Ublo, rozc. (412m) – Bratřejov, BUS (374m) – Bratřejov, obec (398m) – Klášťov, odb. (712m)

4,5km dlouhá zelená trasa z Ubla přes Bratřejov je nejkratší výstupovkou na Klášťov, nejvyšší bod Vizovických vrchů. Půlka vede po silnici napříč obcemi, půlka se škrábe hrubými stezkami do lesnatých svahů s jediným výhledem na předhůří Vartovny. Ke konci je pak ještě prodloužena o odbočku na samý vrchol Klášťova. Cestou potkáte několik turistických odpočívadel, jeden z nejhezčích kostelů na Zlínsku a úplně nahoře informační panely ke klášťovskému hradisku. Trasa je sjízdná i pro zdatné horské cyklisty.

* * *

Ublo vzniklo s podporou vizovického cisterciáckého kláštera Smilheim, založeného roku 1261 Smilem ze Zbraslavi a Střílek, jenž dostal velké území ve Vizovických vrších jako odměnu za své služby pro Přemysla Otakara II. a prostřednictvím kláštera se zasloužil o jeho kolonizaci. První písemný dokument o obci pochází z června 1450 a vizovický opat Matyáš se v něm spolu s převorem Prokopem, podpřevorem Mikulášem i celým konventem zavazují, že prodají fojtovi Bartoňovi fojtství ubelské, a to za cenu 4 hřivny. Bartoň s manželkou Lidkou a třemi syny je měli užívat doživotně. Fojtství mělo disponovat lánem půdy, krčmou a mlýnem. Lidé se zde živili převážně drobným zemědělstvím, ovocnářstvím a chovem dobytka. Ubelské pečetidlo z roku 1780 vyobrazující tokajícího tetřívka zároveň naznačuje tehdy hojný výskyt tohoto dnes již vzácného kura. Do roku 1884 chodily děti do školy v Jasenné. Až potom, co se cestou do školy utopila v jasenském potoce holčička, byl učiněn krok ke stavbě školy vlastní. Přesto většina rodičů upřednostňovala nad školní docházkou pomoc dětí při práci na poli a pasení dobytka. Významnou událostí v obci byla blesková noční povodeň ze 7.6. 1891, která způsobila nebývalé škody na domech i polích, a to přesto, že Ublo je nejvýše položenou obcí na Vizovicku a lidé si dělají legraci, že ubelské kachny se ani plavat nenaučí, když všechna voda hned steče pryč. Vždyť také název obce je odvozen od staroslovanského „gbl“, což znamená „pramen“. Během 2.sv. války spolupracovali Ubelští s partyzány a hrozil jim stejný osud jako lidem z vypálených lokalit Ploština či Prlov. Brzký příchod Rudé armády dne 4.5. 1945 však plány nacistů zhatil. Ublo sice krom památníku obětem války postrádá obvyklé kulturně-historické památky, zapsalo si však archeologický nález spon a bronzové sekyrky s tulejí z dob lidu popelnicových polí, jež byly vyorány na poli pod prastarou hrušní. Obcí prochází adaptované těleso nedokončené baťovské železnice, jejíž kuriózní součástí je 13.575mm dlouhý tunel UBlanka, a též zemská osa, která se ve zdejší hospodě pravidelně promazává.

