Vizovice, nám., BUS (?) - Lhotsko (365m) – Pod Suchým vrchem (611m) – Juříčkuv Láz (450m) – Vysoké Pole, BUS (?) - Drnovice, rozc. (?)

Výprava po žluté značce z Vizovic do 11km vzdálených Drnovic je výpravou do pasekářských kolonií na úpatí Vizovických vrchů. Občas trochu divoká orientace na trase je vynahrazena výhledovými panoramaty z louky nad Lhotskem či návštěvou poutního místa na Bojatíně, kde žil a působil jediný zdokumentovaný poutník jižního Valašska. S ohledem na nekomfortní hledání značky a prodírání se vegetací je trasa vhodná spíš jen pro pěší.

* * *

Osada Vizovice byla založena již v době pohanské, tedy ještě před rokem 864. Poprvé je však zmíněna až v zakládací listině mužského cisterciáckého kláštera Smilheim z roku 1261, kdy už byla osadou trhovou. Klášter Smilheim se znamenitou knihovnou založil asi 47-letý Smil ze Střílek, hodonínský šlechtic, který si kvalitní správou panství Brumov a Přerov, získal přízeň moravského markraběte Přemysla Otakara II. a ten mu odměnou daroval rozsáhlé území ve Vizovických vrších a Chřibech. Smilheim měl zaštítit hospodářskou a duchovní správu ve 25 stávajících vsích na Vizovicku, zatímco Smil pobýval na svém hradě ve Střílkách. Po jeho smrti připadlo Vizovicko nazpět králi. Roku 1314 poplenilo klášter i klášterní statky vojsko uherského velmože Matúše Čáka Trenčianského. Roku 1418 vyplenila městečko i klášter okolní husitská šlechta a v kraji dostali prostor evangelíci. Poslední husitské pustošení v roce 1424 způsobilo úpadek kláštera a jeho úplný zánik v polovině 80.let 15.stol. Roku 1466 povýšil Jiří z Poděbrad Vizovice na městečko. V roce 1483 získávají právo k držbě Vizovic páni z Kunštátu, vzdálení příbuzní zakladatele Smila. Jan Kuna z Kunštátu udělil Vizovicím městský znak vycházející z erbu Kunštátů. V roce 1531 získává městečko právo vařit a prodávat pivo. Roku 1549 získávají Vizovice bohatí páni z Boskovic, jejichž majetky sahají až po Drahanskou vrchovinu. Jetřich Dobeš Černohorský z Boskovic v roce 1565 ustanovil, že vdovy a sirotci nebudou nuceni k panské službě v klášteře ani ve dvorech a propustil z roboty všechny mistry i tovaryše řemesla soukenického. Roku 1567 koupil panství Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan u Prahy, který nechal v opevněném areálu starého kláštera vybudovat mezi lety 1568-1570 zámek Nový Smilheim, kde by po vystěhování z Čech žil. Jediným jeho dobrým počinem však bylo, že roku 1570 požádal císaře Maxmiliána II. o povýšení Vizovic na město a o udělení práva každoročního konání dvou jarmarků. K poddaným se jinak choval velmi tvrdě, nerespektoval jejich výsady, bránil jim v užívání "vizovských nerozdílných hor", nutil je do nových robot a nechal pobořit jejich pivovary a mlýny. Poddaní z Vizovicka si na pana Kavku stěžovali až u císaře, který roku 1573 rozhodl v jejich prospěch. Zostuzený Kavka proto raději Vizovice obratem (1574) prodal Anně Kropáčce z Nevědomí a koupil sousední panství Brumov. Pro svou zvůli a vyvolávání sporů s Uhry byl však 19.7. 1582 některým z poddaných zastřelen. Anna Kropáčka dala svým obcím do opatrování sirotčí peníze, právo brát a prodávat dřevo z bukových lesů a povolila obsazovat fary kněžími evangelického vyznání. Mezi lety 1584-1594 vlastnil Vizovice rytíř Václav Tetour z Tetova. Od něj panství kupuje uherský feudální šlechtic Emerich Dóczy de Nagy Lucsie. Dóczy začal po uherském způsobu potlačovat náboženské svobody většinově evangelického obyvatelstva a byl jedním z původců následného valašského povstání. Pro usnadnění rekatolizace se roku 1600 vzdal patronátního práva nad kostely ve Vizovicích, Jasenné a Pozděchově ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Františka Dietrichsteina, který sem poslal jezuitské kněze. Vizovjané odmítli chodit do kostela a platit desátek na vydržování kněze, odnesli ornáty a bohoslužebné náčiní na radnici a nechtěli je vrátit. Nepomáhaly ani tresty. V roce 1617 řešil vizovický spor císař Rudolf II. a zemský soud povolil evangelického kazatele. Situaci obyvatel zhoršily i několikeré nájezdy protihabsburských povstalců z Uher a válečné operace třicetileté války. V roce 1620 započaly valašské bouře, do jejichž čela se postavil evangelík Jan Adam z Víckova, pán na Lukově, a vyhnal Dóczyho do Uher. K roku 1662 stálo ve Vizovicích 50 domů. Roku 1663 vpadli na Moravu Turci a Tataři. Ve Vizovicích spálili 13 domů a zabili 15 lidí. Poslední dědička rodu, toho času už stařičká vdova Zuzana Dóczy postoupila pod nátlakem Vizovice roku 1678 sekretáři české