
Bystřička, přehr., hot. (377m) – Bystřička, přehr., půjč. (377m) – Bystřička, U Vaculínů (397m) – Velká Lhota, okraj, BUS (435m) – Velká Lhota, host. (465m) – V Javoří (536m) – Pod Spinou (550m) – Na Horách, BUS (545m) – Kútiska, BUS (460m) – Hradisko (490m) – Rožnov p. Radhoštěm (378m)
Modrá turistická značka o délce 15,5km začíná u hráze přehrady Bystřička, vystoupává na Velkou Lhotu a sestupuje do Rožnova pod Radhoštěm. Drtivou většinou jde značka po dobrých asfaltových cestách a neustále se z ní otevírají široké výhledy na valašskou krajinu. Architektonicky krásná je samotná přehrada z dob Rakousko-Uherska, hodnotný je i dřevěný toleranční kostel na Velké Lhotě či pozůstatky hradu Rožnov na Hradisku. Trasu lze zdolat také na kole.
* * *
Popisovaná trasa začíná nad BUS zastávkou u hráze přehrady Bystřička rozcestníkem Bystřička, přehr., hot. (377m). Jedna modrá směrovka ukazuje vzhůru na Klenov a Dušnou (6,5km), zatímco druhá modrá společně s červenou scházejí na hráz a k půjčovně lodí (1km), odkud pak modrá pokračuje přes Velkou Lhotu (3km) do Rožnova pod Radhoštěm (15,5km). K hrázi se dostanete po schodišti kolem přelivu a pěšinou podél domku hrázného.
Bystřička je jednou z nejstarších přehradních hrází v ČR a nejstarší přehradou v povodí řeky Moravy nad soutokem s Dyjí. Tato víceúčelová nádrž je postavena na pravostranném přítoku Vsetínské Bečvy, na okraji Vsetínských Beskyd a jedná se o první přehradu budovanou v geologické oblasti tzv. karpatského flyše, který nemá souvislé nepropustné vrstvy. Při jejím plánování a schvalování se původně počítalo s tím, že bude jednou ze zásobáren vody pro zamýšlený Dunajsko – Oderský průplav. Významným podnětem pro zahájení stavby však byly ničivé povodně na přelomu 19. a 20.stol. Dnes přehrada slouží zejména k ochraně před povodněmi a k rekreaci. Její výstavba probíhala v letech 1908-1912 a na základě projektu architektů Grohmana a Brangema ji zajišťovala vídeňská firma Rabas-Kosina-Weiner. Přípravu a vlastní stavbu díla, které jako první na území Čech a Moravy počítaly při řešení stability přehrady se vztlakem jako se silou působící v základové spáře, řídilo c.k. ředitelství pro stavbu vodních cest. Všechny výkopové a stavební práce byly prováděny ručně bez větší mechanizace. Přesto výstavba trvala pouhých 5 let, z toho 2 roky hráz, která ve své době představovala co do rozměrů vrchol vodního stavitelství. Přehradní hráz je gravitační, zděná z místního lomového kamene na cementovou maltu. Základ hráze je z prostého betonu. Oba líce hráze byly obloženy řádkovým zdivem z kvalitního kamene, dováženého z lomů vzdálených až 50km. Půdorysně tvoří koruna hráze kruhový oblouk o poloměru 135m. V koruně je 170m dlouhá, 4,6m široká a 27,4m vysoká. K utěsnění návodní strany bylo použito dusaného jílu a přírodního asfaltu. Další objekty vybudované pro provoz přehrady jsou situovány při levé straně hráze. Jedná se především o objekt vypouštěcí věže, spodní výpusti a bezpečnostního přelivu v podobě kaskádovitých spádových stupňů ve vzdálenosti 120m. Vypouštěcí věž, spodní výpusti a bezpečnostní přeliv jsou situovány mimo hráz na levém břehu nádrže. V závislosti na projevujícím se vlivu stárnutí konstrukcí i zařízení a v souladu se změnami v požadavcích, jež byly na přehradu kladeny, procházela přehrada postupně řadou oprav, vylepšení a modernizací. K větším zásahům patří modernizace výpustných zařízení v letech 1960-1961, generální oprava hráze v letech 1964-1967 a rekonstrukce v letech 2004-2005, vycházející z požadavku zvýšení protipovodňového účinku přehrady při současném navýšení bezpečnosti díla a statického zajištění při extrémních povodních. Celkový architektonický ráz hráze i souvisejících objektů odpovídá směrům přelomu 19. a 20.stol. Pro jedinečnost svého technického a architektonicko-urbanistického řešení díla byl soubor původních staveb přehrady Bystřička vyhlášen v roce 2003 za kulturní památku. Samotná nádrž má plochu 38ha, povodí 63,88 km2 a pojme 4,58 mil.m3 vody.
