Chlebovice, host., BUS (337m) – Palkovické hůrky (530m) – Palkovice, host., BUS (335m)

5,5km dlouhá žlutá trasa napříč Palkovickými hůrkami je vhodná pro všechny, co si chtějí někam vyrazit a nemají na to moc času. Dá se zdolat i na kole. Začnete v obci Chlebovice, kde mají historicky cenné fojtství a rozhlednu, načež se rychle dostanete na kopec s několika turistickými taháky, cestou dolů se pokocháte pěkným výhledem a zas můžete rychle zpátky ke svým povinnostem.

* * *

Chlebovice jsou od roku 1975 místní částí Frýdku-Místku a leží při samém úpatí Palkovických hůrek. O jejich založení se sice nedochovaly žádné dokumenty, ale odhaduje se, že k tomu došlo v 70.letech 12.stol. Iniciátorem byl patrně olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, průkopník kolonizace neobydlených částí Moravy, jenž hodlal výnosy z nové osady věnovat na vydržování čtyř jím založených kanovnických prebend. Nejstarší písemná zpráva o obci pochází z 6.11. 1320, kdy se zmiňuje v listině olomouckého biskupa Jindřicha Berky z Dubé a jistý Sybotan (Života) z Lichnova je zde pověřen obnovením osady, která byla tou dobou zničena následkem nepokojného stavu v zemi a neobydlena. Prodána byla jako svobodné fojtství v područí hukvaldského panství. Podoba tehdejšího názvu vsi Nemasklebe neboli Nemášchleby zřejmě vypovídá o posměšném pojmenování jejích obyvatel. V dalších písemných dokladech je už ale nazývána Leibenhau (1359), což jsou poněmčené fonetické Chlebovice, či Chlebowitz. První konkrétnější zprávy o obci se objevují v roce 1581, kdy měly 21 usedlostí. Mezi osadníky se vyskytují jména Mikuláš a Pavel Hladno, Jan Mikesků, Jura Hulla, Martin Nováků, Matěj Novák, Pavel Vylamů, Jiřík Sýkora, Václav Droběnka aj. Dne 18.9. 1620 byl v chlebovických lesích valašskými zbojníky zavražděn majitel frýdeckého panství Jan Bruntálský z Vrbna s celým svým doprovodem za to, že podporoval rekatolizaci a nemálo lidí vyhnal svým tvrdým vymáháním dávek. V roce 1676 měly Chlebovice 33 usedlostí, z toho 4 pusté. Zatímco tehdy ještě převažovaly selské usedlosti, o sto let později to už byly usedlosti chalupnické a podruzi, tj. nejméně majetné vrstvy obyvatel. Chlebovičtí se živili zemědělstvím a do konce 19.stol. těžili vápenec na pálení vápna. Škola vznikla koncem 18.stol. nebo začátkem 19.stol. Hned po obsazení nacistickým Německem byla v obci utvořena ilegální buňka KSČ, umístěna vysílačka, psány a rozmnožovány letáky. 31.7. 1942 provedlo Gestapo velkou zatýkací akci, při které uvěznili 37 občanů, z nichž 17 se již nevrátilo. Obec byla osvobozena 4.5. 1945. Nejvýznamnějšími památkami jsou budova fojtství (1750), kostel sv. Cyrila a Metoděje (1863,) památník obětem světových válek, boží muka a stará kaple u silnice vedoucí do Palkovic, u níž jsou podle pověsti pochováni ruští vojáci, kteří zemřeli v blízkém lazaretu na zranění z bitvy u Slavkova.

Žlutá turistická značka začíná na autobusové zastávce u frekventované silnice poblíž centra Chlebovic. Ukazatel Chlebovice, host., BUS (337m) předpovídá 3km stoupání k nejvyššímu bodu trasy a 5,5km do cíle v Palkovicích. První krátký úsek je rovinný a sleduje silnici č.648, dříve císařskou silnici Vídeň – Olomouc – Lvov, jež byla zbudována za Josefa II. v roce 1775. Do té doby se jezdilo z Místku do Příbora přes Staříč a Fryčovice.

