Vizovice, ŽST (?) – Vizovice, sokolovna (292m) – Vizovice, nám., BUS (?) – Turistický pramen, pram. (370m) – Trvajka (400m) – Chladná studna (550m) – Pod Doubravou (607m)

8,5km dlouhá zelená trasa vzpomíná na bohatou palírenskou minulost Vizovic, na zaniklé sirné lázně, navštíví jedno lokálně významné poutní místo a doráží pod rozhlednu s krásným dalekým výhledem. Většinu této táhle stoupající trasy pokrývá zpevněný povrch a až skoro před cílem jsou stezky přírodní.

* * *

Osada Vizovice byla založena již v době pohanské, tedy ještě před rokem 864. Poprvé je však zmíněna až v zakládací listině mužského cisterciáckého kláštera Smilheim z roku 1261, kdy už byla osadou trhovou. Klášter založil Smil ze Střílek, hodonínský šlechtic, který si získal přízeň moravského markraběte Přemysla Otakara II. a ten mu odměnou daroval rozsáhlé území ve Vizovických vrších a Chřibech. Smilheim měl zaštítit hospodářskou a duchovní správu ve 25 stávajících vsích na Vizovicku, zatímco Smil pobýval na svém hradě ve Střílkách. Po jeho smrti připadlo Vizovicko nazpět králi. Roku 1314 poplenilo klášter i klášterní statky vojsko uherského velmože Matúše Čáka Trenčianského. Roku 1418 vyplenila klášter okolní husitská šlechta a v kraji dostali prostor evangelíci. Poslední husitské pustošení v roce 1424 způsobilo úpadek kláštera a jeho úplný zánik v polovině 80.let 15.stol. Roku 1466 povýšil Jiří z Poděbrad Vizovice na městečko. V roce 1483 získávají právo k držbě Vizovic páni z Kunštátu, vzdálení příbuzní zakladatele Smila. Jan Kuna z Kunštátu udělil Vizovicím městský znak vycházející z erbu Kunštátů. V roce 1531 získává městečko právo vařit a prodávat pivo. Roku 1549 získávají Vizovice bohatí páni z Boskovic. Jetřich Dobeš Černohorský z Boskovic v roce 1565 ustanovil, že vdovy a sirotci nebudou nuceni k panské službě v klášteře ani ve dvorech a propustil z roboty všechny mistry i tovaryše řemesla soukenického. Roku 1567 koupil panství Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan u Prahy, který nechal v opevněném areálu starého kláštera vybudovat mezi lety 1568-1570 zámek Nový Smilheim. Jediným jeho dobrým počinem však bylo, že roku 1570 požádal císaře Maxmiliána II. o povýšení Vizovic na město a o udělení práva každoročního konání dvou jarmarků. K poddaným se jinak choval velmi tvrdě, nerespektoval jejich výsady, bránil jim v užívání "vizovských nerozdílných hor", nutil je do nových robot a nechal pobořit jejich pivovary a mlýny. Poddaní z Vizovicka si na pana Kavku stěžovali až u císaře, který roku 1573 rozhodl v jejich prospěch. Zostuzený Kavka proto raději Vizovice obratem (1574) prodal Anně Kropáčce z Nevědomí. Ta dala svým obcím do opatrování sirotčí peníze, právo brát a prodávat dřevo z bukových lesů a povolila obsazovat fary kněžími evangelického vyznání. Mezi lety 1584-1594 vlastnil Vizovice rytíř Václav Tetour z Tetova. Od něj panství kupuje uherský feudální šlechtic Emerich Dóczy de Nagy Lucsie. Dóczy začal po uherském způsobu potlačovat náboženské svobody většinově evangelického obyvatelstva a byl jedním z původců následného valašského povstání. Pro usnadnění rekatolizace se roku 1600 vzdal patronátního práva nad kostely ve Vizovicích, Jasenné a Pozděchově ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Františka Dietrichsteina, který sem poslal jezuitské kněze. Vizovjané odmítli chodit do kostela a platit desátek na vydržování kněze, odnesli ornáty a bohoslužebné náčiní na radnici a nechtěli je vrátit. Nepomáhaly ani tresty. V roce 1617 řešil vizovický spor císař Rudolf II. a zemský soud povolil evangelického kazatele. Situaci obyvatel zhoršily i několikeré nájezdy protihabsburských povstalců z Uher a válečné operace třicetileté války. V roce 1620 započaly valašské bouře, do jejichž čela se postavil evangelík Jan Adam z Víckova, pán na Lukově, a vyhnal Dóczyho do Uher. K roku 1662 stálo ve Vizovicích 50 domů. Roku 1663 vpadli na Moravu Turci a