Přímo z hráze se otevírají překrásné výhledy. Hráz se vpichuje do úbočí bezejmenného výběžku (585m) Vrchhůry, po níž se bude červená značka za chvíli škrábat do Malé Lhoty. Více nalevo vyčnívá Suchý (599m), boční výběžek hřebene Medůvky. Naopak vpravo se do kopcovitého terénu vmačkává rýha Dědinského potoka, kudy modrá značka za chvíli vyrazí do Velké Lhoty a týlem obtočí vršek výrazného Ostrého vrchu (672m). Z jižní strany omývají vody Bystřičky hřeben Klenova s obnaženou podvrcholovou skálou Havránka, k níž se váže řada lidových pověstí o zbojnických pokladech. V závěsu za Klenovem se špičatí vrch Na Kovadlině (655m).
Asfaltová cesta severním vyvýšeným břehem Bystřičky volně stoupá k půjčovně lodí a paddleboardů, přičemž cestou nabídne ojedinělé výhledy na přehradu a Klenov. Za svodidly visí ukazatel Bystřička, přehr., půjč. (377m), který posílá červenou značku 1,5km zprudka do kopce na Malou Lhotu, zatímco modrá pokračuje ve sledování silnice k 0,5km vzdálenému ukazateli Bystřička, U Vaculínů (397m) a odtud 1km ke spodnímu okraji Velké Lhoty.
Podél silnice stojí několik domů spadajících do katastru obce Bystřička. Osídlení kolem přehrady vznikalo druhotně až po její výstavbě, neboť historicky se jakási zástavba nacházela pouze v údolí kolem řeky a měla zemědělský charakter. Na katastru Bystřičky se ve středověku rozkládaly dvě obce – Svojanov (před rokem 1505) a Konvice. Ty však zanikly, obě pravděpodobně v důsledku povodní. Do roku 1647 byla Bystřička součástí obce Růžďka a jako samostatná ves na soutoku Bystřičky a Vsetínské Bečvy byla založena majitelem vsetínského panství Mikulášem Pázmánym. V těch místech se dnes nachází její centrum.
Střední stoupání do Velké Lhoty doplňuje dočasný výhled na Klenov a tabule naučné stezky, kde se dočtete obecné informace o geologickém podloží Valašska, o sesuvech, valašských jeskyních, ale třeba také to, že z Bystřičky pochází nálezy fialově zbarvených ametystů. V místě, kde se k modré značce připojuje žlutá značka jdoucí ze zadní části přehrady (2,5km), narazíte na turistické posezení a infopanel. Na stromě visí rozcestník Velká Lhota, okraj, BUS (435m). Spojená modro-žlutá značka pokračuje 0,5km silnicí do centra Velké Lhoty, což je výrazně stoupavý úsek lemovaný rodinnými domy a zahradami v hluboké terénní rýze Dědinského potoka.
První zmínka o Velké Lhotě neboli Hrubé Lhotě pochází z roku 1374, kdy byla součástí panství Krásno. V roce 1411 byla přeřazena do panství Rožnov. Obec byla mnohokrát zpustošena, zvláště ve třicetileté válce a během povstání Valachů v roce 1621. Typickou obživou obyvatel v 19.stol. bylo zemědělství, výroba dřevěného nádobí a křiváků. Tradici tu má též písemnictví a podomácká výroba perleťových dýmek či obušků. V roce 1980 byla k Velké Lhotě přičleněna obec Malá Lhota. Nejvýznamnější památkou je dřevěný evangelický kostel z roku 1783. Na Malé Lhotě stojí roubená zvonice se zvonem z roku 1687. Vyhledávaným turistickým cílem je též louka s rozložitým javorem babyka, odkud se otevírá krásný kruhový výhled.
U Obecního domu s hospůdkou, hřištěm či nabíječkou na elektrokola je situován ukazatel Velká Lhota, host. (465m). Žlutá značka projde horní část obce a z hřebene (1km) pak sestupuje na Štěpánov (5km) u Valašského Meziříčí. Modrá má k dalšímu zastavení 2,5km daleko.