Ze silnice zahnete do boční uličky Vodičná, pojmenované po potoku, jenž Chlebovicemi protéká. Následujících asi 600m budete středně či mírně stoupat a vzhlížet přitom na nejbližší bezejmenné výběžky zalesněných kopců. Poté se již ocitnete u nejvýznamnější kulturní památky obce, jíž je klasicky stavěná budova fojtství z roku 1750. Úřad fojta byl nejméně od konce 15.stol. v obci dědičný a prvním známým fojtem se stal v roce 1467 Velik Chlebovský. Už tehdy k fojtství příslušel i mlýn a krčma. Fojt mohl volně chytat ryby v potoce a v lesích lovit zvěř, kromě vysoké. Měl právo vlastnit svého řezníka, pekaře, kováře či ševce a z panských lesů mohl pro svou potřebu volně brát dřevo. Za to však bylo povinností fojta spravovat panský majetek v obci, vybírat poplatky a odnášet je na hukvaldský hrad. Fojt vykonával také úlohu soudce menších přestupků a z uložených pokut mu náležela celá jedna třetina. V roce 1581 je v Chlebovicích zmiňován jistý fojt Václav, roku 1664 Jan Morys a po jeho smrti se fojtovský úřad sňatkem dostal do rukou rodiny Žáčků. Někdy mezi lety 1739–1743 nechal fojt František Žáček vystavět objekt fojtství do podoby, jakou známe dnes. Tato stavební aktivita jej ale natolik zadlužila, že musel být celý jeho majetek dán do dražby. V roce 1743 se proto fojtem stává Jiří Strakoš ze Staříče. Na přelomu 18. a 19.stol. se zde vystřídalo ve funkci fojta několik jedinců, kteří však nebyli fojty dědičnými, ale jen jmenovanými vrchností. Až v roce 1815 se fojtství za 6000 zlatých dostává do rukou Františka Bujnocha. Ten v roce 1835 předává fojtství svému synovi. František Bujnoch ml. se díky své všeobecné oblíbenosti stává po zrušení fojtovského úřadu i prvním starostou obce. Po něm se dochovala památka v podobě zaknihovaného seznamu všech poddaných v letech 1838-1848. Posledním držitelem fojtství byl rod Lubojatských. Jejich potomci se ovšem přihlásili k německé národnosti, následkem čehož budova fojtství připadla po roce 1945 obci. Pozemky, přináležející k fojtství, byly rozparcelovány a velká část bývalých hospodářských objektů zbořena. Zanikl i menší rybníček před fojtstvím, který poháněl kolo fojtského mlýna (zachován jako zrekonstruovaný obytný dům bez vodního kola). Přestože se v užívání fojtské budovy pokračovalo, nikdo ji neopravoval a dům chátral. V 80.letech 20.stol. hrozila fojtství demolice, naštěstí se však roku 1987 dostala do rukou svazu včelařů, kteří ji zrekonstruovali. Objekt tvoří v jádru pozdně barokní přízemní dům na obdélníkovém půdoryse s mansardovou střechou s dvěma pološtíty. Symetricky k ose stavby je ve východním průčelí umístěna dvouosá patrová komora se zaoblenými rohy. Tu kryje polovalbová střecha s podlomenicí, jejíž hřeben dosahuje mírně nad lomení mansardové střechy budovy. Od přízemí je komora oddělena bohatě profilovanou korunní římsou, procházející kolem celého obvodu stavby. Asymetricky k ose východního průčelí je umístěn po několika schodech přístupný obdélný hlavní vstup v segmentem ukončené vpadlině se stlačeným obloukem v horní části. Na jižním štítě jsou namalovány zajímavé sluneční hodiny a symbol tzv. oka Božího. Krom horizontálního členění v podobě korunní římsy a kamenného soklu je fasáda pročleněna namalovanými pilastry. Interiéry fojtství jsou zaklenuty původní valenou klenbou s lunetami, plackovou klenbou se štukovým zrcadlem a monogramem IHS (zkratka Iesus Hominum Salvator – Ježíš lidstva spasitel), křížovou klenbou, valenou klenbou a valenou segmentovou klenbou. Vlevo od hlavního vstupu se nachází velká místnost s trámovým stropem. V domě se zachovaly též původní podlahy. Na jihovýchodní nároží fojtství navazuje krátký úsek zdi, což je fragment bývalé brány do zbořeného hospodářského areálu, který je nyní upravený na kapli v podobě niky v síle zdi. Památkově chráněný objekt nabízí v prostorách bývalé konírny již od roku 1995 Muzeum včelařství, v půdních prostorách je umístěno Muzeum Chlebovic a místnost, která dříve sloužila jako fojtská hospoda, je k dispozici k různým oslavám a hostinám. Budovu využívá místní včelařský klub pro své aktivity, probíhají zde kurzy, přednášky a výstavy. V části za domem uvidí návštěvníci na zahradě dvacítku úlů, jež jsou součástí expozice. Shlédnout můžete úly z 18.stol. i novější úly ve tvaru almárky či domečku, který byl dovezen z Polska. V Muzeu Chlebovic se dozvíte hodně z historie Chlebovic, o vzniku, době předválečné i jak si vedly v období války, o budově fojtství apod. Vše je podloženo nemalým množstvím fotografií a dochovanými předměty. Raritou v muzeu je originál protifašistických letáků. Sbírka obsahuje i zachované kříže, sošky, domácí potřeby a mapu Chlebovic z roku 1855. Mimochodem, i chov včel je ve starých zápisech o obci zmiňován, neboť se jim tu tenkrát ve zdravém prostředí mimořádně dařilo. Fojtství si můžete prohlédnout při návštěvě muzea. Otevírací doba je nepravidelná, určitě se předem telefonicky domluvte s průvodcem.

