Lukov, BUS (?) – Lešná, ZOO (?) – Štípa, kostel (?) – Pod Šťákovým vrškem (?) – Pod Burešovem (230m) – Zlín, BUS (?)

12km dlouhá červená trasa spojuje podhradní obec Lukov s městem Zlín a je jednou z variant, jak se dá vyrazit na příměstskou túru nebo jak se vlastními silami přesunout do Hostýnských vrchů. Trasa je dík četným úsekům cyklostezky a většinově asfaltovému povrchu v pohodě sjízdná na kole, můžete si ji nakombinovat s městskou hromadnou dopravou či kolečkovými bruslemi. Ze vsi pod hradem vede značka nejdřív k ZOO Lešná, poté k poutnímu kostelu s klášterem ve Štípě a přes nevysoký zalesněný vršek schází do centra města, kde za baťovských dob mívali ZOO přímo v zámeckém parku.

* * *

Lukov je typickou podhradní vsí, jež vznikla přirozeným vývojem po zbudování hradu Lukov (začátek 13.stol.). Jeho historie je pevně spojená s děním na hradě a osamostatňuje se až s jeho úpadkem v 18.stol. Tehdy se z hradu do vsi stěhují nejen panské úřady, ale i vrchnostenské podnikání. Mezi dřevěnými chalupami starousedlíků se tak začínají objevovat první zděné stavby, většinou spojené s hospodářskou činností Seilernů. Pod hradem byl vybudován lesní úřad, o jehož stáří hovoří letopočet 1765 na průčelí vstupu do sklepa. Mezi lety 1895-1908 v něm žila druhá manželka Bedřicha Smetany, jejíž dcera se provdala za zdejšího lesmistra Hejdůška. V pomyslném centru obce se dále nachází bývalé fojtství či budova bývalého pivovaru s točitým barokním komínem, přestavěná v roce 1769. Nachází se tu též domov pro seniory z roku 1885, jednopatrová vila Tuskulum v tyrolském stylu, postavená roku 1894 hrabětem Seilernem nebo dům č.p.33, který projektoval stavitel František Pšenčík, žák a později asistent architekta Dušana Jurkoviče.

Začátek trasy hledejte na autobusové zastávce u domova důchodců, u kruhového objezdu s barokními pískovcovými božími muky se sochou Madony, jež byla postavena na znamení díků po přečkání moru v roce 1660. Rozcestník Lukov, BUS bez jmenovky ukazuje červeným hrotem 1,5km pod hrad Lukov, žlutým 10,5km na Pardus, zeleným 10km do Příluk u Zlína a červeným 12km do Zlína. A tou červenou trasou na Zlín se dejte. První úsek bude dlouhý 3km a zavede vás před vchod zoologické zahrady v sousední Lešné.

Krátká úvodní rovinka končí na úrovni lukovského kostela sv. Josefa, postaveného v letech 1810-1813 holešovským stavitelem Martinem Galuškou v empírovém stylu. Jedná se o jednolodní obdélnou stavbu zakončenou segmentovitým kněžištěm. Sakristie se nachází na severní straně chrámové lodě. Hranolovitá věž je vztyčena v jižním průčelí kostela. Interiér chrámu má jednoduchou empírovou architekturu s prvky napodobující svou členitostí baroko. Na hlavním oltáři je umístěn obraz představující smrt sv. Josefa z roku 1814, jehož autorem je vídeňský malíř Georg Schilling. Obrubeň kruchty zdobí plastika sv. Jiří. Předpokládá se, že pochází ze zrušené hradní kaple. Kamenná křtitelnice s vřetenovitým dříkem, v dolní části cibulovitě rozšířeným, pochází z druhé čtvrtiny 16.stol. Před vchodem do kostela byste našli ještě kamenný kříž a válečný pomník. Po pravé ruce pak spatříte areál ZOD Podhoran, za jehož branami se nachází i několik původních budov Seilernovského velkostatku.

Trasa to lomí podél rohu ZOD doprava a vrhá se pronásledovat dvouproudou asfaltovou cyklostezku. Turistické značení mezi Lukovem a Lešnou je bohužel natolik mizerné, že vám nezbývá než se té cyklostezky prostě držet a neuhýbat. Stezka vede po rovince podél Lukovského potoka, opouští průmyslovou zónu a míří do luk a polí. Asi 900m od odpočívadla s plastickou mapou dorazíte k lesíku, kde se úklon cyklostezky výrazně zvedne a ostře stoupá až do okamžiku, kdy zahlédnete po své pravé ruce žírafí výběh. Nic víc bohužel takhle přes cestu ze ZOO neuvidíte. Následná 900m dlouhá rovinka kolem silnice vás dovede až před vchod do ZOO, kde naráží na sochu Anděla Strážce z poloviny 18.stol. a směrovky ukazatele Lešná, ZOO, které se odkazují na 1km vzdálenou Štípu.

