Lhotská (835m) – Kladnatá, sedlo (850m) – Kudlačena, hřeben (723m) – Horní Bečva, hot., BUS (527m) – Horní Bečva, rozc. (545m) – Horní Bečva, přehr. hráz (570m)

Tato trasa nemá větší ambice, než vás povodit po bývalých a současných horských osadách, poukázat na pozůstatky zašlých časů a z centrálních hor vás přivést do odpočinkové zóny kolem vodní nádrže na Horní Bečvě. Nemnohé výhledy se tedy soustřeďují především tímto směrem. Větší část cesty vede po lesních cestách, které jsou s opatrností sjízdné i pro horská kola. Celková délka túry činí 6,5km.

* * *

Lhotská je již neexistující osada, která se ještě po roce 1950 rozprostírala kolem dnešního rozcestí Lhotská (835m). Přesně na něm, v místě štěrkem vysypané točny, stávalo malé hospodářství, v úbočí napravo od žluté turistické stezky na Samčanku (6,5km) leželo políčko, kolem zeleně značené silničky na Mezivodí (4,5km) se táhla a dodnes táhne alej asi osmnácti kaštanů, jež navazovala na horní hranici lesa a v opačném směru po zelené na Podolánky (5km) rostly nízké smrčky, neboť zde mnoha rameny pramení bystrá říčka Čeladenka. Dnes je vysokými smrky porostlé všechno okolo, pravděpodobně z důvodu hospodářského využítí lesa – těžby, která v okolí probíhá už od prvního osídlení. Víme kupříkladu, že se odtud bralo dřevo do malých železáren na Horní Čeladné (1678-1920) a ve Frýdlantě n.O. (1618-1900). K jejich přepravě plavením byly využívány jak Čeladenka, tak potok Lučovec, na němž dodnes stojí klauz jako důkaz této historie.

Horská louka pokračovala širokou mýtinou podél dnešní zpevněné stezky směrem na východ, kde se opět rozšiřovala a mezi pastvinami tam stály další domy. Současná žlutá značka, vedoucí lesním koridorem 0,5km k významnému rozcestí Kladnatá, kopíruje původní cestu k těmto domům a její sklon je víceméně rovinnatý. Všímejte si však odlišností ve stromové skladbě. Kromě řady kaštanů se na Lhotské objevuje jeden vysoký jeřáb se zašedlou kůrou porostlou mechem, jenž kdysi stával „za chalupou“. O nějakých 100m dál se pro změnu zas nezapře bývalá prameništní louka pozůstatkem rostlinné skladby. V letní sezóně tu totiž možná objevíte chráněný prstnatec Fuchsův pravý z čeledi vstavačovitých (orchidaceae). Prstnatců existuje asi 75 druhů, z nichž jich v ČR roste jen 12. Mají kopinaté listy, u některých druhů jsou tyto listy skvrnité. Květy mají malé, nahuštěné na stonku a dosahují růžových až červených odstínů. Výjimkou jsou bílé formy. Prstnatcům vyhovují vlhká stanoviště jako bažiny, vřesoviště, podmáčené louky a obecně plochy, kde je málo stromů a dostatečně tam svítí slunce. Někdy rostou i ve světlých lesích (což smrčina na Lhotské rozhodně není). Prstnatec Fuchsův pravý byl dříve rozšířen poměrně hodně po celé ČR s výjimkou nejsušších a nejteplejších oblastí, nyní roste jen roztroušeně a převážně ve vyšších polohách, stále však zůstává po prstnatci májovém druhým nejrozšířenějším druhem rodu. V Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR je řazen mezi vzácnější druhy vyžadující pozornost, zákonem je chráněn v kategorii druhů ohrožených.

