Leskovec, ŽST (363m) – Seninka, BUS (432m) – Vartovna (651m) – Pod Vartovnou, rozc. (640m) – Syrákov, motorest, BUS (480m)

Žlutá trasa o délce 9,5km byla očividně komponována pro lidi, kteří směřují z obou stran nejkratší cestou k rozhledně na Vartovně. Ta je vymazleným středobodem veškerého zájmu a díky svému dalekému kruhovému výhledu přitahuje zaslouženou pozornost. Vše ostatní zde bylo bohužel upozaděno, čemuž odpovídá jak technický stav značené stezky, tak minimalizované turistické vybavení. Zážitek z túry naštěstí částečně napravuje naučná stezka. Jmenovaná trasa je vhodná především pro pěší, neboť kvůli hustému křoví, nevhodnému zpevnění cesty apod. není celá dost dobře sjízdná ani pro kočárky, ani pro kola, ani pro běžky.

* * *

Leskovec leží v údolí říčky Senice a jeho název se odvozuje od lískového keře, kterého tu dříve rostlo velké množství. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1361 v souvislosti se sporem mezi klášterem ve Vizovicích a Albrechtem Alešem ze Šternberka, Janem z Kravař a několika dalšími o území, které si tito muži na úkor kláštera přivlastnili. V roce 1574 majitel vizovického panství, Zdeněk Říčanský Kavka, převedl obec na své nově nabyté brumovské panství. V roce 1684 přešla obec dědictvím do vsetínského panství hraběte Jiřího Illesházyho. V tomto období kraj pustošily nájezdy Tatarů (1663), Turků (1683) či kuruců (1707). Koncem 2.sv. války byla za ukrývání partyzánů vypálena usedlost Jana Juříčka, což je ve vztahu k Leskovci nejčastěji vzpomínaná historická událost. V katastru obce roste státem chráněný javor babyka, jeden ze tří největších svého druhu v okrese Vsetín. Hojně se tu vyskytují chráněné orchideje vstavač bledý (druhá nejvýznamnější lokalita na Vsetínsku), vstavač mužský, prstnatec bezový či okrotice dlouholistá. Z kamenické dílny Miroslava Machaly, Jana Sobka a Miroslava Zubíčka pochází žulová kopie sochy boha Radegasta (1998), která nyní stojí na hřebeni Radhoště.

První rozcestník žluté turistické trasy na Vartovnu visí na stožáru u mostu přes řeku Senici, kousek pod železniční zastávkou. Jmenuje se Leskovec, ŽST (363m) a ukazuje jednak 3km do Seninky, druhak 3km opačným směrem na Jahodnou. Vaše první kroky tedy povedou na most, mírně obtočíte minináves před Obecním úřadem vytvořenou v roce 2015, dojdete k hlavnímu silničnímu tahu, tam se dáte doleva a necelých 500m půjdete podél něj. Přitom minete místní hasičskou zbrojnici, základní školu či nenápadný hřbitov, kde se nachází i dva válečné pomníky. První pomník z roku 1934 poukazuje na oběti 1.sv. války a na muže z Leskovce, jež padli do ruského zajetí a stali se legionáři. Druhý pomník je víceméně rodinná hrobka, v níž leží mlynář Jan Juříček (49 let), jeho žena Františka (42 let), děti Janek (18 let), Fanuška (16 let), Mařenka (13 let) a partyzán Oldřich Kaňok (18 let), kterého u nich doma chytili dne 3.4. 1945 němečtí vojáci. Další 2 partyzáni se stihli skrýt a utéct. Za podporu odboje byla Juříčkova rodina popravena a jejich usedlost vypálena. Číslo popisné 67 po vypáleném mlýnu pak z piety převzala budova Obecního úřadu.

