Bílý kříž (905m) – Súľov (870m) – Pod Vjadačkou (610m) – Údolí Černé (550m) – St.Hamry, rozc. Černé (521m) – Bílá, zot. Pokrok, BUS (535m)

Zelená turistická trasa vedoucí údolím Černé Ostravice nemá při prvním pohledu do mapy co nabídnout. Monotónně klesá lesem bez výhledů, po asfaltu a úplně mimo civilizaci. Jenže! Není v Beskydech druhé takové místo, kde byste tak dlouho mohli relaxovat při šumění lesa, zurčení vody a zpěvu ptáků, kde můžete vylézt na bytelnou hráz starého klauzu, kde řeka nivuje a v lužním lese rostou orchideje či masožravky. Též příchod do obce je zajímavý. Setkáte se s jedním z hraničníků moravsko-slezské zemské hranice, připomenete si významné období, kdy do Bílé zajížděl vlak i to, jak se obec musela hospodářsky vyrovnat se stavbou přehrady Šance. Trasa má délku okolo 11km (údaje na rozcestnících se po cestě mírně liší) a je perfektně sjízdná i na kole. Motorovým vozidlům je zde zakázán vjezd.

* * *

Rozcestník Bílý kříž (905m) visí na stromě při okraji stejnojmenného horského střediska s několika turistickými chatami a pár soukromými domy. V dávných dobách to byla běžná osada s fantastickým výhledem, dnes však po všech směrech upadá. Bohužel. Přitom jde stále o poměrně oblíbenou lokalitu. Vzhledem k odlehlosti místa se sem musíte nechat dovézt autem, nebo vystoupit po některé navazující turistické stezce. Nejblíž je to sem po modré z Ježánek (2km), které se nachází jen 0,5km od Visalají, po žluté ze slovenského Vrchpredmieru (3km), dále po zelené z Morávky od Bebka (4km) nebo po červené od Malého Polomu (5km). Delší je to pak po červené z Konečné (6,5km) a nejdelší po žluté ze Starých Hamer (10,5km).

Všechny značky nyní směřují napříč lokalitou k 0,5km vzdálenému ukazateli Súľov (870m). Co uvidíte okolo sebe? Nad zvolna klesající silničkou stojí hranatý apartmánový dům Bílý kříž, jenž se dřív jmenoval Berghotel (otevřen 12.10. 1937) a postavil ho německý turistický spolek Beskidenverein na kamenných základech vyhořelého hotelu Weisse Kreuz. Pod ním je situována dřevěná zvonice, jež je kopií předchozí dožilé zvonice, která nahrazovala zvoničku, co předtím stávala u úplně první turistické chaty na Bílém kříži. Pod úzkou silnicí stojí horský hotel Sulov, vzniklý po 2.sv. válce spojením české útulny U Daňků (1925) a ubytovny Sulov (1930). Výše pod lesem, těsně za slovenskou státní hranicí, se nachází hotel Kysuca, dříve hotel Baron (otevřený 30.4. 1933). V 2.pol. 20.stol se z Bílého kříže stalo proslavené středisko odborářské rekreace se stále naplněnými kapacitami. Rekreanti tu provozovali horskou turistiku a lyžovali. Ty časy jsou však v nenávratnu.

Úkazatel Súľov visí na borovici v sedle mezi vršky Sulov (943m) a Súľov (903m), odkud se naskýtá výhled na protáhlou slovenskou tisícovku Uhorská (1029m). Vedle rozcestníku stojí poslední tabule naučné stezky Gruň – Bílý kříž s pojednáním o starém trojmezním kameni, který právě v tomto bodě vymezoval území Moravy, Slezska a Slovenska. Zatímco hranice Slovenska jde tradičně po hlavním hřebeni, moravsko-slezskou zemskou hranici utvářel zprvu tok Černé Ostravice. Ta pramení jen pár kroků pod rozcestím Súľov, načež bude víceméně kopírovat vaši zeleně značenou stezku na Bílou. Poté hranice sledovala řeku Ostravici a oscilovala podél Odry. Vy se budete pohybovat po moravské straně bývalé zemské hranice, stejně jako například obyvatelé Místku či Ostravy-Vítkovic níže po proudu. Hranice mezi Moravou a Slezskem byla pevně stanovena v roce 1668, přičemž do roku 1775 se na ní vybíralo clo. Existovat přestala až k 1.12. 1928, kdy bylo České Slezsko kvůli své malé velikosti a omezení vlivu německé menšiny spojeno s Moravou do Země Moravskoslezské. No a 1.1. 1949 se zavedlo nové krajské uspořádání, takže zemské hranice zanikly úplně.

