Pod Svéradovem (658m) – Pozděchov, okraj (515m) – Pozděchov, host., BUS (499m) – Tanečnice, rozc. (600m) – Ublo, rozc. (412m) – Nad Hodišovem (422m) – Vizovice, nám., BUS (?)

Žlutá trasa ze sedla pod Svéradovem do Vizovic je vhodná pro užití po kratších úsecích a ke kombinování s jinými trasami. První sestupná část vás po předchozí túře přivede k autobusu, druhá část mezi Pozděchovem a Ublem vás obohatí o hezké výhledy, podobně jako třetí část přes šibeniční vrch, kterou lze slepit do okruhu přes Klášťov. Výhledová panoramata jsou ostatně největší devizou této 11km dlouhé trasy. Nevadí-li vám opakovaná náročná stoupání, dá se to projet i na horském kole.

* * *

Na počátek žluté turistické trasy v horském sedle pod Svéradovem se dostanete jedině pěšky, a to po modře značené hřebenovce vedoucí na Klášťov (2km) či na Bařinku (1km), případně když vyjdete po zelené z Ploštiny (2km). Lesní křižovatka Pod Svéradovem (658m) nabízí pochody do všech stran. Pakliže jste už po předchozí túře dostatečně spočinuli, přečetli si informační panely naučných stezek a využili nadstřešeného odpočívadla, můžete se pustit po žluté trase k okraji Pozděchova (1,5km).

Dobře značená stezka po lesní svážnici klesá rychle dolů a vlevo si drží rýhu potoka. Takto po nějakých 600m sestoupá až k soutoku s Pozděchůvkou, kde se nachází sklad dřeva, vodárna a panel Naučné stezky Vařákovy Paseky II pojednávající o Pozděchově. Jednak jsou zde jmenovány místní přírodní památky a zajímavosti, jednak se dozvíte, že původní zástavba obce byla bez ladu a skladu a že v obci s cca 600 obyvateli stojí dva kostely. Vyjdete z lesa a hned zkraje narazíte na sjezdovku s vlekem. Svah je uměle zasněžován a vybaven osvětlením pro večerní lyžování.

Dlouhá štreka do centra obce má asfaltový povrch a vesměs mírně klesající charakter. Od úpatí Svéradova se chvíli nabízí pohled vpřed na vrch Tanečnice (601m), ale pak už zapadnete mezi domy. V půli vsi přibíhá z odbočky modrá turistická značka od Trubisek (2km), načež spolu od ukazatele Pozděchov, okraj (515m) pokračují modrá se žlutou do 1km vzdáleného centra, kde vás u zastávky čeká cedule Pozděchov, host., BUS (499m). Modrá pak pokračuje na Vartovnu (5km) a žlutá na Tanečnici (2km).

Obec Pozděchov vznikla sloučením údolní osady Pozděchov a vrchařské osady Svéradov (či Svěradov), která ležela na horním toku Vláry a později zanikla. K založení došlo už asi v 11.stol., kdy bylo moderní dávat novým vsím koncovku "-ov". Předpokládá se, že majitelem katastru byl nějaký Pozděrad řečený Pozděch. Písemně je Pozděchov poprvé zmíněn v zakládací listině vizovického kláštera z roku 1361 pod názvem Pozehow. V půli 16.stol. tu stálo 18 usedlostí. Ves řídil fojt určený majitelem vizovického panství. V roce 1644 bylo 5 místních obyvatel popraveno za aktivní protihabsburský odbor. Po třicetileté válce (1648) tu zůstalo jen 18 rodin. Roku 1663 byl celý Pozděchov vypálen Turky a do začátku 18.stol. čelil opakovaným nájezdům kuruců (uherští protihabsburští povstalci) a tatarů. Během 2.sv. války spolupracovalo mnoho usedlíků s partyzány. Na počet obyvatel má obec netypicky dva kostely – katolický kostel sv. Jiří byl dokončen v roce 1710 a v roce 1890 byl vysvěcen kostel evangelický. Na katastru se nachází též šlechtický lovecký zámeček Trubiska, blízko něj vyvěrá sirný pramen, je zde i pár uměle vybudovaných rybníků a chráněná stanoviště šafránu bělokvětého.

