Prostřední Bečva (475m) – Suchá, rozc. (745m) – Skalíkova louka, tur.ch. (875m) – Skalíkova louka, rozc. (?) – Pustevny, chaty, BUS (1010m)

Zeleně značená trasa z Prostřední Bečvy na Pustevny o délce 7,5km vede nejdřív po silnici skrze Bacov, poté stoupá po zpevněných cestách i lesních svážnicích přes osady vzhůru k bývalé turistické chatě Skalíkova louka, odkud se otevírá nejhezčí výhled celé trasy, a zakončuje opět asfaltem. Jde o ideální alternativu pro ty, kteří si chtějí výlet na Pustevny užít, aniž by se tam vyvezli autem. S ohledem na terén je tato trasa vhodná jen pro pěší nebo opravdu zkušené horské cyklisty.

* * *

Obec Prostřední Bečva leží na horním toku Rožnovské Bečvy. V 2.pol. 16.stol. začali tuto oblast kolonizovat rožnovští měšťané i zámožní sedláci z okolních vsí, kteří v lesích zřizovali ujmiska a paseky, na nichž pak vyrůstaly trvale obydlené pasekářské usedlosti. S přibývajícím počtem obyvatel se osady sdružily do obce Veliká Bečva (1629), avšak v urbáři z listopadu 1676 již Horní a Dolní Bečva vystupují samostatně. Název Prostřední Bečva (Mitter Betswa) se v písemnostech objevuje prvně roku 1717, kdy se na katastru nacházelo 41 pasek a 2 panské salaše. V roce 1755 bylo v obci evidováno 13 sedláků, z nichž 1 zároveň provozoval mlýn, 3 kováři, ve vsi fungovala valcha a zbylých 42 usedlíků byli chalupníci, kteří se živili jako nádeníci. Roku 1775 se v Prostřední Bečvě nacházelo fojtství, k němuž patřil moučný mlýn a mlýnek na kaši. V letech 1897-1899 začalo vyrůstat turistické zázemí na Pustevnách. Stavby lidové secesní architektury, zbudované podle projektu architekta Dušana Jurkoviče, jsou jednoznačně nejvýznamnější památkou na katastru Prostřední Bečvy. Dalšími jsou válečné pomníky a sakrální stavby (kaplička, kříže) včetně moderního kostela sv. Zdislavy (2001).

Zelená trasa se počíná u autobusové zastávky Požární dům na hlavním silničím tahu z Moravy na Slovensko. Rozcestník Prostřední Bečva (475m) visí na kandelábru v odbočce do údolí Bacovského potoka a ukazuje 3,5km k rozcestí Suchá či opačným směrem 5km pod Kotlovou. Hned od silnice se naskýtá výhled na centrální část obce, hasičskou zbrojnici a pásmo Vsetínských Beskyd. Přímo napravo za hasičárnou se zvedá bezejmenný vršek (566m), nalevo zvlněný hřbet Kyvňaček (816m) a Hlubokého (848m), pokračující do bezejmenného (835m) bočního výběžku Kotlové (869m), vzdálenějšího Soliska (833m) a zalesněného vršíku bez jména (558m), situovaného přímo u silnice na Horní Bečvu. Mezi posledně jmenovanými se v dálce předvádí také Vysoká (1024m), nejvyšší bod Vsetínských Beskyd. Přímo kolem silnice jsou v úrovni Horní Bečvy vidět další menší vrcholky bez názvu, a to včetně výraznější Kyčery (804m).

