Bukovec, CZ/PL (480m) – Rašeliniště, rezervace (500m) – Za Kempou (600m) – Na Dílku (675m) – Komorovský Gruň, osada (650m)

Nejvýchodněji ležící česká turistická trasa má délku 4km a zelenou barvu. Celá je o úzké asfaltové silničce, o stoupání do řídce obydleného kopce a o téměř permanentních panoramatických výhledech do Polska i Česka. Největším lákadlem na trase je krátká odbočka k nejvýchodnějšímu bodu České republiky, kam vás přes chráněné rašeliniště dovede naučná stezka. Zároveň, budete-li chtít nadále odbíhat z přímého směru, můžete navštívit dvě poměrně dobře zachovalé středověké vojenské pevnosti zvané šance. Trasa je vhodná pro cyklisty i pro běžkaře.

* * *

Počátek zelené trasy po nejvýchodnějším koutu České republiky je situován u rozcestníku Bukovec, CZ/PL (480m), pár kroků od hraničního přechodu s Polskem. Dostat se sem vlastními silami z Bukovce je díky horskému sedlu mezi Kempou (571m) a Hrádkem (543m) poněkud obtížnější a nebude to lepší ani pak. Jediná šipka rozcestníku totiž ukazuje na úzkou asfaltku směřující přímo proti svahu. Po cca 230m infarkťáku se silnička lomí ostře doleva a prochází roztroušenou zástavbou lokality Za Kempou. Hned odtud se otevírá první výhled na členitý výběžek hraničního vrchu Kyčera/Kiczory (989m), jenž tvoří okraj Sleských Beskyd. Konkrétně jsou vidět čtyři zalesněné vrchy: vlevo vzadu Krkavice (976m), na hřbetě jejíhož českého výběžku leží osada Bahenec, v popředí se nachází menší Bukowiec (753m), za ním Sałasz Dupne (894m) a zcela vpravo Młoda Góra (838m). Při úpatí pak ještě vystupuje nízké obydlené návrší patřící k polské vsi Istebna.

0,5km od startu se výhledové panorama malinko rozšíří o Ostrou (722m), zalesněný kopec stojící přímo nad přítokem řeky Olše/Olzy z Polska do ČR. Hlavně tu ale v zatáčce stojí tyčový ukazatel Rašeliniště, rezervace (500m) s bezbarvou odbočkou k oficiálně nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Dlouhá je 0,5km a vyznačuje ji pěšina se 7 info tabulemi naučné stezky. Vyšlapaný chodníček obchází malý lesík, překonává louku, lomí to doleva, kopíruje okraj lesa při státní hranici a v konečné fázi dojde lesní pěšinou k potoku Oleška/Olecka. Na jejím břehu narazíte na odpočívadlo, tabuli NS a plaketu se zeměpisnými souřadnicemi 49°33'02''N 18°51'33'' E, označujícími nejvýchodnější bod ČR. Jako bonus si můžete prohlédnout též hraniční kámen Těšínského knížectví, zašlapaný naležato do lesní půdy.

Rozlehlá louka v nejvýchodněší partii ČR je státem chráněná jako Přírodní rezervace Bukovec. Vyhlášena byla 20.1. 1988 a má výměru 7,3416ha. Jde o vlhkou až rašelinnou podhorskou louku se vzácnou květenou. Že jde o přírodně cennou lokalitu, věděl pravděpodobně už ostravský botanik Zdeněk Kilián, když ji někdy mezi lety 1958-1962 zařadil do své kartotéky. Pro ochranu přírody byla znovuobjevena v 70.letech 20.stol., což ji zachránilo před odvodněním a melioracemi, které se prováděly v období zemědělské velkovýroby. V rezervaci rostou zbytky vlhkomilných lučních společenstev, do nichž pronikají rostlinné druhy sušších ovsíkových luk. Konkrétně jsou to třeslice prostřední, len počistivý, vítod obecný, kokrhel menší či violka psí. V nejvíce zamokřených částech louky se vyskytují ohrožené a chráněné druhy květin jako např. orchidej vstavač májový. V polokulturním smrkovém lesíku u rozcestníku se navíc vyskytuje žebrovice různolistá či hořec tolitovitý. Při orientačních entomologických sběrech byly zjištěny 2 zajímavé druhy dvoukřídlého hmyzu: mrvnatka (vzácný druh vázaný na zachovalé slatinné a rašelinné louky) a překvapivě i teplomilná zelenuška, u níž šlo o úplně první nález na severní Moravě a Slezsku.