dvorské kanceláře Gervasiusi Vilému rytíři z Gollen. Při vpádech kuruců (uherských povstalců) v letech 1680 a 1683 bylo 21 obyvatel zabito a vypáleno 24 domů včetně zámku, fary a školy. V roce 1708 kuruci 15 osob zabili, 13 zranili, 12 odvlekli do zajetí a způsobili veliké škody na majetku. Roku 1710 převzal panství Prokop Gervasius z Gollen, který nastartoval hospodářský růst zbudováním několika hospodářských dvorů, mlýnů, vinných sklepů, hospod, ve Vizovicích zřídil cihelnu, v Želechovicích papírnu, v Jasenné vápenné pece a v údolí Želechovského potoka založil sirné lázně. Dost se tím zadlužil. A pak udeřilo velké sucho, neúroda a vichřice (1711), krupobití a velká povodeň (1712), takže poddaní nebyli schopni platit daně. Roku 1742 přišla sedmiletá válka, kdy si procházející pruští vojáci nakradli, co mohli a v následujících letech museli obyvatelé Vizovic ještě poskytovat ubytování rakouskému vojsku. Různými zákazy na ně tlačili též jezuité. Zchudlé panství bylo roku 1746 prodáno v dražbě podobně zchudlým Minkvicům z Minkvicburku za 176 tisíc rýnských zlatých a hned nato je odkoupil olomoucký duchovní Heřman Hannibal svobodný pán Blümegen. Ten nechává na místě vyhořelého zámku Nový Smilheim postavit mezi lety 1750-1757 současný zámek. V roce 1777 opět propukají náboženské nepokoje. Jezuité podvodem získali doznání skrytých evangelíků (ve Vizovicích 280 lidí), podvedený lid odmítl poslušnost církevním i vrchnostenským úřadům a do Vizovic byla kvůli vyšetření události poslána vojenská asistence. Na jaře 1781 založila hraběnka z Blümegen v sousedství zámku klášter Milosrdných bratří, kteří měli pomáhat chudým a nemocným. V roce 1791 udeřila na město choroba podobná moru v důsledku neúrody a bídy. Mnoho obyvatel zemřelo. V lednu 1792 vyhořelo 10 domů na náměstí. V roce 1814 postihla město velká povodeň, která odnesla nebo zničila množství domů. V roce 1836 udeřila cholera, jíž padlo za oběť 263 obyvatel. Téhož roku získává panství rakouský šlechtic a politik Filip svobodný pán z Ratěnic a ze Stillfriedu. Ten uspořádal sčítání obyvatelstva (k roku 1843 zde žije 2528 obyvatel), umožnil Vizovjanům vykoupit se z roboty, zřídil pohraniční finanční stráž a četnickou stanici. V červnu 1848 se konaly první volby starosty a radních. V roce 1866 způsobila procházející pruská a rakouská vojska velkou epidemii cholery. 28.8. 1877 postihl náměstí a větší část přilehlých ulic rozsáhlý požár. Zničil 129 domů, 4 stodoly, 104 chlévy, vyhořela dřevěná radnice s obecním archivem a na 1000 lidí zůstalo bez přístřeší. Další požáry přišly roku 1879, kdy zničily 7 domů a 2 stodoly, dne 28.8. 1887 shořely všechny písemné památky města Vizovice i bohatý městský archiv situovaný v radnici č.p. 420 (dnešní základní škola) a přes 300 dalších objektů. Následoval požár 3 domů a 1 stodoly roku 1890, a 9.6. 1891 spláchla město blesková povodeň. Voda vystoupila až ke stropu budov stojících u vody, zabila dobytek, odnesla úrodu a 2 lidé utonuli. Při požáru v roce 1894 lehlo popelem 38 domů a 14 stodol naplněných úrodou. 5 let nato byl zahájen provoz na trati Otrokovice – Vizovice. No a v roce 1900 postihla Vizovice kromě malého požáru i povodeň a mimořádně krutá zima. Sčítání lidu téhož roku uvádí 2706 obyvatel, z toho 74 Židů. 1.sv. válka přinesla Vizovicím 48 obětí (30 padlo, 16 zemřelo na následky válečných útrap a 2 nezvěstní). Víc než 40 Vizovjanů bojovalo v československých legiích v Rusku, Francii a Itálii. Roku 1926 bylo město elektrifikováno a 24.6. 1928 je navštívil T.G. Masaryk. Během 2.sv. války působila ve Vizovicích odbojová organizace Obrana národa a jeden z oddílů 1.čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Odboji vydatně pomáhali i lékaři z místní nemocnice. V partyzánských řadách zahynulo 11 občanů Vizovic, 2 v zahraničních armádách a 49 místních Židů v koncentračních táborech. Krátce před osvobozením sem bylo umístěno zvláštní německé komando SS Einheit Josef cvičené pro boj s partyzány. V roce 1950 byly při kopání kanalizace v prostoru mezi zámkem a kostelem učiněny archeologické nálezy středověké keramiky, 3 hroby, gotické oblouky a výžlabky zdobené kameny. Nejvýznamnějšími historickými památkami ve Vizovicích jsou kromě zámku barokní děkanský kostel sv. Vavřince (1792) či sloup Bolestné Panny Marie (1690) na náměstí. Vizovice jsou městem s tradicí figurálního pečiva, pálení slivovice, proslulou palírnou Rudolf Jelínek, soutěží v pojídání švestkových knedlíků, kulturními akcemi Trnkobraní a rockovým festivalem Masters of Rock.