Tataři. Ve Vizovicích spálili 13 domů a zabili 15 lidí. Poslední dědička rodu, toho času už stařičká vdova Zuzana Dóczy postoupila pod nátlakem Vizovice roku 1678 sekretáři české dvorské kanceláře Gervasiusi Vilému rytíři z Gollen. Při vpádech kuruců (uherských povstalců) v letech 1680 a 1683 bylo 21 obyvatel zabito a vypáleno 24 domů včetně zámku, fary a školy. V roce 1708 kuruci 15 osob zabili, 13 zranili, 12 odvlekli do zajetí a způsobili veliké škody na majetku. Roku 1710 převzal panství Prokop Gervasius z Gollen, který nastartoval hospodářský růst zbudováním několika hospodářských dvorů, mlýnů, vinných sklepů, hospod, ve Vizovicích zřídil cihelnu, v Želechovicích papírnu, v Jasenné vápenné pece a v údolí Želechovského potoka založil sirné lázně. Dost se tím zadlužil. A pak udeřilo velké sucho, neúroda a vichřice (1711), krupobití a velká povodeň (1712), takže poddaní nebyli schopni platit daně. Roku 1742 přišla sedmiletá válka, kdy si procházející pruští vojáci nakradli, co mohli a v následujících letech museli obyvatelé Vizovic ještě poskytovat ubytování rakouskému vojsku. Různými zákazy na ně tlačili též jezuité. Zchudlé panství bylo roku 1746 prodáno v dražbě podobně zchudlým Minkvicům z Minkvicburku za 176 tisíc rýnských zlatých a hned nato je odkoupil olomoucký duchovní Heřman Hannibal svobodný pán Blümegen. Ten nechává na místě vyhořelého zámku Nový Smilheim postavit mezi lety 1750-1757 současný zámek. V roce 1777 opět propukají náboženské nepokoje. Jezuité podvodem získali doznání skrytých evangelíků (ve Vizovicích 280 lidí), podvedený lid odmítl poslušnost církevním i vrchnostenským úřadům a do Vizovic byla kvůli vyšetření události poslána vojenská asistence. Na jaře 1781 založila hraběnka z Blümegen v sousedství zámku klášter Milosrdných bratří, kteří měli pomáhat chudým a nemocným. V roce 1791 udeřila na město choroba podobná moru v důsledku neúrody a bídy. Mnoho obyvatel zemřelo. V lednu 1792 vyhořelo 10 domů na náměstí. V roce 1814 postihla město velká povodeň, která odnesla nebo zničila množství domů. V roce 1836 udeřila cholera, jíž padlo za oběť 263 obyvatel. Téhož roku získává panství rakouský šlechtic a politik Filip svobodný pán z Ratěnic a ze Stillfriedu. Ten uspořádal sčítání obyvatelstva (k roku 1843 zde žije 2528 obyvatel), umožnil Vizovjanům vykoupit se z roboty, zřídil pohraniční finanční stráž a četnickou stanici. V červnu 1848 se konaly první volby starosty a radních. V roce 1866 způsobila procházející pruská a rakouská vojska velkou epidemii cholery. Následovalo dlouhé období požárů (1877, 1879, 1887, 1890, 1894), povodní (1891, 1900) a jedna mimořádně krutá zima, po níž následovalo sčítání lidu. K roku 1900 se tu uvádí 2706 obyvatel, z toho 74 Židů. 1.sv. válka přinesla Vizovicím 48 obětí. Víc než 40 Vizovjanů bojovalo v československých legiích v Rusku, Francii a Itálii. Roku 1926 bylo město elektrifikováno a 24.6. 1928 je navštívil T.G. Masaryk. Během 2.sv. války působila ve Vizovicích odbojová organizace Obrana národa a jeden z oddílů 1.čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Odboji vydatně pomáhali i lékaři z místní nemocnice. V partyzánských řadách zahynulo 11 občanů Vizovic, 2 v zahraničních armádách a 49 místních Židů v koncentračních táborech. Krátce před osvobozením sem bylo umístěno zvláštní německé komando SS Einheit Josef cvičené pro boj s partyzány. V roce 1950 byly při kopání kanalizace v prostoru mezi zámkem a kostelem učiněny archeologické nálezy středověké keramiky, 3 hroby, gotické oblouky a výžlabky zdobené kameny. Nejvýznamnějšími historickými památkami ve Vizovicích jsou kromě zámku barokní děkanský kostel sv. Vavřince (1792) či sloup Bolestné Panny Marie (1690) na náměstí. Vizovice jsou městem s tradicí figurálního pečiva, pálení slivovice, proslulou likérkou Rudolf Jelínek, soutěží v pojídání švestkových knedlíků, kulturními akcemi Trnkobraní a rockovým festivalem Masters of Rock.