Cesta se stáčí přes Dědinský potok doprava a mírným stoupáním doráží k dřevěnému evangelickému kostelu. Jeho vznik přímo souvisí se silnou evangelickou vírou Valachů, kterou nezlomily ani pokusy o násilnou rekatolizaci v předchozích staletích. Dne 13.10. 1781 vydal císař Josef II. zákonodárný dokument zvaný Toleranční patent, jenž povoloval a zrovnoprávňoval protestantská vyznání s vyznáním katolickým. Hned následujícího roku byl na Hrubé Lhotě ustanoven evangelický sbor, jehož první mše se konaly ve stodole Jiřího Fabiána. I přes tíživou situaci si však zdejší evangelíci brzy nato postavili jednoduchou dřevěnou modlitebnu. První bohoslužba se v ní konala na svátek sv. Petra a Pavla v roce 1783. Ke stavbě bylo v důsledku přetrvávajícího odporu katolické vrchnosti vybráno poměrně nepřístupné místo, neboť v žádné ze sousedních obcí nechtělo panstvo poskytnout pozemky přímo na území obce (Malá Bystřice, Střítež nad Bečvou). Po dlouhých 83 let to byl zároveň jediný evangelický kostel na katolickém panství Žerotínů. Kostel má podobu větší dřevěné obdélné patrové stavby ze smrkových trámů s mansardovou střechou pokrytou šindelem – podle tradice kopírující střechu panského zámku v Krásně. Dle předepsaného vzoru pro evangelické modlitebny musel mít toleranční kostel malá okna, vstup z boční cesty, nesměl mít věž ani zvony. Uvnitř kostela se na třech obvodových stranách nachází obvodová galerie, přístupná dvěma postranními schodišti. Dnešní vybavení v jednotném stylu pochází až z roku 1839. Interiér odpovídá tendenci přísné evangelické prostory a jednoduchosti, jediným dekorativním prvkem je malované bednění kazatelny, vyřezávané zábradlí pavlače, švabachem psané citáty z Bible na černých tabulích, citát z Matoušova evangelia na stropě kostela a stropní dekorativní orámování letopočtu založení stavby. Lavice byly soustředěny kolem oválného stolu. Ze dvou stran lemuje kostel zvenčí krytá podsíň. Kostel je vzácný svou ryzí jednoduchostí, kterou musely splňovat první toleranční kostely. Paradoxně díky chudobě farníků je dřevěný kostel na Velké Lhotě jediným tolerančním kostelem v ČR, který se zachoval bez pozdějších stavebních zásahů a dodnes slouží svému účelu. V letech 1875-1895 působil ve Lhotě jako farář Jan Karafiát, autor dětské knihy Broučci. Zde také rukopis Broučků dokončil a v roce 1876 vlastním nákladem vydal. Ze Lhoty Karafiát odešel 5.7. 1895 a místní si s ním ještě dlouhá léta dopisovali.
Od BUS zastávky u kostela je lepší pokračovat spodní cestou mezi domy, nicméně turistická značka středně stoupá po frekventovanější horní cestě, přičemž nabízí zpětné pohledy na vesničku a přilehlé kopce Ostrý vrch (672m), Vrchhůra (692m) či špičaté Zámčisko (666m) v nejvyšším bodě Klenova s podobně vyhlížející Štípou (707m). Pod návrším U Javoru (580m) začíná úzká asfaltka, po níž se rádi prohání cyklisti. Vede po horském hřebeni k odbočkám na Vidče, Rožnov p.R. a Valašskou Bystřici.
První úsek cesty středně stoupá k zalesněnému zátylku Ostrého vrchu. Z vyšších poloh se otevírá krásný výhled na níže položenou usedlost, za ní se táhnoucí hřeben Veřovických vrchů od Hodorfu (766m) vlevo, přes Krátkou (767m), Dlouhou (859m) a špičatou Kamenárku (862m) k trojici vršků Malý Javorník (838m), Kyčera (875m) a Myší hora (728m), lze vidět hluboké sedlo Pindula, přes něž prokukuje vzdálený vrchol ondřejnické Skalky (964m), více doprava vystupuje nízká špička Kaní (678m), v dolíku se rozkládá město Rožnov pod Radhoštěm a za ním masiv Radhoště (1129m) s předsazeným ramenem Velká Polana (983m) – Černá hora (901m). V hřebeni Radhoště jsou dále pozorovatelné, leč měně výrazné návrší Radegast (1106m) a vzdálený Čertův mlýn (1206m), jejichž pobočné rozsochy souběžně spadají do údolí Rožnovské Bečvy. Ve větší vzdálenosti, horizontálně zhruba na úrovni Martiňáku, ční Trojačka (987m). V tuto chvíli vstupuje do panoramatu samotný hřeben, po němž vede vaše modrá značka, konkrétně domy na osadě V Javoří a vrch Dálnice (599m). Více doprava v dáli nakonec vystupují dva významné vrcholy Mísná (891m) a Tanečnice (912m).
Cesta projde osadou Faturky, jež leží v pásu lesa mezi vrcholem Ostrého vrchu a prameništěm potoka Videčka. Tady se terén přehoupne do volného klesání do malebné osady V Javoří, odkud se opět otevře krásný panoramatický výhled, tentokrát rozšířený více na Veřovické vrchy s městečkem Zubří při úpatí a vykoukne i Velký Javorník (918m) s rozhlednou. Při pohledu nazpět spatříte mohutný solitérní javor na travnatém vrchu U Javoru a Vrchhůru s vysílačem.