Rozcestník Vizovice, nám., BUS se nachází v rohu Masarykova náměstí poblíž autobusové zastávky. Směrovky ukazují 2,5km do Lhotska po žluté, 8,5km do Pozděchova po žluté, 7,5km pod Doubravu po zelené, 2km do likérky R. Jelínek po zelené, 5,5km do Slušovic po modré, 4,5km do Jasenné po modré, 8,5km na Syrákov po červené a po druhé červené 3km pod Janovu horu.

První úsek žluté značky prochází Vizovice, a to tak, že se vydává mírně do kopce jakoby k zámku, hned nad náměstím přejde silnici a uhne do ulice s přímým výhledem na vrch Doubrava (676m). Ne však na dlouho. Značka znova zahýbá doleva, dojde skoro až k památnému stromu Růžová lípa a tam odbočí vpravo do ulice ke stadionu. Lípa velkolistá v Růžové ulici byla vyhlášena památnou 9.1. 1996. Je 20m vysoká s obvodem kmene 444cm a její stáří se odhaduje na více než 300 let.

Rázné stoupání ke stadionu nabízí hezký výhled na centrum Vizovic se zámkem a kostelní věží. Do panorámy se dostává také nalevo situovaná Janova hora (496m) či vpravo se zelenající bezejmenný chrastěšovský vrch (436m). U stadionu pak přejdete štěrkové parkoviště a zpevněnou cestou stoupáte k domkové osadě. Chcete-li se zde striktně držet značky, hlídejte si malované šipky, neboť značka osadu dost nekomfortně obchází a může se vám ztrácet . Nejdřív půjdete po příjezdovce mezi ploty doprava, nad zahrádkama se stezka nechá vcucnout keři ve směru lehce doprava, načež obtáčí zarůstající průsek a o kousek výš jej přejde nazpět. Přímo do osady se už ale nevrátíte. Ani následující lesní úsek nedává moc smysl. Je tu sice vyšlapaná přírodní pěšina, přesto značka sem tam vede maličko jinudy skrz zarostlá místa. Nejlíp teda mít v ruce GPS a hlavně potom trefit slez do Lhotska. Jinak se není čeho bát.