Horská silnice míří rovnou do lesa pod Bílým křížem a táhle mírně klesá. Po chvíli se klesání zvýrazní, cesta přejde do serpentýny a již sleduje koryto Černé Ostravice, která se slila s dalšími prameny do drobné bystřiny. Asi 2km od počátku trasy se cesta v lese rozdvojuje. Silnice pro motorová vozidla pokračuje doprava, turistická značka doleva do zákazu vjezdu. 0,5km pozvolného klesání lesem zbývá k hrázi nevelkého vodního díla klauz Černá Ostravice. Jedná se o průtočnou nádrž o objemu 1800 m3, jež vznikla nad 2m širokou a 37,785m dlouhou kamennou hrází. Na tu se dá volně vstoupit. Klauz byl vystavěn zřejmě někdy v 19.stol., kdy podobné nádrže v horách vznikaly a pomáhaly dřevorubcům krátkodobě nalepšovat průtok v potoce pro plavení vytěženého dříví blíže k pilám. V 70.letech 20.stol. se starého klauzu ujaly Lesy ČR, které jej zmodernizovaly a dnes slouží k zadržování nadbytečných srážek, štěrku či jiných splavenin, co by zanášely níže položenou přehradu Šance. Regulace toku zároveň zamezuje erozi koryta a zajišťuje požární vodu v dané lokalitě.

Hodně dlouhý následující úsek vede nadále lesem se zurčící Černou Ostravicí po pravoboku. Navzdory mírné monotónnosti jde o krajinu velmi příjemnou pro všechny lidské smysly, stejně jako je příjemný i sklon zdolávané asfaltky. Ten se pohybuje mezi nírným až středním.

4,5km od počátku trasy se na stromě objevuje směrovka Pod Vjadačkou (610m). Od ní stoupá neznačená asfaltka o délce cca 1,1km na česko-slovenskou osadu Vjadačka s turistickou chatou Doroťanka. 1,5km níž po proudu se nachází další rozcestí nazvané Údolí Černé (550m). Zajímavostí je v tomto místě hned několik. Prvně tu uprostřed lesa stojí jakási energetická centrála, nad ní se v dostatečném odstupu skrývá lesní školka, po pravé straně cesty se objevuje další malá přehrada, tentokrát zmodernizovaná, oplocená, s úpravnou vody. Lokalitu kříží modrá turistická značka z Konečné (1,5km) na Gruň ke Švarné Hance (3,5km). Vaše zelená značka nyní míří 3,5km k soutoku Černé a Bílé Ostravice.

U ústí Baraního potoka narazíte na vyasfaltované skladiště vytěženého dřeva, načež se vám po levici zvedne úbočí vrchůlku Stupný (601m). Z Černé Ostravice je teď menší říčka s balvanitým korytem, jež kopíruje silnici, avšak současně se již chystá nivovat, povzbuzena několika pravostrannými přítoky. Říční nivou se rozumí rovinné údolní dno, aktivované při povodňovém stavu vodního toku. Černá Ostravice se sice v pravém slova smylu nerozlévá do lesa, avšak pomáhá udržovat vysokou hladinu spodní vody u svých drobných přítoků, což zapříčiňuje výskyt tzv. lužního lesa. Luh je podmáčený les, v němž se daří vzácným druhům rostlin jako jsou orchideje, masožravky, kapradiny, různé popínavé rostliny, klikva bahenní, ďáblík bahenní, stínomilné trávy apod. Kvůli vysoké půdní vlhkosti žije v takových lesích relativně málo půdní fauny, v blízkosti vody se však vyskytuje řada obojživelníků. Lužní les býval kdysi vcelku běžným biotopem, s rostoucí regulací toků ale mizí a dnes jej považujeme za zřídkavý, hodný ochrany. V říčních nivách a luzích se nachází nejkvalitnější půdy s nejvyšší produkcí biomasy. Není proto divu, že se naši předci pokusili mokřad v okolí Černé Ostravice vysušit. Vyhrabali tu a obednili zhruba 1m široké a cca 0,5m hluboké vodní kanály, jimiž voda rychle odtékala pryč. Kdyby ochránci přírody staré kanály nezahradili a vodu v krajině neudrželi, mohli jsme o tento vzácný biotop přijít.