ZOO Lešná se rozkládá na ploše 52ha a v expozicích tu najdete na 1200 zvířat z cca 220 živočišných druhů. Uvnitř areálu se mezi pavilony skví romantizující zámeček, kde si lze zaplatit prohlídku a dozvědět se tak více o rodině Seilern-Aspang, jež dala vzniku ZOO prvotní impuls. Zámek Lešná je jejich nejvýznamnější stopou na území ČR. Seilern-Aspangové jsou rakouský šlechtický rod, jehož členové zastávali v 18.stol. vysoké funkce ve státní správě a diplomacii. Vlastnili rozsáhlé statky na Zlínsku a Novojičínsku. Zakladatelem rodu byl právník Johann Frichrich Seilern (1646-1715), který vstoupil do služeb Habsburků a získal hraběcí titul. Neměl potomky, pročež si adoptoval synovce Johanna Fridricha Kicheliera, jenž převzal strýcův titul, jméno Seilern a díky držbě statků v Korutansku užíval i jméno Aspang. Johann Fridrich ml. koupil v roce 1724 za 202 tisíc zlatých zchudlé rebelující panství Lukov s vypáleným hradem, kde však příliš nepobýval. Podobně to měl i jeho syn Kristian August (1717-1801), dlouholetý vyslanec u říšského sněmu a v Londýně, který si až po odchodu do penze nechal na Moravě postavit dvě letní sídla, a to zámek v Kralicích na Hané a zámek v Lešné. Pro upřesnění – Lešná není a nikdy nebyla obec. Leschna se nazývalo holé návrší nad tehdy již známým poutním místem ve Štípě. Roku 1804 začíná Joseph Johann Seilern-Aspang (1752-1838) se stavbou bažantnice, jež byla o 5 let později upravena na obezděnou bažantí oboru. V roce 1887 byl stávající zámek údajně zbořen nebo spíš možná jen 7 let rozsáhle přestavován do současné podoby Franzem Seilern-Aspangem (1859-1919) podle plánů vídeňských architektů Johanna Micka a Viktora Siedeka. Lešná se stala místem setkávání smetánky z celé monarchie a nejen to. Hrabě začal kolem roku 1900 vpouštěl do svých zahrad i dětské školní výpravy. Franzův syn, hrabě Josef Karel Seilern-Aspang (1883-1939) proslul jako cestovatel. Věnoval se ornitologii a jeho sbírky jsou dodnes uloženy v Moravském zemském muzeu v Brně. Byl to on, kdo v zámeckém areálu vybudoval přírodopisné muzeum a zahájil chov oborních a exotických zvířat. Mezi lety 1928-1929 přivezl do Lešné muflony, daňky, jeleny, antilopy, jeřáby či pštrosy emu, a jeho vytápěné skleníky obývalo domácí i cizokrajné ptactvo. Byť tady nějaký omezený přístup veřejnosti do soukromých panských zahrad byl, nešlo ještě stále o zoologickou zahradu. Oficiální ZOO totiž založil Tomáš Baťa, tehdejší starosta Zlína dne 1.5. 1930 v rámci modernizace města, v souvislosti s odstraněním hospodářských staveb bývalého velkostatku v jeho centru. Baťova ZOO patřila mezi nejstarší veřejné zoologické zahrady v republice. Tím, jak se postupně rozšiřovala a získávala na věhlasu, však docházelo k problémům. Bylo tedy rozhodnuto o přesunu na vrchol Tlusté hory, kde ZOO sídlila až do válečného roku 1940. Poté zprávy o ní utichají. V roce 1945 byly majetky Seilernů v Lešné s pozůstalými zvířaty zestátněny a v květnu 1948 se tu poprvé veřejnosti otevřela dnes již proslulá ZOO Lešná.

Červená trasa pokračuje ještě chvilku po cyklostezce podél parkoviště, ale než stezka uteče do polí, odbočí značka zpět k hlavní silnici, kde mimo přechod přejde na chodník a schází volným krokem do Štípy. Ulice obestavěná rodinnými domy bývala dřív příjezdovkou k zámku Seilernů. V její polovině spatříte po levé ruce hřbitov, jemuž dominuje novorománská hřbitovní kaple sv. Jana Nepomuckého z počátku 20.stol., která je zároveň rodinnou hrobkou hrabat Seilern-Aspang. Vytvořil ji architekt Viktor Siedek původem z Napajedel, jeden z autorů zámku Lešná. V říjnu 2000 byla kaple nově benedikována biskupem Starokatolické církve v ČR Dušanem Hejbalem jako kaple Vzkříšení Nejsvětějšího Spasitele.