Střední skles po zpevněné stezce vás vyvede na osadu na hranici katastru obce. Rovinka po asfaltu s výhledem na Vizovické vrchy v úseku mezi Klášťovem a Doubravou vás tady povede k podchodu pod silničním obchvatem Lhotska, a pak volně stoupá jeho ulicemi k autobusové zastávce. Poblíž ní stojí nedatovaný kříž.

Lhotsko je malá ves ležící na úpatí Vizovických vrchů. Její název vzniknul obměnou původního jména Lhota, Lhotka, což je častý název vesnic, jež vznikly v období vrcholné středověké kolonizace (13.stol. až 1.pol. 14.stol.) méně hodnotné půdy ve vyšších polohách. Obyvatelé nově založených osad měli na 5-8 let prominuty specifické povinnosti vůči vrchnosti, čemuž se říkalo "lehota" a to se někdy přeneslo do jejich názvu. Typické bylo, že Lhoty zakládali místní drobní feudálové, kteří do názvu často promítli i své jméno. Přípona -sko v názvu obce znamená, že ves byla dočasně pustá. Ostatně nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1549, kdy pustou ves jménem Lhota prodává Zikmund Kuna z Kunštátu pánům z Boskovic jakožto součást majetku kláštera Smilheim. I při dalších převodech panství se uvádí jako pustá, a to ještě v roce 1578. K roku 1585 se zde už uvádí 14 osadníků s fojtem na Hlavenkově gruntě. Během třicetileté války bylo Lhotsko 2x vypáleno. Obyvatelé se živili zemědělstvím, rozšířen byl i chov ovcí. Mezi světovými válkami začali lidé vyjíždět za prací do Baťových továren a po elektrifikaci (1938) se obec začala pomalu rozrůstat.

Turistická značka přechází silnici a míří do nejbližší ulice stoupající středním sklonem proti úbočí Vizovických vrchů. Zde se zároveň nalézá ukazatel Lhotsko (365m). Žlutá šipka ukazuje 3km vzhůru pod Suchý vrch, což je nahoře na hřebeni. Tak pojďte a objevujte rozšiřující se kruhové výhledy... Přímo před vámi se skví dvojice předvrcholů, mezi něž vás značka za chvíli povede. Ten vlevo je Papradná (603m), ten vpravo jméno nemá (575m). Napravo od nich v hřebeni vidíte Doubravu (676m) se stožárovou rozhlednou, před ní menší Ostrý vrch (537m), ještě víc doprava vykukuje dvouvrší Klokočí (622m) – Spletený vrch (565m), dost vzadu za nima je tam nějaký vrch z komonecké části hřebene, asi Hvězda (655m), a při větším vykroucení spatříte též nedalekou Janovu horu (496m) s bodovým osídlením. Čím výš vyjdete, tím lepší panorama. Úplně nejlepší výhledy jsou shora z louky, kde pod shlukem stromů končí asfaltka a stezka pokračuje dál jako uježděná polňačka. Odtud shlédnete Vizovice, jak se snaží stavebně zasáhnout úpatí Janovy hory, dokonce Zlín a Mladcovské kopce (423m). Taky chrastěšovské vrchy či příkré zalesněné svahy nízké jižní hrany horského celku Vartovny, které tvoří Šibenice (421m) a Tanečnice (590m). Vidět je i vrchol Vartovny (651m) s rozhlednou. Nejvíc dominantní je však samozřejmě pohled na Lhotsko. Severozápadním směrem se pro změnu táhnou hřebeny Hostýnských vrchů. Relativně výrazné je Ondřejovsko (632m), špička Kopné (674m) vedle masivního Humence (703m), rovinnatá hostýnská magistrála nebo Kelčský Javorník (865m) s rozhlednou, pokud si jej ovšem dokážete zazoomovat.

