H R A D   H U K V A L D Y

 

Rozlehlá zřícenina hradu stojí na kopci nad centrem Hukvald a vstup do ní je zpoplatněný. Okolo se rozkládá zvířecí obora přístupná veřejnosti.

Historii hradu Hukvaldy (Hückeswalde) začal psát někdy mezi lety 1257-1285 hrabě Franko z Hückeswagenu, nájemce panství rozkládajícího se mezi Příborskem a Frenštátskem, syn královského diplomata Arnolda z Hückeswagenu. Z roku 1285 pochází první písemná zmínka o Hukvaldech. Šlo zatím jen o menší hrádek podobný předchozím rodinným sídlům Hückeswagenů, jako byl zpočátku Starý Jičín či Šostýn. Hukvaldy se rázem staly centrem celého panství a jejich hlavní funkcí bylo chránit důležitou obchodní stezku spojující Olomouc s polským Krakovem (dnes tudy vede dálnice). Poslední zmínka o Hückeswagenech na Hukvaldech pochází z roku 1307 a o osudech panství se pak dlouho nic neví. Bylo to nestabilní období, kdy se držitelé hradu nejspíš často střídali, dávali hrad do zástavy všelijakým pochybným existencím a tak se na Hukvaldy dostali i loupeživí rytíři. Majitelem a pronajímatelem panství byli již od 50.let 13.stol. olomoučtí biskupové, kteří pojali záměr získat Hukvaldy pod kontrolu, což se jim podařilo v roce 1347 díky biskupovi Janu Volkovi (levoboček Václava II.), jenž se přičinil o zákaz hrad v budoucnosti zastavovat, aby nebyl jako doposud „využíván k loupežím a přepadávání kraje“. Hrad samotný však vykoupil až roku 1359 biskup Jan Očko z Vlašimi, načež byl výnosem Karla IV. dán „olomoucké církvi na věčné časy“. Kvůli politické situaci v zemi ale netrval klid dlouho. Hrad opět střídal nájemce, stával se zástavou za dluh, dědictvím, předmětem politických machinací i článkem obranné strategie Českého království, jež zahrnovala také jeho mnohé přestavby a zpevňování. Na jaře 1422 táhla kolem hradu vojska Zikmunda Korybutoviče na pomoc husitům a po nich vojsko katolického polského krále Vladislava Jagelonského. Olomoucké biskupství zastavilo hrad v dobré víře těšínskému katolickému knížeti Bolkovi, jenže když se v roce 1426 objevila před branami plenící husitská vojska Jana Tovačovského z Cimburka, kníže s nimi podepsal pakt o neutralitě, následně se k nim přidal a hrad jim bez boje vydal. Jan Tovačovský si však Hukvaldy dlouho nenechal. Nakonec přešly prodejem a zástavami do rukou katolického císaře Zikmunda. Ten je po skončení husitských válek v roce 1438 svěřil bývalému slavnému husitskému válečníkovi a veliteli spanilých jízd Janu Čapkovi ze Sán, údajně odměnou za jeho zradu v bitvě u Lipan. Čapkovi hrad vyhovoval. Začal jej hned měnit na vojenskou pevnost a pořídil si sem silnou vojenskou posádku. Po Čapkově smrti v roce 1451 přešel hrad na jeho zetě Jana Talafúse z Ostrova, který tu sídlil až do roku 1465, kdy hrad vykoupil král Jiří z Poděbrad. Ten jej následujícího roku předal zpátky olomouckému biskupství, přesněji biskupovi Tasovi Černohorskému z Boskovic, jenž se na něj složil spolu se svými třemi bratry. Hrad byl po posledních bojích ve velmi žalostném stavu a potřeboval stavební úpravy. Starý východní palác i mladší západní palác byly zvýšeny o patro a do východního se přestěhovala kaple, jejíž zaoblený presbytář (prostor za oltářem) je ve zdi pobořeného paláce dodnes patrný. Relativně bezpečná horní patra umožňovala zřízení větších oken i na vnější straně budov, stejně jako dvou částečně zachovalých balkonů na jihu a západě. Největší změnou bylo však zbudování jižního paláce (ten s bílou zdí) vně hlavního obytného komplexu, který byl se starým východním palácem propojen přístavbou s točitým schodištěm (dnes kovovým) a v jeho přízemí se nacházela kuchyně. Biskup Tas patrně plánoval přeměnit hukvaldskou pevnost na svůj sídelní zámek. Nejen že vytvářel obytné místnosti, ale pamatoval i na vodu. Před západním křídlem nechal vyhloubit a pečlivě vyzdít ještě jednu cisternu, jež se zachovala doposud. Tas však 25.8. 