V nejnižším bodě osady visí na kandelábru V Javoří (536m). Za sebou máte zatím 5,5km a k dalšímu rozcestí 3km. Po pravé ruce se vám otevírá výhled na horskou rozsochu Kyčerka (641m) – Pohořelisko (616m), s níž sousedí rozsocha Brdo (718m) – Štípa (707m) – Zámčisko (666m) a po otočení můžete vidět zdolaný Ostrý vrch (672m), Vrchhůru (692m) a U Javoru (580m).
Na horním konci osady stojí u cesty mezi stromy památník z roku 1926, zbudovaný manželi Kamasovými a Hlaváčovými z Hrubé Lhoty. Připomíná ruské legionáře Josefa Šimčíka a Jana Melichaříka z Hrubé Lhoty, kteří byli 6.6. 1918 popraveni rukou maďarského 5.pluku honvédů v Jekatěrinoslavi na Ukrajině. Šimčíkovi bylo 33 a Melichaříkovi 32 let. Mimochodem, „honvédi“ je zastaralý výraz pro zeměbranu z dob 1.sv. války. Šlo o maďarské válečné odvedence.
Nad osadou opustí turistická značka silnici a ubírá se širokou hřebenovou stezkou do lesa, aby zde překonala dvě bezejmenná návrší na pomezí Velké Lhoty a Vidčí. Po překonání prvního (576m) vstoupíte na pastvinu s výhledem. Znova spatříte rozsochu Pohořelisek (616m) a Kyčerky (641m) s osadami Santov a Grúň, jejíž vyšší polohy porůstá souvislý les a přes Prostřední vrch (744m) dostoupává rozsocha na Ptáčnici (830m) v hlavním hřebeni Vsetínských Beskyd. Tam se pak stáčí doleva na Lušovku (875m).
Travnatá stezka pokračuje středním stoupáním na vrch pastviny pod vrcholem Dálnice (599m) a opět se kochá výhledy. Zhlédnete strmé travnaté stráně padající do údolí Bystřičky, Kyčerku, Pohořeliska, Štípu a Klenov. Spatříte Ostrý vrch, Vrchhůru, část zdolaného hřebene, široké údolí Rožnovské Bečvy pod závěrem Veřovických vrchů a při dobrém počasí v dálce Oderské vrchy. Poté v nejvyšším bodě kopce vstoupíte do lesa a zvolna klesáte na Videčské Paseky, kde se vrátíte na svou známou asfaltovou cestu.
Rozlehlé hřebenové louky na Pasekách umožňují výhledy k Veřovickým vrchům a na obce v jejich podhůří s nejviditelnějším Zubřím. Vidíte rovněž Kyčerku s Pohořelisky, ale už částečně i Búřov. Úsek přes Videčské Paseky je zvlněná rovina a směřuje k rozdělení cest. Zatímco dolů doleva by se dalo po asfaltce sejít do Vidčí ke kostelu, vpravo nahoru vede značka na výhledový kopec zvaný Na Spině (561m).
Výrazně stoupající asfaltová příjezdovka k osamělému stavení nabízí průhled na Rožnovsko. Částečně zakrytá stromy se tam zvedá protáhlá Vápenka (523m), bránící pohledu na město Rožnov. Vrchol Vápenky se jakoby dotýká sedla Pindula. Směrem doleva od Pinduly se táhne vlnkovitá hřebenovka Veřovických vrchů s nejvyšším Velkým Javorníkem (918m) a směrem doprava vyrůstá Radhošťský hřbet.
Na Spině (561m) je protáhlý travnatý vrchol a příčně jdoucí travnatá pěšina střídavě nabízí výhledy na bystřičskou a rožnovskou stranu. Nad Bystřičkou dominuje panoramatu známá Kyčerka (641m) v rozsoše s Pohořeliskem (616m) a zalesněnou částí u Prostředního vrchu (744m). Podle toho, v jaké části Spiny se nacházíte, můžete dále spatřit rozsochu Štípy (707m) se špičatým Zámčiskem (666m), nebo blíže situovaný Búřov (660m) s vysílačem či kus hlavního hřebene Vsetínských Beskyd po Tanečnici (912m). Rožnovskou část panorama opanovávají Veřovické vrchy s Radhoštěm (1129m).
