelená 4km pod Kotlovou nebo 4km na Martiňák a žlutá 1km k přehradě či 12km na Samčanku. První úsek posledně jmenované žluté trasy vede 2,5km na Kudlačenu.

Prvních 200m kráčí žluto-zelená značka podél hlavní silnice k odbočce do údolí Mečůvky. Prostor mezi hotelem a křižovatkou nesl dříve pomístní název U Macečků, neboť nad ústím potoka Mečůvka do Bečvy stála usedlost starého rodu znásobeného příjmení Martyčák – Maceček, jejíž pozemky se rozkládaly po obou březích Mečůvky. Od 18.stol. až do 2.pol. 19.stol. vedla naproti usedlosti U Macečků od levého břehu Bečvy asi 400m dlouhá vodní strouha, jež protínala koryto Liščího potoka a přiváděla vodu ke starému Macečkovu mlýnu s dvojím složením a pilou při odbočce do údolí Liščího. Ve 2.pol. 60.let 19.stol. se U Macečků usadil pekař z Brušperku Valentin Bernkop (1822–1901) s početnou rodinou a v místě dnešního hotelu Valaška zřídil obchod s koloniálním zbožím, kde až do roku 1894 provozoval též pekařství. Jeho syn Ludvík A. Bernkop (1853–1930) se z výrobce valašských papučí a koňských houní vypracoval na úspěšného továrníka – založil první českou továrnu na ohýbaný nábytek, sídlící dodnes u nádraží ve Frenštátě p.R. Mladší Valentinův syn Emil Bernkop (1857–1925) rozšířil v roce 1901 rodinný obchod na Horní Bečvě o hostinec, v němž přes 25 let provozoval pronajatou obecní hostinskou koncesi. Při hostinci Bernkop byla zřízena i stanice Klubu československých turistů. Po smrti Emila Bernkopa odkoupil syn Vladimír (1895–1970) od obce koncesi a objekt rodinného podniku do letní sezóny 1928 přestavěl na moderní patrový hotel Bernkop. V hotelu bylo 23 pokojů pro hosty, měl vlastní elektrické osvětlení a trkačový vodovod z Bečvy. Když byla v roce 1938 hodnocena kvalita služeb v 29 beskydských chatách a stanicích KČST, hotel Bernkop se umístil hned na druhém místě. V roce 1940 zažádal Vladimír o zařazení hotelu do skupiny B. Jednou z podmínek této kategorie bylo zavedení rozvodu studené a teplé vody do všech pokojů. V souvislosti se znárodněním byl hotel Bernkop po roce 1950 přejmenován na hotel Valaška a tento název přetrval.

Nedaleko hotelu Bernkop stávala dřevěná chalupa z roku 1830, jež byla upravena na jednotřídní školu a v únoru 1890 v ní bylo zahájeno vyučování. Kromě darované staré roztrhané mapy Moravy tehdy žádné jiné učební pomůcky neměla. K roku 1896 sem docházelo až 110 žáků. Chalupa však nebyla v dobrém technickém stavu a během vyučování se zřítila jedna ze stěn. V roce 1905 byl na pozemku Emila Bernkopa, asi 150m od hotelu směrem k přehradě, položen základní kámen nové dvojtřídní školy, která podle stanoviště původní školy v údolí Mečůvky nesla po celou dobu své existence označení Na Mečůvce. Vyučování v ní bylo zahájeno v září 1906 a v roce 1914 byla rozšířena na školu trojtřídní. Před osvobozením obce dne 4.5. 1945 ustupující německé vojsko pochytalo 115 místních mužů ve věku 45+ let a drželo je v budově školy jako rukojmí, aby předešlo obávanému útoku ze strany početného partyzánského oddílu, který se v oblasti již pár měsíců pohyboval. Vyučování ve škole Na Mečůvce skončilo v roce 1985. O 9 let později odprodala obec objekt bývalé školy do soukromého vlastnictví. Dnes zde sídlí penzion s apartmány.

