Svrčinovec (430m) – Staré Šance (630m) – Osada Dejovka (637m) – Hradisko Šance (595m) – Šance, škola, BUS (580m)

Tato zelená turistická trasa ze Slovenska do Česka je asi 6,3km dlouhá a mapuje dvě významná středověká vojenská opevnění, tzv. šance nad Jablunkovským průsmykem. Doprovázena krásnými výhledy na Kysuce vystoupává do svahu na první šance, pak projde hraniční osadou s výhledy do slovenského předhůří Beskyd a na české straně navštíví Velké Šance – hlavní opevnění. Odtud se otevírá výhled kruhový, a to jak na hraniční pásmo hor, tak i na Mosty u Jablunkova. Až na malé výjimky vede trasa po pevných cestách a je tím pádem vhodná nejen pro pěší, ale i pro cyklisty.

* * *

Na start trasy se z ČR nejsnáze dostanete vlakem přes Mosty u Jablunkova. Svrčinovec je první obcí za státní hranicí a má dvě železniční stanice. Dejte si proto pozor, abyste koupili lístek na Svrčinovec-zastávka a ne na tu druhou, protože byste museli přes Čadcu a je to zbytečné. Ačkoliv zelená značka začíná u toho druhého nádraží, lze k němu z první zastávky v pohodě za 7min. přejít po žluté turistické značce.

Svrčinovec leží v údolí řeky Čierňanky, která odděluje Jablunkovské mezihoří a Kysucké Beskydy. Jeho název pochází od slova svrčiny (smrčiny), jimiž byly okolní kopce hustě porostlé. Obec vznikla koncem 16.stol. kolonizací pastýři z Budatínského panství, roku 1635 byla osadou obce Krásno nad Kysucou a od roku 1658 je zmiňována jako samostatná ves. Svrčinovec od počátku ležel na významné křižovatce obchodních cest přes Jablunkovský průsmyk do Čech a na stezce z Čadce do Polska, kudy se vozila sůl. Významnými památkami jsou zde kostel Růžencové Panny Marie postavený během 2.sv. války a kaple Sedmibolestné Panny Marie v místní části Závršie.

První rozcestník Svrčinovec (430m) stojí u hlavního silničního tahu z Česka na Slovensko, na dohled od vlakového nádraží. Žlutá šipka ukazuje 30min. na Závršie, a pak také po zelené 1:20hod. na Polgruň a 1:55hod. k české chatě Studeničný. Vaše trasa vede napřed přes silnici a první fáze na Staré šance trvá 0:55hod. (cca 2,7km). Celková délka trasy jsou 2:00hod. (cca 6,3km).

Kráčíte úzkou asfaltkou podél kolejí mírně do kopce. Zprovoznění tratě do Bohumína v roce 1871 a tratě do Żywca v roce 1884 přispělo k rozvoji obce, část Svrčinovce na sever od kolejí byla nicméně dne 25.11. 1938 zabrána Polskem, které si na příhraničí brousilo zuby už dlouho. Ještě téhož dne vypálilo proti Polákům ve Svrčinovci československé vojsko. Boj trval celý den bez přestávky a měl za následek 2 mrtvé a několik zraněných. Území se však Slovákům podařilo vybojovat zpět až po víc než jednom roce od obsazení, kdy přes tuto oblast vkročila do Polska německá válečná vojska a po jeho kapitulaci se území přičlenilo ke Slovenskému štátu.

