Lukoveček, BUS (?) - U Dubu (491m) – Pod Ondřejovskem (607m) – Lukovské polesí, rozcestí (?) - Nad Ráztokou, rozc. (580m) – Pod Oklukem (578m) – Pod Kuželkem (548m) – Pod Skálami (387m) – Májová, rozc. (395m) – Držkovské polesí, rozc. (636m) – Hošťálkovské polesí, rozcestí (?) – Hošťálková, kostel, BUS (405m)

Nejdelší souvislá turistická trasa skrz Hostýnské vrchy má zelenou barvu a měří 21,5km. Zpevněné i přírodní lesní cesty vás povedou po horských hřbetech a zamíří též do údolí, což zvyšuje požadavek na vaši kondici. Odměnou vám však bude klid, příroda, návštěva několika menších skal a ve finále panoramatický výhled.

* * *

První písemná zmínka o vsi Lukoveček pochází z roku 1480, kde vystupuje jako Lukovec Dolní. Založen byl zřejmě z hospodářských důvodů lukovskou vrchností a dění v něm se odvozovalo od dění na hradě Lukov, pod který Lukoveček až do roku 1849 majetkově patřil. Poté jej spravovaly lukovský a holešovský velkostatek. Obec vystřídala několik názvů, až se ustálila dnešní podoba, odvozená pravděpodobně od větší sousední obce Lukov. Plně se osamostatnil 1.1. 2001. Obyvatelé Lukovečku se živili převážně zemědělstvím. Roku 1894 tu byl zřízen první selský vodovod, roku 1934 normální vodovod, telefonní ústředna a bylo zregulováno koryto Fryštátského potoka. Roku 1936 byl Lukoveček elektrifikován a v roce 1953 založeno JZD.

Zelená značka začíná na návsi u autobusové zastávky, vedle níž visí na sloupu elektrického vedení jediná jedna směrovka prvního rozcestníku Lukoveček, BUS. Ta ukazuje 3km na hřeben k rozcestí U Dubu či dál 6km na Lukovské polesí. Pokud jste sem přijeli po silnici od Fryštáku, vězte, že cesta z rozcestí nad Fryštákem do centra Lukovečku byla zbudována v roce 1902 vlastním nákladem obce a až mezi lety 1922-1927 financoval Lukoveček pokračování silnice z centra do Přílep. Přes potok naproti zastávky stojí pomník T.G. Masaryka z roku 1932. Během 2.sv. války musel být ukryt a znovu odhalen byl až v roce 1945. Náves získala svou současnou podobu až v roce 1958, kdy byl zbořen dům č.p. 39, který stával v místě parčíku před kapličkou. Zděná kaple Panny Marie Ustavičné pomoci byla postavena v roce 1879 a je nejvýznamnější zdejší památkou. Předpokládá se, že jí předcházela kaple dřevěná, kterou pak nahradila malá zvonice. Původně dřevěný kríž u kaple nahradil roku 1884 kříž kamenný, vytesaný nákladem manželů Jana a Antonie Horníček. Za kaplí stojí navíc ještě mohutná lípa, jež patří mezi nejstarší stromy v obci. Její věk se odhaduje na 270 let.

Turistická trasa z Lukovečku do Hošťálkové dostala od Klubu českých turistů (KČT) přídomek "cesta partyzánské brigády Jana Žižky", přestože rozhodně není jedinou spojnicí, kterou skrz Hostýnské vrchy partyzáni putovali. Ze všech okolních tras je však jednoznačně tou nejdelší. Od autobusové zastávky to značka bere nejdřív asi 100m po rovince směrem do hor, poté přejde nepřehledný úsek silnice a pouští se ulicí Ráztocká do středního stoupání do čtvrti rodinných domů. Ze svažující se silnice lze při pohledu nazpět zahlédnout část Mladcovských kopců, za kterými se schovává krajské město Zlín.

U cesty před jedním z domů na kraji Lukovečka je umístěna mramorová pamětní deska s textem: "V tomto domě položila svůj život za vlast dne 5.5. 1945 ve věku 19 let partyzánka Irena Veselková z Malenovic. Čest její památce." Jméno Ireny Veselkové zmiňuje také památník obětem 2.sv. války pod malenovickým hradem a v Malenovicích na hřbitově má i svůj hrob. Partyzánka Irena se narodila 5.7. 1926 a působila v brigádě Jana Žižky. Zabita byla omylem střelou z vlastních řad během obsluhování rudoarmějské vysílačky při osvobozovacích bojích v poslední den války. Stalo se tak 3 dny poté, co bylo u Lukovečka zabito při ústupu 40 Němců, přepadem zajat 1 poddůstojník a 4 němečtí vojíni; jen 2 dny poté, co byl v lesích u Lukovečka zajat a popraven 1 Němec, zabiti 4 jiní Němci a ukořistěna jejich výzbroj... Byl to hektický čas, kdy se po okolí trousily skupinky Němců i partyzánů, probíhaly přepady a oboustranné popravy. Jen pro představu – v roce 1945 bylo v obcích Fryšták, Horní Ves, Dolní Ves a Lukoveček ubytováno 1500 vojáků Wehrmachtu. Přitom skoro pod nosem se jim na Žabárně (cca 1,5km od Lukovečka) a ve Svačinově hájence Skalka (cca 1km od Lukovečka) usídlil partyzánský štáb se sítí lesních bunkrů.

