Hnojník, ŽST (360m) – Komorní Lhotka, nám., BUS (415m) – Komorní Lhotka, točna, BUS (447m) – Komorní Lhotka, Odnoha (462m) – Kotař, rozc. (800m) – Kotař, tur.ch. (795m)

9,5km dlouhá modrá trasa mapuje vývoj feudálního panství se zámkem Hnojník a podhorského lázeňského střediska v Komorní Lhotce, jež spojuje výhledová podhorská cesta. Nato se pustíte proti potokům a úbočím s malebným pramenem až k horské turistické chatě Kotař. Nepříliš náročná túra vede převážně po zpevněných cestách a dá se kombinovat s dojezdem autobusu k úpatí kopce.

* * *

Název obce Hnojník byl odvozen od nějakého potoka označovaného přívlastkem hnojný, tj. charakteristický špinavou vodou. Nebo snad od lesních rašelinišť, po nichž se zvláště za deště šlape jako po hnoji a také se jim kdysi „hnoj“ říkalo. První zmínka o vsi pochází ze seznamu vesnic platících desátky biskupství ve Wrocławi, datovaného k roku 1305, avšak pravděpodobně vznikla jako slovanská ves již koncem 12.stol. Od roku 1445 se uvádí jako samostatné, plně svobodné panství s vrchnostenským sídlem ve vlastnictví šlechtické rodiny Staška z Hnojníka. Ve vlastnictví těšínského knížete byl Hnojník od roku 1483, ale od počátku 16.stol. se v jeho držení vystřídaly různé šlechtické rody (např. Pelhřimové z Třankovic, Tlukové z Tošanovic, Marklovští ze Žebráče). V 18.stol. patřily ke statku Hnojník osady Rakovec, Nebory, Dolní Líštná a Lyžbice. Později přibyly i Horní Tošanovice, Ráj, Darkov, Louky nad Olší a Konská. V roce 1736 se ves stala sídlem rodiny baronů Beessů z Chrostiny, kteří tu nechali postavit jednopatrový zámek. Koncem 19.stol. pak dostavěli druhé poschodí. V listopadu 1945 byl majetek Beessům zkonfiskován. Moderní rozvoj obce nastal až po zprovoznění železniční trati. Podle sčítání lidu z roku 1910 měla obec 566 obyvatel, z toho 90,5% Poláků, 3,5% Němců a 6% Čechů. Během nacistické okupace zemřelo 5 občanů. Největší památkou v Hnojníku je barokní zámek od architekta Josefa Kornhäusera z konce 18.stol., klasicistní rodová hrobka Beessů z Chrostiny a kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1812.

Modrá turistická trasa začíná na vlakovém nádraží v Hnojníku u cedule Hnojník, ŽST (360m) visící na stromě. V místě zastavuje i autobus. Železniční trať Cieszyn – Frýdek-Místek byla uvedena do provozu 1.6. 1888 a byla zamýšlena jako součást paralelního spojení mezi Vídní a Krakovem. Tehdejší Rakousko-Uherská vláda si totiž uvědomovala, že hlavní spojnice vede až příliš blízko hranic nepřátelského Pruska a v případě další války by mohla být snadno odpojena.

Jediná směrovka ukazuje 4km do Komorní Lhotky. Značka se zanoří do uličky u prodejny stavebnin naproti nádraží a prochází mezi rodinnými domy. Po 0,5 dorazíte k příčně jdoucí silnici do Lhotky a odbočíte doprava. Mírně stoupající asfaltová cesta mašíruje řídkou zástavbou přímo proti horám a vyhlíží zleva masiv Javorového, v němž lze identifikovat Malý Javorový (947m) označený vysílačem, samotný Javorový (1032m) uprostřed a hned za ním vyhrbenou Šindelnou (1003m). V čele horského panorama stojí odevšad viditelná Godula (738m) a vpravo od ní se k sobě krčí Kyčera (769m) s Prašivou (843m). Ty budou zřetelnější až později, jen co úzkou silnicí projdete mírně stoupající úsek lesa mezi místními částmi Podlesí a Zálesí.

