H R A D   Š O S T Ý N

 

Volně přístupné ruiny menšího hrádku stojí v lese nad Kopřivnicí při značené turistické stezce.

Hrad Šostýn je skromnou zříceninou s několika dochovanými prvky. Pohled shora by prozradil, že má nepravidelný tvar podobný burákové skořápce a že jej zúžená šíje s příkopem rozděluje na přední a zadní hrad. Nadto je obehnán mocným zdvojeným valem s příkopem, jenž byl dozajista osazen ještě palisádou. Z jedné strany ztěžoval případný útok na hrad rybník, z druhé příkrý svah. Hradní areál měřil na délku víc jak 100m a rozlohou se tak mohl srovnávat i s královským Lukovem nebo Cvilínem. Než se příchozí vůbec dostal dovnitř, musel zdolat dva opevněné pahorky spojené mosty, jež pomohly důstojně překlenout nerovnost prstenců valového opevnění. Dnešní vychozený vstup bere ztečí nejdřív vnější val poblíž prvního pahorku, nato obtéká kamenitou vyvýšeninu v druhém valu, kde se předpokládá malý vstupní objekt a teprve z druhého příkopu se škrábete ke kamenným hradbám předního hradu. Do areálu se vstupovalo stejně jako dnes napravo od begrifu, z něhož se dochovala kruhová, kameny vydlážděná interiérová část. Begrif byla válcová věž, která v případě potřeby sloužila obráncům jako poslední útočiště. Z obranných důvodů bývala situována v místě možného útoku a přístupná byla pouze po snadno odstranitelném můstku ve vyšším patře. V úrovni přízemí neměla věž žádný vchod ani jiné otvory a její přízemí bylo přístupné pouze otvorem ve stropě. Používalo se proto často jako vězení nebo skladiště. Šostýnský begrif měl v průměru pouhých 6,3m se zdí tlustou 2,3m, takže nemohl být moc vysoký. Bylo z něj však vidět na hrad Hukvaldy. Věž sousedila s malým dvorkem a strážnicí pro posádku, ze které zůstaly hromady kamení a sem tam nějaký zafixovaný kousek zdi. Následuje relativně široký, nicméně prázdný a zahloubený prostor mezi předním a zadním hradem. Tvořil ho příkop zčásti vytesaný do skály, jenž je zároveň z obou bočních stran chráněn zdí. Vpravo nad hlubší částí příkopu byl umístěn padací most. Ten vedl do hranaté, zřejmě věžovité brány zadního hradu, která tvoří jakýsi vyvýšený skalnatý pahorek zhruba uprostřed hradního areálu. Hned za touto bránou stálo obytné stavení s poměrně hezky zrekonstruovanou masivní obvodovou zdí. Nálezy dosvědčují, že se v této budově nacházela též kovárna či podkovárna. Mezi kovárnou a budovou obytného paláce se rozkládalo nevelké nádvoří. Umístění paláce definují zahloubené sklepy, z nichž jedna část se dochovala ve stavu až překvapivě dobrém. Palác situovaný v jižní části hradu měl nejméně jednu kamny vytápěnou místnost (rytířský sál) s dlažbou s motivem dubového listu a v 1.patře asi i okno otočené na jih nebo západ. Jinak bývaly místnosti na hradech osvětlovány zásadně jen ze strany nejbezpečnější – z nádvoří. Měl-li palác ještě 2.patro, šlo by pouze o podstřešní prostranství určené potřebám stráže a chodu hradu podobně jako na Hukvaldech. Palácové sklepy s hliněnou podlahou byly zčásti zahloubené ve skále. Pozoruhodné bylo schodiště, z něhož se prý před lety nalezly ještě ztrouchnivělé dřevěné zbytky. Schodištní chodba tvoří vlastně jakoby uličku vně sklepa a ústí do dveřního otvoru poblíž opraveného portálového průchodu mezi dvěma částmi suterénu. Potom je tu ještě druhá část sklepa, temnější a znehodnocená skálou. Sklepy sloužily jako spižírny a byly větrány světlíkem. Jižně od paláce se nachází výrazná plošina, na níž byla posledním výzkumem doložena kamenná parkánová zeď. Tvořila takový jakoby zadní dvorek obehnaný zdí, který by nepříteli znesnadňoval dosažení vlastního paláce. V zalesněném svahu mimo val pak stávala ještě jedna plošina nesoucí zřejmě předsunutou strážní dřevěnou budovu. Co se týče studny, ta na Šostýně asi nikdy nebyla. Vodu brali z cisterny na dešťovou vodu, kam byla svedena soustava dřevěných okapů. Pod hradem se následně vyvinula dvě podhradí – Záhůří v nynějším Motýlím údolí a v místě dnešního koupaliště. Za finanční podpory kopřivnické radnice probíhá na Šostýně průběžné odkrývání a konzervování odkrytého zdiva, stále jsou nacházeny nové archeologické nálezy a bylo přesně definováno i umístění hospodářského zázemí hradu... Hrad Šostýn vznikl zřejmě nedlouho před rokem 1293. Udává se rozmezí 1280-1290, kdy tato lokalita patřila pánům z Hückeswagenu. Prvním známým majitelem hukvaldského panství byl Arnold z Hückeswagenu, jenž pocházel z říšského města Hückeswagen a moravské léno získal od českého krále Přemysla Otakara I. za diplomatické služby prokázané v Anglii. Arnold na svém feudálním panství založil hrad Starý Jičín, jenže pustošivý vpád Mongolů (1241) způsobil hospodářskou krizi, kterou se jeho syn Frank marně snažil odvrátit zalidňováním panství a zakládáním vsí. Pro nedostatek financí tak Frank z Hückeswagenu prodal podbeskydské panství někdy mezi lety 1252-1258 bohatému olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku, načež si od něj Příborsko, Hukvaldsko a Frenštátsko pronajal obratem nazpět. Někdy v 70.letech 13.stol. přejali po Frankovi léno jeho synové Jindřich a Blud, kteří se roku 1285 psali „z Hukvald“, což znamená, že centrem panství byl již v té době hrad Hukvaldy (název odvozen od rodového jména Hückeswagen). Uvádí se, že stavitelem hradu Šostýn (německy Schauenstein) byl hrabě Jindřich z Hückeswagenu, sídlící do té doby v Příboře. Šostýn je dispozičně nepoměrně vyspělejší než Hukvaldy nebo Starý Jičín. I to svědčí o staviteli nové generace, který sebevědomě použil prvky dosud na šlectických hradech nevídané, např. vestavěné schodiště či do čela vystrčené hlásky (i za cenu toho, že mohly být při dobývání od vnitřního hradu odříznuty). Hrad však stojí v nepříliš strategické poloze vůči o 130m vyšší Pískovně, což mohlo v dobách vyspělejší dobývací techniky zapříčinit jeho ostřelování, dobytí a rozboření. První písemná zmínka o Šostýně pochází z roku 1347, kdy spolu s Hukvaldama patřil olomouckému biskupovi Janu VII. Volkovi. Krátce před rokem 1354 jej Volkův nástupce v úřadu, olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi, daroval jako léno Alšíkovi z Fulštejna. O 15 let později je majitelem Vítek z Vikštejna. Listinou ze 14.3. 