H R A D   L U K O V

 

Udržovaná zřícenina jednoho z největších hradů své doby se skrývá v lesích Hostýnských vrchů nad obcí Lukov. Přístup do něj je zpoplatněný a řídí se otevírací dobou.

Na sklonku doby bronzové (8.-9.stol. př.n.l.) se na stejném místě jako hrad rozkládalo pravěké hradisko, o čemž svědčí archeologické nálezy z prostor jižního parkánu. Mimo jiné se zde našly fragmenty typických nádob kultury popelnicových polí – stříbřitě tuhovaná zdobená osudí, šálky s ouškem či hrubší nádoby s plastickou lištou. Kdy a kým byl hrad Lukov postaven, se s jistotou neví. Použitá technika zdění naznačuje, že nejstarší románské části hradu byly zbudovány v první třetině 13.stol. Kamenné prvky totiž dokládají působení kameníků jisté významné velehradské stavební huti. Karel IV. se ve svém životopise zmiňuje, že hrad vykoupil ze zástavy zpět do korunního majetku, což naznačuje, že šlo o hrad zeměpanský a tedy že jej nechal postavit sám král jako nedílnou součást pevné sítě hradů chránících východní hranici Českého království. První nepřímá zmínka o existenci hradu Lukov pochází z roku 1219, kdy se v písemnostech objevuje jméno kastelána Buni z Lukova. Na dokumentech královny Konstancie Uherské (manželka Přemysla Otakara I.) z roku 1235 zase vystupuje jako svědek jistý Lambertus plebanus de Lukov (kněz Lambert z Lukova), který působil patrně přímo v hradní kapli. Umístění kaple je dnes těžké určit, protože zanikla při rozsáhlých přestavbách. Lze předpokládat, že byla situována v místech dnešního západního paláce, jenž byl pro tuto stavbu nejbezpečnější. Ve zdech paláce se navíc našla většina architektonických fragmentů bohatě zdobeného portálu s diamantovým motivem a drápkem. Ještě před první pevně ověřitelnou zmínkou o hradu Lukov byl hrad za vlády Přemysla Otakara II. významně rozšířen, přibyla velká průjezdní brána a parkánová hradba (nižší hradba před hlavní vnější hradbou). Za jakých okolností se Lukov dostal do držení Šternberků, se neví. Jisté však je, že 1.11. 1332 datuje „in Luckow“ Markéta ze Šternberka listinu, v níž daruje se souhlasem svých synů Štěpána, Jaroslava, Albrechta a Matouše klášteru sv. Kláry v Olomouci ves Štarnov u Šternberka pro spásu duše svého zemřelého manžela Zdeslava a syna Zdeslava ml. V tomto klášteře působily jako řádové sestry i její dvě dcery Anežka a Eliška. Šternberkové byli jedním z nejvýznamnějších českých rodů a počátkem 14.stol. byli na Moravě již pevně usazeni. Jejich vládu na Lukově ovšem kolem roku 1334 na čas přerušil Karel IV., když jej spolu s mnohými jinými českými hrady zastavenými nebo zcizenými koruně stáhnul zpět do svých rukou. V roce 1342 Karel IV. prodává Lukov zpátky Markétinu synovi Matoušovi. Matouš ze Šternberka vychoval na Lukově 6 dětí, z nichž nejstarší Albrecht zemřel zřejmě v dětském věku. Dcery Markéta, Anna a Anežka se vdaly, zatímco synové Zdeněk a Ješek si po Matoušově smrti (1371) rozdělili dědictví napůl a dohodli se na spolupráci v rámci zachování bohatství rodině. Z této doby pochází i zmínka o hradní kapli sv. Jana, ve které papež dovoluje Šternberkům uchovávat v čase moru relikvii Sv. Kříže. Ve 14.stol. byl hrad oproti dnešku zhruba poloviční a vcházelo se do něj přes padací most v místě pozdějšího nádvoří. Sestával se z vlastního jádra tvořeného obytným palácem, k němuž na jihu přiléhala hradní věž. Ta střežila přístupovou trasu, zatímco severní stranu chránila hradební zeď. Na přelomu 14. a 15.stol. svedly politické sympatie