Žlutá turistická značka uhýbá z hlavní silnice vpravo mezi domy a stoupá nad hotel Valaška. Stoupání je středně náročné a hned od začátku nabízí hezké výhledy na kopce za řekou. Jako jedna z prvních je vidět i zašpičatělá Vysoká (1024m), nejvyšší bod katastru Horní Bečvy. Poté převáží pohledy na bezejmenné krátké výběžky z hlavního hřebene Vsetínských Beskyd kolem členitého hrbolu Polany a zarovnaných Benešek, a na nízké bezejmenné pahorky Rožnovské brázdy. Těm nejbližším se prý říká Křenkův grúň (617m) a Kantorův grúň (626m).

Úzká asfaltka se kroutí a stoupá 1,5km řídce obydlenou oblastí. Poslední chalupa se nachází prakticky již v úbočí hřebene Kudlačeny. Silnička domek nadchází a pokračuje ve středním stoupání asi 0,5km lesem. Přes mladé stromky pod cestou lze ještě pozorovat hřeben Vsetínských Beskyd s výrazným kuželovitým Soliskem (833m), jehož svahy okupují jasně viditelné sjezdovky.

Kudlačena leží v plytkém travnatém sedle pod bezejmennou kótou 717m a z jejího okraje lze pozorovat vrchol Kladnaté (918m). Dvě zdejší roubenky náleží k níže položené osadě, kde pramení několik přítoků Dížené a na vlhkých stanovištích zvaných sihly rostou chráněné orchideje. Na stromě u stezky visí cedule Kudlačena, hřeben (710m). Před sebou máte 1,5km pod Kladnatou.

Lesní chodník o šířce svážnice stoupá nejdříve středně, pak jen mírně do kopce hřbetem úzkého horského výběžku. Občasné průseky nabízí výhledy do úbočí sousední bezejmenné rozsochy (929m), jež by se dala pracovně nazvat Mečová. Jejím zátylkem vede červená turistická značka z Kladnaté na Martiňák. Po pravé ruce máte údolí potoka Sergač, po levé údolí potoka Dížená, kterým se dá pod Kladnatou vyjet na kole. Vede jím totiž cyklostezka.

Kladnatá je okrajovou částí katastru Horní Bečvy. Na krátkou vzdálenost jsou z ní vidět vrcholy Kladnaté (918m) a Grapy (892m). A protože navazuje na několik níže položených osad, otevírá se z ní úzký výhled na špičku Šorštýna (781m), podobně tvarované Solisko (833m) a hřeben Vsetínských Beskyd okolo Polany či Kotlové (869m). Osada Kladnatá je lesem rozdělena na tři části. Z první do druhé zvolna stoupá prašná cesta, stočí se nad poslední obydlené stavení a vydává se zostra vzhůru svažitou loukou s úzkým výhledem k Šorštýnu. Třetí část osady bude k spatření až později.

Na Kladnaté stojí všehovšudy 3 domy, ale ještě v 50.letech jich bývalo víc. Pastviny a horská políčka se táhla další 2km až po rozcestí Lhotská, kde se rozkládala ještě jedna osada. Ta už dnes neexistuje. Zanikla v důsledku 2.sv. války.

Úvozovou cestu nad posledním domem zarostly stromy, pročež se chodí v trávě vyšlapanou pěšinou. Ve chvíli, kdy cestička zapluje do lesa, zjistíte, že právě zdolaná pastvina měla pokračování, jenže ji zarůstají náletové dřeviny a keře. Lesní cesta pak ještě krátce středně stoupá a u rozcestníku Pod Kladnatou, rozc. (836m) vychází na zpevněnou vrstevnicovou cyklotrasu. Opodál vlevo u cesty stojí schovaná v lese stará chalupa, poslední, která se ze zaniklé části osady Kladnatá zachovala.

Za sebou máte 4km a před sebou 1km na rozcestí Kladnatá. Široká lesní stezka se pouští do středního stoupání úbočím hřbítku Kladnatá a vyhlíží cedulí avizovaný památník na Kladnaté. Ten se řadí mezi válečné pomníky.