Pod hospodou U Zemské osy začíná vaše zelená turistická trasa rozcestníkem Ublo, rozc. (412m). Ten ukazuje 1km do Bratřejova a žlutými směrovkami 4,5km do Vizovic či 4km do Pozděchova. Tak se před startem mrkněte na kámen pod schody do hospody neboli památník osy české země, a vyrazte po krajnici hlavní cesty vstříc horizontu. Nejdřív totiž musíte dostoupat asi 130m středně vzhůru ke dřevěné zvoničce se zvonem datovaným 2011, než se terén zlomí a vy zkratkou mezi stromy sejdete do následujícího ohybu rychle klesající silnice. Odtud se vám otevře výhled jak dolů na obec Bratřejov, na bratřejovský kostel sv. Cyrila a Metoděje, kolem kterého zanedlouho půjdete, tak na část hřebene Vizovických vrchů se čtyřmi na chlup podobnými oblými vrcholky (zleva) Svéradov (737m), Klášťov (753m), bezejmenný (675m) a Rovně (702m). Za cedulí s názvem obce se pak dáte ulicí doleva, středním sklonem sestoupáte na most přes potok Bratřejovka, přejdete hlavní cestu a u autobusové zastávky dohledáte sloup s ukazatelem Bratřejov, BUS (374m). Ten má navígaci pouze pro zelenou značku a ukazuje 0,5km do středu obce.

První zmínka o obci Bratřejov pochází z roku 1468, kdy na Moravu vpadl uherský král Matyáš Korvín. Bratřejov byl, stejně jako Ublo, založen kolonizační činností kláštera Smilheim a náležel k panství Vizovice. Do jeho historie se neblaze zapsal Zdeněk Kavka z Říčan u Prahy, který jej koupil v roce 1567. Tak utiskoval své poddané, až museli poslat stížnost císaři. Pro Bratřejovské skončil spor roku 1573 tak, že mohli podle práva využívat lesy, pole, louky i kluče k pasení dobytka a les Chlášťov (Klášťov) připadl panu Kavkovi. Ten ale radši prodal panství Anně Kropáčkové z Nevědomí, jež navázala na Kavkovo horlivé prosazování evangelického vyznání a způsobila, že téměř na všech farách v okolí působili evangeličtí duchovní (což většinově evangelickému obyvatelstvu zase tolik nevadilo). K roku 1585 bylo v Bratřejově 32 usedlostí, a to zákupní rychta, 5 pololánů, 13 čtvrtlánů, 10 podsedků a 3 mlýny. Roku 1594 koupil vizovické panství Emerich Dóczy, který začal po vzoru své doby náboženskou svobodu evangelíků potlačovat. To vyústilo v několikeré valašské bouře a brutální represe zakončené popravami povstalců v roce 1644, při nichž bylo 7 bratřejovských sedláků oběšeno, 1 čtvrcen, 3 padli v boji a 2 uprchli do Uher. Od hranic navíc v průběhu celého 17.stol. útočili uherští evangelíci, nepřátelé vládnoucích Habsburků – katolíků, kteří kraj zle poplenili a roku 1623 dokonce Bratřejov z větší části vypálili a odehnali všechen dobytek. Na podzim 1663 tu bylo Turky zabito 50 lidí a 7 domů vypáleno. Při následné neúrodě docházelo k tomu, že mnozí obyvatelé opouštěli své domovy a odcházeli za lepší obživou. V roce 1673 byl v Bratřejově vystavěn nový panský dvůr, v němž podle soupisu z roku 1675 chovali 34 kusů dobytka. Přeshraniční vpády ale pokračovaly i začátkem 18.stol. Tehdy se prý Bratřejovští ukrývali před kurucy několik let v horách a svá pole obdělávali jen v noci. Válkami ožebračená nižší šlechta rozprodávala okolní panství bohatším rodům, a tak se i bratřejovský grunt dostal z rukou pánů z Minkvicburku Jiřímu Dubčákovi za dědičnou zákupní rychtu. K roku 1755 obývá ves 13 sedláků, 7 velkých podsedníků, 9 malých podsedníků a 22 chalupníků. Dle sčítání z roku 1790 žilo v Bratřejově 481 osob v 79 domech, k roku 1843 pak 546 osob ve 101 domech. V katastru stály 4 mlýny a 3 pily. Lidé se živili čistě zemědělstvím. Poslední velká rána postihla Bratřejov roku 1866, kdy údolím Bratřejovky procházela za prusko-rakouské války vojska, jež sem zavlekla smrtící choleru. Nejvýznamnější historickou památkou v obci je staroslovanské hradiště na Klášťově, trojice sirných pramenů a kostel Sv. Cyrila a Metoděje (1890).