Středem obce prochází silnice Vizovice – Valašská Polanka, je tu obecní úřad, hospoda, autobusová zastávka a kamenný kříž z roku 1914. Žlutá turistická trasa míří rovnou za nosem ke kostelu sv. Jiří, jenž dal mezi lety 1700-1710 vystavět majitel vizovického panství hrabě Prokop Gervasius z Gollen. Jeho erb dodnes visí nad hlavním vchodem. Kostel stojí ve svahu nad hospodou, pravděpodobně v místě staršího kostela, neboť existence pozděchovské fary je dokladována již k roku 1549. Jedná se o běžnou jednolodní orientovanou stavbu s odsazeným, polygonálně zakončeným kněžištěm a hranolovou věží. Dle informačního panelu jsou vnitřní prostory zaklenuty křížovou klenbou a presbytář završen výsečemi. Uvnitř se nachází dva oltáře a vysoko položená kazatelna. Do roku 1858 se zde používaly pouze přenosné varhany, jež byly vyměněny za plnohodnotné varhany z dílny zlínského varhanáře Antonína Daniela Hanačíka mladšího, které však byly v 70.letech 20.stol. vyměněny za second hand kus z dílny uherskohradišťského varhanáře Josefa Haukeho z roku 1888 z kostela v Želechovicích. Barokní kostel sv. Jiří v Pozděchově je chráněnou kulturní památkou České republiky.

Asfaltová silnice už od hlavní silnice stoupá značně intenzivním sklonem vzhůru, v úrovni kostela krátce zmírňuje, jenže pak nabírá znova na intenzitě a funí otevřenými pastvinami pod Tanečnici. Čím výš se dostanete, tím lepší výhled na panorama Pozděchova a jeho okolí budete mít. Ideálním orientačním bodem v krajině je pochopitelně kostel sv. Jiří, jakoby vedle něj ale víc vzadu lze zahlédnout kostel evangelický a jinak už jen kopce. Stojíce čelem ke kostelu vidíte v popředí směrem doleva bezejmenný vrch (517m) a směrem vlevo dozadu a taky všechno směrem doprava je hlavní hřebenovka Vizovických vrchů vymezená údolím Bratřejovky. V přímce za kostelem se tyčí Javorník (720m), od něj doleva dozadu ční Hradisko (773m) a přidružená horská masa Radošova (757m), opačným směrem se pozděchovské louky zvedají ke Svéradovu (737m), hřeben pokračuje do méně výrazného, byť vyššího Klášťova (753m), který je nejvyšší bodem vizovické vrchoviny, a dál drobnou vlnovkou přes vrchlík Doubravy (676m) se stožárovou rozhlednou až kamsi po vytrčenou Hvězdu (655m) a vysoký Komonec (672m).

Zpevněná cesta se pod hřebenem Tanečnice přimyká k okraji lesa, podchází vrchol travnaté kóty (581m) bez názvu a stáčí se v mírném úklonu k usedlosti Dolina, posazené v mělkém sedle nad pramenem V Dolině. Vedle usedlosti roste památný strom Peškova lípa. Tato lípa velkolistá je chráněna od 17.7. 2002, má 22m na výšku a obvod kmene 507cm. V úrovni betonové skruže s vodou vás stopne info tabule s fotkami významných pozděchovských stromů a na ní umístěná šipka vám přikáže zabočit kol studny doleva.

