Staré Hamry, most, BUS (515m) – Staré Hamry, škola, BUS (525m) – Janikula (800m) – Gruň, hot. Charbulák (820m) – Kozlena (810m) – Gruň, Švarná Hanka (870m) – Smrkovina (850m) – Bílý kříž, směr Visalaje (890m) – Bílý kříž, směr Morávka – Bílý kříž (905m)
Nechte se vylákat na Gruň, na jednu z nejhezčích beskydských hřebenovek s nádhernými výhledy nejen na Slovensko. Vydejte se do horské oblasti, která se od starých časů jen málo změnila. Přijďte vyslechnout příběhy chat, chatařů i obyčejných lidí. Dopřejte svým nohám stoletím prověřenou žlutou turistickou stezku po hamerských osadách s tradičními dřevěnicemi. Je dlouhá 10km, nijak zvlášť náročná a každou chvilku na ní narazíte na občerstvovnu. Přijďte a vychutnejte si Beskydy!
* * *
Ve čtvrtek 6.8. 1908 byla zprovozněna železniční dráha z Frýdlantu nad Ostravicí do Bílé a tím odstartovala éra módního zájmu veřejnosti na turistickém poznávání hor i v údolí Ostravice. Od jednotlivých stanic se vinuly značené stezky, které vesměs dodnes existují. Příliv turistů souvisel i se stavební aktivitou – vznikaly hotely, turistické útulny, hostince s možností ubytování apod. Synonymem turistiky v Beskydech se stala zvláště osada Bílý kříž. První hospodu tam otevřel koncem 19.stol. německý turistický spolek Beskidenverein a od té doby chat jen přibývalo. Po válce se z Bílého kříže stalo středisko odborářské rekreace. Komplex 3 zotavoven měl kapacitu 220 lidí a téměř vždy bylo obsazeno. V duchu hesla „Hory pracujícím“ byly dokonce zavedeny mimořádné přímé rekreační rychlíky z Prahy do Beskyd, které vyjížděly v sobotu večer, ve Valašském Meziříčí se zpravidla 4 vagóny přepřáhly a pokračovaly až do Bílé, odkud se v neděli vracely zpět do Prahy. Rekreanti chodili 10km od vlaku pěšky, zavazadla jim brali místní formani koňským povozem.
Pozitivní rozvoj cestovního ruchu v okolí Starých Hamer žel ukončilo rozhodnutí o výstavbě přehrady Šance, která zatopila část obce i s železnicí. Poslední rok před zrušením trati na ní bylo přepraveno 700 tisíc cestujících, do poslední chvíle jezdily též nedělní přímé rekreační vlaky z Ostravy. 11.1. 1965 však přijel vlak do Bílé naposledy. Přehrada se začala napouštět v dubnu 1969, přesto trvalo ještě několik let, než dosáhla úrovně nádraží ve Starých Hamrech. Voda zatopila centrum obce včetně veškeré infrastruktury, proto se dnes také na start této trasy musíte přepravit autobusem. U bus zastávky v zadní části přehrady visí cedule Staré Hamry, most, BUS (515m), která jediným žlutým hrotem ukazuje 1,5km ke škole, 5km na Gruň a 10,5km na Súľov ke státní hranici.
Za zastávkou si povšimněte slepé cesty – je to původní silnice, jež vedla kolem stejných několika domů do centra Starých Hamer. Současná asfaltka tu starou víceméně kopíruje. Není tu chodník, takže jste nuceni jít prvního 1,5km po krajnici a uhýbat množství aut, jimiž se na Gruň přesouvají ti motorizovaní. Pár domů u zastávky se nazývá osada U Mostu, následuje lesní úsek, kde se v zatáčce nejvíc přiblížíte k řece Ostravici, načež se objeví osada Gabrovice s bus zastávkou Hotel Ostravačka. Samotný hotel stojí zarostlý zelení ve svahu nad cestou a již z dálky vypadá omšele. Ostravačku postavil zeť slavného českého malíře a knižního ilustrátora Adolfa Kašpara, otec pražského fotografa Pavla Horníka, který se s manželkou přestěhoval do Frýdku-Místku a pracoval zde jako konstruktér ve slévárnách ČKD. Když Adolf Kašpar v roce 1934 zemřel, rozhodla se vdova prodat jejich dům na Rusavě, tzv. Kašparovu vilu (kulturní památka) a aby měla rodina z čeho žít, investovala utržené peníze do stavby penzionu v turisticky oblíbených Starých Hamrech. Architektonický návrh penzionu ve švýcarském stylu vytvořil její zeť p. Horník, vystudovaný inženýr strojař. Ostravačka se vypínala nad obcí, měla vlastní příjezdovou cestu, asi 20 pokojů a stará paní Kašparová tu měla svůj byt. V roce 1945 však došlo ke znárodnění a paní Kašparová se musela vystěhovat do Prahy. V restituci byl sice penzion rodině vrácen, obratem jej však prodali. Pozdější stavební úpravy rozšířily ubytovací kapacity Ostravačky na 29 pokojů s vlastním sociálním zařízením, v přízemí se nacházela společenská místnost pro 60 osob a jídelna s restaurací pro 56 osob. Navzdory přehradě hotel ještě chvíli jakštakš prosperoval. Svého času disponoval dokonce fit centrem se saunou, stolním tenisem či 2 vlastními autobusy pro pořádání výletů do okolí, dovoz a odvoz ubytovaných. V současnosti je hotel prázdný a chátrá.
Pod Ostravačkou klesá do ochranného hygienického pásma přehrady pár desítek metrů dlouhá bývalá příjezdovka, po níž do hotelu přicházeli hosté. V lese se totiž skrývá původní těleso starohamerské silnice, jenž se táhne v přímé linii až do zatopeného bývalého centra Hamer, z něhož se dochovaly jen výše situované domy, kostel a hřbitov.
Silnice pokračuje rovinkou k větší budově připomínající školu s přidruženou tělocvičnou. Před ní stojí velká turistická mapa a rozcestník Staré Hamry, škola, BUS (525m). Tady se žlutá značka stáčí proti proudu potoka Porubaný na Janikulu (2km), začíná tu zelená značka na Gruň přes Jamník (2km) a 400m je dlouhá odbočka k symbolickému pomníku Maryčky Magdonové z básně Petra Bezruče. Ten je situován ve spodní části hamerského hřbitova vedle kostela sv. Jindřicha z roku 1865 nad zatopeným centrem Starých Hamer. Objekt při rozcestníku, jenž by se mohl zdát býti školou, změnil za svou historii již několikrát svůj účel. Původně šlo o hotel Zaoral a na dnes neexistující točně u jeho paty defilovaly historické automobily, jež pak po příjezdovce podél potoka sjížděly do centra obce. Hotel Zaoral byl zbudován v souvislosti s rostoucím turistickým zájmem o Staré Hamry. 10.1. 1936 zažádal Florián Zaoral, nájemce sokolského hotelu a kina Olympia v Hranicích na Moravě, okresní úřad ve Frýdku o udělení hostinské a výčepní koncese pro zamýšlenou novostavbu hotelu na svých pozemcích situovaných nad středem Starých Hamer. Ta mu byla udělena 17.3. téhož roku. Stavba hotelu byla realizována podle projektu Vladimíra Horáčka z Moravské Ostravy. Její úřední kolaudace proběhla 3.7. 1936. Hotel Zaoral patřil ke komfortně vybaveným ubytovacím zařízením. V přízemě byla restaurace s kavárnou a jídelnou, k nimž náležela otevřená venkovní terasa. V prvním patře se nacházelo 16 pokojů, koupelna a boční venkovní terasa, v podkroví pak byly umístěny dvě společné noclehárny rozdělené na mužskou a ženskou část. Suterén budovy obsahoval vedle technického zázemí samostatný vinný sklep, pivní sklep, spíž a 3 garáže. Za okupace (1938) si tu zřídil sídlo nacistický dětský tábor. Po výstavbě přehrady Šance v 60.letech turistický ruch utichl a hotel Zaoral byl přestavěn na základní školu – tehdy jedinou v obci. Učilo se zde až do roku 1997, kdy byla škola přeměněna zpátky na hotel s názvem Florián, později Čertův hrádek.
