Frenštát p. Radh., koup. (385m) – Tichá (350m) – Měrkovice, u zvonařky (405m) – Hukvaldy, obora (390m) – Hukvaldy, oborní brána (365m) – Hukvaldy, nám., BUS (365m)

Tichá leží v samém srdci Podbeskydské pahorkatiny, odříznuta od okolních obcí zhruba desítkou nízkých kopců. Ty jsou jen řídce osídlené, lučinaté, protkané drobnými potoky a poseté četnými sakrálními objekty. Pod Beskydami není mnoho takovýchto lokalit. A touto prázdnou krajinou prochází právě žlutá turistická stezka o celkové délce 10km. Začíná na periferii Frenštátu, prochází Tichou, okrajem Měrkovic, hukvaldskou oborou a končí v centru Hukvald. Většinou vede po silnici a je tak víceméně sjízdná i pro kola.

* * *

Frenštát pod Radhoštěm byl založen na křižovatce obchodních cest zřejmě na přelomu 13.stol. První písemný doklad o vsi tehdy zvané Frankenstadt pochází z roku 1382. Rozvoj Frenštátu byl svázán s hradem Šostýn a poté s panstvím Hukvaldy. V roce 1479 ho napadli a vyrabovali uherští vojáci, v roce 1680 kuruci. Dvakrát málem lehl popelem, a to roku 1661 a podruhé roku 1945 v důsledku rozsáhlého bombardování. Hospodářství se tu soustřeďovalo na pasekářství, od 16.stol. se v nedalekém hamru zpracovávala železná ruda a rozvíjelo se plátenictví. V roce 1781 povýšil Frenštát na město a proslavil se výrobou jemného plátna, barvířstvím, punčochářstvím a ohýbaným nábytkem. Roku 1884 tu byla založena Pohorská jednota Radhošť, první česká turistická organizace, která počala značit první turistické trasy a budovala první horské chaty. Frenštát byl roku 2003 vyhlášen městskou památkovou zónou. Najdete zde historické náměstí s měšťanskými domy ze 17.-19.stol., kašnu s Neptunem (1840), mariánský sloup (1692), nedaleko centra 2 kostely (1634 a 1661) či skokanský můstek K90 (1973). Na něm získávali první zkušenosti se skoky na lyžích olympijský vítěz Jiří Raška a mistr světa Jiří Parma.

Bohatě ocedulkovaný rozcestník Frenštát p. Radh., koup. (385m) stojí u hlavní silnice na periferii města, v sousedství aquaparku. Visí tu směrovky pro cyklisty, pro pěší lokální okruh, ale i ty klasické turistické. Jejich červené hroty směřují do Trojanovic (4km) a Štramberka (7,5km), žluté zas k oběma hradům, pod něž město kdysi správně patřilo – na Šostýn (6km) a na Hukvaldy (10km).

Přejdete frekventovanou silnici a vydáte se vyšlapaným chodníčkem podél břehu říčky Lubiny. Lesy ČR umístily k vodě informační panel, kde se možná navzdory snahám jakéhosi prejera dočtete pár základních údajů o samotné Lubině, plus kdo se o ni stará a jaké na ní proběhly stavební úpravy. Od údajů z Povodí Odry se však některá čísla liší. Každopádně... Lubina pramení v nadmořské výšce kolem 740m na severozápadních svazích Radhoště a Frenštát je prvním větším sídlem na jejím toku. Na své 36,3km dlouhé pouti nabírá několik významnějších přítoků (např. kousek odtud se nachází soutok s Lomnou), vlévá se do Odry a odchází do Baltského moře. Povodí Lubiny má rozlohu 194,1km2. V korytě žijí chráněná střevle potoční, vranka pruhoploutvá či rak říční, loví tu ledňáček a vydra. Rybím společenstvem je Lubina v úseku od pramene po Příbor vodou pstruhovou. Nejstarší zahrazovací práce na Lubině pochází v horních úsecích z období před 1.sv. válkou (1906), po 2.sv. válce vyvstaly nové požadavky na regulaci ve spojitosti s modernizací silniční infrastruktury a úpravy toku si vyžádaly i povodně na návětrné straně Beskyd v 60.letech 20.stol. Kromě pramenné oblasti je dnes prakticky celý tok Lubiny soustavně regulován a upravován desítkami spádových objektů. Okolní zástavbě skýtá ochranu před 20-letou vodou.

Proti regulacím toků silně brojí info panel Naučné stezky Frenštát p.R. č.8, který vám řekne víc o fauně a flóře v okolí Lubiny. Když pak popojdete ještě pár desítek metrů a po lávce překonáte říčku Lomnou, na panelu NS č.9 si dočtete, že celé území Frenštátska pokrývaly lesy. „Až s příchodem člověka se začala krajina měnit, lesy byly káceny a vyklučené plochy přeměňovány na ornou půdu a pastviny. Začala vznikat také luční společenstva. Pro místní podmínky jsou typické ovsíkové louky. Převažují sice trávy, ale najdeme na nich také spoustu kvetoucích bylin. Typická je kopretina bílá, jetel luční, zvonek rozkladitý, pryskyřník prudký, štírovník růžkatý, na vlhčích místech se objevuje i kohoutek luční. Na podmáčených stanovištích vznikly pcháčové louky, kde je dominantní rostlinou pcháč potoční nebo pcháč zelinný. Vstavačovité – vzácné druhy květnatých luk – rostou jen na nehnojených, pravidelně udržovaných loukách, jaké už v blízkosti města nenajdeme. Pokud se louky přehnojují, květnaté druhy ustupují a zůstává jen sytě zelený koberec trav. Svou krásu ztrácejí ale také louky neudržované, které nejsou pravidelně koseny nebo vypásány. Ty brzo zarůstají agresivními druhy bylin a postupně i nálety dřevin. Barevné pestré společenstvo mizí a s ním i mnoho na ně vázaných živočichů, především hmyzu, jako jsou brouci a motýli. Obnova neudržovaných, stejně jako přehnojovaných luk, je dlouhodobou záležitostí – citlivé druhy se vracejí jen velmi pomalu. Pokud chceme mít krajinu zase barevnou a pestrou, budeme potřebovat ještě hodně práce a času. Působením člověka se v krajině také často objevují rostliny, které zde nejsou původní. Jsou to tzv. invazní druhy. Ty k nám byly obvykle dovezeny a vysazovány v zahradách a parcích, jako rostliny okrasné a medonosné. Některé z nich se dostaly do krajiny, kde se samovolně šíří a potlačují naše původní druhy rostlin. K jejich rozšiřování příspěly v posledních desetiletích hlavně povodně a špatná údržba krajiny.“

