Uspolka, BUS (520m) – Hrachové (550m) – Uspolka, Horák (580m) – Pod Slavíčem (875m) – Slavíč, tur.ch. (915m)

Zelená turistická trasa o délce 6,5km vás povede horskými osadami za přehradou Morávka, jež jsou nasáklé silnými životními příběhy hostinského rodu Horákových – Kolářových. Asfalt střídají lesní stezky, volnější stoupání schodkovitě střídají makačky. S trochou zkušeností to jde i na kole. A nahoře na Slavíči si pak odpočinete u horské chaty s krásným výhledem.

TRASA BYLA V CELÉ SVÉ DÉLCE ODZNAČENA.

* * *

Úspolka je horská osada, spadající administrativně do katastru obce Morávka. Rozkládá se v okolí soutoku Morávky se Skalkou, proti proudu Skalky na ni volně navazují osady Hrachové, Nytrová, Kotly a Skalka, a proti proudu Morávky sousedí s osadou Mituří. Jednalo se o poslední větší osadu v horách, než byla po zbudování přehrady (1965) částečně zatopena. Nacházela se zde lesní správa, škola a obchod. Dnes tu najdete autobusovou zastávku, menší parkoviště a pár starých roubených chalup. Původní cesta do centra Morávky vedla přímo dolů k soutoku Morávky se Skalkou a dál zpevněným náspem za závoru ochranného pásma vodní nádrže. U chalup nejblíž k přehradě stojí pololidová, pozdně barokní kamenná socha sv. Jana Nepomuckého na podstavci s letopočtem 1839, postavená nákladem rodiny Muroňovy. Autorem je pravděpodobně některý z místních amatérských sochařů, což se projevuje na tělesné dispozici postavy a jejím obličeji. Mimo sochy stojí v zahradě také dřevěný kříž. Chalupa naproti přes cestu bývala ve 30.letech 20.stol. soukromým domem Ignace Beneše. Provozoval v ní obchod se smíšeným zbožím a frlogem (prodej rozlévaného alkoholu tzv. „z okna“) zvaným U Hrdla či U Beneše.

Na sloupu u autobusové zastávky visí rozcestník Uspolka, BUS (520m). Žlutá směrovka ukazuje na tzv. kobzockou cestu okolo přehrady ve směru Kobzok (2,5km) a Pod Velkým Lipovým (8,5km), červená na Kozí hřbety (11km) a vaše zelená na Slavíč (6,5km). První společný úsek zeleno-červené trasy je dlouhý 1km a vede po mírně stoupající úzké asfaltové silnici proti proudu říčky Skalka.

Minete zděnou hájovnu a pár dřevěných chalup, jinak se nic zvláštního neděje. Z Úspolky se dá pohlížet akorát tak na zalesněná úbočí Slavíče (1055m) nalevo, Mituřího (870m) napravo či Malého Travného (1100m) při pohledu zpět. Brzy však stanete před cedulí Hrachové (550m), kde červená značka odbočuje, aby vystoupala na hřbet Mituřího (4km), zatímco zelená pokračuje podél vody na 1,5km vzdálený Horák. Zúžené údolí začíná být více lesnaté, chalupy se objevují sporadicky a mírné stoupání se mění ve střední.

Osídlení se kumuluje až na soutoku Nytrové a Skalky, kde stojí za zmínku renovovaná roubenka s bílým zděným vstupem, jež bývala obecní školou. Na rozlehlém katastru Morávky vzniklo od roku 1842 postupně 6 škol, většinou šlo o jednotřídky nebo dvoutřídky. Škola v Nytrové byla postavena roku 1883. Docházely do ní děti z výše položených horských osad, které tou dobou už 5 let podomácku vyučoval finanční strážník Josef Chovanec a po něm lidový lékař Karel Barabusch (tj. lidé s aspoň nějakým vzděláním). Vzdělání bylo totiž pro horaly důležité. Nabyté poznatky využívali například k intenzivnějšímu hospodaření, díky čemuž se výrazně zlepšila jejich životní úroveň. Jak se však oblast po výstavbě přehrady vylidňovala, byla i škola v Nytrové v roce 1972 pro nedostatek dětí zrušena.

Jen pár desítek metrů od bývalé školy narazíte na ukazatel Uspolka, Horák (580m). Zatímco zelená značka odbočuje 3,5km pod Slavíč, modrá pokračuje do údolí Skalky (3km) a žlutá na osadu Lačnov (4km). Pár kroků tím směrem se nachází další budova s historií, a to bývalý hostinec Horák.