Po červené značce dorazíte zanedlouho na Mariánské náměstí v centru Štípy. Jak je na první pohled patrné, Štípa je významné poutní místo. Ve 14.stol. totiž z dřevěného kostelíka v nedalekém Kostelci záhadně zmizela vzácná soška Panny Marie s Ježíškem, kterou pak nalezl oráč jménem Štípský ozářenou v místním háji. Zázrak rozpoutal tradici mariánských poutí a pro ochranu sošky musela být na místě postavena malá kaplička, přebudovaná roku 1391 Ješkem ze Šternberka, tehdejším majitelem lukovského panství, na gotický kostelík. Zmínka o něm je zároveň první písemnou zmínkou o existenci Štípy. O významu štípského kostelíka vypovídá také to, že v něm měl údajně roku 1609 svatbu významný císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna, který si bral Lukrécii Nekšovnu z Landeka, univerzální dědičku bohatého rodu vlastnícího Lukov. Další významnou zmínkou je vyobrazení věrné podoby kostelíka z roku 1730. Po vybudování velkého chrámu (1616) byla soška Panny Marie Štípské přesunuta a kostel u křižovatky prošel četnými barokními úpravami pod taktovkou Seilern-Aspangů. Tehdy bylo zbořeno kněžiště, odstraněny podpory u rohů zdí a klenba sepnuta svorníky. V podzemí zůstaly v původním rozmístění zachovány hroby Šternberků, Nekšů a posledních hradních pánů z Minkvicburku. O středověkém původu kaple tak dnes vypovídá pouze zachovaný kamenný portál. Ten je 3m vysoký, necelé 2m široký, zakončený lomeným obloukem a jsou v něm zasazeny masivní vyřezávané dvoukřídlé dveře. Jeho ostění je tvořeno střídáním prutů a výžlabků. Konstrukce portálu z masivního kamene je velmi dobře čitelná, obzvláště vyniká u vrcholového klenáku. Poutní kostelík byl degradován na hřbitovní kapli, poté patentem císaře Josefa II. odsvěcen a ponížen na skladiště. Mezi lety 1807-1907 posloužil ještě jako rodinná hrobka Seilernů, než se jejich ostatky přesunuly do hrobky na novém hřbitově. Následovalo zrušení starého hřbitova a několikeré menší i větší opravy. Dne 3.5. 1958 byl bývalý poutní kostelík vyhlášen kulturní památkou. Současný objekt má obdélný půdorys s pravoúhlým závěrem, je zaklenutý pruskou klenbou o dvou polích mezi pásy podpírané pilastry s římskou hlavicí a jeho střechu kryjí dřevěné šindele. Západnímu průčelí dominuje lomený vstupní portál s profilovaným kamenným ostěním. Nad portálem v obdélné vpadlině s bočními půlkruhovitě rozšířenými stranami se nachází latinský nápis, dnes sotva čitelný. Po stranách vchodu jsou symetricky umístěna okna s půlkruhovým záklenkem a šambránami. Průčelí je završeno volutovým štítem s trojúhelníkovým tympanonem, který je členěn lizénovým rámem. Na centrální ose štítu je umístěno oválné okénko s šambránou a klenáky na všech čtyřech stranách. Na štítu je umístěn pískovcový kříž. Severní a jižní stěna jsou prolomeny vždy dvěma okénky stejného typu jako strana západní. Na severní straně se navíc mezi okny nchází obdélníková prohlubeň, snad pozůstatek po dřívějším zasazení náhrobku. Dva náhrobky se nacházejí naproti na straně jižní. Východní stěna je zcela bez oken, dnes členěna pouze dvěmi lizénami. Dříve zde stávalo dřevěné kněžiště a zvonice, zbořená v roce 1807. Interiér kostela je vymalovaný klasicistní výmalbou napodobující růžový mramor. Podle inventáře z roku 1738 byl kostel klenutý, vymalovaný a měl dva oltáře. Zachoval se jen jeden. Ten je tvořen oltářní mensou, umístěnou v záklenku zdobeném kazetou. Nad oltářem stával nápis "Tento oltář darován jest z hradu Lukova od J. M. panny slečny Johanny Marie nynější paní Skrbenské L. P. 1697, 29. září." Meziklenební pásy pruské klenby jsou zdobeny kazetováním. Vrchol klenby zdobí florální motivy (okrové barvy na růžovém podkladu), stejně jako klenební líce. Zaklenutí oken je vymalováno ornamentálními vzory. V presbytáři visely záslibné obrazy a nápisy potvrzující zázračné události a divy, které se zde staly na přímluvu Panny Marie. Rekonstruovaný kostelík spatříte ve spodní části štípského náměstí, na travnatém prostranství u výpadovky na Kostelec.