Trasa pokračuje k západu, po vyšlapané stezce střídavě mírným, ostřejším a středním úhlem stoupání. Značená je výborně. Připravte se však na to, že se hodně klikatí a místy vede skrz mlází. Na pomezí lesa a horské louky visí pak na stromě rozcestník Tanečnice, rozc. (600m). Žlutá směrovka ukazuje 2km do Ubla, ovšem kdybyste změnili názor a chtěli se vydat na Vartovnu, můžete tak učinit díky zelené spojnici dlouhé 1,5km. Z kraje lesa u rozcestí lze vidět směr této trasy k usedlosti Závratě, přes travnatý Vrch (574m) k zátylku hlavního hřebene, ba i kopce mezi Prlovem a Valašskou Polankou.

Tanečnice je nejvyšší bod v předhůří Vartovny, takže se z ní půjde už jen dolů. Po nějakých 200m vyjdete z lesa na rozlehlou horskou louku s posedem. Široká sešlapaná stezka vás vyvede na otevřené prostranství a nabídne další dávku panoramatických výhledů. Tentokrát jsou otočeny na Vizovicko a k Hostýnským vrchům. Útržkovité pohledy k Tlusté hoře (458m) nad Zlínem, k hrbolkům Mladcovských kopců (423m) či k vzdáleným Chřibům se prolnou do panorama vrchoviny nad Vizovicemi, spatříte řetízek údolní obce Jasenná, hřbet Humence (703m) a vlastně celou jižní a centrální část Hostýnských vrchů s výraznou Čerňavou (844m). Nato se otevře výhled doleva na údolí Bratřejovky a na dlouhý hřeben Vizovických vrchů od Svéradova (737m) přes Klášťov (753m) a Doubravu (676m) po zadní výrazný dvouvrchol Komonec (672m) – Hvězda (655m). Nakonec se ještě otočte a zahlédnete hřeben Vartovny (651m) s válcovou rozhlednou.

Na výspě travnatého hřbetu pod Tanečnicí se nachází větší zastřešený altán s lavičkami zvaný U Hrušky. I od něj jsou pěkné výhledy, zejména na obec Bratřejov a vrch Klášťov. Pak už uježděná polňačka nabere rychlý spád. Před vkročením na panelovou cestu odbočí žlutá značka skrz remízek na jinou stezku vyšlapanou v trávě a mezi ohraničenými pozemky sklesává do obce Ublo. Tady pod prvními domy přejdete most nad tělesem plánované železniční trati předělané na obyčejnou asfaltovou cestu a sejdete na hlavní silnici napříč obcí. Jen o pár metrů dál visí na sloupu poblíž hospody U Zemské osy cedule Ublo, rozc. (412m). Žlutá směrovka tu ukazuje 2km nad Hodišov a zelená 4,5km na Klášťov.

Ublo vzniklo s podporou vizovického cisterciáckého kláštera Smilheim, založeného roku 1261 Smilem ze Zbraslavi a Střílek, jenž dostal velké území ve Vizovických vrších jako odměnu za své služby pro Přemysla Otakara II. a prostřednictvím kláštera se zasloužil o jeho kolonizaci. První písemný dokument o obci pochází z června 1450 a vizovický opat Matyáš se v něm spolu s převorem Prokopem, podpřevorem Mikulášem i celým konventem zavazují, že prodají fojtovi Bartoňovi fojtství ubelské, a to za cenu 4 hřivny. Bartoň s manželkou Lidkou a třemi syny je měli užívat doživotně. Fojtství mělo disponovat lánem půdy, krčmou a mlýnem. Lidé se zde živili převážně drobným zemědělstvím, ovocnářstvím a chovem dobytka. Ubelské pečetidlo z roku 1780 vyobrazující tokajícího tetřívka zároveň naznačuje tehdy hojný výskyt tohoto dnes již vzácného kura. Do roku 1884 chodily děti do školy v Jasenné. Až potom, co se cestou do školy utopila v jasenském potoce holčička, byl učiněn krok ke stavbě školy vlastní. Přesto většina rodičů upřednostňovala nad školní docházkou pomoc dětí při práci na poli a pasení dobytka. Významnou událostí v obci byla blesková noční povodeň ze 7.6. 1891, která způsobila nebývalé škody na domech i polích, a to přesto, že Ublo je nejvýše položenou obcí na Vizovicku a lidé si dělají legraci, že ubelské kachny se ani plavat nenaučí, když všechna voda hned steče pryč. Vždyť také název obce je odvozen od staroslovanského „gbl“, což znamená „pramen“. Během 2.sv. války spolupracovali Ubelští s partyzány a hrozil jim stejný osud jako lidem z vypálených lokalit Ploština či Prlov. Brzký příchod Rudé armády dne 4.5. 1945 však plány nacistů zhatil. Ublo sice krom památníku obětem války postrádá obvyklé kulturně-historické památky, zapsalo si však archeologický nález spon a bronzové sekyrky s tulejí z dob lidu popelnicových polí, jež byly vyorány na poli pod prastarou hrušní. Obcí prochází adaptované těleso nedokončené baťovské železnice, jejíž kuriózní součástí je 13.575mm dlouhý tunel UBlanka, a též zemská osa, která se ve zdejší hospodě pravidelně promazává.