Dřívější rekreanti, oproštěni od zavazadel, zamířili vždy z nádraží ve Starých Hamrech na most přes řeku Ostravici, odtud do centra Starých Hamer a kolem hotelu Zaoral stoupali na Bílý kříž po stejné stezce, kterou dnes, stejně jako kdysi, doprovází žluté značení. Zpevněná cesta začíná hned středně stoupat a míří do lesa. Za chvíli vyjdete na lučinaté osadě Pavlonka, kde stojí dvě chalupy a z její horní části lze při pohledu nazpět zhlédnout jednak blízký zalesněný vršek Kyčera (657m), na nějž navazuje Těšíňočka (919m), a v dáli za přehradou Smrk (1276m). Výrazný je jak jeho nejvyšší bod, tak předvrchol Malý Smrk (1174m) vpravo od něj. Žebrovitý jihovýchodní svah Smrku postrádá bližší místopis, asi že je se svým přilehlým kopcovitým okolím největší turisticky opomíjenou oblastí v Beskydech.
Trasa se nad hospodářskou budovou u horního domu stáčí do rozvlhlého lesního prameniště a středně stoupá po vyšlapané pěšině šikmo proti svahu zalesněného hřbítku (814m). Chodník mírní svůj sklon až pod sedlem a nepozorovaně míjí chalupu na Mizerově, skrytou mezi stromy na druhé straně hřbítku. Vycítíte ji vlastně jen díky elektrickému vedení nad vaší hlavou. Stezka pak opět středně stoupá a rozšiřuje se do lesní svážnice. Míjí prameniště potoka Porubaný, jenž vás doprovázel, potkává hezkou dřevěnici na horské polosamotě a výše u cedule „Vítá Vás Svornolka“ kříží horskou silničku z Gruně. Cesta pak pokračuje výrazným stoupáním, načež tečuje okraj horské osady Buřanka, kde sídlí Ekofarma Valaška, odkud je hezký výhled na Lysou horu (1324m) a vrchol Travného (1203m). Po další chvilce dorazíte na nevýrazné horské sedlo s osamělou chatou. Pár kroků po hřebeni za ní visí na stromě ukazatel Janikula (800m). Pouhého 1,5km vás dělí od dosažení hlavního hřebene Gruně. Kdysi vedla z Janikuly ještě 2,5km dlouhá modrá značka k soutoku Černé a Bílé Ostravice, ta však byla před časem odznačena a zrušena.
Široká uježděná hřebenovka pokračuje víceméně rovinkou k roubence na samotě Janikula pod stejnojmenným vrcholem (832m). Po jeho úbočí následně zvolna stoupá a klesá do sedla s rozlehlou pastvinou. Hotová dovolená ve starých časech! Opět se otevírá výhled na Smrk: Malý Smrk (1174m), hřbet s vrcholem (1276m), zalesněná žebra Smrku a osadu Břestový při jeho úpatí. V linii za ním se rozvíjí silueta hřebene Čertův mlýn (1206m) – Bukovina (998m) s výčnělkem Kněhyně (1257m), při pohledu více doleva se ukáží i Samorostlý (924m), Klubovec (838m) s osadou Medvědí, na Klubovec zezadu navazuje Trojačka (987m) a na tu zleva kopec bez názvu (927m) s Rožnovským vrchem (902m).
V sedle mezi Janikulou (832m) a bezejmenným (841m) stojí mezi stromy jednoduchý dřevěný kříž bez datace. Postaven byl údajně na památku umrzlé učitelky. Uježděná polňačka hned nato vystoupává napříč loukou k jedné z chalup a výhledy již nesměřují k Smrku, nýbrž k Bílému kříži a na Slovensko. Jako první uzříte napůl travnatý vrch Kozlena (886m) s asfaltovou cestou. Vpravo od něj vykukuje vrchlík Sulova (943m) s hotely na Bílém kříži a dál za ním Malý Polom (1061m). Popojdete a naráz je vidět i příhraniční Uhorská (1029m). Opět popojdete a „díra“ v podobě sedla Doroťanka vám umožní podívat se na slovenské kopce: Čudácku (827m) napravo, za ní nalevo Vrchpredmier (827m) s osadou Za Žiarom, za ním napravo masiv Hlinené (875m), v dálce na konci průhledu Velkou Raču (1236m) a nalevo od ní o něco dál podobně oblou Babiu Góru (1724m), nejvyšší vrchol celých Západních Karpat.
Nad obílenou chalupou na Janikule vstoupíte opět do lesa, krátce půjdete po vrstevnici, pak fázovitě zvolna stoupáte a tu náhle stojíte na návrší nad záchytným parkovištěm Gruň a pohlížíte na Lysou horu s Travným. Na hlídaném parkovišti se prvně setkáte s panelem Naučné stezky Gruň – Bílý kříž, který defakto doporučuje sestup z Janikuly po modré značce na osadu Školeny a láká turistu na dřevěné chalupy s evangelickými proprietami vyřezanými do štítů domů, což je ve zdejší architektuře poměrně neobvyklé. Žlutá značka však pokračuje asfaltkou po hřebeni Gruně.
Hned u parkoviště stojí stanice Horské služby. Její vznik tu nebyl náhodný. Velká návštěvnost turistů i lyžařů na hřebenech Gruně s sebou přinášela již v 1.pol. 20.stol. četná zranění, proto tam byla o nedělích vysílána hlídka Červeného kříže, aby poskytovala alespoň první pomoc. Z iniciativy Vladimíra Janošce, jenž se posléze stal prvním vedoucím gruňského okrsku, se dne 25.1. 1952 sešlo v hotelu Duda ve Starých Hamrech 7 mladých členů této hlídky ve složení Vladimír Janošec, Zdeněk Olšovský, Jan Duda, František Lukeš, Alois Petrželka, Věra Milatová a Jiří Zaoral, aby za účasti zakladatelů prvního okrsku horské záchranné služby v Ráztoce projednali zřízení záchranné stanice ve Starých Hamrech. V listopadu toho roku prošlo 6 členů okrsku náročným kurzem na Pustevnách s nácvikem praktické pomoci postiženým v terénu a svozu raněného do bezpečí. Po absolvování složili slib člena Horské záchranné služby a tím se stali prvními organizovanými zachránci. Jen o 2 roky později dochází ke sjednocení záchranných složek v rámci celého Československa a oficiálně vzniká Horská služba. V počátcích neměli členové HS Staré Hamry žádné vybavení, používali vše vlastní, od červeného kříže získali jen brašny se zdravotnickým materiálem. Měli jeden dřevěný vojenský člun a obyčejné saně. Později obdrželi saně kanadské, které se používají pro svoz zraněných dodnes. Všechny své materiály měla HS uskladněné na MNV, později v prázdné trafice ve středu obce. V roce 1965, kdy centrum zabrala přehrada, pronajalo ředitelství svým lidem jeden pokoj v Hotelu Charbulák na Gruni, kde působili až do roku 1982. Každý člen plnil své poslání dobrovolně a bez nároku na odměnu. Do služby chodili o víkendech, o svátcích nebo při mimořádných událostech, např. pátracích akcích. Ošetřovali drobná zranění, sváželi těžce zraněné k lékařům do údolí, besedovali s rekreanty či s dětmi ze škol v přírodě. Zvláštní kapitolu v činnosti gruňského okrsku tvoří postavení vlastní záchranné stanice. Tu si postavili sami členové HS za necelých 5 měsíců v roce 1982. Stála je 340tis.Kčs a 3500 odpracovaných hodin. Během 60 let od faktického založení záchranné služby na Gruni se zde vystřídalo 39 členů, převážně občanů Starých Hamer.