Pokud byste za fojtstvím přešli mostek přes potok, ocitli byste se nad kostelem sv. Cyrila a Metoděje, druhou nejvýznamnější památkou Chlebovic. Neobarokní katolický farní kostel s jednou lodí a ustoupeným presbyteriem tu stojí od roku 1863 a nese jméno věrozvěstů, jejichž tisíciletý příchod na Velkou Moravu se tehdy slavil. V roce 1947 byla vpravo od vchodu přistavěna ještě sakristiie a po obou stranách polygonální kaple. Samotný hlavní vchod tvoří věž s jehlancovou střechou a západní průčelí kostela je doplněno o nízkou předsíň. Ozdobou interiéru jsou dřevořezby na lavicích od řezbáře Mičulky. Za kostelem se nachází místní hřbitov s památníkem otce Bohuslava Uhlíře (z Lověšic), významného člena zdejšího protinacistického odporu, zabitého na samém sklonku války.

Až ke kostelu se lze dostat autobusem. Poté už úzkou asfaltkou mezi domy stoupáte středním tempem k lesu. Tam, kde se dvě paralelní ulice spojí v jednu a údolíčko sevřou kopce Ostružná (616m) a Kabátice (601m), odbočuje vpravo do svahu vychozená stezka mířící na blízkou rozhlednu Panorama řečenou též Kabátice. Ta stojí od roku 2002 v úbočí Kabátice nad místní sjezdovkou. Je 22m vysoká, kovová, se dvěmi zastřešenými vyhlídkovými plošinami a panoramatickými mapami. Pár desítek metrů pod rozhlednou se navíc tyčí vysoký kříž, odkud se také otevírá pěkný výhled na obec. Vyjdete-li si k rozhledně, shlédnete půlkruhové panorama Frýdecko-Místecka s dominantní přehradou Olešná. Větší část výhledu však zabírá okolo rostoucí les s průhledy na hřeben Ostružné (616m), Kubánkova (660m) a část Ondřejníka (964m).

Na horním konci Chlebovic je možno odbočit uličkou doprava mimo značku a po cca 300m dojít na dohledovou vzdálenost od památného tisu červeného. Tis v Chlebovicích, rostoucí na travnatém nádvoří soukromého domu č.251, má výšku 12m a 215cm v obvodu kmene. Památným stromem byl vyhlášen 30.10. 2004. Má rovný krátký kmen, větve dlouhé, obloukovitě vystoupavé a horní polovinu koruny prořídlou, mírně proschlou.