Krajnicí ošuntělé vozovky stoupáte zvolna vzhůru, když tu najednou spatříte po své levé ruce typizované turistické odpočívadlo a novodobý kamenný kříž se šesti drobnými kartušemi a textem „Na památku svých padlých vojínů ve válce 1914-1918 postavili katol. farníci Bratřejovští“. Pár kroků nato již vstoupíte na náves obklopenou obvyklými objekty jako je autobusová zastávka, obecní úřad, kulturní dům či Jednota. U zastávky se nalézá ukazatel Bratřejov, obec (398m) směřující 3km na Klášťov.

Pokračujte podél silnice, než zastavíte u odbočky ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje. Ten je situován na vyvýšenině dalších asi 140m od cesty a už z dálky tvoří jasnou dominantu obce. Než byl chrám vystavěn, chodili věřící do kostela ve Vizovicích. Vizovický farář Jan Baroš se však okolo roku 1870 rozhodnul, že Bratřejovským postaví kostel vlastní. Majitel panství baron Filip Stillfried navrhnul zbudovat svatostánek ze dřeva, jenže Baroš si vymínil kostel kamenný. A protože na něj od barona podporu nezískal, uspořádal veřejnou sbírku. Zahájil ji ovšem bez vědomí úřadů, takže hned ze startu dostal pokutu 10 zlatých. Při organizaci další sbírky mu proto už raději pomáhal bratr František – účetní. Spousta duchovních věnovala výtěžky svých mší, jedním z přispívatelů byl dokonce císař František Josef I. Kamenné kvádry na stavbu vozili dělníci z lokality Lozy a ručně je opracovávali. Cihel bylo spotřebováno celkem 295 tisíc. Zčásti se pálily na místě, zčásti ve Vizovicích a Želechovicích. Projektantem kostela byl vsetínský architekt Michal Urbánek, který o pár let později stavěl i Libušín a Maměnku na Pustevnách. Výstavba trvala 19 let a stála 100 tisíc zlatých. Základní kámen chrámu byl položen 22.10. 1871, hrubá stavba byla dokončena začátkem roku 1883 spolu s farou a hospodářským stavením, a až do roku 1890 trvaly interiérové práce (dlažba, výzdoba, zařízení). Chrám sv. Cyrila a Metoděje v Bratřejově byl vysvěcen 22.10. 1890 brněnským biskupem Františkem Saleským Bauerem. Prvním zdejším farářem se stal páter Antonín Sopůch, jenž je také pochován na místním hřbitově. Kostel je jednolodní obdélná stavba s pětibokým presbytářem a věží, orientovaná oltářem na východ. Jeho exteriér i interiér včetně vybavení a výmalby jsou dodnes zachovány v původním stavu, akorát krytinou kostela byla původně břidlice. Průčelí má postranní, dvakrát odstupňované opěráky a horizontálně je členěno římsami. Čtyřpodlažní hranolová věž je postavená celá z kamene, dosahuje výšky 40,5m a jsou v ní zavěšeny 3 zvony plus umíráček. Kostel měl původně ve věži 5 zvonů, z nichž se dochovaly pouze ten největší a nejmenší (umíráček), který se podařilo farníkům schovat. Zbytek byl během 1.sv. války zabaven pro vojenské účely. Velký zvon byl do věže zavěšen ještě před jejím dokončením, tudíž nebylo možné jej sundat, aniž by se rozbil. Tento zvon je největší cenností kostela. Váží 525kg, má 101cm v průměru a 89cm na výšku. Ozdoben je reliéfy sv. Cyrila a Metoděje a kardinála Bedřicha z Fürstenberku. Vstupní dveře do chrámu mají z každé strany opěrák završený kytkou, stejně jako klenutá okna. Nad menšími lomenými okny v patře se nachází reliéfní zvěrokruh. Zvoncové patro je tvořeno románskými sdruženými okny s lomeným obloukem a archivoltou. Věž s polygonální střechou je zakončena cimbuřím a na každém rohu věžičkou, zcela na vršku je v kytce připevněn kříž. Původní kříž, jenž zhotovil Carl Tagleicht, c.k. dvorní zámečník ve Vídni, byl posvěcen 4.11. 