Po cca 500m se stoupání zvedne na střední a silnice se stáčí napravo, aby přešla železniční přejezd a ulicí mezi domy se vydala přímo proti svahu bezejmenného kopce (608m). Za posledním domem souvislé zástavby ze s asfaltky stává na dlouhou dobu panelačka. Ta, obklopena rozlehlými pastvinami, tečuje osadu Pod Grapami a v horní části zatáčí nalevo, jakoby k vrcholu kopce. Zároveň čím výše se nacházíte, tím lepší výhledy se naskýtají. Napravo se přes údolí potoka modeluje vedlejší bezejmenné rameno téže hory, na niž stoupáte, za zády v dolíku leží obec Svrčinovec a východní obzor panoramaticky pokrývají četné vrcholy Kysuckých Beskyd. Nejbližší masiv tvoří podkova vrcholů s úvodní trojicí bezejmenných, částečně vymýcených vršků (580-648m), k nimž přináleží výraznější Liesková (849m) a v druhé řadě zalesněný bezejmenný vrch (860m). V dálce za jimi uzříte Veľkou Raču (1236m). Nalevo od „podkovy“ se profilují nižší pohraniční vrcholky jako Pahorok (721m) a velké kopce na horizontu za nimi jsou již polský Beskid Śląski – Barania Góra (1220m), Skrzyczne (1257m) a Klimczok (1117m). Poté, co cesta nahoře zatočí, objeví se v popředí česká Skalka (932m), vysílač stojící v areálu Starých šancí a po levé ruce se ukáže slovenské předhůří Beskyd. Pokračuje i panorama Kysuc a slovenských Javorníků. Poblíž Veľké Rače se nachází téměř souvislé dvojvrší Hladké (972m) a Upratiská (948m), osamělý masiv s nejvyšším bodem beze jména (762m), Chotárny kopec (906m) s několika pobočními vrcholky jako Vrchkoniec (744m), Briava (820m) či Vojtov vrch (840m) a směrem k jihu to končí u lysého Jurošovského vrchu (627m) s vysílačem.

Po panelové cestě mírným stoupáním zdoláte vrcholovou loučku a následně houpavým terénem přes pruh lesa dospějete do sedla u prvních šancí. Cestou se omezeně ukazují některé kopce jako Košařiská (618m), nato v dáli polské hřebínky atp. Nejdřív potkáte dřevěný kříž bez uvedení roku výstavby, pár desítek metrů za ním potom zastřešené odpočívadlo a rozcestník Staré Šance (630m). Směrovky ukazují 0:45hod. zpátky do Svrčinovce, 0:25 vpřed na Dejovku či vpravo do lesa k zachovalým zbytkům vojenského opevnění z roku 1578. Široká vyježděná cesta tu míří trochu do kopce a válcuje terénní náznaky tzv. Starých šancí.

Příběh Starých šancí se začíná v roce 1526, kdy se Ludvík Jagellonský, král uherský a český, pokusil v bitvě u Moháče zastavit tureckou expanzi do Uher, utrpěl však zdrcující porážku a při útěku zemřel. Těšínské knížectví se tak reálně dostalo do stejného ohrožení, neboť Turci, vedení schopným sultánem Süleymanem, po dvou stoletích dobyvačných válek urputně postupovali z Balkánu přes Maďarsko až k hranicím dnešního Slovenska. Slezské stavy se proto v roce 1541 rozhodly podél slezsko-uherských hranic vybudovat pásmo obranných pevností, tzv. Jablunkovské šance, jež měly zároveň chránit i obchodní stezku přes Jablunkovský průsmyk. Všechny cesty v hraničních lesích byly zataraseny záseky, ponechaly se pouze hlavní koridory. Nejstarší zmínka o Starých šancích má datování 13.1. 1578 a psal ji těšínský kníže Václav III. Adam. Ten dal na místě staré strážnice u Mostů u Jablunkova vybudovat hlavní pevnost, tzv. Velké šance, menší předsunuté objekty se pak postupně budovaly v Bukovci, Hrčavě, Javořince, Čiernem a Svrčinovci. Staré šance ve Svrčinovci měly sloužit jako pozorovatelna. Zaujaly vrcholek nenápadného kopce v nejvyšším bodě Jablunkovského průsmyku. Celé byly tvořeny zemním tělesem bez známky zděných konstrukcí (ačkoliv ty nejsou vzhledem k množství kamení po obvodu lokality zcela vyloučené). Stavba byla orientována přesně ve směru sever – jih a tvarem se blížila čtverci o stranách přibližně 50x50m se dvěma čtyřúhelnými bastiony vystupujícími z obvodu jižní strany, kde tvořily tzv. kleště. Dle vyobrazení pevnosti na starých mapách lze právě mezi těmito bastiony očekávat vstup do šancí. Jižní strana je vůbec nejzachovalejší částí pevnosti, neboť se zde dochoval i příkop s pravidelným valem. Příkop se částečně táhne také podél západní strany, a to asi do její poloviny, ve zbylé části je porušen lesní cestou. Severozápadní nároží šancí je též dobře zachováno, stejně jako příkop kolem celé délky severní strany lokality. Val zde však na vnější straně splývá s terénem. Severovýchodní nároží je zachováno, ale příkop a val jsou dnes setřeny terénními úpravami. V jižní třetině východní strany vystupuje z půdorysu šancí trojúhelníkovitý výběžek, který nezapadá do pravidelného půdorysu pevnosti. Tento výběžek je částečně obehnán i příkopem, tato anomálie však nemusí být zaručeně původní, mohly ji způsobit pozdější terénní destrukce. Vnitřní plocha šancí je rovná. Obvod je na jižní straně lemován zachovalým korunním valem, stejně jako jižní části navazující západní a východní strany a částečně střed strany severní. Při severovýchodním nároží šancí byl před pár lety postaven radiotelekomunikační odražeč.