Čím víc se blížíte k okraji lesa, tím víc sebou Černá Ostravice smýká a na úvod toho smýkání vytváří krásný meandr. Meandr je v beskydských podmínkách celkem nezvyklý jev. Jedná se o zákrut říčního koryta způsobený boční erozí – vymíláním břehů na jedné straně a usazováním na straně druhé. Rozdíl mezi meandrem a prostým říčním zákrutem bývá stanoven normativně, obvykle se udává středový úhel oblouku větší než 180°.

Netrvá dlouho a zeleně značená asfaltka ústí do hlavního silničního tahu ze Starých Hamer do Klokočova. Panuje tu čilý dopravní ruch a chybí pořádná krajnice, tak pozor. Podél cesty sejdete mírným klesáním asi 330m, než narazíte na odbočku cyklostezky. V lese nad ní stojí opřen o strom jednoduchý obraz Panny Marie Hostýnské. Trasa jinak pokračuje rovně až k pravostrannému napojení oné silnice pro motorová vozidla, kterou jste opustili krátce pod Bílým křížem. Zde značka také přechází most přes Černou Ostravici a po jejím slezském břehu pokračuje rovinkou ke křižovatce na rozcestí Staré Hamry, rozc. Černé (521m). Za sebou máte 9km a před sebou posledního 1,5km. Nově započatá modrá značka by vás rovněž dovedla po 2,5km na Janikulu.

Lokalitu Černá rozhodně hned neopouštějte. V klínu mezi silnicemi stojí bývalá arcivévodská hájenka, dnes soukromý dům. Jelikož se svou architekturou odlišovala od zdejších chalup, sloužila turistům jako orientační bod. Ve spodní části jejího oplocení se pár metrů od cesty nachází historický hraniční kámen z dob moravsko-slezské zemské hranice. Když se roku 1668, po mnoha strkanicích mezi frýdeckým, těšínským a hukvaldským panstvím, zanesly do map jejich přesné hranice, pustil se frýdecký pán František Eusebius z Oppersdorfu (1623-1691) do výroby hraničních kamenů a hned následujícího roku je nechal osadit. Druhý podobný kámen byste našli ještě 3,5km odtud u obecního úřadu na Samčance a třetí v zahradě penzionu Letohrádek ve Frýdlantě n.O. Oba tyto hraničníky už ale neleží na svých původních lokacích, neboť musely být odebráním uchráněny před zloději. Ti totiž zbylé kameny pro jejich historickou hodnotu povytahovali ze země, rozprodali na černém trhu a dnes se nacházejí neznámo kde. Bohužel. Díky info panelu na Bílém kříži víte, že jde o pískovcové kvádry vysoké přibližně 2m, nad zem ovšem vyčnívala jen jedna jejich třetina. Kameníci na ně vytesali nápis, letopočet a dva Oppersdorfské erby, přičemž spodní erb byl vždy zakopaný pod úrovní terénu, aby šlo snadno prokázat jeho příslušnost v případě, že by byl horní znak poškozen.

Přejděte křižovatku na Černé a pohleďte z mostu do řeky. 30m odtud se totiž Černá Ostravice slévá s Bílou Ostravicí, aby společně pokračovaly jako Ostravice do přehrady Šance, do obce Ostravice, potom do Ostravy a přes Odru do Baltského moře. Černá Ostravice měřila od svého pramene 9,6km a svými mnoha přítoky odvodňovala území o rozloze 28,9 km2. Mimochodem slovo „Ostravice“ je odvozeno od ostrého toku, jímž se tato divoká horská říčka vyznačuje.