Památník osy české země najdete pod schody do hospody. Hned za rohem se žlutá turistická značka vydává doprava a stoupá zprvu mírným, posléze ostřejším sklonem do luk nad Ublem, odkud lze spatřit zdolanou Tanečnici (601m), Vartovnu (651m) či Svéradov (737m) s Javorníkem (720m). Sotva překonáte nejvyšší bod, čeká vás pozvolné klesání lesním porostem na louku nad rozcestím Nad Hodišovem (422m), odkud nahlédnete na obec Lhotsko, na vrch Doubrava (676m), na samostatnou Janovu horu (496m), vrchlík vzdálenějšího Drdolu (540m) a samozřejmě na travnatou Šibenici (421m) přímo před vámi, která bude posledním vašim zastavením před sestupem do Vizovic.

Směrovka v sedle ukazuje 8,5km zpátky pod Svéradov a 2,5km vpřed do Vizovic. Asfaltový koberec vás povede středně vzhůru podél louky s výhledem na Chrastěšov vmáčknutý mezi bezejmenné vrchy, na horní konec Jasenné, vysílač na vrchu Na Strážích (595m) nad Syrákovem a doprava jdoucí vlnovku bezejmenných výčnělků napojených do Vartovny (651m). Sotva se přehoupnete přes horizont, stane se výhled ještě hezčím. Konečně spatříte vizovický dolík s budovou zámku a kostelem, napravo přilehlé údolíčko Lutoninky a svahy Chrastě (433m), nalevo zas údolí Bratřejovky a hlavní hřeben Vizovických vrchů, no a v středu Janova hora s Drdolem a protáhlá packa s Tlustou horou vyznačující polohu Zlína.