Na přelomu září a října 1944 proniknul na okupovanou Moravu 1.československý partyzánský oddíl Jana Žižky v počtu 120-150 příslušníků s cílem rozvinout partyzánské hnutí v týlu nepřítele. Tento oddíl se soustředil v oblasti Kněhyně a Trojačky. Hlavní štáb si zřídili u spolupracujících pasekářů Františka Tkáče a Františka Chovančíka právě zde na Kladnaté. Partyzáni začali být brzy nacistům trnem v oku a K.H. Frank na ně v listopadu 1944 uspořádal hon. Nazval to Operace Tetřev a zapojil do ní asi 13 tisíc vojáků a policistů. Ti mezi 16.-25.11. obklíčili Radhošťský hřbet a začali jej metr po metru, chalupu po chalupě prohledávat. Jenže masivní přesun německých sil neuniknul pozornosti lidí a partyzáni se tak mohli připravit. V místě se pohybovaly tyto 3 formace: čeští parašutisté ze skupiny Wolfram, kteří se těsně před utáhnutím smyčky schovali u rodiny jednoho svého člena, kde akci bezpečně přežili, druhou byl zpravodajský oddíl vedený kapitánem Rudé armády Adamem Jevsejeničem Niščemenkem, který se usadil na Samčance a před zahájením operace se přesunul zpátky na Slovensko, no a tou třetí, největší a nejvýznamnější skupinou byla brigáda Jana Žižky, které veleli poručík Ján Ušiak a kapitán Rudé armády Dajan Bajanovič Murzin. Brigádu tvořili českoslovenští a sovětští výsadkáři doplnění místními obyvateli a uprchlými sovětskými zajatci. Pro svou různorodou strukturu byla tato skupina nejvíce zasažená zrádci a nejčastěji se střetávala s Němci, proto si od ní předchozí dvě skupiny držely odstup. Dohled nad Operací Tetřev převzal samotný K.H. Frank, druhý nejmocnější muž v Protektokrátu. Ten už měl tou dobou na svědomí mnoho obyvatel Valašska a též vypálení obcí Lidice a Ležáky. Operace byla naplánována jako operace kotlová, tzn. že byl horský masiv rozdělen na 9 dílů, jež měly být postupně pročesávány. Samotnou uzávěru měly provádět armádní jednotky, prohledávání prostoru potom jednotky policejní. Povolána byla zvláštní komanda SS o síle asi 320 mužů s 39 psovody, plus asi 700 členů stíhacích oddílů policie, plus 3 roty všeobecných jednotek SS a jedna divize Wehrmachtu čítající asi 12 tisíc mužů. Ján Ušiak v té době už nežil a kapitán Murzin měl prostřelenou nohu. Jeho oddíl se o akci dozvěděl od místních obyvatel, rozptýlil se do menších skupin a částečně se přesunul do Hostýnských vrchů. Policejní oddíly, sužované sněhovou vánicí, každý den pročesaly 2 sektory. V oblasti bylo vyhlášeno stanné právo se zákazem vycházení mezi 16:00 až 6:30 ráno a chůzí mimo vyznačené trasy. Za porušení těchto zákazů mohlo následovat zastřelení.

