Drnovice, rozc. (?) - Ploština, pam. (552m) – Pod Svéradovem (658m)

Turistická trasa zelené barvy o délce 4,5km je koncipován primárně pro oboustranný přesun k významnému památníku na vypálené osadě Ploština, kde koncem 2.sv. války prováděli Němci strašná zvěrstva. Jde se po širokých polních nebo lesních cestách se zřídkavými výhledy, takže pro horská kola v pohodě. Trasu doprovází informační panely naučné stezky.

* * *

Drnovice jsou malá obec odvozující svůj název od vzhledu obydlí prvních osadníků. Ti své domy zapouštěli do země, nadzemní části stavěli ze dřeva a střechy pokrývali slámou a hlínou, z níž pak vyrůstala tráva (tzv. drn). Ves se až do roku 1720 nacházela v trati zvané Milíčov, kde ještě dnes zejí v zemi prohoubeniny po starých obydlích. Jinak jsou Drnovicze zmíněny už v zakládací listině cisterciáckého kláštera Smilheim ve Vizovicích (1261). Později se uvádí též jako Drnovice (1481), ves Drnowicze (1578), Drnowitze (1670), Drnowitz (1681, 1718), Drnnowitz (1720), Drnowitz, Drnowice (1846) či Drnowitz, Drnovice (1872). Po třicetileté válce byla polovina osady zpustošena a při následných nájezdech Tatarů a Kuruců (2.pol. 17.stol. až začátek 18.stol.) několikrát vypálena. Lidé, co zůstali naživu, se proto rozhodli přesunout ves do současné polohy. Roku 1574 ji Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan přičlenil k panství Brumov. V roce 1866 byly Drnovice postiženy epidemií cholery, roku 1882 velkým krupobitím a roku 1957 větrnou smrští. Nejvýznamnější událostí v obci je však vypálení pasekářské osady Ploština na konci 2.sv. války. Co se týče pamětihodností, nachází se zde kostel sv. Anežky České z roku 1990 a několik křížů.

Počátek turistické trasy je situován při drnovické základní a mateřské škole, pár kroků od autobusové zastávky. Rozcestník Drnovice, rozc. ukazuje po žluté na jih do Mirošova (5km), po žluté na západ do Vysokého Pole (1,5km) a po zelené na sever na Ploštinu (2,5km). Ploština je pasekářská osada ve Vizovických vrších, kterou hojně navštěvují nejen běžní turisté, ale i lidé vzpomínající na jeden z nejhrůznějších masakrů 2.sv. války. Zelená turistická trasa je zamýšlena pouze pro pěší, neboť z Drnovic i z Vysokého Pole je na Ploštinu vedena silnice.

Směrovka se zeleným hrotem ukazuje kolem kamenného kříže z roku 1918 do ulice mezi domy a mírným stoupáním zatáčí k Muzeu stavitelství a řemesel Jižního Valašska. Stálá expozice muzea připomíná, jak na Valašsku žili a pracovali naši předkové. Vystavené exponáty jsou autentické kusy nářadí a nástrojů, jež do muzea darovali místní občané. Informace o řemeslech a stavitelství jsou prezentovány formou panelů, které byly zpracovány za pomoci odborníků z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Autoři chtěli zachovat pracovní postupy, jež se dřív v tomto regionu používaly a dnes již nejsou známé, např. ruční těžba a opracování kamene či dříví nebo výroba sušených a pálených cihel.

Dobře značená trasa vychází boční uličkou k improvizovanému parkovišti a pokračuje uježděnou polňačkou středním stoupáním mezi louky. V jednu chvíli se cesta rozdělí na dva souběžně jdoucí tahy oddělené mezí. Vlastně je jedno, kterou z nich si vyberete, protože se nahoře pod lesem stejně spojují. No značka se v každé nejednoznačné situaci drží stezky vlevo. Už z půlky stoupání se přes louku (navzdory křoviskům) otevírá první jakštakš výhled dolů do Drnovic a na přilehlý bělokarpatský kopec Humenec (511m). Od lesa je pak výhled ještě o něco lepší, doplněný o trojhrbý masiv Stráně (664m) a lehce zvlněnou linii hlavního hraničního hřebene Bílých Karpat.

