Visalaje, hot., BUS (780m) – Ježánky (750m) – Smrkovina (850m) – Gruň, Švarná Hanka (870m)

3,5km dlouhá zelená stezka je spojnicí mezi Visalajemi a turisticky oblíbeným hřebenem Gruně. K vidění tu toho moc není, tedy vlastně až úplně ke konci, svou práci však trasa odvádí dobře a rychle. Schůdná je pouze pro pěší.

* * *

Visalaje jsou situovány na vyvýšeném zakončení 12km dlouhého údolí mezi Lysou horou a Travným. Podle vyprávění byl kdysi na tudy procházející pašerácké stezce z Rakousko-Uherska do Polska lapen pašerák a pro výstrahu pověšen. Špatně pověšený oběšenec však nadával (lál) kolemjdoucím a ti pak říkali, že tam visí a laje, hovorově visa laje. Odtud Visalaje. Visalaje se staly vyhledávanou turistickou destinací a pro svou přístupnost i krásné okolí se staly místem budování četných rekreačních chat. Výstavbu starého hotelu Visalaja navrhnul právník Dr. Otto Brůll se svým přítelem Dr. Josefem Schornsteinem, projektoval arch. Knobloch a stavět ji započal místní občan Antonín Uher z peněz pana Brůlla. Název Visalaja však údajně nepochází z uvedené místní pověsti, pánové jej totiž prý převzali z názvu jakési alpské vesničky. Hotel měl sloužit k přenocování turistů i k ustájení dobytka tehdy početných handlířů. Před dokončením ovšem zkrachoval. Koupil jej pan Hrnčíř a od něj pan Rumian, děda dnešního majitele. Hotel byl otevřen roku 1932. Dr. Schornstein tímto místem i poté často procházel nebo sjížděl na lyžích z Lysé hory, což se mu nakonec stalo osudným a při jednom sjezdu se roku 1936 zabil nárazem do stromu. V roce 1972 byla dokončena stavba novějšího hotelu Visalaje. Projekt tohoto hotelu zpracoval podnik Hutní projekt, stavbu provedly Pozemní stavby Třinec v celkovém nákladu 12mil.Kčs, interiér pak vyšel na více než 1mil.Kčs.

Pár desítek metrů od autobusové zastávky stojí nenápadný ukazatel Visalaje, hot., BUS (780m), na němž visí směrovky pro červenou a zelenou značku. Frekvetovaná červená vede 0,5km na Ježánky a dál 8km na Lysou horu (vrchol Lysé hory je ostatně z Visalají i vidět), zelená vede přes Travný do 10km vzdálené Morávky nebo opačně přes Ježánky 3,5km na Gruň. Zelený hrot ukazuje na velké parkoviště a na pěšinu do lesa, po níž vzápětí překlenete bezejmenný hrbol (780m), na jehož obnažené východní straně se rozkládá lyžařský areál Visalaje, ohraničený Ježánským potokem. Odtud lze také prvně pohlédnout na hraniční CZ/SK horský hřeben: nejblíže ve směru pěšiny vystupuje mohutná zalesněná Smrkovina, kterou tvoří dva vrcholy, z nichž ten viditelný nemá žádné jméno a měří 957m. Vlevo za Smrkovinou se velmi nenápadně krčí Sulov (943m), na jehož odvrácené straně se nachází známé středisko Bílý kříž, přes sedlo se dál zvedá Polomka (984m) a hned za ní Malý Polom (1061m) s čupřinou stromů na předvrcholu Nad Kršlí (1002m), kde na Polom navazuje táhlý hřbet, jehož nejvyšší bod (898m) nemá název, tak na něj přenesme třeba označení nižšího výstupku Mituří.