Pod lesem se cesty rozdvojují. Značka to bere vpravo na úzkou rozdrolenou asfaltku a pokračuje ve stoupání krajem lesa nad lokalitou Louky. Sotva si všimnete vpravo na stromě visícího obrázku Panny Marie s Ježíškem. Brzy nato dospějete do opuštěného pískovcového lomu s odpočívadlem, který byl kvůli výskytu zvláště chráněných živočichů a rostlin prohlášen v roce 2004 za významný krajinný prvek. Uvádí se zde slepýš křehký, ještěrka obecná a z rostlin prstnatec listenatý. Zpevněná cesta nastolí střední úhel stoupání a po špatně značených odbočkách se vydává vzhůru nad protáhlé údolí bezejmenného potoka, přes něž nasísá na dlouhé zalesněné úbočí Hrubé Malíkové (564m). Vrstevnicová cesta pak zmírní své stoupání na pozvolné a vleče se k příčně vedenému hřebeni, do něhož se napojuje u skladu dřeva na rozcestí U Dubu (491m). Proč U Dubu? To proto, že tady stával významný dub, který však byl neznámo kdy vypálen. Na jeho místě poblíž ukazatele zůstal jen malý mariánský obrázek. V době, kdy ve Fryštáku působil první český salesián Ignác Stuchlý (1869-1953), chodily přes rozcestí procesí na Hostýn (přes Lukoveček k dubu, po cyklostezce Ráztokou do Rusavy a krpálem nahoru). Mimochodem info panel Poutní cesty Velehrad – Svatý Hostýn vás tu poučí o jedné místní pověsti: "Snad v období třicetileté války zanechali běženci malého Andrease ve Fryštáku a pan farář si jej oblíbil pro zbožnost a krásný hlas, který zněl při mších. Mezi lidmi byl velmi oblíben, byl ochotný, rád pomáhal jiným. Najednou zmizel a nikdo si to nedovedl vysvětlit. Po čase ho jeden z dřevařů spatřil v primitivním obydlí, které si udělal v ondřejovských skalách. Skromná postel, dřevěný kříž. K obživě mu stačily lesní plody a dary lidí. Většinu času trávil na modlitbách, ale někdy se vypravil do nedalekých vsí. Vždy byl všude vítán a brán jako součást života celého okolí. Poustevník Ondřej přežil dvě generace a čtvrtý kněz, který jej přijel navštívit, se s ním loučil naposled."

Za sebou máte zelené 3km, před sebou zeleno-modré 2km a čistě modrá směrovka ukazuje 3,5km do Rusavy. Široká svážnice zatáčí zostra doprava, stoupá do zalesněného úbočí Ondřejovska a už zakrátko vás táhne do hlubokého rozbahněného koryta od traktoru, kterým zostra stoupáte na prosluněný rovinnatý hřbet bez výhledů. Poté ve vidlici cest odbočíte doprava, potkáte kameny obestavěný pramen Kamenářova a nastoupíte dlouhou, trošku rozkolísanou vrstevnicovou cestu vstříc prvnímu výhledu. Je ovšem možné, že si toho úzkého průhledu mezi bloky stromů ani nevšimnete. Vězte každopádně, že byste odtud zahlédli Bílé Karpaty s dominantní Velkou Javořinou (970m). No a za pár okamžiků už dorážíte na sklad dřeva s turistickým ukazatelem Pod Ondřejovskem (607m). Tady modrá značka vrací turisty do údolí, konkrétně do 6km vzdáleného Fryštáku. Vaše zelená ovšem pokračuje 1km rovně.

Trasa následuje lesní asfaltku, jež volně stoupá úbočím Ondřejovska (632m) a v určitý moment odbočí vlevo na vyšlapanou lesní pěšinu. Jen pár kroků nato potkáte obyčejný hraniční kámen na pomezí katastru Lukovečka a Fryštáku. Stezka se lehce smýká, lehce stoupá a po chvíli vstupuje do hluboké rýhy od lesní techniky. Pár kroků před rozcestníkem se objeví ještě jeden hraničník s písmenem "L", a to už vlastně vidíte směrovky ukazatele Lukovské polesí, rozcestí. Objevují se náhle uprostřed výraznějšího stoupání, aby vám ukázaly cestu po žluté do Lukova (5km) nebo po žluto-zelené 0,5km nad Ráztoku. Dokončíte tedy stoupání do zátylku Ondřejovska a sedýlkem přejdete na opačnou stranu hřebene. V nejvyšším bodě tam ještě hoďte okem na starý mariánský obrázek s těžko čitelnou datací a středním klesáním seběhněte k Nad Ráztokou, rozc. (580m). Odtud žlutá mizí vlevo do Ráztoky (2km), zatímco zelená pokračuje 2km rovně. U rozcestí je situována nenápadná studánka Nad Ráztokou. Zastřešil ji ČSOP Valašské Meziříčí na podzim 2011, pitně ale nevypadá.