Bývalý hostinec Horák je dnes soukromým rekreačním objektem Horákovy rodiny, avšak stále si zachovává svůj původní ráz včetně hostinského vybavení. Filip Horák se narodil 12.12. 1850 v Dobré a v matrice je zapsán jako Philipp. Jeho otec Josef Horák, sedlák z Dobré, ho kvůli sněhové kalamitě přinesl ke křtu v kostele na Pražmě až 8.4. 1851. Pod žádost o udělení šenkovní koncese se 14.7. 1887 Filip Horák podepsal jako „domkář a obchodník smíšeným zbožím na Morávce č.p. 638“. Krčmu v Nytrové si otevřel v roce 1888 a záhy z ní udělal snad nejznámější pohostinství na Morávce. Úspěšné podnikání žel přerušila tragédie. Při manipulaci s petrolejem utrpěl Horák ve své krčmě tak závažné popáleniny, že 10.7. 1893 zemřel. Pohřeb oblíbeného krčmáře se konal na místním hřbitově o 2 dny později. Jeho nejstaršímu synovi Josefovi bylo teprve 15 let a nejmladšímu Antonínovi 3 roky. Vdova Anna Horáková nejen že musela převzít veškerou starost o provoz krčmy a obživu rodiny, ale byla navíc těhotná. Poslední dítě Filipa Horáka, syn Filip Johann, se narodil jako pohrobek dne 8.2. 1894. Bylo mu však dopřáno pouhých 20 dní života. Antonín Horák, s nímž se počítalo jako s otcovým nástupcem, se vyučil strojním zámečníkem v Rotschildových Vítkovických železárnách. Za 1.sv. války byl povolán k jednotce rakousko-uherské armády v Mladé Boleslavi, kde se seznámil s Helenou Šámalovou, s níž se oženil a začal pracovat jako dělník v automobilce Laurin & Klement. Současně se také připravoval na převzetí rodinné krčmy v Nytrové. Ve válečném roce 1914 postihla rodinu Horákových další těžká rána. 18.3. zachvátil krčmu požár, nejpravděpodobněji od přetopených kamen. Oheň připravil vdovu Annu, její děti a jejího zetě Jana Koláře (budoucího zakladatele Kolářovy chaty na Slavíči) nejen o zdroj obživy, ale i o skromné bydlení. Majitel nemovitosti, polesí Těšínské komory ve Vyšních Lhotách, se dalo slyšet, že na obnově budovy nemá zájem, tak si Anna Horáková obstarala malý domek pod strání Hrachové u obecní cesty z Nytrové na Úspolku, v němž zřídila frlog a venkovskou smíšenku, aby kolemjdoucím poskytla alespoň základní občerstvení. Starost o obnovu hostinské živnosti nyní přešla na nejmladšího syna Antonína, který se s rodinou přestěhoval zpátky na Morávku a získal od Těšínské komory parcelu pod dnešním hostincem Horák. Tady podle plánů stavitele Emila Hauka z Frýdku začal stavět novou dřevěnou chalupu, tentokrát již rozměrnější a honosnější než byla původní krčma. Chalupa měla sloužit pro bydlení rodiny i jako hostinec a smíšenka. Šlo o přízemní budovu opatřenou v průčelí 7 okny a 2 domovními dveřmi (dvoukřídlé do výčepu, jednokřídlé do obchodu), do nichž se vstupovalo po několika schůdcích. Průčelí dělil symetrický půdní vikýř se 2 okny, ve kterém byla umístěna světnička pro hosty. Domu bylo přiděleno popisné číslo 638 a spádová poštovní schránka. Už v průběhu stavby uvedl Horák do provozu obchod se smíšeným zbožím své manželky Heleny, a také trafiku koncesovanou na jeho jméno. Jan Kolář, jenž měl hostinskou koncesi pro Nytrovou napsanou na sebe, nicméně tou dobou již správcoval Hadaszczokovu útulnu na Slavíči, se své koncese ve prospěch švagra Antonína vzdal a ten si k tomu ještě na Okresním hejtmanství ve Frýdku vyargumentoval koncesi na držení „povolených her“ s tím, že ve spádové oblasti jeho hostince žije cca 700 stálých obyvatel a ti jsou na něj v zimním období odkázaní. Pro Horákovu žádost se vyslovila i četnická stanice na Morávce. Krátce nato, 26.1. 1921 Antonín svou vysněnou koncesi získal. Úřad mu sice uložil co nejdříve vybudovat betonovou žumpu, vyhloubit studnu a spoustu dalších úkolů, to ho však neodradilo a v podnikání se mu (dle záznamů živnostenského úřadu o odvedené dani) čím dál víc dařilo. Roku 1922 se manželům Horákovým narodilo první dítě, dcera Jiřinka, která ale ve věku 8 let zemřela. V poměrně pokročilém věku se jim pak narodili ještě synové Vlastimil (1930) a Jaroslav (1933). Mezitím se pustil Antonín do modernizace a rozšíření stávající budovy. Realizace projektu stavitele Bohuslava Bartka se ujal dobratický tesařský mistr Ignác Šigut. Žádost o schválení nadstavby a přístavby podal Antonín příslušným orgánům ve Frýdku dne 8.7. 1932. Přístavba zahrnovala jeviště při stávajícím sále a šatny pro herce, jež by z podniku udělaly doslova kulturní centrum. Při zvýšení patra mělo vzniknout 15 hostinských pokojů a dřevěné přízemí mělo být přezděno. Realizace se však kvůli chybějícím financím protáhla, až nakonec došlo k redukci plánů a zbudování pouhých 9 pokojů. Téhož dne, kdy Antonín Horák 30.9. 1938 stavbu kolaudoval, odevzdal polský ministerský předseda českému velvyslanci ve Warszawě ultimátum týkající se vydání české části Těšínska. Do Morávky vtrhla polská armáda a Nytrová se v tu chvíli ocitla v Polsku, na jehož území odtud nevedla žádná komunikace. Od 1.9. 1939, kdy Polsko obsadili Němci, spadla Nytrová pod dvojí okupaci a hospodský Horák začal balancovat na hraně perzekuce. Ač byl pověřen funkcí starosty polské Morávky, přes jeho hostinec ve špatně kontrolovatelném zákoutí hraničních hor probíhaly ilegální přechody československých občanů z Protektorátu do Polska a odtud do dosud svobodných evropských zemí. Organizoval je sám Horák ve spolupráci se švagrem Kolářem na útulně Hadaszczok. Často se stávalo, že v šenku na Nytrové popíjela německá Grenzpolizei pivo, zatímco v patře se ukrývali partyzáni, které Horák opatrně pouštěl zadním vchodem ven. Po čase se na to ale přišlo a Horák byl z důvodu politické nespolehlivosti funkce starosty zbaven. V roce 1940 byli obyvatelé Morávky vyzváni, aby si zažádali o vydání tzv. Volklistů. Nikdo z osady neuposlechl. 12.6. 1942 byli proto Antonín s manželkou předvoláni ke komisaři do Hnojníku a pod různými pohrůžkami nuceni k přijetí Volklistů. Výhružky se týkaly zejména odebrání hostinské koncese, což byla pro rodinu existenční záležitost. Ani tak Antonín Horák nepovolil a 22.5. 1943 o hostinskou koncesi přišel. Shodou okolností býval letním hostem krčmy na Nytrové rodinný přítel Horákových, vrchní komisař ministerstva vnitra Ing. Jakubička, na jehož zásah u nejvyššího státního úředníka v okrese Těšín byl výnos o odebrání koncese zrušen. Jako soukromý podnik Antonína Horáka fungovala krčma až do roku 1949. V rámci likvidace privátního sektoru byl hostinec převeden pod Jednotu Frýdek-Místek a Horák v něm do roku 1956 působil jako vedoucí provozu. V roce 1958 zemřel. Až do úplné likvidace podniku vedla hostinec Ludmila Peřinová, dcera Antonínova bratra Rudolfa. Hostinec Horák byl uzavřen v roce 1967 a budovu převzali do privátního užívání synové Antonína Horáka, Ing. Vlastimil Horák a Ing. Jaroslav Horák. Dnes je budova rodinným rekreačním objektem s vnitřními dispozicemi pietně udržovanými v původní podobě.