Bezkonkurenční dominantou Štípy je barokní chrám Narození Panny Marie s přidruženým klášterem. Výstavba kláštera na tomto poutním místě byla posledním přáním Lukrécie Nekšovny z Landeka (1582-1614), majitelky lukovského panství a uctívačky Panny Marie Štípské, než 23.3. 1614 skonala a byla v cínové rakvi uložena ke svým předkům do starého štípského kostelíka, kde se jen o 5 let dříve vdávala. Povolat do odlehlé vesnice jezuity či františkány se Albrechtovi z Valdštejna nezdařilo. Rozhodl se proto uctít Lukréciinu památku zřízením kartuziánského kláštera a nového kostela zasvěceného Narození Panny Marie. Jejich základní kámen byl položen roku 1616 za přítomnosti čtyř kartuziánských mnichů z Dolan u Olomouce. Na výstavbu byli povoláni italští umělci a věnováno 30 tisíc zlatých, statek ve Štípě, dva mlýny, právo těžby dřeva a kamene na celém lukovkém panství a právo na rybolov. Stavební práce na areálu však roku 1620 přerušilo valašské povstání. Komunita kartuziánů byla uvězněna a stavba pustla. O 3 roky později Valdštejn vzbouřené panství raději dává pryč a stěhuje se za kariérou do Čech (ostatky manželky bere s sebou). V té době byl kostel dostavěn jen po klenby a klášter měl položeny trámové stropy. Když se stavba v roce 1743 znovu rozjela, zbyla z původního objektu v podstatě ruina a část klášterních budov byla během této doby dokonce rozebrána na stavební materiál. Pokračovat ve výstavbě bylo umožněno posmrtným darem ovdovělé hraběnky Antonie z Rottalu a díky sbírkám věřících. V roce 1762 bylo hotovo. Dne 7.7. 1765 byl chrám slavnostně vysvěcen olomouckým biskupem Janem Karlem hrabětem Scherffenbergem a téhož roku se z bývalého kláštera stala fara. Soška Panny Marie byla ze starého kostelíka slavnostně přesunuta dne 30.9. 1764 za účasti 35 tisíc poutníků. Kronikář uvádí, že při přenášení bylo možno spatřit zvláštní úkaz na obloze – vedle slunce jasně svítily dvě hvězdy. Zbožná tradice řadí středověkou sošku Panny Marie Štípské do trojice nejstarších mariánských soch na Moravě a chrám Narození Panny Marie patří k našim nejvýznamnějším poutním kostelům. Chrám je jednolodní stavbou s půlkruhovým presbytářem a klenbou, impozantní zejména svou vnitřní bohatou výmalbou a výzdobou. Soška Madony je umístěna v zasklené skříni na hlavním oltáři, po jehož boku stojí sochy sv. Cyrila a Metoděje, sv. Františka Serafínského a sv. Norberta. V apsidě za oltářem se nacházejí sochy sv. Josefa, sv. Anny, sv. Jáchyma a sv. Alžběty. Po pravé straně chrámové lodi stojí mimo jiné socha sv. Bruna, zakladatele řádu kartuziánů. Klenba kostela je zdobena malovanými výjevy ze života Panny Marie. Křížová cesta pochází z roku 1905. Zaujmout může též klasicistní oltářní náhrobek s latinským textem, věnovaný památce urozeného pana Kristiana Augusta, Svaté Říše Římské hraběte ze Seilern a Aspang (zemřel v 84 letech dne 15.10. 1804) a jeho manželky Marie Karly, hraběnky ze Solms a Sonnewalde, poslední dědičky svého rodu (zemřela v 58 letech dne 27.3. 1783). Náhrobek dal zbudovat jejich syn, dědic Josef Jan roku 1806. Varhany Františka Čapka a Maxe Zachistala z Kremže (Rakousko) z roku 1890 patří k jejich největším a nejkvalitnějším dochovaným dílům. Hraběte Franze Seilern-Aspanga stály 5500 zlatých. Varhany jsou vyrobeny z velké části ze dřeva, tzn. impuls od klávesy až k píšťale je veden pomocí systému dřevěných táhel. Poutní chrám Narození Panny Marie ve Štípě tvoří spolu s klášterem, v němž od roku 1996 sídlí Kongregace řádu karmelitánek, sochařskou výzdobou v okolí kostela a souborem památkově hráněných lip a jeřábů hodnotný, státem chráněný architektonický celek.