U posledního domu na periferi Chlebovic přechází žlutá značka z asfaltky na širokou vyježděnou lesní stezku a bez výhledů stoupá středním sklonem proti proudu potoka Vodičná, jenž hned zpočátku vytváří výrazné hluboké koryto. Fádní výšlap je po 730m přeťat zpevněnou úboční cestou. Jak napovídají pomístní směrovky, dalo by se po ní dojít na rozhlednu, což lidé často činí. Je to sice delší odbočka (1,3km), ale stojí za to. Zpátky byste se pak vrátili stejnou cestou. Nato překročite přemostěný potok a dotáhnete ještě 270m dlouhý úsek středního stoupání do sedla Palkovických hůrek. V poslední fázi již mezi stromy prosvítá výhled na Holý vrch (631m).

V nejvyšším bodě trasy se na rozlehlé louce pod Holým vrchem rozkládá horská osada Hůrky II. U malého parkoviště na rozcestí stojí kryté odpočívadlo s ukazatelem Palkovické hůrky (530m), kde se žlutá značka z Chlebovic (3km) do Palkovic (2,5km) kříží s modrou značkou z Frýdku-Místku (9,5km) do Hukvald (6,5km). Pokud byste po modré popošli výš do uličky mezi domy, narazíte na bílou výklenkovou kapli Panny Marie od původních obyvatel Hůrek. Tato k silnici otevřená sakrální stavba někdy z konce 19.stol. má stříšku z tašek a zamřížovaný výklenek se soškou Panny Marie. Vidět je i přes louku zdola z cesty.

Jak napovídá panel naučné stezky Hůrky č.15, nedaleko odtud se nachází druhý chráněný tis. Roste v háji za rekreačním střediskem a nese označení Tis u Kociána podle restaurace U Kociána, která stála na místě RS a roku 1979 vyhořela. „Jedná se o tis červený (Taxus baccata), kdysi běžnou součást podrostu smíšených lesů a dnes velkou vzácnost chráněnou zákonem (druh silně ohrožený). V dávných dobách se tisy vysazovaly u hradů, z jejich pružného a pevného dřeva se vyráběly kuše.“ Celý strom, vyjma červené dužiny okolo semene, je prudce jedovatý. Otravy tisem mohou být i smrtelné. Dříve se jedovatý extrakt z tisu používal k otrávení šípů a bodných zbraní a z pohárů z jedovatého dřeva pili odsouzenci. „Přes svou jedovatost je vyhledáván pasoucím se dobytkem a zvěří. Když se ještě v lesích pásl dobytek, pastevci tis vysekávali, aby předešli otravám. Intenzivní způsoby hospodaření v lesích vytlačily tis úplně. Hůřecký tis patří k největším exemplářům Palkovických hůrek – má obvod kmene 196cm a jeho výška je asi 12m. Tisy jsou pomalu rostoucí menší stromy nebo jen keře (k tomu, aby dorostly 10m, potřebují obvykle 100 i více let), a tak tyto rozměry znamenají poměrně vysoké stáří stromu. Když se podíváte směrem k rekreačnímu středisku, můžete v porostu vlevo spatřit korunu tohoto památného tisu.“ Památným stromem byl vyhlášen 7.12. 1995, nicméně péče o jeho bezprostřední okolí je nulová. Jedná se o nejvyšší ze 4 památných tisů, které na katastru Palkovic rostou. Dnes má výšku 13m a obvod kmene 197cm. Tis patří mezi nejcennější rostliny severní polokoule. Může se dožít přes 1000 let.

