Vizovice, nám. BUS (?) - Chrastěšovský podjezd (300m) – Nad Chrastěšovem (427m) – Oškerova Paseka (478m) – U Syrákova (520m) – Syrákov, rozc. (565m) – Hranice, sedlo (506m)

Červená trasa přes horskou samotu Oškerovu paseku je 9,5km dlouhá, dobře značená a vede z větší části do kopce. Není nijak zvlášť atraktivní, protože skýtá pouze jeden slušný výhled na Vizovice. Spíš je taková odpočinková. Cyklisti, pozor na těžbou poškozené úseky!

* * *

Osada Vizovice byla založena již v době pohanské, tedy ještě před rokem 864. Poprvé je však zmíněna až v zakládací listině mužského cisterciáckého kláštera Smilheim z roku 1261, kdy už byla osadou trhovou. Klášter založil Smil ze Střílek, hodonínský šlechtic, který si získal přízeň moravského markraběte Přemysla Otakara II. a ten mu odměnou daroval rozsáhlé území ve Vizovických vrších a Chřibech. Smilheim měl zaštítit hospodářskou a duchovní správu ve 25 stávajících vsích na Vizovicku, zatímco Smil pobýval na svém hradě ve Střílkách. Po jeho smrti připadlo Vizovicko nazpět králi. Roku 1314 poplenilo klášter i klášterní statky vojsko uherského velmože Matúše Čáka Trenčianského. Roku 1418 vyplenila klášter okolní husitská šlechta a v kraji dostali prostor evangelíci. Poslední husitské pustošení v roce 1424 způsobilo úpadek kláštera a jeho úplný zánik v polovině 80.let 15.stol. Roku 1466 povýšil Jiří z Poděbrad Vizovice na městečko. V roce 1483 získávají právo k držbě Vizovic páni z Kunštátu, vzdálení příbuzní zakladatele Smila. Jan Kuna z Kunštátu udělil Vizovicím městský znak vycházející z erbu Kunštátů. V roce 1531 získává městečko právo vařit a prodávat pivo. Roku 1549 získávají Vizovice bohatí páni z Boskovic. Jetřich Dobeš Černohorský z Boskovic v roce 1565 ustanovil, že vdovy a sirotci nebudou nuceni k panské službě v klášteře ani ve dvorech a propustil z roboty všechny mistry i tovaryše řemesla soukenického. Roku 1567 koupil panství Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan u Prahy, který nechal v opevněném areálu starého kláštera vybudovat mezi lety 1568-1570 zámek Nový Smilheim. Jediným jeho dobrým počinem však bylo, že roku 1570 požádal císaře Maxmiliána II. o povýšení Vizovic na město a o udělení práva každoročního konání dvou jarmarků. K poddaným se jinak choval velmi tvrdě, nerespektoval jejich výsady, bránil jim v užívání "vizovských nerozdílných hor", nutil je do nových robot a nechal pobořit jejich pivovary a mlýny. Poddaní z Vizovicka si na pana Kavku stěžovali až u císaře, který roku 1573 rozhodl v jejich prospěch. Zostuzený Kavka proto raději Vizovice obratem (1574) prodal Anně Kropáčce z Nevědomí. Ta dala svým obcím do opatrování sirotčí peníze, právo brát a prodávat dřevo z bukových lesů a povolila obsazovat fary kněžími evangelického vyznání. Mezi lety 1584-1594 vlastnil Vizovice rytíř Václav Tetour z Tetova. Od něj panství kupuje uherský feudální šlechtic Emerich Dóczy de Nagy Lucsie. Dóczy začal po uherském způsobu potlačovat náboženské svobody většinově evangelického obyvatelstva a byl jedním z původců následného valašského povstání. Pro usnadnění rekatolizace se roku 1600 vzdal patronátního práva nad kostely ve Vizovicích, Jasenné a Pozděchově ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Františka Dietrichsteina, který sem poslal jezuitské kněze. Vizovjané odmítli chodit do kostela a platit desátek na vydržování kněze, odnesli ornáty a bohoslužebné náčiní na radnici a nechtěli je vrátit. Nepomáhaly ani tresty. V roce 1617 řešil vizovický spor císař Rudolf II. a zemský soud povolil evangelického kazatele. Situaci obyvatel zhoršily i několikeré nájezdy protihabsburských povstalců z Uher a válečné operace třicetileté války. V roce 1620 započaly valašské bouře, do jejichž čela se postavil evangelík Jan Adam z Víckova, pán na Lukově, a vyhnal Dóczyho do Uher. K roku 1662 stálo ve Vizovicích 50 domů. Roku 1663 vpadli na Moravu Turci a Tataři. Ve Vizovicích