Na zelenou turistickou značku můžete naskočit na dvou místech – u železniční stanice ve Vizovicích, nebo u likérky Rudolf Jelínek v Razově. Vzdálenostní rozdíl je pouhý 1km. Úsek značky mezi likérkou a nádražím vede po pěšince podél kolejí, kolem plotu výrobního závodu. Lze jej tak brát spíše jako značenou odbočku než jako počátek regulerní turistické trasy. U vstupní brány likérky visí stejně akorát jedna směrovka se zeleným hrotem ukazující k vlaku. To pro případ, že byste se před nebo po zdolání výšlapu na rozhlednu chtěli zúčastnit exkurze, v níž budete seznámeni s hlavními principy výroby, historií a tradicí firmy. Součástí areálu je i prodejna, kde probíhá degustace výrobků. V únoru 2020 bylo v likérce otevřeno ojedinělé Muzeum slivovice, v jehož prostorách se s historií a výrobou ovocných destilátů na Valašsku seznámíte prostřednictvím virtuální reality... Pálenka je ušlechtilá lihovina, která vzniká destilací zkvašeného ovoce. V případě slivovice se čisté zralé švestky uloží do sudů a nechají se zhruba 6-8 týdnů kvasit. Doba kvašení závisí na teplotě, cukernatosti plodů a množství ovoce v sudu. Kvas se následně pálí při teplotě do 88°C, kdy se z něj odpařuje alkohol a v kvasu zůstávají silice, jež dávají konečnému produktu vůni a chuť. Výpary se ochlazují a kondenzát se jímá do nádob. Tento postup se 2-3x opakuje, přičemž teprve při druhém pálení teče čistý nápoj. Destilát má přibližně 32-76% alkoholu a ředí se na cca 50%, kdy má ideální chuť a vůni. Slivovice se pak nechává uležet. Někdy se nad destilát zavěšují sušené švestky, ze kterých skapává destilát, aby slivovice dostala nazlátlou barvu a více voněla. Zralá slivovice získává v sudech zlatou barvu a chuť podobnou koňaku. Destilace alkoholu se do Evropy dostala přes Itálii z arabského světa, ovšem pro Valašsko nejtradičnější slivovice má svůj původ ve slivové rakiji, jež se od 14.stol. pálila v bulharských klášterech. Na Moravu se tato tradice dostala s příchodem Valachů. Písemně je existence palíren doložena už v urbáři vizovického panství z roku 1660, tj. z dob uherského šlechtice Emericha Dóczyho. A protože se na Vizovicku díky příhodným klimatickým podmínkám mimořádně daří ovocným stromům, především švestkám, začala se tady vyrábět slivovice. V roce 1835 omezil císařský patent neúměrnou spotřebu obilí na pálení kořalky a dovolil rolníkům pálit jedno vědro slivovice bez nutnosti odvádět daň, což vedlo k rozšíření výroby slivovice mezi obyvatele. Mezi nájemci komerční panské pálenice byli od počátku Židé. V roce 1882 si ji od Arona Eichena pronajal luhačovický palírník Jakub Jelínek, který ji obratem svěřil svému 23-letému synovi Zikmundovi. Poté, co Zikmund nabyl potřebné zkušenosti, založil si v roce 1891 vlastní pálenici s výčepní koncesí. Nesporný úspěch soukromých palíren přiměl menší zemědělce, kteří po ztrátě trhů pro své sušené ovoce (v důsledku rakousko-uherské okupace Bosny se na trhu objevily levnější bosenské švestky) hledali nový odbyt, aby si také oni v čele s majitelem vizovického velkostatku baronem Rudolfem Stillfriedem založili podnik na zpracování ovoce včetně palírny, jež v roce 1894 dostala název Rolnický akciový závod ovocnářský Vizovice (zkratka RAZOV). No a protože příklady táhnou, přibyla ke dvojici nejvýznamějších vizovických pálenic ještě První vizovická pálenice Karla Singera navazující na panskou tradici. V roce 1919 odchází Zikmund Jelínek na odpočinek a přenechává řízení svého podniku synům Rudolfovi a Vladimírovi. Ti v roce 1921 odkupují podnik svého investičně vyčerpaného