1382 obnovuje Vítkův bratr Václav z Vikštejna výsady pro fojtství v Závišicích. Po dalším bratrovi Bernardovi měl dostat hrad jejich mladší bratr Záviš, ten se ale z důvodu nezletilosti nemohl panství ujmout, a tak přešlo zpátky do rukou olomouckého biskupa Mikuláše z Rýzmburka. V roce 1396 byl dán Šostýn do zástavy Joštovi z Volfsberka, aby jej spolu s Hukvaldama bránil v době probíhající války mezi markrabskými bratry Joštem Moravským a Prokopem Lucemburským. V roce 1400 byl hrad předán jako zástava olomouckým biskupem Janem XI. zvaným Mráz Zikmundu Lucemburského, který jej ještě téhož roku dále zastavil oravskému kastelánovi Jurkovi z Messenpeka a jeho ochranu svěřil hejtmanu Jakubovi Ščeněti z Bělin. Po porážce markraběte Prokopa se zde usazují loupežníci. Polský kronikář Jan Długosh uvádí ve svém spise z 2.pol. 15.stol., že polští šlechtici Grot ze Slupcy a Jan Rogala uprchli roku 1403 před pronásledováním z Polska na moravský hrad Schowsten, který již dříve znali jako sídlo bojové družiny Bernarda z Vikštejna. V okolí pak loupili a zajímali polské šlechtice, na což si u markrabího Jošta stěžoval sám polský král Vladislav II. Jagellonský. Jelikož však Jošt proti nim nijak nezakročil, poslal král k Šostýnu své vojáky, kteří hrad vypálili a oba šlechtice z hradu vyhnali. Zmínky o této akci lze najít v účetnictví města Krakov. Jen není jisté, zda Schowsten znamená Šostýn. Roku 1405 obnovil proces o vrácení Šostýna nyní již zletilý Záviš z Vikštejna. Vrácen mu byl o 3 léta později biskupem Konrádem z Vechty. Šostýna se Záviš ujal se svým starším bratrem Václavam, když ten ale zemřel, přibral Záviš svého strýce Vaňka z Lamberka a Březníka, jenže ten mu Šostýn někdy kolem roku 1413 sebral a vrátil jej až 1418, a to ještě jen asi na 2 roky, protože byl pak Záviš donucen vydat hrad Vaňkovu synovci, husitskému hejtmanovi Mikuláši Sokolu z Lamberka. Šlo o syna nájemného lapky Jana Sokola z Lamberka, který už dříve ve jménu mocenských bojů plenil statky olomoucké a kroměřížské kapituly, za což byl biskupem Mikulášem dokonce vyobcován z církve. Záviš si v letech 1418-1420 u manského soudu opakovaně stěžoval, že je mu majetek držen násilím. Soud určil Lamberkům, ať Šostýn vrátí – když ti toho nedbali, vyslal biskup na hrad své vojsko, které jej pravděpodobně v roce 1420 dobylo, a přitom nejspíš i značně poškodilo. Záviš se spravedlnosti bohužel už nedožil. V roce 1422 přiřkl soud správu „zboží frenštátského“ biskupovi Janu XII. Železnému. Z toho, že označení „šostýnské zboží“ se tou dobou vytrácí, je patrný růst významu Frenštátu na úkor pustnoucího hradu. Koncem roku 1426 přitáhli do kraje husité. Šostýn byl dán Zikmundem Lucemburským do zástavy knížeti Bolkovi Opolskému, avšak tou dobou byl již definitivně opuštěný. Roku 1434 prodal moravský zemský hejtman Jan Tovačovský z Cimburka hukvaldské i šostýnské panství zpátky Mikuláši Sokolovi z Lamberka, který mezitím přešel na Zikmundovu stranu. Šostýn byl přidružen k Hukvaldům pod správou husitského hejtmana Jana Čapka ze Sán a v roce 1437 se o něm píše už jako o zřícenině. Co neshořelo při dobývání, snesli lidé do údolí, aby dosloužilo jinde. Zrecykloval se i stavební materiál. Po smrti Jana Čapka připadla obě panství jeho zeti Janu Talafůsovi z Ostrova. V roce 1465 se území stalo majetkem Jiřího z Poděbrad, který jej o rok později přenechal olomouckému biskupovi Tasu z Boskovic. Ten roku 1467 zkonstatoval, že hrad Šostýn je zpustlý a nestojí za opravu. Za působení kopřivnického podnikatele Ignáce Rašky byla v polovině 19.stol. stržena pozůstavší horní část hradu a materiál použit na stavbu továrny na keramické zboží. Ve 30.letech 20.stol. začal zříceninu zkoumat místní vlastivědný pracovník Emil Hanzelka. Bylo odkryto hradní jádro a zakonzervovány zbytky zdiva. Přitom se dostala na světlo řada dosud netušených zajímavostí. Největší pozornost vyvolal objev tzv. šostýnské venuše. Šlo o figurku ze slonoviny představující stylizovanou postavu ženy. Původně se mělo za to, že jde o výtvor koptské kultury. Bylo ale zvláštní, že právě na biskupském hradě se našla soška nahé ženy. Výsledek další analýzy byl velice překvapivý – soška se sem s největší pravděpodobností dostala z Porýní – Vestfálska, odkud před 600 lety přišli zakladatelé hradu. Další výzkum zříceniny pokračoval na sklonku 90.let a i tehdy došlo k netušeným objevům. Mezi ně patří například nález kompletní dlažby rytířského sálu, která se zřejmě při požáru propadla a zůstala zachována v kulturní vrstvě. Mimochodem v nejvyšším místě hradu vyrůstá Žižkova lípa, pojmenovaná Klubem českých turistů roku 1933 podle posledních držitelů Šostýna, kteří příslušeli k moravské husitské šlechtě. Její stáří se odhaduje na 200-250 let.