Pěšina směřuje do plytkého sedýlka mezi bočními ondřejovskými vrcholky, na nichž se v lese skrývají skalní útvary. Konkrétně napravo jsou to Býčí skály (637m), nalevo Ondřejovské Přední skály (601m). Sedlem prochází lesní komunikace, díky níž a díky zatím ještě relativně mladému lesu okolo zahlédnete na východě terénní prohnutí mezi vrcholky Okluk (605m) a Kuželek (638m), po kterém již zanedlouho projdete. Ve větší vzdálenosti za nimi se táhne páteřní hřeben Hostýnských vrchů se známým střediskem Troják.

Trasa míjí asfalt a pokračuje úzkou pěšinou lemující kraj vysokého lesa. Dlouhé mírné stoupání nabízí panoramatický výhled na výrazný vrchol Kuželku (638m) a opelichaný zploštělý předvrchol (637m) Ondřejovska. Zároveň se průběžně dívejte vlevo do lesa, kde se pár metrů od pěšiny náhle objeví podlouhlé skalisko zvané Plotna. Jde o učebnicový příklad mrazového srubu, vypreparovaného erozí měkkého povrchového materiálu. Výška skalních stěn dosahuje 4,5m a je při své asi 20m délce rozčleněna svislými puklinami na jednotlivé skalní bloky. Na jejich povrchu jsou k vidění drobné tvary zvětrávání – mělké škrapy či zahloubené kruhovité dutiny. Plotna je součástí Ondřejovských Předních skal, což je zhruba 600m dlouhý přerušovaný pás velikých balvanů, skalek a skal obklopených balvanitou sutí se zbytky porostu původního karpatského horského pralesa. Západním směrem od Plotny lze zahlédnout ve vzdálenosti asi 50m skály u trampského tábořiště a východním směrem Dračí hřbet. I ten můžete snadno navštívit. Jde o 30-40m dlouhou, rozeklanou a rozpadající se skalní hradbu z hrubozrnného pískovce a slepence lukovských vrstev račanské jednotky magurského flyše. Výška skalek kolísá mezi 4-5m, ta nejvyšší dosahuje 7m. I zde jsou skaliska členěna vertikálními puklinami.

S blížícím se Oklukem se mění i úhel pohledu na Kuželek. Mezi ním a oblou Bzovou (622m) se zjevuje úzké údolí potoka Kameňák, přeložené částí vzdálenějšího hřbetu hradního lukovského kopce (519m), širokým údolím Dřevnice a částí hlavního hřebene Vizovických vrchů v úseku Klokočí (622m), Spletený vrch (565m), Slavický kopec (624m) a Komonec (672m). Ještě víc vzadu vystupují Bílé Karpaty. Střední stoupání vystřídá rovinka a široká svážnice ústí do asfaltové cesty na křižovatce Pod Oklukem (578m). Kdybyste se pustili silnicí doleva, kde výhledu dominuje vrchol Na Šarmance (715m), dojdete po modré na Troják (8,5km), zatímco když zahnete doprava, dojdete po zeleno-modré značce pod Kuželek (1km). Zpátky do Lukovečku by to teď bylo 8km.

Asfaltka středně sklesává do sedla mezi Oklukem a Kuželkem. Ve chvíli, kdy před sebou Kuželek spatříte, neměli byste přehlédnout blbě označenou odbočku na pěšinu podél lesa, po které zakrátko dojdete do nejnižšího bodu sedla. A taky odtud kromě Kuželku (638m) vidíte nízké špičaté Skály (536m), táhlý nevýrazný Tisový (650m) a dominantní hřbet Kopná (674m) – Humenec (703m). Dole v sedle narazíte na kříž zavěšený na stromě, obohacený o fotku hajného Karla Slováčka, zastřeleného v těchto místech pytláky roku 1920. Kousek dál po značce, na vnitřní stěně zastřešeného odpočívadla, se pak o problematice pytláctví dočtete víc. "Aktivita pytláků stoupala např. koncem 17.stol. nebo v polovině 19.stol., kdy v lesích loupily celé pytlácké tlupy. Motivace pytláků bývá ekonomická – zisk zvěřiny nebo trofeje, avšak v mnoha případech je pro pytláka velmi důležité také vzrušení z lovu. Proti pytlákům vystupovali velmi energicky i někteří panovníci, např. Marie Terezie trestala pytlácké tlupy deseti lety nucených prací nebo vypovězením ze země. Překupníci byli trestáni vysokými pokutami a lovecký řád Josefa II. dokonce poskytl právo pytláka zastřelit. Z minulosti jsou z našeho území známy četné přestřelky mezi lesnickým personálem a přistiženými pytláky, které skončily smrtí nebo zmrzačením některého z aktérů. Pytláci se stejně jako psanci, pašeráci, či zbojníci často stávali opěvovanými lidovými hrdiny. Památkou na takové události bývají v lesích umístěné pomníčky a kříže."