1877, v současné době je však nahrazen kopií z roku 1995. Originál je umístěn na budově márnice vedle hřbitova. Chrámová loď je podepřena dvakrát odstupňovanými podpěráky, nese 3 lomená okna s archivoltou a podokenní římsou. Okna v nejzápadnější části jsou slepá. Korunní římsa má sedlovou střechu, která je v závěru zvalbená. Závěr je prolomen pěti lomenými okny v profilovaném ostění, doplněné archivoltou a podokenní římsou. Okno je rozděleno na dvě jeptišky a v oblouku trojlaločné a čtyřlaločné rozety. V ose závěru je umístěn vchod chráněný novogotickou tepanou mříží. Polygonální sakristie jsou umístěny na rozhraní mezi presbytářem a lodí. Byly stavěny spoleně s celým kostelem, což dokazují dvě menší lomená okna nad nimi. Jižní sakristie je pro kněze, severní pro ministranty. Podvěží i kruchta jsou zaklenuté křížovou žebrovou klenbou, do lodi se pak kruchta otevírá třemi lomenými tudorskými oblouky a sama je zaklenutá žebrovou hvězdicovou klenbou. Kruchta je opatřena typickým gotickým zábradlím s trojlaločnými rozetami. Varhany v kruchtě dnes nejsou ty původní, co montovala v roce 1890 firma Schlag & Söhne z města Schweidnitz ve Slezsku, co měly manuál, mechanickou trakturu, 8 rejstříků a stály 1.190 zlatých. Současné varhany jsou sestaveny ze 2-3 různých starších nástrojů, jejich základem jsou vyřazené varhany z hudební školy v Poličce, sestavené roku 1901 pražským varhanářem Emanuelem Štěpánem Petrem. Farníci je získali v roce 1976. Z původních varhan bylo při opravě využilo pár píšťal a nějaké díly. Část fondu dřevěných píšťal doplnil místní trhlář. Při rekonstrukci v roce 1997 došlo k dalším zásahům, ale i přes nějaké technické závady jsou víc než 100 let staré bratřejovské varhany stále použitelné. Přesbytář je od chrámové lodi oddělen vítězným obloukem, zvýrazněným pruty. Pětice oken nese skleněné vitráže s dvojicemi světců v tomto pořadí zleva: sv. Adalbert, sv. Hedvika, sv. Josef, sv. Pavel, Panna Marie, Ježíš, sv. Petr, sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Jan Nepomucký. Jejich autorem je vídeňský umělec Carl Geyling. Vídeňský akademický malíř Rudolf Geyling je pro změnu autorem nástěnných obrazů ze života ze sv. Cyrila a Metoděje, oltářního obrazu sv. Cyrila a Metoděje a autorem obrazu bočního oltáře, znázorňujícího záchranu dítěte andělem strážným na přímluvu Panny Marie. Původní oltářní sochy sv. Cyrila a Metoděje jsou uloženy v depozitáři farnosti. Sochy sv. Zdislavy a sv. Anežky České byly vyrobeny až v roce 1989. Původní malbu kostela provedl vídeňský umělec Alois Růžička. V roce 1985 byla obnovena samotnými farníky. Před vstupem do kostela stojí kamenný kříž se zlatým tělem ukřižovaného Krista, věnovaný Bohumilem Heidrichem, jeho chotí Antonií a nástupci firmy Heidrich a Niče v Zigharticích roku 1894.

