H R A D   S T A R Ý   S V Ě T L O V

 

Počátky hradu Starý Světlov nejsou doloženy žádnými písemnými prameny. Předpokládá se, že byl postaven v 2.pol. 13.stol. paralelně s okolními hrady Sehrad (kamenný) a Rýsov (dřevěný). Některé zdroje však datují vznik kamenného Světlova až do 1.pol. 14.stol., kdy měl nahradit Rýsov nad Provodovem, zničený roku 1315 uherským palatinem Matúšem III. Csákem Trenčianským během jeho tažení na Moravu. Dispozice tvrze ukazuje na strážný hrad bez útočných věží, chráněný pouze prstencem obvodové hradby, jenž měl upozorňovat lid na útočící uherská či turecká vojska. Tento typ pevnosti se u nás vyskytoval spíše až od 14.stol. Svou rozlohou patří Starý Světlov k největším lokalitám svého druhu na Moravě.

Nejstarší zmínka o hradu z roku 1275 hovoří o „nějakém Heřmanu ze Světlova“. K roku 1350 je v písemnostech uveden Albrecht ze Šternberka a na Světlově, což může být biskup Albrecht Aleš ze Šternberka, jenž zdědil četné moravské majetky po svém otci a bratrovi. Roku 1360 je poprvé zmíněn přímo hrad Světlov v souvislosti s bratry Albrechtem a Vilémem ze Šternberka, kteří jej získali od svého bratrance biskupa. Bratři se však dostali do sporu s cisterciáckým opatstvím ve Vizovicích, když zabírali jejich vesnice. Rozepře se roku 1361 dostala až k papeži do Avignonu a spory se táhly až do roku 1367, kdy biskup Albrech Aleš rozhodl o majetkovém rozdělení. Roku 1371 tak připadl Světlov definitivně Albrechtovi. Po jeho smrti v roce 1383 převzal hrad Vilém a po něm jeho syn Albrecht ze Šternberka. Tou dobou se zde uvádí také světlovský purkrabí Václav, jenž byl správcem hradu a podléhala mu i hradní posádka. Koncem 14.stol. získala panství Eliška ze Šternberka, dcera zesnulého Vilémova bratra. Ta v roce 1399 přijala za spolumajitele svého manžela Voka II. z Kravař. Když mladý Vok v roce 1406 zemřel, strhly se v rodině majetkové spory. Např. v roce 1407 vymáhá na Elišce světlovské panství její vzdálený příbuzný Ješek, který takto od svých příbuzných vylákal už několik jiných panství. K roku 1412 náležely ke Světlovu vesnice Provodov, Pozlovice, Lidkovice (zanikly), Luhačovice, Bojkovice, Žilín, půl Ústí (zaniklo), Krhov, Pitín, Hostětín a Komňa. Nejpozději roku 1417 zabral hrad Jaroslav ze Šternberka, pán na Veselí, za což ho Eliška dokonce zažalovala. Jaroslav padl pod Vyšehradem roku 1420 v bitvě proti Janu Lucemburskému a jeho majetek převzal Lucemburkův příznivec Aleš Holický ze Šternberka. Jen o 3 roky později má už Světlov v držení král Zikmund Lucembruský, který jej roku 1426 věnuje své manželce Barboře Celské. Této situace se rozhodl využít Barbořin purkrabí, obávaný válečník, uherský hrabě Pankrác z Liptovského Svatého Mikuláše. V průběhu 30. a 40.let 15.stol. přesídlil se svou družinou na Světlov a jal se loupit. Zřejmě v tuto dobu došlo ke stavebním úpravám hradního jádra v podobě vložení kleneb do zdí paláce, přestavbě parkánové hradby, zbudování vstupní brány a rozšíření areálu předhradí. Pankrácovy vojenské přepady ovšem ohrožovaly mír v zemi. Moravské stavy se proto rozhodly v roce 1449 oba jeho hrady Světlov i Sehranice vykoupit a následně roku 1460 prodat 4 držitelům: Burianovi z Vlčnova, jeho příbuznému Zichovi z Lipiny, Jindřichu Mirkovi z Chlumu a Mikuláši Bystřicovi z Ojnic. Finanční těžkosti Burianova syna Jiříka z Vlčnova však vedly k propadnutí majetku ve prospěch jednoho z věřitelů, Procka z Kunštátu, jehož nároky vyústily až v žalobu (1460) a bitku (1464) Mikuláše Bystřice s výbojným lukovským pánem Matoušem ze Šternberka, který využil situace a hrad mezitím ukořistil. V roce 1466 odkoupil Světlov Jindřich z Lipé, pobočník krále Jiřího z Poděbrad. Během česko-uherských válek čelil hrad několika ničivým nájezdům, při nichž zanikla nejméně desítka obcí v okolí hradu. Silně poškozen byl v letech 1469-1470 i samotný hrad Světlov. V roce 1470 získali panství bratři Smil, Vilém, Jaroslav, Zbyněk a Ctibor z Landštejna jako odškodné za statky ztracené během uherské války. Na poškozeném hradě pak přebývali přinejmenším až do začátku 80.let 15.stol. Poloha hradu na okraji vylidněného panství se však po válce ukázala jako nevýhodná, pročež se bratři v roce 1480 rozhodli postavit nad novým hospodářským centrem v Bojkovicích zcela nový hrad zvoucí Nový Světlov, kam o 10 let později již plně přesídlili. Starý Světlov byl tímto opuštěn a roku 1517 na příkaz moravských stavů spolu se Sehradem pobořen, aby se zabránilo jeho dalšímu osídlení loupeživými živly. Písemnosti z roku 1527 zmiňují hrad Starý Světlov již jako rozvalinu. Zakreslen je ještě v mapě Moravy Jana Kryštofa Müllera z roku 1716, což je dokladem, že byl navzdory času stále poměrně zachovalý. Opuštěnou zříceninu zdecimovalo až rozebírání na stavební materiál v 2.pol. 18.stol. Další poškození pak způsobily novodobé pirátské výkopy. Zbytky Starého Světlova jsou přitom od roku 1958 chráněny jako kulturní památka ČR.