Pár desítek metrů od odpočívadla pod jehlanem Kuželku stojí ve vidlici cest rozcestník Pod Kuželkem (548m). Zatímco modrá značka se tu vydděluje a utíká do Velíkové (6km), zelená uhýbá lehce doleva pod Skály (2,5km). Tento úsek vede lesem bez výhledů, stoupá svážnicí celkem náročně vzhůru do úbočí Kuželku a potkává informační tabule obce Držková. Jen v průběhu cca 600m dlouhého stoupání jsou to panely nadepsané Jedlobučiny a Srnec. Nic zajímavého. Poté se již objevíte v zátylku hory na malém paloučku, který projdete rovně. Chvíli budete středně klesat, načež potkáte stoupavou terénní vlnku a v jejím blízkém okolí další skalky. Úzkým průzorem mezi kácenými stromy spatříte též 18km vzdálený vrchol Doubrava (676m) s rozhlednou, situovaný v hlavním hřebeni Vizovických vrchů.

Střední smýkavé klesání střídá po chvilce ostrý sešup rozvolněným lesním terénem, jenž vás vyplivne nad barákem v osadě U Juránků. Na jeho příjezdovce zahnete vlevo a po pár desítkách metrů odbočíte zase vpravo na užší lesní pěšinu. Ta pokračuje ve smýkání a opatrném středním klesání po rozblácené svážnici bez výhledů. Sejít do osady Salajka naštěstí netrvá dlouho. U silnice tam stojí ukazatel Pod Skálami (387m). Lukoveček je odtud už 11,5km daleko a cíl v Hošťálkové 9,5km blízko. Jinak tudy ještě vede červená značka z Lukova (7km) přes Držkovou (1km) na Tesák (7km). A nejbližší zelený úsek bude dlouhý 2km.

Držková je malá horská obec ležící na soutoku Dřevnice a Držkovského potoka. Svůj prapůvodní název Držkova Lhota získala odvozením od jména zakladatele – Držek je zkráceně Držislav a Lhota jako lhůta, po kterou obec při svém vzniku byla zproštěna daní. První zmínka o vsi pochází z roku 1391, kdy Ješek ze Šternberka, pán na Lukově, zapsal do moravských zemských desek jakési Bolce věnem 80 hřiven na Dolní a Horní Držkové s vyloučením lesů. Dolní Držková ležela v místech dnešní obce a Horní Držková v lokalitě Na Německých. Horní Držková zanikla pravděpodobně v důsledku požáru roku 1437. Krom těchto dvou je zde k roku 1446 zmiňována ještě ves Zdislavov v místě nynějších Pasek. Zdislavov neboli Zdislavova Lhota je naposledy zmiňována roku 1516. Údajně na ní měl stát kostel a hřbitov. Držková byla součástí lukovského panství a dění v ní se často s hradem pojilo. Sám Albrecht z Valdštejna s oblibou jezdil do držkovských lesů lovit. Třicetiletá válka zanechala obec v troskách. Dva grunty zanikly, když je majitelé opustili. Až do roku 1711 bylo navíc Valašsko pustošeno nepřátelskými vpády Tatarů, Turků, Kuruců a Maďarů. Vsi byly zapalovány, starší obyvatelé vražděni a mladí unášeni do otroctví. Významným byl pro Držkovou rok 1785, kdy zde založil sklář František Schreiner sklářskou huť, kvůli které se sem přistěhovalo asi 20 německých rodin. Chudá obec proslula podomáckou výrobou všemožných dřevěných výrobků (troky, lopaty, hrábě, kosy, topůrka, nábytek, dětské hračky atd.), těžbou dřeva, v mílířích se pálilo dřevěné uhlí a v horní části obce je doložena salašnická činnost. Počátkem 20.stol. začala výroba dřevěniny ztrácet na významu na úkor práce ve zlínských Baťových závodech. Největšími památkami v Držkové jsou replika zvonice z 18.stol. a soukromé Muzeum dřevěného porculánu, dále kaple sv. Václava (1930), zachovalá valašská dřevěnice Slovákova chalupa a 3 skalnaté přírodní památky.