K prvnímu střetu Němců s partyzány došlo 17.11. 1944 právě zde na Kladnaté. V chalupě č.p. 120 Františka a Kamily Tkáčových se od 5hod. ráno zdržovala asi 18-členná skupina partyzánů Ing. kpt. Rudé armády Artějemoviče Zachara Syrotina, která přišla z Hostýnských vrchů podpořit oslabený partyzánský štáb. Sušili se po dvoudenní cestě hlubokým mokrým sněhem. Pojedli hrnec brambor, vyzuli boty a lehli si na půdu do sena, aby se prospali před výstupem k bunkru na Kněhyni. Pasekář František Tkáč byl zatčen už 8.11. ve Zlíně u Bati, kde pracoval. Kamila Tkáčová toho dne mlátila ve stodole obilí spolu s nejstarším 15-letým synem Karlem a mládeží ze sousedství, Františkem Polákem a Marií Sobkovou. Bylo asi 10:20 dopoledne, když se objevila německá hlídka. Vojáci zběžně prohlédli chalupu a odešli. Po půl hodině se zespod, kryta lesem, přiblížila četa německých vojáků, dům obklíčila a obsadila. O partyzánech nevěděli a partyzánská hlídka ve štítu domu zas nevěděla do poslední chvíle o Němcích. Stihli se jen zahrabat do sena. Až když jeden z Němců začal do sena píchat bodákem, partyzáni zaútočili. Mezi Němci to vyvolalo zmatek a vybíhali ven, dolů k potoku, odkud pak stříleli na dům. Tkáčová s dětmi se akorát stačila ukrýt ve sklepě pod kuchyní. Partyzán Verner zjistil oknem přístřešku, že je směrem nahoru na Kladnatou prostor k ústupu. Kpt. Syrotin nařídil, aby poručík Pavel Kudelja s dalšími 3 partyzány vyběhli do lesa a kryli ústup. Po půl hodině boje zavelel k ústupu Vernerovi, Griškovi a Prokopcovi. Verner vyběhl jako první a u rohu chalupy uviděl ležet Kudelju obličejem k zemi. Když ho vtáhnul ke vchodu, zjistil, že je mrtev. Nato Verner s několika partyzány kryli ústup zbytku skupiny a po půl hodině střílení vyběhli za nimi. Na kraji lesa ležel mrtvý kpt. Syrotin. Byl 2x těžce raněn a posledním nábojem ukončil svůj život. V lese pak ležel mrtvý Griška Pankjevič, který se těžce raněn do břicha doplazil až sem. Mezi padlými se uvádí ještě ruský partyzán Fedor nebo Čech F.Vala. Partyzáni se z Tkáčovy chalupy nakonec probili a postupovali přes Hlavatou a Velké Karlovice zpět k Hostýnským vrchům. Jejich výprava na Kněhyni skončila nezdarem. Němci nahlásili, že zastřelili 5 partyzánů, ale podle pamětníků padli jen 4. Pátého raněného partyzána Luboše spoutali a cestou do nedaleké hájovny na Lhotské ho ubili. Na německé straně padli podle hlášení 4 příslušníci Wehrmachtu včetně velitele Geyerhofera. Jiné zdroje uvádí 6 Němců. Jakmile střelba ustala, Kamila Tkáčová s 11-měsíčním synem Bohuslavem a se syny Zdenkem a Františkem odešla do sousední chalupy Jana Polácha. K večeru se však s dítětem v náručí vrátila, aby dohlédla na dobytek. Na místo však dorazili příslušníci Gestapa z pohraniční stanice v Bílé a část oddílu ke zvláštnímu použití. Ti dům Tkáčových vyrabovali, zabavili dobytek, Kamilu zatkli a dopravili do věznice ve Frenštátě p.R. Tam ji tvrdě vyslýchali a sebrali jí dítě s výhružkami, že bude odesláno na převýchovu do Německa. Tkáčová měla být podle pamětníků celou dobu spoutána, jenže když jí dozorce pouta uvolnil, tak se v nestřežené chvíli ve své celě oběsila. Malého Bohuslava si vyzvedla rodina Tkáčových z Čeladné. Následujícího dne přinutili Němci 4 lidi ze sousedství, aby těla mrtvých partyzánů snesli do chalupy, načež sami stavení i přilehlé hospodářské budovy zapálili. Poté byly přivlečeny Tkáčovic děti a byly přinuceny přihlížet vhození granátu do domu. Nejstarší Karel to prý nervově nevydržel. Byl zatčen a později se v koncentračním táboře ve Flossenbürgu setkal se svým otcem. Zbylé dva chlapce přichýlila sousedka Štěpánka, družka Františka Chovančíka. Ta pro Paměť národa uvedla, že je měla u sebe asi měsíc, protože vlastní babička z Mečové se je bála přijmout. Dne 24.11. přijeli na Kladnatou povozník Závorka s hrobařem Juroškou s písemným příkazem Gestapa, podle kterého museli pasekáři Jan Polách a František Hatlapatka ohořelá těla partyzánů uložit do pytlů a naložit je na vůz. Ještě téhož dne byli partyzáni pochováni na hronobečvanském hřbitově. František a Karel Tkáčovi se po válce vrátili a s dětmi se všichni odstěhovali do pohraničí. Nynější památník na Kladnaté byl odhalen 7.5. 1977. Nese pamětní desku s textem: "Na tomto místě padli v boji s fašisty 17.11. 1944 sovětští partyzáni Ing. kap. R A Syrotin Artějemovič Zachar, Pavel Kudelja – člen desantu, Griška a další. Kamila Tkáčová byla zatčena 17.11. 1944, zahynula ve vězení." V letech 1977, 1980 a 1985 navštívili místo památníku bratr a sestra padlého partyzána kpt. Syrotina z tehdejšího Sovětského svazu.

