Hukvaldy, nám., BUS (355m) – Hukvaldy, oborní brána (365m) – Janáčkův dům (335m) – Pod Zadní Babí horou (500m)

Malá, zato věhlasná obec Hukvaldy disponuje jedním celosvětově známým rodákem a jedním velkým středověkým hradem. S obojím se setkáte při pochodu po zelené trase, která vás během 3km odvede z centra Hukvald do zalesněných svahů Palkovických hůrek. Pokud ji zkombinujete s jinými blízkými trasami, budete moci snadno navštívit všechny místní taháky. Terén je krátce městský stoupavě-klesající, a pak delší lesní stoupající, ideální pro pěší procházku.

* * *

Málokterá obec se do povědomí lidí dostala tak dobře jako Hukvaldy. Největší zásluhu na tom má určitě jejich bohatá historie, jež se započala kolem roku 1237. Tehdy byl ještě zdejší region oproti dnešku téměř liduprázdný, samé lesy, jen sem tam nějaká osada s prvky hospodářské perspektivy. Majitelem území byl do té doby český král Přemysl Otakar I., který se jej však rozhodl odměnou věnovat svému německému diplomatovi, hraběti Arnoldovi z Hückeswagenu. Arnold se tedy odtěhoval z rodného Porýní na Moravu a usídlil se v obci Starý Jičín, kde si postavil hrad. Ten měl chránit jak jeho – cizáckého pána, tak i české příhraničí před polským či maďarským vpádem. Pustošivému nájezdu Mongolů roku 1241 se ale zabránit nepodařilo, což Arnoldově rodině způsobilo značné hospodářské potíže. Zprvu se snažili řešit krizi nepříliš úspěšně kolonizací svého panství (zakládáním nových osad, z nichž jim plynul daňový výnos), nakonec však celé panství prodali někdy mezi lety 1252-1258 olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku, který část (Příborsko, Hukvaldsko a Frenštátsko) záhy udělil zpět v léno Hückeswagenům. Zatímco podnikavý biskup Bruno se pustil do zakládání nových vsí v okolí Paskova, Arnoldův syn Franko na svém území přestěhovával své sídlo nejdřív z Jičína do Příbora, a pak začal asi kolem roku 1270 budovat hrad Hukvaldy (Huckeswalde), pod nímž přirozeně vznikla i obec stejného jména. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1285. Hukvaldy se okamžitě staly centrem panství. Bohužel, v roce 1316 Arnoldovi potomci o hrad přicházejí a Hukvaldy co pár let střídají majitele. Nestabilním obdobím je vinna i řada loupeživých rytířů, sídlících na českých a moravských hradech včetně Hukvald. Situaci získává pod kontrolu až Karel IV., který podpořil olomoucké biskupy, aby se v roce 1354 stali definitivními vlastníky panství. Ačkoliv majitelé byli známí, v nájmu hradu se v následujících stoletích vystřídala velká spousta lidí a hrad se stával zástavou za dluh, dědictvím, předmětem politických machinací i článkem obranné strategie Českého království, jež zahrnovala také jeho mnohé přestavby a zpevňování. Odolal řadě vojenských útoků a obléhání, v klidných letech však jeho nedobytnost umožnila rozvoj podnikání v obci. Největší výnosy plynuly např. v roce 1635 z hukvaldského pivovaru, provozování rybníkářství, z prodeje dřeva či z vrchnostenské palírny. Roku 1835 zabíralo hukvaldské panství rozlohu 20.000ha, na nichž žilo přes 32.000 obyvatel. V důsledku zrušení vrchnostenské správy se roku 1852 přeměnilo hukvaldské panství na hukvaldský velkostatek. Ten spravoval hejtman a poté vrchní úředník, jenž stál v čele vrchnostenského úřadu. Hukvaldy, jeden z nejmohutnějších hradů na Moravě, nebyl nikdy dobyt. Jeho opuštění způsobil v roce 1738 fatální nedostatek vody a požár z 5.10. 1762, po němž biskup povolil všechno zbylé vybavení levně rozprodat, a tak byl hrad po dlouhých pěti stoletích chodu rozebrán a vydrancován. Obci zbyla hojně navštěvovaná ruina, kde se konávají četné kulturní akce. Kromě ní eviduje památkový ústav na kastastru obce dalších 11 objektů, zejména venkovské obytné domy, dva kostely, větrný mlýn, pivovar, školu s pamětní deskou, zámek a památník. Součástí hradního komplexu je navíc zvířecí obora.