Že se nacházíte na podmáčeném stanovišti, to vám bude jasné hned, když podle žlutých šipek odbočíte asi po 200m ze zpevněné cesty doleva na lesní pěšinu. Ta je viditelně deformováná každou lidskou stopou, ať už botou nebo pneumatikou kola. Kaluže a bláto – tak vypadá zbytek úseku před ukazatelem Kladnatá, sedlo (850m). Přibližně 70m před cedulí si ale všimněte nalevo od pěšiny dalších dvou stromů s šedou kůrou porostlou mechem. V jejich úrovni totiž stávaly ty dříve jmenované dva domky, z nichž zub času nezanechal již vůbec nic.

Rozcestí Kladnatá má také svou historii. Stávalo uprostřed horské louky v sedle mezi vrchem Kladnatá (918m) a bezejmenným (927m), mezi nimiž vedla stezka, dnes značená červenou barvou. Tu v tomto bodě křížila obyčejná, do trávy vyšlapaná pěšina z Lhotské Louky na níže položenou osadu Kladnatá. Teď si to lze ovšem těžko představit, když je všude kolem vysoký smrkový les, ale vězte, že smrky rostou rychle! Na okolní osady Hlavatou je to odtud 3,5km daleko, na Martiňák 4km a na Pustevny 12,5km. Mimochodem, červená hřebenovka tvoří nejen hranici Zlínského a Moravskoslezského kraje, ale také významné evropské rozvodí Atlantik – Černé moře.

Vy musíte přes rozcestí pokračovat rovně 2,5km na Kudlačenu. Pěšina je široká, šotolinová a její směr jasně vymezuje volný pruh mezi lesem nalevo a lesem napravo. Na místě dalšího zničeného obytného domu si lesní dělníci postavili maringotku, aby měli „blíž do práce“. Jinak je tato lokalita brána spíš jako prameniště potoka Dížená. Vyježděná stezka mírně klesá, místy je vysypaná hrubým štěrkem, nejspíš aby se auta lesáků nebořila do bláta. Vlhkost horních toků potůčků totiž vytvarovala na stezce četné mělké prohloubeniny, kde se o to více drží po dešti voda. Podobně tomu bylo i před cca 60 lety, byť stezka vedla po horské louce a jen samotná prameniště obrůstaly stromy. Fragmentovitě tyto původní dřeviny zůstaly kolem vody dodnes. Poznáte je velice snadno tím, že to zkrátka nejsou smrky.