Střední klesání po asfaltové přímce vás přivede k vyhlídce nad městem. Pár metrů bokem cesty tu stojí kříž, pár laviček a velký informační panel, kde se dočtete, že vrch Šibenice se takto nejmenuje bezdůvodně. Podle historických map se totiž právě na místě vyhlídky nacházelo před více jak 250 lety popraviště. Popravní místa se budovala zpravidla na návrších nebo v blízkosti hlavních cest a jejich křižovatek. Podoba vizovické šibenice není známa, protože vyobrazení na mapě je jen schématické. Zpravidla se jednalo o 2 nebo 3 dřevěné sloupy, na které byly položeny trámy. V některých městech měly šibenice zděný základ. Výkon středověkého hrdelního soudnictví byl výsostným právem panovníka, který jej delegoval na lokální majitele jednotlivých panství. V případě Vizovic bylo toto privilegium vloženo roku 1261 do rukou cisterciáckého kláštera Smilheim, přesněji do rukou opatem vybraného rychtáře. V nejasných či složitých případech se rychtář obracel o radu k purkmistrovi a městské radě ve Zlíně, později do královského města Uherské Hradiště a od roku 1707 směl brát naučení pouze od pražského apelačního soudu, jenž byl zároveň konečnou odvolací instancí. V soupise městských písemností z roku 1707 se objevuje "kniha černá aneb kriminální", která obsahovala jednotlivé projednávané případy. Vizovický městský soud zajišťoval trestání nejzávažnějších deliktů pro území celého panství (jednotlivé vesnice za to odváděly poplatek zvaný "krevné"). V roce 1678 si majitel panství Vilém Gervasius z Gollen vymínil, že bude v hrdelních případech vynášet rozsudky sám, ovšem skutečná praxe není známa. Předtím i potom bylo totiž hrdelní soudnictví vykonáváno městem. Za méně vážné delikty byly ukládány peněžité pokuty, trest vězení, trest bití metlou, postavení na pranýři či upoutání v kládě. Pranýře měly zpravidla podobu dřevěného kůlu, později kamenného sloupu, opatřeného pouty a byly umisťovány na veřejná prostranství, obvykle na náměstí. V prostoru vizovického náměstí, jež je patrně totožné s návsí původní tržní vsi, se pranýř nacházel nepochybně už od středověku. Existují historické písemné zprávy, že např. kolem roku 1700 byl pranýř nově zbudován v podobě kamenného sloupu. Ještě v roce 1787 byl pranýřován za padělání listin jistý Antonín Niesner. K roku 1670 je doloženo také používání klády neboli trdlice, ve které byly otvory pro sevření rukou a krku. Upoutáním do trdlice byly trestány zpravidla ženy, většinou za pomluvu. Jednalo se o zneucťující tresty, jež měly v očích ostatních obyvatel města snížit dobrou pověst provinilých osob. Ukládání hrdelních trestů vizovickým městským soudem je doloženo jen několika ojediněle dochovanými zprávami. Třeba v roce 1719 bylo popraveno 9 osob odsouzených za loupeže. Město s jejich popravou mělo výlohy navíc, neboť k tomu muselo nechat opravit šibenici. O rok později byl oběšen lupič Jiří Mucha ze Seninky. Poslední známá poprava je doložena k březnu 1727 a dochovalo se i znění rozsudku. Josef Dobeš z Veselé na klečůvském panství byl obviněn ze spolčení s jistým Machálkem, Machem, Válkovým a Trampoťákem. Dobeš ve Válkově domě ve Veselé vyslechl plán, který zmínění tři komplicové provedli a v horách přepadli želechovického papírníka Johana Ujtce. Dobeš jim následně přinesl do hor chléb a z loupeže dostal podíl 10 rýnských. Podle rozsudku měl být Josef Dobeš všem k výstraze potrestán oběšením na stromě. Proč zrovna na stromě, není jasné. Šibenice asi už nebyla v dobrém stavu a radní nechtěli vynakládat prostředky na její opravu. Rozsah a způsob ukládaných trestů vycházel z obyčejové praxe. Sjednocen byl až zákoníkem Práva městská Království českého autora Pavla Kristiána z Koldína z roku 1579, který na Moravě platil až do roku 1697. V roce 1707 vydal císař Josef I. řád, jenž specifikoval rozsah mučení, které v rámci řízení plnilo roli důkazního prostředku. Útrpné výslechy se však používaly jen výjimečně v případech těžkých zločinů a v roce 1776 byly úplně zrušeny. K běžně ukládaným hrdelním trestům patřilo oběšení a stětí mečem. Někdy mohl být trest tzv. zostřen, kdy byl odsouzený před popravou ještě vláčen, štípán rozžhavenými kleštěmi apod. Méně užívanými tresty bylo lámání kolem, upálení na hranici, nebo pokud zvlášť těžký zločin spáchala žena (např. zabila vlastní dítě), měla být položena do hrobu, probita přes srdce kůlem a zahrabána. Exekuci prováděl kat se svými pomocníky. Není známo, že by Vizovice měly vlastního kata. Menší města si ho půjčovala od sousedních velkých měst (např. z Uherského Hradiště). Působil zde ovšem "šerha", který byl správcem městského vězení (šerhovny) a podléhal rychtáři. Šerha obstarával úkony spojené s trestem pranýře a trdlice, mrskání či vyvedení z města. Zejména v menších městech plnil šerha též roli rasa a prováděl práce spojené s čistotou města, odstraňoval zvířecí mršiny apod. Na základě panovnických reforem mezi lety 1729-1754 byly počty lokálních hrdelních soudů redukovány a tak zaniknul i soud ve Vizovicích. Zachovány byly jen rozsudky týkající se méně závažných deliktů. Vizovice pak z hlediska hrdelního soudnictví podléhaly Uherskému Hradišti, kam platily zvláštní příspěvek do tzv. kriminálního fondu. V roce 1788 musely být všechny pozůstatky hrdelního práva (šibenice, pranýře, trdlice) z měst nakonec odstraněny.