konkurenta v Razově, neboť měl ze všech pálenic vzhledem k blízkosti železnice a volného prostoru pro rozšíření nejperspektivnější lokalitu a firmě se tak otevřela cesta rychlejšího rozvoje. Mezi bratry však záhy začaly vznikat rozpory ohledně vedení a roku 1926 se jejich cesty rozešly. Rudolf Jelínek zůstal na Razově, Vladimír pokračoval v otcově podniku, věnoval se spolkové činnosti a stal se městským radním. Ve 30.letech zahájil Rudolf Jelínek výrobu košer destilátů a po ukončení prohibice v USA se mu v roce 1934 podařilo úspěšně vyexportovat košer výrobky do zámoří. Do 4 let se značka Rudolf Jelínek stala druhým největším světovým dovozcem destilátů do USA, neboť početná americká židovská komunita začala bojkotovat dovoz z Rumunska a Maďarska kvůli vzrůstajícímu antisemitismu a Jelínek tak zaplnil jejich místo na trhu. V nejúspěšnějích letech vyvezl do zámoří asi 35 tisíc lahví slivovice a borovičky. Obsazení Československa však expanzi firmy zastavilo. Zatímco ještě 10 dní před zřízením Protektorátu bylo z Vizovic expedováno do USA 225 beden zboží, životy židovské rodiny Jelínkových se náhle ocitly v ohrožení. Vladimír s rodinou tomu čelili odstoupením od víry, ale ani to je nezachránilo. Na udání hostinského byl Vladimír v dubnu 1940 zatčen a o 2 roky později zemřel v koncentračním táboře pro politické vězně Flossenbürg. Rudolf se do poslední chvíle snažil zůstat tím, čím byl – kvůli byznysu s košer pálenkou. V dubnu 1939 odcestoval legálně do USA, zatímco jeho žena Irena doma prodávala rodinné majetky a chystala se spolu s dospívajícími syny Zdeňkem a Jiřím emigrovat. Po vypuknutí války v říjnu 1939 se Rudolf Jelínek z nejasných důvodů vrátil, aby o necelého půl roku později bezradně přihlížel, jak přes jeho odpor léta budovaný podnik přepisuje německá okupační správa do majetku ambiciózního nacisty Ernsta Gabriela. Ten nechal nedlouho poté vymalovat na zdi skladiště obří nápis "V – Německo vítězí na všech frontách pro Evropu". Gabriel změnil název značky na své jméno, tím ale přišel o zákazníky. Pálenka s novým označením nikomu nic neříkala. Proto se musel uchýlit k pro něj ponižujícímu kroku – na etiketách přibyla informace, že jde o bývalou firmu Rudolf Jelínek. Rudolf Jelínek, jeho žena a mladší syn Jiří byli dne 23.1. 1943 transportováni do Terezína a odtud 29.9. 1944 do Osvětimi, kde oba rodiče zahynuli. Zdeněk utekl do ilegality, rozhlásil o sobě fámu, že se oběsil a pod falešným jménem dodával odbojářům informace ze závodu vyrábějícího vybavení pro německou armádu. Při sabotážních akcích například vypustil nacistům několik vagonových cisteren benzínu a způsobil jim tak velké ztráty. V květnu 1945 se zúčastnil povstání v Přerově, a potom se vrátil do osvobozených Vizovic. Po válce se bratři pustili do obnovy rodinných podniků – Zdeněk spravoval strýcovu továrnu, Jiří otcovu. Podnik Rudolfa Jelínka však obsadili vojáci Rudé armády, kteří z něj i přes upozornění, že jde o majetek Čechoslováků a nepodléhá kořistnímu právu, několik týdnů odváželi, co se dalo. Pod velením kpt. Jeremenka a Kyselova si rudoarmějci odvezli zásoby v hodnotě asi milion korun. Za jeden měsíc přes 6000 hektolitrů destilátů. Nato se Zdeňkovi zhoršilo zdraví a v 25 letech podlehl neléčené tuberkulóze. 