Zelená turistická trasa sleduje hlavní silnici až na horní konec Bratřejova, kde se vidlicově rozděluje. Tam se stáčí doleva a krátce vystoupává pod poslední domy. Na břehu potůčku tu vyvěrá sirný pramen upravený skruží. Oblast Vizovických vrchů má specifický hydrogeologický režim, díky němuž vyvěrají na různých místech mineralizované vody. Na katastru Bratřejova vyvěrají sirovodíkové vody hydrouhličitanového typu dokonce na 3 lokacích. Základním předpokladem pro vznik sirných pramenů jsou zvrásněné sedimenty dávného moře, ze kterých je vybudována geologická magurská jednotka karpatského flyšového pásma. V některých vrstvách mořských usazenin vznikaly živice, což je mezistupeň při utváření ropy a zemního plynu. Tato látka je potřebná k činnosti desulfurikačních bakterií, jež jsou podmínkou vzniku sirovodíkových vod. Ke kontaktu všech zmíněných činitelů dochází na geologických zlomech. Malá propustnost podloží však způsobuje nízkou vydatnost místních minerálních pramenů.

U posledních bratřejovských domů nabírá stoupání na síle a míří vyježděnou stezkou po louce vzhůru ke Klášťovu. Hlavní hřeben Vizovických vrchů se rozpíná přímo před vámi. A čím výš vystoupáte, tím lepší budete mít i rozhled do krajiny za svými zády. Zaujmout by vás měl pohled zpět na Bratřejov, na nízký hřebínek Šibenice (421m) – Tanečnice (601m) s hlubokou prohlubní, za níž se skrývá Ublo, bok hřbítku Oškerových Pasek, hřebínek s výrazným vyvrcholením Miluchova (506m) a jihovýchodní svahy Hostýnských vrchů. Stejný výhled budete mít potom i z odpočívadla nad touto loukou, k němuž se dopracujete dvojnásobnou ostrou serpentýnou přes hospodářské pozemky (nebo to můžete vzít zkratkou přímo nahoru). Není to sice nic světoborného, ale nic lepšího už nebude.

Pár metrů za odpočívadlem odbočuje značka na úzkou lesní pěšinu, jež pokračuje v náročném stoupání proti svahu a cca 530 m.n.m. se spojuje s širokou lesní svážnicí. Ta ještě chvíli šlape po hlíně a kamení mezi stromy zostra do kopce, než se asi 0,5km pod hřebenem stočí doleva jakoby podélně vůči vrstevnici. V bodě ohybu za sebou opět spatříte Tanečnici. Krátce nato sklon stezky zmírňuje na střední a zastavuje u infopanelu. Mimo jiné se tu píše: „Zdejší les lidé odedávna nazývali Loze. Bohaté výchozy pískovců na povrch zase souvisejí s pojmenováním této cesty – Kamenitá. Výrazné terénní nerovnosti ukazují, že zde v minulosti lidé těžili stavební kámen. Podle lidové tradice se zde lámaly pískovcové kvádry na stavbu bratřejovského kostela. Klíny a kopáče používané k těžbě kamene zde nalezli i archeologové při nedávném povrchovém průzkumu tohoto místa.“

Následně se vaše svážnice spojí s hřebenovou lesní cestou, po níž plyne modrá turistická značka. Spolu vystoupávají do sedla, kde se na rovinnatém prostoru nalézá další turistické odpočívadlo, ovšem finální rozcestník vás čeká až o něco dál. Stačí pokračovat na lesní křižovatce rovně a vyškrábat se strmým kamenitým stoupákem k podvrcholovému ukazateli Klášťov, odb. (712m). Dřív měl v názvu i odkaz na vyhlídku, ta se už ovšem nekoná. Zelená značka tady mimochodem po 4,5km končí. Jistě však budete mít zájem následovat modré trojúhelníkové piktogramy na vrchol Klášťova. Tato odbočka je dlouhá 300m a v jejím závěru se díky naučné stezce seznámíte s tamním starověkým hradiskem. Modrá značka přetínající hřeben Vizovických vrchů by vás jinak vedla buď 11km do Lidečka, nebo 25,5km do Luhačovic.