Svižné klesání od popraviště vás zanedlouho dovede na kraj města. Dobře označkovanými ulicemi sejdete až na Masarykovo náměstí k autobusovému stanovišti, kde stojí rozcestník Vizovice, nám., BUS.. Žlutá značka od něj pokračuje do Lhotska (2,5km), zelená se rozpřahuje k místní likérce (2km) a pod Doubravu (7,5km), modrá do Slušovic (5,5km) a do Jasenné (4,5km), no a po červené byste došli do Horní Lhoty (10m) či na Vsetín (22,5km).

Osada Vizovice byla založena již v době pohanské, tedy ještě před rokem 864. Poprvé je však zmíněna až v zakládací listině mužského cisterciáckého kláštera Smilheim z roku 1261, kdy už byla osadou trhovou. Klášter Smilheim se znamenitou knihovnou založil asi 47-letý Smil ze Střílek, hodonínský šlechtic, který si kvalitní správou panství Brumov a Přerov, získal přízeň moravského markraběte Přemysla Otakara II. a ten mu odměnou daroval rozsáhlé území ve Vizovických vrších a Chřibech. Smilheim měl zaštítit hospodářskou a duchovní správu ve 25 stávajících vsích na Vizovicku, zatímco Smil pobýval na svém hradě ve Střílkách. Po jeho smrti připadlo Vizovicko nazpět králi. Roku 1314 poplenilo klášter i klášterní statky vojsko uherského velmože Matúše Čáka Trenčianského. Roku 1418 vyplenila městečko i klášter okolní husitská šlechta a v kraji dostali prostor evangelíci. Poslední husitské pustošení v roce 1424 způsobilo úpadek kláštera a jeho úplný zánik v polovině 80.let 15.stol. Roku 1466 povýšil Jiří z Poděbrad Vizovice na městečko. V roce 1483 získávají právo k držbě Vizovic páni z Kunštátu, vzdálení příbuzní zakladatele Smila. Jan Kuna z Kunštátu udělil Vizovicím městský znak vycházející z erbu Kunštátů. V roce 1531 získává městečko právo vařit a prodávat pivo. Roku 1549 získávají Vizovice bohatí páni z Boskovic, jejichž majetky sahají až po Drahanskou vrchovinu. Jetřich Dobeš Černohorský z Boskovic v roce 1565 ustanovil, že vdovy a sirotci nebudou nuceni k panské službě v klášteře ani ve dvorech a propustil z roboty všechny mistry i tovaryše řemesla soukenického. Roku 1567 koupil panství Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan u Prahy, který nechal v opevněném areálu starého kláštera vybudovat mezi lety 1568-1570 zámek Nový Smilheim, kde by po vystěhování z Čech žil. Jediným jeho dobrým počinem však bylo, že roku 1570 požádal císaře Maxmiliána II. o povýšení Vizovic na město a o udělení práva každoročního konání dvou jarmarků. K poddaným se jinak choval velmi tvrdě, nerespektoval jejich výsady, bránil jim v užívání "vizovských nerozdílných hor", nutil je do nových robot a nechal pobořit jejich pivovary a mlýny. Poddaní z Vizovicka si na pana Kavku stěžovali až u císaře, který roku 1573 rozhodl v jejich prospěch. Zostuzený Kavka proto raději Vizovice obratem (1574) prodal Anně Kropáčce z Nevědomí a koupil sousední panství Brumov. Pro svou zvůli a vyvolávání sporů s Uhry byl však 19.7. 