Staré šance ztratily svůj prvotní význam zřejmě po porážce Turků u Vídně v září 1683. Úsměvné je, že tato důležitá pevnost, která měla v pozdějších letech chránit Těšínsko též před nájezdy uherských vzbouřenců, se nyní nachází na území „nepřítele“ – myšleno Slovenska, jenž bylo součástí Uher (hranice však tehdy začínala až městem Čadca).

Od rozcestníku se panelová cesta rozbíhá trochu z kopce. Koruny stromů dávkují výhledy na hřeben Velkého Polomu (1067m), na sloupy vedení vysokého elektrického napětí pod osadou Dejovka, na vrchol tvaru mořské vlny Bahaňa (827m), z druhé strany na úpatí Košařiské (618m), na Studeničný (717m) a hlavně na výrazný oblý vrchol Girové (840m). Nohy vás po chvilce zanesou do travnatého sedla pod vrškem Dejůvka (634m), kde Svrčinovec dosahuje nejvyššího bodu svého katastru. Odtud se začnou pozvolna otevírat krásné výhledy do všech stran. Jako první vás do očí uhodí dolík mezi Skalkou (932m) a maličkou Zápovědí (640m), v němž se rozkládá obec Mosty u Jablunkova. Zvláště dobře patrný je silniční obchvat v úrovni železniční stanice Mosty u Jablunkova-zastávka, což je nejužší místo Jablunkovského průsmyku. Od Zápovědi vystoupává relativně kompaktní masiv přes nevýrazný Studeničný (717m) až k hlavici Girové (840m). Jejím úbočím se táhne česko-slovenská státní hranice, vymezená například vrškem Praženková (583m). Od té dále napravo vyčouhne poté konečně i celá Košařiská (618m). Za dobrého počasí se v dálce tyčí polské vrcholky, při pootočení k východu opět uvidíte Pahorok (721m), Tri kopce (824m) a konstrukci u Starých šancí na bezejmenném vrchu (608m). Mezitím se vylepšuje také jihozápadní panorama. Nejdřív vykoukne sousední Sagatka (672m) s drsně vykousaným lesním porostem, jejíž hřebenovka končí u podobně olysalého Jurošovského vrchu (627m) s vysílačem, za ním rozeznáte známé rozestavení Chotárného kopce (906m) s předvrcholy Vrchkoniec (744m) a Briava (820m) a ty podél obzoru pokračují pásmem Javorníků kolem Jakubovského vrchu (874m).

Na kraji lesa pod Dejůvkou se objevují česko-slovenské hraniční kameny. Prakticky po rovince nyní kopírujete státní hranici až do osady Dejovka. Hned u prvního domu narazíte na kamenný kříž s neodborně obnovovaným, těžko čitelným textem v polštině: „Pomnik postawioni w roku 1915. Reichenbach Georg rodzoni w r. 1834 w Mostach, jego žena Anna. Boh Zmari.“ Jde zřejmě o památník postavený polskými goroly, kteří v oblasti stále žijí. Osada Dejovka spadá pod město Čadca a je z ní pěkný výhled do podhůří Moravskoslezských Beskyd. Úplně vzadu trčí část zalesněného úpatí hraničního hřebene, blíže stojí Bahaňa (827m), ještě blíže vypelichaná Sagatka (627m) v celé své délce až po Jurošovský vrch (627m) a za ním opět hřbítek slovenských Javorníků.