Po krátkém průtahu skrze pás lesa se široká stezka ocitá na horské louce. Začíná těžší stoupání vnějším okrajem lesa, rovnou za nosem do další části lesa, kde se nachází nadstřešené turistické odpočívadlo s infopanelem Kamenolom Chrástka. Píše se zde: "Kámen byl spolu s dřevem a hlínou nejpřirozenější a nejdostupnější stavební surovinou. Zdejší glaukonitický pískovec s příznivou zrnitostí byl oblíben v každé obci. V krajině pod Vizovickými vrchy dodnes nalezneme malé opuštěné kamenolomy, které svědčí o masovém využití této žádané stavební suroviny. Výchozy kvalitního kamene se již ve středověku stávaly místy zakládání drobných lomů, ke stavbám se však užívalo také kamene sbíraného či kopaného při hloubení studen. Lidé zkrátka využili vše, co bylo zrovna dostupné. Kámen se užíval zejména na podezdívky obytných stavení, hojně se také uplatňoval při stavbách chlévů a stodol. Zvláštní deskovitě odlučné kusy se dobře hodily k dláždění dvorků a náspí před domy. Ze speciálních druhů pískovců vysoké kvality se na Valašsku zhotovovaly různé druhy brousků. Těžbu kamene v malých lomech (jako je ten drnovický) zvládali i sami stavebníci bez odbornější kvalifikace. Základní znalosti se předávaly generačně – z otce na syna. Tak tomu bylo až do poloviny 20.stol. V obci Drnovice ještě žijí pamětníci, kteří staré zkušenosti zaznamenali pro budoucí pokolení. Poptávka po stavebním kameni byla v minulosti skutečně velká. Dnešní krajina je touto skutečností výrazně poznamenána. Již dávno v minulosti zmizela řada drobnějších skalních útvarů, výchozů a solitérních balvanů, které společně padly za oběť poptávce po stavebním materiálu. O dřívějším rozsahu těžebních aktivit svědčí již jen opuštěné lomy, které dotvářejí kolorit prakticky každé obce na jižním Valašsku." "Poslední velká těžba v kamenolomu na Chrástkoch probíhala při stavbě současné budovy drnovické školy. Pískovcové kvádry můžeme dodnes spatřit v přízemní části budovy." Základním lamačským nářadím bylo: železná tyč neboli sochor, velké kladivo (4-5kg), menší kladivo neboli pucka (cca 1kg), kalená ocelová špice (délka 25-30cm), kalené ocelové klíny, krumpáč, lopata štychovnice, dřevěné pravítko a tyč ze šestihranné oceli zvaná borek.

U následujícího úseku se nám znova opakuje motiv dvou souběžných stezek, z čehož ta méně hezká je ta značená. Udusaná pěšina v trávě kličkuje pod dráty elektrického vedení a zas stoupá podél kraje lesa středně vzhůru ke kopcovitému horizontu. Jako na dlani máte vrchol Klášťov (753m), nejvyšší bod Vizovických vrchů, stejně jako vzdálenější výraznou špičku Rovně (702m). Později bude možno zahlédnout i špičku Doubravy (676m) se stožárovou rozhlednou. Jinak, pokud se budete otáčet, lze odtud útržkovitě spatřovat různé části Bílých Karpat. Zhruba uprostřed louky se nachází proluka mezi stromy, kudy by se dalo přejít na lepší, byť neznačenou cestu. Značka ovšem vede rovně kolem poničeného informačního panelu a skrz zeleň prochází až kousek výš po vyježděné cestě. V tu chvíli již stanete na dohled od památníku Ploština a tam také po vlastní trajektorii zamiřte.