Od stanice Horské služby míří žlutá značka zvolna dolů k hotelu Charbulák, jehož historie se dá spočítat až do roku 1816, kdy na Gruň přišel a usadil se tu zběhlý napoleonský voják. Jméno Charbulák je totiž francouzského původu. Jeho potomek, válečný invalida Bohumír Charbulák (1894-1944) tu roku 1919 začal budovat turistickou útulnu a 2.6. 1919 si zažádal o udělení koncese na výčep piva, vína, likérů a podávání pokrmů s odůvodněním, že je následkem válečného zranění levé ruky „každé těžší práce neschopen.“ Jeho žádosti bylo vyhověno s přihlédnutím k potřebám místního obyvatelstva i stoupajícímu turistickému ruchu na Gruni. Jednopatrová dřevěná budova o 4 místnostech v přízemí a 5 pokojích v patře byla zkolaudována 22.12. 1920. V letech 1928-1929 realizoval Charbulák přístavbu jídelny a ubytovny s 15 pokoji a jednopokojovým bytem, čímž turistickou chatu upgradoval na horský hotel. Jde o nejstarší horský hotel v Beskydech. Plány na dřevěnou přístavbu mu zhotovil 4.4. 1928 tesařský mistr František Božoň ze Starých Hamer. I přes relativně dostatečný počet ubytovacích kapacit přistoupil v roce 1938 majitel podniku k jeho dalšímu rozšíření adaptací podkrovní ubytovny, kde vzniklo 9 nových pokojů. Roku 1948 byl hotel Charbulák zestátněn a právě stát k němu přivedl z Jamníku asfaltovou komunikaci. V roce 1990 jej rodina Charbuláků dostala v restituci nazpět a obnovila provoz. V držení rodiny byl až do začátku roku 2015, kdy jej koupil a zrekonstruoval nový majitel. Hotel je a vždy byl oblíbenou zastávkou turistů. Mezi slavné hosty patřili mimo jiné herci Hugo Haas, Vlastimil Brodský, básník Petr Bezruč, hudební skladatel Vítězslav Novák, dirigent Rafael Kubelík, spisovatel Vladislav Vančura anebo nositel Nobelovy ceny za chemii Jaroslav Heyrovský. Charbulák disponuje venkovním posezením, u něhož se nalézá mapa, rozcestník a úžasný výhled do kraje. Uvidíte částečně zalesněný „gruňský“ vrchol Kozlena (886m), po němž se plazí asfaltka vybudovaná za evropské peníze v roce 2006. Na dohled je také kostelík s červenou střechou či sjezdovka. Východním směrem se otevírá dosud nespatřený výhled na okolní hory. Od pohledu nejvyšší protáhlý kopec nalevo je slovenská tisícovka Uhorská (1029m), při jejímž úpatí, resp. při úpatí jejího předvrcholu Vrchpredmier (828m), leží obec stejného jména. Vrchpredmier se jakoby vkliňuje mezi dva menší vrchy ležící po pravé straně panorámy: bližší Čudácku (827m) a vzdálenější dvojvrcholové Hlinené (875m) – Javorová (788m). Za nimi se objevuje ještě slovensko-polská Velká Rača (1236m) a Babia Góra (1724m). Ostatně to samé jste viděli už z Janikuly. Vítanou novinkou je ovšem pohled na hlavní hřeben Malé Fatry na pravé straně výhledového panorama. Zcela nalevo pro změnu za dobrého počasí vykukují ostré vrcholy Západních Tater.
Turistická značka se prošmykuje přes dvorek chaty, kde vedle velké mapy stojí ukazatel Gruň, hot. Charbulák (820m). U něj se spojují zelená a žlutá trasa, jež se setkaly již u bývalého hotelu Zaoral. Zatímco žluté značce to trvalo jen 3,5km, zelená to vzala oklikou přes Jamník a natáhla se na 4,5km. Nyní ovšem ruku v ruce poputují 1km na Kozlenu. Stačí sejít od chaty na hřebenovou asfaltku a vydat se mírným stoupáním doleva. Vzápětí narazíte na panel naučné stezky č.6 s názvem Školisko. Ten obsahuje informace o životě zdejších horalů a školství na Gruni. Tak třeba na tomto místě prý stávala první gruňská škola, postavená roku 1861. Vyučovalo se v ní 3 dny v týdnu, přitom další 3 dny učil válečný vysloužilec Josef Rudolf na škole v Řečici. Škola však přestala dostačovat, a proto byla 300m vlevo od ní nad cestou vystavěna roku 1911 škola nová dřevěná. Po přestěhování inventáře dne 19.9. 1911 však budova nečekaně vzplála a shořela. V pořadí třetí gruňská škola, tentokrát zděná, byla postavena roku 1930 v sousedství té vyhořelé a po válce dostala jméno po básníku Petru Bezručovi, který na Gruni často pobýval a velmi si jej oblíbil. V roce 1945 chodilo do Bezručovy školy ve dvou školních budovách celkem 149 dětí ze 76 chalup z Gruně a několika okolních osad. Vyučování zde bylo nicméně v roce 1972 ukončeno.
Lučinatý hřeben Gruně dává příležitost se na bezpočtu míst zastavit a pohlédnout ku Slovensku. Nízká nadmořská výška sice nedává očekávaný nadhled, ovšem kopečků je vidět jako vln v moři: Uhorská, Čudácka, Hlinené, vzadu oblá Veľká Rača s náznaky sjezdovek a kolibou na svém rameni, po její levici mnohem vzdálenější Babia Góra, Západní Tatry a po pravici zubaté pohoří Malá Fatra. Postupně se profiluje i hraniční hřeben, který z Čudácke spadá na velkou osadu Baraní, za ním vystrkuje zbytek úbočí Javorová (788m), střední polohu vyplňuje dlouhý nevýrazný pás slovenských Javorníků s centrální Vrchriekou (861m) a za ním už stojí zmiňovaná Malá Fatra. Při jejím úpatí možná ještě rozeznáte ostrý zub Ľadonhory (999m). Hřeben „kriváňské“ Malé Fatry tvoří 12 hlavních vrcholů a všechny jsou z Gruně vidět. Nejznámější z nich je asi Veľký Rozsutec (1609m), mohutný rozeklaný vrchol situovaný na levé straně hřebene. Po jeho levé straně stojí ještě drobný, avšak dobře viditelný Malý Rozsutec (1343m). Vpravo pak pokračuje pohoří do podobně výrazného Stohu (1606m), padá do hlubokého sedla, odkud se vyškrábává na Poludňový grúň (1446m) s pásem sjezdovky, nad tím se bezprostředně špičatí Steny – severný vrchol (1535m), následuje hřbet Sten – južného vrcholu (1625m), k nim se zprava tisknou Hromové (1636m) a skoro stejně vyhlížející Chleb (1646m). Nejvyšší bod Malé Fatry, Veľký Kriváň (1709m), je od okolních vrcholů oddělen Snilovským sedlem a sedlem Bublen. Vpravo od něj se nacházejí Malý Kriváň (1671m) s dlouhým severovýchodním úbočím, výstupek Stratenec (1513m) a jeho soused Suchý (1468m), který se dá považovat za okraj hlavního hřebene. Při sestupu do průsmyku řeky Váh se nachází ještě pár dalších výstupků, z nichž poslední se jmenuje Jedľovina (1035m).