Od odbočky na rašeliniště pokračuje asfaltka ve středním stoupání po východním úbočí bezejmenného kopce (572m). Zatímco vzadu jsou stále vidět Slezské Beskydy, na levoboku nově vystupuje zastavěné návrší patřící k obci Jaworzynka a vepředu pozvolna vylézá hrbolatý masiv Girové (840m). Zanedlouho budete mít krásný kruhový rozhled.

Ovšem nyní pozor. V úrovni plochého výhledového vrcholu (572m) se objeví neznačená odbočka doprava, jež po zpevněné cestě překonává mírný vršík, v přímém směru tečuje periferii Bukovce v místní části Souš a po cca 660m vystoupává na sousední pahorek Šance (559m). Jak už název napovídá, stávalo zde jedno z malých středověkých opevnění zvaných šance, jakých se v okolí nachází hned několik. Sídlila v nich vojenská posádka s úkolem chránit Jablunkovský průsmyk a jím procházející významnou obchodní stezku před útoky Turků. Sušanské šance se pro dnešní návštěvníky dochovaly v docela dobrém technickém stavu. Ač pevnůstku obrůstají stromy, stále je zde patrný čtvercový zemní val o ploše 25x25m a výšce 2-3m, v jehož rozích se nachází dělové plochy o velikosti 4x4m i s výborně zachovanými nájezdovými rampami. Areál byl patrně po celém obvodu obklopen příkopem, jenž se částečně zachoval v oblasti severovýchodního nároží a před západní stranou šancí. Ve východní stěně valu jsou šance porušeny. Jedná-li se o původní vstup nebo o pozdější narušení, není bez podrobnějšího výzkumu zjistitelné.