Přímo naproti hřbitovu odbočuje značka doprava a z dosavadní rovinky přechází do středního stoupání mezi domy. Hledání turistických piktogramů je zde malinko složitější, proto vězte, že se máte stále držet nejširší vyasfaltované cesty, která vás přivede k okraji obce. Pod posledním domem se dejte rovně na širokou travnatou stezku. Ta mírným stoupáním podchází pastviny v úbočí Strakova (547m) a potkává info panel č.3 Naučné stezky Juříčkův mlýn, jenž pojednává o po-povodňových svahových sesuvech v této oblasti. Navzdory skutečnosti, že žlutá turistická značka pokračuje dalšího tři čtvrtě kilometru po stezce, doporučuji méně odolným turistům celý tento úsek obejít po hlavní cestě. Ne že by byl terénně náročný – chvilku byste stoupali, chvilku klesali – jenže jeho zdolávání není uživatelsky přívětivé. Po stezce se pohybuje dobytek, takže je tu spouta lejn, dvojí barikáda v podobě elektrického ohradníku a ke konci totální džungle. Z hustých křovisek vyjdete bohužel až v proluce za autobusovou zastávkou Seninka, U Stodoly. Krátký sestup po louce pod lesem tam má nicméně aspoň tu výhodu, že spatříte malý dílek okolních úbočí okolo soutoku Senice, Seninky a Veřečného potoka. Úbočí nemají žádná jména, ale je to po 2km první místo s alespoň nějakým výhledem. Jinak je celá vaše žlutá trasa, až na partie kolem Vartovny, zcela bez výhledů.

Následuje dlouhý fádní úsek pozvolna stoupajícího charakteru, vedoucí po silnici do obce Seninka. Hned za dopravní značkou označující počátek obce se nachází informační panel Naučné stezky Vartovna a též nenápadná odbočka vpravo do lesa. Ta míří do údolí bezejmenného potoka, kterému místní z tradice říkají Nezdoby. Na jeho horním konci vyvěrá slabý sirný pramen a v jeho blízkosti se u druhého pramene vyskytuje pěnovec (porézní vápencová usazenina). Nezdoby jsou ovšem zajímavé zcela jinou věcí. 28.4. 1780 přejížděl z Valašských Klobouk na Vsetín císař Josef II., a protože rozvodněná Senice strhala mosty, musel se císař se svým doprovodem neplánovaně odklonit od trasy. Dojeli do Seninky, v tomto bodě odbočili, projeli Nezdoby, po lesních cestách vyjeli na hřeben Vartovny a po něm se dostali až na Vsetín. Seninka nebyla na císaře připravená a na rozdíl od Leskovce nebyla ani patřičně vyzdobená. Proto se od té doby říká údolíčku Nezdoby a hřebenové cestě, kudy dnes vede modrá tustická značka, se říká Císařská. Mimochodem, v okamžik příjezdu císaře k vsetínskému zámku vhodil místní tkadlec Jan Aron Bubela do císařova kočáru žádost 25 valašských obcí o náboženskou svobodu. Císař petici přijal a slíbil podavatelům svou ochranu. Bubelova petice se takto stala jedním z impulzů k vydání Tolerančního patentu (1781), kterým bylo poddaným povoleno evangelické vyznání.