V nejvyšším bodě osady potkáte odbočku do Dejůvky, české sestry Dejovky, načež stáčíte své kroky kolem výhledu na Velký Polom (1067m) mírně z kopce k rozcestníku Osada Dejovka (637m). Tady začíná žlutá turistická značka do Milošové (0:35hod.) a ta zelená pokračuje 1,5km k hradisku Šance (na ceduli je chybný údaj 2,5km). Nazpět do Svrčinovce byste šli 1:10hod. (cca 4,3km).

V tuto chvíli překročíte státní hranici České republiky a po asfaltové silničce zvolna scházíte do průseku s dráty vysokého napětí. Následuje krátký pohled na vršky Kostelky (962m) a Skalka (932m), mezi nimiž se blýská střecha turistické chaty Skalka. Krátce nato vyjdete z lesa v sedle s několika chalupami. Jedná se o Šance, místní část Mostů u Jablunkova. Ani zde nebyla příroda skoupá na výhledy. Za malou terénní vlnkou se zvedá kus horského hřebene od Skalky (932m) po Čerchlaný Beskyd (945m), více nalevo pak Bahaňa (827m) s výběžkem Sagatky i se Sagatkou (627m) samotnou. Přes rameno následně zříte Girovou (840m) se Studeničným (717m). Úzká asfaltka vystoupává napříč osadou, aby se nahoře napojila na klasickou silnici, po níž teď krátce pošlapete. Díky rozlehlým pastvinám okolo se shora naskýtá v podstatě kruhový výhled, a to zejména na jednolitý hřeben od úvodní zmiňované Skalky (932m) přes chatu Skalka pod Kostelkami (962m), plochý Čerchlaný Beskyd (945m), výrazný Velký Polom (1067m) s boční bezejmennou rozsochou (789m), po Burkův vrch (1032m) a Čuboňov (1014m). Na opačné straně silnice se pro změnu zmítají četné menší kopce jako Dejůvka (634m), Stankovo (792m), Tri kopce (824m), vzadu zoubek Oselného (855m), Kykula (845m) s Pahorkom (721m), vepředu Košařiská (618m), Praženková (583m), Půlgruň (615m) a za ním v dálce cosi polského.