Zhruba 400m od hotelu Charbulák stojí nad cestou bývalá Bezručova škola – má to napsáno nad vchodem. Ve Starých Hamrech až do roku 1852 žádná škola nestála. Mládež byla přidělena škole na Borové v Malenovicích, jenže to bylo skoro 20km daleko, navíc nikdo tehdy nebyl za školní docházku zodpovědný, pročež cca 300 hamerských dětí do školy vůbec nechodilo. To nakonec vedlo školní dohledací úřad k myšlence zřídit školu přímo ve Starých Hamrech. Námaha moravského kooperátora Jana Špačka však zůstala bez výsledků, jelikož se obec postavila ke zřízení školy odmítavě. Teprve až 1.4. 1852 se na popud arcikněze Jana Koziara sešla ve Frýdku u okresního hejtmana komise, která obec rozdělila na 4 sekce a určila domy, v nichž se bude vyučovat – 1.sekce: Hamrovice, dům č.p. 15; 2.sekce Řečice, dům č.p. 77; 3.sekce Gruň, dům č.p. 116 a 4.sekce Jamník, dům č.p. 178. Toto rozdělení bylo 17.11. 1852 schváleno slezskými zemskými úřady. V každé sekci byla zřízena jednotřídní škola, učilo se vždy polovinu týdne v pronajatých místnostech a na místo učitelů byli provizorně ustanoveni dva učitelští pomocníci. Například v Hamrovicích byla roku 1852 postavena jednotřídní dřevěná bouda, kde do zrušení školy v roce 1952 jako poslední učitel působil Leopold Parma, známý beskydský malíř a grafik. V Řečici dostavěli zděnou školu v roce 1893. Šlo o moderní dvoutřídní školu s knihovnou, která však padla za oběť vznikající vodní nádrži. Vyučování na Jamníku, stejně jako na Hutích, skončilo v roce 1865, kdy byla dokončena stavba školy v centru Starých Hamer. Zde byl 21.7. 1865 položen základní kámen jak ke stavbě školy, tak zároveň kostela a fary, přičemž vše se stihlo dokončit ještě téhož roku. Škola byla do užívání předána 15.11. 1865. Původně šlo o obecnou, později od 1.9. 1945 o střední školu pro žáky z Ostravice a Starých Hamer. Její činnost však kvůli stavbě přehrady skončila k 30.6. 1953. Ze stejného důvodu byla zrušena také škola na Samčance. Tam působila v dřevěném objektu už od roku 1829 soukromá arcibiskupská škola. Ta byla současně i kostelem, kde se konaly každou čtvrtou neděli v měsíci bohoslužby s kázáním. Po výstavbě přehrady sloužila svému účelu už jen škola ve zrekonstruované budově hotelu Zaoral, kde se vyučovalo do roku 1997. V roce 1923 vznikla na Samčance nová zděná státní škola, jež je v provozu dodnes a slouží pro výuku žáků prvního stupně. Bezručova škola byla vystavěna roku 1930 a na její zbudování přispěl i spisovatel Břetislav Kafka. Učilo se v ní až do roku 1972. Dnes je soukromým objektem, slouží jako pension, případně pro účely škol v přírodě.
Pár kroků od Bezručovy školy se pod cestou nachází Dům sv. Josefa, což je turistická chata s vlastní domácí kaplí. Původně šlo o chalupu postavenou ve 30.letech minulého století místním pasekářem, který ji využíval jako útulek pro kolemjdoucí. Za 2.sv. války ji odkoupila ostravská Charita, aby sloužila potřebným pro rekreačně léčebné pobyty. Tehdy dostala název Dům sv. Josefa. Po válce byla odkoupena z darů věřících pro apoštolské působení mezi mládeží. Dominikánský teolog a filozof Dr. Habáň sem jezdíval vyučovat mladé lidi a učil je vnímat nejen krásu lidského ducha, ale i přírody. Po únoru 1948 byla chata zabavena státem a ostravský důl Hlubina z ní udělal rekreační objekt ROH pro horníky. V roce 1992 byl Dům v restituci vrácen a nyní patří neziskovému křesťanskému Sdružení Most a cesta.
Asfaltová horská silnička vás za okamžik přivede na malé návrší s dřevěným kostelíkem Panny Marie Pomocné. Jeho historie sahá až do roku 1773, kdy nechal na tomto místě zbožný pasekář Šimon Tomeček zhotovit dřevěnou mariánskou sochu na kamenném podstavci. K té se brzo začali chodit modlit obyvatelé z okolních usedlostí a samot a věhlas tohoto místa rychle narůstal. V roce 1847 nechal páter Jan Špaček, kaplan od sv. Ignáce na Borové, postavit nad sochou menší prkennou kapličku se sedlovou střechou. Jeho spolužák, páter Filip Habernal z Místku však ve své závěti daroval roku 1868 peníze na zřízení normálního kostela. Ten však zařídil až děkan páter Karel Findinski z Frýdku a stavěl jej v letech 1886-1887 dle návrhu stavitele Heinricha z Frýdku tesařský mistr Stanislav Pětroš z Frýdku. Jedná se o prostou obdélnou jednolodní stavbu v romantizujícím slohu s nenápadným pětibokým presbytářem, řadou nevelkých oken a předsíní, kterou završuje štíhlá hranatá věžička s vyřezávanými detaily, zakončená jehlanovou střechou s křížem. Podobně romantizující je i interiér kostela. Stavba je celá pokryta šindelem. Vysvěcen byl 1.10. 1891. Kostel má dva zvony pojmenované po Panně Marii a sv. Filipovi, odlité v roce 1928 firmou Oktava Wintera v Broumově. A jen pro zajímavost, v tomto kostelíku se ženil slavný dirigent Rafael Kubelík. Pokud byste se chtěli podívat dovnitř, zajděte si půjčit klíče do Domu sv. Josefa, kde rovněž získáte průvodce.
Od kostela se naskýtá krásný výhled na Slovensko a Malou Fatru. Po popředí zájmu se ovšem více dostává hraniční hřeben Zadních hor. Čudácka (827m) začíná být upozaděna na úkor Bartkova vrchu (871m), v jehož sedle leží horská osada Konečná s hraničním přechodem. Bartkův vrch relativně rychle stoupá do výšky, kterou si pak chvíli drží. V hřebeni Zadních hor je vykousnuto několik menších osad, je tu vršek Bobek (871m) s částečně viditelnou stejnojmennou enklávou či zalesněné vypoukliny Lukavice (898m) a Polanky (881m), před nimiž se rozkládá vícevrcholový výběžek U zbojníka (774m). Na něm se nachází vysílač a známé sjezdovky Ski areálu Bílá. Hraniční hřeben se poté stáčí do oblouku a výhled na něj končí u Masarykovy chaty na Beskydě (900m). Za ní se v dáli zvedají vrchlíky javornické Čemerky (1052m), Hričovce (1059m) a Veľkého Javorníku (1072m).
Téměř rovinkou se od kostela dostanete k ukazateli Kozlena (810m). Zelená značka tu uhýbá k ústí Poledňany (3,5km), zatímco žlutá pokračuje přes výhledový svah Kozleny 1km na Švarnou Hanku. Za sebou máte celkem 6km a před sebou 4km na Bílý kříž. Zatímco začínáte středně stoupat na Kozlenu (886m), otevře se výhled konečně i na českou stranu hor. Konkrétně uvidíte zalesněný Travný (1203m) s nízkým výběžkem Vysokého Rykali (912m), a pak i masiv Lysé hory (1324m) s vysílačem. Lysá hora je nejvyšším vrcholem Beskyd. Po obou stranách cesty se postupně objeví panoramatické mapy, jež jsou součástí NS Gruň – Bílý kříž, kterou vytvořilo JZD Staré Hamry. Výhled z úbočí Kozleny je totiž fenomenální. V blízkém okolí Gruně se nachází krom Travného a Lysé hory zejména dlouhá členitá hřebenovka Zadních hor, za ní se rozkládá část Vsetínských Beskyd s jejich nejvyšším vrcholem Vysoká (1024m), pás slovenských Javorníků, mezi státní hranicí a pohořím Malé Fatry vyčuhuje bezpočet hřbítků a mimo kriváňskou Malou Fatru je tentokrát vidět i její lúčanská část se třemi vysílači u nejvyššího bodu Veľká lúka (1475m). Velmi zajímavá je také výseč Veľké Fatry s Borišovem (1509m), Ploskou (1532m) a Ostredkem (1596m). Opět jsou vidět Veľká Rača (1236m), Babia Góra (1725m) i Západní Tatry s vrcholy Baníkov (2178m), Ostrý Roháč (2087m) či Baranec (2184m). Celkově hodně zajímavé je prostudovat samotný masiv Gruně s mnoha osídlenými enklávami. Vidět je kupříkladu Janikula, kudy jste prošli, hotel Charbulák a kostelík. Tímto nastává vhodný okamžik říct si o Gruni i něco víc. Název Gruň pochází ze stejnojmenného valašského a lašského slova označujícího horský hřeben, nahoře plochý, odlesněný pro potřeby salašnictví a přeměněný na rozsáhlé pastviny, tzv. valašské louky. První obyvatelé přišli na Gruň v období valašské kolonizace. Jejich hlavní obživou bylo salašnictví, přičemž rozptýlené dřevěné chalupy, původně salaše, se po celé délce hřbetu zachovaly dodnes. Největší počet obyvatel měla osada za Protektorátu, pak se ale velká část obyvatel odstěhovala do vysídlených Sudet, část luk byla zalesněna a některé salaše byly přeměněny na chaty. Tradice chovu ovcí na Gruni nicméně stále pokračuje, jejím specifikem je plemenný chov ovce valašské. Osada Gruň je díky své rozloze (přes 100ha) největší z 55 starohamerských osad. Za její okraje se obecně považují lokalita Katoščina nedaleko Bílého kříže a vrchol Příslop.