Pomyslné centrum Seninky s hustší zástavbou poznáte podle ukazatele Seninka, BUS (432m), odkud jsou to na Vartovnu už jen 3km. Kousek nad centrem se nachází hřbitůvek s kamennou kapličkou, která je jednou z mála kulturně-historických památek v obci. Ze silnice ji vidět nelze, museli byste se cca 60m vrátit, zabočit do vedlejší ulice a dalších asi 60m vyšlapat do menšího kopce. U autobusové zastávky poblíž rozcestníku stojí panel Naučné stezky Vartovna č.4, který se kupodivu zmiňuje o úplně jiné místní zajímavosti – o bývalé škole. „Od roku 1800 docházely děti ze Seninky do evangelické školy v Liptále. Roku 1846 se podařilo zřídit pobočku liptálské školy v Senince v chalupě č.p. 47. Roku 1877 došlo k osamostatnění seninské školy a byla pro ni vystavěna provizorní dřevěná budova. Když byla shledána v havarijním stavu, pozvali si Seninčané stavitele Josefa Drahoše z Holešova, který v roce 1888 postavil novou moderní budovu. Byla to první zděná stavba v obci. Vyučovat se v ní začalo 16.9. 1889. V roce 1930 byla budova kompletně zrekonstruována a přibylo patro se dvěma novými třídami. Vyučovalo se zde až do roku 1976, kdy byla škola zrušena. V roce 1999 byla přestavěna na byty. Před bývalou školou stojí dvě lípy vysazené na paměť osvobození od nacismu koncem května 1945. Sázeli je žáci ze Seninky a lípy nesou jména Svoboda a Přátelství. Škola vychovala také několik zajímavých osobností. Nejznámější rodačkou ze Seninky je spisovatelka Marie Hovořáková Cedidlová (1910-1971), která napsala psychologické romány z valašské vesnice Dvojí tvář a Rod Vlhů. Jejím nejuznávanějším dílem je Dům otcovský, kronika valašského roku na vsi, a také kniha Písničky vyprávějí, v níž motivy lidových písní převedla do pohádek. Její bratr Josef Cedidla (1903-1985) je zase autorem řady historických studií o životě na Valašsku. Se školou je spojen i příběh Františka Hladkého, který v ní působil jako řídící učitel a zahynul v ozbrojeném konfliktu při všeobecné mobilizaci na konci září 1938 na maďarských hranicích. Společně s dalšími válečnými oběťmi má dnes pomník před obecním úřadem.“

První písemná zmínka o obci Seninka pochází z roku 1503, kdy je uváděna jako součást panství Vsetín. Roku 1679 se stala součástí panství Vizovice. Asi nejsilnější chvíle zažila obec v roce 1780, kdy jí projel císař Josef II. a 2 týdny nato došlo na hřebeni Vartovny k jednomu z největších tajných setkání evangelíků před vyhlášením Tolerančního patentu. Obyvatelé Valašska se v naprosté většině hlásili k zakázané evangelické víře, v roce 1777 sem proto byla vyslána zvláštní komise složená ze světských a církevních hodnostářů, provázená silnou vojenskou asistencí, která měla hnutí nekatolíků likvidovat. V březnu 1780 přišla na Valašsko žena, jež se ptala místních evangelíků, zda by si přáli, aby k nim přišel kazatel a posloužil jim Večeří Páně. Snad pod vlivem císařova slibu, že bude evangelíky chránit, dorazil do Seninky 10.5. kazatel z Uher (Slovenska) a v pátek 12.5. 1780 se uskutečnila na rozhraní Seninky a Liptálu velká večerní pobožnost. Bohužel se na ni dostal i vizovický rychtář se svými dráby. Chtěli kazatele odvést do vězení, lidé jej však obklopili, ukryli mezi sebou a když se rozcházeli pěti proudy v počtu 4000 lidí do lesů k Hošťálkové a k Pržnu, vzali sebou i kazatele. Ten poté sloužil mše dalších 5 dní v celém širokém okolí. Drábové ho nikdy nechytli a bezpečně se pak vrátil domů. Obyvatelé Seninky se většinou živili zemědělstvím nebo výrobou jedlových šindelů, kterou provozovali až do půlky 20.stol. Po vybudování továren na Vsetíně začali dojíždět za prací tam. V době okupace se Seninčané zapojili do protifašistického odboje. Rodiny na pasekách i přímo v obci ukrývaly již od srpna 1944 ruské partyzány. V pasekářské osadě Pokojka se dokonce léčil postřelený partyzánský velitel major Murzin. Co se týče památek v obci, všechny je potkáte cestou. Akorát pozůstatky mlýnského náhonu v dolní části obce jste vidět nemohli. Samotný mlýn z roku 1666 zanikl těsně před 1.sv. válkou a na jeho místě vyrostla v roce 1929 vodní pila, kterou však musel majitel v roce 1949 uzavřít.