Zatímco silnice pokračuje bokem bezejmenného vršku (607m), zelené značení se vydává doprava nahoru, kde po široké travnaté pěšině dojdete mírným stoupáním až na Velké šance, zvané též Jablunkovské šance. Na informační tabuli se o nich dočtete mnohé, stejně jako o průsmyku, který šance před pár staletími chránily. Jablunkovský průsmyk (550-605m) tvoří nejnižší body hřebenů Beskyd, proto byl odedávna místem nejsnadnějšího přechodu. Odnepaměti tudy proto vedla významná obchodní cesta, jíž se ve starověku říkalo jantarová. V římských dobách táhly průsmykem k severu ozbrojené římské legie i obchodní výpravy, přepravující své zboží na jih do Uherska. Jablunkovský průsmyk byl branou z Podunají a Pováží do Slezska a dál k Baltu. Ve středověku tudy procházela tzv. měděná stezka, jedna z nejvýznamnějších dopravních tepen střední Evropy, po níž se dopravovaly měděné rudy ze slovenských nalezišť do Vratislavi a dál na západ. První zmínka o jakémsi strážisku v těchto místech se datuje již k roku 1327. Později v roce 1447 nabyla ochrana hranic na důležitosti po zničení městečka Jablunkova během uherského vpádu. V roce 1447 zde přikazuje král Matyáš Korvín zbudovat pevnou tvrz, avšak její realizace započala až roku 1529. Teprve z důvodu napadání kraje tureckými výpravami po bitvě u Moháče dal těšínský kníže v roce 1578 zbudovat na místě stávajícího strážiska řádné kamenné hradby chráněné valy a hlubokými příkopy, tzv. Velké šance, jejichž hlavním úkolem bylo zajistit bezpečí Těšínska. Jako stálá posádka tu sídlila zemská milice, tzv. hajduci, což byl horský lid z okolních obcí. V době vzniku byly šance popisovány jako solidní budova obklopená palisádou s ostře zakončenými dřevy, valem a hlubokým příkopem. Po roce 1602 byly šance přebudovány a s ohledem na aktuální vojenskou situaci posíleny. Vedle této pevnosti byly postaveny i dvě menší pevnůstky v Bukovci a v Javořince. Během třicetileté války (1618-1648) opět zahrozilo Těšínsku nebezpečí, tentokrát ze strany protihabsburských nepřátel. Roku 1621 se objevuje první zpráva o budování (či spíše přestavbě) pevnosti Velké šance, jejíž posádku tvořili císařští žoldáci naverbovaní z italské Neapole. Ti se však chovali k místním obyvatelům natolik barbarsky, že museli být odvoláni a nahrazeni muži z okolních vesnic. Byli mezi nimi i mostečtí horalé, kteří, ač měli sloužit za žold, málokdy jej dostali a vydávali se proto na loupežné výpravy do okolí. V roce 1638 byly Velké šance téměř úplně zničeny při uherském vpádu. Těšínská kněžna Alžběta Lukrécie je ale nechala rychle obnovit, neboť hrozil útok švédských vojsk. Po třicetileté válce byla domácí posádka Velkých šancí nahrazena stálou posádkou císařských mušketýrů. V letech 1644-1645 dochází pravděpodobně ke vzniku opevnění Malé šance nad soutokem Čadečky a Čierňanky a k roku 1644 se v pramenech prvně objevuje menší opevnění na Hrčavě, které s mosteckými šancemi spojovaly opěrné linie zvané reduty. Další období výstavby vojenských opevnění spadá do 60.–80.let 17.stol. v reakci na opětovně hrozící turecké nebezpečí, k němuž se přidávalo ohrožení uherskými povstalci. Uherští povstalci, poddanské vzpoury, loupežné či zbojnické bandy ohrožovaly jižní slezskou hranici až do podepsání szatmárského míru v roce 1711. V roce 1663 došlo k důležité přestavbě šancí na barokní bastiónovou pevnost podle projektu císařského inženýra Johanna Eusebia Meyera. O této přestavbě vedené šancmistrem Janem Jakubem Sambsem byly vedeny přesné zápisy, proto dnes víme, že stavba trvala pouhých 97 dnů. Pracovalo na ní 75 dělníků, 11 tesařů, 7 formanů s povozy a 3 pokladači drnů. Na mzdy dělníků tehdy padlo 4724 zlatých rýnských a šancmistr Sambs přišel o levé oko, za nějž později žádal odškodnění. Stávající objekt měl tvar nepravidelného čtyřhranu, při přestavbě však získal svůj současný hvězdicový půdorys. Na stavbě bylo nuceno podílet se také místní obyvatelstvo. Po 4 dny vozili na vozech hlínu a kamení, měli nařízeno opatřit jednu fůru dubových kůlů nebo připravovat pletivo z kořenů stromů na palisády. Jen pro představu, obranné valy byly nasypány do tvaru čtverce velkého zhruba 30x30 metrů, následně byly opatřeny palisádami ze zašpičatělých kůlů, kolem se vyhloubil ochranný příkop a v takto chráněném prostoru stály dřevěné baráky pro posádku, pro velitele, maštal pro koně, sklad potravin, prachárna a dřevěná kaple, v níž se konaly bohoslužby nejen pro vojsko, ale později i pro obyvatele z blízké vsi. Po dokončení prací byly na Velké šance dodány zbraně pro posádku včetně 6 děl z Těšína, 200 kusů plněných ručních granátů, 130 krátkých pík, 60 mušket, velké železné vrtáky na výrobu španělských jezdců a další potřeby. Posádku tvořilo 100 mužů a tomu odpovídaly i zásoby potravin. V srpnu 1663 dorazilo na šance 5000 pecnů perníku uložených v sudech, 100 šeflů mouky (1 šefl je asi 76 litrů), 60 beček másla, 40 beček sýra, 50 polet slaniny (poleta je půlka zvířete), 15 šeflů hrachu, 5 centýřů soli (1 centýř je 56kg), 10 věder octa a 15 kusů hovězího dobytka.