Žlutá turistická značka sleduje nábřeží proti proudu Lomné. Lomná pramení v nadmořské výšce asi 960m v těsném sousedství Pusteven. První 2km spadá hluboce zaříznutým lesnatým údolím, načež vytéká do otevřené krajiny. Tok má délku 9,1km, plochu povodí 24,7km2 a průměrný proud u ústí 0,45 m3/s. Ostatně ústí Lomné se nachází jen cca 60m od lávky. Vody Lomné pak putují přes Lubinu a Odru k Baltu.

Ulici Na Nivách si trochu vyšlápnete a zas pokračuje rovinka s asfaltovým povrchem. Tady končí město a začíná katastr Tiché. Ta změna je patrná. Zatímco míjíte koňský ranč, počnou vás šmírovat vrcholky okolních kopců. Nahlédněte doprava, za vzdálenou hradbou stromů si jakoby nic leží Ondřejník se stejnojmenným zadním okrajovým vrcholem (890m), uprostřed má výběžek Suché úbočí (864m) a v čele trčí nejvyšší bod Skalka (964m). Pak koukněte doleva, tam se jako zbojník za keřem maskuje Velký Javorník (917m), rozhledna na vrcholu jej ale prozrazuje a vidno také Malý Javorník (838m) a Kyčeru (875m) v jeho zátylku. Otočíte-li se úplně, zpovzdálí vás sleduje dokonce celá banda vrcholů, semknutá do masivu Radhošťského hřbetu. Vede je Radhošť (1129m) s vysílačem a kaplí na špici, za Pustevnami se nachází Tanečnice (1084m) s parťáky Zmrzlým vrchem (1043m) a Nořičí horou (1047m), kvůli nim není vidět na Čertův mlýn (1206m), zato Kněhyni (1257m) spatřit lze, stejně tak Velkou Stolovou (1046m), Malou Stolovou (1009m) a vzadu přidružený Smrk (1276m) s bráškou Malým Smrkem (1174m). Hory vás nenápadně obkličují. Rovnou před nosem na vás už číhají napůl vyholený Janíčkův vrch (463m), po jeho pravé straně Tichavská hůrka (542m) a po levé Červený kámen (690m). Jak se budete postupně vzdalovat městu, uvidíte na ně líp, dokonce díky průseku s elektrickým vedením načápáte i puchýřovitý vršek Na Peklech (602m).

Pomyslnou hranici civilizace tvoří Bystrý potok, kolem něhož stojí posledních pár domů. Krátce nato se vyhoupnete na malé návrší s kruhovým výhledem. Nejbližším kopcem je Janíčkův vrch (463m) s rozlehlou pastvinou, pouze jižní a západní prudší svahy má pokryty lesem. Otáčejte se proti směru hodinových ručiček a uvidíte část lesnatého Červeného kamene (690m), puchýř Na Peklech (602m) a hned za ním rozvlněnou hřebenovku Veřovických vrchů. Šest těsně za sebou řazených kopců vrcholí sedmým Velkým Javorníkem (917m), vyčnívají oba vršky z jeho zátylku a navíc i výběžek Horeček (565m), sahající až do Frenštátu. Z Radhošťského hřbetu toho není vidět mnoho, neboť mu cloní místní terénní vlna a z Ondřejníku čouhají jen nejvyšší partie. Co je však celkem slušně pozorovatelné, jsou Radhošť (1129m) na jihu a ještě Tichavská hůrka (542m) na severu, obojí přesně ve směru asfaltky.