Národní kulturní památník Ploština byl zbudován v roce 1975 na počest 30.výročí osvobození od nacismu. Slouží jako připomínka tragických událostí a k uctění památky obětí 2.sv. války. Stojí na holé terénní vyvýšenině (564m) a znázorňuje šlehající plameny. Dlážděné prostranství památníku skýtá téměř kruhový výhled na údolí říčky Vláry, na masivní Láz (707m), na Klášťov (753m), na předvrchol Hůrka (634m) přímo nad Ploštinou i na Rovně (702m) ve Vizovických vrších, stejně jako na různé části Bílých Karpat . Mramorové pamětní desky nesou tento text: "Při osvobozování okresu Zlín padlo 134 vojáků Sovětského svazu, 84 rumunských vojáků a 51 čs. občanů. Bojů v čs. zahraničních armádách v Evropě, Africe a jinde se zúčastnilo z okresu 85 občanů, z nichž 41 padlo. V okrese Zlín bylo zatčeno a vězněno v koncentračních táborech a věznicích 1804 občanů, z toho bylo 1054 popraveno nebo následkem mučení zemřelo. Dne 19.dubna 1945 zde němečtí fašisté vypálili pasekářskou osadu Ploština. V plamenech zavraždili 9 osob z Drnovic, 7 osob z Vysokého Pole, 2 osoby z Pozděchova, 3 osoby z Újezda, 1 osobu z Lačnova a 5 osob z Tichova."