Nedaleko odtud bývala Hradní studánka, jež v době obývání Šostýna napájela malý jímací rybníček, který pak dostačoval pro naplnění velkého hradního rybníka o rozměrech cca 50x100m. Ten byl ve své době významnou přirozenou ochranou v rámci opevnění hradu. Z pohledu obranného jde o kuriozitu, neboť u nás nebývalo zvykem, aby byl hrad stojící na kopci chráněn ještě rybníkem. Není bez zajímavosti, že jde o nejvýše položený rybník v okrese. Obyvatelům hradu však sloužil také hospodářsky jako zásobárna vody a k chovu ryb. Dnes je rybník napájen ze dvou pramenů, má objem 1080m3 a jeho maximální hloubka činí 1,6m.

Přestože aktivní historie Šostýna trvala jen necelých 140 let, lidská fantazie opředla tento hrad řadou pověstí. Říká se třeba, že zde žil starý rytíř, který po smrti manželky vychovával nezletilého syna. S ním šla jednou chůva do lesa, kde únavou usnula a rytířského synka ukradli loupežníci. Vychovali ho v hlubokých lesích, a když dospěl, zvolili ho svým vůdcem. Dokonce ho přemluvili, aby s nimi přepadl svůj někdejší domov. Během útoku mladý lapka narazil v hradním sklepení na starce a bez váhání po něm ťal mečem. Až příliš pozdě pochopil, že je to jeho vlastní otec. Černé svědomí pak loupežníka vyhnalo daleko do hor, kde poustevničil až do smrti.