Pod vrcholem vstoupí stezka do pásu lesa a zvolna klesá k odpočívadlu na rozcestí Pod Spinou (550m). Ukazatel stojí v blízkosti zděné neogotické kaple z přelomu 19. a 20.stol., přímo v ohybu úzké silničky z Valašské Bystřice. Po ní přichází 1km dlouhá zelená trasa, aby nyní společně s vaší modrou pokračovala 1km k rozcestí Na Horách. Za sebou máte celkem 8,5km. Do cíle zbývá 7km.
Asfaltka překonává mírné návrší a rozhlíží se přes valašské pastviny po okolních kopcích. Po pravé ruce se nejblíže k vám zvedají dva pobočné lesnaté vršky Polomec (608m) a Těnkovec (558m). Za nimi vyrůstá Búřov (660m) a za ním po stranách vystupují části hlavního hřebene Vsetínských Beskyd. Ve směru cesty, jen mírně doprava ční vzdálená mohutná Mísná (891m). No a po levé ruce lze opět pozorovat Veřovické vrchy.
Rovný úsek silnice mezi dvěma autobusovými zastávkami v rozlehlé osadě Na Horách překonáte raz dva. Před další odbočkou visí na stromě cedule Na Horách, BUS (545m) s modrou směrovkou ukazující 2km na Kútiska.
Turistická značka zapluje vlevo do ulice mezi domy a kolem mariánské výklenkové kaple zamíří středním klesáním do lesa. Sestup do Vidčí je poměrně rychlý, zvlášť pokud v spleti lesních pěšin neztratíte značku. Této lokalitě se údajně říká Svatoněk. Místy lze z pěšiny zahlédnout Kutiska (místní část Vidčí), pyramidu Kyčery (875m), okrajového vrcholu Veřovických vrchů, sedlo Pindula, pyramidku Kaní (678m) a bok Velké Polany (983m). Z lesa vyběhnete na louku s odpočívadlem a výhledem na Vápenku (523m) s Vidčemi při úpatí. V lese bokem stezky tu stojí kamenný kříž Pod Svatoňkem z roku 1913 postavený Františkou Jurčovou.
Vidče patří k nejstarším obcím na Rožnovsku. Jako „Wysch“ jsou zmiňovány už v roce 1297. Od počátku patřily do rožnovského panství a jako takové jsou zmiňovány v roce 1310 za Bohuslava z Krásna. Gruntovní knihy si obec vede nezvykle až od roku 1589, kdy zde žilo 10 gruntovníků. Mezi lety 1600-1620 jsou zapsány pouze 4 grunty a 5 chalup. Nejdražším stavením v obci bylo fojtství č.p.40 s mlýnem, které bylo připsáno Martinu Hrbáčovi roku 1607 za 200 zlatých. Od přelomu století se v něm nachází hostinec. V roce 1621 vedl videčský fojt Jakub Hrbáč povstalé Valachy z Rožnovska proti vrchnosti. K roku 1676 bylo v obci 53 domů, fojtství, 18 gruntů a 34 chalup. Nejdéle se na fojtství udržel rod Mikulenků. Posledním fojtem byl Pilečka. Obec měla i purkmistra, později starostu. Vidče byly převážně zemědělská obec. Na kopci Svatoňku se v 18.stol. kopala železná ruda, jež se pak zpracovávala v Zubří v tamních hamrech. K výrobě železa byl potřeba i vápenec a ten se zas těžil naproti na kopci Vápenka. V 19.stol. se obyvatelé Vidčí živili řemesly, tkalcovstvím, obchodovali se dřevem a mnoho rodin žilo z pašování listového tabáku z Uher na Moravu. Obec platila desátek (peníze i naturálie) rožnovskému faráři, než byla přifařena do Zubří a než se farníci, přičiněním místního nadučitele Hynka Kašlíka rozhodli začít od roku 1894 vybírat peníze na vlastní kostel. Nejvýznamnějšími místními památkami jsou tedy novogotický kostel sv. Cyrila a Metoděje (1915) a dřevěná zvonička u kostela. V té visí zvon z roku 1775, na jehož zhotovení bylo prý použito zuberské železo, vyrobené z rudy vytěžené na Svatoňku. Název obce Vidče nemá ustálený tvar. Původně to byl totiž TEN Videč. Šlo o odvozeninu osobního jména Videk nebo Videc, což byla domácká podoba některého jména obsahujícího „vid“ - Vidhost, Dobrovid, Závid apod. Významově to byl tedy Vidkův nebo Vidcův majetek. Dnes se používají i tvary TA Videč, TO Vidče nebo TY Vidče.
Po louce s výhledem na obec sestoupíte mezi domy. Tady hned značka zahne doprava, mírně stoupá, po chvilce znova odbočí, tentokrát doleva, projde krajem obce na soutoku potoka Maretka a prolukou začne stoupat na Kutiska. Úzká asfaltka výrazněji stoupá do zastavěné oblasti, přičemž za zády se odhalují zalesněné svahy zdolaného hřebene.