V jistou chvíli se v lese asi 10m napravo od turistické stezky vynoří malá kamenná mohyla s pamětní deskou a textem: „Na tomto místě padli v boji s fašisty 17.11. 1944 sovětští partyzáni Ing. kap. R A Syrotin Artějemovič Zachar, Pavel Kudelja – člen desantu, Griška a další. Kamila Tkáčová byla zatčena 17.11. 1944, zahynula ve vězení.“ K čemu je dobré vědět, co se tu kdy stalo? Třeba proto, že se ve dnech 16.-22.11. 1944 odehrál na masivu Radhošťském hřbetu rozsáhlý zátah německých vojenských sil proti partyzánům. Přes Beskydy hojně prchali lidé do bezpečnějších zemí, ale také sem ze Slovenska prosakovaly vojenské oddíly, které se snažily destabilizovat německý týl. Místní lidé jim hojně pomáhali (ubytování, strava, oblečení, informace), což však mnohdy zaplatili životem. Operace Tetřev, jak tuto „největší českou naháněčku“ Němci nazvali, přišla krátce před koncem 2.sv. války, kdy už muselo být okupačním vojskům jasné, že prohrají a prováděli proto nejkrutější odvetné akce. Operace měla za úkol zlikvidovat všechny partyzány, kteří v Moravskoslezských Beskydech působili. Šlo hlavně o tyto 3 formace: české parašutisty ze skupiny Wolfram, jenž se těsně před utáhnutím smyčky schovali u rodiny jednoho svého člena, kde akci bezpečně přežili, druhou byl zpravodajský oddíl vedený kapitánem Rudé armády Adamem Jevsejeničem Niščemenkem, který se usadil na Samčance a před zahájením operace se přesunul zpátky na Slovensko, no a tou třetí, největší a nejvýznamnější skupinou byla 1.československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, které velel por. Ján Ušiak a kpt. Rudé armády Dajan Bajanovič Murzin. Brigádu tvořili českoslovenští a sovětští výsadkáři doplnění místními obyvateli a uprchlými sovětskými zajatci. Pro svou různorodou strukturu byla tato skupina zároveň nejvíce zasáhlá zrádci a nejčastěji se střetávala s Němci, proto si od ní předchozí dvě skupiny držely raději odstup. Zničit se je však stále nedařilo. Dohled nad Operací Tetřev převzal samotný K.H. Frank, druhý nejmocnější muž v Protektokrátu, který měl tou dobou na svědomí už mnoho obyvatel Valašska a také vypálení obcí Lidice a Ležáky. Operace byla naplánována jako operace kotlová, tzn. že byl horský masiv rozdělen na 9 dílů, jež měly být postupně pročesávány. Samotnou uzávěru měly provádět armádní jednotky, prohledávání prostoru potom jednotky policejní. Povolána byla zvláštní komanda SS o síle asi 320 mužů a 39 psovodů, plus asi 700 členů stíhacích oddílů policie, plus 3 roty všeobecných jednotek SS a jedna divize Wehrmachtu čítající asi 12 tisíc mužů. Ján Ušiak, velitel brigády Jana Žižky, v té době už nežil a kapitán Murzin měl prostřelenou nohu. Jeho oddíl se o akci dozvěděl od místních obyvatel, rozptýlil se do menších skupin a částečně přesunul do Hostýnských vrchů. Policejní oddíly, sužované sněhovou vánicí, každý den pročesaly 2 sektory. V oblasti bylo vyhlášeno stanné právo se zákazem vycházení mezi 16:00 až 6:30 a chůzí mimo vyznačené trasy. Za porušení těchto zákazů mohlo následovat zastřelení. K prvnímu střetu Wehrmachtu s partyzány došlo dne 17.11. právě na tomto místě pod Lhotskou Loukou. Na půdě domku Tkáčových byla ukryta skupina 18 partyzánů kapitána Zachara Sirotina, která se přemísťovala ze Vsetínska na Čertův mlýn za partyzánským štábem. Při prohlídce domu došlo k přestřelce. 5 partyzánů padlo, 1 byl zajat a ostatním se podařilo uniknout. Němci ztratili 6 mužů. Domek byl vypálen (možná si všimnete, že pod pomníkem je zem jakoby vybetonovaná – jde o pozůstatek domu Tkáčových) a majitelka domu Kamila Tkáčová byla i se 2 dětma odvedena do vězení, kde později zemřela. Její manžel byl za pomoc partyzánům zatčen už dříve a v té době se nacházel v koncentračním táboře. Druhá srážka přišla o 2 dny později nad Prostřední Bečvou. V době zákazu vycházení tam byl zastřelen cestář Jindřich Frňka, protože prý vyběhl ven pro svého opozdilého syna. Byl jedinou civilní obětí akce Tetřev. Naposledy 20.11. byli nad školou v Bacově zastřeleni partyzáni Ludvík Wasserbauer a Václav Mašek, plus na samotě Cípková spáchal František Haša sebevraždu v obklíčení a 2 osoby tam byly zatčeny. Celkem bylo během akce zastřeleno 8 partyzánů a 4 zajati, německé jednotky ztratily 8 mužů, zraněni byli 4. Z civilního obyvatelstva byl zastřelen 1 člověk a 1 zraněn. Zatčeno bylo asi 13-40 civilistů, vesměs se jednalo o osoby podezřelé ze spolupráce s partyzány či osoby uprchlé z pracovního nasazení v Říši. Výsledek velkoakce nebyl nakonec úměrný její rozsáhlosti. Z prohledávané oblasti sice partyzáni zmizeli, zato se jich dost objevilo v sousedních lokalitách a jejich protifašistická činnost ještě zesílila.