Areál hradu, situovaný na vrcholku bezejmenného kopce (609m), sestával z vnějšího opevnění, předhradí a vlastního hradního jádra. Vnější opevnění zaujímalo poměrně velkou plochu vysunutou od sedla s rozcestníkem až po sedlo pod Bábou severně od hradu, kde je terén relativně rovinnatý a ve své době mohl sloužit jako vojenský tábor. Dnes se v těch místech nachází turistické odpočívadlo. Předhradí se rozkládalo na jihu v okolí přístupového chodníku. Stály zde dřevěné hospodářské stavby se stěnami omazanými hlínou, související s potřebami hradní posádky (stáje, chlévy apod.). Archeologové tu našli železné kování či součásti selského vozu. Obě tyto sekce byly pravděpodobně obehnány palisádou a zabezpečeny systémem bran, z nichž se bohužel dochovaly jen terénní náznaky. Dál směrem k hradnímu jádru narazíte na 15m široký příkop s předsunutým, až 5m vysokým obranným valem. Ten se spolu se zdivem obvodové hradby jako jediný zachoval. Vyvýšené hradní jádro mělo svůj vlastní obranný systém, a to nízkou parkánovou hradbu, jejíž povrch byl omítaný a líčený vápnem na bílo, což nebylo na svou dobu obvyklé. Zbytky této úpravy se na vnějším líci hradby dokonce dochovaly. Název Světlov tak klidně mohl pocházet od té zářící bílé barvy. Vstup do jádra je definován výrazným skaliskem situovaným v jihozápadní části komplexu, jež neslo mohutnou předsunutou věžovitou bránu s mostem přes příkop. Dnes toto místo tvoří jediný schůdný vstup do hradu a je upraveno schodištěm. Brána byla součástí parkánu, stejně jako bašta (předsazený věžový obranný prvek) v jeho severní části, jež měla chránit hrad před případným útokem z protějšího kopce Bába, který je o 30m vyšší než hradní vrch. Od brány vedla hlídaná přístupová cesta dozadu k baště, a pak doprava pod rozšířený parkán, úzkou uličkou mezi vnější parkánovou zdí a zdí vnitřního hradu až na východní stranu hradu, kde se teprve nacházel vstup na nádvoří. Parkánová hradba měla mocnost asi 1,5m, obvodová zeď vnitřního hradu asi 1,7m. Hradby i palác byly stavěny z lomového kamene kladeného v pravidelných vrstvách na maltu. Hradní jádro mělo tvar nepravidelného mnohoúhelníku s průměrem 45-50m. Zatímco na jihu blízko vstupní brány stávaly dřevěné stavby blíže neurčeného účelu se stěnami vymazanými hlínou, v terénně nejlépe chráněném severovýchodním cípu hradního komplexu se k ponechanému skalnímu suku přimykal částečně podsklepený, vícepatrový obytný palác o půdorysu 30-35m x 9m. V jeho klenutých místnostech se patrně nacházela i hradní kaple a v jeho sousedství hradní kuchyně. Z architektonické výbavy paláce se do současnosti dochovaly pouze zlomky kamenných ostění či interiérových omítek. První řádný archeologický průzkum lokality spojený s podrobnou rešerší historických pramenů byl proveden v roce 1983. Na ploše vlastního jádra bylo realizováno několik archeologických sondáží. Podařilo se identifikovat průběh parkánové hradby, byly odkryty zbytky podsklepeného paláce, mohutný blok ostění portálu brány a objeveny fragmenty dřevěných staveb. Nález zlomku kameného projektilu z houfnice může souviset s dobýváním hradu ve 2.pol. 15.stol. Další oficiální průzkum probíhal od července do listopadu roku 2013. Archeologové se snažili ověřit případné podzemní cesty, jež zde údajně měly zanechat loupeživé tlupy rytíře Pankráce. Jejich existence se však nepotvrdila. Součástí dokumentačních prací byla dílčí sondáž v prostorách paláce a brány, provedená Zdeňkem Schenkem a Janem Mikulíkem z archeologické společnosti Archaia Olomouc. Průzkum přinesl i překvapivé objevy, jež značně posunuly dosavadní znalost o stavebním vývoji a historii hradu – např. vyvrácený strom nečekaně odkryl pozůstatky pětiúhelníkové bašty. Pozůstatky zdí byly poté zakonzervovány. Na několika moderních informačních panelech rozmístěných po hradním vrchu najdete pokusy o rekonstrukci podoby hradu a jeho situační vizualizace.