V lese pramení několik drobných přítoků Černého potoka. Za ním po vaší pravé ruce se pak nachází lokalita Bahno, odkud bylo Státním statkem vytěženo asi 1000 tun rašeliny. Rostou tu blatouchy a ve velkém množství prý i houby hnojník obecný, hnojník smrdutý či hnojník inkoustový. Možná to byly právě bahnité přítoky Černého potoka a zdejší rašelina, co vedlo k pojmenování obce. Kdo ví... Konec lesního úseku symbolizuje mostek přes samotný Černý potok.

Řídce osídlené Zálesí leží v podhorské rovině a nabízí nejhezčí výhledy celé trasy. Krom dominantního oblouku Goduly (738m) jsou po jeho pravé straně vidět drobnější Kyčera (769m) a Prašivá (843m) se stožárovým vysílačem na vrcholu. Vlevo od Goduly stojí Gutský vršek (742m) jakožto předvrchol masivu Javorového (1032m), a když se podíváte za sebe, vystupuje nad linkou vzdáleného lesa ještě i vrchlík Velké Čantoryje (995m) s krátkým výběžkem Malé Čantoryje (866m).

Silnička po chvilce odbočí a zamíří stromořadím proti toku drobného Černého potoka. Rovná krajina polí a luk je ohraničena lesy na severu a horami na jihu. Nakonec však při úpatí Goduly vejde do souvislé zástavby obce Komorní Lhotka a podhorskou silnicí se dobere hlavního tahu u bus zastávky Škola. Tady zahnete doleva, minete pomník 1. a 2.sv. války z godulského pískovce, hasičskou zbrojnici, infocentrum či poštu a ocitnete se na maličké návsi, kam zajíždí z Hnojníka autobus. Prostranství obrostlé stromy slouží jako parkoviště a kolem jsou rozprostřeny služby občanům. Na trávníku pod stromy dřepí pomník na počest 30.výročí osvobození Československa i obce Komorní Lhotky Rudou armádou z roku 1975. Na kandelábru visí rozcestník Komorní Lhotka, nám., BUS (415m). Modrá značka odtud pokračuje 1,5km na točnu autobusů hlouběji mezi Godulou a Kyčerou, zatímco žlutá jde ve dvou směrech k oběma místním kostelům. Kolem evangelického kostela z roku 1783 vede značka 4,5km na Prašivou a kolem katolického kostela Božského Srdce Páně z roku 1886 se jde 3km na Godulu.