Druhá srážka Němců s partyzány přišla o 2 dny později nad Prostřední Bečvou. V době zákazu vycházení tam byl zastřelen cestář Jindřich Frňka, protože prý vyběhl ven pro svého opozdilého syna. Byl jedinou civilní obětí Operace Tetřev. Naposledy 20.11. byli nad školou v Bacově zastřeleni partyzáni Ludvík Wasserbauer a Václav Mašek, na samotě Cípková spáchal František Haša sebevraždu v obklíčení a dvě osoby tam byly zatčeny. Celkem bylo během akce zastřeleno 8 partyzánů a 4 zajati, německé jednotky ztratily 8 mužů, zraněni byli 4. Z civilního obyvatelstva byl zastřelen 1 člověk a 1 zraněn. Zatčeno bylo asi 13-40 civilistů, vesměs se jednalo o osoby podezřelé ze spolupráce s partyzány či osoby uprchlé z pracovního nasazení v Říši. Výsledek velkoakce nebyl nakonec úměrný její rozsáhlosti. Z prohledávané oblasti sice partyzáni zmizeli, zato se jich dost objevilo v sousedních lokalitách a jejich protifašistická činnost ještě zesílila.

Široká lesní stezka mírně stoupá do horského sedla mezi Kladnatou (918m) a bezejmenným (926m). Poměrně nudný úsek smrkovou monokulturou býval až do odchodu obyvatel horskou loukou s políčky a s výhledem na okolní kopce. Jen samotná prameniště přítoků Dížené obrůstala stromy. Fragmentovitě tyto původní dřeviny zůstaly kolem vody dodnes. Žlutá značka těmito místy vede odnepaměti a turisté ji mívali rádi, čemuž nasvědčuje předválečná vzpomínka Štěpánky Kalikové z domu pod rozcestím, v níž její druh František Chovančík šetřil peníze na malý hotýlek. K tomu ovšem už v důsledku války nedošlo. 35-letý František Chovančík byl za spolupráci s partyzány a převaděčskou činnost zatčen, nějakou dobu byl vězněn v Bílé a ani našetřené peníze mu život nezachránily. Popravili ho v Brně v Kounicových kolejích v březnu 1945. Tím, že nebyli se Štěpánkou sezdáni, dostala větší část dědictví starší Chovančíkova dcera z prvního manželství a Štěpánka se s dcerou vrátila na rodné Opavsko. Jejich dům na Lhotské po čase vyhořel a úřady se po pachateli nepídily. Dnes je na tom místě jasně patrná základová deska, užívaná k soukromým rekreačním účelům.

Rozcestník Kladnatá, sedlo (850m) visí na křižovatce lesních cest. Žlutá turistická značka má za sebou již 5km a 0,5km rovně na rozcestí Lhotská. Místem prochází i červená značka 3,5km na Hlavatou nebo opačným směrem 3km na Mečovou a 4km na Martiňák. Červená hřebenovka tvoří nejen hranici Zlínského a Moravskoslezského kraje, ale také významné evropské rozvodí Atlantik – Černé moře.