Následujte zelenou značku vlevo do bočního údolí potoka Nytrová, kde asfaltka středně vystoupává lesnaté úpatí Slavíče, dokud po cca 1,1km nepotká most. Tady přejdete na druhou stranu a pokračujete ve stoupání do úbočí Kotlů (857m). Zpevněná lesní cesta nevypadá, že by vedla do obydlené lokality. Obklopuje ji les bez výhledů, po pravé straně má příkré úbočí, po levé hlubokou strž potoka, přesto už po nějakých 750m důrazného stoupání zahlédnete první roubenou chalupu. Krátce nato pak vstoupíte do malebné horské osady Nytrová.

Nytrová se rozkládá na horním toku potoka Nytrová ve výšce kolem 750m.n.m. Údolí se rozevírá jen natolik, aby se sem vešlo pár roubených chalup, travnatá stráň a stezka mezi nimi. Pozvolným stoupáním projdete osadu a vklouznete do smrkového lesa, kde se střední stoupání rychle mění ve výplaz a klikatá pěšina šplhá o 40 výškových metrů výš na úboční asfaltku. Tu ovšem pouze kříží, aby pak velkým středně ukloněným obloukem vylezla na hřeben k rozcestí Pod Slavíčem (875m). Odtud se dá jít buď po červené na Kozí hřbety (2,5km), nebo po červeno-zelené 0,5km na Slavíč.