Osudy pasekářů z Ploštiny se začaly odvíjet na podzim 1944, kdy se po nevydařeném tažení říšského protektora K.H. Franka proti partyzánům v Beskydech přesunulo množství partyzánů z 1.čs. brigády Jana Žižky do Hostýnských a Vizovických vrchů, kde se kontaktovali na místní horaly, aby u nich nalezli úkryt, potravinovou pomoc i cenné informace pro svou záškodnickou činnost. Jedna z menších skupin se usadila na Ploštině v září 1944. Na sousední horské osadě Ryliska zaklepala na dveře Františka Rašky skupina 7 mužů a 2 žen o Vánocích 1944 – 8 Sovětů a 1 Čech. František Raška býval kdysi zajatcem ruské fronty, takže se byl s partyzány schopný domluvit. Stanovili ho svým informátorem a dali mu přezdívku "major". Raškův dům se stal partyzánským štábem. Konaly se zde schůzky a porady, řešily se rozkazy a pokyny k přepadávání a jiným akcím proti nacistům. Mezi první úkoly partyzánského oddílu Ploština patřilo vytvoření výzvědné a zpravodajské služby a navazování spojení s odbojovými skupinami v okolí. Bojových akcí byly desítky. Jednalo se zejména o přepadávání autokolon, osamělých jednotek, sabotáže na železnici. V průběhu těchto akcí se partyzánům podařilo ukořistit hlavně velké množství zbraní a munice. Po nešťastné smrti oblíbeného velitele partyzánů Kostina při manipulaci s pancéřovou pěstí (5.4. 1945) se stal velitelem Grigorij Slepcov, který už neměl takovou autoritu a soudržnost oddílu upadala. Partyzáni přestávali být opatrní. Jen v lesích okolo Ploštiny zastřelili na 75 německých špionů a to začalo být Gestapu podezřelé. Přibližně v březnu 1945 pronikli do partyzánského oddílu dva placení konfidenti Gestapa – Oldřich Baťa ze Zlína a František Machů ze Zlámance (okres Uherské Hradiště). Měli zjistit rozložení a počty partyzánů a identifikovat jejich podporovatele. Přestože je partyzáni podezřívali, dovolili jim mít 18.4. společnou hlídku. Velká chyba! Ještě tu noc konfidenti zběhli, podali hlášení Gestapu a to hned zorganizovalo trestnou výpravu o síle asi 220 mužů. Zapojila se do ní vojensko-policejní rota ZbV 31 sídlící ve vizovickém zámku, četa speciální protipartyzánské jednotky SS Einheit Josef sídlící ve vizovické škole (25 mužů) a 30 příslušníků zlínského Gestapa vedeného poručíkem Wilhelmem Heineckem. Trestné komando bylo rozděleno do dvou týmů a ke každému přiděleno asi 20 psovodů Jagdkommanda. Kolona osobních a nákladních aut s vojáky vyrazila k Ploštině ze 3 stran – od Pozděchova, od Újezdu a Tichova. Hned ráno 19.4. potkal německou kolonu na silnici mezi Bratřejovem a Pozděchovem 24-letý dělník z Prlova Josef Vařák. Snad že vypadal podezřele, snad že si ho Němci vybrali za cvičný cíl, prostě ho zastřelili. Dnes je na tom místě pomníček obětem 2.sv. války. S kolonou se potkal i "major" František Raška, když vyrazil s dcerou Milkou na kole do Vizovic k lékaři. Nikdo z místních, kterých se ptal, kam Němci jedou, však netušil. V Újezdu už na kolonu čekal konfident František Machů, aby je dovedl k maringotce potulného brusiče Ladislava Rangla z Těšova u Uherského Brodu. Ten si zrovna dával se švagrem Rudolfem Pfeglerem, manželkou Vlastou a dvěma malými dětmi oběd. V domnění, že jde pouze o legitimaci, vyšli muži ven, ale byli odehnáni stranou a bez vysvětlení popraveni několika ranami z automatu. To vše jen proto, že Ladislav Rangl údajně občas hrával skupině partyzánů na harmoniku. Vlastu Ranglovou zabila dávka asi 6 ran otevřenými dveřmi maringotky. V náručí držela své půlroční dítě, které jako zázrakem přežilo, jakož i 2-letý syn Zdeněk. Když SS následně v Újezdě neúspěšně prohledalo byty dvou odbojářů, pokračovali dál. Na konci Vysokého Pole se jednotka rozdělila do 3 skupin, aby tak pokryla příjezdové cesty. V tu chvíli se už ale k Ploštině blížila menší skupina průzkumníků. Ti se ovšem pohybu v lese mezi přesilou partyzánů báli tolik, že se raději ještě před dosažením cíle skryli. Krátce po poledni procházel hajný Domorád lesy u Rylisek, když zpozoroval, že se od Vysokého Pole blíží německé oddíly a spěchal partyzány na Ploštině varovat. Ti sice pro jistotu odešli, jenže každý předpokládal, že jde o obvyklou prohlídku a když Němci nic nenajdou, tak jako vždycky odejdou... Jako první byla přepadena samota Ryliska 2km od Ploštiny. Psi vyčenichali schované maso pro partyzány, přesto se nic dramatického nedělo, dokud nedorazili zrádci Baťa a Machů a neoznačili "majorovu" rodinu. V domě se však nacházely jen dvě odrostlé děti a Raškova manželka, ležící v posteli s 10 dní starým novorozencem. Dům byl vyrabován a zapálen. Zoufalá žena se rozběhla s dítětem dolů do Vysokého Pole, kde ji však hned odtáhli na výslech, a protože nebylo teplo, dítě nastydlo a zemřelo. Poté zapálili sousední usedlost, kde zastřelili a upálili 25-letého Františka Belhu. Jeho matku, která se snažila během přepadení utéct, dotáhli zpátky a cynicky se posmívali, jestli si z hořícího domu nechce ještě něco vzít. Z Rylisek zamířili Němci na Ploštinu, kde v té době žilo asi 50 lidí. Když zjistili, že partyzány na Ploštině