Polní cesta vede rovnou za nosem vzhůru k lesu a za druhým shlukem stromů zatáčí ostře doleva. Lesní svážnice obkružuje vrstevnici kopce až k zahloubené rýze bezejmenného potoka, podél něhož stoupá v zostřeném úhlu až do okamžiku, kdy je možné potok překročit. Krátce nato se stezka od potoka odklání a stoupá šikmo vzhůru až ke zpevněné ploše skladu dřeva v zátylku Papradné (603m). Krom dřeva tu najdete panel naučné stezky Vizovické vrchy č.3 s obecnou informací o hospodaření Lesů ČR. Svážnice ovšem sklad jenom zkříží a pokračuje lesem bez výhledů, až nakonec dostoupá na hlavní hřeben. Vyběhnete přímo u odpočívadla na rozcestí Pod Suchým vrchem (611m). Za sebou už máte polovinu trasy, tedy 5,5km. Nejbližší žlutý úsek teď měří 2km. Modrá hřebenovka by vás vedla 4km na Klášťov nebo 9km do Horní Lhoty. Jo a infopanel naučné stezky řeší hospodaření Lesní správy Luhačovice.

Široká pěšina přechází hřeben a obkružuje úbočí Suchého vrchu (693m). Nejdřív překvapivě maličko stoupnete, jinak ale budete pouze středně klesat. Asi po 0,5km narazíte na kamennou kapličku sv. Františka. Zatímco sedlo pod Suchým vrchem bývalo odedávna důležitou obchodní spojnicí mezi údolími na obou stranách Vizovických vrchů, odpočívalo se vždy až tady, kde se dalo osvěžit pramenitou vodou ze studánky. Někdy v polovině 19.stol. vyrostla nad stezkou malá kaplička, jejíž stavitel se nechal inspirovat gotickým slohem. Prostý interiér je zdoben křížem a svatými obrázky včetně obrazu sv. Františka z Assisi. Ten, když se při svých kázáních nedočkal vstřícnosti ze strany posluchačů, chodíval kázat zvířatům v lese. V moderní době je asi proto označován za patrona zvířat, přírody a ekologie.

Svážnice středně klesá lesem k jednomu místu s výhledem na Bílé Karpaty včetně vzdálené Velké Javořiny (970m). Pak už se točí lesem a vyskočí na zpevněné cestě, jež je v mapě označená jako cyklotrasa. Ta je v pohodě. Rovinka. Jenže dlouho netrvá a značka na rozšířeném prostranství u cesty odbočuje vlevo na chodníček v trávě. Tady zas velmi pozorně sledujte značky, protože se trasa několikrát lomí a k tomu vede doslova džunglí mladé vegetace. Nejdřív tedy z relativně ještě širokého chodníčku odbočíte ostře vlevo na lesní pěšinu, která vás povede do tunelu mezi odrůstajícími listnatými stromy. Vzápětí ovšem viditelnou pěšinu opustíte a zalomíte to vpravo do vysoké trávy, kde lze stezku sotva tušit. No na prvním vzrostlém stromě tam pak žlutá značka je. Piktogramy na stromech vás nakonec vyvedou na louku zvanou Lazy. Trasa přes ni vede dolů až k ceduli Juříčkuv Láz (450m) visící na stromě. Zde se 2km od Vysokého Pole střetá žlutá značka s pofiderní zelenou do Újezda (3km), avšak sama pokračuje opačným směrem, tj. doleva přes potok Benčice a úzkou asfaltkou podél hospodářsky využívaných pozemků zvolna stoupá na Bojatín.