Druhá polovina turistické trasy má klesající charakter a vede lesem po silnici podél Pstružího potoka, jenž pramení pod Hůrkami a v Palkovicích se vlévá do říčky Olešná. Hned zpočátku se cesta odvážně kroutí dolů z kopce, načež přechází na střední klesání a po 1,5km se klesání zklidní až na mírné. Poté vyjde z lesa mezi rozlehlá pole a pastviny a nabídne nejlepší výhled celé trasy. Dole se jako rýha táhne zahloubené údolí Palkovského potoka s řadou schovaných domů, jež se z druhé strany zvedá do horocelku Myslíkovských hůrek. Ty tvoří pětice vršků Králova hora (556m), Kozlovická hora (612m), Babí hora (543m), Na Magoni (497m) a Skalní vrch (462m). Poslední jmenovaný se nachází přímo před vámi ve směru asfaltky a v jeho sousedství nalevo se objevuje Čupek (524m), na jehož vrcholku prosvítá ruina turistické chaty. Zpoza hůrek se dere silueta lysohorské Kyčery (906m) v páru s vrchlíkem Travného (1203m), opodál mocně vystupuje nejvyšší partie Lysé hory (1324m) s rozsochou Malchor (1219m) a nepříliš úspěšně se zpoza Babí hory pokouší vykouknout i olysalý Ondřejník (890m). Vpravo od Myslíkovských hůrek se shlukují vzdálené Veřovické vrchy s Velkým Javorníkem (918m) a nalevo, částečně zakryty řadou ovocných stromů, se míchají Hůra u Trojačky (433m) s dvojvrším Skalická Strážnice (438m) – Vrchy (435m) a s hřebenem Prašivá (843m) – Ropice (1083m). Za dobrého počasí lze zahlédnout i česko-polský masiv Slezských Beskyd. Při pohledu nazpět se nakonec z odstupu vyprofilují i právě zdolané Palkovické hůrky se svým sedlem a předvrcholem Bačův kopec (498m).

Klesání postupně opět nabírá na internzitě, až v doprovodu pasoucích se krav, hospodářského dvora, malého vinohradu a několika domů sejdete na hlavní silnici nad Palkovským potokem. Tady si udělejte čas udělat pár kroků doprava ke kapli Dobrého Pastýře na Horním Konci z 1.pol. 19.stol. Ta stojí na mírné vyvýšenině nad silnicí a dříve ji obrůstaly dvě letité lípy. Dříve její pozemek patřil ke gruntu. Původně byla zasvěcena sv. Duchu a v tento den se na gruntě slavívala pouť, při níž se pojídaly koláče s rebarborou. Kaple má obdélníkový půdorys, průčelní stranou je otočená k cestě. Stanová střecha se štíty je od spodní části oddělena profilovanou korunní římsou. Ta na zadní straně není. Střešní krytinu tvoří pálená taška. V čelní straně objektu se vyskytuje hluboká nika, kterou v horní části ukončuje půlkruhový oblouk se štukovou profilovanou šambránou. Uvnitř kaple jsou umístěny obrázky svatých a kříž. Niku uzavírá jednoduchá mříž.

Směrem doleva se podél silnice dostanete k autobusové zastávce, kde žlutá značka po 5,5km končí. Od cedule Palkovice, host., BUS (335m) už turistická značka nikam nepokračuje.