Náročné stoupání na Kozlenu provází neudržovaný chodník pro bosé nohy. Můžete si na něm vyzkoušet, jak se dřív na venkově přes léto chodilo, a přitom si přirozeně provést reflexní masáž chodidel. V rámci stezky objevíte též obrovský kulatý šutr, který má zřejmě simulovat úlomek meteoritu Morávka, jenž spadnul 6.5. 2000 před 14hod. na území Severní Moravy. Průlet atmosférou trvající 9s byl zaznamenán několika svědky, dokonce se podařilo dohledat i pár úlomků. Lehčí kusy dopadly na úbočí Slavíče a ty větší, vážící až 10kg, by mohly ještě ležet v lesích kolem Bílého kříže. Informační panel uvádí mnoho podrobných dat k průletu, výbuchu a dopadu meteoritu. Na Gruni jsou tyto údaje uvedeny ovšem hlavně proto, že se na výzkumné stanici Bílý kříž nachází stanice pro pozorování a záznam bolidů, pohybujících se na noční obloze. Amatérští astronomové tu zas naleznou místo vhodné pro pozorování (bez světelného znečištění), vytipované v rámci projektu Beskydská oblast tmavé oblohy.
V nejvyšším bodě asfaltky se na panelu NS dočtete, že se místu říká Hranice. V minulosti tu stávala předsunutá hlídka financů zvaných také portáši – někdejších celníků, kteří sídlili v jedné z gruňských chalup a kontrolovali pohyb zboží přes slezsko-uherskou hranici. Chytali zejména pašeráky tabáku. Dnes je to spíš hranice výhledového panorama. Po překonání vršku totiž už neuvidíte předchozí část hřebene Gruně, uvidíte už jen svůj cíl. Pod kopcem stojí u cesty dřevěnice Chyža a za ní již v dáli vidno rekreační středisko Bílý kříž pod samým vrškem Sulova (943m). Jeho siluetu doplňuje Malý Polom (1061m) a k němu se zprava přimyká Uhorská (1029m). V popředí na Sulov navazuje Súľov (903m), ale nepleťte si jej se Súľovem ve Strážovských vrších, jak tam mají ty skály.
Pod mohutným javorem vedle Chyže se nachází odpočívadlo a panel NS č.9 nadepsaný Pomník valašské ovci. Valašské ovce patří do beskydské krajiny. Po hřebenech hor je sem přivedli Valaši během valašské kolonizace. Pásli je nejdříve v listnaté části lesa, nejraději pod javory. Později se pastvou a klučením horské polany rozšiřovaly v rozsáhlé pastviny a koliby pastýřů se změnily na trvalá obydlí. Ovce poskytovaly svým majitelům vše, co potřebovali k životu: mléko, z něhož se vyráběly sýry, maso, vlnu i kožešinu na ošacení. Říkalo se, že ten, kdo v době největší bídy na začátku 20.stol. vlastnil 30-40 valašek, nemusel se stěhovat za živobytím do Ameriky. Ovce se chovaly ve velmi tvrdých podmínkách, žily celoročně venku. V létě se pásly na chudých pastvinách a musely vydržet zdejší dlouhotrvající deště. Pastýř, který celé léto pásl a dojil, neměl čas na sklizeň a uskladnění dostatku krmiva na zimu. Proto se ovce v zimě často musely spokojit s chvojím ze smrků a jedlí. Zimní měsíce ovce přečkaly v zimních košárech (ohradách) nazývaných mraznice. Toto označení přešlo i do názvu jedné z osad, která leží kousek pod Gruněm. Takové životní podmínky úspěšně přečkalo jen to nejodolnější plemeno ovcí – valaška. Její dlouhá hrubá splývavá vlna se při dešti sklopí, voda steče po povrchu rouna jako po šindelové střeše a zvíře nepromokne. Ve 40.letech 20.stol. se přistoupilo ke zušlechťování valašky různými jinými plemeny s jemnější vlnou a vyšší užitkovostí. Toto zušlechťování bylo tak důkladné, že se kolem roku 1980 o valašce psalo, že je vzácnější než sibiřský tygr. Stádo posledních genově čistých ovcí v počtu asi 80ks bylo soustředěno právě zde v JZD na Starých Hamrech. Bohužel, po opakovaném útoku šelem zbylo ze stáda v polovině 90.let pouze 54ks, pročež bylo urgentně začleněno do oficiálních genetických živočišných zdrojů. V současnosti je plemeno valašských ovcí už zachráněno. Valašky se vyznačují malým tělesným rámcem, konstituční pevností, výbornou chodivostí a pastevní schopností, užitkově mají však nízké parametry. Zvířata mají lehkou kostru, delší končetiny, hlavu mírně klabonosou klínovitého tvaru s rohy většinou šroubovitého tvaru. Zbarvení ovcí může být bílé, šedé, černé či strakaté, vlna je dlouhá s krátkou jemnou podsadou a hrubými pesíky, splývavého charakteru s velkým podílem mrtvých vlasů. Plemeno se chová na maso, mléko a vlnu, u níž je roční produkce berana 2-3,5kg a ovce 1,5-2,2kg s délkou ročního rouna 30-35cm.
Rovinkou dojdete k bačovské chyži postavené v roce 1877, na jejíž stěně visí další panel NS, kde se píše: „Tato chyža, původně Tomečkova usedlost, byla při založení družstva roku 1911 odkoupena a od té doby sloužila družstvu jako bačovňa. Byla využívána pro ubytování bače s rodinou, pro výrobu a prodej sýra i pro pořádání členských schůzí družstva. Do současné podoby byla rekonstruována v roce 1982. Od té doby v ní bydlely dvě bačovské rodiny.“ Chyža zůstala v majetku JZD, přestože se v ní od roku 1995 již nehospodaří. JZD budovu zrekonstruovalo a na verandě zřídilo turistické informační středisko se stálou výstavkou o minulosti hospodaření a o tom, jak se změnil Gruň za posledních 100 let. K dostání byly i výrobky z pravé ovčí vlny – přikrývky, polštáře apod. Dnes slouží Chyža pouze k bydlení. V podkroví se nacházejí dva pokoje pro ubytování až 8 osob v domáckém prostředí. Hostům je k dispozici vlastní kuchyň s vybavením, WC a koupelna.