V roce 1672 byly šance prohlášeny za zemskou pevnost a o 6 let později získaly stálou posádku, která krátce poté odrazila útok Imricha Thökölyho. Po bitvě u Vídně v roce 1683, kde byla turecká vojska rozdrcena, se vojenský význam šancí zmenšil. V 18.stol. došlo ke změně orientace obrany, kdy po zklidnění poměrů v Uhrách přestalo být vojenské ohrožení Slezska z jižního směru aktuální. Z let 1724-1729 pochází plán poslední významné přestavby Velkých šancí z pera francouzského maršála Sébastiena Le Prestre de Vaubana, který ovšem nebyl realizován úplně, nicméně tehdejší podoba šanci se zachovala až dodnes. Zároveň s touto přestavbou došlo pravděpodobně k vybudování několika komunikačních a předsunutých redut, obrana průsmyku se totiž začala soustředit na nebezpečí vpádu pruských oddílů ze severovýchodu. Během dvou slezských válek (1740-1742, 1744-1745) a sedmileté války (1756-1763), kdy habsburská monarchie definitivně ztratila většinu Slezska, byly Velké šance několikrát dočasně obsazeny pruskými oddíly, které převyšovaly své rakouské protivníky jak technikou, tak především železnou disciplínou. Jenže Prusové nezískali pevnost dobytím nýbrž lstí. V roce 1741 obsadili Jablunkov a místní ženy s dětmi použili při útoku jako živý štít. Posádka šancí nechtěla střílet do vlastních lidí, a tak se vzdala bez boje. Prusové pak pevnost pobořili. Jelikož se ale šance nacházely daleko od centra bojů, pruská armáda se tu nikdy dlouho nezdržela. Při návštěvě Slezska v roce 1765 zavítal na Velké šance budoucí císař Josef II. Prohlédl si celý obranný systém jablunkovského průsmyku, a jelikož shledal, že je po pruských válkách vážně poničený, zasadil se o jeho opravu (opevňovací práce a rozšiřování stávajících staveb). Práce byly dokončeny o 4 roky později. Na Velkých šancích se v ten čas usídlilo nejen vojenské velitelství, ale i poštovní úřad či správa polesí. V roce 1789 byla vedle Velkých šancí vybudována císařská silnice z Těšína do Uher. Poslední stavební aktivita na Jablunkovských šancích nakonec proběhla v letech 1808–1810. Z této doby pochází poslední přestavba Velkých šancí. Systém opevnění byl rozšířen do největšího rozsahu, ale vzhledem ke změněné geopolitické situaci jejich význam postupně upadal a roku 1848, kdy byly ještě naposledy opatřeny hlídkou, byly Velké šance, náležející pod správu olomouckého pevnostního velitelství, s konečnou platností vyřazeny jako zastaralý opevňovací systém. V roce 1890 je koupila obec Mosty u Jablunkova za 800 zlatých rýnských. Hradby byly lidmi pomalu rozebírány jako vhodný stavební materiál a také k poslední rekonstrukci kaple v roce 1889. Po rakousko-uherském vyrovnání sídlili na šancích strážci nové hranice a celníci. Po vybudování železnice z Ostravy do Žiliny byla odkloněna i původní císařská cesta a šance se octly mimo hlavní dopravní komunikace. V současnosti jsou chráněným územím a jsou v terénu stále dobře patrné. Zachovalo se torzo hlubokých obezděných vodních příkopů s valy, zbytky hradeb z původního opevnění, terénní náznaky bastionů i některých vojenských budov a místo bývalé pevnostní studny. Celkový počet opevnění postavených postupně na jižní a jihovýchodní hranici Slezska čítal 18 lokalit. Z těchto se podařilo terénně zachytit relikty 8 lokalit. Na základě terénního průzkumu s využitím současných a starých map se kromě těchto osmi podařilo dohledat a zaměřit ještě další 3 relikty opevnění, o kterých se doposud nevyskytovaly žádné anebo minimální informace.