Úzká silnice míří proti kopci Požiska (596m), mírně stoupá a hned v prvním záhybu potkává klasickou schránku s mariánskou soškou. Údolí Bacovského potoka působí typizovaným dojmem. Silnici lemují rodinné domy, kolem teče potok a do stran se vypínají lesnatá úbočí nepojmenovaných vršků. Často před sebou zahlédnete též protilehlý svah hory Radegast (1106m), kam budete zanedlouho stoupat. Přímo v Bacově se nacházejí dva sakrální objekty – výše položený je kamenný kříž s prázdnými kartušemi, tedy bez datace, a za BUS zastávkou U Šírů stojí atypická zděná kaplička s nikou, ozdobená skelnými kameny. Pamětní deska pod nikou nese nápis: „Na poděkování Panně Marii, že nás zachránila při válečném tažení 4.května 1945.“ Vězte, že s válkou se Bacov významněji setkal vlastně pouze 2x. Prvně to bylo v listopadu 1944 během Operace Tetřev, namířené proti partyzánské brigádě Jana Žižky, jež operovala v okolí Kněhyně a Podolánek. V lokalitě Cípková pod Kněhyní byla dne 21.11. 1944 obklíčena skupina 4 partyzánů: František Haša, učitel z Lhotky nad Bečvou, se raději sám zastřelil, Čeněk Divín a jeho švagr Bedřich Kubiš z Horní Bečvy byli zatčeni a po výslechu jim byla v Praze na Pankráci sekerou setnuta hlava. Jediný, kdo přežil, byla partyzánka Alžběta Divínová, která před příchodem Němců zalezla do jámy pod zasněženým skáceným stromem a až do konce války se skrývala. Likvidace Hašovy skupiny bezprostředně způsobila, že velitel Operace Tetřev, říšský protektor K.H. Frank, ustoupil od úmyslu celou Prostřední Bečvu vypálit a všechny místní muže postřílet. O den později 22.11. 1944 vyplašila rojnice německého policejního komanda dva partyzány ze skupiny kpt. Ševcova – Grekovského, kteří se ukrývali přímo v Bacově. Později byli nalezeni zastřelení v lese. Jmenovali se Ludvík Wasserbauer a Václav Maceček. Druhý případ, kdy se 2.sv. válka dotkla Bacova, byly osvobozovací boje dne 4.5. 1945. Fronta postupovala od Horní Bečvy na Rožnov p.R. a místní obyvatelé se ze strachu i se svými povozy stahovali mimo centrum do vedlejších osad Bacov a Adámky. Nejsilnější boje probíhaly na Prostřední Bečvě mezi 10-13hod. Bacovu se ale víceméně vyhnuly. Druhého dne chtěli přes Bacov přejít 3 partyzáni směrem na Búřov (horská osada nad bacovskou točnou). Byli to četník Kovář, Rudolf Bujnoch z Brušperka a jistý Růčka. Na Búřově však ještě setrvávali němečtí vojáci a ti zasáhli Rudolfa Bujnocha ránou z pušky. Válečným obětem, ať už pocházely z Prostřední Bečvy nebo v katastru Prostřední Bečvy zemřely, je v obci věnováno hned několik pamětních desek.

Od kříže v Bacově se úhel stoupání zvedá na střední. Autobusová točna zakončuje pohodový úsek vedoucí obcí a nyní se zelená turistická značka vydává po úzké asfaltce proti proudu Bacovského potoka k posledním domům na úpatí hory Radegast. Při pohledu zpět ještě spatříte výseč 5km vzdálených Kyvňaček (816m). Poté projdete pravotočivou zatáčku a ve směru šipky odbočíte doleva na širokou svážnici s přírodním povrchem. Čeká vás poněkud náročnější stoupák přes kameny, šišky a kořeny stromů, navazující výše na starou asfaltku. Po 200m dlouhém lesním úseku vyjdete na horské osadě. Štěrkovitá cesta pokračuje v urputném stoupání podél plotu jedné z chalup, na jejímž pozadí se táhne hřbet Bečovské Kyčery (783m), zprava oddělené malým sedlem od úbočí hory Radegast (1106m), jejíž vrchol však neuvidíte. Z opačné strany se co do výhledů profiluje rozsocha vršku Na Grúni (670m). Tu, jakož opět i část hřebene Kyvňaček (816m), lze nejlépe pozorovat z louky nad osadou, kde je zároveň umístěn informační panel k projektu Záchrana smilkových trávníků v EVL Beskydy. Píše se tu: „Ovce a pastviny jsou nedílnou součástí Beskyd. Původní beskydské pastviny jsou roztroušeny často vysoko v horách, daleko od obydlí, a hospodářům se nevyplácí na nich pást. Postupně zarůstají a tím se ztrácí nejen krásné výhledy, ale také cenné rostliny a hmyz. Horské pastviny (smilkové trávníky) jsou vzácným evropským stanovištěm. Proto jsou chráněny také v rámci soustavy Natura 2000.“ Na ceduli nadepsané O botách pravěkého muže je dále psáno: „Louka na Bacově na Prostřední Bečvě je typickou valašskou loukou, která byla po generace udržovaná kosením a pastvou. Po odchodu posledního hospodáře začala louka zarůstat stromy a trním. I přesto tady dnes můžeme najít trsy drátěné trávy smilky tuhé. Připomíná trochu ježka a její úzká stébla na jazyku drhnou. Tato tráva je velikým drsňákem i ve svých nárocích. Nevadí jí na živiny chudé půdy, chladné počasí, sucho nebo naopak vlhko. Pokud mají zvířata na výběr, tak se smilce vyhnou. Zato pravěký muž Ötzi z Rakouských Alp ji využil, spolu s dalšími druhy trav, jako izolace do svých bot. Boty se smilkou tuhou tedy byly prostě v módě.“