Silnička se mírně zhoupne dolíkem Dlouhého potoka, jímž prochází hranice Přírodního parku Podbeskydí a vystoupává mezi širými pastvinami ani ne středním sklonem do sedla mezi Janíčkovým vrchem (463m) a bezejmenným (424m). V sedle se pod čtyřmi lipami krčí kamenný kříž s nápisy: „Pomni, člověče, na tento svatý kříž, na němž zemřel Pán Ježíš.“ „K. Lichtblau v Příboře.“ „Nákladem Josefa Fialy a jeho manželky Petronyli roz. Tomičkové z Frenštátu 1887.“ Od kříže se zároveň otevírá nádherný kruhový výhled. Zatímco na severu jsou vidět jen Tichavská hůrka (542m) a vzdálený Kubánkov (660m) s Bačovým kopcem (532m) v předpolí, jižní půlkruhové panorama zabírá to nejdůležitější z Veřovických vrchů – Krákou (767m), Dlouhou (859m), Velký Javorník (917m), Malý Javorník (839m), Kyčeru (875m) a rameno Horeček (565m), dále masiv Smrku (1276m) s Malým Smrkem (1173m) a mezi nimi celý Radhošťský hřbet, jak už byl popsán – od vršíčku Kaní (678m) nad sedlem Pindula přes Černou horu (891m) a Velkou Polanu (981m) k Radhošti (1129m), pod hřebenem Radhoště se zvedají předvrcholky Kladnatá (715m), Miaší (873m) či Okrouhlý (991m), podle sjezdovek poznáte sedlo Pustevny, odkud se hřbet zvedá do Tanečnice (1084m), odtud do strany vybíhá Nořičí hora (1047m) s vyvýšeninou Zmrzlý vrch (1043m), následně spatříte Kněhyni (1257m), Velkou Stolovou (1046m) a Malou Stolovou (1009m). Při výstupu na Janíčkův vrch byste pak ještě spatřili masiv Ondřejníka (964m). Dobře patrný je od kříže taktéž areál černouhelného dolu Frenštát se dvěmi těžebními věžemi, jehož majitel, společnost OKD, jej navzdory prohraným soudům odmítá odstranit. Vedení OKD totiž stále doufá, že různými kličkami a lobbingem dosáhne jeho znovu-zprovoznění. Důl byl otevřen v roce 1995, nicméně jeho další rozšiřování se kvůli ochraně přírody zastavilo a důl byl zakonzervován. Společnost OKD odhaduje, že se pod Radhoštěm, Velkým Javorníkem a pod okolními obcemi nalézá zásoba černého uhlí o objemu asi 1,6 miliardy tun, jejíž získání by ovšem způsobilo nevratné škody na krajině, což by pro místní turistický ruch znamenalo pravděpodobný konec. Prozatím je v oblasti vykopáno celkem 5 uhelných slojí s maximální hloubkou 1088m. Udržování dolu v konzervačním režimu stojí OKD ročně 60mil.Kč.

Směřujte na sever. Mírně až středně budete nyní sestupovat k okraji obce Tichá. Přestože vás může svádět jít po cestě rovně až do obce, dejte pozor, neboť žlutá značka náhle odbočuje vpravo a úzkou uličkou se napojuje na hlavní silniční tah. Po svižném seběhu přejdete lávku přes říčku Tichávku a hned se objeví rozcestník Tichá (350m). Z Frenštátu jste ušli 3km, nyní půjdete 4km do Měrkovic.

Tichá se do historie poprvé zapsala roku 1359, kdy se v listinách objevuje jako Teychow et Nouumteychow, tj. Tichá a Nová Tichá, kteréžto vsi se v půlce 19.stol. spojily v jednu. Obec patřila na Hukvaldském panství mezi největší. V jejím čele stávali fojti, první z nich se jmenoval Jan Šlosar (1539), poté se střídaly rody Petrův, Vojtkův a Parmův. Obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím, koncem 19.stol. pak zahájila provoz Parmova textilní továrna. Parmova rodina silně ovlivnila rozvoj obce tím, že u továrny postavila 3 dosud stojící honosné vily (dnes Obecní úřad, Mateřská škola a Slezská diakonie). Největší památkou v Tiché býval dřevěný kostel sv. Mikuláše z roku 1510, stojící na strmém srázu nad řekou. Za bouře 14.8. 1964 však po zásahu bleskem shořel a na jeho místě byl roku 1976 vybudován kostel zděný. Ze zbytků dřeva ze starého kostela byla postavena kaplička, kterou najdete u hlavní hřbitovní zdi. U vstupu na hřbitov stojí též kamenný kříž (1770) a sousoší Píseň smuteční od Vl. Navrátila (1959). Tragicky se do historie Tiché zapsala 1.sv. válka, kdy zahynulo nebo bylo pohřešováno 62 obyvatel. K uctění jejich památky byl postaven před OÚ pomník (1929). Na návsi se nalézá též torzo přes 500 roků starého pranýřového dubu, k němuž byli ve středověku přivazováni lidé, jež se znelíbili vrchnosti a spoluobčané na ně měli právo cestou do kostela plivnout. Z dalších památek se na katastru obce nachází 2 nedatované zděné kapličky a při silnici do Frenštátu Boží muka ve tvaru obelisku z roku 1647, postavené na paměť ústupu morové rány.

Přibližně 650m od rozcestníku po silnici směrem na Kopřivnici, tj. na opačnou stranu než pokračuje turistická značka, se objevuje zajímavost, kterou byste případně mohli chtít vidět. Chráněný přírodní útvar Travertinová kaskáda je situován při úpatí Tichavské hůrky, na dohled ze silnice. Travertin je chemická hornina, jež vzniká při vývěru minerálního pramene. Vlivem změny teploty na povrchu a působení organizmů se z vody uvolňuje vápenec, který se usazuje, vzniká travertin a ten se formuje do různých tvarů (kaskády, kupy). Zdejší křehký typ travertinu se nazývá pěnovec. Během stovek let dosáhl pěnovcový val v Tiché výšky až 1,2m a táhne se svažitým lesem v délce asi 120m. V jeho hřebeni si tekoucí voda vytvořila malý kanálek, takže to celé připomíná jakýsi přírodní akvadukt. V roce 1997 se obcí prohnala stoletá povodeň, která způsobila řadu břehových sesuvů a poškodila také spodní část travertinového koryta. Voda z pramene je pitná, díky vysokému obsahu vápníku má ovšem specifickou chuť. Přírodní památka Travertinová kaskáda je od roku 1988 chráněná státem, zaujímá rozlohu 1,26ha a v její blízkosti roste několik druhů vzácných rostlin.