bratry ze Šternberka proti sobě. A nejen to. Ješek zůstavší na Lukově se podporou politických bojů natolik ekonomicky vyčerpal, že přišel o značnou část svého 50% podílu. Zdeňkův nejstarší syn Albrecht proto musel hospodářské zájmy rodiny prosadit tím, že strýce v roce 1409 vojensky napadl a převzal nad majetkem kontrolu. O 3 roky později Albrecht umírá a zanechává po sobě nezletilé děti Jiříka, Lacka a Markétu, jichž se ujímá jeho tchán, bohatý moravský magnát Lacek z Kravař a Helfštejna. Ješek měl také syna jménem Albrecht. Ten se však zděděné půlky hradu roku 1425 vzdal ve prospěch Jiříka a Lacka, obnovil rodové postavení na Holešovsku a dál vystupoval už jen jako Albrecht ze Šternberka a Holešova. Jeho syn Matouš se nicméně někdy po roce 1467 domluvil s Lackovým synem Albrechtem a výměnou majetků se Ješkův rod vrací zpátky na Lukov. Matouš byl bouřlivé povahy a nevynechal jedinou příležitost k výpadům do Uher, což nepochybně vedlo k dobytí hradu uherským králem Matyášem Korvínem roku 1469. Korvín sice z Lukova posléze odešel, zanechal jej však Matoušovu synovi Albrechtovi poničený a vypálený. Opravou a dobudováním obranných prvků vznikl následně jeden z nejrozsáhlejších hradních komplexů na Moravě. Z té doby pochází neobyčejně rozlehlé předhradí zpevněné nárožními věžemi, z nichž jedna (Svatojánská) se zachovala dodnes. Spojení předhradí se starým, nově obestavěným jádrem obstarával pilířový most, ústící do nově vybudované vstupní brány. Albrecht zemřel roku 1496 a zanechal po sobě 3-letou dceru Ludmilu. Ta byla ještě jako dítě zasnoubena se Smilem z Kunštátu. Přestože se zasnoubení po čase zrušilo a Ludmila se vdala do rodu Ludaniců, Kunštáti jí byli ochotní za Lukov vyplatit odstupné 2600 kop grošů a tak se také roku 1511 Smil s bratry stali jeho pány. Roku 1522 se majetkovými převody uvnitř rodu dostalo panství do rukou Jana Kuny z Kunštátu, moravského zemského hejtmana a vůbec nejvýznamnějšího člena rodu. Jan Kuna měl 5 synů, ale nebyli to moc dobří hospodáři. Po otcově smrti začali rodové majetky odprodávat – Lukov ze všech nejdříve – čím roku 1548 přešel do rukou Nekšů z Landeka. Pro své osiřelé vnuky Přemka a Jana Nekšovy jej koupil Přemek z Víckova (peníze získal prodejem jinde situovaných majetků rytíře Zikmunda Nekše, prvního manžela své dcery). Zatímco Přemek Nekš umírá bezdětný (1562), Jan Nekš (1568) po sobě zanechává nezletilé syny Zikmunda a Václava. Nekšové byli dobrými hospodáři a jejich panství se v průběhu půl století významně rozrostlo. Ač pocházeli z měšťanských poměrů, vypracovali se mezi nejbohatší moravské rody a díky tomu byli 28.7. 1604 povýšeni do panského stavu. Na Lukově tak dochází k rozsáhlým renesanční přestavbám a přizpůsobení hradu tehdejším požadavkům na pohodlný život. Tou dobou zřejmě zaniká i hradní kaple. Přestože se Václav několikrát oženil, zemřel bez dětí a veškerý rodový majetek dědí jediná Zikmundova dcera Lukrécie Nekšovna z Landeka žijící na Vsetíně. Ta se v 16 letech vdává za bohatého dvojnásobného vdovce Arkleba Prusinovského z Víckova, s jejichž rodem byli Nekšové spřízněni. Po 7 letech však Arkleb umírá a Lukrécie se necelý rok nato vdává podruhé, tentokrát za slavného císařského vojevůdce Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Pověst praví, že když se Valdštejn Lukrécii dvořil, zasadil pod hradem strom, dub zimní. Tento dub zvaný Valdštejnův dub je dnes nejstarším dubem na Zlínsku a od 7.5. 