Turistická značka pokračuje po rozdrolené staré asfaltce mírným stoupáním a následným krátkým výšvihem na rozcestí Za Kempou (600m), odkud se otevírá fantastická panorama okolních hor a obcí. Za sebou máte zatím 1,5km a před sebou totéž k příštímu zastavení. Uvidíte lučinaté Šance (559m) se shlukem stromů kolem šancí, za nimi vystupuje tmavý lesnatý okraj Slezských Beskyd se zarovnaným hřebenovým souvrším Krkavice (976m) – Kyčera (989m), od nichž se doleva táhne hřbet s osadou a sjezdovkou Bahenec, při úpatí Bahence trčí Ostrá (722m), údolí Olše zakrývá pidi vršek Hrádek (543m) a napravo od něj se tyčí výrazně větší Bukowiec (753m) s Młodou Górou (838m) spojené uprostřed horou Sałasz Dupne (894m). V podhůří Młodé Góry se na několika holých návrších rozkládá polská obec Istebna, jíž dominuje protáhlý vrch Złoty Groń (710m). Hned za ním se v dlouhé lince rozprostírá hřeben s průměrnou nadmořskou výškou 700-800m a s výrazným špičatým vrcholem Gańczorka (909m), situovaným při pravém okraji hřebene. Přesně ve směru Złotého Grońě se v dáli rozpíná Barania Góra (1220m), prameniště významné polské řeky Wisły. Ač jde pouze o jeden z hřebenových vrcholů, zde působí jako nejvyšší bod masivu. Nalevo od něj se nachází dvouvrší Przypór (1008m) – Czarny (948m). Půjdete-li očima do prostoru mezi Czarnym a Młodou Górou, spatříte na obzoru ještě pár dalších kopců. Mělo by se jednat zprava o Skrzyczne (1257m), nejvyšší vrchol Beskidu Śląskiego, dále pravděpodobně Malinów (1115m) a hodně vzdálený Klimczok (1117m) s přidruženým hřebenem. Pootočíte-li se na rozcestí Za Kempou k východu, spatříte řádky domečků na bezejmenných návrších u obce Jaworzynka, za nimiž vystupují dva výrazné kuželovité vrchy. Ten napůl zalesněný vlevo je Tyniok (891m) a ten vpravo s vysílačem je Ochodzita (895m). Teď se otočte naopak na západ a pohlédněte do Jablunkovské brázdy. Shlédnete pravidelně osídlené široké údolí s nejbližšími obcemi Bukovec, Písek a městem Jablunkov, jenž je nejvýchodněji situovaným městem v ČR. Nad Jablunkovem stojí relativně výrazný zalesněný vršek Zelená (604m), který je očividným předvrcholem masivu Girové (840m), jejíž hladce zaoblená hlava jde také spatřit. No a naproti přes údolí již leží výběžky Moravskoslezských Beskyd. Konkrétně jde o nejdále umístěný Javorový (1031m) s předvrcholem Malý Javorový (945m), které jsou téměř úplně překryté výrazným Ostrým (1044m) a jeho předvrcholem Velký Kozinec (752m). Mimo něj se pod Ostrým krčí ještě Malý Kozinec (654m), Žďár (748m) a Skalka (649m). V přímé linii se Zelenou se nad údolím zvedá Kozubová (981m) s bočním předvrcholem Malá Kykula (789m), jež je bránou do údolí Dolní a Horní Lomné. Okolo údolí se vine oblouk tvarově nepříliš výrazných hor, mezi nimiž nad Motykovou (888m) vystupuje vzdálená Lysá hora (1323m), nejvyšší kopec českých Beskyd.

Nad rozcestím Za Kempou se vypíná travnatý Soušský vrch (618m). Zpevněná cesta jej obchází zleva středním stoupáním, při čemž se vám v zorném poli objeví obydlená jaworzynská návrší. Nato se cesta stočí proti úbočí a pomalým tempem stoupá až k plochému vrcholu. Odtud lze již perfektně vysledovat blízký brdek Na Dílech (701m), na který navazují Komorovský Grúň (733m) a Girová (840m). Zároveň můžete poprvé spatřit slovensko-polské hraniční hory, konkrétně Pahorok (721m) s kouskem vlnkovitého hřebene a za ním mocná Kykuľa (1087m) s Veľkou Račou (1236m).

Zatímco obydlený vrchlík Soušského vrchu zdoláte skoro po rovince, za nejbližší zatáčkou počnete opět intenzivně stoupat a nepřejde to dřív, než se silnička stočí po vrstevnici k roubence u rozcestí Na Dílku (675m). Tady můžete spočinout v krytém odpočívadle nebo se vydat po žluté značce 4km do Hrčavy na CZ/PL/SK trojmezí. Pro zájemce se tu zároveň naskýtá možnost jít do lesa hledat další šance. Vydáte-li se od rozcestníku přímo proti vrcholu, měli byste na ně po necelých 200m narazit. Šance Džolek (Dziolek, Dílek) byly ve svahu kopce Na Dílech (701m) vystavěny patrně v 1.pol. 18.stol., nicméně počátkem 19.stol. jejich význam upadl. Dodnes po nich zůstaly výrazné valové relikty ve tvaru jedenkráte zalomeného redanu (útvar v architektuře vojenských objektů připomínající písmeno „V“), který se v té době využíval na různých evropských frontách. Prakticky jde o trojúhelníkovou baštu s délkou ramen 32m a 39m. Výška tělesa redanu kolísá v závislosti na hloubce přilehlého příkopu mezi 3-6m. Na jižním konci severozápadního ramene bastionu se vyskytuje menší vystouplá plošina nepravidelného tvaru (cca 10x7m) s patrnou prohlubní uprostřed. Může se jednat o základ menšího strážního či provozního objektu, případně základnu pro postavení děla. Nenápadná plošina se nachází i v cípu redanu. Jak už bylo zmíněno, okolo pevnosti byl vyhlouben dosud velmi zřetelný příkop, jehož šířka se pohybuje mezi 5-8m a hloubka 0,5-1m. Před příkopem se prostírá částečně setřelý val. Příkop je lomený 3x a kopíruje jihozápadní stranu šancí. Na místě se nenašlo významnější množství kamene z rozbořených budov, z čehož lze soudit, že se vnitřní objekty pevnosti sestávaly ze dřeva. Jaký byl však význam těchto relativně pozdě zbudovaných šancí? Za předpokladu odlesnění kopce byl z Džolku jen omezený výhled na sousední Sušanské šance (1,6km) a na šance Komorovský Grúň (0,73km). Jde snad o doplňkové opevnění k šancím na Komorovském Grúni? To se už asi nikdy nedozvíme.