nenajdou a nejsou tu po nich žádné stopy, hrozbami, bitím a střelbou si vynucovali jakékoli zprávy o jejich pohybu. Místní však nic nevypověděli. To byl jen impuls pro to, aby vojáci rabovali, nakládali ukradené věci a začali jednotlivá stavení zapalovat. Při tom se v nestřežené chvíli podařilo utéct dvěma mužům, které Němci cestou na Ploštinu zajali. Takových tu ovšem bylo víc – kolem 13:30 se totiž z práce na polích nebo v lese vraceli domů na oběd Jan Machů se synovcem Františkem, bratři Josef a František Zvonkovi a František Trčka, všichni z Vysokého Pole. Později byl odchycen ještě Jan Raška vracející se z pole. Muži byli zajati a hnáni na Ploštinu. Jako posledního chytili syna "majora" Rašky, když nešťastně vyběhl z úkrytu v lese, kam se předtím před Němci skryl. Muži se museli postavit do kruhu s rukama za hlavou, jako už stálo 7 občanů z obce Tichov. Byly jim odebrány doklady, peněženky a byli tvrdě vyslýcháni. Zatímco Ploština hořela, stříleli Němci do vzduchu hrozíce partyzánům, o nichž sice tušili, že někde v okolí jsou, ale že jsou ukrytí kousek od osady a sledují je, netušili. Konfident Machů kroužil kolem pasekářů a udával. O tom, co se dělo dál, víme ze svědectví jediného přeživšího aktéra masakru, jímž byl 38-letý Jan Machů. Toho jakýsi německý důstojník označil za partyzána a přinutil jej skočit do hořící Častulíkovic chalupy. Okno, kterým měl proskočit, bylo asi 0,5m nad zemí. Světnice prý ještě nehořela, tak se schoulil pod okno na zem, obličejem dolů, aby se chránil před případnou střelbou. Zvenku se ozýval křik mužů volajících o pomoc. Pak byla slyšet střelba. Muži se zřejmě pokoušeli uniknout. Poté byl do stejné místnosti vehnán František Trčka. Trčka padl přímo na Machů, několikrát zachroptěl a zemřel. Zřejmě jej zasáhla střela do týla. Poté vhodil jeden z vojáků do světnice ruční granát, který se přeživšímu naštěstí podařilo odhodit vedle do síně. Když si uvědomil, že je sice celý od krve, ale nemá žádná zranění, všiml si, že začíná prohořívat strop. Doplazil se do komory, kde našel kus plechu, kterým si zakryl hlavu a přemístil se do síně, kde zpozoroval díru ven na násyp. Přestože utrpěl popáleniny, podařilo se mu dostat na zahradu, přeplazit cestu a nepozorovaně se odkoulet do mlází, odkud utíkal do lesa, kde se skrýval až do noci. Do konce války byl pak zazděn v cihlové kupě u sousedů a po převratu vězněn komunisty za to, že prohlašoval, že ač partyzáni vypálení Ploštiny sledovali, bojem k ochraně pasekářů nezasáhli. Událost přežil také Jan Stružka, kterého Němci vzhledem k pokročilému věku ušetřili. Útěkem do lesa se zachránili i Anděla Zichová s kojencem v náručí a její otec Josef Častulík. Riskli to, když viděli, jak je skupinka mužů včetně jejího bratra Františka Častulíka vehnána do hořícího domu. Otec se však bohužel ještě vrátil do hořící stodoly pro postroje a byl zastřelen. Ze svědectví těch, kteří se masakru vyhnuli, víme, že se vojáci posmívali lidem křičícím z hořících domů a bez ostychu konzumovali nakradené jídlo a pálenku. Pár pasekářů bylo ušetřeno, aby po masakru pomohli Němcům odvézt nakradené věci a zvířectvo do Újezda, kde je přeložili na náklaďáky nebo pustili (dobytek). Vojáci prý byli opilí a neváhali cestou střílet po nevinných občanech, kteří se po odchodu hlavního voje odvážili vyjít z domu. Druhý den se přeživší na Ploštinu vrátili, stejně jako spousta lidí z Drnovic a Vysokého Pole. Mezi spálenými těly se snažili identifikovat své příbuzné. V plamenech bylo zaživa upáleno, nebo před vhozením do ohně zastřeleno celkem 24 osob – 23 mužů a těhotná Anastázie Zichová. Ta se pokoušela z hořícího domu několikrát vyběhnout, vždy byla SS-áky chycena a hnána zpět. Při posledním pokusu ji zastřelili. Z 10 usedlostí, jež na Ploštině a na Ryliskách stály, jich 8 shořelo. Po válce byly pozůstalým sice vystavěny domy nové, málokdo se však odhodlal vrátit do míst, kde zahynuli jejich blízcí. Co se týče partyzánů z oddílu Ploština, existují různé výpovědi, proč proti Němcům nezasáhli. Prý nejdřív chtěli, akorát nevěděli jak, když neznali jejich počty ani výzbroj. Poté, co už ráno odešla část oddílu do akce, zůstalo na osadě jen 30 partyzánů, kteří by početně neměli šanci. Báli se též psů, kteří by prozradili jejich rozmístění v horách. Navíc nevěděli, že byli zrazeni a že Němci jdou najisto... O události píše v knize Smrt si říká Engelchen spisovatel Ladislav Mňačko, jenž byl na sklonku války jedním z členů oddílu Ploština. Po zbytek života si prý vyčítal, že se pasekářů nezastali... Den po tragédii se dle svědků strhla mezi gestapáky a SS-áky prudká hádka o kořist. Každý si chtěl něco urvat. Vše nakonec završila obrovská hostina na velitelství zlínského Gestapa. Svůj díl kořisti si odnesli i zrádci Baťa a Machů. Pohřeb obětí Ploštiny se konal 23.4. v Újezdu. Po válce, v neděli 19.8. 1945 se na Ploštině sešlo 12 tisíc lidí, aby uctili památku obětí a vztyčili na místě kříž z ohořelých trámů zapálených obydlí. U domů pak byly rozvěšovány fotografie mrtvých.