Před klášterem vedle kašny visí na sloupu směrovky ukazatele Štípa, kostel. Podle nich máte za sebou teprve třetinu trasy. Následující úsek bude dlouhý 3km a zavede vás do lesa. Nejdřív ovšem obejděte klášter, přejděte silnici a u autobusové zastávky zamiřte do vedlejší ulice, která vás mírným klesáním přivede k úpatí rozpláclého zalesněného kopce Vršek (358m). Pod lesem teče Štípský potok, u cesty stojí na sloupku připevněný obrázek Panny Marie Štípské a nedaleko za ním se úzká asfaltka stáčí ještě blíž kopci, aby jej v doprovodu nedostatečného počtu turistických piktogramů ještě asi 360m středním stoupáním obkružovala. Nato za jedním z domů vybíhá do trávy vyšlapaná pěšina a směřuje vpravo nahoru do lesa. Lesní pěšiny a svážnice všelijak kličkují, chvíli vedou po rovince, chvíli trochu stoupají, nikde se neotvírá žádný výhled a krajina vypadá furt stejně, takže člověk ztrácí orientaci. Značené je to tu ale naštěstí dobře. Tu náhle vyjdete v nejvyšším bodě trasy na asfalt. Čeká vás 360m dlouhé pozvolné klesání a na jeho konci odpočívadlo s rozcestníkem Pod Štákovým vrškem. Červená značka z Lukova (7km) do Zlína se tu kříží s modrým turistickým okruhem přes lázně Kostelec (1,5km / 6,5km), aby jej o 2km dál přetnula ještě jednou na rozcestí Pod Burešovem.

Asfaltka sestupuje úbočím Vršku k jihozápadu, kde skrz koridor stromů pozoruje vrchol Tlusté hory (458m) s vysílačem. Ano, to je ten kopec, kam Baťa v roce 1934 přestěhoval svou ZOO. Od skladu dřeva na něj bude za chvíli hezčí výhled, podobně jako na zlínské sídliště Jižní Svahy či údolní část Zlína s areálem bývalých Baťových závodů. Pokud byste se zadívali ještě víc do dálky, spatříte též Chřiby se dvěma výraznými hrby, což by mohly být 37km vzdálené vrcholy Ocásek (553m) a Holý kopec (548m).

Táhlá asfaltová rovinka náhle ostře vrcholí do bezejmenné kóty (325m) s nízkou odrůstající zelení, odkud se nejdřív otevře výhled zpět na výběžky Vršku, na holý hřbet s vysílačem nad Přílukama, poté na údolí Dřevnice a pásmo Vizovických vrchů od Tlusté hory (458m) nad Zlínem přes výhledový Drdol (540m) po nejvzdálenější Doubravu (676m) s rozhlednou.

Turistické značení opět řídne, takže pozor na křižovatku lesních cest, kde musíte zahnout vlevo na štěrk a středně klesat lesní stezkou nerovnoměrně prosvětleným lesem na kraj zahrádářské kolonie, přes ni ke zlínskému domovu pro seniory a odtud už velmi rychle seběhnete k ukazateli Pod Burešovem (230m). Ten stojí zapíchnutý v zatáčce u garáží, u brány do dětského domova, který býval soukromou vilou Dominika Čipery, nejbližšího spolupracovníka Jana Antonína Bati, člena správní rady Baťových závodů a starosty Zlína. Když se Hitler dostával k moci a republika byla v ohrožení, začali baťovští ředitelé přemýšlet, jak bezpečně investovat finanční prostředky. Zakoupili tedy parcely v tehdy ještě odlehlých částech Zlína a zaúkolovali architekty postavením ředitelských vil. Čiperovu vilu v podobě anglického sídla vytvořil Vladimír Karfík a dokončena byla v roce 1942. Rozsahem a počtem pokojů se jedná o nejhonosnější a jednoznačně největší vilu ve Zlíně. Z cesty bohužel vidět není. Zato si můžete na turistické směrovce přečíst údaj 2,5km k cíli.