Kousek dál po žluté značce stojí zarostlé ruiny dalšího z domů. Patřil bratrovi a sestře, rodinám Poláchů a Myslíkovjanů. Ani je válka neušetřila. Skupina partyzánů, snad že pojala podezření, vyžádala si z každé rodiny jednoho syna a na poli kousek za domem ve směru na Martiňák oba chlapce 16.4. 1945 zastřelili. Jednomu mělo být 17, druhému 19. Pomocníci partyzánů, Leopold Myslíkovjan a František Polách (2.6. 1925 – 16.4. 1945) jsou uvedeni na pamětní desce 11 obětí 2.sv. války farnosti v Bílé. Ruiny domu označuje trojice mrtvých jeřábů, jež zřejmě dřív u domu rostly. Lokalita je podmáčená Pařezovým pramenem a v prohlubních na cestě se drží voda.

Stezka nyní mírně klesá. Tu náhle seběhnete na zpevněnou lesní cestu a pokračujete rovinou až na Lhotskou. Po levé ruce vám pramení významná říčka Čeladenka. Po 300 let se v těchto místech těžilo dřevo pro malé železné hutě v Horní Čeladné (1678-1920) či Frýdlantě nad Ostravicí (1618-1900). K přepravě plavením se využívaly jak Čeladenka, tak potok Lučovec, na němž dodnes stojí klauz k zadržování splavné vody. Odhaduje se také, že údolími Lučovce a Čeladenky vedla ve středověku cesta z Uher na Moravu, kterou v "předních horách" strážil hrádek Čeladná.

Na rozcestí Lhotská se nachází sklad dřeva a visí tu ukazatel Lhotská (835m). Po asfaltce z Mezivodí do Podolánek vede zelená turistická značka. Obojí místa jsou odtud vzdálená 4,5km. Žlutá značka má před sebou 4km na Klepačku a 6,5km do cíle.

Na Lhotské stávala usedlost hajného Stančíka, kam se uchýlili Němci po přestřelce na Kladnaté a zřídili si zde nouzové obvaziště. Podél příjezdové cesty rostlo 18 kaštanů, jež se víceméně dochovaly, byť nyní chřadnou zahlušeny lesem. Kaštan koňský, jinak řečený jírovec maďal, dorůstá výšky až 25m, má kulovitou mohutnou korunu a kmen o průměru až 2m. Kaštany původně pochází z hor na Balkáně, později se rozšířily a pěstují se jako okrasná dřevina vhodná do alejí nebo jako solitéra, případně v lesích pro zvěř. Pro koně je však navzdory svému názvu jedovatý. Jeho listy, kůra či slupky plodů obsahují barvivo, používané k barvení látek. Jeho nektar bohatý na cukry byl zas důležitý pro včelaře. Nezralé plody obsahují saponiny, ve větším množství jsou jedovaté, v lidovém léčitelství se však užívaly pro výrobu mastí. Využití dřeva v našich podmínkách nepřipadá v úvahu, neboť starší stromy bývají často napadené dřevokaznými houbami. Pro zdravotní účely se sbírá plod zvaný kaštan, který obsahuje z 10% látku aescin. Ta zvyšuje odolnost vlásečnic, zlepšuje průtok krve v cévách, působí protizánětlivě a urychluje vstřebávání otoků a modřin. Je dobrý k léčbě křečových žil, jakož i na hemoroidy. Zároveň vypíná pleť a působí na pokožku jako tonikum. Při vnitřním užití se doporučuje denní dávka 250-310mg extraktu, může to ale vyvolat nevolnosti nebo křeče žaludku.

Žlutá značka přetíná asfaltku a míří do nejopuštěnější oblasti, kterou lze v Beskydech najít. Kam až historie turistických map sahá, vedla značka středně stoupající svážnicí na vrchol Trojačky. Dnes se jí však vyhýbá a mírně klesající pěšinou v úbočí sbíhá k jednomu z přítoků Lučovce. Jen ještě potká kamenné základy poslední zaniklé chalupy na osadě.