U hlavní silnice z Vidčí do Rožnova stojí rozcestník Kútiska, BUS (460m), jehož modrý hrot ukazuje 2km na Hradisko. Nyní vás čeká krátká chůze podél silnice až k podjezdu na konci obce, kde za mostem zahnete vlevo do starobylé jírovcové aleje s občasnými průhledy k Rožnovu, Pindule, Kyčeře a k Radhošti. Alej vede rovinkou k Rožnovskému jezdeckému areálu pod Hradiskem. Mimo čelní moderní budovy se úplně vzadu v jezdeckém areálu krčí adaptovaný panský hospodářský dvůr. Lépe na něj bude vidět od Hradiska.
Turistická značka je nucena areál jízdárny obejít, a to neudržovaným chodníčkem podél plotu, v jehož závěru je to samá kopřiva. Nato se stezka pustí do středního stoupání pod zříceninu rožnovského hradu, kde naváže na Naučnou stezku Hradisko. Pod významným stromem Lípa narazíte na odpočívadlo. Není to však příjemné prostředí pro odpočinek. Lípa je podle zastaralé cedulky 32m vysoká s obvodem kmene 520cm. Je údajně 250 let stará, takže pamatuje hrad až jako zpustlý. Vedle posezení zeje zastřešená a mříží opatřená studna s nečistou vodou přitahující hmyz. Pár kroků stranou se dá odtud popojít nad nejstarší budovu v areálu jízdárny a trochu si ji prohlédnout. Jedná se totiž o bývalý hospodářský dvůr a kanceláře panské administrativy postavené hrabaty ze Žerotína náhradou za nevyhovující prostory ve zpustlém hradu. Písemně je dvůr zmiňován již k roku 1643. Panští úředníci v něm nacházeli zázemí i za hrabat Kinských, a to až do prodeje nemovitosti v roce 1910. Po znárodnění sloužilo hospodářství místní zemědělské škole jako školní statek a teď patří soukromé firmě. Podobně dopadl i druhý hospodářský dvůr na Bučiskách dole u řeky, který se transformoval z panského dvora na koňský ranč.
Pár kroků zbývá k hlavní přístupovce k hradu, nad níž visí cedule Hradisko (490m). Za sebou máte 13,5km a poslední úsek bude už jen 2km dlouhý. Prodloužit si jej však můžete odbočkou k místní zřícenině.
Hradisko (522m) je výrazný homolovitý kopec tyčící se nad Rožnovem a nebýt lesního porostu, byl by z něj fantastický výhled. Když někdy mezi lety 1246-1267 zakládal olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku v údolí řeky Bečvy vesničku Rožnov, rozhodl se nad touto výspou civilizace vybudovat pro jistotu i kamenný strážní hrad, který by rožnovské novousedlíky chránil před vpády vojsk znepřáteleného uherského krále Bély. Jestli stavbu hradu Rožnov opravdu realizoval Bruno ze Schauenburku, jenž se díky svému šlechtickému původu vyznal ve vojenství a stavbě hradů, nebo jeho nástupce v biskupském úřadu, nelze zjistit. Každopádně roku 1310 tady hrad stál a sídlil na něm biskupský správce Bohuslav z Krásna. Hrad se původně rozkládal jen okolo vrcholové plošiny a byl několikrát rozšiřován, zejména o valy, parkánové hradby (předsazená hradba) a později i o bastiony (obranné věže). Jádro hradu bylo tvořeno dvojicí proti sobě postavených obytných paláců, mezi nimiž bylo umístěno prostorné nádvoří. Přístup do jádra byl umožněn branou v jihovýchodní části jádra. Na severní straně pod jádrem se rozkládalo menší podhradí, které zajišťovalo hospodářský chod hradu. Hrad Rožnov obklopuje ze tří stran mohutný příkop a val, na několika místech dokonce zdvojený. Ten se spolu s několika úseky vnějších zdí, sklepními klenbami a vnitřní stěnou západního paláce s fotogenickým vstupem dochoval do současnosti. Prvním doloženým soukromým majitelem hradu byl k roku 1372 Vok I. z Kravař, vysoce postavený šlechtic na dvoře Jana Lucemburského. Poté jej vlastnili s krátkými pauzami páni z Cimburka. Konkrétně v letech 1436-1437 jej držel nejvyšší moravský sudí a pozdější nejvyšší královský kancléř Ctibor Tovačovský z Cimburka. Po něm koupil rožnovské a vsetínské panství jako investici moravský šlechtic Vok ze Sovince, který je na hradě Rožnov písemně doložen k 18.5. 