Od rozcestníku v centru obce pokračujte pořád mírným až středním stoupáním po silnici vzhůru. Asi po 100m narazíte na onu bývalou školu, jejíž provoz ukončil v roce 1976 nedostatek žáků. Poznáte ji snadno, stojí po pravé straně cesty a je to nejspíš největší stavba v Senince. Zhruba naproti ní pak u mostu přes říčku Seninku rostou lípy Svoboda a Přátelství. O dalších asi 200m dál stojí Obecní úřad kombinovaný s hasičskou zbrojnicí a hostincem, kde stojí další panel NS a taky pomník obětí obou světových válek se jmény všech padlých občanů Seninky (18 z 1.sv. války, 3 z 2.sv. války). U dvou mužů bylo z pomníku něco viditelně odtesáno, nejspíš slůvko „leg.“ jako legionář. Jan Bělíček (8.12. 1877 – 7.10. 1918) byl 4.9. 1917 zajat v Monte Gabriele, odkud přešel do československých legií v Itálii, kde sloužil jako vojín 31. pěšího pluku. Jan Evják (20.1. 1895 - ?) byl Sověty zajat 24.7. 1915 v Lublinu, odkud přešel do československých legií v Rusku, kde sloužil jako vojín u 8. a 9. střeleckého pluku. Naposledy byl viděn 11.8. 1918 v Petropavlovskoje. Od té doby je nezvěstný. Nutno ještě dodat, že 3 další legionáři se do Seninky vrátili živí.

U silnice dále spatříte parádní starou hasičskou zbrojnici z roku 1928 a nakonec středním sklonem dostoupáte až na autobusovou točnu. V jejím čele stojí památkově chráněná dřevěná roubenka z roku 1832 se zdobenou lomenicí. Jiná zdejší lidová stavba, jihovalašská sušárna ovoce z konce 19.stol., byla počátkem 60.let přemístěna do Valašského muzea v přírodě v Rožnově p.R. Jste-li nadšenci do starých motorek, můžete v Senince navštívit ještě soukromé Motomuzeum, nacházející se 100m vlevo nad točnou. Pan Tomanec tam má 125 historických motocyklů vyrobených v Československu, starý autobus Škoda či několik venku vystavených veteránů.

Žlutá trasa obchází roubenku zprava a okamžitě výrazně stoupá úzkou asfaltkou na periferii obce, kde náhle odbočuje vlevo na štěrkovitou širokou stezku. Drsné stoupání pokračuje, avšak zakrátko již zmírňuje na víceméně střední sklon. Při pohledu zpět se postupně začínají otevírat výhledy na lučinaté stráně nad Seninkou i zalesněné hřbetní partie horského masivu. Prašnou stezku zatím většinou zakrývají stromy. Tu náhle vyjdete na velkou travnatou plochu s relativně mírným stoupáním, která při svém horním konci graduje do dalšího výškrabu. Než dojdete pod les, rozevře se pod vámi pohled na Seninku, vystouplý Strakov (547m) nad jejím dolním koncem, na Snoz (618m) a Jahodný (609m) v čele údolí či na zalesněný hřbet Lánů (614m) po pravé ruce. Vidět je toho vlastně víc, ale na detaily jste stále ještě moc nízko. Vyjděte po svážnici další krpál a i druhou louku projděte až na horní konec. Tam se otočte a můžete se kochat. Po své levé ruce budete mít Vsetínské Beskydy s výrazným Cábem (841m), na nějž navazuje hrbolatá hřebenovka s také poměrně výraznou Lušovkou (875m). V popředí se zatím táhne nízké rameno Lysného (654m), které se zvedá a zaobluje do Ochmelova (734m), přičemž bezejmenný předvrchol Ochmelova svítí do dálky svým vysílačem a dlouhou velkou travnatou plochou v jinak zalesněné oblasti. Od Ochmelova doprava se v popředí zvedá hřbet Babínek (563m) – Jahodný (609m), v pozadí zase splývají boční vrcholy Vsetínských Beskyd s názvy Babínek (752m), Přední Kyčera (762m), Jeseníková (775m) a Kopencová (762m). Horský masiv přímo naproti přes údolí Senice má nejvyšší bod Filku (759m) a kromě něj není směrem na východ vidět nic. Na jihovýchodě, tedy zcela vpravo se stále táhne dlouhý hřbet Lánů (614m), jenž je rozsochou Vartovny.