Ulicí Burešov svižně sklesáte k upravenému korytu Fryštátského potoka, podél něhož se rovinkou vine cyklostezka lemovaná stromy. Tudy se dejte a vplujte mezi zlínská sídliště. Na soutoku s Dřevnicí narazíte na horizontálně jdoucí nábřeží s další cyklostezkou, kde odbočíte vpravo a následujete značky až k rušné křižovatce, po jejíž hlavní dopravní tepně byste se za chvíli dobrali centra města. Tam však značka nevede. Naopak. Abyste se dostali na druhou stranu, musíte překonat trojí přechod pro chodce. Zároveň na sebe v tu chvíli navážete modrou turistickou značku do Fryštáku, takže mostek přes Dřevnici pro pěší a cyklisty už překonáváte spolu s ní. Trasa pokračuje nábřežím až k mostu u nákupního centra Čepkov, vytáčí se doleva, přechází koleje a po chodníku obkružuje križovatku, aby mohla zapadnout do zámeckého parku. Těžko si dnes představíte, jak moc jinak to tu vypadalo, než se Baťa pustil do modernizace města! Třeba ten most pro pěší na Čepkov, ten stojí v podstatě na stejném místě, kde stával jediný zlínský most přes Dřevnici, ovšem na druhém břehu byly jen pole a louky. I ta křižovatka, co jste právě přešli, leží víceméně v místě, kde sice křižovatka dříve bývala, akorát kolem ní stávaly maloměstské domky, bývala tu jatka a domy různých řemeslníků. Zámecký park býval mnohem větší, oplocený a patřil pod zlínský velkostatek, stejně jako travnatá plocha, ze které si Baťa tak dlouho ukrajoval místo pro parkování autobusů, až louka zcela zanikla a je na ní hlavní autobusové nádraží. Pokud byste se před 100 lety nějak dostali do parku v místech, kudy vede turistická značka, procházeli byste kolem jezírka, přičemž druhé se nacházelo zhruba v místech, kde se dnes rozléhá parkoviště Gahurova, tj. pár metrů nad cílovým rozcestníkem Zlín, BUS, ke kterému se dostanete ze zámeckého parku (sad Svobody) projitím podchodu na autobusák a doleva nahoru k zastávce MHD. V tu chvíli za sebou budete mít 12km po červené, víte taky o modré 8,5km do Fryštáku a asi jste si na posledním úseku všimli i žluté vedoucí 2km na Mladcovou. Přes město vzhůru do kopců míří pak třeba žlutá na 12,5km vzdálené poutní místo Malenisko, zelená 11km na poutní místo Svatá voda či modrá ukazující přes Tlustou horu do 8,5km vzdálených Malenovic. V přilehlém areálu bývalých Baťových závodů můžete navštívit mrakodrap "21", který je veřejnosti přístupný, nachází se v něm expozice s autentickou proslulou výtahovou kanceláří J.A. Bati, páter noster či střešní vyhlídka. Nebo se vraťte zpátky do zámeckého parku a celý si jej spolu s náměstím projděte.

Málokdo dnes ví, že přímo uprostřed Zlína bývalo ZOO. A přitom se nacházelo na dohled od východiska turistických tras! Psal se rok 1923, když se stal Tomáš Baťa starostou Zlína. Jeho továrna čítala již na 30 výrobních budov a spolu s čtvrtěmi zaměstnaneckých domků obléhala stávající městečko, shluklé kolem náměstí Míru. Bylo nutné expandovat, modernizovat, zbourat maloměstské domy, vytyčit budoucí dopravní tepny a zajistit vodní zdroje pro nové obyvatele. Jak to tak ale bývalo, v předbaťovské době se panství Zlín přeměnilo na panský velkostatek, jehož areál teď tvořil polopropustný pás pozemků od řeky Dřevnice po úbočí Tlusté hory a svými hospodářskými budovami, záhony, poli a sady zabíral cenné místo mezi továrnou a městem. Majitel statku Štěpán Haupt vedl s Baťou jednání už od počátku 20.stol. Dohodli se však až v květnu 1927, kdy firma Baťa koupila pro město bývalé panské pozemky a les Tlustá za 900tis. Korun, a v červnu 1929 za 2mil. Korun i do té doby nepřístupný zlínský zámek s parkem. Revitalizaci brownfieldu na Zlín, jak jej známe dnes, zpracoval Baťův dvorní architekt František Lydie Gahura. Hned po převzetí majetku dne 2.10. 1929 tak dělníci započali bourat zámecký plot, v únoru 1930 se zámek přeměnil v Klubovní dům, do parku se instalovaly lavičky, vytvořila se zde dětská hřiště či bazén s vodou a v den tradičních oslav Svátku práce 1.5. 1930 byl zámecký park zpřístupněn veřejnosti. Téhož dne mohli lidé spatřit i první klec se 4 opičkami a 10 želv v zámeckém jezírku, jež se staly zárodkem budoucí ZOO. Na podzim byly želvy přemístěny, jezírko zvětšeno, prohloubeno a jeho novými obyvateli se stal párek tuleňů, zakoupený u firmy Hagenbeck v Hamburku. Další zakoupená zvířata přezimovala v tehdy ještě nezbouraných objektech velkostatku, které se nacházely jihozápadně od zámku, v místech dnešní Třídy Tomáše Bati. Šlo o 2 mývaly, 8 papoušků, párek trpasličích indických holubů, párek indických pávů, dva páry daňků a ochočeného srnečka, jenž pobíhal v ohradě u Bartošovy ulice. V jednom ze dvou jezírek plavaly 4 indické kachny, pár čínských labutí a 2 holandské husy. Koncem ledna 1931 čítala zoologická zahrada již 43 zvířat. V květnu přibili pelikán a velbloudice s mládětem. Náklady na nákup a udržování zvířat hradila firma Baťa. Největší popularity se ovšem dostalo lvu Césarovi, jenž se narodil v lednu 1931 v přerovském zimovišti rakouského cirkusu Rebernigg, který v březnu dorazil i do Zlína a po vystoupení daroval majitel cirkusu půlmetrákové lvíče Tomáši Baťovi. Než byla pro lvíče vybudována klec, prohánělo se několik dní volně po zahradě továrníkovy vily. Pokud byste si poslechli jediný existující záznam projevu Tomáše Bati natáčený u jeho vily, zaslechnete v pozadí i Césarovo mručení. Podobně učinil též ředitel slavného českého cirkusu Kludský, který před závěrem prvomájových oslav roku 1931 daroval Baťovi další lví mládě staré teprve několik dní a César tak získal kamarádku Betty. Téhož roku daroval zlínský kolář František Valčík do ZOO dvě káňata lesní, užhorodský advokát JUDr. Hořejší daroval lišku z Podkarpatské Rusi a lesní z Vážan na Kroměřížsku jezevce. Počátkem roku 1932 se zde udála i jedna kuriózní situace. Během svých zahraničních obchodních cest si totiž Tomáš Baťa usmyslel distribuovat boty do afrických, čínských či indických pouští pomocí karavan a tak zadal svým technikům, aby zhotovili dřevěnou konstrukci na velblouda, která by zahrnovala skládací pult, regál, zkoušecí stoličky a místo pro krabice s botami. K otestování měli použít půlročního velblouda Pepíka. Pepík však odmítl spolupracovat, kopal a nedokázal jej zkrotit ani ošetřovatel. K realizaci nápadu tak nakonec (i kvůli smrti Tomáše Bati dne 12.7. 1932) nedošlo.