1582 některým z poddaných zastřelen. Anna Kropáčka dala svým obcím do opatrování sirotčí peníze, právo brát a prodávat dřevo z bukových lesů a povolila obsazovat fary kněžími evangelického vyznání. Mezi lety 1584-1594 vlastnil Vizovice rytíř Václav Tetour z Tetova. Od něj panství kupuje uherský feudální šlechtic Emerich Dóczy de Nagy Lucsie. Dóczy začal po uherském způsobu potlačovat náboženské svobody většinově evangelického obyvatelstva a byl jedním z původců následného valašského povstání. Pro usnadnění rekatolizace se roku 1600 vzdal patronátního práva nad kostely ve Vizovicích, Jasenné a Pozděchově ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Františka Dietrichsteina, který sem poslal jezuitské kněze. Vizovjané odmítli chodit do kostela a platit desátek na vydržování kněze, odnesli ornáty a bohoslužebné náčiní na radnici a nechtěli je vrátit. Nepomáhaly ani tresty. V roce 1617 řešil vizovický spor císař Rudolf II. a zemský soud povolil evangelického kazatele. Situaci obyvatel zhoršily i několikeré nájezdy protihabsburských povstalců z Uher a válečné operace třicetileté války. V roce 1620 započaly valašské bouře, do jejichž čela se postavil evangelík Jan Adam z Víckova, pán na Lukově, a vyhnal Dóczyho do Uher. K roku 1662 stálo ve Vizovicích 50 domů. Roku 1663 vpadli na Moravu Turci a Tataři. Ve Vizovicích spálili 13 domů a zabili 15 lidí. Poslední dědička rodu, toho času už stařičká vdova Zuzana Dóczy postoupila pod nátlakem Vizovice roku 1678 sekretáři české dvorské kanceláře Gervasiusi Vilému rytíři z Gollen. Při vpádech kuruců (uherských povstalců) v letech 1680 a 1683 bylo 21 obyvatel zabito a vypáleno 24 domů včetně zámku, fary a školy. V roce 1708 kuruci 15 osob zabili, 13 zranili, 12 odvlekli do zajetí a způsobili veliké škody na majetku. Roku 1710 převzal panství Prokop Gervasius z Gollen, který nastartoval hospodářský růst zbudováním několika hospodářských dvorů, mlýnů, vinných sklepů, hospod, ve Vizovicích zřídil cihelnu, v Želechovicích papírnu, v Jasenné vápenné pece a v údolí Želechovského potoka založil sirné lázně. Dost se tím zadlužil. A pak udeřilo velké sucho, neúroda a vichřice (1711), krupobití a velká povodeň (1712), takže poddaní nebyli schopni platit daně. Roku 1742 přišla sedmiletá válka, kdy si procházející pruští vojáci nakradli, co mohli a v následujících letech museli obyvatelé Vizovic ještě poskytovat ubytování rakouskému vojsku. Různými zákazy na ně tlačili též jezuité. Zchudlé panství bylo roku 1746 prodáno v dražbě podobně zchudlým Minkvicům z Minkvicburku za 176 tisíc rýnských zlatých a hned nato je odkoupil olomoucký duchovní Heřman Hannibal svobodný pán Blümegen. Ten nechává na místě vyhořelého zámku Nový Smilheim postavit mezi lety 1750-1757 současný zámek. V roce 1777 opět propukají náboženské nepokoje. Jezuité podvodem získali doznání skrytých evangelíků (ve Vizovicích 280 lidí), podvedený lid odmítl poslušnost církevním i vrchnostenským úřadům a do Vizovic byla kvůli vyšetření události poslána vojenská asistence. Na jaře 1781 založila