Od památníku klesá stezka středně z kopce. Dřív to bylo krajem lesa a dole na louce stávaly 2 domky, dnešních dnů se však dožil jen jeden z nich a dostali byste se k němu po vyježděné lesní cestě z malé křižovatky, k níž po chvíli dojdete. Žlutě značená trasa přetíná příjezdovku a pokračuje lesem dolů, kde přes hvozd, tak typický pro okraj lesa, spatříte náletem zarůstající pastvinu. Brzy ale vyjdete na druhé, udržované. Na jejím spodním konci stojí dvě chaloupky – osada Kladnatá. Bez povšimnutí rozhodně nezůstane první výhled této trasy, směřovaný ke špičatému Šorstýnu (780m), na podobně tvarované Solisko (833m) a hřeben Vsetínských vrchů okolo Pálenice (848m), Kotlové (868m) či Jezerného (836m).

Travnatý chodníček se stáčí kolem osady doprava a vchází širokou pěšinou do lesa. Klesání je v průměru mírné, na podlouhlém hřbetu však musíte překonat dva terénní hrboly o výšce 738m a 726m. Od hřebene se po pravé straně otevírají dvě mýtiny, žádné významné výhledy ale neočekávejte. Z lesa vyjdete na bývalé horské louce v plytkém sedle pod protilehlou kótou (716m). Těch pár roubenek, co tu stojí, náleží k níže položené osadě Kudlačena, kde pramení několik přítoků potoka Dížená a na vlhkých stanovištích zde také rostou ony chráněné vstavače. Turistická značka prochází po travnatých pozemcích s malými horskými políčky. Zhruba uprostřed osady visí na stromě směrovka Kudlačena, hřeben (723m). Podle ní jste ušli 3km, 3,5km ještě zbývá k přehradě. Nejbližší zastávka ovšem přijde už po cca 2,5km. Nuže, rovinkou projděte osadu, a přitom okem jukněte na dřevěné vahadlové zařízení zdejší studny. To tradičně sloužilo k čerpání vody v rovinných a ojediněle i v horských oblastech Moravy a Slovenska. Takovým studním se říká též studna „na žeriav“ či studna „s vysokým rahnem“. Dodnes se s funkčními vahadly můžeme setkat v Rumunsku, Polsku, Maďarsku, na Balkáně a Turecku.

Z Kudlačeny klesá lepší zpevněná cesta možná i víc než středně dolů po zalesněném úbočí bezejmenné hory, a to až na již souvisle osídlenou periferii obce Horní Bečva. Dřív tu akorát nebývalo tolik domů a místo luk byla políčka, jinak to tu vypadá víceméně pořád stejně. Od horních chalup spatříte nalevo kopec Solisko (833m), jehož úbočí vyholila komerční touha po sjezdovém lyžování, za ním se schovávají prozatím nedotknuté Benešky (873m) a více nalevo členitý hrbol Polany (937m). Ve směru údolí, kam středním tempem klesá klikatá úzká asfaltka, se následně otevírá pohled na tři po sobě jdoucí nízké pahrbky (617m, 626m a 637m), za nimiž se tmavou linkou lesů rýsuje rozsocha hřebenové hory Kotlová s výběžky zvanými Jezerné (836m) a Kyvňačky (815m). Čím níže scházíte, tím lépe se odhalují i hory okolo vodní nádrže Horní Bečva, byť přehradu samotnou vidět nelze.

Přes místní část Opálený sestoupíte po silnici až k frekventovanému tahu na Slovensko (hraniční přechod Bumbálka). Dál je to už po rovině. Obejdete hotel Valaška a po širokém rameni silnice dojdete k autobusové zastávce. V jejím zátylku se nachází velká reliéfní mapa s poznámkami a rozcestník Horní Bečva, hot., BUS (527m). Počíná se u něj modrá turistická značka na Benešky (4km), prochází tudy zelená značka do sedla pod Kotlovou (4km) a dál na Prostřední Bečvu (9km) či v opačném směru na Martiňák (4km), Čertův mlýn (9,5km) a Pustevny (12,5km).