Mimochodem salajka, po níž se lokalita jmenuje, dnešním názvoslovím uhličitan draselný, je označení bílého prášku vyráběného od středověku až do chemizace v 19.stol. z dřevěného popela. Používá se převážně při výrobě skla, v textilním a papírenském průmyslu, při výrobě mazlavých mýdel, je součástí pracích prášků, pigmentů, používá se na bělení, při praní vlny, při výrobě léků, v zemědělství se z něj dělá umělé hnojivo, našli byste ho ve vodních hasicích přístrojích a v potravinářství se přidává pod označením E501 jako emulgátor do sušeného ovoce či do kakaa pro snížení kyselosti kakaového prášku. Držkovskou salajku používali k bělení plátna ve Fryštáku, skláři na Vsetíně a bylo jí potřeba také při výrobě mýdla. Salajka se získávala spalováním celých stromů „na stojato“, tzn. popeláři do kmene nějakého tvrdého dřeva (javor, bříza, buk) vyhloubili otvor, ve kterém udržovali oheň. Strom tak pomalu vyhořel, aniž by došlo k ohrožení okolního lesa. Popelaření se provádělo pouze za stálého počasí, protože salajka nesměla zmoknout. Dřevěný popel se poté loužil vodou a odpařováním se louženina přefiltrovala na tzv. surovou potaš neboli flus. V tu chvíli se dal už průmyslově použít. Žíháním flusu pak bylo získáváno čistší kalcinované draslo. Po vydání Lesního řádu v roce 1754, který ochranou lesa chránil zároveň ekonomické zájmy vrchnosti, se salajka začala získávat z dřevního odpadu nebo z popela zbylého po topení v domácnostech. Technologie výroby salajky z popela byla rozšířena prakticky po celém světě. V držkovské kronice je uvedena konkrétní zmínka o salajkové boudě, z níž musel roku 1805 zaplatit Tomáš Talaš 650 zlatých nájemného.

Asi 100m za rozcestníkem po pravé straně cesty objevíte oplocený soubor tradičních valašských chalup. Dominantní je u vstupní brány situovaná Čihařova chalupa, která je jako jediná chalupa v Držkové památkově chráněna. Objekt původně stával v obci Jasenná, kde byl roku 1981 rozebrán a znovu postaven v Držkové v Ráztokách. Trvale obydlenou chalupu obklopují další dřevěné stavby přemístěné sem z Jasenné, Kašavy či Všeminy. Jedná se především o sušírny, ale i o kapličku se zvonicí postavenou v letech 2015-2016. Hned za tímto areálem, za odbočkou zelené turistické značky, stojí bývalá panská hájenka zvaná Hájenka U Brány, která vyznačovala vstup do oplocené panské obory. Na zdejším polesí totiž nechal v 19.stol. zřídit hrabě František Josef Seilern-Aspang velkou oboru, jež fungovala až do 1.sv. války. Choval zvěř jelení, dančí, muflony a černou a bylo jí v ní prý tolik, že nebylo bezpečno po setmění oborou procházet. V Lámaniskách, v úbočí kopce nad horním tokem Dřevnice, postavil hrabě roku 1880 pro své hosty dřevěný lovecký zámeček Radovany, který však roku 1898 po zásahu blesku do základů vyhořel. František Seilern byl obratný a podnikavý hospodář. Dokázal zvýšit efektivnost hospodaření lukovského velkostatku, na vysokou úroveň rozvinul chov ušlechtilého hovězího a vepřového dobytka, ovcí i koní. Byl to právě on, kdo nechal postavit zámek v Lešné, on přivezl na Valašsko největši novinku té doby – dřevěné ski, kterými vybavil zaměstnance lesní správy a roku 1893 dokonce uspořádal na svahu nad Lukovem závody ve sjezdu a v běhu na lyžích.

Před hájenkou odbočí zelená značka doprava na úzkou asfaltku, jež začne okamžitě zostra stoupat do sedla mezi dvěma podobnými kopci (566m a Skály 536m), na kterých se nalézají přírodně chráněná skaliska. Ta však z cesty neuvidíte. Podél cesty jsou rozesety rekreační chaty a jediný výhled nazpět směřuje do úbočí Kuželku. Jen pro zajímavost, v lese po vaší levé ruce je lokalita zvaná U Zabitého a v ní dřevěný kříž. Na tom místě dne 3.9. 1907 potkal nechtě pytlák Josef Šarman hraběte Seilerna, revírníka Holíka a hajného Řezníčka. Proběhla přestřelka, v níž pytlák a revírník zahynuli. Na velké jedli, u níž se tragédie stala, byl tehdy zavěšen kříž a vybudována jednoduchá dřevěná kaplička. Jedle však časem uschla, kaplička setlela. Teprve až v roce 2000 nechal Josef Šarman z Kašavy, pytlákův příbuzný, kříž obnovit.