Bílá Ostravice je dlouhá 9,8km a odvodňuje plochu 42,5 km2. Podél jejího koryta pokračuje turistická trasa ještě pár desítek metrů směrem na Bílou, načež přejde frekventovanou silnici a odvede vás na bezpečný chodník v lese. Zpevněné těleso stezky bylo vybudováno relativně nedávno a slouží i cyklistům. Po vyškrábání se na malé návrší budete kopírovat silniční tah, avšak nebuďte překvapení, když záhy objevíte podivně vyhlížející odpočívadlo. Jedná se o appendix bývalé železniční trati, po jejímž náspu stezka pokračuje až do bývalé stanice v Bílé. Přesně v místě odpočívadla, kde dnes stojí lavičky, vjížděl vlak obloukem na železniční most přes Bílou Ostravicí a areálem dnešního kamenolomu směřoval do centra Starých Hamer.

Osud zrušené železniční tratě z Ostravice na Bílou je stejně pohnutý jako sám život obyvatel tohoto drsného kraje. Když se počátkem 17.stol. začaly v Podbeskydí budovat první železné hamry neboli hutě (např. 1618 Frýdlantské železárny), stoupla poptávka po dřevěném uhlí a spolu s ní se zintenzivnila i lesní těžba na horním toku Ostravice. Svého času šlo spolu s pastevectvím o jedno z hlavních zaměstnání horalů ze Zadních hor. Zprvu se dřevo spouštělo ručně, v zimě na saních, a tahalo se z lesa koňmo, což bylo velmi nebezpečné. Nejednou se kulatina utrhla a rozdrtila člověka, nejednou se převrátil celý vůz. Později dělníci nechávali dřevo na místě až do jarního tání, kdy otevřeli stavidla klauzů a posílali kusy stromů po rozvodněných říčkách na náplavu u pily v Ostravici, odkud se pak tovar svážel na nádraží ve Frýdlantě n.O. Trať mezi Ostravou-střed a Frýdlantem byla aktivována 1.1. 1871, trať mezi Frýdlantem a Kojetínem 1.6. 1888. Jak přibývalo průmyslových podniků a sofistikovanějších způsobů přepravy, rozhodlo se o vybudování železniční dráhy, jež by zefektivnila přesun dřeva ze vzdálených horských oblastí. Stavbu iniciovalo Olomoucké arcibiskupství, majoritní vlastník lesů v moravské části Beskyd. C.k. ministerstvo železnic svým výnosem ze dne 12.3. 1906 projekt schválilo, načež 3.1. 1908 udělilo koncesi na 90 let. Trať z Frýdlantu n.O. na Bílou postavila brněnská firma c.k. stavebního rady, doktora technických věd Aloise O. Samohrda. V září 1905 byl proveden soupis všech budov, ležících v obvodu dráhy, zpracován projekt ohnivzdorných opatření (místní lidé vlak odmítali ze strachu z odletujících jisker), 13.-15.5. 1906 se konala revize území budoucí trati, 16.-22.5. politická pochůzka a v červnu 1906 se započalo s realizací. Na rychlost se tlačilo, neboť se během stavby nedalo plavit dřevo. Zpočátku dráha zaměstnávala 400-600, v roce 1907 až 1200 dělníků. Dílem šlo o místní obyvatele, dílem o cizáky z Čech, Polska či italské kameníky se zkušeností ze staveb v Alpách. Sami sebe nazývali „barabi“, snad podle německého „Bahnarbeiter“ = dělník na dráze. Barabi však neměli dobrou pověst. Opíjeli se, prali, demolovali místní hostinská zařízení, vykrádali sklepy a znásilňovali. Práce na trati měly skončit již koncem roku 1907, jenže se zpožďovaly. Jako první si hotovou kolej projela 27.4. 1908 vyřazená parní tramvaj z Brna naložená stavebním materiálem. Oficiálnímu zahájení provozu dne 6.8. 