spálili 13 domů a zabili 15 lidí. Poslední dědička rodu, toho času už stařičká vdova Zuzana Dóczy postoupila pod nátlakem Vizovice roku 1678 sekretáři české dvorské kanceláře Gervasiusi Vilému rytíři z Gollen. Při vpádech kuruců (uherských povstalců) v letech 1680 a 1683 bylo 21 obyvatel zabito a vypáleno 24 domů včetně zámku, fary a školy. V roce 1708 kuruci 15 osob zabili, 13 zranili, 12 odvlekli do zajetí a způsobili veliké škody na majetku. Roku 1710 převzal panství Prokop Gervasius z Gollen, který nastartoval hospodářský růst zbudováním několika hospodářských dvorů, mlýnů, vinných sklepů, hospod, ve Vizovicích zřídil cihelnu, v Želechovicích papírnu, v Jasenné vápenné pece a v údolí Želechovského potoka založil sirné lázně. Dost se tím zadlužil. A pak udeřilo velké sucho, neúroda a vichřice (1711), krupobití a velká povodeň (1712), takže poddaní nebyli schopni platit daně. Roku 1742 přišla sedmiletá válka, kdy si procházející pruští vojáci nakradli, co mohli a v následujících letech museli obyvatelé Vizovic ještě poskytovat ubytování rakouskému vojsku. Různými zákazy na ně tlačili též jezuité. Zchudlé panství bylo roku 1746 prodáno v dražbě podobně zchudlým Minkvicům z Minkvicburku za 176 tisíc rýnských zlatých a hned nato je odkoupil olomoucký duchovní Heřman Hannibal svobodný pán Blümegen. Ten nechává na místě vyhořelého zámku Nový Smilheim postavit mezi lety 1750-1757 současný zámek. V roce 1777 opět propukají náboženské nepokoje. Jezuité podvodem získali doznání skrytých evangelíků (ve Vizovicích 280 lidí), podvedený lid odmítl poslušnost církevním i vrchnostenským úřadům a do Vizovic byla kvůli vyšetření události poslána vojenská asistence. Na jaře 1781 založila hraběnka z Blümegen v sousedství zámku klášter Milosrdných bratří, kteří měli pomáhat chudým a nemocným. V roce 1791 udeřila na město choroba podobná moru v důsledku neúrody a bídy. Mnoho obyvatel zemřelo. V lednu 1792 vyhořelo 10 domů na náměstí. V roce 1814 postihla město velká povodeň, která odnesla nebo zničila množství domů. V roce 1836 udeřila cholera, jíž padlo za oběť 263 obyvatel. Téhož roku získává panství rakouský šlechtic a politik Filip svobodný pán z Ratěnic a ze Stillfriedu. Ten uspořádal sčítání obyvatelstva (k roku 1843 zde žije 2528 obyvatel), umožnil Vizovjanům vykoupit se z roboty, zřídil pohraniční finanční stráž a četnickou stanici. V červnu 1848 se konaly první volby starosty a radních. V roce 1866 způsobila procházející pruská a rakouská vojska velkou epidemii cholery. Následovalo dlouhé období požárů (1877, 1879, 1887, 1890, 1894), povodní (1891, 1900) a jedna mimořádně krutá zima, po níž následovalo sčítání lidu. K roku 1900 se tu uvádí 2706 obyvatel, z toho 74 Židů. 1.sv. válka přinesla Vizovicím 48 obětí. Víc než 40 Vizovjanů bojovalo v československých legiích v Rusku, Francii a Itálii. Roku 1926 bylo město elektrifikováno a 24.6. 1928 je navštívil T.G. Masaryk. Během 2.sv. války působila ve Vizovicích odbojová organizace Obrana národa a jeden z oddílů 1.čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Odboji vydatně pomáhali i lékaři z místní nemocnice. V partyzánských řadách zahynulo 11 občanů Vizovic, 2 v zahraničních armádách a 49 místních Židů v koncentračních táborech. Krátce před osvobozením sem bylo umístěno zvláštní německé komando SS Einheit Josef cvičené pro boj s partyzány. V roce 1950 byly při kopání kanalizace v prostoru mezi zámkem a kostelem učiněny archeologické nálezy středověké keramiky, 3 hroby, gotické oblouky a výžlabky zdobené kameny. Nejvýznamnějšími historickými památkami ve Vizovicích jsou kromě zámku barokní děkanský kostel sv. Vavřince (1792) či sloup Bolestné Panny Marie (1690) na náměstí. Vizovice jsou městem s tradicí figurálního pečiva, pálení slivovice, proslulou palírnou Rudolf Jelínek, soutěží v pojídání švestkových knedlíků, kulturními akcemi Trnkobraní a rockovým festivalem Masters of Rock.