Turistická trasa vede podél hlavní silnice a ač se značky na chvíli ztrácí, odbočka je vyznačená dobře. Jste-li pozorní, v jedné z bočních uliček po levé ruce spatříte vysoký kamenný sloup a na něm sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1863. Po pravé ruce vám teče říčka Tichávka. Ta pramení v lokalitě Na Kršlách v katastru Kunčic p.O. a ve Vlčovicích u Kopřivnice se vlévá do Lubiny. Kdybyste šli dál rovně proti proudu, dojdete až do centra Tiché. Jenže žluté značky odbočují doleva a mírně vystoupávají do luk za obcí. Vlevo se rozkládá Tichavská hůrka (542m), vpravo bezejmenný (452m), v dálce za zády vyčnívá Velký Javorník (917m), horské sedlo Pindula a Radhošť (1129m), blíže pak Janíčkův vrch (463m) s malým vysílačem. Ze sedla, kam dojdete, se naskýtá výhled nejlepší a lze odtud pozorovat už také zalesněný Kazničov (601m).

Silnička počne ihned zlehka klesat a míjí chatu, v jejíž úrovni se nachází jednoduchá dřevěná Boží muka. Ač se nelze fyzicky dopátrat žádného letopočtu, údajně by tu měla stát od roku 1845. V lesním porostu pod nimi pramení jedno z ramen potoka Lubinka, které nivuje až k soutoku v mělkém dolíku. Člověk by nečekal, že zrovna tady, uprostřed území nikoho, objeví ruiny jakýchsi zemědělských objektů a obytný dům. V místě, kde končí asfalt, jakoby se zastavil čas. Značky se stáčejí doleva, po blátivé stezce překonávají Lubinku a mizí. Nápis na stromě naštěstí včas upozornil, že se máte dát napříč loukou. A tak opět zvolna stoupáte. Vrch kopce Kamenice (447m) má podivný tvar zakrytý čupřinou lesa, jako by tam kdysi stával strážný hrad. Ale nestál. Jen tudy prochází hranice PP Podbeskydí. Přírodní park Podbeskydí o rozloze 125km2 byl vyhlášen v roce 1994 na území okresu Nový Jičín v nejpozoruhodnější části Podradhošťské pahorkatiny, která je představována Štramberskou vrchovinou se dvěma odlišnými částmi, ženklavskou a hodslavickou. Vlastně pokrývá dřívější tzv. oblast klidu Červený kámen a Kojetín. Krajina přírodního parku má mírně zvlněný charakter s roztroušenými květnatými lesíky. Současná povrchová geologická skladba celé oblasti nese znaky mladě vyvrásněného pohoří. Území je zařazeno do tzv. bašského a godulského vývoje slezské jednotky, v němž se rytmicky střídají vrstvy pískovců, jílovců, slínovců, slepenců a vápenců, popř. jen vápnitých prachovců. V blízkém okolí Štramberka vystupuje několik tektonických útržků tithónských vápenců ve třech hlavních celcích s názvy Zámecký vrch, Skalky a Kotouč. Celkem je odtud známo přibližně 600 druhů fosilních organismů, zejména korálů, měkkýšů, břichonožců a hlavonožců. O pestrost území se zasluhují též v hodslavické části hřbety vyvřelin pikritů a těšínitů, v ženklavské části pak vrchy vápencového bradla štramberského. Patrně nejvzácnější lokalitou parku je vrch Kotouč s jeskyní Šipka. Posláním přírodního parku je především zachování krajinného rázu, který je typický pro toto území, s řadou lokalit, z nichž je možno vysledovat vývoj zemského povrchu a geologických dějin Země, ale i s mimořádnou druhovou pestrostí živých organismů a přírodních krás.

Víc než pestrosti si užijete spíš osamělosti. Kolem dokola není vidět ani jedno lidské sídlo, všechna jsou zakryta hradbami lesíků, táhnoucích se podél vodních toků. Zároveň však po všech stranách vystupují vrcholky Podbeskydské pahorkatiny. Jejím nejvyšším bodem je Skalka (964m) v masivu Ondřejníka, kterou uvidíte lehce vyčnívat na jihovýchodě. Kryje ji oblina Na Vrchu (467m), jedna z cca 10 oblin obkličujících Tichou. Dále vidno vrchlík Radhoště (1129m), Velkou Polanu (981m), propad terénu naznačuje, kde se nachází sedlo Pindula a od něj pak opět vystupuje linka hor do Kyčery (875m) a Velkého Javorníku (917m). Na jihozápadě ční hustě zalesněná dominantní Tichavská hůrka (542m), směrem k východu ještě Pískovna (584m) a malá Hůrka (418m) s úzkým vysílačem.

Název Zadky charakterizuje zdejší lokalitu každopádně trefně. Jako jediný náznak lidské činnosti se v travnatém úbočí Kamenice (447m) zachoval plechový turistický ukazatel se žlutým hrotem a setřeným textem. Vyražená písmena sdělují, že po 2,5km dojdete k vagónce do Studénky, ale to se nemůže stát. Studénka je odtud mnohem dál. Někdo tu ceduli asi jen recykloval k vyznačení směru chůze.

Po travnaté pěšině překonáte návrší a počnete středně klesat k lesu. Nalevo se vám nově ukáží Červený kámen (690m) a Bílá hora (557m) s rozhlednou na špici. Překonáte drobný potůček a širokou pěšinou stoupáte do další louky. Před očima se již krásně tvaruje dvouvrcholový Kazničov (601m), který je celý součástí areálu hukvaldské obory. Jak budete stoupat, vylepší se i výhled vlevo na soubor podbeskydských kopců: Tichavská hůrka (542m), vzadu jinak profilovaný Na Peklech (602m), Červený kámen (690m) s Pískovnou (584m), Bílá hora (557m) a ždibec Libhošťské hůrky (494m). Ve chvíli, kdy dojdete na mez pod domem a vylezete na zpevněnou příjezdovku, budete mít Kazničov (601m) přímo před nosem. Cesta pak vede víceméně po rovince, virtuálně překračuje hranici katastru Tiché a středním sklonem stoupá proti proudu potoka na návrší, odkud se dá opět hezky rozhlédnout. Východním směrem se nad zaříznutým údolím Telecího potoka zvedá téměř holá Strážnice (481m), vpravo od ní půl masivu Ondřejníka a nalevo předpolí Palkovických hůrek.