Palkovice vznikly v 1.pol. 14.stol. jako přímý majetek olomouckých biskupů a nejpozději roku 1437 byly integrální součástí hukvaldského panství. První písemná zmínka z pera císaře Zikmunda pochází z 25.2. 1437 a šlo o zástavní listinu. Je možné, že se obec dříve jmenovala jinak (např. Habrnovice) a byla dočasně opuštěna, neboť v době první zmínky již nějakou dobu existovala. Pojmenování bylo patrně odvozeno z osobního jména lokátora Čeňka Palky z Bravantic a vyvíjelo se od varianty z Palkovic (1534, 1568), Palkowicze (1581, 1676), Palkowitz (1672, 1718, 1751), Palkowitz a Palkowice (1846), Palkowitz a Palkovice (1872) až ke konečné podobě Palkovice (1881). Ves patřila mezi lesní lánové vsi se značným počtem selských statků, typickým pro vsi kolonizační. První zmínka o Myslíku pochází z listiny olomouckého biskupa Jana Očka z roku 1564 a vydává svědectví, že obec Mestlishow, za dřívějších pánů psáno Myslíkov, existovala již ve 14.stol. Lokační listina Palkovic se nedochovala, proto bylo olomouckým biskupem Stanislavem Thurzem v roce 1534 vydáno nové fojtské privilegium, jež zkopírovalo dosavadní stav. Fojt Martin měl právo držet svobodnou krčmu, mlýn, pilu, náležely mu 4 rybníčky a plná šestina poplatků. To je řadí jednoznačně do starší vrstvy fojtských privilegií. První konkrétnější údaje o obyvatelích pocházejí z konce 16.stol. Záznamy informují o palkovickém fojtu Pavlovi, který vlastnil pole, louky, rybníky, mlýn moučný a mlýn pilný, jednu poušť (vrchností mu puštěný kus pole), krčmu a fojtství. Palkovice měly krom fojta 4 sedláky s polnostmi o rozloze větší než 1 lán, 19 jednoláníků a několik menších hospodářství. Usedlých na obecní půdě bylo 5 a v urbáři jsou vedeni jako návesníci s malými kousky polí. Poddanské dávky, odváděné zpravidla na sv. Jiří (24.4.) a na sv. Václava (28.9.), sestávaly z peněžní renty, slepic a vajec. Myslíkovští museli robotovat na kozlovickém dvoře. V průběhu třicetileté války byly Palkovice několikrát dotčeny dobýváním hukvaldského hradu, neb tam bylo umístěno vojsko moravských stavů (1619). Po bitvě na Bílé hoře sice vojsko hrad opustilo, ale v říjnu 1621 došlo k novému vpádu a rabování. Roku 1623 prošlo Moravou polské vojsko lisovčíků bojujících za císaře, před jejichž krutostí a bezohledností prchali obyvatelé do lesů. V roce 1625 postihl panství vpád dánského generála Mansfelda, jež vypálilo množství vesnic a měst. Dle soupisu z roku 1636 byly Palkovice velkou obcí se 47 usedlostmi, z nichž bylo 25 selských, 10 zahradnických a 12 chalupnických. Na daních platily víc než Ostrava nebo Příbor a to kvůli poplatkům za nevykonávanou robotu. V lánovém rejstříku z roku 1656 se uvádí, že grunty měly množství kamenných míst, takže se víc hodí pro chov dobytka než k osívání. Už se také uvádí existence dvou kostelů. Polnosti v Myslíku jsou charakterizovány jako neúrodné, kyselé a kamenité. K roku 1660 stálo na Myslíku 20 usedlostí, z toho 14 sedláků. Po nájezdu Turků a Tatarů se v Palkovicích uvádí 56 usedlostí a na Myslíku 10. V půlce 17.stol. proběhly selské bouře kvůli přílišné robotní zátěži, další velká pak v roce 1695. V 1.pol. 18.stol. se postavení poddaných vylepšilo a na počet obyvatel se staly Palkovice největší obcí na hukvaldském panství. Zdánlivý klid narušovaly jen zprávy o zbojnících, zejména o družině Ondráše Fucimana z Janovic. Lidé se živili řemesly (kovář, krejčí, tesař, zedník). Pěstovala se pšenice, žito, oves, brambory, ječmen, jetel, zelí, jablka, švestky a hrušky. Jedlo se zelí, mléko, máslo či sýr. V Myslíku se několik rodin živilo výrobou březových košťat a žebřů do ostravských železáren a šachet. Domy byly většinou ze dřeva, jen výjimečně z kamene a cihel. V letech 1845-1846 zasáhla kraj neúroda, hlad a následné šíření infekčních chorob. Množily se žádosti o vystěhování z důvodu nouze. Někteří obyvatelé Myslíku se vystěhovali do Ameriky. Posledním fojtem v Palkovicích k roku 1848 byl Filip Zlý, jehož rod spravoval fojtství téměř 100 let. Fojt Jan Zlý dal postavit v letech 1785-1790 zděné fojtství a v roce 1793 mlýn na řece Olešná. Roku 1927 byla obec elektrifikována. Roku 1970 byla vybudována sjezdovka se zasněžováním a umělým osvětlením, roku 1984 byl postaven vlek na Myslíku. Palkovice a Myslík byly sloučeny 1.1. 1980. V obci se nachází kostel sv. Jana Křtitele (1631), kaple sv. Mauritia (1851) na místě zbořeného druhého kostela, kaple Sedmibolestné Panny Marie (1859) na Myslíku, několik dalších menších kapliček, křížů, poutní místo Myslíkovské Lurdy a několik památných stromů, zejména tisů.