Klášťov je nejvyšším místem Vizovických vrchů a vrcholové skalisko Čertův kámen (753m) je jeho nejvyším bodem. Našli byste tu zastřešený turistický altán a cedulku Klášťov, vyhl. (753m). První zdejší hradiště zbudovali lidé doby halštatské už někdy 900-750 let př.n.l. zároveň s prvním intenzivnějším osídlením hornaté části jihovýchodní Moravy. Byli to lidé, kteří už běžně používali bronz na výrobu různých pracovních nástrojů i na šperky, začali už ale zpracovávat i železo. Charakteristické pro ně bylo pohřbívání do komorové hrobky pod mohylou, umělecké užívání geometrických tvarů a vysoká úroveň věcí spojených s rozvinutým panevropským obchodem (čtyřkolové vozy, bohatá koňská výstroj apod.). Již tehdy bylo hradisko na Klášťově obehnáno mohutnou hradbou s čelní kamennou zdí a dřevohlinitým tělesem o mocnosti přesahující 3m. Další znaky lidské aktivity jsou datovány do raného středověku, do éry Velkomoravské říše (833-907 let n.l.). První odborné zprávy o Klášťově se kupodivu objevují až v letech 1890 (J. Kučera) a 1892 (E. Pecka). Přesnější popis lokality přinesl Inocenc Ladislav Červinka v roce 1928, kdy tady objevil několik kamenných žernovů. Roku 1968 vytvořil archeolog zlínského muzea Vít Dohnal nákres hradiska a provedl menší sondáž na ploše 1,5x2m, při níž v půlmetrové hloubce narazil na 10 keramických zlomků, kdy jeden pocházel skutečně z doby velkomoravské a zbytek patřil slezskoplatěnické fázi kultury lidu popelnicových polí. Další archeologický průzkum provedl v roce 1981 PhDr. Jiří Kohoutek, CSc. Povrchovým průzkumem spojeným s mikrosondáží získal obdobný počet keramických zlomků, většinou z doby halštatské, ale i několik jiných z doby slovanského osídlení. O rok později našel Jindra Nekvasil z Archeologického ústavu ČSAV v Brně ve vývratu padlého stromu část nádoby z období kultury lidu popelnicových polí. Novodobé podrobné geodetické zaměření lokality spojené s archeologickým průzkumem podnítil amatérský nález z roku 2003. Na popud starosty Vysokého Pole, pod které vrchol Klášťova katastrálně spadá, provedli archeologové pod vedením dr. Kohoutka v květnu 2005 několik zjišťovacích sond menšího rozsahu v jihovýchodní části hradiska. Na to, že toto místo není příliš dobře dostupné, byly objevy značně překvapivé, šokující zejména množstvím hromadných skladů, tzv. depotů. Jeden z depotů dokonce obsahoval nevídaných 51 předmětů ukrytých pod žernovem. Z výzkumu pomocí detektoru kovů bylo ze země vyzvednuto dalších více jak 100 železných předmětů, nástrojů, zbraní i ozdob z doby halštatské či kousky velkomoravské keramiky zdobené specifickou vlnicí. Následujícího roku se počet archeologických nálezů zvýšil na 400 kusů jednotlivých exemplářů. V létě 2007 odhalily sondáže ve vnitřním areálu hradiska nové 4 depoty, z nichž největší obsahoval 40 železných předmětů, a to zejména zemědělské nástroje. V započaté práci dr. Kohoutka (zemřel v roce 2007) pokračovali roku 2009 PhDr. RNDr. Jana Langová a Ivan Čižmář, kteří našli asi 300 nejrůznějších kovových předmětů. Preventivním archeologickým průzkumem hradiska se podařilo vyzvednout a geodeticky zaměřit přes 200 železných