Zelené značení se počíná u rozcestníku Hukvaldy, nám., BUS (355m), situovaném na svažitém náměstí, které je spíše rozšířeným prostranstvím průjezdní silnice. Jak je z jeho vzhledu patrné, cesta tudy vedla odpradávna a směřovala vzhůru na hrad. V bezprostředním podhradí pak vyvstal kostel, zámeček a později též obecní úřad. Kolem všech těchto objektů projdete. U map tady začínají zelená a žlutá turistická značka, které společně jdou středním stoupáním k bráně nad křižovatkou v čele náměstí, modrá značka ovšem stylově míří k bývalým hradním sídlům ve Štramberku (12,5km) a Frýdku-Místku (16km).

Již po pár krocích upoutají vaši pozornost dva kamenní světci, patron hasičů sv. Florián a patron mlynářů sv. Jan Nepomucký, koukající do oken obecního úřadu. Hned poté oči přivábí štíhlý kostel sv. Maxmiliána. Ten se začal stavět v roce 1759, ale dokončen byl až o desetiletí později za biskupa Maxmiliána hraběte z Hamiltonu. Vysvěcen byl patrně v den svého patrona 12.10. 1769. Jeho vybudování souviselo s přenesením správy panství ze starého kamenného hradu do nového moderního zámečku naproti kostelu. Kardinál Somerau-Beck dal kostel nádherně vyzdobit, a to např. obrazem na hlavním oltáři od malíře Kuppenweissera. Za známého milovníka Beskyd, kardinála Fürstenberka, byla slohově upravena hlavní kostelní věž a arcibiskup Kohn provedl důkladnou opravu chóru a varhan. Kostel má jednoduchou jednolodní strukturu s vysokou průčelní věží, jež je zakončena bání s lucernou. Stavba byla vybudována v čistě barokním slohu a spolu s protějším arcibiskupským zámkem a honosnou bránou do hradní obory tvoří jedinečný architektonický soubor, dotvářející místní kolorit.