1908 předcházela mše v kapli Frýdlantských železáren, vysvěcení olomouckým arcibiskupem ThDr. Františkem Saleským Bauerem, načež se vlak plný V.I.P. hostů vydal na svou první jízdu do Bílé. Cesta trvala asi hodinu. Po příjezdu se slavnostní průvod odebral k loveckému zámečku arcibiskupa Bauera, kde akci ukončili. Ač byla kolej z Frýdlantu do Bílé určena primárně pro svoz dřeva a občasnou osobní přepravu, s popularizací turistiky v Beskydech se stala hlavním způsobem dopravy turistů do Zadních hor. Vytížení lokálky neomezily ani světové války. V roce 1945 byla trať zestátněna, provoz ale pokračoval. Zatímco ve 30.letech 20.stol. čítala frekvence spojů 3 zpáteční vlaky denně, v době turistického boomu na Bílém kříži v 2.pol. 20.stol. už jezdily do Bílé i přímé nedělní rychlíky z Prahy a před zrušením trati v roce 1964 se po ní přepravilo na 700 tisíc cestujících při 14 párech vlaků denně. Osobní dopravu ke konci zabezpečovaly motorové vlaky M 131 Tatra zvané Hurvínek. Počet zastávek se průběžně měnil. Třeba hlavní nádraží ve Frýdlantě bylo napojeno až 1.10. 1910, do té doby končil vlak u frýdlantské hutě (Frýdlant-zastávka). Zastávky Nová Dědina, Ostravice pod Žárem (Ostravice-zastávka) a Ostravice zůstaly nezměněny. Pokračovalo se do stanic Ostravice-Mazák (zřízena až v posledním období provozu), Řečica, Růžanec (1922 zrušena kvůli přílišně blízkosti zastávky Růžanec), Hutě pod Smrkem (1922 zřízena, později přejmenovaná na Staré Hamry-zastávka), Staré Hamry a Bílá. Téměř na všech těchto místech se nacházely rampy pro nakládání dřeva, přičemž největší dřevosklady měly Ostravice a Bílá. Arcibiskupský dřevosklad v Bílé byl ze všech největší a nejvýznamnější, zabíral celý prostor za staniční budovou a před hotelem Bauer (dnes částečně změněno na parkoviště). Aby se zefektivnila vzrůstající nakládka vagonů, byla roku 1932 protažena kolej z nádraží v Bílé přes řeku až do dřevoskladu, čímž se její celková délka prodloužila z 19,505km na 19,857km. V dřevoskladu byly dále zbudovány výškové rampy pro usnadnění nakládky, jakož i přímou překládku dříví z vagonů lesní úzkokolejné drážky, zbudované firmou A.O. Samohrda v roce 1910. Ta rampa je tam patrná dodnes. Konec provozu na železnici v úseku mezi Ostravicí a Bílou zapříčinilo rozhodnutí vlády zbudovat ve Starých Hamrech vodní nádrž s pitnou vodou pro Ostravsko. 11.1. 1965 proto přijel vlak do Bílé naposledy. Přehrada se začala napouštět v dubnu 1969 a trvalo ještě několik let, než dosáhla úrovně nádraží ve Starých Hamrech. Pod vodou skončila většina trati, zbylé úseky kolejí byly rozebrány. Krom holého náspu se mimo přehradu dochovaly jen 2 chátrající mostní konstrukce v katastru Ostravice a jeden mostní pilíř v Bílé, jenž zpevňuje břeh řeky přesně ve směru zahlušeného odpočívadla.

Je snadné si představit, jak po úzkém tělese nad silnicí projíždí vlak. Vždyť zvolený směr je přímý a „vjezd“ do obce provází zrekonstruovaný objekt bývalé výtopny z roku 1913, kde si vlaky udržovaly během stání „hic“, aby byly připravené na zpáteční cestu. Výtopna disponovala i rezervoárem, do něhož se vháněla voda z jezu na sousední říčce. Budova sloužila dlouhá léta jako kovárna lesního závodu, dnes patří provozovateli sjezdovek a parkuje zde ratrak.