Mírným stoupáním dosáhnete horské chaty Švarná Hanka, situované pod samým vrcholem Kozleny (886m). Jde o další turistickou chatu, za niž vděčíme rozmachu beskydského turismu. Jak chata přišla ke svému jménu? Prý podle zakladatelky. Ta se na Gruň přistěhovala v 2.pol. 19.stol. ze Slovenska a jmenovala se Anna Weliczkowá – počeštěně Hanka Veličková. Dřela na horském hospodářství a za peníze, které si tam našetřila, koupila malý domek, v němž zřídila tzv. ferlok. Tam prodávala pivo, slaninu, brynzu a určitě i kořalku. Turistika se rozvíjela, díky tomu rostly tržby a původní ferlok už nestačil. Weliczková proto koupila sousedovo hospodářství a v něm zřídila hospodu, brzy vyhlášenou po celém okolí. Legenda praví, že Anna Weliczková byla menší zavalité postavy a příchozí jí zprvu hanlivě říkali „hrubá Hanka“. Stalo se však, že se o ni porvali dva sousedé a ta pranice skončila u soudu. Když ji jeden ze svědků nazval „hrubou Hankou“, soudce se ohradil s odůvodněním, že ta dívka je přece docela švarná. A to oslovení jí už zůstalo. V roce 1900 Anna Weliczková své hospodářství prodala a přesídlila do hostince Bebek na konci Morávky, kde dožila své dny. Hospoda na Gruni v roce 1904 vyhořela. Její majitel, zkušený chatař, tu však zakrátko postavil novou útulnu, jež se stala centrem české turistiky ve slezských Beskydech a úspěšně konkurovala chatám Beskidenvereinu. O pár let později, 30.5. 1919, prodala současná majitelka Anděla Langeová svůj podnik manželům Adéle a Viktoru Bednářovým, obchodníkům z Řepišť, na něž přešla rovněž její hostinská a výčepní koncese. Manželé ale o útulnu přišli v roce 1923 kvůli uvalené exekuci. Novými majiteli a provozovateli se 31.5. 1928 stali Marie a Rudolf Vavrečkovi z Muglinova, kteří Švarnou Hanku přeprodali Němci Paulu Markuselovi z Přívozu. Koncese přešla nejdřív na jeho nevlastní dceru Elvíru Štefanovou, ta se jí ale v roce 1931 vzdala ve prospěch své starší, 32-leté sestry Julie Škorníčkové z Hrušova. Ta útulnu držela až do své smrti v roce 1942. Chata si po meziválečné období uchovávala svůj původní vzhled. K ubytování sloužilo 8 pokojů a společná noclehárna, dohromady 30 lůžek. Nocleh vyšel na 7-8Kč v pokoji a 6Kč v noclehárně. Posledním majitelem Švarné Hanky před znárodněním byl Adolf Sehnal, který zároveň vlastnil podnik Fénix v Ostravě. Po znárodnění v roce 1948 přešla chata na nějakou dobu do rukou soudů, načež ji získala šachta Petr Cinger a OKD k podnikové rekreaci. Postupem času docházelo k rychlému střídání majitelů i nájemců a chata začala chátrat. Skončila s propadanými střechami, zničená zatékáním. Až nový majitel Václav Bohdálek chatu kompletně zrekonstruoval, takže se mohla 1.4. 2008 opět otevřít veřejnosti. Mimochodem, kousek historie Švarné Hanky psal též slavný básník Petr Bezruč, který se v ní během 1.sv. války schovával a dělal domovníka. Po 2.sv. válce tu pro změnu pracovala kuchařka, která jistou dobu vařila ve Francii tamní vládě.
Žlutá turistická stezka prochází v mírném stoupání kolem chaty, pohlíží na obě části Malé Fatry a hraniční hřebínek s osadami Konečná a Baraní, jež jsou odtud vzdušnou čarou vzdáleny cca 4km. Je to nádherný kus přírody. Díky tomu, že se další chata nachází až na Bílém kříži, slábne mírně i turistický ruch. Asi 300m od Švarné Hanky stojí tyčový ukazatel Gruň, Švarná Hanka (870m). Svůj počátek tu mají modrá značka 3,5km do údolí Černé a zelená značka 3,5km na Visalaje. Žlutá se zelenou jdou nyní společně 1km na Smrkovinu.
Tento úsek ve své první části provází rovinka, asfalt a úchvatné výhledy. Již dříve viděné panorama se zlehka posunulo, nicméně jsou stále vidět obě části Malé Fatry, zubaté Západní Tatry a teď i vrchlíky Strážovských vrchů, rozložené v oblouku kolem lúčanské Malé Fatry. Dobře je vidět i Bílý kříž. Mírně klesnete k horské dřevjance, odtud středně vystoupáte na malé návrší a zas je tu rovinka s vyhlídkou na Zadní hory, plus nově na zakřivený malofatranský Kľak (1351m). Končí tu ovšem souvislá gruňská louka i asfaltový povrch cesty. Širokou zpevněnou stezku počínají lemovat stromy a zatímco středně stoupá, les pomalu pohlcuje okraje luk. Po vrstevnici nyní obkroužíte úbočí dvouvrcholové Smrkoviny (924m, 957m). Jen krátce se lesní cesta zastaví u stromu s cedulí Smrkovina (850m), kde zelená značka uhýbá a přes hřbet Smrkoviny schází 2,5km na Visalaje, zatímco žlutá drží směr 1,5km rovně k první odbočce na Bílý kříž.
Během chvilky vyjdete na vyhlídkové místo nad osadou Muroňka. Tu nadejdete krajem lesa a vyjdete na jejím opačném konci. Ještě 60 let nazpět se horská louka na Muroňce táhla o desítky metrů dál od cesty a od odpočívadla nahoru se místo lesa rozkládala oplocená pastvina s několika domky. Upozorňuje na to panel naučné stezky: „Muroňka dostala název podle bratří Muroňů ze Skalice, kteří se tu usídlili někdy v 18.stol. Na místě kolib, které jim původně sloužily jen na léto při pastvě jejich zvířat, si časem postavili dvě chalupy. Později majetek jejich potomků přešel do vlastnictví těšínského panství. Většinou se to stávalo tak, že se obyvatelé zadlužili, často pro alkohol. Lesní správa na tuto situaci čekala a využila ji. Snahou lesní správy od poloviny 19.stol. bylo zvětšovat a zaokrouhlovat starohamerský lesní revír. Zadlužené usedlosti nadlesní vykupovali, často přepláceli. Na získané pasinky vysazovali stromky a zbavovali tak horský lid možnosti chovat dobytek, jediný zdroj jejich obživy. Po zalesnění pasinků je okolní pozemky už neuživily a tak byli závislí na práci v lese. Pozemky v okolí chalup byly tak cenné a potřebné, že se často ani neoraly, aby poskytly co nejvíce trávy a sena pro dobytek. Brambory se pak sadily v lese, na rubisku. Panská lesní správa do domků zde na Muroňce později umístila rodiny lesních dělníků. Ve dvou chalupách žilo 5 rodin, celkem 21 lidí. Všichni mužští obyvatelé pracovali od mládí, od 14 let, v lese. Studna přímo u chalup nebyla, voda se musela donášet. Krátce po válce, v roce 1946, všichni osadu opustili a odešli za lepším životem do pohraničí. V 50.letech byla větší část Muroňky zalesněna a zchátralé domy strženy. Z původní 13ha osady s více než 20 obyvateli zůstala dnes jen 3ha pastvina. Některé další osady byly zalesněny úplně a jako památka na ně zůstalo jen místní pojmenování. I další současné osady Starých Hamer mají vlivem zalesňování rozlohu menší než v minulosti.“
Široká vyšlapaná cesta vstupuje opět do lesa, kde se mění ve zpevněnou. Mírně, středně a zas mírně stoupá úbočím Srmkoviny, když tu náhle potkává modrou značku z Masarykova údolí. V bodě jejich střetu stojí starý dřevěný sloup elektrického vedení posetý plastovými cedulkami. Jedna z nich praví Bílý kříž, směr Visalaje (890m). Jiná s modrým hrotem ukazuje 11km k hrázi Šance a další jiné cedulky 0,2km k příštímu rozcestníku. Mimochodem za sebou máte právě 9,5km.