Jednoposchoďová budova zmíněného zámečku Hukvaldy byla postavena v roce 1760 a zprvu sloužila pro potřeby vrchnostenské kanceláře, správy panství, která sem byla přenesena po zhoubném požáru hradu, kde do té doby sídlila, a také zde bydlel hukvaldský hejtman. V přízemí uprostřed se nacházela chodba, vpravo 4 klenuté a vlevo 3 obytné místnosti, kuchyň a komora. Vespod byste našli 2 klenuté sklepy a v prvním poschodí chodbu s 8 pokoji. Veškerá okna byla zamřížovaná. Na zadní straně nádvoří vlevo stála prádelna, vpravo vozová kolna, drůbežník, chlévy pro prasata, skleník a zeleninová zahrádka. V zámeček či letohrádek byl objekt přestavěn olomouckým arcibiskupem Bedřichem knížetem z Fürstenberku mezi lety 1854-1855 tak, že byl stržen sousední dům a zámeček tím pádem osamostatněn a obehnán zahradou. Zámeček i kostel poté dostali do štítu Fürstenberkův erb. Stavba je z exteriéru jednoduchá, s prvky novogotiky, v interiéru je však velmi honosný. Má 16 obytných místností, vestibul a schodiště ozdobené četnými loveckými trofejemi kardinála Fürstenberka, visí zde obrazy pořízené kardinálem Skrbenským roku 1917 či velmi cenné křišťálové lustry, nicméně (zejména rokokový) nábytek a ostatní vybavení zůstalo jednoduché, vkusné. Z vestibulu v přízemí zámku se vstupovalo do pokoje centrálního ředitele, dále do pohostinky, kde byl nejcennější třešňový nábytek, pak chodbou do pokoje tajemníka a čekárnou se vyšlo zpět do vestibulu. V levé části byly 2 pokoje pro druhého tajemníka a pokoj pro služebné, na opačné straně stříbrnice. První poschodí bylo vyhrazeno pro pána zámku. Také zde byla čekárna, pokoj – dříve jídelna, pohostinka, pokoj zábavní, kde se nacházel skromný kulečník a mramorový krb s příslušným topícím náčiním. Odtud se vcházelo do domácí kaple. V oltáři ve zdi visel obraz Panny Marie Čenstochovské s letopočtem 1614. V dubové skříni tu byla uložena nádherná mešní roucha. Následoval pokoj kuřácký, pokoj přijímací, sloužící i jako jídelna, z níž se dalo vyjít na balkón. Dál se nacházela pracovna, ložnice a koupelna. Nalevo od boční chodby měl pokoj komorník. Před zámkem ze strany od zahrady býval bazén s vodotryskem (dnes torzo), v němž se přes léto chovali pstruzi. Zámek v Hukvaldech sloužil zejména jako lovecký letohrádek, který příležitostně obývali arcibiskupové Bedřich Egon Fürstenberg, Theodor Kohn, Lev Skrbenský či Leopold Prečan. V období 1.sv. války za arcibiskupa – kardinála Františka Bauera (1904-1915) byl hukvaldský zámeček zapůjčen rakouskému eráru za vojenskou nemocnici. Je jasné, že během i po válce byl objekt poškozen a mnohá výzdoba vzala za své. Když byl zámeček v roce 1948 přeměněn na školu, veškeré jeho zařízení bylo odvezeno do Kroměříže a některé lovecké trofeje z Hukvald dnes zdobí stěny loveckého sálu kroměřížského zámku. Ve 2.pol. 20.stol. sloužila budova rozličným účelům, povětšinou však chátrala a do oprav se neinvestovalo. Konečně v 90.letech 20.stol. získala zámeček nazpět církev, která provedla obnovu čelní fasády. Na zbylé opravy zámek teprve čeká. V současnosti je zámeček veřejnosti nepřístupný, dá se vstoupit pouze do zámeckého parku, který byl zřízen roku 1855 na místě dvorských pozemků zvaných „za panskými kvartýry“. Jeho celková rozloha i se stavebními parcelami činila 3,5ha. Park byl upraven v anglickém stylu a udržován stálým zahradníkem se dvěma pomocnými silami.

Nad zámečkem odbočuje zelená značka doleva do boční uličky. Z tohoto místa naposledy zahlédnete třetí z významných objektů – honosnou bránu do obory. První zmínka o oborním chovu na Hukvaldech spadá do roku 1567 a řadí se mezi nejstarší obory svého druhu u nás. Ohradní zeď byla nicméně zbudována až v roce 1847. Při její stavbě byli zaměstnáni poddaní z okolních vsí, kterým tak bylo umožněno získat v chudých letech aspoň nejnutnější obživu. Dodnes je tato zeď z větší části zachována a na místech, kde podlehla působení času, je nahrazena dřevěným či drátěným plotem. Architektonicky cenná kamenná brána s litinovou mříží a výrazným arcibiskupským erbem tvoří přirozený vstup do obory. Od ní pokračuje asfaltová silnice 300m k památníku Lišky Bystroušky a odtud buď doleva prudce vzhůru na hrad Hukvaldy, nebo rovně napříč celou oborou. Tam už ovšem míří jiné barvy turistických tras – červený hradní okruh (2km) a žlutá do Frenštátu p.R. (9,8km). Mimochodem, všechny východy z obory musí návštěvníci poctivě zavírat, jinak by mohlo dojít k úniku chovné zvěře (daňci, mufloni).