Krátkým středním sestupem dorazíte na velkou lesní křižovatku Ježánky (750m). Zatímco červená značka odbočuje vpravo na Vyšní Mohelnici (3km) a na Lysou horu, modrá značka se ubírá podobným směrem na hráz přehrady Šance (9,5km), naopak doleva míří žlutá spojnice k chalupě U Surovce (1,5km) a rovnou za nosem si to razí modrá na Bílý kříž (2km). Zelená trasa na Smrkovinu (2km) chviličku pronásleduje modrou značku do středně stoupajícího svahu, pak se ale odpojí a uhýbá doprava na pěšinu v úbočí Smrkoviny. Hora Smrkovina má zhruba tvar jehlanu, je nejvyšším bodem hřbetu Gruně a v jejích úbočích vyvěrají mnoha prameny 3 lokálně významné toky Řečice, Morávka a Černá Ostravice. Vy se budete nyní pohybovat v neobydlené prameništní oblasti Řečice.

Smrkovým lesem na Ježánkách se mírně vlní chodníček s jediným výhledem na Smrk (1276m), druhou nejvyšší horu Beskyd. Po nějakých 200m chůze po něm narazíte na zpevněnou svážnici, po které budete pokračovat asi stejně dlouho rovně, načež se přiblížíte vlevo ke škarpě s potůčkem, přeskočíte ji a vyškrábete se do břehu. Následná zvolna stoupající stezka lesem je defakto zkratka vůči oné svážnici, na niž se ostatně po chvíli zase vrátíte. Vykroužíte vrstevnicový oblouk a znova vstoupíte na lesní terén. Pěšina začíná hned středně stoupat, překročí jednu ze zdrojnic Řečice přímo pod soutokem jejích dvou přítoků, bezprostředně nato se prosmýkne úžinou mezi dvěma stromy a vyšplhává do příkrého svahu pod vrcholem Smrkoviny (924m). V nejvyšším bodě se pěšina srovnává a zhoupává spodem mýtiny, jejíž horní okraj přímo tečuje vrchol.

Za mýtinou opět plynule přejdete do středního stoupání a zamíříte strmým svahem šikmo vzhůru na širší svážnici. Ta pak stoupá pozvolna a k tomu nabízí pár zarostlých orientačních výhledů na Lysou horu (1323m), nejvyšší bod Beskyd s vysílačem na vrcholku, či na Travný (1203m). Netrvá dlouho a dorazíte na velkou lesní křižovatku v sedle mezi trojlístkem tří zalesněných brdečků. Dobře viditelné turistické piktogramy vás povedou po zpevněné cestě rovně, ale pozor, je to jenom na pár metrů. Trasa totiž náhle vskočí vlevo do lesa, pokračuje paralelně k cestě, a pak krátce středně vystoupává na jeden ze zmiňovaných brdečků (903m). V jeho zátylku se na nejvýše položeném bodu trasy nachází pařezová mýtina s nic moc výhledem na Smrk nebo Lysou horu.

Kvůli kácení se ztratily následující značky, tak se pokuste nějak bezpečně sejít na druhou stranu hřbítku, kudy se vine zpevněná cesta. Na stromě tam visí ukazatel Smrkovina (850m). Zelená značka má za sebou 2,5km. 1,5km ovšem ještě zbývá do cíle. Mimo to tudy prochází žlutá turistická značka ze Starých Hamer (8,5km) na Bílý kříž (2km).

Zelenožlutá značka míří do obydlené části Gruně. Cesta se houpe trochu dolů, trochu po rovince, trochu nahoru, hlavně je z ní už ale konečně vidět i něco víc než jenom les. Po vaší levé ruce se rozkládají louky a pastviny s chalupami, často původními roubenými, za nimi lemuje Gruň řádek lesa a přes údolí se rozpíná panoramatický hraniční hřeben Zadních hor s obydleným hraničním přechodem Konečná pod výrazným Bartkovým vrchem (871m). Cokoliv vidíte za tímto hřebenem, je Slovensko. Za dobrého počasí můžete spatřit dokonce obě části Malé Fatry, Kľak (1352m) ve Strážovských vrších či zubaté Západní Tatry.