Obkroužení smilkové louky má zavádějící, skoro až rovinnatý charakter. Přitom vzápětí začne prašná cesta stoupat ještě výrazněji než předtím a škrábe se k lesu nad osamělým stavením. Z nejvyšší polohy se tu otevírá výhled na hory, narušený jen opodál rostoucími stromy a sloupem elektrického vedení. Vespod toho výhledu lze spatřit zmiňované výběžky Na Grúni, Bečovskou Kyčeru a hlavní hřeben Vsetínských Beskyd s bočními výběžky v předhůří, zastoupené ramenem Kyvňaček.

Výrazné stoupání po široké lesní svážnici má délku zhruba 300m. Na jeho konci visí turistický ukazatel Suchá, rozc. (745m). Nejen že tudy prochází zelená značka z Prostřední Bečvy (3,5km) na Skalíkovu louku (1,5km), ale přidává se k ní též modrá značka na Zavadilku (4km). Díky sousednímu pozemku s domem se tu zároveň otevírá výhled na dlouhý horský hřeben z Čertova mlýna (1206m) přes Bukovinu (998m) na Marťinák (828m), resp. zejména na jeho středová část s výraznou Bukovinou.

Nad rozcestím věnujte pozornost zelenému značené na stromech, jež vás provede spletí lesních cest a zamíří úbočím Radegastu šikmo vzhůru na vykácenou mýtinu. Stoupání je opět víc než střední, ovšem stezka je zde relativně pohodová a zanedlouho vás mírnějším středním stoupáním zavede do vyššího lesa nad rýhou bezejmenného potoka, jenž pramení na Skalíkově louce. Přes holé štíhlé kmeny prvních vysokých smrků spatříte při zpětném pohledu rameno Bukoviny (998m), horu Vysoká (1024m) připomínající rovnoramenný trojúhelník, stejně jako vzdálené lyžařské centrum Kasárne pod Veľkým Javorníkem (1071m).

Až do bodu střetu s pomyslným profilem potoka (takto vysoko již suchým) vás v poslední fázi provázela téměř rovina. Nyní však nastává ostré stoupání na dříve proslavenou lokalitu Skalíkova louka. Jedná se o shluk rekreačních chatek na straně jedné a obří turistickou chatu na straně druhé. Vyšlapanou pěšinkou vystoupáte travnatý pozemek pod chatou a už tušíte, že shora bude nádherný výhled.

Turistická chata Skalíkova louka byla postavena roku 1930 Jaroslavem Krejčím, dlouholetým nájemcem útulen na Pustevnách. Součástí komplexu byly mj. tenisové kurty, sluneční lázně i koupaliště s nejvýše položeným bazénem v Beskydech. Nachází se v nadmořské výšce 890m a konkuruje mu snad jen bazén na Bílém křiži (885 m.n.m.). Mimochodem ani jeden z nich už dnes není funkční. Chata působí zanedbaným dojmem, přitom prosklená vyhlídková restaurace musela být ve své době šlágr. Na internetu se doposud inzeruje ubytovaní v horském hotelu s kapacitou 37 osob ve 14 pokojích, žel objekt je ve špatném technickém stavu a zhruba od roku 2013 setrvává ve fázi nedokončené rekonstrukce. Bazén se rozpadá, chata je zabedněná a nabízí se k prodeji. Od doby, co většina lidí jezdí na Pustevny autem a na Skalíkovu louku byl zakázán vjezd, stáhly Pustevny veškerý ekonomický profit na sebe. Obnova provozu chaty tak zřejmě už nepřipadá v úvahu.