Ostrým stoupákem přímo proti svahu se škrábete do lesa pod samým hřebenem Vartovny. Svážnice má hliněný povrch a kamení nahrnuté ve vyjetých kolejích. Pak přijde na okamžik zmírnění do středního sklonu, větší stoupák, opět zmírnění, až nakonec vyjdete na hladké hřebenovce, po níž už snadno lehkým stoupáním dosáhnete vrcholu. Na zpevněné ploše v nejvyšším bodě (651m) tu stojí vysoká válcovitá rozhledna Vartovna, která rozhodně stojí za návštěvu. Popisovat výhledy z ní nemá smysl, neboť celou vyhlídkovou plošinu lemují panoramatické mapy s popisky. Takže jen ve stručnosti – uvidíte Seninku, Vsetín, Liptál, Vizovice či Pulčín, z výrazných horských vrcholů jsou vidět např. Klášťov (753m) i Doubrava (676m) s rozhlednou ve Vizovických vrších, Tlustá hora (458m), Kelčský Javorník (865m) s rozhlednou, Čerňava (844m) nebo Ratibořský Grúň (678m) v Hostýnských vrších, Cáb (841m) i Tanečnice (912m) ve Vsetínských Beskydech a v dáli Velký Javorník (917m) s rozhlednou, Radhošť (1129m), Smrk (1276m) či Lysá hora (1323m) v Moravskoslezských Beskydech. Za dobrého počasí bývá vidět taky Malá Fatra a zcela výjimečně Tatry.

Že je z Vartovny výborný rozhled, si lidé všimli už dávno a umísťovali sem hlídku včasné výstrahy, která pomocí ohně signalizovala blížící se nebezpečí. Vartovna jako název kopce se traduje patrně od počátku 18.stol., kdy na Moravu opakovaně útočili uherští povstalci, tzv. kuruci, kteří plenili a rabovali vesnice od uherských hranic až ke Vsetínu. Portáši tehdy hlídkovali (vartovali) na kopcích a varovali okolní obyvatele. S nápadem postavit rozhlednu na Vartovně přišel bývalý starosta Seninky Josef Laža, který ji už v roce 1996 zapracoval do územního plánu své obce. V roce 2007 byl konečně připraven rozvojový plán obce zahrnující i stavbu rozhledny a vypsána výzva na zpracování jejího architektonického návrhu. Za okolní obce Jasenná, Liptál, Leskovec, Prlov, Pozděchov a Valašská Polanka zastřešila projekt obec Seninka, která na jaře 2007 získala od Krajského úřadu ve Zlíně dotaci na projektovou dokumentaci. Zároveň bylo v rámci opakované veřejné zakázky osloveno 5 firem s cílem připravit architektonický návrh. Na základě doporučení hodnotící komise pak vybralo vedení obce v lednu 2008 návrh zlínského architekta Ing. Ivana Bergmanna. S budováním rozhledny na Vartovně se započalo 1.4. 2009, dne 9.7. se uskutečnilo slavnostní poklepání na základní kámen nové věže a již v listopadu bylo hotovo. Předání rozhledny veřejnosti proběhlo 17.11. 2009 v den 20.výročí sametové revoluce. Stavbu 38m vysoké rozhledny realizovala společností BS Vsetín s.r.o. Použito na ni bylo 270 kubíků železobetonu, 11 tun betonářské výztuže a 51,5 tuny oceli, přičemž náklady činily bezmála 7mil.Kč. Financování bylo z 90% řešeno prostřednictvím evropského Operačního programu přeshraniční spolupráce SR-ČR 2007-2013 – projekt „Rozhledny Hornolidečska a Púchovské doliny na kótách 651 m.n.m.“. Válcová věž se spirálovým schodištěm má kruhový půdorys a dělí se na tři části – spodní železobetonový základ obložený gabionem je 5,4m vysoký, věž samotnou tvoří 12 segmentů o výšce 2,4m a horní vyhlídkovou plošinu kryje plochá střecha. V patě rozhledny se nachází prostor pro příležitostné služby návštěvníkům. Ač je tedy přístup na rozhlednu celoročně volný, o víkendech a svátcích s obsluhou bývá zpoplatněn.