Obec Komorní Lhotka vznikla během lánové kolonizace pravděpodobně v 2.pol. 14.stol. a její původní obyvatelé byli místního původu. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1455, za naprosto spolehlivou je však považována až listina z 27.7. 1483. V době založení byla ves soukromým majetkem těšínských šlechticů a nesla název Bučkova Lhota nebo jen Lhota (1506). V 1.pol. 16.stol. proběhlo její dosídlení v souvislosti s příchodem Valachů do Těšínských Beskyd a začalo se jí říkat Valašská Lhota. Byla rozsáhlou zemědělskou vsí se značným podílem pastvin a lesů. Obyvatelé se živili salašnictvím, plátenictvím či soukenictvím. Lhotka patřila k jednomu z největších středisek tehdejší plátenické výroby. Snad i proto se znova přejmenovala, tentokrát na Střižnou Lhotu či Ves Elgotka (1621, 1646). V 2.pol. 17.stol. se dostala do majetku Těšínské komory, získala obecní pečetidlo (1702) a bylo tu zbudováno bělidlo plátna (1761). Tradiční domácké zpracování lnu či vlny se v Komorní Lhotce udrželo až do 50.let 20.stol. Těžké přírodní podmínky a feudální útlak (vojenské zatížení, robotní povinnosti, zvyšování daní, omezování volnosti horalů atp.) vedly k mnohým rebeliím, útěkům z hospodářství či zbojnictví. S průmyslovou revolucí pak nacházeli obyvatelé obživu spíše v těžkém průmyslu (doly, hutě). Od roku 1894 nese obec současný název Komorní Lhotka, polsky Ligotka Kameralna. Polská menšina tu má silné zastoupení. Roku 1860 byly při úpatí Goduly založeny malé bylinné lázničky. Sedlák Jiří Walica využil vřídlo nalézající se na jeho pozemku a vystavěl u něj primitivní lázně se 3 dřevěnými vanami zvané Quellen Bad, kde poskytoval koupele v odvarech z horských bylin. O 20 let později začal starosta Adam Wallach budovat v Komorní Lhotce rozsáhlý vodoléčebný a rekreační komplex alpského architektonického stylu využívající Priessnitzovy léčebné metody. Jeho symbolem se stal tzv. Kurhotel, hlavní lázeňská budova situovaná pod kostelem v centru obce. Kromě čisté pramenité vody a bylinných koupelí se tu k léčebným procedurám využívaly místní zemědělské produkty – syrovátka nebo ovčí a kravské mléko. Komorní Lhotka se tak svými službami stala známou na celém území Rakousko-Uherska. Letní hosté z Těšínska, Opavy, Krakowa, Brna, Prahy i Vídně si to tu oblíbili natolik, že založili spolek a za členské příspěvky zvelebovali celou obec – chodníky, lavičky na místech s výhledem, lesní studánky, petrolejové osvětlení ulic apod. Ničivý požár Kurhotelu v roce 1903 byl však pro lázně tragickou ranou, ze které se už nevzpamatovaly a původní věhlas Komorní Lhotky jako lázeňského centra se začal postupně vytrácet. Po vzniku ČSR v roce 1921 převzala původní lázničky pod Godulou lesní správa. Objekt byl přebudován na 4 kabinky s vanami pro bylinné koupele a zajímavé je, že Bylinné lázničky existují jako rarita obce dodnes.

Luterský toleranční kostel v Komorní Lhotce neleží sice přímo na modré turistické značce, od centra je však vzdálen coby kamenem dohodil a neškodí se na něj zajít podívat. Jeho základní kámen byl položen 1.5. 1782, hotový byl vysvěcen v říjnu 1783. Šlo ale jen o klasicistní hlavní loď bez věže. Nekatolické modlitebny je totiž z rozhodnutí císaře Josefa II. nesměly mít. Současná věž byla k modlitebně přistavěna až roku 1850. Barokní interiér chrámu s doznívajícími rokokovými prvky je inspirován Ježíšovým kostelem v Těšíně. Sochařská výzdoba oltáře a kazatelny pochází z dílny těšínské sochařské rodiny Prackerů. V 1.pol. 19.stol. byly v interiéru kostela vybudovány galerie. Elektrifikace proběhla v roce 1937. Kolem kostela se rozkládá hřbitov, na němž významností vyniká kamenný náhrobek Jana Bohumila Tschammera (1790-1852), rytíře z Iskryczin, sídlícího na Horních Domaslavicích, a jeho manželky Krystýny Beaty roz. Tschickard (1787-1858). Náhrobek s litinovým erbem pochází z poloviny 19.stol., je obdélného tvaru a je rámovaný rytým, v rozích konvexně probraným rámem. V rozích desky byste spatřili okruží s rozetami. Erb je dělený, v pravém poli má být na zlatém podkladu roh, v levém poli na modrém podkladu jelení paroh – jeho technický stav tomu žel neodpovídá. Další starodávné náhrobky patří starostovi Adamovi Walachowi (1898), učiteli Jerzymu Brzežekovi (1852) nebo evangelickému pastorovi Jerzymu Bogusławovi Heczkovi (1907).