1482 zemřel a hrad Hukvaldy připadl jeho dvěma bratrům. Dobeš Černohorský z Boskovic byl významný diplomat a válečník. Věděl, že Tasův pohodlný zámek bude třeba silně opevnit. Na západní straně hradního kopce, kde dosud čněly jen dřevěné palisády, nechal proto postavit předsunuté opevnění s ochozem, tzv. kulatinu (dnes využívána na kulturní akce). V roce 1493 bezdětný Dobeš umírá a hrad získává druhý bratr Beneš, purkrabí na Špilberku. Od něj ho odkupuje roku 1511 olomoucký biskup Stanislav Thurzo z Bethlemfalvy a vzhledem k hrozícímu tureckému nebezpečí jej od roku 1526 začíná opevňovat. Nechává zbudovat obě brány před vnitřním hradem, nad průjezdy umisťuje věž, strážnici a baštu, staví vnější hradbu s malou baštou kolem dvora u jižního paláce a mění přístup do hradu. V jižním svahu vzniká pohodlná cesta, po níž je možné vyjet i v kočáře, a která v podstatě slouží dodnes. Thurzovy úpravy hradu končí v roce 1537. Nový biskup na olomouckém stolci, Marek Khuen, započíná roku 1555 se stavbou rozsáhlého renesančního paláce ve vnitřním hradě, budovy opatřuje novými okny a spojuje je dřevěnými pavlačemi. S výstavbou nových prostor se zároveň uvolnilo místo pro nově zřízené kněžské vězení. Jeho nejznámějším obyvatelem byl kněz Filipín usvědčený z travičství, jenž otrávil 3 olomouké biskupy. Poslední vězni na Hukvaldech jsou uváděni v roce 1722. V nároží dvora vnitřního hradu nechává biskup Khuen vykopat studnu vyzděnou z kvádrů (dnes je hluboká jen 3m). Problém zásobování hradu vodou však zůstává nedořešen, nová studna totiž nestíhá pokrýt spotřebu jeho obyvatel. V roce 1580 dává proto nový biskup Stanislav Pavlovský vykopat studnu na zadním nádvoří u dělových bašt, kde se nacházelo zatím jen dřevěné opevnění. V roce 1560 vzniká rozsáhlé opevnění přední části hradního areálu, které masivními kamennými hradbami s půlkruhovými baštami spojuje stávající pevnost s předsunutým opevněním na západě. Nalevo od tzv. kulatiny byla v hradební zdi vybudována nová hradní brána (ta u pokladny) s mohutnou třičtvrtě-válcovou baštou. Také samotná kulatina prošla přestavbou. Byla zvýšena o ochoz, který vystupoval ven a na vnitřních stranách byl podpírán řadou nepravidelně rozložených krakorců. V roce 1592 započalo opevňování zadní části hradu, aby se nestalo, že bude hrad odříznut od nově zbudované studny. Další v řadě olomouckých biskupů, kardinál František z Dietrichsteina, se staral více o finanční zisky z panství než o správu hradu, pročež zde ustanovil hejtmana (správce), aby tu hospodařil a dohlížel na chod panství. V létě a na podzim roku 1621 vtrhla na Moravu stavovská vojska, která za pomoci vzbouřených Valachů a vojsk uherského povstalce Gábora Bethlehéna plenila zdejší kraj. Pokoušeli dobýt i hrad, ale neuspěli. Roku 1626 se od Bohumína přihnala dánská protestantská vojska generála Mansfelda, jež předtím vyrabovala několik větších měst v okolí a také se pokusila hrad dobýt. Po devítiměsíčním obléhání však Dánové odtáhli s nepořízenou a hrad Hukvaldy získal pověst nedobytné pevnosti. V klidných letech umožnila nedobytnost hradu rozvoj podnikání v obci. Největší výnosy v roce 1635 plynuly z hukvaldského pivovaru, provozování rybníkářství, z prodeje dřeva či z vrchnostenské palírny. V roce 1637 byl na místo olomouckého biskupa dosazen teprve 21-letý kníže Leopold Vilém Habsburský, nejmladší syn císaře Ferdinanda II. Byl to víc válečník než kněz. Když v roce 1639 vrcholila hrozba švédského obléhání, nechal Leopold na Hukvaldy převézt veškeré své cennosti, olomoucký kostelní poklad, lenní i stavovské