Čím lokalita u rozcestí na Visalaje okamžitě zaujme, jsou dva skleníky patřící experimentální ekologické výzkumné stanici. V nich vědci testovali vliv dvojnásobku běžné koncentrace oxidu uhličitého na smrko-bukový porost v očekávání celosvětových klimatických změn a jejich následků. V Moravskoslezských Beskydech tvoří smrk 74% zalesněné plochy, ve zbytku republiky to jsou 54%. V obou sklenících o základně 9x9m a výšce 7m bylo svého času vysázeno 62 buků lesních a 34 smrků ztepilých ve stáří 8 let (k roku 2010). V jednom byl kvůli porovnání vzduch normální, do druhého se uměle vháněl oxid uhličitý, který si tu vědci skladují v zásobníku o obsahu 17 tun. Roční spotřeba plynu činila během experimentu asi 100 tun. Areál zároveň obklopuje tzv. výzkumný smrkový porost vysázený v roce 1981. V tomto porostu je měřeno dopadající sluneční záření, srážky, půdní a vzdušná teplota, vlhkost a proudění vzduchu. Je měřena též výměna látek a energie mezi porostem a atmosférou. Díky tomu mohou vědci říci například toto: Na 1ha porostu je rozložena plocha 22ha jehličí. Ta zachytí více jak 90% dopadajícího slunečního záření a v biomase uloží asi 2% z dopadající energie. Za vegetační sezónu je takto na 1ha zachycena energie odpovídající 8t hnědého uhlí. 1ha porostu vyprodukuje 10t kyslíku za rok, což je množství kyslíku dostačující na 1 rok pro 38 lidí, 63 smrků tedy vyrobí kyslík pro 1 člověka. Porost na 1ha zadrží tolik kysličníku uhličitého, kolik vyprodukuje osobní auto na cestě dlouhé 90tis. km. Za jasného dne 1ha porostu přečerpá a odpaří až 40tis. litrů vody a chladící výkon 1 smrku se rovná výkonu 10 ledniček. A jen pro dokreslení – průměrná roční teplota na Bílém kříži činí 5,5°C, roční úhrny srážek 100-1400mm, průměrná relativní vlhkost vzduchu je 80% a průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou se pohybuje okolo 160. Skleníkový výzkum pokračuje po likvidaci předchozího experimentu zase na nově vysazených stromech.
Pár kroků mírně z kopečka se od experimentální stanice nachází bílý kříž – bájemi opředená, barvou natřená dřevěná konstrukce, která dala název celé lokalitě. O původu tohoto kříže spekuluje hned několik pověstí. Prý tu zemřelo na mor několik financů (celníků), které bylo nutno na místě pohřbít a křížem se označilo místo jejich odpočinku. Jiná pověst praví, že tu jeden z financů umrznul. Na panelu NS č.12 se dočtete, že v lokalitě stávalo 6 usedlostí a jmenovalo se to tu Karlovice. Rodiny z těch šesti chalup se jmenovaly: Pavlosci, Matějci, Jančuři, Pohludci, Foldyni a Pavlicovi. Asi 500m pod Karlovicemi byla druhá osada s názvem Bumbalovice nebo Bumbaly, kde stály 2 chalupy a rozsáhlý areál skláren, pojmenovaný podle císaře Karla. Proto název Karlovice. Sklárny časem zanikly a jejich pozůstalé základy zakryl les. Název Bílý kříž dostala osada až po události okolo roku 1830, kdy pašeráci tabáku z Uher – šverci – zabili jednoho finance. Přenášení tabáku z Uher bylo výnosným obchodem, ale nelíbilo se vrchnosti. Proto nechala hranici hlídat finanční stráží, která šverce chytala a tabák zabavovala. Pašeráci byli trestáni bitím a pokutou. Podle vyprávění zastoupil prý v tomto místě jeden financ cestu tlupě 18 šverců. Pašeráci však měli větší strach z trestů než z vraždy, takže se na celníka vrhli a ubili ho. Financ byl pochován a nad hrobem mu byl vztyčen kříž z bílých, čerstvě ostrouhaných smrkových žerdí. Na bezlesém hřebeni tak svítil do dálky. Nuž dnešní kříž je již několikátý v řadě. Ten původní byl opatřen ozdobnou lucernou a oplocen malým plůtkem.
Pár kroků po rovince zbývá dojít k ukazateli Bílý kříž, směr Morávka, odkud se můžete vydat po zelené 3,2km na Bebek nebo se po Naučné stezce Prameny Morávky podívat na pramen této známé beskydské říčky. Vyvěrá právě tady pod Sulovem. K okraji osady Bílý kříž zbývají poslední 0,3km pozvolného stoupání a cílové rovinky.
Bílý kříž se již koncem 19.stol. stával častým cílem turistů. Celý hřeben byl holý od rozcestí k Visalajím až po vrch Sulova, takže poskytoval úžasné výhledy na okolní hory. Hned na jeho okraji, dnes zalesněném, stávaly dva německé objekty. Na malém vršku před křížem směrem k ekosystémové stanici stávala letní vila Josefinenheim, česky Josefinka, pojmenovaná podle manželky mecenáše a podporovatele německého turistického spolku Beskidenverein, generálního ředitele Vítkovických železáren Friedricha Schustera. Původně se jednalo o Foldynovu chalupu, kterou spolek slavnostně převzal dne 1.7. 1907. Po válce dům připadnul ROH, ale nevyužíval se, takže zchátral natolik, až se sám někdy začátkem 60.let rozpadl. Zůstal po něm jen zarůstající travnatý plácek se dvěma jasany, které Josefinku chránily proti bleskům. Josefinka přináležela k první německé hospodě, jež stávala na protějším návrší před osadou Bílý kříž. Majitelem objektu č.p. 257 byl domácí pasekář Jan Pavlosek, se kterým Beskidenverein uzavřel roku 1894 nájemní smlouvu. V roce 1897 získal spolek koncesi na provoz pohostinství s výčepem a otevřel si v Pavloskově dřevěnici útulnu Beskidenheim. Jeho snahou však bylo v konečném důsledku útulnu získat a zřídit si v ní základnu. Kvůli sílícímu národnímu povědomí Čechů ale nebylo pro Němce tak jednoduché český majetek získat. Nastrčili proto Čecha A. Farbovského z Vítkovic, aby usedlost od Jana Pavloska koupil, načež ten ji v roce 1900 přeprodal Beskidenvereinu. Němci usedlost zrekonstruovali a 3.4. 1902 na Bílém kříži otevřeli Schutzhütte Weisse Kreuz – chatu se zvonicí, jejíž úpravy přišly na 15.000 Korun. Spolu s usedlostí získali Němci i pozemky až po vrchol Sulova. Na jaře 1914 se proto odhodlali k výstavbě nového modernějšího zařízení. 5.7. 1914 proběhlo slavnostní položení základního kamene za přítomnosti spřátelených německých turistických organizací, avšak pár dní nato vypukla 1.sv. válka, která realizaci stavby oddálila o celých 10 let. Počátkem roku 1923 zajistil nový generální ředitel Vítkovických železáren Dr. Adolf Sonnenschein dostatek finančních prostředků na to, aby se v březnu vypracovaly plány, v létě se začalo stavět a 13.9. 1924 se mohl třípatrový hotel Weisse Kreuz otevřít veřejnosti. Starou chatu přebudovali Němci na levnou noclehárnu pro studenty. Ta jim ale 27.9. 1927 odpoledne vyhořela. Místo, kde oheň pravděpodobně vznikl, byla půda vystlaná žitnou slámou. Dům lehnul popelem poměrně rychle, pro nedostatek vody jej bohužel nebylo možné ani hasit. Dnes na místě vyhořelé Schutzhütte Weisse Kreuz najdete jen zbytky kamenného sklepa, vyvýšeninu, z cesty dobře patrnou. V něm se skladovaly přes zimu brambory pro hotel Bílý kříž ještě dlouho po 2.sv. válce. Němci na stejném prostoru sice vystavěli za války větrnou elektrárnu, ta však pracovala jen do roku 1956, a pak v roce 1978 zmizela.