U návrší se soukromou chalupou se cesta stáčí do velkého S, přechází na starý asfalt a nabídne první výhled na hotelovou osadu Bílý kříž pod vrcholkem Sulova (943m). Jinak se panorama příliš nemění. Následuje úsek s menším stoupáním a jakmile zahlédnete svislý pruh lesa, jste na místě. Finální rozcestník Gruň, Švarná Hanka (870m) nese jméno útulné turistické chaty, od které je ve skutečnosti vzdálen ještě asi 300m. Zdolaná zelená značka tu sice po 3,5km končí, můžete ji však vyměnit za modrou na Konečnou (5km), za žlutou na Bílý kříž (3km), odkud se pak snadno vrátíte zpátky na Visalaje, anebo za žlutou do Starých Hamer (7km), na níž se nalézá právě i Švarná Hanka.

Jak turistická chata Švarná Hanka přišla ke svému neobvyklému názvu? Prý podle zakladatelky. Ta se na Gruň přistěhovala v 2.pol. 19.stol. ze Slovenska a jmenovala se Anna Weliczkowá – počeštěně Hanka Veličková. Dřela na horském hospodářství a za peníze, které našetřila, koupila malý domek, v němž zřídila tzv. ferlok. Tam prodávala pivo, slaninu, brynzu a určitě i kořalku. Turistika se rozvíjela, díky tomu rostly tržby a původní ferlok už nestačil. Weliczková proto koupila sousedovo hospodářství a v něm zřídila hospodu, brzy vyhlášenou po celém okolí. Legenda praví, že Anna Weliczková byla menší zavalité postavy a příchozí jí zprvu hanlivě říkali „hrubá Hanka“. Stalo se však, že se o ni porvali dva sousedé a ta pranice skončila u soudu. Když ji jeden ze svědků nazval „hrubou Hankou“, soudce se ohradil s odůvodněním, že ta dívka je přece docela švarná. A to oslovení jí už zůstalo. V roce 1900 Anna Weliczková své hospodářství prodala a přesídlila do hostince Bebek na konci Morávky, kde dožila své dny. Hospoda na Gruni v roce 1904 vyhořela. Její majitel, zkušený chatař, tu však zakrátko postavil novou útulnu, jež se brzy stala centrem české turistiky ve slezských Beskydech a úspěšně konkurovala i chatám německého turistického spolku Beskidenverein. O pár let později, 30.5. 1919, prodala stávající majitelka Anděla Langeová svůj podnik manželům Adéle a Viktoru Bednářovým, obchodníkům z Řepišť, na něž přešla rovněž její hostinská a výčepní koncese. Manželé ale o útulnu v roce 1923 přišli kvůli exekuci. Novými majiteli a provozovateli se 31.5. 1928 stali Marie a Rudolf Vavrečkovi z Muglinova, kteří Švarnou Hanku přeprodali Němci Paulu Markuselovi z Přívozu. Koncese přešla nejdřív na jeho nevlastní dceru Elvíru Štefanovou, ta se jí ale v roce 1931 vzdala ve prospěch své starší, 32-leté sestry Julie Škorníčkové z Hrušova. Ta útulnu držela až do své smrti v roce 1942. Svůj původní ráz si chata zachovávala i v meziválečném období. K ubytování sloužilo 8 pokojů a společná noclehárna, dohromady 30 lůžek. Nocleh vyšel na 7-8Kč v pokoji a 6Kč v noclehárně. Posledním majitelem Švarné Hanky před znárodněním byl Adolf Sehnal, který zároveň vlastnil podnik Fénix v Ostravě. Po znárodnění v roce 1948 přešla chata na nějaký čas do rukou soudů, načež ji získala šachta Petr Cinger a OKD k podnikové rekreaci. Po tomto období docházelo k rychlému střídání majitelů i nájemců a chata začala chátrat. Skončila s propadlými střechami, zničená zatékáním. Až nový majitel Václav Bohdálek chatu kompletně zrekonstruoval, takže se mohla 1.4. 2008 opět otevřít veřejnosti. Mimochodem, kousek historie Švarné Hanky psal též slavný básník Petr Bezruč, který se v ní během 1.sv. války schovával a dělal domovníka. Po 2.sv. válce tu pro změnu pracovala kuchařka, která jistou dobu vařila ve Francii tamní vládě.