Červená turistická trasa začíná u autobusové zastávky ve spodní části vizovického náměstí u košatého rozcestníku Vizovice, nám. BUS. Jiné trasy odtud vedou: žlutá do Pozděchova (8,5km) nebo pod Suchý vrch (2,5km), zelená do likérky R. Jelínek (2km) nebo pod Doubravu (7,5km), modrá do Slušovic (5,5km) nebo na Syrákov (8km) a červená do Horní Lhoty (10km). Vaše červená ukazuje na Vsetín (22,5km), nicméně nejbližší úsek pod chrastěšovský podjezd měří pouze 1km a je značen červeno-modře.

Vemte to ve směru šipky podél zdi kulturního domu a po chodníku sledujte hlavní silnici na Vsetín. Přejdete most přes Dřevnici a na následující odbočce to vezmete mírně doleva. Tady vás značka pošle do vysokého náspu a nahoře objevíte skrytou širokou stezku. Vypadá sice jako obyčejná polňačka zasazená mezi zahradami, ovšem ve skutečnosti jde o úsek Baťovy nedokončené železniční trati Vizovice – Valašská Polanka. Podle prvních plánů Baťovy kanceláře vypracovaných v roce 1928 mělo železniční spojení ve Vizovicích navazovat na stávající trať Otrokovice – Zlín – Vizovice z roku 1899 a spojovat Baťovy závody s jejich pobočkou v Púchově. Tomáš Baťa ve své knize vypočítává, že pokud by provoz na soukromých drahách Otrokovice – Vizovice a Moravské západní dráze, kde dopravu provozovala státní společnost, byl předán jeho společnosti, z úspor v provozu a ze soukromých zdrojů by vybudoval 85km nových tratí bez jakéhokoliv státního přispění. Baťa dokonce navrhoval napřímení hlavní trati Praha – Púchov, což mu ovšem rozhodující státní orgány zamítly. Baťovy společnosti tak aspoň skoupily akcie místních drah a roku 1931 převzala Baťova nově vzniklá společnost OZVD otrokovicko-zlínsko-vizovickou dráhu. V roce 1934 byla bez koncese zahájena stavba drážního tělesa v úseku Vizovice – Pozděchov. Koncese byla Baťovi dodatečně udělena v roce 1937 s tím, že stavbu dokončí do roku 1942. Práce však přerušila 2.sv. válka a po znárodnění OZVD se dokončení trati odkládalo tak dlouho, až bylo 17.2. 1951 definitivně zrušeno. V roce 2000 přišel nápad záměr oživit a v roce 2004 vznikla studie proveditelnosti. Zástupci dotčených obcí však příliš nadšení neprojevili. Trať Vizovice – Lutonina – Jasenná – Ublo – Bratřejov – Pozděchov – Prlov – Lužná měla mít délku 17,67km, měla být jednokolejná, elektrifikovaná, s nejvyšší traťovou rychlostí 90 km/hod., u Bratřejova měl vzniknout 31m vysoký viadukt a u Valašské Polanky 320m dlouhý tunel. Nic z toho však nebude. Nedotažený násep je dnes využit jen jako turistická zajímavost.

Na konci vizovického železničního tělesa visí ukazatel Chrastěšovský podjezd (300m). Červená šipka teď ukazuje 3km nad Chrastěšov, modrá pokračuje po náspu 3,5km do Jasenné a opačným směrem 6,5km do Slušovic. Přes zeleň je odtud také trochu vidět část hlavního hřebene Vizovických vrchů.

Značka schází z náspu na asfaltku, mimoúrovňově míjí železniční podjezd a pokračuje rovně mezi rodinné domy, kde se hned pouští do středního stoupání. Asfaltka směřuje po hřbetu kopce mezi louky nad Chrastěšovem a sleduje protilehlé Chrastěšovské paseky s vrchem Chrasť (433m). Víska Chrastěšov je místí částí Vizovic a známá je tím, že se v lokalitě Padělky (není z turistické stezky vidět) našel osamocený středohradištní objekt pravděpodobně výrobního charakteru z období pravěku a středověku. Kamenná destrukce zkoumaného objektu obsahovala zlomky keramiky, kousky mazanice, zlomek železného předmětu, drobné uhlíky a poměrně velké množství kovářské železné strusky, z čehož se usuzuje na jeho kovozpracovatelskou funkci. Dnes se na tom místě rozkládá louka a sad.