1437, ale v roce 1444 jej spolu s panstvím prodává, aby si koupil hrad Helfštýn. V roce 1446 získává hrad Jan z Messenberka, z něhož se ale vyklubal bandita a zloděj. Krátce před svou smrtí jej vlastnil též politický činitel a zarytý odpůrce husitů Jan z Rýzmberka. V roce 1450 převzal hrad Rožnov husitský vojevůdce a moravský zemský hejtman Jan Tovačovský z Cimburka. Jeho dcera Kunka z Cimburka se provdala za hraběte Petra od Svatého Jiří a z Pezinku a ten pak prodal vyženěné rožnovské panství roku 1502 Kunům z Kunštátu, jednomu z nejvýznamnějších moravských rodů. V roce 1526 získává Rožnov opat brněnského kláštera Jaroslav ze Šelenberka. Poté jej roku 1535 kupuje moravský zemský hejtman Jan IV. z Pernštejna zvaný Bohatý, pán na Helfštýně, vůdce české stavovské nekatolické opozice, který jej nejspíš (stejně jako své další hrady) opevnil proti vpádům Turků. V roce 1539 byl hrad nad Rožnovem z příkazu krále Ferdinanda I. obsazen armádou a silně poničen, protože se zde usídlili loupežníci. Pobořená pevnost jako součást krásensko-rožnovského panství připadla roku 1548 významné moravské šlechtické rodině Žerotínů, kteří ji nechali provizorně opravit a ještě v roce 1660 sloužil panským úředníkům. Na konci 17.stol. byl však zcela opuštěn. Úředníci se přesunuli do podhradní správní budovy zvané zámek. V roce 1815 získali panství hrabata Kinští. Ti v 2.pol. 19.stol. dali občanům Rožnova svolení zbytky hradu rozebrat pro stavby svých obydlí. Skromné pozůstatky zříceniny dnes proto nejsou návštěvníkům města příliš známy, přestože jsou od roku 1964 chráněny jako kulturní památka.
Modrá turistická značka schází středním tempem širokou lesní stezkou lemovanou pozůstatky lipové aleje. Historikové se domnívají, že kopíruje původní přístupovou cestu k hradu. Vysazena byla ale až jako krajinářský prvek v době, kdy byl Rožnov klimatickými lázněmi a lázeňští hosté obráželi místní památky. Po 2.sv. válce zarostla alej náletovými dřevinami, pohltil ji okolní les a některé stromy poškodily vyvrácené smrky.
Z lesa vyjdete na panelovou cestu lemovanou křovisky a stromky. Výše nad cestou, kam není vidět, se nachází ovocný sad z 19.stol. s původními odrůdami stromů. Z panelové cesty se nabízí jen sporý výhled na rožnovská panelová sídliště, horu Radhošť či protější bezejmenný vrch. Ve chvíli, kdy sejdete na Bučiska, zatočíte na vyšlapanou pěšinku po břehu řeky Bečvy a po 700m chůze proti jejímu proudu dospějete k Rožnovskému pivovaru. Ten leží nad soutokem Rožnovské Bečvy a Hážovického potoka, hnedle v sousedství bývalé papírny.
Rožnovský pivovar založil hrabě Karel Jindřich ze Žerotína v roce 1712. Do roku 1815 tu vařili pivo Žerotínové a po nich Kinští. V roce 1899 prodal hrabě Ferdinand Vincenc Kinský panství včetně pivovaru baronovi Arminu Popprovi. Z důvodu stále rostoucího výstavu piva byl areál parostrojního pivovaru často rozšiřován, neboť se měnila technologie výroby. Jako stavební materiál bylo údajně použito i zdivo z rozebíraného rožnovského hradu. Z původní výroby svrchně kvašeného piva, jež se dochovalo v západních zemích, se přecházelo na tzv. spodní kvašení, což zapříčinilo potřebu větších prostor spilek a ležáckých sklepů. Koncem 18.stol. byla pod horou Kozák přistavěna další 3 sklepení a nad nima sýpky. V roce 1908 koupila pivovar hraběnka Anna Málková, rozená Anna Kammel von Hardegger, jejíž rodina vybudovala pivovar v Želetavě. Hraběnka byla výbornou cukrářkou a v pivovaru, který z lásky koupila pro svého o 8 let mladšího neurozeného muže, sládka Alberta Málka z želetavského pivovaru, připravovala různé laskominy. Po nich rožnovský podnik převzali dcera Heda s manželem Vladimírem Fassmannem. Rod Fassmannů provozoval od roku 1812 rožnovskou papírnu a na přelomu 19. a 20.stol. si poblíž náměstí postavili honosnou secesní vilu. Úspěšné podnikání Fassmannových ukončilo až znárodnění v roce 1948. Po 2.sv. válce stihla