Zahloubené koryto potoka předznamenává neobvyklý charakter druhé poloviny trasy. Značka postupuje vodou pár desítek kroků proti proudu, načež vyšlapanou pěšinou vyleze na břeh a zvolna stoupá lesem do sedla mezi Trojačkou (987m) a bezejmenným (927m). Ono sedlo tvoří terénní přemostění pro výstup vlevo na Trojačku, neboť zde proti sobě pramení přítok Lučovce a potok Červík. Přímo na vrchol značka nevede, avšak s trochou orientačních schopností se dá nahoru pěšinami dostat. Trojačka je hřbítek s vyvýšeným nejvyšším bodem. Nachází se 7km vzdušnou čarou jižně od Smrku a je nejvyšším vrcholem této části Beskyd. Díky kácení nabízí i solidní výhledy na Moravskoslezské Beskydy či Malou Fatru, a to zejména z východní části hřbetu. Vrchlík tvoří exponovaná skála porostlá borůvčím, z níž je vidět Čertův mlýn.

Potok Červík se hned od pramene zahlubuje a brzy tvoří soutěsku. Stezka běží lesem nad zahloubeným korytem, zvolna klesá, přehopsne přítok, po chvíli však sbíhá k vodě a dál vede víceméně korytem. Takto odvážně vedená trasa je v Beskydech ojedinělá. Přeskakujete potok ze strany na stranu, zkoušíte pevnost nášlapných kamenů, uhýbáte popadaným stromům. Občas chodníček vyběhne nad potok, ale hned se zase vrací. Tůňky a splávky zkrášlují cestu korytem, jež se níže po proudu rozšíří a pěšina tak může opět vylézt na břeh. Volné klesání nakonec přechází do mírného, stezka se rozšiřuje do svážnice a začíná rozeznávat hřbety okolních kopců. Na závěr lze v protisvahu po levé ruce zahlédnout horskou louku se starou roubenkou a hospodářskými budovami. Jedná se o samotu Klepačka, kde v roce 2015 natáčela Česká televize dokumentární realityshow Dovolená ve starých časech, v níž aktéři simulovaně prožívali události 2.sv. války na Starých Hamrech, které vyvrcholily dramatickou přestřelkou mezi Němci a partyzány.

Z rozcestí Klepačka (600m) zbývá do cíle posledního 2,5km. Závěrečný úsek vede již po asfaltce, mírně klesající podél potoka Červík. Zhruba v polovině narazíte na odstavné parkoviště s dřevěným křížem, odkud se dá zabrousit mimo trasu na osadu Lojkaščanka anebo po naučné stezce opačným směrem na Němčanku. Panel NS Javořina – Němčanka – Samčanka zmiňuje skautská tábořiště, ale též pověsti o basrmonech (vodnících) a lulkaních (bludičkách). „Vyprávění o lulkaních či halách je rozhodně největším specifikem lidové slovesnosti na Starých Hamrech. O těchto divoženkách se totiž nikde jinde nevypravuje. Zajímavé je i zjištění, že na moravské straně Starých Hamer se těmto divoženkám říkalo „lulkaně“, kdežto na slezské straně se používalo označení „haly“. Slovo hala souvisí se slovesem „halati“, což znamená blekotati. Slovo lulkaně odkazuje zase na jejich typický popěvek „lu lu lu lu lu“. Jejich vůdkyně se jmenovala Sadapeka. Podle lidové víry byly lulkaně dívky, které zemřely po ohláškách před svatbou. Po smrti se změnily v lesní ženy a mstily se mladým mužům za to, že jim nebylo dopřáno dožít se svatebního veselí. Bývaly oblečené v bílých šatech a vlasy jim splývaly až k chodidlům. Rády zpívaly, dokonce i náboženské písně, ale žádnou z nich nedokončily. Dokázaly se protáhnout až do výšky smrku nebo proklouznout klíčovou dírkou. Největší nebezpečí z jejich strany hrozilo dřevorubcům, osamoceným mužům v lese nebo těm, kteří se lulkaním posmívaly. V tom případě netrvalo dlouho a z dálky se začala ozývat celá stupnice jejich „lu lu lu lu lu“. Toho, kdo nestihl utéct, vzaly do kola mezi sebe a začaly s ním tancovat. Tančily s ním po trní, po skalách, po pařezech, až mu utancovaly nohy po kolena a ubožák klesl mrtev k zemi. Nejrozšířenější a nejznámější povídka o lulkaních, která se ve Starých Hamrech vyskytuje, vypráví o chytrých dřevorubcích. Ti obelstili lulkaně tím, že si lehli hlavami k sobě a přikryli si je kabáty. Lulkaně si potom nedovedly vysvětlit, co to je za tvory, který má jen ruce a nohy a hlavy nikde. Odešly proto a daly se do tance mezi sebou.“