18-letému Jiřímu Jelínkovi se sice podařilo obnovit vývoz do zámoří, než však získal pro podnikání nutné živnostenské oprávnění, přišly únorové události roku 1948 a likérka mu byla znárodněna. On sám se pak následujícího roku vystěhoval s rodinou do Izraele. Žil potom také v Kanadě a od roku 1984 v USA, kde v roce 1990 zemřel. Výroba likérů byla začleněna do národního podniku Moravské lihovary a octárny Brno, později se stala součástí podniku Slovácké konzervárny. I tak pokračuje ve výrobě vysoce kvalitních destilátů určených zejména pro export. Udržení zahraničních obchodních vztahů bylo možné jen díky zachování značky Rudolf Jelínek, jež měla doma i ve světě vybudované dobré jméno. Po kupónové privatizaci v roce 1994 dovedly neustálené vlastnické vztahy likérku k úpadku. Teprve v roce 1998 vstupuje do podniku nová skupina akcionářů a dochází k obnovení úspěchů značky. V roce 2003 nakupuje firma první pozemky nad svým areálem a zakládá na nich vlastní švestkové sady, jejichž dozrání dává v roce 2008 vzniknout první limitované edici – Vizovické slivovici. Od té chvíle jsou zde už jen samá pozitiva a sociální jistoty... Jo a kdybyste si náhodou chtěli vypálit slivovici doma, vězte, že domácí pálení je v ČR zakázáno. Svou úrodu si můžete doma nechat pouze zkvasit a odvézt do pálenice, odkud si odvezete až výsledný produkt. Pálenice najdete na Valašsku takřka na každém rohu.

Zelená turistická značka tedy, dá se říci, začíná u vlakového nádraží při zelených směrovkách rozcestníku Vizovice, ŽST, jež ukazují vlevo 1km k likérce a vpravo 0,5km k sokolovně. Mimochodem, přestože napojení k železniční síti potřebovala především zlínská obuvnická firma Baťa založená roku 1894, hlavní iniciativu ke stavbě nové trati vyvíjeli zástupci Vizovic. Pravidelný provoz na trati Otrokovice – Zlín – Vizovice byl zahájen 8.10. 1899 a zajišťovala jej společnost Severní dráha císaře Ferdinanda. Po 1.sv. válce získal majoritní podíl akcií dráhy podnikatel Tomáš Baťa, který plánoval její prodloužení až do Valašské Polanky, což se však vinou 2.sv. války nakonec neuskutečnilo.

Značka se vydává volným stoupáním ulicí k centru města a při tom ještě u nádraží potkává první panel Naučné stezky Vizovické vrchy, kde se bohužel nic víc než info o NS samotné nedozvíte. Zajímavější objekt vás čeká u odbočky do Štěpské ulice. Je jím kaplička Panny Marie Lurdské se sochou Panny Marie Lurdské. Její zbudování je dáváno do souvislosti s epidemií cholery ve Vizovicích roku 1866. V roce 2003 byla kaplička přestěhována o několik metrů oproti původnímu umístění z důvodu dopravního řešení. V témže roce byla i vysvěcena arcibiskupem Janem Graubnerem. Potom je tady taky nepřehlédnutelná budova sokolovny, silně inspirovaná stylem luhačovických staveb Dušana Jurkoviče. Jejím projektantem byl Ing. Flora, plány zpracovali architekti Václavek a Gottlicher z Brna a realizoval ji místní stavitel Slezák. Budova má nepravidelný členitý půdorys, je podsklepená a zastřešená kombinací sedlových a pultových střech a vikýřů. Stavba probíhala ve dvou etapách. V roce 1921 byla předána k užívání hlavní část budovy se sálem a v roce 1924 jižní křídlo s restaurací a ubytováním. Na její vnitřní výzdobě se podílel svými návrhy ředitel ovocnářské školy Ladislav Čech. Jde o mimořádně dochovanou ukázku architektonického stylu doznívající secese s prvky přejatými z lidové architektury, jež se pokoušela o vytvoření svébytného projevu národní architektury, avšak ve vývoji architektonické tvorby zůstala spíše okrajovým jevem. Turistický ukazatel Vizovice, sokolovna (292m) nabízí možnost odbočení po modré do Slušovic (5km) a po zeleno-modré ukazuje 0,5km na náměstí k východišti značených tras. Asi nepřekvapí, že na své cestě potkává ještě památníky věnované partyzánům a obětem války či dobře maskované těleso nedokončené Baťovy železnice.