knihy apod. S veškerým svým majetkem se sem přišel ukrýt též majitel frýdeckého panství hrabě Jiří z Oppersdorfu. Jaké však bylo překvapení, když se Švédové po dobytí Olomouce a Moravské Ostravy o hukvaldský hrad ani nepokusili. Mladý biskup se přesto rozhodl zastaralé opevnění hradu zdokonalit. Postavil oba zadní dělové bastiony a další dva u dnešní třetí brány (jeden z nich nyní slouží jako vyhlídka) - severní bastion jistil vstup do kulatiny, dělo na jižním bastionu mířilo přímo do dnešní druhé brány. Jako poslední nechal Leopold Vilém opevnit vstup do hradu a postavil dnešní první bránu, kde visí kamenná deska s jeho vytesanými znaky. V roce 1680 přitáhla k hradu vojska uherského kuruce Emericha Thökölyho. Dobýt hrad se jim nepodařilo, poškodili akorát část opevnění. Brzy nato vznikla v jedné z bašt nová hradní kaple sv. Ondřeje. Hradní pevnost Hukvaldy sloužila již 500 let, když došlo k události, která nakonec zapříčinila její zánik: Místní trestanci se chtěli zbavit dřiny při šlapání kola, jímž se čerpala voda ze 170m hluboké studny, tak jej zapálili. Spolu s kolem ovšem shořel celý čerpací mechanismus a již nikdy nebyl obnoven. Sluhové museli chodit pro vodu až do studánky mimo hradby. Ještě v roce 1742 a 1758 se o hrad neúspěšně pokoušeli Prusové. To už se ale uvažovalo o vybudování nové pohodlnější biskupské rezidence v podhradí. Ostatně většina úředníků a služebnictva stejně žila tam a do strmého kopce se jim nechtělo. Roku 1760 byl tedy pod oborní bránou zbudován moderní biskupský zámeček, kostel sv. Maxmiliána a 5 dalších budov pro úředníky, gardisty a mušketýry. Po vystěhování panstva bydlel na starém studeném hradě už jen strážce, jenž hlídal rozpadající se pevnost před nenechavci, a několik málo nájemníků. Bohužel 5.10. 1762 došlo ke katastrofálnímu požáru, jenž osud hradu definitivně zpečetil. Biskup povolil všechno z hradu levně rozprodat a tak byl hrad rozebírán na stavební materiál. Část hradního itineráře se dnes nalézá na zámku v Chropyni, zbytek Bůh ví kde. V roce 1848 je hrad popisován jako romantická zřícenina navštěvovaná hojně výletníky. Kvůli jejich bezpečnosti nařídil arcibiskup Maxmilián baron Sommerau-Beck provézt na hradě aspoň nejnutnější opravy a vyklidit rumoviska. U čtvrté a páté brány byly dostavěny čelní zdi strážnic s malými pseudogotickými okénky, přistavěly a posílily se také četné pilíře podpírající nachýlené zdivo. Tyto drobné úpravy trvaly až do roku 1862. Ještě v roce 1904 zamýšlel olomoucký arcibiskup Theodor Khon provést na hradě úpravy a bouráním jej předělat na turisticky zajímavější ruinu. K tomu však naštěstí nedošlo. Pouze drobné úpravy zde nechal provést jeho nástupce arcibiskup František Salomon Bauer. V roce 1949 byla na hradě opravena kaple, zastřešena bašta při druhé bráně a opraven domek pro kastelána. V dalších letech byly zpevněny zdi na prvním nádvoří, instalována elektřina a vodovod. V roce 1965 byla zastřešena strážnice při páté bráně a o 5 let později se započalo se stavbou kontroverzního kamenného mostu přes velký příkop. Renovace tzv. kulatiny skončila v roce 1974 a její ochoz byl opatřen schodištěm. Záměrem stavebních prací bylo zakonzervovat hlavně rozpadající se vnitřní hrad, kde zdi renesančního paláce byly nestabilní již od svého vzniku. Musely být proto zabezpečeny vzpěrami, okružní zdivo zpevněno železobetonovým věncem a celá stavba byla zastřešena. V roce 1982 byla pro usnadnění přístupu vyasfaltována přístupová komunikace. V 90.letech 20.stol. byla zpřístupněna vyhlídková plošina ve vnitřním hradě, došlo i na zřícené zdivo u třetí, čtvrté a páté brány. Dnes je cca 650 let starý hrad Hukvaldy nejzachovalejším středověkým hradem v regionu Beskyd a Podbeskydí.