Areál Velkých šancí se dá projít napříč po dlážděném chodníku, je tu ale i možnost obejít si jejich obrys po vyšlapané pěšině. Krom toho, že si prohlédnete plochý vnitřek, členité okraje a dokola se vinoucí příkop, můžete zkouknout také pěkné panorama okolních hor: již dříve popsaný hřeben Velkého Polomu (1067m), Bahaňu (827m) se Sagatkou (672m), Dejůvku (634m), profil průsmyku vedoucí spolu s hlavní silnicí a železnicí do Svrčinovce, Košařiskou (618m), část podkovy hor s Lieskovou (849m), masiv Girové (840m) s hrbolky Studeničného (717m) a Zápovědí (640m), Jablunkovský průsmyk s obcí Mosty u Jablunkova, dálniční obchvat i železniční tunel, který v moderní historii Československa sehrál nemalou roli. Přímo pod šancemi se navíc nachází pár laviček, kryté odpočívadlo a na stromě ukazatel Hradisko Šance (595m). Za sebou máte podle cedule 5,5km, do cíle zbývá posledního 0,5km.

Než Velké šance definitivně opustíte, přečtěte si ještě druhý info panel a zjistěte, jak středověké válčení ovlivnilo obyvatele žijící pod pevností. Kromě toho, že museli pomáhat při výstavbě a opravách šancí, vybranci v roli zemské policie hlídali hranici před pašeráky soli a tabáku, bránili místní horaly před slovenskými osadníky, kteří jim rádi zabírali pastviny a dohlíželi na dodržování zákazu stavět v pohraničí obydlí.

S výhledem do Jablunkovského průsmyku a nalevo na příhraniční hory budete od šancí zlehka klesat po šotolinové cestě, pak skočíte na asfalt a seběhnete k autobusové zastávce u kruhové kaple sv. Petra a Pavla z roku 1889, kde se ve svátek těchto patronů každoročně konává polní mše. Jen pár desítek metrů stranou tu stojí kamenný kříž z roku 1954 a nad ním se vypínají dva památné stromy zvané Lípy na Šancích. Lípy přímo souvisí s výše položenou pevností, neboť označují místo vojenského hřbitova z doby prusko-rakouských válek (polovina 18.stol.), kde jsou pohřbeni zabití pruští vojáci. Lípy jsou 26m vysoké a mají obvod kmene 450 a 410cm. Jejich mohutnost dala vzniknout dohadům, že by mohly být ještě starší a že by pod jejich kořeny mohli být pochováni už i Švédové zabití během třicetileté války (polovina 17.stol.). Státní ochrana se na ně vztahuje od 18.2. 1972.

Mírným klesáním podél silnice dosáhnete rozcestníku Šance, škola, BUS (580m). Pokud byste chtěli, je možné vrátit se do Dejovky po žlutě značené stezce přes Megoňky (0:30hod.) a přehradu v Milošové (1:00hod.), případně vystoupat po modré na Kostelky (4km) anebo sejít po modré k vlaku do Mostů (1km). Zelená šipka ukazuje zpět do Svrčinovce nepřesně 6,5km.

První zmínky o osídlení Mostů u Jablunkova pocházejí z 2.pol. 16.stol. v souvislosti s budováním Velkých šancí. Název Mosty pravděpodobně pochází od velkého množství mostů a můstků spojujících břehy potoků. Obyvatelstvo se od počátku živilo především pastevectvím a horským zemědělstvím, dnes je obec známá pro svá lyžařská střediska a umístění při státní hranici. Významnými památkami jsou tu fortifikace Velké šance, kostel sv. Hedviky (1768), kaple sv. Petra a Pavla na Šancích (1889), kaplička sv. Jana Křtitele na Bagnech (1911), mariánská skříňová kaplička u hlavní silnice, socha sv. Jana Nepomuckého u hlavní silnice, 8 křížů, několik památných stromů a 2 chráněná přírodní území.