Klece se zvířaty byly rozmístěny v obou městských sadech, zřízených z bývalého zámeckého parku a bývalé zelinářské zahrady (dnes park Komenského). Na podzim 1932 rozrušila návštěvníky ZOO smutná událost, kdy přímo před jejich očima pošel na srdeční mrtvici velbloud Pepík. Místo něj byl pro děti pořízen mladý přítulný kočkodan. V dubnu 1933 zakoupil J.A. Baťa, dědic obuvnického impéra, v Indii nové papoušky, nějaké další tropické ptáky a opice a poslal je lodí Morava do Zlína. ZOO Zlín se těšila celonárodní popularitě. Čím víc lidí však do zahrady chodilo, tím víc se kupily problémy s jejím provozem. Firma musela najmout dozorce, kteří upozorňovali návštěvníky, jak se mají v parku chovat, aby draze zakoupená zvířata neohrožovali na životě a zdraví. Stalo se totiž například, že samička tuleně spolkla kapesník, který jí ucpal střeva a zvíře po 5 dnech pošlo. Zejména v nočních hodinách vydávala navíc zvířata zvuky, kterými rušila obyvatele. Rozhodlo se proto o jejich přemístění na nově budované výletní místo na Tlusté hoře. Na kopci o výšce 458 m.n.m. byla nově založenou pobočkou Klubu českých turistů naplánována turistická útulna s rozhlednou. Ocelová věž vyrostla v roce 1933. Měla výšku 45m a byl na ní umístěn světlomet sloužící k orientaci letadel, díky čemuž získala přezdívku Maják. S postupným stěhováním zvířat z městského parku do lesa začali pracovníci ZOO koncem jara 1934. V první půli července bylo hotovo. Zvířata žila v ohradách a prostorných klecích na prostranství před rozhlednou. V lesoparku jim nic nechybělo, jen voda se pro ně musela nákladně dovážet ze sousední vsi. Lví pár César a Betty tu přivedli na svět dva vrhy – první mláďata zemřela po 8 dnech, lvíčata z druhého vrhu (1936) byla předána do Tróje výměnou za medvědici, která naopak obohatila ZOO Zlín. Pěkně urostlý César byl navíc na půl roku zapůjčen do vyhřívaného ateliéru jako model pro pražského sochaře Bohumila Kafku, který podle něj vytvořil jednu část pomníku Milana Rastislava Štefánika v Bratislavě. Dnes jeho "lví část" stojí na vnitřním nádvoří Strahovského kláštera. V květnu 1939 čítala ZOO Zlín na Tlusté hoře 40 kusů zvěře – dva lvi, šedého podkarpatského medvěda Doru, dvojici černých kanadských medvědů, čtyři mývaly, čtyři opice, čtyři lišky, jezevce, morčata, daňky, laně, srnčí zvěř, papoušky a páva s družkami. S 2.sv. válkou se přiblížil i konec existence Baťovy ZOO. Poslední zmínka o ní je datována 28.6. 1940. Podle pamětníků bylo nutné zvířata pro nedostatek potravy prodat nebo utratit. Letecký maják byl na rozkaz okupantů vyřazen z provozu, později zkrácen a znepřístupněn, a vzpomínku na Baťovu ZOO na Tlusté hoře skýtají dnes už jen pozůstatky betonových základů klecí.