U brány pochopitelně najdete turistický ukazatel Hukvaldy, oborní brána (365m), jenž poukazuje na skutečnost, že jste ušli teprve 0,2km a k cíli pod Zadní Babí horou jich zbývá ještě 2,8. Co vám ovšem nikdo neřekne, je, že odtud v prostoru za kostelem uvidíte budovu bývalé školy, na jejíž základech stávala do roku 1877 jiná škola, v jejíž útrobách se 3.7. 1854 narodil světoznámý hudební skladatel Leoš Janáček (1854-1928). Byl devátým ze 13 dětí zdejšího učitele hudby a jako takový získal hudební vzdělání již v raném věku. Také jeho dědeček učil hudbu a matka hrála na kytaru a varhany. Janáček v 11 letech odešel do klášterní hudební školy v Brně, vystudoval tam gymnázium, učil se na varhanické škole v Praze, Lipsku a ve Vídni. Na Hukvaldy se vrátil ve svých 34 letech, a pak je už navštěvoval pravidelně. Zde také chodil hrát do kostela na varhany a své vzpomínky vtiskl do vlastní úpravy lidové písně Ty hukvaldský kostelíčku. Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní, studoval rytmiku a intonaci řeči, což se posléze odrazilo v originalitě jeho hudby, se kterou ale dlouho nemohl prorazit. V Praze byl kvůli tomu dokonce považován za folkloristu a hudebního podivína. Podle vzoru Dvořákových Slovanských tanců složil komplet inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje s názvem Lašské tance. Po složení dvou nepříliš úspěšných oper napsal Její pastorkyni, kterou uvedl v Brně v roce 1904 a velký úspěch slavila o 20 let později i v New Yorku. Poslední období Janáčkova života přineslo nejosobitější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především symfonickou báseň Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec – mši napsanou ve staroslověnštině. Čerpá v ní z cyrilometodějského odkazu, posluchači však předkládá atmosféru spojení s přírodou v pohanském slova smyslu. Leoš Janáček napsal celkem 9 oper a 5 jiných hudebních celků. Na jeho počest se každý rok koná v hukvaldské oboře festival Janáčkovy Hukvaldy. Jeden z nejvýznamnějších světových skladatelů zemřel náhle v ostravské nemocnici dne 12.8. 1928 na zápal plic, který si přivodil během svého prázdninového pobytu na Hukvaldech. Na zdi bývalé školy, v místě rodného domu Leoše Janáčka, vyvěsila obec pamětní desku.

Úzká asfaltka pokračuje víceméně rovinkou mezi zámeckou a oborní zídkou. Během krátké chvíle se před vámi ukáže cílová Zadní Babí hora (546m) naproti přes údolí. Za prvním domem začne trasa klesat a od vidlice cest již středním sklonem běží nalevo až k Památníku Leoše Janáčka, což je rekonstruovaný domek, který Janáček v roce 1921 koupil od své švagrové a od té doby tu trávil každoročně mnoho chvil. Byl právě na vrcholu své slávy. Na domku je umístěna pamětní deska Augustina Handzela, uvnitř se nachází expozice o skladatelově díle i dochovaný interiér místností, jež skladatel obýval. Leoš Janáček byl ženatý se svou žákyní Zdeňkou Šulcovou, jeho syn Vladimír však zemřel ve 2,5 letech a dcera Olga v 21 letech.

Cedule Janáčkův dům (335m) rozpřahuje své plastové packy k náměstí (0,5km) a pod Zadní Babí horu (2,5km). Sestoupáte až k hlavnímu silničnímu tahu s autobusovou zastávkou, odkud je cílová hora stále na dohled. Přejdete přes cestu, most přes říčku Ondřejnici a již počnete zlehka stoupat asfaltkou kolem rodinných domů do úbočí kopce. Stoupání se během okamžiku stupňuje. Po pravé ruce se objevuje Hradní vrch (479m), zatím bez siluety hradu. To až na samé periferii pod lesem, kde se otevře panorama luk a lesů protější kóty Kožná (505m).

Zmírnění stoupání úzké silničky je jen předzvěst ostré odbočky z obydlené oblasti do lesa. Široká svážnice se serpentýnovině točí a středním stoupáním nabírá výšku. Díky mýcení je z ní docela hezky vidět zřícenina kdysi mocného hradu Hukvaldy i údolí říčky Ondřejnice mezi Hradním vrchem (579m) a podlouhlým horským výběžkem Kožná (505m). Poté se stezka pohrouží do lesa, stoupá proti proudu bezejmenného potoka a dalšími serpentýnami překonává jeho pramennou oblast, takže se dočkáte i vody na stezce. Závěrečný úsek stoupá již o něco ostřeji, ale to naštěstí netrvá dlouho. Zčistajasna totiž vyjdete na rozcestí Pod Zadní Babí horou (500m), kudy prochází modrá hřebenovka z Hukvald (2,5km) do Frýdku-Místku (13,5km). Po zelené to půjde už jen zpátky do Hukvald (3km).