Z louky v sedle kopce před sebou spatříte dlouhý hřbet Kopná (674m) – Humenec (703m). Ten bude výhledům dominovat ještě dlouho. No a pak se středním sklonem pustíte dolů do lokality Močáry, kde se nalézá sad, pár domů a zlomyslné turistické značení. To se vyznačuje tak, že značky najdete i tam, kam trasa nevede, a zároveň ty opravdické nejsou skoro vidět. Takže pozor! Přijde moment, kdy vás štěrkačka podél oploceného sadu svede na nevinné křížení cest a doslova vás svádí pokračovat zlehka doleva po té samé cestě k dalším chalupám. Jenže těch pár falešných piktogramů na stromech končí u jednoho z domů a cesta by vás zavedla úplně mimo, k BUS zastávce Pod Jaroňovou. Ve skutečnosti totiž na tom nevinném křížení musíte pohlédnout doprava jakoby na stezku přes louku, kolem které je vysázená alej, udělat pár kroků přesně jejím směrem a od prvního stromu v aleji už uvidíte pokračování turistické značky vlevo dolů. Obejdete plot zahrady, a pak se úzkou pěšinou vsáknete do lesa. Krátké střední klesání vás vyplivne na lesní asfaltku nad osadou Májová a s pohledem upřeným na protější Sýkornici (584m) v hřebeni Humence, plus ďobek vzdálenější Vančice (510m), sejdete k hlavní silnici. Tu překročíte a mírným klesáním dosestoupíte k ukazateli Májová, rozc. (395m). Zatímco po zelené vás teď čeká 3,5km táhlého stoupání, po žluté byste sešli 1,5km do centra Držkové.

Osada Májová leží na hlavním silničním tahu z Lukova na Troják, potažmo do Hošťálkové a Bystřice pod Hostýnem. V údolní nivě Držkovského potoka tu stojí několik domů a proti jeho proudu se rovinkou vine asfaltka sledovaná turistickou značkou. Na konci obydlené oblasti stojí výstavní hájenka Májová. Jelikož k držkovskému katastru náleží asi 17 km2 lesů, byly v minulosti rozděleny do dvou revírů – revír Hutě a revír Držkovský, později zvaný revír Májová. Úřad každého z nich potřeboval svou vlastní správní budovu neboli hájenku. Držkovský revír sídlil uprostřed obce v domě č.p. 20, než tato přestala kapacitně stačit. V roce 1920 tak nechali Seilernové v Májové postavit hájenku novou. Patrová roubená budova byla postavena v duchu lidového stavitelství, inspirovaného soudobými architektonickými díly Dušana Jurkoviče. Později ji odkoupila rodina Kolaříkova, která v ní provozovala cukrářství. Dnes vypadá hájenka Májová opuštěně.

Mírné stoupání po asfaltu, sklad dřeva a nenápadná šipka doleva. Takto začíná nejméně přívětivý úsek trasy, jež se namotává na starou lesní svážnici a středním stoupáním škobrtá do úbočí Tisového. Moc prošlapaně to tu nevypadá. Potom ale narazíte na újediště s posedem, kde se stoupání stezky zvolní a dál pokračuje po zpevněném povrchu. Mimochodem lov na újeď probíhá podobně jako čekaná, jen k přilákání zvěře se používá potravinová návnada. Podle zákona je pak nutné újeď po lovu odklidit. Tento způsob lovu je obtížný a vyžaduje hodně trpělivosti, než lovná zvěř újeď najde a zvykne si ji navštěvovat pravidelně. Tak pozor na divočáky!

Vleklé mírné stoupání úbočím podlouhlé hory Tisový (650m) je až brutálně jednotvárné. Oživují ho jen občasné pohledy na sousední Humenec (703m), jenž se táhne vodorovně s Tisovým, oddělen pouze údolím Držkovského potoka. Morfologie Tisového je pro Hostýnské vrchy stejně neobvyklá jako jeho jméno, odvozené pravděpodobně od dřívějšího hojného výskytu prudce jedovaté jehličnaté dřeviny, která je dnes v ČR považována za silně ohroženou. Tis je třetihorní relikt. Ve středověku býval o poznání hojnější, a protože má rád vlhčí polostinná až stinná místa, rostl ve spodním patru listnatých či smíšených lesů v nadmořské výšce 400-1000m. Tis nesnáší letní vedra i mrazivé zimy a nevytváří souvislé porosty. V přírodě rostoucí jedinci vypadají spíše jako stromy, dosahují výšky až 20m a šířky 17m. Uměle vysazené kusy mají keřový charakter. Tis roste velmi pomalu, což způsobuje zahuštění dřeva a jeho vyšší hmotnost. Dík své jedovatosti je zároveň trvanlivý a dožívá se vysokého věku – nejstarší známí jedinci mají přes 1000 let. Tis se dřív používal na výrobu vzácného nábytku a vyřezávaných šperků, dělaly se z něj luky a užíval se k otrávení hrotů šípů. Jed zpomaluje srdeční činnost až do té míry, že způsobí jeho zástavu. Člověk by zemřel v řádu desítek minut, kráva by po požití ani nestihla dožvýkat sousto. Vsetínsko patří k několika málo oblastem v ČR, kde roste vyšší množství velmi starých tisů červených. Řada z nich byla na přelomu 19./20.stol. vyhlášena památnými stromy.