Po změně politického režimu se stal z Ploštiny symbol oslav komunistického odboje a místo nespočtu stranických akcí. Proti tomu se vymezil újezdský farář Vladimír Růčka a zavedl vzpomínkovou tradici formou pouti. O vypálení Ploštiny vydal navíc vlastním nákladem knihu Ploština žaluje! a prosadil výstavbu kaple. Za svůj aktivismus byl komunisty v roce 1950 vězněn 10 měsíců na Mírově. Konfident Oldřich Baťa byl 30.8. 1945 odsouzen v Uherském Hradišti k trestu smrti oběšením a konfident František Machů byl zastřelen při útěku u Klučenic (Milevsko).

Domy, jež od roku 1947 na Ploštině stojí, financovala v rámci obnovy Ploštiny firma Baťa. Téhož roku byla vysvěcena nově postavená kaple, jejíž pilíře nesou pamětní desky se jmény všech umučených pasekářů. V roce 1975 byla v jedné z Baťových budov otevřena stálá expozice Muzea jihovýchodní Moravy zaměřená na protifašistický odboj a boj za osvobození zlínského okresu. Areál vypálené osady Ploština má status národní kulturní památky a běžný turista si jej může projít po naučném okruhu s informačními panely, případně si tu může koupit něco na občerstvení. U cesty k památníku je zároveň situován rozcestník Ploština, pam. (552m) ukazující zeleným hrotem 2km pod Svéradov.