Během chvilky dojdete ke kapli se zvonicí a po silnici se vydáte vlevo do kopce. Tam už čeká rozcestník Měrkovice, u zvonařky (405m). Ušli jste 7km, další 1km půjdete spolu se zelenou k okraji hukvaldské obory. Zelená značka v opačném směru vede 9km do Příbora. Pohodlně se odtud dá sejít k oné kapličce se zvonicí. Obecní zvoničky byly u nás zřizovány od roku 1751, kdy Marie Terezie vydala tzv. ohňový patent nakazující zvoněním ohlašovat případný požár, proto je i dnes bezdůvodné zvonění na ni zakázáno. Měrkovickou dřevěnou zvoničku dal vyrobit a postavit místní kamenosochař Jan Vašek z č.p. 28 (bývalá chalupa a hospoda, která vyhořela v roce 1912). Z dubového kmene ji v lidovém slohu zhotovil Alois Harabiš z Mnišího. Vysvěcena byla 25.9. 1912. Prvním zvoníkem byla paní Kocourková z č.p. 28, která zvonila do roku 1932. Během 2.sv. války zabavili zvon nacisti, zřejmě jej roztavili a použili na výrobu vojenské techniky. Po válce zakoupil kozlovický farář Stanislav Dubina zvon nový, vyrobený brněnskou firmou Manoušek & spol. v roce 1943. Ten na zvonici visí dodnes a do roku 1964 na něj zvonila Julie Vašková z č.p. 32. Po ní práci převzala Marie Koníčková z č.p. 35. Od roku 2001 se na zvonici už pravidelně nezvoní. Na podnět sboru dobrovolných hasičů v Měrkovicích prodělala zvonice na přelomu srpna a září 2012 generální opravu (náhrada shnilých částí, nátěr), kterou také sami hasiči provedli a financovali. Přitom byl učiněn nečekaný nález průstřelu plechové stříšky. Kulka zůstala uvnitř, avšak na podrobnější průzkum si bude muset počkat až do příští údržby. Zvonice je umístěna v nadmořské výšce 397m, má výšku 8,3m, průměr střechy 1,63m a v nejširší části má rozměry 25x27cm.

Při druhém svěcení zvonice u příležitosti 100.výročí prvního vysvěcení padl nápad na vybudování kaple v místě vedle zvonice. Myšlenku přednesl měrkovický občan Aleš Eliáš a setkal se s většinovou podporou. Nová kaple Vítězného Krista měla být každodenním poslem víry s odkazem předků do 22.stol., nebo se stát poutním místem turistům. K prvnímu výkopu základů došlo 4.5. 2013. Kaple o půdorysu 1,8x2m s výškou 3,6m má zděný skelet omítnutý hladkou vápeno-cementovou omítkovou, vyplněný po bočních stranách masivními dubovými neotevíratelnými dveřmi a sedlovou střechu z pálené tašky. V přední stěně jsou otevíratelné dubové dveře s proskleným otvorem krytým zdobnou mříží. Tříkřídlá sestava dveří pochází ze zbouraného secesního činžovního domu z Ostravy – Mariánských Hor. V předním štítu je umístěno Boží oko, v zadní stěně zas obloukové okno dotvářející obloukovou kompozici vnitřního prostoru. Podlaha kaple je tvořena jedním kusem pískovcové desky, sokl pod obvodovým zdivem je z opracovaného pískovce z kazničovského lomu, stejně jako centrální socha Krista na pískovcovém podstavci. Sochu Vítězného Krista, jež dala kapli jméno, vytesal původce zvoničky Jan Vašek a dlouhá léta ležela bez užitku v seně u Urbišů v Měrkovicích. Po smrti Jana Vaška byla postavena v Kozlovicích na náhrobek svého tvůrce a jeho dvou manželek, pročež musela být před přenesením do kaple odborně zrestaurována. Hrubou stavbu provedli občané svépomocí, omítky a klempířské práce nechali odborníkům. Celkový finanční náklad byl spočítán na 52.000Kč. Kapli Vítězného Krista vysvětil dne 12.10. 2014 u příležitosti 225.výročí založení Měrkovic biskup ostravsko-opavské diecéze Mons. František Václav Lobkowicz.