Údolí Rožnovské Bečvy začalo být osidlováno od 2.pol. 16.stol. Hlavní roli v tom hráli rožnovští měšťané a zámožní sedláci z okolních vsí, kteří tu zřizovali ujmiska a paseky, na nichž později vznikaly trvale obydlené usedlosti. Osada Horní Bečva byla za obec prohlášena přibližně v roce 1650, ale již dlouho předtím zde obyvatelé tvořili s okolními osadami tzv. Velkou Bečvu. Nejstarší písemnou zmínku o obci byste našli v gruntovní knize Valašského Meziříčí z roku 1650. V roce 1676 měla Horní Bečva 103 domů s 1385 obyvateli, kteří se živili kácením a dovážením dřeva, sbíráním lesních plodů, výrobou šindelů, dřevěného nádobí a chovem ovcí. Duchovní správu získala obec roku 1792, kdy byl postaven kostel sv. Jana a Pavla a zřízena fara, v níž probíhalo školní vyučování. Víc než kulturními skvosty oplývá katastr obce přírodními památkami a ve svahu hory Vysoká navíc pramení významný valašský tok Rožnovská Bečva.

Proti jejímu proudu se vydejte pár kroků k hlavní silnici a opatrně ji přejděte (není tu přechod pro chodce). Nejdřív spatříte ukazatel pro cyklisty, poté ten pro turisty. Nese název Horní Bečva, rozc. (545m) a byl jen 0,5km vzdálen od toho předchozího. Zelená s modrou značkou od něj pokračují vzhůru na hřeben Vsetínských vrchů, zato žlutá to bere zostra vlevo do kopce s po asfaltce pak už rovinkou přichází k přehradní hrázi. Vedle další velké mapy tu visí cedule Horní Bečva, přehr. hráz (570m), kde 500m vzdálena od posledního rozcestníku končí žlutá turistická značka svou 6,5km dlouhou pouť.

Přehrada Horní Bečva se rozkládá při ústí potoka Sergač do Rožnovské Bečvy a kvůli její stavbě muselo být zbouráno několik usedlostí. Před zahájením vlastních prací se navíc musela přeložit místní komunikace, vedoucí po dně údolí, na pravý svah nad budoucí nádrž. Projekt zpracovala Stavební správa zemědělskotechnická v Prostřední Bečvě a ten byl po předložení dne 16.3. 1932 schválen Ministerstvem zemědělství. Vlastní výstavba přehrady pak byla započata v roce 1933 a ukončena v roce 1947. Zemní hráz je sypaná z místních materiálů, půdorysně v oblouku o poloměru 220m s návodní a střední částí hráze sypanou z tříděného hlinitého materiálu, který současně tvoří těsnění hráze. Na tuto tříděnou část ze vzdušné strany navazuje část z netříděného materiálu, ukončená kamennou patou. Kámen byl těžený v místních kamenolomech, kvalitnější se dovážel z údolí Kněhyně. Hlinitý materiál se těžil na řadě míst v prostoru budoucí nádrže. Opevnění návodní strany tvoří kamenná rovnanina a dlažba, opevnění vzdušné strany je provedeno odrnováním a osetím. Výpustné a odběrné zařízení umístil projektant do jednoho věžového objektu, v němž jsou dolní i horní strojovna a odtoková komora provozních uzávěrů. Věž je přístupná přes lávku z koruny hráze. Dovnitř byla umístěna i malá vodní elektrárna o výkonu cca 16kW, která využívá menší průtoky vody. Výpustě směřují do odtokové chodby pod tělesem hráze dlouhé 73m, jež vyúsťuje do uklidňovací nádrže pod hrází. Kromě hlavního účelu, jímž je ochrana před povodněmi, zajišťuje vodní dílo zachování minimálního průtoku v řece a má také významné rekreační využití. Přehrada Horní Bečva je druhou nádrží postavenou v povodí řeky Bečvy. Při plánování se původně počítalo, že bude jednou z přehrad zásobujících zamýšlený Dunajsko-oderský průplav vodou. Významným podnětem pro zahájení stavby však byly i ničivé povodně z počátku 20.stol.