2010 je památkově chráněn. Podle posledních záznamů dosahuje výšky 30m, obvod kmene měří 525cm a má korunu o rozměrech asi 27x15m. Manželství Lukrécie s mírně mladším Valdštejnem bylo pravděpodobně šťastné. Bezdětná však umírá 23.3. 1614 na tuberkulózu a Valdštejn se vrací do světa vysoké politiky. V důsledku zrady moravských stavů roku 1619 jsou mu však veškeré moravské majetky zkonfiskovány a uvalena na ně správa spolehlivých úředníků věrných stavům. Tito úředníci odesílají zabavené Valdštejnovy zbraně do olomoucké zbrojnice a na Lukov povolávají evangelíka Jana Adama z Víckova, nejstaršího synovce Lukréciina prvního manžela, jemuž Albrecht při tažení jižní Moravou způsobil velké ekonomické škody. Jan Adam je vlastně legitimním Lukréciiným dědicem, takže se i s rodinou přesunul na strategicky výhodnější rodinné sídlo, pevný hrad Lukov. Vymohl si na úřednících dokonce vrácení odvezených zbraní, které se později staly základem povstalecké výzbroje Valachů – 1 dělo na kolech, 136 ručních palných zbraní a mušket pro střelbu s podpěrným stojanem, 6 bubnů a 840 železných koulí. Po porážce stavů v bitvě na Bílé hoře se Valdštejn ještě jednou vrací na Lukov. To už ale na Moravě propuká valašské povstání vedené místními vesnickými fojty, které přijíždí z exilu podpořit i Jan Adam a staví se do jejich čela. Valaši si Jana Adama oblíbili pro jeho přátelskou povahu a následovali jej jako přirozenou autoritu. Katolíku Valdštejnovi se sice podařilo dobýt vyženěná panství nazpět, neustálé nepokoje na Valašsku jej však donutily se majetku roku 1925 zbavit, neboť z nich neplynul žádný užitek. Daroval je proto císaři a císař je obratem přidělil Štěpánu Schmidtovi z Freihofenu jako vyrovnání nedobytných pohledávek u dvorské komory. Schmidt působil jako říšský pokladník, přesto měl naivně důvěřivé srdce a nerad viděl útrapy druhých. Navzdory tomu, že byl luterán, patřil mezi nejvíce preferované císařské úředníky žijící na Moravě, kde získával stále nové a nové majetky. Když se v létě 1625 připojil k boji proti císařovi i dánský král a zaměstnal Valdštejnovo vojsko kdesi v Německu, část Dánů s nabalenými přívrženci včetně Jana Adama zamířila na Moravu, kde se k nim přidalo na 4000 Valachů z celých Beskyd. Dne 30.9. 1626 přitáhnul Jana Adam z Víckova s Valachy k hradu Lukov a Schmidtův purkrabí Winkler mu jej bez boje vydal. V tu chvíli činila vojenská posádka na Lukově 400 mužů. Před Vánocemi 1626 se z Uher vracela oslabená armáda Albrechta Valdštejna, čehož chtěl Jan Adam využít k jejímu zničení. Nezdařilo se. Přes zimu pak lukovští vojáci podnikali pouze výpady za účelem zásobování. Průběh třicetileté války se však postupně obracel proti nim. Kolem 13.8. 1627 utrpěli Valaši drtivou porážku u Holešova a prchali do Hostýnských vrchů. 20 jich bylo dostiženo a zabito u vsi Přílepy, když utíkali směrem k Lukovu. Jan Adam bránil hrad Lukov až do půlky října, kdy zprávy o něm mizí. Padnul zřejmě při obraně posledních valašských pozic při ústupu do hor. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Podle pověsti byl Jan Adam z Víckova svými druhy pochován kdesi ve skalách u Držkové. To místo je prý označeno dvěma zkříženými meči vytesanými do kamene. Zatímco tedy na Lukově sídlí císařská posádka, právoplatný majitel Štěpán Schmidt z Freihofenu dostává roku 1628 příkaz, aby veškeré své majetky prodal a jako nekatolík se vystěhoval ze země. Pro starého muže, pro něhož byl Lukov mnoho let takřka výhradním místem pobytu, je to rána. Svůj odsun se snaží oddálit, až