Zeleno-žlutá značka míří poslední 1km na osadu Komorovský Grúň. Stará asfaltka překonává bezejmenné návrší (670m) mírným stoupáním a rozhlíží se. Mezi stromy obepínajícími hřebenovou louku se totiž otevírají krátké výhledy, zejména opět do Slezských Beskyd na Krkavici, Kyčeru a spol., na Istebnu, Złoty Groń, Baraniu Góru, Gańczorku, Skrzyczne atd. To, co však dominuje poslednímu úseku nejvíce, je čelní pohled na malé sedýlko s pár domy, na vrch Komorovský Grúň (733m) a na vrchol Girová (840m) v zákrytu za ním.

Poslední výspou před rychlým sestupem do osady je vyvýšená kóta (668m), odkud naposledy zahlédnete Kykuľu u Veľké Rače, Zelenou, Javorový, Ostrý a Kozubovou. Zajímavá je ovšem i tím, že tu v těsném sousedství asfaltové cesty ve směru ke stožáru mobilního operátora stávala poslední vojenská pevnost této trasy, šance Komorovský Grúň. Dnes na ně bohužel nic neupomíná, zanikly v důsledku zemědělské činnosti nejpozději do poloviny 19.stol. Šance byly zbudovány patrně v 1.pol. 17.stol. v souvislosti s třicetiletou válkou, kdy šlo už o druhou vlnu opevňování regionu. Pro výstavbu byl zvolen strategicky výhodný odlesněný hřeben se širokým výhledem od Hrčavy k Bukovci, což posádce umožnilo kontrolovat v jeden moment hned několik hraničních přechodů a vizuální spojení s pevnostmi okolo nich. Stavitelé zvolili typ šancí zvaný reduta, který se vyznačuje pravidelnou obdélnou či čtvercovou základnou, vymezenou zemním sypaným valem a příkopem. Uvnitř pevnosti zřejmě stála dřevěná bouda sloužící jako zázemí pro stálou vojenskou posádku o několika lidech (3-6 osob). Vnitřní nároží mohla být vybavena plošinami pro postavení děl a nájezdovými rampami, jako je tomu u Sušanských šancí. Vstup do objektu byl veden od jihu, kudy již v 17.stol. procházela hřebenová stezka z Gírové, potažmo z Mostů u Jablunkova, kde přímo nad průsmykem dodnes stojí hlavní a největší vojenská pevnost zvaná Velké šance. Šance Komorovský Grúň v podobě valů a příkopů existovala ještě v první třetině 19.stol., tou dobou už ale nebyla využívána a nedlouho poté definitivně zmizela. Přispělo k tomu pasekářské osídlování oblasti, kdy ten kousek rovné plochy v jinak kopcovitém terénu lákal k přeměně na pole. Novodobou povrchovou prospekcí zorané půdy byl získán soubor několika drobných úlomků keramiky, časově zařaditelný do 17.-18.stol., což jen potvrzuje zákresy v soudobých vojenských mapách.