Volným klesáním z kopce dorazíte na historické Masarykovo náměstí s dominantním sloupem Panny Marie Bolestné. Sochařské dílo s podživotní figurou Panny Marie z roku 1690 zahrnuje i patrně mladší sochy čtyř světců v životní velikosti. Ti stojí na čtvercových základnách s nápisy sv. Jan Nepomucký, sv. Václav, sv. Florián a sv. Prokop. Na boční straně soklu pak nalézt plastické erby pánů z Vizovic. Kousek od sloupu v rohu náměstíčka u autobusové zastávky se tyčí košatý ukazatel Vizovice, nám., BUS. Svými směrovkami ukazuje po červené do Horní Lhoty (10km) a na Vsetín (22,5km), po modré do Jasenné (4,5km) a zpátky do Slušovic (5,5km), po zelené rovněž zpátky k likérce R. Jelínek (2km) a v před k Turistickému prameni (4km) nebo po žluté do Lhotska (2,5km) či Pozděchova (8,5km).

Zeleno-žluto-červená značka se sune podél rušné silnice z Masarykova náměstí jakoby k Palackému náměstí u vizovického zámku a možná by stálo zato si k tomu zámku mimo trasu zajít. Jen přejdete mostek přes Bratřejovku a jste prakticky tam. Zámek byl postaven v polovině 18.stol. a ve stejné době vzniknul dle historických záznamů ve Štěpské ulici pod zámkem též panský pivovar se sklepy a sýpkou. U potoka naproti němu pak povstala nová pálenice, rovněž z kamene vystavěná a do ní umístěno 5 nových měděných kotlů. Náklady na výstavbu pálenice s přidruženým chlévem pro voly činily 433 zlatých a 38 krejcarů. Protože pivovarská a palírenská činnost spolu úzce souvisely – pálení z pivních odpadků či obilí bylo jeho přidruženou výrobou – byly oba objekty spojeny podzemní chodbou. Dále nechal činorodý hrabě Prokop Gervasius Gollen vystavět na náměstí ve Vizovicích 2 hospody a dalších 10 v okolních vsích, aby měl pro své moky zajištěný odbyt. A začal své podniky pronajímat. Jedním z obratných nájemců pálenice byl Mojžíš Strassmann (před 1825-1842). Za něj význam panské pálenice vzrostl natolik, že se podle údajů z roku 1843 jednalo o jednu z největších pálenic v kraji, jež zásobovala i cizí kupce. Poslední nájemce Aron Eichen podnik v roce 1859 od barona Filipa Stillfrieda odkoupil a zahájil éru soukromého podnikání v oboru. Pálenici vlastnil do roku 1888, přitom ji však dále pronajímal. Takto se v roce 1882 dostal k ředitelování pálenice Zikmund Jelínek, který zde během následujících 9 let získal nejen zkušenosti s pálením kořalky, ale i praxi hostinského. Ve stejném roce, kdy Zikmund z nájmu odešel a založil si pálenici vlastní, se do Vizovic přestěhoval 27-letý podnikatel židovského původu Karel Singer z Jindřichova u Hranic. Ten si vysokokapacitní pálenici s dlouholetou tradicí a dobrým jménem nejdřív v roce 1991 pronajímá a v roce 1895 ji od tehdejšího majitele Šimona Frische (1888-1895) odkupuje. Dává jí jméno První vizovická pálenice Karla Singera. Singerova Valašská slivovice a Medicinální jalovcová borovička zanedlouho šířily věhlas valašské pálenky daleko za hranicemi Moravy. V roce 1900 obdržel Karel Singer dokonce medaili na výstavě v Paříži a i přes nástup konkurenčních vizovických páleničářů si jak na sklonku monarchie, tak za první republiky udržel vedoucí pozici ve městě. Od 30.let 20.stol. začal vyvážet také do zahraničí, např. do Austrálie. Karlův syn Arnošt byl ve firmě prokuristou a od roku 1929 společníkem svého otce. V roce 1934 však zemřel a jeho povinnosti převzal mladší syn Bedřich. Jenže přišla 1.sv. válka a židovská továrna musela být arizována. Získala ji německá rodina bratří Pfeifferů. Bedřich Singer uprchl před okupací do Chile, ale jeho rodina včetně zakladatele podniku Karla Singera byla vyvražděna v plynových komorách v Osvětimi. Po válce se Bedřich sice vrátil, jenže znárodnění v roce 1948 znamenalo pro podnik definitivní konec, podobně jako tomu bylo u Rudolfa Jelínka.