hraběnka z Blümegen v sousedství zámku klášter Milosrdných bratří, kteří měli pomáhat chudým a nemocným. V roce 1791 udeřila na město choroba podobná moru v důsledku neúrody a bídy. Mnoho obyvatel zemřelo. V lednu 1792 vyhořelo 10 domů na náměstí. V roce 1814 postihla město velká povodeň, která odnesla nebo zničila množství domů. V roce 1836 udeřila cholera, jíž padlo za oběť 263 obyvatel. Téhož roku získává panství rakouský šlechtic a politik Filip svobodný pán z Ratěnic a ze Stillfriedu. Ten uspořádal sčítání obyvatelstva (k roku 1843 zde žije 2528 obyvatel), umožnil Vizovjanům vykoupit se z roboty, zřídil pohraniční finanční stráž a četnickou stanici. V červnu 1848 se konaly první volby starosty a radních. V roce 1866 způsobila procházející pruská a rakouská vojska velkou epidemii cholery. 28.8. 1877 postihl náměstí a větší část přilehlých ulic rozsáhlý požár. Zničil 129 domů, 4 stodoly, 104 chlévy, vyhořela dřevěná radnice s obecním archivem a na 1000 lidí zůstalo bez přístřeší. Další požáry přišly roku 1879, kdy zničily 7 domů a 2 stodoly, dne 28.8. 1887 shořely všechny písemné památky města Vizovice i bohatý městský archiv situovaný v radnici č.p. 420 (dnešní základní škola) a přes 300 dalších objektů. Následoval požár 3 domů a 1 stodoly roku 1890, a 9.6. 1891 spláchla město blesková povodeň. Voda vystoupila až ke stropu budov stojících u vody, zabila dobytek, odnesla úrodu a 2 lidé utonuli. Při požáru v roce 1894 lehlo popelem 38 domů a 14 stodol naplněných úrodou. 5 let nato byl zahájen provoz na trati Otrokovice – Vizovice. No a v roce 1900 postihla Vizovice kromě malého požáru i povodeň a mimořádně krutá zima. Sčítání lidu téhož roku uvádí 2706 obyvatel, z toho 74 Židů. 1.sv. válka přinesla Vizovicím 48 obětí (30 padlo, 16 zemřelo na následky válečných útrap a 2 nezvěstní). Víc než 40 Vizovjanů bojovalo v československých legiích v Rusku, Francii a Itálii. Roku 1926 bylo město elektrifikováno a 24.6. 1928 je navštívil T.G. Masaryk. Během 2.sv. války působila ve Vizovicích odbojová organizace Obrana národa a jeden z oddílů 1.čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Odboji vydatně pomáhali i lékaři z místní nemocnice. V partyzánských řadách zahynulo 11 občanů Vizovic, 2 v zahraničních armádách a 49 místních Židů v koncentračních táborech. Krátce před osvobozením sem bylo umístěno zvláštní německé komando SS Einheit Josef cvičené pro boj s partyzány. V roce 1950 byly při kopání kanalizace v prostoru mezi zámkem a kostelem učiněny archeologické nálezy středověké keramiky, 3 hroby, gotické oblouky a výžlabky zdobené kameny. Nejvýznamnějšími historickými památkami ve Vizovicích jsou kromě zámku barokní děkanský kostel sv. Vavřince (1792) či sloup Bolestné Panny Marie (1690) na náměstí. Vizovice jsou městem s tradicí figurálního pečiva, pálení slivovice, proslulou palírnou Rudolf Jelínek, soutěží v pojídání švestkových knedlíků, kulturními akcemi Trnkobraní a rockovým festivalem Masters of Rock.