nakonec na podzim 1631 dostává císařovo výslovné svolení zůstat a v roce 1632 na Lukově umírá. To už má panství od císaře v pronájmu Schmidtův zeť Jan Fridrich Minkvic z Minkvicburku. Z té doby (1631) pochází také soupiska hradního inventáře, z níž se dozvídáme o vnitřním uspořádání hradu: klenutá jídelna, vedle ní komora, za ní dlouhá klenutá světnice a dál kancelář; nad kanceláří dva zašlé a pusté pokoje; pod jídelnou klenutý pokojík důchodního písaře se zazděnou almarou, proti němu klenutý čeledník, nad ním kancelářský pokojík, kuchyně se dvěma okny a za kuchyní velká klenutá místnost. Na hradě byl vinný sklep i sklep na pivo. Nad vinným sklepem byla místnost na uskladnění potravin. Nad vstupní branou byly světnice a komory hejtmana a dole u brány světnice branného. V areálu se dále nacházely troje koňské stáje, vedle nich zařízená místnost s kamny zvaná „Pöckenstube“ a nad stájemi sýpka. Na tzv. dolním hradě byly situovány dva zařízené, dvěma okny opatřené pokoje pro lesního pojezdného a pro obročního. Hrad čítal celkem 14 komínů. Kromě majitelů bydleli na hradě i panští úředníci a služebnictvo (kuchař, kolaj, forejtar, zahradník, kovář a rayknecht), jejich rodiny a skupina ozbrojených stráží. Celkem asi 100 lidí. Jan Fridrich Minkvic z Minkvicburku to neměl lehké. Brzy mu zemřela žena, musel sám vychovávat syna Jana Fridricha II. a řešit věřitele. Jednání s nimi byla složitá a táhla se desítky let. Musel prodat a zastavit vše, co vyloženě nutně nepotřeboval (šperky, koně). Už tak špatnou situaci zhoršil ještě vpád švédských vojsk na Moravu. Švédové se bez boje zmocnili Minkvicova zchudlého sídla a když ho 1.9. 1643 opouštěli, vyrabovali jej a zapálili, aby zamezili císařské armádě využít hradu jako opěrného bodu. Po otcově smrti (1643) se Jan Fridrich II. Minkvic dostává kvůli dluhům do téměř bezvýchodného postavení. Neopravuje se, neinvestuje se... S manželkou a dětmi sice sídlí na hradě, ten jim však už de jure nepatří. Jan Fridrich II. umírá roku 1678, aniž by se někam pohnul. Jeho synovi Janu Fridrichovi III. velmi záleželo, aby alespoň navenek zachoval zdání, že je tu pánem. S manželkou a početným potomstvem proto setrvával na hradě a nechával se oslovovat jako pán na Lukově. Roku 1710 konečně dochází k dohodě a Jan Fridrich III. Minkvic z Minkvicburku prodává lukovské panství jednomu z dědiců původního věřitele, Janu Josefu z Rottalu. Z rodinných statků se mu podařilo zachránit pouze vsi Veselá a Klečůvka, kde strávil poslední léta života obklopen početnou rodinou. Zemřel v červnu 1727 a je pochován ve fryštáckém kostele. Jan Josef z Rottalu se na Lukově dlouho neudržel. Stále vedl s poddanými spory o výši odváděných daní a veřejných povinnostech, které skončily před soudem, kde prohrál. Tahanice s poddanými a finanční potíže ho nakonec roku 1724 přiměly Lukov prodat za 200 tisíc zlatých vysokému dvorskému úředníkovi, hraběti Janu Fridrichovi Seilern-Aspang. Seilernové se jako vídeňská dvorská šlechta na Lukově moc nezdržovali. Vybrakovaný chátrající hrad ztrácel na významu a i vrchnostenské kanceláře z něj byly postupně přemístěny dolů do vesnice. Poté sloužil už jen pro hospodářské účely a naposledy obýván byl mezi lety 1787-1789. K roku 1793 je uváděn již jako neobyvatelný a k roku 1804 jako zřícenina. Hrad se stává zdrojem levného stavebního materiálu a zarůstá lesem. Seilernové vlastnili panství s hradem až do roku 1945, kdy byly zestátněny. Od roku 1964 je hrad Lukov kulturní památkou.