Zelená značka zahýbá podél potoka Bratřejovka k jihu, dává sbohem všem ostatním barvám značek, krátce koukne na vrchol Doubravy (676m) s rozhlednou a bere to ulicí středním stoupáním proti proudu vody. Pod soutokem Bratřejovky s Želechovským potokem přejdete most pro pěší, dostoupáte k hlavní silnici z Vizovic do Bratřejova a hned ji přejdete. Výrazné stoupání pokračuje i v široké ulici s nekonečně dlouhou zástavbou rodinných domů. Kolem vás se čím dál více profilují svahy okolních kopců, až se nakonec ocitnete v sevření. S žádnými výhledy tím pádem nepočítejte.

Zhruba v půli osídleného údolí Želechovského potoka narazíte na stylový areál restaurace s ubytováním Valašský šenk, jenž se pyšní historií sahající až k roku 1747. To zde postavil majitel vizovického panství Heřman Hannibal svobodný pán z Blümegen kamennou budovu, která nejprve sloužila jako sirnaté lázně a lovecký zámeček, po čase jako zájezdní hostinec a střelnice. Studna, v níž je jímán minerální sirný pramen zvaný Sirkovice III, byl vybudován s největší pravděpodobností původními majiteli sirných lázní v uplynulých stoletích, jelikož pozemky byly součástí těchto lázní. Sirkové lázně v Želechově byly do roku 1885 majetkem vrchnostenským, následně je koupilo město Vizovice a roku 1913 je od města vykoupil Josef Mojžíš. V pamětech města se k tomu píše: "Vždy k ustáleným mzdám tovaryšským bývala v 16.věku přídavkem teplá lázeň, kterou platili mistři za tovaryše. Lázeň tato byla povinná a pokuta 1 groše stihla toho, kdo se vyhnul. Službu v lázních obstarávali lazebníci, kteří po lázni těm, kteří měli bolesti v zádech či v kříži, nebo kteří měli húsera, ještě tělo mastili, jiným zas krev žilou pouštěli a zvláště z jara baňky sázeli, což zvláště u starších lidí bývalo zvykem každoročním." Ve Zlínském kraji vyvěrá celkem 99 minerálních pramenů, ale jen malá část z nich je skutečně využívaná. Naši předkové přitom dovedli z léčivých účinků vody vytěžit daleko víc než my. U mnoha pramenů stály lázeňské budovy s koupelemi (např. pod malenovickým hradem). V samotných Vizovicích bývaly v době největšího rozmachu v 1.pol. 20.stol. hned troje soukromé lázně (Mojžíšovy, Švajdovy a Dudíkovy). Ty největší z nich, Mojžíšovy lázně, se proměnily právě na Valašský šenk. Koncem 19.stol. vzniklo naproti šenku, na konci posledního rybníka, tzv. trhovisko, kde se pořádaly tradiční tarmaky neboli dobytčí trhy. V té době nesl šenk název Restaurace a lázně u Mojžíšů. Krátce po skončení 2.sv. války vybudovali zlínští Sokolové naproti šenku koupaliště.

Stoupání pokračuje do hloubi údolí, zástavba řídne, ze silnice nahlížíte akorát na úbočí Janovy hory (496m) a po nějaké době dorazíte ke shluku turistických objektů při ukazateli Turistický pramen, pram. (370m). Za sebou máte 5km asfaltu a před sebou 2,5km na Chladnou studnu. Navíc zde vyvěrá upravený Turistický pramen, do něhož je voda jímána z 30m hlubokého vrtu a od roku 2004 slouží jako zdroj pro přilehlý rekreační areál. Informační panel vysvětluje, že se ve Vizovicích vyskytuje 12 registrovaných pramenů minerální vody, ovšem veřejnosti zpřístupněny nejsou.