Bojatín je poutní místo s údajně zázračným pramenem a kaplí. Podle pověstí se tu jakési pasačce zjevila Panna Maria a patou vyryla do země důlek, z něhož vytryskl mocný proud vody. Léčila prý především dětské nemoci. S nemocnou dcerkou přicházívaly maminky, se syny tatínkové. Muselo se vyjít před východem slunce, cestou se nezastavovat, jen se modlit a jinak nemluvit, ze studánky nabrat vodu, na planou hrušku u pramene pověsit prádlo nemocného dítěte, beze slov se vrátit domů a chorého potomka v té vodě vykoupat... buď se do týdne uzdravil, nebo zemřel. Stalo se, že jakýsi hadrář všechno dětské prádlo z hrušky posbíral, ale když se s ním chtěl vrátit, klesl k zemi jako ochrnutý. Z nebe se ozval hlas a teprve když hadrář slíbil, že svršky vrátí na strom, mohl znova vstát... Údajně léčivý pramen vyvěrá vprostřed louky v šestiboké vodní kapli, odkud je sveden do volně přístupného objektu s kohoutkem a plastikou Panny Marie Vysocké. Kapli doplňuje kamenný kříž z roku 1838 s vytesaným jménem donátora Franze Trčky. K vodní kapli vede 300m dlouhý chodníček osazený stromy a bylinkami, upravený v dubnu 2013. Na jeho počátku stojí poutní kaple Panny Marie Vysocké, jež je nemovitou kulturní památkou ČR. Na její zbudování věnovala v roce 1706 rovný 1000 zlatých hraběnka Terezie Podstatská z Prusinovic. Stavět se však začala až v roce 1748. Konávaly se zde prý hlučné poutě, dokonce tu prý stával zájezdní hostinec s malými koupelemi. Za josefínských reforem byla kaple roku 1790 zrušena a pobořena jako neprospěšná, a její oltář převezen do farního kostela v Újezdě. Mariánské poutě na Bojatín však tímto neskončily. I stalo se, že zkrachovala živnost jistému soukeníkovi Kolínkovi z Vizovic. A tak prodal majetek, sebral se a s rodinou se odstěhoval do ciziny. Jenže ani tam se mu nedařilo. Poté, co mu náhle zemřela žena, v zoufalství, aby jeho dvě děti nezemřely hladem, prodal je potulným komediantům a šel se oběsit. Když však vylezl na strom, aby uvázal oprátku, měl vidění – zjevil se mu svíčkami osvícený hřbitov, kde ležela jeho žena, u jejíhož hrobu od její smrti nebyl. S velkými výčitkami to hned šel napravit. Klekl a žádal o odpuštění. Neví se jak, no dal se na pokání a prý snad 2x navštívil Svatou zemi. Poté se vrátil na Valašsko. Postil se a chodil v hábitu s růžencem po poutích, tam zpíval a prodával "zaručeně pravé" třísky z jeruzalémského kříže. Z jejich prodeje a z almužen našetřil po čase dost, aby si mohl na Bojatíně zbudovat slaměnou boudu na bydlení a začít obnovovat pobořenou kapli. Cihly vyráběl sám. Zprvu postavil kapli malou, ta se mu však nelíbila. Zbořil ji a začal se stavbou větší. Obnovená kaple Panny Marie byla vysvěcena roku 1870 a je prokázáno, že minimálně dvě její stěny stojí na původních základech. Poustevník Kolínek je jediným historicky doloženým poustevníkem na jižním Valašsku. Na Bojatíně zůstal až do své smrti. Žil z milodarů, staral se o kapli, na patřičných místech vyprošoval jeho obrazovou výzdobu a nějaké obrazy ve volném čase sám maloval. Spával tak, že hlavu složil na kameni a pod sebou ve spánku držel umrlčí hlavu. Nabytou slávu a prokazování úcty však psychicky narušený muž neunesl. Vyhlásil se prorokem a zbytek života strávil v hádkách s újezdským farářem. Dne 30.4. 1875 se obec Vysoké Pole zavázala, že bude kapli udržovat a znova ji 5.7. 1876 vysvětila. U malého parkoviště před kaplí byste narazili na barokní kříž Illésházyů z roku 1777, který je jedním z nejstarších křížů na jižním Valašsku. Na místo, kde stojí, byl přenesen po zboření původní kaple Panny Marie. Roku 1820 byl za bouřky poškozen, když na něj spadla ze stromu větev, proto má jeho vrchní část novější dataci. Mimochodem z Bojatína jsou hezky vidět Suchý vrch (693m), Rovně (702m) i Doubrava (676m) s rozhlednou.