Vyšlapaným chodníčkem dojděte až do nejvyššího bodu louky a pokochejte se výhledem. Je famózní. Nejvíce v popředí spatříte vršky Kyčera (804m) a Červenec (760m) v předhůří Moravskoslezských Beskyd, za nimi údolí Rožnovské Bečvy, dlouhý hřeben Vsetínských Beskyd a za ním ještě pásmo Javorníků. Vsetínské Beskydy začínají vlevo Čartákem (953m) s rozhlednou, stoupají do zašpičatělé Vysoké (1024m), pak odpočítejte 3 malé hřebenové hrbolky bez názvu (cca 940m), Polana (938m) je čtvrtý hrbol a ten pokračuje dlouhým lučinatým klesáním do sedla Benešky, jejichž nejnižší bod je lehce zacloněn vrcholkem předsazené rozsochy Solisko (839m). Následuje téměř plochý úsek v oblasti osady Pálenice s nejvyšším bodem bez jména (874m) a zvednutější podlouhlá Kotlová (869m), které je předsazena široce rozkročená bezejmenná rozsocha (835m), načež se hřeben rozděluje do dvou větví, kdy vepředu se táhne rameno Hluboký (848m) – Kyvňačky (816m) a za ním lehce přečnívá pokračování hlavního hřebene s vrcholem Soláň (861m) a jeho sjezdovkami. Javorníky mají s ohledem na svou vzdálenost od pozorovatele ještě širší záběr. Nejdominantnějším bodem je Veľký Javorník (1071m) se dvěma svislými pásy sjezdovek ve ski areálu Kasárne. Výrazným klesáním směrem doleva a relativně dlouhou rovinkou (1031m) jsou od něj odděleny špičatý slovenský Hričovec (1062m) a Čemerka (1052m), které však již defakto zaclání vlnky Polany. Od Veľkého Javorníku směrem doprava se táhne dlouhý rovný hřbet Stratence (1055m), jenž se vzápětí rozvlní a vystoupává do lokálně nejvyššího Malého Javorníku (1019m). Následující vlnky většinou nemají žádné pojmenování, nicméně posledním horským výčnělkem, který je ze Skalíkovy louky vidět, je Kohútka (913m), na níž při dobré viditelnosti spatříte široký svislý pruh tamní hlavní sjezdovky.

Na kraji lesa nad Skalíkovou loukou, pojmenovanou po hospodáři Skalíkovi z Bacova, jenž tyto pozemky před zbudováním chaty vlastnil, stojí rozcestník Skalíkova louka, tur. ch. (875m). Zde se započíná žlutá značka k soše Radegasta (2km), nicméně kdokoliv míří na Pustevny, bude pokračovat po zelené 0,5km k následujícímu ukazateli.

Přímo proti svahu stoupá kameny dlážděný chodníček, pokračující lesem až do zákruty úboční horské asfaltky. Tam visí cedule Skalíkova louka, rozc. bez uvedení nadmořské výšky. Těsně pod ní se otevírá částečný výhled na vrcholové partie Čertova mlýna (1206m). Zatímco žlutá značka stoupá dál lesem k Radegastovi, zelená značka se chytá silnice a míří na 2km vzdálené Pustevny. Po 200m mírného stoupání se vám naskytne hezký výhled vpravo na úbočí Pusteven, navazující Tanečnici (1084m) se zašpičatělým vrcholkem, pahrb Skalky (1038m), mocný Čertův mlýn (1206m) a za ním přikrčená Kněhyně (1257m). V údolí se rozkládá osada Podstupně. Po dalších asi 350m středního stoupání dorazíte k upravené studánce s lavičkou a mariánským obrázkem. Pod ní se nachází další průsek s výhledem na Čertův mlýn, spadající přes Bukovinu na Martiňák. Sklon silnice se proměňuje, až nakonec zvolna klesá. Třetí úzký průsek vám znova ukáže Kyčeru (804m) a Červenec (760m) s Kněhyní, místní částí Prostřední Bečvy. Za nimi se táhne rýha údolí, znova vidíte hřebeny Vsetínských Beskyd i Javorníků.

Zakrátko se objevíte v ostré zatáčce příjezdové komunikace Prostřední Bečva – Pustevny. Po ní už snadno středním tempem dostoupáte do cíle. Pozor jen na projíždějící auta, není tu žádný chodník. Výhledům z Pusteven dominuje Tanečnice, Čertův mlýn s Kněhyní a Radhošť. Kdo by chtěl vidět víc, nechť si zajde na altánovou rozhlednu Cyrilka, odkud se dá krásně pozorovat i dění na Pustevnách. Finální rozcestník Pustevny, chaty, BUS (1010m) je situován mezi útulnou Šumná a Libušínem. Zelená značka z Prostřední Bečvy (7,5km) tady nekončí, nýbrž pokračuje přes sedlo Tanečnice (1km) do Kunčic p.O. (8km). Modrá značka tečuje Pustevny na své cestě z Ráztoky (3km) na Radhošť (4km) a pro červenou značku jsou Pustevny výspou dvou jejích ramen, které vedou po hřebeni do sedla Kněhyně (3,5km) či podhřebenovou stezkou na Martiňák (8,5km).