Modrá značka pokračuje mírným stoupáním podél říčky Ráztoka. Pohledy vpřed fixuje kopec Kyčera (769m). V určitou chvíli zahne značka nalevo na boční cestu, přejde z asfaltu na pěšinu podél vody a po kilometru se zase vrátí na silnici poblíž autobusové točny. Až sem se dá dostat busem z Hnojníka. Na sloupu u točny visí ukazatel Komorní Lhotka, točna, BUS (447m), podle kterého máte za sebou 5,5km a před sebou 0,5km na Odnohu. Mírným stoupáním dorazíte do úzkého místa v lokalitě Hůra, jež svírá trojí úpatí a slévají se v něm Ráztoka s Odnohou. Od cedule Komorní Lhotka, Odnoha (462m) vybíhá zelená značka horskou asfaltkou 5,5km na Ropičku a modrá zahýbá v pravo do údolí pod Kotařem. Následující úsek je 2,5km dlouhý.

Ještě krátce pošlapete zvolna stoupající asfaltkou mezi domy, pak ale za mostem přes Odnohu zahnete vpravo na vyšlapanou pěšinu do úbočí Kyčery a středním stoupáním se budete postupně dostávat nad domy. Lesní stezka kříží pár svážnic a je bez výhledů. Přes stromy lze náznakem shlížet protější úbočí Lipího (902m) a sem tam i jeho výrazný kuželovitý vrchol, pod nímž v sedle se skrývá cílová turistická chata. Zhruba v půli výstupu se utváří výrazná zákruta s drobným potůčkem. Krátce nato odbíhá značka ze široké stezky opět vpravo na pěšinku a šlape malebným úsekem k prameni 299. Zvláštní název kameny obložené studánky je odvozen od historického hraničního kamene č.299, jenž byl jako jeden z více na zpevnění použit. Čísla označovala pořadí, ve kterém od roku 1290 vytyčovaly hranici Těšínského knížectví. Hned za pramenem se opět krásně ukáže hora Lipí.

Pěšina se vzápětí pouští do náročného stoupání kolmo vzhůru k hřbetu Kyčery. Jsou zde však i vyšlapané zkratky, jež stoupají šikmo, avšak hřebene dosáhnou též. Následuje nakloněná rovina ke skladu dřeva a krátké střední stoupání pod vrchol Kotaře (861m), odkud se dík těžbě otevírá pohled na sousední hřebenovou oblinu Čupel (872m). Zhruba 100 výškových metrů pod vyholeným vrcholem počne stezka traverzovat a středním stoupáním vykružuje oblouk k předposlednímu ukazateli Kotař, rozc. (800m). Ten se nachází již v hlavním hřebeni, kterým prochází červená magistrála z Prašivé (3km) na Slavíč (13km). Modrou značku čeká posledního 0,5km k cíli.

Volným klesáním se záhy doberete prostranství s turistickou chatou, ohradou se zvířátky a starým zarostlým vlekem. Jako první se o stavbu chaty v této lokalitě zajímal na přelomu 19./20.stol. německý turistický spolek Beskidenverein. K realizaci však nikdy nedošlo. Hospodu pro horaly z okolních chalup tu postavil teprve František Pavlas z Morávky č.p. 31. O hostinskou koncesi si pro svou útulnu č.p. 537 zažádal 13.7. 1921, vyhověno mu bylo o rok později, jenže 24.9. 1927, po pouhých 5 letech provozu, lehnul podnik náhle popelem. Pavlas proto roku 1929 startuje výstavbu nového objektu podle projektu frýdeckého zednického mistra Richarda Zedníčka. Ten pak 22.9. 1930 prodává manželům Marii a Hynkovi Gřundělovým z Malého Lipového č.p. 39. Jelikož i tato útulna 9.8. 1934 po zásahu bleskem shořela, pouští se bývalý ostravský havíř Gřunděl do výstavby zcela nového dřevěného objektu podle plánů architekta Bohuslava Bártka z Frýdku. Gřundělova chata byla zkolaudována 8.7. 1936 a bez výraznějších stavebních změn stojí na svém místě dodnes pod názvem chata Na Kotaři. Uvnitř se nachází celkem 32 lůžek v 6 pokojích, společné sociální zařízení v patře, jídelna a venkovní posezení. Z terasy se otevírá výhled na Lysou horu (1323m) a kus podkovy Travného (1203m). Před chatou stojí poslední rozcestník Kotař, tur.ch. (795m), odkud modrá značka sbíhá 3,5km do Morávky.