První osobou s historickým zájmem o hrad byl lukovský nadučitel František Kratochvíl. Díky němu víme, že v jeho čase stály ještě obvodové hradby předhradí s věží Svatojánkou. Dobře patrný byl rozsah hradu, ne už jeho vnitřní rozdělení. V roce 1891 zhotovil Kratochvíl podrobnou mapku hradního areálu zahrnující půdorys hradu a podrobný popis jeho okolí. Půdorys není přesný, přesto je na něm zachyceno rozsáhlé valové opevnění hradu, předsunuté opevnění na Tanečnici a opevněný tábor pod ní. Zaznamenal též zajímavou skutečnost, že z prostoru hory Bzové je veden do studny na severním úbočí hradu vodovod. Kamenná studna byla skutečně v těchto místech v roce 1989 nalezena. O poznání minulosti hradu a jeho částečnou záchranu se přičinila hraběnka Terezie Lažanská, provdaná Silern-Aspang, sídlící na zámku Lešná. Z jejího podnětu začal Rudolf Hurt, vrchní komisař zemského archivu v Brně, vyhledávat roku 1938 materiály vztahující se k hradu. Za její finanční podpory proběhl také zjišťovací průzkum, který v letech 1940-1942 vedl přední historik a památkář dr. Karel Svoboda ze Státního ústavu pro Moravu a Slezsko. Souběžně s výzkumem probíhaly i konzervační a stavební práce na severní hradbě předhradí a byly opraveny mostní pilíře. Na dlouho dobu to byly bohužel práce poslední. Po 2.sv. válce Seilernové-Aspang odešli a lidé měli jiné starosti než hrad. V 50.letech sepsal Rudolf Hurt knihu Dějiny Lukova, precizně zpracované dílo zachycující dějiny hradu i obce od nejstarší historie až do začátku 2.sv. války. V roce 1962 tady prováděl s dobrovolníky průzkum arch. Zdeněk Gardavský, nicméně pořádný archeologický výzkum se rozjel až v letech 1983-1984 a 1987-1992. Výzkum vedl pracovník Oblastního muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně PhDr. Jiří Kohoutek, Csc. a je především jeho zásluhou, že byla vyvrácena řada předcházejících hypotéz. Na další archeologický výzkum navazují od roku 1986 stavebně-konzervační práce, jejich úkolem je zachránit nejdůležitější zbytky hradních objektů. V počátcích se zdilo na betonovou směs, později se začala používat malta k nerozeznání od malty původní. Výrazně se zlepšila i kvalita zednických prací. Kromě odborníků tu pracují zejména dobrovolníci z Hnutí Brontosaurus a Spolek přátel hradu Lukova. Volně přístupné předhradí má rozměry asi 110x125m, jádro asi 19x67m a je ze tří stran obklopeno parkánem.