předmětů ze středohradištního období a také starší předměty ze slezské fáze lužické kultury popelnicových polí. Jedinečné archeologické objevy z dob starých Slovanů jsou tedy v souhrnu zastoupeny téměř tisícovkou železných předmětů (krojidla, srpy, kosy, radlice, motyky, 90cm dlouhá obouruční pila, vrtáky, sekery, kovářské kleště, výhňové lopatky, hroty šípů, hroty oštěpů, zlomek čepele meče, nože, zlomky petlic, klíče, kování věder, závěsná kování, ocílky, ostruhy, podkovy, koňská udidla, třmeny tauzované stříbrem, misky slezského typu v množství 34ks, sekerovité hřivny používané jako platidla apod.). V několika exemplářích se objevily také předměty z olova (přesleny, olověný ingot). Zajímavostí byl i nález kamene svoru s čočkami polodrahokamů pocházejících z Jesenicka. Nález takového souboru předmětů nemá ve středoevropském prostoru obdobu. Převážná většina nálezů je podle dr. Kohoutka datována mezi konec 8.stol. a polovinu 9.stol. Domníval se, že Slované tuto lokalitu využívali jako kultovní místo a železné předměty představovaly oběť bohům. Mohlo by jít o první kultovní místo starých Slovanů ve střední Evropě před nástupem křesťanství, navíc nejvýše položené velkomoravské hradiště vůbec. Předpokládal, že bylo zasvěceno Perunovi, bohu hromu, bouře a ohně. Kultiště však nalezeno nebylo, ani pozůstatky obytných stavení, pohřebiště či jednotlivých hrobů. Není tedy jasné, zda bylo hradiště obydlené, nebo jestli sloužilo pouze k rituálním či skladovacím účelům. Pohanští předkové obětovali bohům část úrody či úlovku jako úlitbu, nikdy ne však všechno a už vůbec ne výrobní prostředky. Předměty zde proto mohly být spíše skrývány, čemuž by nasvědčovalo překrytí žernovem nebo plochým kamenem. Ostatně v nedalekém Chrastěšově u Vizovic byly objeveny zhruba stejně staré objekty patrně výrobního charakteru, související s úpravou železné rudy a jejím následným zpracováním, plus procházela tudy severní větev obchodní cesty mezi Pomoravím a Povážím. Není známo, kdy a jakým způsobem toto staroslovanské hradiště zaniklo. Uvádí se, že za tím mohl stát vpád Maďarů a zánik Velkomoravské říše. V pozdějších křesťanských tradicích neměl kopec Klášťov zrovna nejlepší pověst. Podle názoru dr. Kohoutka se středověká církev prostě jen snažila potlačit staré pohanské kulty, a tak vznikly četné pověsti o výskytu čertů či jiných temných sil. Na počest archeologa dr. Kohoutka byla po obvodu klášťovského hradiska rozprostřena naučná stezka, kde se o všem dočtete více podrobností. Mimochodem, ono opevněné hradisko dodnes připomíná dobře patrný oválný kamenný val, který na jižní straně neuzavírá prostor docela, nýbrž podbíhá a přesahuje opačný konec valu, čímž vytváří jakousi krytou bránu. Val má dodnes výšku okolo 1m. V severovýchodní části dosahuje výšky až 3m, zatímco v jihovýchodní části, na straně nejprudšího srázu, se ztrácí úplně a přechází v uměle vytvořenou kamennou terasu s prohlubní nejasné funkce. Terasy upravené kamenným dlážděním jsou v areálu celkem dvě. Hradištní val obepíná plochu asi 2,1ha ve tvaru mírně zaobleného trojúhelníka. Od roku 1958 je tento prostor evidován jako kulturní památka ČR.