Pár metrů od rozhledny stojí košatý rozcestník Vartovna (651m). Modré směrovky pro hlavní hřebenovou trasu ukazují 5km do Pozděchova a 11,5km na Vsetín, zelené zas příčně 5km do Liptálu a 6,5km do Valašské Polanky, no a vaše žlutá má za sebou už 5,5km (pravda, nekoresponduje to s ostatními ukazateli po trase), přičemž 3km zbývají do cíle. Prohlédněte si panel naučné stezky, velkou turistickou mapu, spočiňte třeba na lavičce, ale potom už se chyťte asfaltové příjezdovky a s pohledem upřeným lehce doprava na sedlo Syrákov středně rychle klesejte k 0,5km vzdálenému rozcestníku Pod Vartovnou, rozc. (640m). Ten je sice trochu pošmodrchaný, nicméně snadno ověříte, že zelená značka odtud pokračuje rovně na Švehlovu hájenku (1,5km), zatímco žlutá to u odpočívadla s tabulí NS ostře lomí doleva.

Nerovná štěrkovitá cesta klesá podél hranice lesa a přes rozlehlou louku stále pohlíží směrem k Vizovickým vrchům. Jako na dlani leží předhůří Vartovny, tedy Na Háji (446m), Tanečnice (601m) či Šibenice (421m), přilehlé chrastěšovské paseky a za nimi se táhne dlouhý souvislý hřeben s výrazným Klášťovem (753m) nalevo, špičatou Doubravou (676m) přibližně uprostřed a koncem někde vpravo v nekonečnu. Panorama je vskutku široké. Středně klesající cesta vidí před sebou menší vršek bez jména (576m) a přes rameno opět zahlédnete rozhlednu na Vartovně. Nakrátko klesání zmírní, poté však znovu nabere střední sklon, projdete pruhem lesa a objevíte se na další větší louce, odkud ten výhled už ale není tak dobrý.

Následující sestup lesem do plytkého sedýlka předznamenává podobu zbytku žluté trasy. Až po Syrákov nebudou již žádné výhledy, jen 3 hřebenové výčnělky a sedla mezi nimi. Prašná stezka táhle středně stoupá na první plochou kótu (576m), překonává ji a stejně tak klesá dolů. V sedle se žlutá značka stáčí doprava, aby obkroužila druhou bezejmennou kótu (580m). Volné stoupání doplňuje hromada hrubého štěrku, nasypaná místy na lesní cestě kvůli jejímu zpevnění. Stezka pak znova klesá a před vámi je poslední zalesněný hrbol, který překonáte středním stoupáním. Hned potom už vyjdete z lesa u prvních domů na osadě Syrákov. Tady vás čeká závěrečný sestup po úzké asfaltce, z níž spatřujete rozpláclý protější dvojvrch Na Strážích (595m). Na samém konci trasy projdete kolem restauračního zařízení a pod ním už stojí velká mapa s ukazatelem Syrákov, motorest, BUS (480m). Za sebou máte celkem asi 9,5km (tento údaj uvádí směrovka KČT), žlutá značka tu však úplně nekončí, ale pokračuje ještě 4km do Všeminy. Modrá značka, jež se k vám na posledním úseku připojila, víceméně kopíruje silnici a po 8km doráží do Vizovic.

Syrákov je horské sedlo, jímž prochází frekventovaná silnice Zlín – Vsetín. Jeho název je velmi pravděpodobně odvozen od slova „sychravý“, což především v zimě dosvědčí všichni řidiči, co tudy projíždějí. Syrákov často také rozděluje počasí na vsetínské a zlínské straně.