Konečný počet vojenských opevnění, postavených postupně na hranici habsburského Slezska čítal 18 lokalit. Systém těchto renesančně-barokních fortifikací je obecně znám pod názvem Jablunkovské šance. Kromě hlavní pevnosti v Mostech u Jablunkova byly součástí řetězce i drobnější solitérní objekty vystavěné těšínskými knížaty s vědomím panovníka. Tento důmyslný obranný systém měl za úkol kontrolovat ekonomicky a strategicky důležitou komunikaci procházející Jablunkovským průsmykem z Podunají a Pováží přes Slezsko dál k Baltu. Říkalo se jí měděná, později jantarová stezka (podle nejčastěji převáženého artiklu) a byla to jedna z nejvýznamnějších obchodních tepen střední Evropy. Systém Jablunkovských šancí byl dokonale promyšlen a každý z objektů měl svůj úkol. Vojáci ze sousedních pevností na sebe vždy viděli, takže se zpráva o případném pohybu nepřítele mohla rychle šířit dál. Vůbec první zmínka o jakémsi strážisku nad Jablunkovským průsmykem se datuje k roku 1327, ale důležitosti nabyla ochrana hranic až v roce 1447 po zničení Jablunkova uherskými vojsky. Teprve z důvodu napadání kraje tureckými výpravami po bitvě u Moháče dal těšínský kníže v roce 1578 zbudovat na místě stávajícího strážiska řádné kamenné hradby chráněné valy s hlubokými příkopy, tzv. Velké šance. Jako stálá posádka tu sídlila zemská milice, tzv. hajduci, což byl horský lid z okolních obcí. Po roce 1602 byly Velké šance s ohledem na aktuální vojenskou situaci posíleny a přibyly k nim dvě menší pevnůstky v Bukovci a v Jaworzynce. Během třicetileté války (1618-1648) opět zahrozilo Těšínsku nebezpečí, tentokrát ze strany protihabsburských nepřátel. V roce 1638 byly Velké šance téměř úplně zničeny při uherském vpádu. Těšínská kněžna Alžběta Lukrécie je ale nechala rychle obnovit, neboť hrozil útok švédských vojsk. V letech 1644-1645 dochází pravděpodobně ke vzniku opevnění Malé šance nad soutokem Čadečky a Čierňanky a k roku 1644 se v pramenech prvně objevuje menší opevnění na Hrčavě, které s mosteckými šancemi spojovaly opěrné linie zvané reduty. Další období výstavby vojenských opevnění spadá do 60.–80.let 17.stol. v reakci na opětovně hrozící turecké nebezpečí, k němuž se přidávalo ohrožení uherskými povstalci. Uherští povstalci, poddanské vzpoury, loupežné či zbojnické bandy ohrožovaly jižní slezskou hranici až do podepsání Szatmárského míru v roce 1711. V 18.stol. došlo ke změně orientace obrany, kdy po zklidnění poměrů v Uhrách přestalo být vojenské ohrožení Slezska z jižního směru aktuální. V rámci přestavby Velkých šancí v letech 1724-1729 došlo pravděpodobně k vybudování ještě několika posledních komunikačních a předsunutých redut, jelikož se očekával útok pruských oddílů ze severovýchodu. Při návštěvě Slezska v roce 1765 si přijel obranný systém jablunkovského průsmyku prohlédnout i budoucí císař Josef II. Vzhledem ke změně geopolitické situace jejich význam ale postupně upadal a roku 1848, kdy byly ještě naposledy opatřeny hlídkou, byly šance s konečnou platností vyřazeny jako zastaralý opevňovací systém a ponechány svému osudu.

Na kraji lesa v sedle pod Komorovským Grúněm visí na tyči cedule Komorovský Gruň, osada (650m), kde zelená trasa po 4km končí (na ceduli psáno 4,5km, což souvisí se zaokrouhlováním vzdáleností jednotlivých úseků). Po žluté byste se mohli vydat 3km na Hrčavu, po červené 1,5km do Bukovce nebo 2,5km k turistické chatě na Girové.