Měrkovice jsou místní částí obce Kozlovice a jejich prvopočátky s nimi také úzce souvisí. Na území nynějších Měrkovic se kdysi rozkládal kozlovický panský dvůr. Kdy byl založen, se neví, v 16.stol. už ale na nejsevernějším levém kozlovickém lánu stál. V listině z roku 1563 je uvedeno 32 usedlíků z Tiché a 20 z Kozlovic, kteří byli povinni na kozlovickém dvoře robotovat. Některé vesnice místo roboty k tomuto dvoru platily ročně robotní daň: Myslík 10 zlatých, Lhotka 10 zlatých, Metylovice 20 zlatých a Kunčice 20 zlatých. Později byli na vlastní žádost roboty zproštěni i poddaní z Kozlovic a Tiché, až do odvolání za úhradu 2 zlaté ročně za každého robotníka. K přeměně dvora na obec je uveden tento zápis: „Vesnice Měrkovice byla založena při rozdělování kozlovického poplužního dvora a své jméno dostala na počest tehdejšího hukvaldského purkrabího Ondřeje Měrky. Po vystavení chalup v nově zřízené dědině jmenoval v roce 1792 vrchní hejtman hukvaldský rychtářem (fojtem) Jana Vašendu z čísla 16. Tato vesnice se stále zvětšovala tak, že z 26 čísel v roce 1800 vzrostla do roku 1912 za druhého zdejšího faráře Jiřího Kyselého na 42 čísel.“ K parcelaci dvora existují velmi podrobné archivní dokumenty. Prováděla se na dvě etapy, přičemž napodruhé muselo dojít zároveň k přečíslení domů. Zpočátku byly Měrkovice vedeny jako osada Kozlovic, teprve výnosem Ministerstva financí z 15.1. 1904 se od sebe oddělily. K opětovnému připojení dochází kvůli centralizaci správních jednotek národních výborů dne 30.6. 1960.

Od kaple se zvonicí se rozevírá téměř půlkruhový panoramatický obraz krajiny. Dominuje mu Strážnice (481m) obehnaná měrkovickými domky, napravo Suché úbočí (864m), nalevo Králova hora (556m), Bačův kopec (532m) a malá špičatá Skalka (412m). Zeleno-žlutá turistická značka se vydává středním stoupáním proti kopci, kde se výhled rozšíří o ondřejnickou Skalku (964m), celou Kněhyni (1257m) s oběma Stolovýma (1009m, 1046m), Čertův mlýn (1206m), Nořičí horu (1047m) i hřeben Radhoště (1129m), malou blízkou Kamenici (447m) či stromy zacloněnou Tichavskou hůrku (542m), Červený kámen (690m) a Velký Javorník (917m) s doprovodem Malého Javorníku (838m) a Kyčery (875m). Blíže k lesu se dá líp zkouknout údolní část Měrkovic a ondřejnický Ondřejník (890m). Nato se vnoříte do lesa, kde zpod plotu obory vytékají dva prameny. První neupravený, s příhodným názvem U plotu a kousek za ním druhý, usměrněný trubkou, údajně pitný, nesoucí název Za oborou.

Za oborou, či spíše před oborou se ocitnete po vyjití z lesa, neb před vámi stojí zamknutá brána a plot. Značky přesto naznačují možný průchod, pročež sáhněte po petlici malé kovové branky a vstupte dovnitř. Jde o jakousi předsunutou část obory, snad kdyby se zvířatům podařilo nedopatřením proniknout z hlavní ohrady, aby neutekly úplně do volné přírody. Přes prostornou louku se opět naskýtají pěkné výhledy na hory. V úvodu stojí zmiňovaná Strážnice (481m), zpoza ní vyčuhuje Ondřejník (890m), při levé straně se krčí Králova hora (556m) a vpravo vzadu Radhošť (1129m). Projdete druhou bránou a jste regulérně uvnitř hradní obory. Stojí tu stylová arcibiskupská hájenka, v níž sídlí správa obory, a na stromě opodál visí směrovník Hukvaldy, obora (390m), u něhož se odděluje zelená značka a míří 2km do Kozlovic. Nyní půjdete po žluté 2km skrz oboru, přičemž po 1,5km zastavíte ještě u Lišky Bystroušky.

Hukvaldská obora byla založena roku 1566. O její vznik se přičinil olomoucký biskup Vilém Prusinovský z Víckova, dědičný majitel panství, který dostal od císaře darem prvních 20ks daňčí zvěře. Zdá se, že k tomu biskupa vedly reprezentační důvody. Po celé období jeho episkopátu máme doloženu snahu o získávání zvěře do obory jak z oborních chovů císařských statků ve východních Čechách, tak od aristokracie z celé Moravy či z jiných biskupských statků. Obora obklopovala panský sídelní hrad, což skýtalo možnost pozorovat zvěř přímo ze zámku a je doložena i snaha ochočit si zvěř tak, aby se nebála lidí a na samotný hrad docházela. Obora Hukvaldy patří mezi nejstarší obory v naší zemi. V letech 1730-1736 nechali hukvaldští páni zalesnit doposud holý Hradní vrch a jejich poddaní kolem něj postavili kamennou zeď. Rozloha obory se postupem času měnila, z 200ha v roce 1730 na dnešních 457ha. Obora je jedinečnou přírodní památkou, tvoří unikátní prostředí pro stovky druhů živočichů a rostlin, z nichž mnohé jsou z odborného hlediska velmi cenné. Průchod oborou není nijak zpoplatněn, návštěvník za sebou však musí pečlivě zavírat a dbát pravidel vyhlášky, s níž je seznámen cedulí hned při vstupu do prostoru obory: zákaz rozdělávání ohně, táboření, volně pobíhajících psů a sběru paroží, povinnost udržovat pořádek a čistotu a nerušit klid oborní zvěře. Současný stav obory je 140ks dančí a 120ks mufloní zvěře. Poblíž hájenky se nachází též ohrada s divočáky. Lesní porost v oboře má charakter bučiny ve věku 160-240 let. Staré kmeny, v jejichž dutinách hnízdí holub, krutihlav, datel, strakapoud či lejsek, jsou stejně jako sušiny a torza stromů v lokalitě záměrně ponechávány. Více o skladbě podbeskydské krajiny napoví panel Naučné stezky Janáčkův chodníček č.8.