Stejně jako na Kuželku, i na Tisovém lze potkat pár držkovských informačních panelů: Názvy hor a kopců, Rys, vlk, medvěd (nebojte, šelmy v Hostýnských vrších trvale nežijí) či Obživa, zbojnictví. Nedlouho za posledně jmenovanou tabulí se cesta rozdvojuje. Máte-li v úmyslu odbočit z Tisového na Troják, můžete klidně vyjít vlevo nahoru, kde narazíte na žlutou turistickou stezku. Ale jestli chcete vidět rozcestník a pokračovat do Hošťálkové, musíte rovně, a pak udělat spolu s cestou oblouček doprava. Cedule Držkovské polesí, rozc. (636m) visí na stromě v rovinnatém propojení vrcholů Tisového (650m) a Humence (703m). Zmiňovaná žlutá značka míří jednak na Troják (4,5km), jednak pod Tisový (0,5km) a pod Kopnou (2km), zatímco vaše zelená směřuje 1,5km na Hošťálkovské polesí. Teď se půjde v podstatě už jen dolů z kopce.

Pár kroků od rozcestníku se trasa lomí ostře doleva na pěšinu a volným stoupáním podchází vrchol, aby se vrátila na hlavní osu hory. Postupně se stezka přehodí na severní úbočí a klesá zvolna lesem. Budete-li obezřetní, postřehnete v pravou chvíli i odbočku k Ondrášově studánce. Studánka byla opravena do současné podoby lesníkem Jiřím Žambochem v roce 2000. Hloupá chvíle nastane, když se cesta víc sváží. Značka tu provádí nepochopitelný (a špatně označený) manévr, během kterého vleze do lesa, kde není ani pěšina, aby se pak obloukem vrátila na původní cestu. Takže prostě neřešte, že chvíli neuvidíte žádné turistické piktogramy a jděte dál po té svážnici. Někde by se tu měl taky nacházet ukazatel Hošťálkovské polesí, rozcestí, ale padnul asi za oběť lesní těžbě. Do cíle už vám každopádně chybí jen 2,5km.

Středně klesající lesní svážnice ústí do zpevněné lesní cesty a vykružuje velkou levotočivou zatáčku. Hned nato se objeví široká stezka doprava a po ní už velmi rychle seběhnete na kraj louky nad Hošťálkovou. Jde patrně o nejpanoramatičtější místo celé trasy a další výhledy budou ještě následovat. Horská louka s několika domy je obehnaná elektrickým plotem. Panorama se dá rozdělit do dvou sektorů: vlevo okolí Trojáku, vpravo údolí Hošťálkové a Ratiboře. První část tvoří horský hřeben Hrubá jedle (636m) – Troják – Maruška (664m) – Bludný (659m) s obnaženými hřebenovými partiemi. Můžete si na něm zkusit najít úzký proužek sjezdovky na Trojáku nebo relativně nízkou rozhlednu Maruška. Úplně vzadu se nadto tyčí Kelčský Javorník (865m), nejvyšší bod Hostýnských vrchů. Údolí potoka Ratibořka, v němž obce leží, je lemováno rozlehlými horskými loukami, jež zasahují až po hřeben Bludného. Kumulace lidských obydlí a kostel definují Hošťálkovou s Ratiboří. Nízký hřeben, který je zpovzdálí půlkruhově objímá, tvoří vrchy Chladná (608m), Václavsko (551m) a Páleniska (503m). Agresivněji tvarované jsou až 3 vzdálenější kopce Vrchhůra (692m), co vypadá jak kulová hlava, špičaté Pálenisko (571m) a Ostrý vrch (672m) nad přehradou Bystřička (tu pochopitelně vidět není). Vše výše jmenované kontroluje zezadu hřeben Veřovických vrchů s výstupky Oprchlice (639m), Trojačka (709m), Huštýn (747m), Široká (766m), Krátká (767m) a Dlouhá (859m), zleva vedle Vrchhůry ční nejvyšší Velký Javorník (918m), zprava vedle Vrchhůry je Kyčera (875m) a trčí tam ještě i ondřejnická Skalka (964m), která je ale ve skutečnosti 40km daleko. Za Ostrou horou se schovává hluboké sedlo Pindula a z něj směrem doprava vyrůstá Radhošť (1129m).

Cesta z Tisového se záhy stává polňačkou, pak asfaltkou a rychle klesá do údolí. Předchozí panoramatický výhled se lehce proměňuje a odhaluje víc z Radhoště. Nakonec jde vidět i Čertův mlýn (1206m) či Vsetínské Beskydy. Naposledy se ohlédnete vpravo na Fojtovu horu (582m) a už dobře značenými uličkami sbíháte k hlavní silnici. Tam jen zahnete vpravo a rovinkou došlapete k finálnímu rozcestníku Hošťálková, kostel, BUS (405m). Zelená značka odtud pokračuje na Baťkovou (8km), modrá se rozpřahuje na Troják (5,5km) a na Vsetín (12,5km), no a žlutá si to šine na Končiny (3,5km). Mimo ukazatel narazíte v centru obce ještě na dva kostely a sochu. Katolický kostel Povýšení Sv. Kříže, situovaný na malé vyvýšenině, byl vystavěn v roce 1798. Evangelický kostel stojící poblíž rozcestníku byl dokončen roku 1831. Na evangelickém hřbitově se nachází také pomník padlým 1939-1945 s kovovou sochou partyzána od S. Mikuláštíka. Na tom samém místě je pohřben i zástupce velitele partyzánské brigády Jana Žižky, sovětský komisař I.P. Stěpanov, zastřelený 10.4. 1945 v bunkru na Čerňavě.