Během stoupání se vám za zády postupně rozevře půlkruhový výhled na Vizovicko. Jasný je vizovický dolík s kostelem a zámkem, za městem se táhnou Vizovické vrchy s nejbližší Janovou horou (496m), v perimetru zastavěného území města stojí také vrch Doubrava (676m) s kovovou rozhlednou, stranou se nachází nenápadný Klášťov (753m) a ještě více do strany se roztáhne hřbet Vartovny. Nahoře pod lesem vám pak stezka nabídne i pohled na druhou stranu za Janovu horu, na oblý travnatý Hrubý vrch (483m), na výhledový Drdol (540m) a za nimi situovaný shluk nejvyšších vrcholů Komonecké části Vizovických vrchů, složený ze Slavického kopce (624m), Komonce (672m) a Hvězdy (655m).

Značka vejde postranním vstupem do lesa a pozvolným tempem dostoupává ke kótě 436 m.n.m., kde se spojují dvě lesní cesty. Poté pokračuje po rovince nebo mírným stoupáním prořídlým hřbetem hory, obkružuje Chrastěšov a zastavuje se až u odpočívadla při rozcestníku Nad Chrastěšovem (427m). Tady směrovka přikáže zatočit ostře doprava na Oškerovu paseku (1,5km) a stoupat středně vzhůru proti bezejmennému zalesněnému vrcholku (488m). Pravotočivým obloukem tu překonáte úboční rozbitou svážnici plnou kaluží a ve zploštělé vrcholové partii vyjdete z lesa na horskou samotu.

Samotu Oškerova paseka tvoří malebný shluk domků na kótě 480 m.n.m. a je odtud jakýs takýs výhled na jihovýchodní hřbety Hostýnských vrchů či na vršky v okolí Jasenné. Na stromě visí cedule Oškerova paseka (478m), jejíž červené hroty ukazují 5,5km do Vizovic, opačným směrem 2,5km k Syrákovu a 18km na Vsetín. Opodál se nachází památník s textem: „Paseka partyzánské rodiny Oškerových umučených fašisty 1.5. 1945“. Informační panel Portášské naučné stezky vám ve stručnosti vysvětlí, co se tu krátce před koncem 2.sv. války stalo. „Odlehlost pasek tehdy lákala partyzány operující v okolních lesích, takže byli u hospodáře Františka Oškery častými hosty. Jeho 16-letý syn Alois dokonce působil jako spojka s další partyzánskou skupinou ve Fryštáku. To nemohlo uniknout nacistům, kteří brzy na jaře 1945 celou rodinu zatkli. Nejenže u nich našli tajnou vysílačku, ale od udavače Švandy věděli i o tajné práci Oškerova syna. Rozhodli se ho proto využít při trestné akci proti nedaleké obci Prlov. Alois Oškera byl podrobnem drastickým výslechům. Vytrvalým mučením a vyhrožováním smrtí celé jeho rodině ho nacisté donutili, aby při zátahu v Prlově označil partyzány a jejich spolupracovníky. Při razii Jagdkomanda z Vizovic a speciálně cvičené slovenské skupiny SS Einheit Josef bylo 23.4. 1945 brutálně zavražděno celkem 21 lidí z Prlova a okolních vesnic. Aloisi Oškerovi a jeho rodině nacisté slíbili milost, ale po vypálení Prlova se po nich slehla zem. Až 15.5. se v parku u vizovického zámku, kde za války sídlilo Jagdkomando, začala propadat hlína. V zákopu asi 70cm širokém a 3m dlouhém byl objeven společný hrob 7 osob – kromě Jiřího Turýna z Prlova a Jana Vičíka ze Všeminy mezi nimi byli také manželé František a Františka Oškerovi z Dešné a jejich synové Bohuslav, Alois a Josef. Byli popraveni na místě střelou do týla pravděpodobně 1.5. ve 20hod., kdy místní lidé zaslechli z parku střelbu. Všichni pak byli pochováni 17.5. před kostelem ve Všemině.“ Oškerovi měli dceru Marii, která byla v té době již vdaná a bydlela jinde, takže přežila. Ta po válce vydala svědectví, že už v roce 1943 našli na pasekách útočiště cikáni z Veselé – Holomek, Můrek a Blažej. V roce 1944 přechovával její táta v úkrytu mezi dvěma stěnami kapitána Vasila, komisaře pro Zlínsko, který padl 2.5. 1945 v boji při osvobozování Vizovic. Sám František Oškera, jeho synové i zeť Matyák byli aktivní partyzáni. Zúčastňovali se mnoha akci, např. přepadení německého velitele na Veselé nebo likvidace zrádců v Rakové. Dne 10.4. 1945 v 1hod. v noci prý vtrhlo SS komando do domu Oškerových, právě když se partyzáni vrátili z akce. Pistole ještě ležely na stole, nedalo se tedy zapírat. Sebrali tehdy celou rodinu kromě 90-letého dědy a odvedli je do hostince ve Všemině, kde sídlilo místní německé velitelství. Ráno je pak odvezli do školy do Slušovic k výslechu a odtud malým otevřeným autem do Vizovic. Tam byli v bývalé věznici okresního soudu vězněni jako rukojmí za Vizovice. Kdyby se partyzáni rozhodli věznici napadnout a zadržené osvobodit, byly by vypáleny celé Vizovice a všichni obyvatelé postříleni. Mariin manžel měl osvobození připraveno, avšak nedostal k němu souhlas sovětského velitele. Oškerovi byli hrubě týráni. Na jejich tělech se našly spálené a vytrhané nehty. Stejně nepromluvili. Tedy až na naivního 16-letého syna Aloise. Na prvního máje byli po jednom zastřeleni ranou do týla a lehce zahrabáni do kulometného krytu v zámecké zahradě. Tam je objevil zahradník, kterému přišlo podezřelé hejno much nad čerstvým zásypem. Spolu s nimi tam ležel mladý partyzán Jan Vičík a hospodář z Prlova Jiří Turýn, kterého Němci před vypálením vsi přinutili odvést nakradený prlovský dobytek do Vizovic. Stolař Lutonský zhotovil 6 rakví. Těla Oškerových a Vičíka byla následně odvezena ke strýci Janu Oškerovi do Všeminy a za účasti příslušníků odboje, spolků, hasičských sborů a lidí z celého okolí pohřbena ve společném hrobě před kostelem.