První písemná zmínka o osadě Zlín pochází z roku 1322, kdy ji koupila Eliška Rejčka, bohatá vdova po dvou českých králích žijící s milencem v Brně, a věnovala ji právě založenému ženskému cisterciáckému klášteru se špitálem na Starém Brně. V roce 1358 koupili osadu biskup Albrecht ze Šternberka s bratrem Ješkem. Za Šternberků začala vznikat i tvrz Zlín obehnaná vodním příkopem s padacími mosty, nejcennější objekt na území tehdejšího feudálního panství. Písemně je tato tvrz připomínána k roku 1360. Nakrátko Zlínu vládl markrabě Jošt Lucemburský, pak jej ale vrátil Šternberkům a ti Zlínu roku 1397 přiznali městská práva. Po husitských válkách museli majetkově oslabení Šternberkové svoje panství prodat. Zlín byl řemeslnicko-cechovním střediskem pro obyvatele okolních obcí, kteří se jinak živili pastevectvím. V roce 1485 je jako majitel uváděn Vilém Tetour z Tetova. Figuruje zde i Burian Tetour, jenž Zlín roku 1590 prodává. Ve městě přibyla nová radnice (1586), kostelní věž (1566) či škola (1582). Kolem roku 1600 byl už Zlín na tu dobu velkým městem a živým hospodářským střediskem. Rozkvět žel zbrzdil vpád uherských povstalců roku 1605 provázený požáry a pleněním. Po roce 1620 se obyvatelé Zlína účastnili valašského povstání, čímž na sebe přivolali opakovaná tažení habsburských, polských a uherských armád a město se z půlky vylidnilo. Při jednom takovém tažení roku 1622 byl Maďary vypálen i renesanční zámek, adaptovaný ve 2.pol. 16.stol. z gotické tvrze. Roku 1655 koupil panství moravský zemský hejtman hrabě Gabriel Serényi. Serényiové vlastnili Zlín až do roku 1712. V roce 1713 jej koupil za 144 tisíc zlatých hrabě Leopold Ferdinand z Rottalu pro svého synovce Adama Jáchyma, jenž však měl pouze dcery, a tak panství přešlo na nejmladší Marii Terezii provdanou Khevenhüllerovou, která se jej roku 1762 zbavila. František Antonín Khewenhüller se přitom zasadil o přestavbu poničeného zámku do barokním slohu. Krátké působení plátenické manufaktury (1779-1780) se stalo prvním pokusem o velkovýrobní podnikání ve Zlíně. Ačkoliv roku 1849 zničil město velký požár, hned následujícího roku tu majitel zámku baron Bretton zřídil továrnu na zápalky. Mezi lety 1868-1870 působila ve městě také továrna na boty R. Florimonta. Obě ale zanikly a převládlo drobné řemeslo. A potom přišla slavná Baťova éra... Tomáš Baťa začal s podnikáním v září 1894, v roce 1900 stavěl první tovární budovu, v roce 1910 začal s výstavbou domků pro zaměstnance a v roce 1923 byl zvolen starostou Zlína. Po jeho letecké nehodě se vedení firmy i města ujímá Tomášův polovlastní bratr Jan Antonín Baťa, který obojí dál rozvíjí. V roce 1939 po vyhlášení Protektorátu je však J.A. Baťa donucen emigrovat. Firma Baťa je v roce 1945 zestátněna a zlínské obuvnictví upadá. Statutární město Zlín je moderním městem, jehož původní zástavba padla téměř celá za oběť baťovským projektantům. Nejstarší památkou tak zůstává zámek Zlín a historicky cenné je i okolí náměstí Míru. Mezi novodobé architektonické zajímavosti patří čtvrtě baťovských domků, objekty bývalé továrny, vily Tomáše Baťi a J.A. Bati, ředitelské vily, obchodní centrum, hotel Moskva, Velké kino či zimní stadion. Ve městě sídlí několik muzeí, našli byste tu památník Tomáše Bati a univerzitní komplex. Každoročně se zde koná známý zlínský filmový festival.