Nový hotel Weisse Kreuz poskytoval ubytování ve 24 pokojích a 2 společných noclehárnách disponujících dohromady 90 lůžky. V objektu se vedle výčepu a prostorné jídelny nacházel třebas i lovecký salónek vyzdobený trofejemi. Cena za nocleh se pohybovala mezi 17-22 Korunami, členové Beskidenvereinu to měli za polovic. V noci z 18. na 19.1. 1936 zničil hotel Weisse Kreuz mohutný požár. Pojišťovna odhadla škodu na 1,75mil. Korun. Němci v tu chvíli ztratili veškeré své zázemí na Bílém kříži, a protože jim rostla hned v sousedství česká konkurence, použili hned vyplacenou pojistku ve výši přes 1,4mil. Korun, aby na kamenných základech vyhořelého hotelu zbudovali co nejdříve hotel nový. Finanční pochopení nalezli opět u vedení Vítkovických železáren. V květnu 1936 připravili renomovaní architekti, manželé Elly a Oskar Oehlerovi, pro prováděcí stavitelskou firmu Aloise Pixe z Moravské Ostravy plány funkcionalistického hotelu s využitím stávajícího kamenného sklepa a přízemí. Moderní Berghotel měl již rovnou střechu a vypadal stejně jako dnes. Slavnostní otevření proběhlo 12.10. 1937. Berghotel, adaptovaný později na apartmánový dům Bílý kříž, se nachází ve svahu pod lesem a je jediným objektem s rovnou střechou na Bílém kříži. Od první německé útulny k němu byla přenesena dřevěná zvonice, jež se časem rozpadla, nicméně majitelé dali vyrobit její repliku, kterou si můžete sami prohlédnout. Vedle hotelu vyrostl před pár lety na místě zrušeného chléva druhý apartmánový dům.
Josef Daněk (1870-1925), dlouholetý nájemce staré útulny Beskidenvereinu, si Bílý kříž oblíbil natolik, že i po ukončení nájmu s rodinou v osadě zůstal, koupil usedlost pasekáře Matějky a na získaných pozemcích pod cestou postavil mezi lety 1923-1924 soukromý roubený dům č.p. 254. Když zemřel, požádala vdova Veronika dne 7.2. 1925 okresní úřad ve Frýdku o udělení hostinské a výčepní koncese. Vyvolala tím silnou bouři nevole nejen u Beskidenvereinu, ale i u starohamerského zastupitelstva, které považovalo 7 stávajících hostinců a útulen na svém katastru za dostačující. Vdova se však nedala odbýt a požádala o pomoc českou Župu beskydských turistických spolků. Koncesi díky jejich intervenci nakonec 25.7. téhož roku získala. Útulna U Daňků se stala prvním opěrným bodem českých turistů na Bílém kříži, nabízela ubytování v 7 pokojích, společné noclehárně a fungovala též jako stanice KČST a Pohorské jednoty Radhošť. V roce 1930 předala paní Daňková vedení útulny svému synovi Aloisovi Rolnému, který následujícího roku realizoval přístavbu sálu s verandou a výčepem dle projektu Jana Pohla. Týž frýdecký architekt zároveň vypracoval plán na dvoupatrový ubytovací dům Sulov pro manžele Annu a Viktora Liwovy, jimž Rolný prodal pozemek v těsné blízkosti své útulny. Němec Liwa (1883-1938), rodák z Bohumína provozující obchod s textilem ve Frýdku, hotel Sulov až do roku 1937 pronajímal, poté ho krátce vedl sám a po jeho smrti manželka. Hotel měl 32 moderně zařízených pokojů, ústřední topení s kachlovými kamny, koupelnu, 3 sprchy, zasklenou verandu a 2 velké terasy. Po 2.sv. válce byl německý podnik zabaven a spojen v jeden objekt s útulnou Aloise Rolného, který jej vedl až do své smrti.
Druhý český, resp. slovenský hotel si na Bílém kříži pořídil třanovický rodák Josef Baron (1887-1937), vrchní číšník a nájemce německého hotelu Weisse Kreuz, který jej vedl od otevření v roce 1924 zřejmě až do výstavby hotelu vlastního. Sám nebyl příliš majetný, ale oženil se s bohatou ženou z Těšínska, která přišla na Bílý kříž jako turistka. Hotel Baron se otevíral ve velkém stylu dne 30.4. 1933. Disponoval 22 pokoji a společnou noclehárnou, jež fungovala pouze v letní sezóně, tedy celkem 44 lůžek v ceně 12-16 Korun za noc. Anežka Baronová byla velmi zbožná. Manžel jí proto nechal nad hotelem postavit kamennou kapli sv. Cyrila a Metoděje. V 50.letech v ní asi týden sloužil bohoslužby kněz Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II., když pod Bílým křížem pobýval. Baronovi se hlásili k Německu a i jejich nevlastní synové odešli do německé armády. Jejich hotel byl kvůli tomu po 2.sv. válce znárodněn, stejně jako Sulov a Berghotel. Anežka Baronová navzdory osudu z citových důvodů po smrti manžela v hotelu zůstala a vařila pro hosty. Toho častokrát zneužíval dosazený národní správce, rychlokvašený partyzán Štefan Krištofík. Říká se, že ji dokonce týral. Teprve na konci 50.let se paní Baronová vystěhovala za synem do západního Německa. Hotel Baron byl následně přejmenován na hotel Kysuca, ve štítu mu ale dodnes visí oba názvy. Najdete jej na kraji osady, těsně za státní hranicí Slovenska.
V 2.pol. 20.stol. se z Bílého kříže stalo proslavené středisko odborářské rekreace se stále naplněnými kapacitami. Letní turnusy byly dvoutýdenní, zimní týdenní. Lidé chodili na túry, v zimě využívali okolní sjezdovky i běžkařské tratě. Rekreanti měli v poukazech napsáno, že je Bílý kříž vhodný jen pro zdatné, což zahrnovalo onu nutnost ujít 10km pěšky. Kdo po svých jít nechtěl, zaplatil v Bílé formanovi a počkal na nádraží, až se vyvezou zavazadla a vůz se pro ně vrátí. Pro formany to byl dobrý přivýdělek. Za jednu cestu si účtovali 100Kčs, s párem koní 200Kčs. Když po výstavbě přehrady jezdil vlak jen na Ostravici, tak v Praze na rychlíku jen změnili informační ceduli a z Ostravice rekreanty odvážel autobus na slovenský Vrchpredmier, odkud to byly pěšky jen 2km. V zimě na Bílém kříži fungovaly 2 sjezdovky – první na louce pod vyhořelou útulnou Weisses Kreuz, druhá s moderním kotvovým vlekem za hotelem Kysuca. Nacházela se však na jižním svahu, kde se sníh dlouho neudržel a tak byla roku 1976 (po 13 letech provozu) rozebrána. Pod vrcholem Sulova byl situován malý skokanský můstek.
Vyšli jste stejnou trasou jako rekreanti v minulém století a po 10km jste konečně tady. Na stromě při okraji osady visí rozcestník Bílý kříž (905m). Budete-li chtít, po žluté se dá pokračovat 3km do Vrchpredmieru, po červené 5km pod Malý Polom nebo opačným směrem 7km na Konečnou, po modré 11,5km na hráz Šance, po zelené 9km k soutoku Černé a Bílé Ostravice, případně opačným směrem 3,5km na Morávku k Bebkům. Mimochodem z Bílého kříže je stále pěkný výhled. Z různých jeho zákoutí uvidíte údolí Bílé, Gruň, horu Smrk, Zadní hory, Javorníky, dokonce Malou Fatru. A co je zajímavé, znad hotelu Kysuca lze zahlédnout slovenské poutní místo Živčáková a za příznivého počasí též pár bílých sloupů Súľovských skal.
Aktuálnost k 06/2024
Délka trasy: 10,7 km
Převýšení: 410 m