Horské sedlo Pustevny obývali v dávných dobách skuteční poustevníci. Tím posledním byl Felix, jenž zde navzdory císařskému zákazu poustevničil až do roku 1784. Kamenné poustevny pod Stupni se časem rozpadly, zanikla Felixem vysázená alej a ztratil se i jeho na skle malovaný obrázek Panny Marie, k němuž se chodili ještě dlouho poté lidé modlit. Dnes jsou Pustevny patrně nejznámější lokalitou v Beskydech, kterou ročně navštíví na půl milionu lidí. O jejich popularizaci se zaloužila Pohorská jednota Radhošť. Ta zde kolem roku 1884 vyznačila úplně první turistické trasy v Česku a v roce 1886 odkoupila pozemky, na které si dělal zálusk německý turistický spolek Beskidenverein. Majitelce Apoleně Malinové z Prostřední Bečvy dali proto navíc úplatek v podobě piva, slivovice a viržinek. Jako první se začala na Pustevnách stavět útulna Pústevňa s výčepem a společnou noclehárnou pro 16 osob. Náklady na její zbudování činily 1826 zlatých, autorem byl Jan Parma a k slavnostnímu otevření došlo 9.8. 1891. V roce 1893 byla na Stupních postavena altánová rozhledna Cyrilka a započalo se se stavbou kamenné útulny Šumná se 14 lůžky v 7 pokojích. Šumnou navrhl Alfréd Parma, avšak místní stavitelé se stavby ubytovny na tak klimaticky exponovaném místě zalekli, pročež PJR povolala italské dělníky v čele s Giovannim Bertinim, kteří už měli zkušenosti s budováním chat v Alpách. Celkový náklad na výstavbu činil 8178 zlatých a slavnostní otevření za účasti kapely z Kozlovic proběhlo 5.8. 1894. Dostavbou Šumné ukončila PJR první dekádu své existence. Úspěch vedl PJR i přes nějaké dluhy ke zbudování rozhledny Metodějky na nedalekém Okrouhlém (později zanikla) a v roce 1897 se začala stavět útulna Maměnka s 15 pokoji a společnou noclehárnou. Ve stejnou dobu vznikla též jídelna Libušín s kapacitou 200 míst. Obě stavby provedl vsetínský stavitel Michal Urbánek podle návrhu u něj zaměstnaného slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Interiér jídelny byl vyzdoben malbami pražského akademického malíře Karla Štapfera. Zobrazují motivy valašských a slovenských pověstí podle akvarelových studií Mikoláše Alše. Honorář malíře činil 4 zlatky denně, nocleh a stravu měl zadarmo. Malby interiérů útulen provedli Jan Bartoš a František Buzek. Maměnka a Libušín byly částečně zpřístupněny již při svěcení kaple na Radhošti 10.9. 1898, avšak slavnostně otevřeny byly až 6.8. 1899. Spolu s nimi daly Pustevnám jejich definitivní podobu také Jurkovičova zvonice, kuželna, letní tělocvična a v roce 1898 na hostinec Krčma přestavěná první útulna. Zakoupením dalších pozemků v roce 1908 se dostává do majetku PJR celý horský hřeben od hotelu Tanečnice (1924-1926) až k rozhledně Cyrilka a asi 15ha na Radhošti. V červnu 1928 navštívil Pustevny prezident T.G. Masaryk. Za 2.sv. války neúspěšně usiloval o získání útulen berlínský turistický spolek KDF. V závěru války v nich byly ubytovány maďarské asistenční oddíly Hitlerjugend, kvůli čemuž Libušín a Maměnka zchátraly natolik, že se po válce uvažovalo o jejich zbourání. Byly však zachovány i díky přímluvě jejich slavného autora, architekta Jurkoviče. V roce 1995 přešly tyto dvě stavby se starou útulnou a zvoničkou pod správu Valašského muzea v přírodě, získaly status národní kulturní památky a bylo investováno 25mil.Kč do jejich generální rekonstrukce. Libušín bohužel v noci na 3.3. 2016 vyhořel a nyní se staví jeho replika s použitím maximálního možného množství původních prvků. K otevření má dojít v březnu 2020.