Krátce nato dorazíte k areálu bývalého nádraží, dnes obehnaného plotem. Před ním se zelené značení stáčí doprava na hlavní silnici a po krajnici pokračuje až do centra obce. Cestou se nezapomeňte zastavit před Obecním úřadem, usídleným v bývalé železniční stanici. Po zrušení trati se tu provozovala hospoda, později sloužila rekreačním účelům a od roku 2012 patří obci. Za nádražím se nacházelo zmiňované překladiště, z něhož některé objekty ještě pamatují vlak. Je to jednak občerstvovna Japaka, jednak vzadu za ní umístěná podlouhlá budova, jež údajně sloužila do roku 1947 jako depo lesní úzkokolejky.

Posledních 400m zbývá do cíle. Ukazatel Bílá, zot. Pokrok, BUS (535m) visí na lampě pod sjezdovkou ski areálu Bílá, na dosah od hotelu Bauer. Budova hotelu, dříve známého jako zotavovna Pokrok či hotel Bílá, pochází z roku 1911, kdy byla zbudována její nejstarší část s věžičkou. Olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer, toho roku povýšený na kardinála, ji dal postavit pro rekreační potřeby řeholnic. Po přestavbě (1930), která navýšila jeho kapacity, byl pronajímán a v roce 1945 zestátněn. Dle dobového hodnocení patřil hotel Bauer k nejluxusnějším turistickým zařízením v Beskydech. Pobývali v něm průmyslníci i dělníci, těžící v oblasti dřevo. V roce 2013 prošel objekt rozsáhlou rekonstrukcí a změnil název na dnešní. Erb Františka Saleského Bauera naleznete jak v čele hotelu, tak i nad recepcí. Mimochodem, za plotem bývalého dřevoskladu v úrovni rozcestníku spatříte původní správní budovu, před jejímž vchodem trať vedla.

Z Bílé můžete po turistických stezkách pokračovat na malebnou osadu Javořina (3,5km po modré), výhledový hraniční vrchol Bobek (3,5km po modré) nebo po zelené 1km k loveckému zámečku arcibiskupa Bauera z roku 1906, za nímž se nachází malá zvířecí obůrka.

Obec Bílá leží na moravské straně historické moravsko-slezské zemské hranice. Její vznik je spojen se správním vývojem území, které před rokem 1100 porůstal hluboký prales, bezpečně oddělující území českého přemyslovského státu od slezského knížectví opolského. K osídlování katastru docházelo od 2.pol. 16.stol. do 18.stol. v době pasekářské a valašské kolonizace, kdy se lesy začaly prosvětlovat prvními usedlostmi. Zatímco pasekářské osídlování Bílé postupovalo ze západu podél toku Ostravice, valašští pastevci slovenské, polské, ukrajinské a rumunské národnosti přicházeli z východu a zaváděli salašnické hospodaření na výše položených horských stráních. Valaši dali oblasti dodnes patrný ráz enkláv luk a pastvin s dřevěnými stavbami a hospodářskými budovami. Toulavý způsob pastvy, kdy zvěř okusovala stromy, ničila náletovou zeleň a rozšiřovala tak travnaté plochy, byl v Beskydech zakázán až v 17.stol., kdy s rozvojem manufakturní výroby začalo v lesích ubývat vhodné přístupné dříví. Území bylo vzhledem ke své poloze ideální pro partyzánský odboj. Významnou změnou prošla obec po výstavbě údolní vodní nádrže Šance (1965-1969), kvůli níž se zaseknul dřevařský průmysl a Bílá se musela začít více soustředit na turistický ruch. V obci se dochovalo několik drobných sakrálních památek, dřevěný arcibiskupský lovecký zámeček (1906) či dřevěný kostel sv. Bedřicha (1875), postavený ve skandinávském stylu. Dále se v katastru nachází několik klauzů a přírodní rezervace Salajka. V současnosti je Bílá známá hlavně jako zimní středisko s mnoha sjezdovkami, k čemuž jí dopomáhá alokace v tzv. mrazové kotlině, kam z okolních hřebenů „stéká“ studený vzduch.