Úzká páteřní asfaltka se vlní přes oboru, lemována alejí. Tu potkává upravenou studánku U Svěcené, o níž ve svých fejetonech píše i Leoš Janáček. Dříve se jí prý říkalo U Kološa. Vedle stojí další panel NS s informacemi o důležitosti pramenišť a specifickém životním prostředí pro širokou škálu živočichů. Pomalu se po pravé straně profilují blízké svahy Palkovických hůrek, např. Kožné (505m). Po chvíli zahlédnete též Hradní vrch (479m) se zříceninou středověké pevnosti. Minete upravený pramen U potůčku, malou loveckou chatu Hubertka a pokračujete ke známému pomníku Lišky Bystroušky, který 20.6. 1959 zhotovil sochař K. Vávra u příležitosti prvního uvedení této opery v hukvaldském přírodním divadle. Pár metrů od pomníku visí na stromě ukazatel Liška Bystrouška (375m). Prochází tudy červený turistický okruh od oborní brány (0,3km) na hrad (1,2km) a také zde objevíte panel Naučné stezky Hradní vrch, kde se dočtete o Leoši Janáčkovi, místním rodákovi a autorovi opery Liška Bystrouška. „Leoš Janáček, hudební skladatel, který svým významem přesahuje hranice států i kontinentů a dnes ho zná celý kulturní svět, se narodil 3.7. 1854 ve zdejší škole jako deváté ze 13 dětí chudého hukvaldského kantora. Od dětství se s hudbou setkával, jeho dědeček i otec hudbu vyučovali, matka hrála na kytaru a varhany. Na přímluvu Pavla Křížkovského v 11 letech odešel do klášterní hudební školy na Starém Brně. Tam vystudoval a stal se učitelem, ale pokračoval dále ve studiu hudby (v Praze, v Lipsku a ve Vídni). Byl jmenován ředitelem varhanické školy v Brně a organizoval hudební život svého okolí. Dlouho nemohl prorazit za brněnský okruh. Jeho hudba byla tak originální, že vzbuzovala odpor konzervativců (opera Její pastorkyňa čekala na provedení v Praze 12 let). Teprve na konci života se L. Janáček dočkal pochopení a ohlasu doma i v cizině, kde bylo jeho dílo přijímáno pro svou svéráznost a jadrnost jako ryzí výraz české hudebnosti. Na rodné Hukvaldy se poprvé vrátil až po 23 letech (1888), pak už je navštěvoval pravidelně. V roce 1921 si Janáček koupil od své švagrové domek v Podoboří, kde pobýval každoročně kratší či delší dobu a kde také strávil poslední dny svého života. Zemřel 12.8. 1928 v Ostravě. K rodnému kraji měl hluboký a vřelý vztah, hledal v něm inspiraci, sbíral lidové písně, ale také zde nacházel potřebný klid a odpočinek. Více je možno se dozvědět při návštěvě Památníku Leoše Janáčka, kde je instalována expozice o tomto géniovi české hudby. Památník je umístěn v domku č.p. 79 v Podoboří. Blízký přírodní amfiteátr, který je od roku 1955 dějištěm Janáčkova hudebního festivalu, má vynikající akustiku.“

Posledního 0,3km téměř rovného terénu zbývá k východu z obory, kde si o ní můžete přečíst různé věci na dalších informačních tabulích. Otevřete branku a ocitnete se na horním konci hukvaldského náměstí u umělecky zpracované kamenné oborní brány s litinovou mříží a výrazným arcibiskupským erbem. Ohradní zeď byla zbudována v letech 1730-1736. Při její stavbě byli zaměstnáni poddaní z okolních vsí, kterým tak bylo umožněno získat v chudých letech aspoň nejnutnější obživu. Dodnes je tato zeď z větší části zachována a na místech, kde podlehla působení času, je nahrazena dřevěným či drátěným plotem.

U brány stojí rozcestník Hukvaldy, oborní brána (365m). Začíná tu zmiňovaný červený okruh přes Hradní vrch dlouhý 2km a zelená jde kolem Janáčkova domu (0,3km) na 2,8km vzdálenou Zadní Babí horu. Po žluté jste ušli celkem 10km, k poslednímu ukazateli zbývá po žluto-zelených značkách 0,2km. Nachází se ve spodní části náměstí. Těch 200m ovšem není tak snadné proběhnout. Stojíte-li zády k oborní bráně, uvidíte současně 3-4 místní zajímavosti. Nalevo za kostelem se nachází Informační centrum, dříve škola, která stojí na základech rodného domu Leoše Janáčka. V jejím štítu visí pamětní deska.

Štíhlý barokní kostel sv. Maxmiliána se začal stavět v roce 1759, ale dokončen byl až o desetiletí později za biskupa Maxmiliána hraběte z Hamiltonu. Vysvěcen byl patrně ve svátek svého patrona 12.10. 1769. Jeho vybudování souviselo s přenesením správy panství ze starého kamenného hradu do nového moderního zámečku naproti kostelu. Kardinál Somerau-Beck dal kostel nádherně vyzdobit, a to např. obrazem na hlavním oltáři od malíře Kuppenweissera. Za známého milovníka Beskyd, kardinála Fürstenberka, byla slohově upravena hlavní kostelní věž a arcibiskup Kohn provedl důkladnou opravu chóru a varhan. Kostel má jednoduchou jednolodní strukturu s vysokou průčelní věží, jež je zakončena bání s lucernou.