Volným stoupáním dorazíte za chvilku na spodní díl horské louky v zátylku Slavíče, odkud už vidíte nahoře stát cílovou Kolářovu chatu. Jenom ještě dostoupáte kamenitou svážnici při kraji lesa, napojíte se na příjezdovou cestu k chatě, podejdete lyžařský vlek a jste tam. Před chatou je umístěno venkovní posezení a košatý ukazatel Slavíč, tur.ch. (915m) s podtitulem „Jedna z prvních chat v Beskydech, nynější Kolářova chata z roku 1931“. Zatímco vaše zelená značka tady po 6,5km končí, do Morávky se dá vrátit po modré značce (10,5km) druhou stranou hory, případně si to můžete dát po červené pod Malý Polom (5,5km) a přes Mituří zpátky na Úspolku (15,5km) či opačným směrem na Prašivou (16,5km). Za shlédnutí stojí i panorama příhraničních hor. Jako první vám padne do oka Velká Polana (893m) s plošně největší přírodní rezervací v Beskydech, Pralesem Mionší (169,7ha), v níž kdysi fungovalo několik ovčích salaší, jenže později hora zarostla stromy a dnes je přístup na ni zamezen z důvodu ochrany populace ohrožených druhů živočichů. Je to ta hora naproti přes údolí s malou lysinou na vrcholu. Vpravo od Velké Polany leží lysé údolí Přelač ohraničené dvěma nižšími vrchy, z nichž ten pravý se jmenuje Polana (851m). Také tam kdysi stála salaš, jenže dnes se na tom místě prostírá lyžařské středisko. Horské sedlo a malý brdek nad Přelačem se nazývá Muřinkový vrch (978m). V česko-slovenském hraničním hřebeni se dále směrem doprava objevují dva hrboly, menší a větší, přičemž ten větší již leží na slovenské straně a jmenuje se Burkov vrch (1032m) neboli Burkův vrch. Zbylý úsek viditelné části hor se pohybuje na úrovni cca 1000 m.n.m. a výrazněji se mění až po 2km prudkým poklesem do sedla Čuboňov. V opačném směru od Muřinkového vrchu se do výšky 1067m vypíná nejvýchodnější česká tisícovka, Velký Polom. Po jeho vrcholových partiích se rozléhá stejnojmenná přírodní rezervace chránící zbytky původních smrkobukových lesů starých 200-250 let. V místech, kde hřeben překrývá hustě stromy porostlý vrch Úplaz (950m), ležící ve stejné linii jako mýtinka na Velké Polaně (893m), opouští státní hranice se Slovenskem hlavní hřeben hraničních hor. Ten však ještě nekončí, přestože se dostává pod úroveň 1000 m.n.m. Jen se na chvilku odhaluje u lyžařského střediska Severka na Kostelkách (962m) a sestupuje přes vrcholy Skalka (932m) a rameno Malá Skalka (798m) dolů k břehům říčky Lomná při východním okraji CHKO Beskydy. Jablunkovský průsmyk rozděluje hora Girová (840m) a za ní již romanticky vystupují modravé siluety vzdálených slovenských i polských horských velikánů.

První turistická chata na Slavíči byla otevřena 18.6. 1899. Byla celá dřevěná a jmenovala se Hadaszczokova útulna na paměť zakladatele německého turistického spolku Beskidenverein, středoškolského profesora a turistického aktivisty Johanna Hadaszczoka, jenž byl právě otcem myšlenky chatu na Slavíči vybudovat. Ve 20.letech 20.stol. si Hadaszczokovu útulu pronajal Jan Kolář (narozen 13.5. 1882 v Ivančicích na Moravě), zeť vdovy Horákové z hostince v Nytrové. Jenže útulna roku 1930 vyhořela a už nikdy nebyla úbnovena. Jen její základy u horní stanice vleku se ještě dají v zemi rozeznat. Kolář se ovšem nevzdal a hned následujícího roku 1931 otevřel novou turistickou chatu, která se dodnes jmenuje Kolářova chata Slavíč. Ta se pro svou pohostinnost brzy stala jednou z nejvyhledávanějších chat v Beskydech. Ve 40.letech 20.stol. se v rámci svých výplazů po Beskydech chodil na Slavíč zašívat i fanoušky pronásledovaný básník Petr Bezruč, o čemž svědčí jeho podpis v knize návštěv. Ve stejné dekádě, konkrétně během 2.sv. války, přespávali u Jana Koláře také emigranti, kteří tudy prchali do západních armád. Přestože němečtí turisté si chatu hýčkali a roku 1935 ji obnovili, během 2.sv. války zchátrala natolik, že musela být v roce 1949 rozebrána. Téhož roku byla také znárodněna a přešla do správy podniku Jednota Frýdek-Místek. V roce 1989 získali potomci Jana Koláře chatu v restituci zpátky, zrekonstruovali ji a v roce 1991 ji znova otevřeli veřejnosti. Provozovali ji až do roku 2019, kdy chatu koupil nový majitel, který ji nyní postupně opravuje.