Asfaltka z Bojatína pokračuje mezi lukami a nahlíží na protější Bílé Karpaty. Provází ji křížová cesta se 14 vysokými dřevěnými kříži z roku 2011. Střední úhel klesání dá zanedlouho možnost zahlédnout zástavbu Vysokého Pole dole v údolí. A pak už potkáte ptačí pozorovatelnu na hřišti u místního ekocentra, infopanel o dalších zajímavostech v okolí, první obytné domy... Jakmile dosáhnete hlavní silnice, odbočte vlevo a vyjděte na návrší, kde se nachází pomyslné centrum Vysokého Pole. Soustředí se tu budova Obecního úřadu, historicky působící otevřená studna, netradiční zděná zvonice z roku 1986 a kamenný kříž z roku 1873, splácaný ze 4 nesourodých částí. Infotabulka u zvonice hlásá, že její výstavbu iniciovali sami občané. Vyjednat ji šel na MNV újezdský farář Jaroslav Studený. Stavět se začalo počátkem května 1986 a trvalo to 14 dní. Materiál zaplatil MNV, práci provedli bezplatně místní občané. Zvon byl objednán u Družstva Portáš v Halenkově. Vážil 104kg a stál 7.000 Korun, které se vybraly od občanů. Zástupce obce byl pak kvůli tomu ještě rok popotahován okresním národním výborem v Gottwaldově, a to na udání místního obyvatele, jenž byl přesvědčeným komunistou. Hrozilo i odstranění zvonice, ale nakonec vše vyřešila pokuta za nápis na zvonu. Z vrcholu zvonice musel být odstraněn křížek, stejně jako křížek z letopočtu na ní.

Obec Vysoké Pole leží v podhůří Bílých Karpat, ale její minulost má mnohé společné s panstvím Vizovice. První písemná zmínka o vsi "Byssoka Lhota, que et Byssokapoli dicitur" (Vysoká Lhota, které se také říká Vysoké Pole) pochází právě z výčtu zboží nově založeného kláštera Smilheim (1261). Z názvu je rovněž patrný její kolonizační původ. V 2.pol. 14.stol. postihly osadu nájezdy okolních feudálů, kteří začali usilovat o majetek vizovického kláštera, za což se dostali v roce 1363 do církevní klatby. Poté, co byl Smilheim vypleněn a zaniknul, se stalo Vysoké Pole předmětem majetkových sporů mezi pány z Cimburka, majiteli panství Brumov, a opaty z vizovického kláštera, kteří v letech 1460 a 1481 žádali o jeho navrácení. Z té doby pochází záznam, v němž už obec používá současný název. Ten se později vyskytoval ještě v obměnách Vysoky Pole (1572), Wysokopolie (1720) či Wisokepole (1846). Roku 1483 povolil král Vladislav II. vrácení vizovického panství potomkům zakladatele, pánům z Kunštátu. Roku 1549 kupuje panství bohatý Václav z Boskovic a od jeho dědiců Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan. Po soudním fiasku kvůli chování k poddaným se Kavka roku 1574 stěhuje na panství Brumov a pár osad v záhoří (Vysoké Pole, Drnovice, Újezd, Loučka, Slopné) si bere s sebou. Po třicetileté válce (1618-1648) zůstalo v obci 23 domů, z toho 7 bylo pustých. Při vpádu Turků a Tatarů na Moravu roku 1663 byl zabit 1 člověk. Ze všech následných přírodních katastrof, jež v 1.pol. 18.stol. uvrhly kraj do bídy, napáchal ve Vysokém Poli nejvíc škody kuriózní nálet kobylek od východu v roce 1748. K roku 1758 se zde píše 92 obydlí, z toho 25 celých gruntů, 2 mlýny, jatka a kovárna. Jednalo se tedy o poměrně velkou ves. Koncem 18.stol. se uvádí přes 500 obyvatel. V roce 1901 shořelo při velkém požáru 16 usedlostí. Vysoké Pole mělo vždy zemědělský charakter a v roce 1960 tu vzniklo JZD. Osvobození se dočkalo 2.5. 1945.