A nakonec pověst... Starý Světlov býval silný hrad, lidé k němu však vzhlíželi s obavami kvůli sklepním kobkám, kam světlovští páni kázali zavírat poddané, když se sebeméně vzepřeli jejich vůli. Pověst praví, že takový osud stihl též rolníka Vítka z nedalekých Pradlisek. Ohradil se totiž karabáčem proti drábovi, který na panské robotě do krve sešlehal nohy jeho ženy, protože se mu zdálo, že málo pracuje. Lidé z dědiny měli radost, že konečně jednou také dráb dostal výprask, jenže vojáci Vítka zatkli a odvlekli na hrad. Nikdo k němu nesměl. Nakonec se na Světlov vypravila prosit o milost Vítkova stará matička. Vojáci ji však ani na nádvoři nevpustili, proto čekala celou noc u hradní brány, až pojede správce se svou paní na projížďku v kočáru. Když kočár s panstvem vyjel ráno z hradu, Vítkova matka se mu postavila do cesty a rozpřáhla ruce, aby jej zastavila. Správce však pokynul kočímu a ten švihl matku bičem. Když se pak žena zvedla z prachu, vykřikla za ujíždějícím správcem kletbu: „Ať ani po smrti nedojdeš klidu! Proměň se v černého havrana a kdykoliv na hrad přiletíš, přineseš zkázu a neštěstí!“ Sotva to dořekla, srdce jí puklo žalem. Vítek hrůzy věznění nepřežil. Brzy nato spadl správce z koně a zemřel. Jak léta běžela, hleděla hradní paní s obavami na každého havrana, který létal kolem cimbuří, protože dobře zaslechla matčinu kletbu a nemohla ji vypustit z paměti. Jednoho dne opravdu přilétl na římsu černý zavran. Snažili se ho zahnat, on však stále dorážel. Ještě téže noci vypukl z neznámých příčin ve stájích požár. Tak se to opakovalo rok co rok. Hradní paní najala nejlepší lučištníky, ale černému drzounovi jako by se šípy vyhýbaly. Říká se, že správcova vdova vypustila i všechny vězně z podzemních kobek, aby sňala prokletí ze svého muže. Marně. Nakonec raději zvolila dobrovolnou smrt skokem z hradeb.