Přímo naproti kostelu je situována jednoposchoďová budova zámečku Hukvaldy. Ta byla postavena v roce 1760 a zprvu sloužila pro potřeby vrchnostenské kanceláře, správy panství, která sem byla přenesena po zhoubném požáru hradu, kde do té doby sídlila, a také zde bydlel hukvaldský hejtman. V přízemí uprostřed se nacházela chodba, vpravo 4 klenuté a vlevo 3 obytné místnosti, kuchyň a komora. Vespod byste našli 2 klenuté sklepy a v prvním poschodí chodbu s 8 pokoji. Veškerá okna byla zamřížovaná. Na zadní straně nádvoří vlevo stála prádelna, vpravo vozová kolna, drůbežník, chlévy pro prasata, skleník a zeleninová zahrádka. V zámeček či letohrádek byl objekt přestavěn olomouckým arcibiskupem Bedřichem knížetem z Fürstenberku mezi lety 1854-1855 tak, že byl stržen sousední dům a zámeček tím pádem osamostatněn a obehnán zahradou. Zámeček i kostel poté dostali do štítu Fürstenberkův erb. Stavba je z exteriéru jednoduchá, s prvky novogotiky, v interiéru je však velmi honosný. Má 16 obytných místností, vestibul a schodiště ozdobené četnými loveckými trofejemi kardinála Fürstenberka, visí zde obrazy pořízené kardinálem Skrbenským roku 1917 či velmi cenné křišťálové lustry, nicméně (zejména rokokový) nábytek a ostatní vybavení zůstalo jednoduché, vkusné. Z vestibulu v přízemí zámku se vstupovalo do pokoje centrálního ředitele, dále do pohostinky, kde byl nejcennější třešňový nábytek, pak chodbou do pokoje tajemníka a čekárnou se vyšlo zpět do vestibulu. V levé části byly 2 pokoje pro druhého tajemníka a pokoj pro služebné, na opačné straně stříbrnice. První poschodí bylo vyhrazeno pro pána zámku. Také zde byla čekárna, pokoj – dříve jídelna, pohostinka, pokoj zábavní, kde se nacházel skromný kulečník a mramorový krb s příslušným topícím náčiním. Odtud se vcházelo do domácí kaple. V oltáři ve zdi visel obraz Panny Marie Čenstochovské s letopočtem 1614. V dubové skříni tu byla uložena nádherná mešní roucha. Následoval pokoj kuřácký, pokoj přijímací, sloužící i jako jídelna, z níž se dalo vyjít na balkón. Dál se nacházela pracovna, ložnice a koupelna. Nalevo od boční chodby měl pokoj komorník. Před zámkem ze strany od zahrady býval bazén s vodotryskem (dnes torzo), v němž se přes léto chovali pstruzi. Zámek v Hukvaldech sloužil zejména jako lovecký letohrádek, který příležitostně obývali arcibiskupové Bedřich Egon Fürstenberg, Theodor Kohn, Lev Skrbenský či Leopold Prečan. V období 1.sv. války za arcibiskupa – kardinála Františka Bauera (1904-1915) byl hukvaldský zámeček zapůjčen rakouskému eráru za vojenskou nemocnici. Je jasné, že během i po válce byl objekt poškozen a mnohá výzdoba vzala za své. Když byl zámeček v roce 1948 přeměněn na školu, veškeré jeho zařízení bylo odvezeno do Kroměříže a některé lovecké trofeje z Hukvald dnes zdobí stěny loveckého sálu kroměřížského zámku. Ve 2.pol. 20.stol. sloužila budova rozličným účelům, povětšinou však chátrala a do oprav se neinvestovalo. Konečně v 90.letech 20.stol. získala zámeček nazpět církev, která provedla obnovu čelní fasády. Na zbylé opravy zámek teprve čeká. V současnosti je zámeček veřejnosti nepřístupný, dá se vstoupit pouze do zámeckého parku, který byl zřízen roku 1855 na místě dvorských pozemků zvaných „Za panskými kvartýry“. Jeho celková rozloha i se stavebními parcelami činila 3,5ha. Park byl upraven v anglickém stylu a udržován stálým zahradníkem se dvěma pomocnými silami.

Před dosažením cíle potkáte dvě kamenné sochy světců, patrona hasičů sv. Floriána a patrona mlynářů sv. Jana Nepomuckého. Pak už jen seběhnete k ukazateli Hukvaldy, nám. BUS (365m). Žlutá značka tu po zaokrouhlených 10km končí, stejně jako 3km dlouhá zelená od Zadní Babí hory. To modrá jde ještě 12,5km na Štramberk či 16km do Frýdku-Místku.

Obec Hukvaldy je existenčně spjatá se stejnojmenným hradem. Jeho počátky se datují k roku 1250, kdy majitel panství, hrabě Franko z Hückeswagenu, začal budovat své již třetí rodinné sídlo, potažmo obrannou pevnost proti cizím nájezdníkům. V písemnostech se s hradem prvně setkáváme v roce 1285. Pod kopcem přirozeně vznikla obec stejného jména, jež díky ochraně hradu dobře prosperovala a stala se brzy centrem celého panství. V roce 1354 se definitivními vlastníky panství stali olomoučtí biskupové, kteří na Hukvaldech rádi pobývali a dále hospodářství obce rozvíjeli. Hrad byl svými nájemci mnohokrát přestavován a zpevňován, odolal řadě vojenských útoků a obléhání. Stal se nejmohutnějším hradem na Moravě a nikdy nebyl dobyt. Jeho opuštění způsobil v roce 1738 fatální nedostatek vody a požár z 5.10. 1762, po němž se správa panství přesunula do zámečku pod hradem a hrad byl lidmi rozebrán. Obci zbyla hojně navštěvovaná ruina, kde se konávají četné kulturní akce. Kromě ní eviduje památkový ústav na kastastru obce dalších 11 objektů, zejména venkovské obytné domy, 2 kostely, větrný mlýn, pivovar, školu s pamětní deskou, zámek a památník obětem světových válek.