Turistická značka prochází osadu a na lesní křižovatce nad Ploštinou se vydává středně vzhůru po svážnici proti zalesněnému úbočí Hůrky (634m). Stezka je převážně bez výhledů. V lese narazíte akorát na panel naučné stezky Vizovické vrchy s textem o nacistickém pohlavárovi, jenž byl dost možná iniciátorem všech těch krutostí na Ploštině. Ing. Kurt Werner Tutter byl pražský rodák, strojní inženýr. V roce 1945 byl velitelem protipartyzánské stíhací jednotky SS Einheit Josef, což bylo komando speciálně cvičených zabijáků, určené především k diverzním a zpravodajským úkolům v týlu nepřítele. Složené bylo většinou ze slovenských Němců, ale také Slováků, především členů Hlinkovy mládeže. Používali civilní oděv pro simulaci partyzánského života a slovenské armádní uniformy. V převlečení za partyzány vyvraždili 8.11. 1944 celkem 21 lidí v obci Šipkov na Slovensku. Poté zabili 3 civilisty a 3 partyzány včetně 5 pastevců, kteří byli svědky těchto vražd. Jejich těla naházeli do koliby a zaminovali vstup, takže když se 6 místních civilistů chtělo dostat dovnitř, zabila je exploze. Během jejich pohřbu navíc zatkli 4 jiné civilisty, svázané je zavřeli do skříní naplněných senem, polili benzínem a zaživa upálili. Při dalším vraždění umísťovali nálože na krky obětí a odpalovali jim hlavy bez ohledu na to, zda šlo o muže, ženu nebo dívku. Jednotka Einheit Josef povraždila na Slovensku prokazatelně nejmíň 44 osob, které skončily v 5 masových hrobech. V březnu 1945 se jednotka přemístila do Česka, kde se rozdělila na 3 části. Do Vizovic šla skupina čítající 20-25 osob. Svou bestiálnost projevila nejen při vypalování Ploštiny (19.4. 1945), ale také při vypalování Prlova (23.4. 1945), kde zemřely víc než dvě desítky lidí. Tutter se osobně účastnil brutálních výslechů zadržených, které pak nechával zabít. Byl mu prokázán podíl na smrti 92 lidí. Po válce byl Tutter dopaden a v roce 1948 odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Bratislavě za školení speciálních jednotek (nikoliv za vraždění). Směšný 6-letý trest mu byl dokonce ještě zkrácen na 4 roky, když jej získala pro spolupráci na území SRN Státní bezpečnost. Amnestii mu osobně udělil prezident Antonín Zápotocký. Spisy o Tutterových zločinech nebyly vládou ČSSR nikdy předány do SRN, přestože tato o ně diplomatickou cestou žádala. StB ho prostě potřebovala. Werner Tutter zemřel v březnu 1983 jako vážený občan bavorského Kötztingu, aniž by vyšlo najevo jeho působení v oddílu Josef a podíl na nacistických aktivitách. Byl členem městské rady a organizátorem kulturních akcí. Podobně jako on dožila v klidu řada válečných zločinců.

Svážnice pokračuje zátylkem Hůrky pod Svéradov a při svém pozvolném stoupání tečuje pár vykácených holin. Výhledy do lesnatého údolí Vláry nic zvláštního nepřináší. Sotva rozeznáte protilehlou hřebenovou kótu (715m) s vybouleným úbočím a sedlo Bařinka, jež přetíná lesní cesta, po které se z pozděchovské strany přepravila na Ploštinu jedna z německých jednotek. Opodál se mezi mladými stromky skrývá na kmeni zavěšená schránka s nějakým blíže neidentifikovaným svatým obrázkem. Další výhled skýtá vyrubanina krátce před koncem trasy. Je vytočená k hlavnímu hřebeni Vizovických vrchů s dříve jmenovanou bezejmennou kótou, z níž trčí štíhlá konstrukce vysílače. Mimochodem z druhé strany toho vrcholku se nacházela horská osada Vařákovy Paseky, jež byla za spolupráci s partyzány rovněž vypálena, a to 2.5. 1945, kdy už na hranicích se Slovenskem probíhaly osvobozovací boje.

Celkem rychle potom už došlapete k odpočívadlu na rozcestí Pod Svéradovem (658m). Zelená značka odtud pokračuje na Bařinku (1km), žlutá do Pozděchova (2,5km) a hřebenová modrá se rozpíná do Lidečka (9km), na Klášťov (2km) a do Luhačovic (27,5km). Krom studia dvou místních infopanelů NS si můžete zaběhnout pár desítek metrů dolů svahem k upravenému prameni Vláry. Jedná se ovšem o pramen turistický, nikoliv geografický. Vlára totiž oficiálně pramení pod Bařinkou. Tato významná moravská řeka nepatří do povodí Moravy ani Odry. Odtéká Bílými Karpatami na Slovensko, kde se vlévá do Váhu. Její tok je 42,5km dlouhý a její povodí zaujímá plochu 371,6 km2. Je zároveň nejtypičtějším příkladem říčního pirátství v ČR. Říční pirátství znamená, že pramen silně eroduje vlastní okolí a postupně se posouvá do vyšší polohy, kde nabourá (načepuje) jiný pramen a odebere mu veškerou vodu. Upirátěný tok pak ve svém původním korytě zaniká, nebo se zkrátí. K takovému pirátství může dojít i např. sesuvem půdy či tektonickým posunem.