Trasa vede přes dvorek roubené chalupy, kol druhého domu, přestavěného zřejmě z nějakého hospodářského stavení, a pokračuje na kraj zahrady, kde je v zemi zasazen starý hraniční kámen obce Dešná, kam paseka katastrálně spadá. Uježděná přírodní stezka vstoupí opět mezi stromy a mírným klesáním se dává na pochod do blízkosti dalších chalup. Nato sbíhá středně dolů po asfaltce do sedla s nepodstatnými výhledy na nejbližší bezejmenné vrchy.

Zatímco asfaltka směřuje ze sedla dolů do Jasenné, značka se odklání nalevo na lesní svážnici a počne stoupat středním, posléze i ostřejším úhlem vzhůru k vrcholu bezejmenného kopce (578m). Asi po 1km se dostanete na zarůstající podvrcholovou mýtinu bez výhledů, kde sklon stoupání zmírní, stezka se lehce přehoupne přes nejvyšší bod a začne zas zvolna klesat. Krátce nato potkáte v těžbou narušeném lese ceduli U Syrákova (520m). Tady se k vaší červené turistické značce připojí žlutá ze Všeminy (3km) na Syrákov (1km) a spolu s ní seběhnete 0,5km po rozbité lesní cestě plné kaluží k rozcestníku Syrákov, rozc. (565m). Do cíle zbývá poslední 1km.

Červené značení sleduje chvíli středně stoupající křivku hřebene, načež se levotočivým obloukem vyhne vrchlíku Na Strážích (595m), podejde stožárový vysílač a udusanou pěšinou sklusává lesem středně dolů. Dík těžbě se místy otevřou i průhledy do krajiny, třeba do Vsetínských Beskyd (pozornější z vás zaznamenají v dáli Radhošť) nebo opačným směrem na Všeminu pod svahem Miluchova (506m), na část hřbetu Sýkornice (584m), trojvrší Mladcovských kopců (423m), zlínskou Tlustou horu (458m) s vysílačem a v dálce pohoří Chřiby.

S blížícím se cílem se lesní cesta dostává do otevřenější krajiny. Tu juknete napravo do úbočí kopce Na Dílech (635m), tu spatříte nalevo pramennou oblast Všeminky nad Všeminou, přilehlé svahy Kopřivné (625m), Sobolice (515m) a Miluchova (506m), znova dohlédnete až k Tlusté hoře a do Chřibů, a pak už se mezi lukami objeví horní konec obce Liptál a silnice z Liptálu do Všeminy. Říká se, že na hranici jejich katastrů byl popraven kněz zvaný Benýšek a podle pověsti tu straší jeho bezhlavý duch. Finální rozcestník Hranice, sedlo (506m) stojí každopádně na druhé straně silnice a nabízí možnost pokračovat dál po červené na Kopřivnou (1,5km).