ještě rodina Rožnovský pivovar zásadně zrekonstruovat a zakoupit moderní měděnou vanu. Konfiskace podniků potravinářského průmyslu v roce 1948 však zapříčinila, že správu pivovaru převzal státní Pivovar Přerov. Jak Vladimír Fassmann ml. později vzpomíná pro Paměť národa, přerovský sládek a tamní zástupci komunistické strany přijeli do Rožnova ovdovělé Hedě a jejímu 25-letému synovi Vladimírovi vyhrožovat, že když převzetí pivovaru nepodepíšou, postarají se o stopnutí přídělových surovin a zničí je. Den před Vánocemi tedy přinesli papír, že z areálu udělají sklad, Hedu zaměstnají jako vedoucí skladu, sládka jako administrativní sílu a nechají si jednoho dva řidiče. Vladimír prosadil, že mimo to zůstane v areálu ještě lahvárna, výrobna a stáčírna (limonád) a tak se i stalo. Tím Rožnovský pivovar 1.1. 1949 zavřel. Měděná vana byla odřezána a skončila ve šrotu, podobně i zbytek pivovarské technologie a co se znárodniteli hodilo, odvezlo se do Přerova, včetně stovek ležáckých sudů. Vladimír měl vystudované gymnázium a pivovarnickou školu v Praze. Za války musel studium přerušit a pracovat v otcově papírně. Po znárodnění šel dělat obyčejného dělníka do hospodářského družstva pro šlechtění travních semen, jehož sklad se nacházel právě v prostorách pivovaru. Původně jemu i jeho matce hrozilo, že budou vystěhováni, nakonec však směli ve vlastním domě v areálu pivovaru zůstat. Za bydlení ale museli začít platit nájem. Vladimír pracoval v travinářské stanici až do své penze. V roce 1994 získal 71-letý muž rodinné majetky v restituci nazpět a i přes devastaci pivovaru povodněmi (1997) došlo v roce 2009 k jeho znovuotevření. Pivovar dnes vede jeho vnuk, který v areálu provozuje pivovar, lázně, dvě restaurace, čokoládovnu, dětskou hernu aj. V Rožnovském pivovaru se vaří cca 10 druhů piva podle originálních receptur vycházejících z receptur původních.
Závěrečný úsek modré trasy se vyhýbá centru města. Ze silnice u pivovaru uhnete do parčíku před základní školou a vyjdete poblíž mostu přes Bečvu. Přímo zde se totiž nalézá východiště turistických a cyklo tras s mapami. Rozcestníkem Rožnov p. Radhoštěm (378m) modrá značka z Bystřičky po 15,5km končí. Pokračovat můžete po modré 8km na Kamenárku, po zelené 8,5km na Malý Javorník nebo 5,5km na Dolní Bečvu, po červené 7,5km do Valašské Bystřice nebo 9km na Radhošť a po žluté 300m k ŽST a BUS nádraží.
Město Rožnov pod Radhoštěm je poprvé zmiňováno 28.11. 1267 v listinném seznamu majetku či spíše poslední vůli svého zakladatele, olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. Postaveno bylo doslova „na zelené louce“ na břehu Rožnovské Bečvy a až do začátku 19.stol. bylo celé dřevěné. Roku 1548 získali panství Žerotínové a udrželi si jej až do 19.stol. Za jejich vlády došlo k rozvoji sklářství a tkalcovství a vtiskli se také do městského znaku v podobě černého lva. Tkaním plátna a mušelínu byl Rožnov známý v celé rakouské monarchii, věhlas si získal valašským vyšíváním, ale též existencí papírny (1687) a pivovaru (1712). V roce 1796 si zdejších příznivých klimatických poměrů všiml brněnský lékař Dr. Kročák a poslal sem první 4 neduživce s prsní chorobou. Překvapivě dobrý výsledek a narůstající počet hostů dal podnět ke vzniku klimatických lázní. Zpočátku se léčilo žinčicí a terénními vycházkami, později také koupelemi a elektroléčbou. Tou dobou stály na náměstí první 4 nízké zděné domy, první větší jednoposchoďový dům byl vystavěn teprve roku 1839. Po 2.sv. válce nastává rozmach výstavby i průmyslu, což roku 1960 ukončilo provoz lázní a jejich obnova již není kvůli změně klimatu možná. Největším tahákem Rožnova je rozsáhlé Valašské muzeum v přírodě s Jurkovičovou rozhlednou, kostel Všech svatých (1752), pomník T.G. Masaryka na náměstí a samozřejmě zřícenina hradu Rožnov.
Aktuálnost k 08/2024
Délka trasy: 14,5 km
Převýšení: 410 m