Rozcestník Vysoké Pole, BUS nemá žádnou jmenovku, zato ukazuje 9,5km do Vizovic a 1,5km do Drnovic. Najdete ho pověšený na sloupu vedle Obecního úřadu. Trasa sleduje silnici do Drnovic, jež klesá do široce modelovaného dolíku Vysokopolského potoka. Cestou potkává pouze výklenkový miniparčík s památníkem občanů Vysokého Pole umučených na Ploštině dne 19.4. 1945. Je zde 8 jmen mužů ve věku 17-38 let, kteří byli doslova posbíráni ze svých polí a domovů, když trestná výprava Wehrmachtu zamířila vypálit Ploštinu. Půjdete-li po silnici dál, narazíte na odbočku, kudy jeden z německých oddílů jel. Nad Vysokým Polem leží samota Ryliska, kde koncem války nacházela zázemí část partyzánů. Františka Rašková z Rylisek, které Němci zapálili dům, utíkala s 10-měsíčním dítětem dolů do Vysokého Pole. Dítě však prochladlo a zemřelo. Ve vedlejší usedlosti našel smrt 25-letý František Belha. Jeho matka byla vyvedena, aby připravila zvířata k rekvizici. Posléze uslyšela dva výstřely a spatřila dům v plamenech. V troskách domu pak našla ohořelé tělo svého syna. Na Ploštině samotné bylo za pomoc partyzánům zmasakrováno 23 mužů a 1 těhotná žena. Akce se zúčastnilo asi 220 vojáků včetně 25 členů speciální protipartyzánské jednotky SS Einheit Josef z Vizovic, která proslula svou brutální krutostí.

Zbývá překonat jednu větší terénní vlnu a jste v cíli. Ve vidlici cest v závěru obce se dejte doleva a klidně si počtěte cedulku ke kamennému kříži z roku 1949, jehož iniciátorem byl újezdský kněz Vladimír Růčka, pamětník událostí konce 2.sv. války a autor knihy Ploština žaluje! Chodník vás vyvede až na konec zástavby, kde v ostré zatáčce opouští turistická značka silnici a pokračuje po nenápadné panelové stezce výrazným stoupáním rovně proti svahu. Odtud se otevírá pohled zpátky na obec, na hřebenovku Vizovických vrchů od Doubravy po Klášťov či oblé kopečky v předhůří Bílých Karpat.

Návrší mezi Vysokým Polem a Drnovicemi zdobí kamenný kříž bez datace a katolický filiální kostel sv. Anežky České z roku 1990, vysvěcený 21.7. 1991 olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. V jeho útrobách se nachází varhany zhotovené roku 2008 varhanářem Petrem Kovářem. Na těch je zajímavé, že byly při jejich výrobě použity části varhan z 2.pol. 19.stol. ze zaniklého evangelického kostela v Karviné – Dolech.

Dlážděný chodník podél silnice rychle sbíhá do Drnovic, kde se jen letmo dotkne kamenného kříže z roku 1918 a hned zahýbá k závěrečnému rozcestníku Drnovice, rozc.. Zatímco žlutá značka odtud odchází na jih do Bílých Karpat do Mirošova (5km), zelená se vrací přes Ploštinu (2,5km) na hřeben (4,5km) Vizovických vrchů.

Drnovice jsou malá obec odvozující svůj název od vzhledu obydlí prvních osadníků. Ti své domy zapouštěli do země, nadzemní části stavěli ze dřeva a střechy pokrývali slámou a hlínou, z níž pak vyrůstala tráva (tzv. drn). Ves se až do roku 1720 nacházela v trati zvané Milíčov, kde ještě dnes zejí v zemi prohoubeniny po starých obydlích. Jinak jsou Drnovicze zmíněny už v zakládací listině cisterciáckého kláštera Smilheim ve Vizovicích (1261). Později se uvádí též jako Drnovice (1481), ves Drnowicze (1578), Drnowitze (1670), Drnowitz (1681, 1718), Drnnowitz (1720), Drnowitz, Drnowice (1846) či Drnowitz, Drnovice (1872). Po třicetileté válce byla polovina osady zpustošena a při následných nájezdech Tatarů a Kuruců (2.pol. 17.stol. až začátek 18.stol.) několikrát vypálena. Lidé, co zůstali naživu, se proto rozhodli přesunout ves do současné polohy. Roku 1574 ji Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan přičlenil spolu s Vysokým Polem k panství Brumov. V roce 1866 byly Drnovice postiženy epidemií cholery, roku 1882 velkým krupobitím a roku 1957 větrnou smrští. Nejvýznamnější události v obci je však vypálení pasekářské osady Ploština za 2.sv. války.