Zakrátko přijdete k závoře a vstoupíte do lesa. Tady hezký asfalt končí. Zpevněný povrch trasy pokračuje rovně zvolna do kopce a po 0,5km od Turistického pramene naráží na rozcestí Trvajka (400m) se žlutou značkou do Slopného (5,5km). Zelená značka odbočuje doleva, uhýbá z údolí Želechovského potoka a začíná se přemísťovat středně nakloněným obloukem do údolí sousedního. Ani nemusíte hledat tu správnou lesní cestu, prostě jděte stále rovně a cesta vás sama stočí pod Doubravu (676m), jejíž vrcholek osazený stožárovou rozhlednou ostatně na mžik i spatříte. Na pohodu dojdete až ke skladu dřeva u potoka v lokalitě Za Vajíkem, načež zatočíte doprava na kamenitou lesní svážnici a pustíte se do zdolávání předposledního úseku trasy. Náročnější stoupání lesem nedává příležitost k výhledům. Jen makáte a vyhlížíte příčně jdoucí vrstevnicovou cestu s ukazatelem Chladná studna (550m) u opodál situovaného stejnojmenného pramene. Voda prýštící ze skály na Chladné studni má podle legendy léčivé účinky. Na podkladě dvou neobvyklých uzdravení – téměř slepého chlapce z Tichova a dívky z Vizovic, onemocnělé španělskou chřipkou – byla nad pramenem zbudována kaplička Panny Marie. Otec uzdravené dívky, Jan Rechlík z Vizovic, postavil u pramene v roce 1905 kamenný portál, ke kterému byla v roce 1937 přistavěna kaple se sochou Panny Marie Lurdské a konána první pouť. Zázrak je považován za výsledek hluboké úcty, pokory a lásky rodičů uzdravených dětí k Matce Boží. Poutě na Chladnou studnu byly během 2.sv. války i za komunistického režimu zakázány. Obnovení nastalo po roce 1989. V roce 1945 spadlo asi 40m od kaple sestřelené čtyřmotorové německé letadlo. V okolí bylo vše zničeno, po výbuchu hořel i les, ale na kapli to nezanechalo žádné škody. Někteří lidé to považují za další zázrak. Dnes je poutní kaple místem klidu a zamyšlení. Na upraveném prostranství byly instalovány lavičky a dřevěné kryté posezení.

Poslední 1km trasy pod rozhlednu Doubrava startuje střední stoupání lesní stezkou, odbočující pěšina doprava, ostřejší stoupání proti vrcholu kopce, rychlý pohled vzhůru na rozhlednu a stoupák po svážnici do částečně vykáceného úbočí s mladou náletovou zelení. Za zády se vám otevírá čím dál lepší půlkruhové panorama Hostýnských a Vizovických vrchů přerušované korunami pár stromů. Spatříte Jasennou, Vartovnu (651m) s rozhlednou, obloukový masiv Humence (703m), Kelčský Javorník (865m), jižní stranu Hostýnských vrchů s mřížkou dědin v podhůří (Velíková, Štípa, Lukoveček apod.), případně když máte přibližovací optiku, dá se spatřit jakoby za Vartovnou vyšší moravskoslezské horstvo s vrcholy Velký Javorník (918m), Radhošť (1129m), Kněhyně (1257m) v zákrytu za vsackou Lušovkou (875m), Smrk (1276m) či ždibec Lysé hory (1323m). Oproti výhledu z rozhledny to ale není nic.

Sledujte turistické značení, ať neminete šipku doleva na uzoučkou pěšinku odrůstající zelení, ať úspěšně docílíte horského sedla s rozcestníkem Pod Doubravou (607m). Zelená značka tady po 8km od vizovického náměstí končí, přičemž se dá pokračovat po modré 400m ostře do kopce k rozhledně, na Spletený vrch (3,5km), k hájovně do Horní Lhoty (6,5km) nebo opačným směrem pod Suchý vrch (2,5km) a do Lidečka (17,5km). Sedlem pod Doubravou prochází silnice Vizovice – Loučka, je tu malé improvizované parkoviště, malé odpočívadlo, velká mapa a několik infopanelů. Jinak je potřeba říci, že se tomuto sedlu říká Barák a že je po Syrákově druhé dopravně nejvýznamnější horské sedlo na Vizovicku. No a teď už vzhůru po modré značce na rozhlednu!