Jak už sám podtitul právě zdolané turistické trasy "Cesta partyzánské brigády Jana Žižky" napovídá, partyzánská minulost Hostýnských vrchů je poměrně významná. 1.československá partyzánská brigáda Jana Žižky byla největší vojenská jednotka vedoucí partyzánský boj proti německým okupačním silám na území Protektorátu Čechy a Moravy. Zformovala se na Slovensku mezi 20.-22.9. 1944. Při průniku na Moravu dne 28.9. 1944 čítala asi 60 osob a zhruba stejný počet partyzánů se probíjel na Moravu 12.-15.10. 1944. Brigáda zpočátku působila v Moravskoslezských Beskydech v oblasti Kněhyně a Trojačky. Odtud byla vypuzena v půli listopadu, kdy se díky špatnému počasí vymanila z obklíčení při Operaci Tetřev vedené K.H. Frankem. Do prostoru Hošťálkové se první styčné rozvědky přesunuly již koncem léta 1944 a narazily na pár stávajících odbojových skupin. Činnost německých bezpečnostních sil však přinutila členy oddílu se rozptýlit. Štáb brigády v čele s velitelem Murzinem nalezl úkryt nejprve v prostoru Hošťálkové, jenže už v prosinci se musel přesunout do lesní restaurace Šanghaj nedaleko Držkové, neboť v budově hošťálkovské školy se 9.12. 1944 ubytovala 11.rota SS policejního pluku pod vedením vrchního kriminálního asistenta Helmutha Grusse. Její příslušníci působili v Liptále, Držkové, Slušovicích, Loučce a v prostoru Vizovických vrchů. Jako posila byla pak do vsi převelena ještě rota Waffen SS. Celkem 220-250 mužů nasazených proti partyzánům. 1.2. 1945 provedli příslušníci SS v Hošťálkové razii, při níž zatkli 10 místních obyvatel. V jejich domech však nic nenašli. Další týden pátrali Němci po okolí, ale zase neúspěšně. Až 8.2. se jim podařilo zlikvidovat partyzánskou skupinu na pasekách Bilová u Rajnochovic. Frontové boje se dostavily začátkem května 1945. Dne 3.5. přepadli partyzáni na kopci Kuželek skupinu Němců a 15 jich tam zabili. 4.5. dovlekla ustupující dělostřelecká jednotka do Hošťálkové čtveřici horalů z Vařákových Pasek a ve Spívalově dolině je popravila. Jeden muž z Prlova, který utekl z hořícího domu, byl Němci zatčen a za živa pohřben v Hošťálkové u zámku. 5.5. 1945 ráno byla však Hošťálková už definitivně svobodná.

Hošťálková byla založena v období selské a pasekářské kolonizace někdy ve 14.stol., avšak první písemná zpráva pochází až z roku 1505. Od 16. do 18.stol. v souvislosti se vzrůstem obyvatelstva dochází ke snahám o rozšíření orné půdy na úkor vrchnostenských lesů. Důsledkem toho byl rozmach rozptýleného pasekářského osídlení. Lesy využili Valaši k chovu koz a ovcí. V roce 1678 byla Hošťálková předána věřitelům zadluženého Vsetína a stala se samostatným panstvím. Jejím prvním majitelem byl Julius Karel Podstatský z Prusinovic. Když rod Podstatských panství roku 1707 prodával, stál tady už nový vrchnostenský dvůr, pivovar, šenk, palírna a dva mlýny. V roce 1769 byla v Hošťálkové zřízena též škola. Mezi lety 1777-1781 se poddaní z Hošťálkové významnou měrou podíleli na revolučním hnutí valašských evangelíků, jež vyústilo ve vydání Tolerančního patentu císařem Josefem II. K roku 1834 byla všechna půda v obci s výjimkou údolí charakterizována jako neúrodná. Velký význam pro obživu obyvatel tak měla těžba a doprava dřeva. Dřevo bylo na povozech dopravováno do Jablůnky a odtud při vyšším stavu vody splavováno po Bečvě do rovinatých oblastí Moravy. Mezi lety 1842-1844 si nechal majitel panství hrabě Frydrych Chorynský z Ledské postavit v Hošťálkové empírový zámek, který je dnes nejvýznamnější místní památkou. Mimo to se zde nachází památné stromy Kachtíkovy lípy či přírodní památka Pivovařiska.