Těsně před vstupem na Samčanku narazíte na mapu běžkařských tras a informační tabuli NS o historii Starých Hamer. Spatřit můžete i cílovou rovinku zaniklé sáňkařské dráhy. Ta byla na Samčance vybudována v 50.letech 20.stol. jako druhá česká sáňkařská dráha (ta první ještědská z roku 1911, první svého druhu na světě, už taky nefunguje) a členové sáňkařského oddílu na ní trénovali až do technického znehodnocení. Dráha byla kompletně dřevěná, měla klopené zatáčky a využívala se i pro závody dětí a mládeže. Nakonec však klub nedostal dotaci, byl zrušen a dráha rozebrána.

Závěrečný ukazatel Samčanka, BUS (520m) visí na sloupu u autobusové zastávky. Za sebou máte 11,5km. Samčankou prochází také modrá turistická značka na Javořinu (3km) a do sedla Smrku (7km).

Podhorská ves Staré Hamry leží pod soutokem Bílé a Černé Ostravice a je údolní nádrží Šance rozdělena na slezskou a moravskou část. 86% jejího katastru zabírají lesy, většinou nepůvodní smrkové a je zde 6 chráněných území, což je nejvíc v celých Beskydech. Obec má 55 osad, ve kterých žije 570 obyvatel a stojí tu ještě původní roubené beskydské chalupy. Jméno dostala podle vodou poháněného železného hamru, který dal roku 1638 postavit hrabě Jiří Oppersdorf na území dnešní Ostravice. Vznik obce lze proto položit někdy do této doby, avšak první písemná zmínka pochází až z roku 1649. Po zbudování nových hamrů v Bašce pak tyto první dostaly přídomek „Staré“. V roce 1664 žilo na Hamrech 18 chalupníků, stál tu panský dům, dům pro hamerníky a 2 mlýny. Na počátku 19.stol. již měla obec 100 domů a 551 obyvatel. Velký zásah do života obce přinesla výstavba přehrady Šance v letech 1964-1969, kdy došlo k zatopení celého centra, zrušena byla železnice z Ostravice do Bílé a polovina obyvatel se musela odstěhovat pryč, ať už kvůli zatopení rodného domu, nebo zhoršené dopravní dostupnosti. Nové funkční centrum Starých Hamer vyrostlo na Samčance. Jednotlivé budovy mají značně rozličný ráz a ani situování výstavby ve dvojité zatáčce frekventované silnice I. třídy není optimální. Do 70.let 20.stol. stály na Samčance pouze 4 budovy – správa polesí, hájenka, škola a domek pro lesní dělníky. Do roku 1979 zde stihl vyrůst obchod, restaurace, budova zdravotního střediska, kulturní dům, v jehož sále se až do roku 1993 promítalo kino, několik domů s bytovými jednotkami a rodinné domy. Dnes se v bývalém zdravotním středisku kromě obvodního a dětského lékaře nachází obecní úřad, pošta a prodejna se smíšeným zbožím. Z turistických zajímavostí jsou tu novodobá zvonička, pomník obětem 2.sv. války, starý hraniční kámen a litinový kříž z roku 1853.

 

Aktuálnost k 04/2024          

 
 
 

Délka trasy: 11,6 km

Převýšení: 400 m