Samčanka, BUS (520m) – Klepačka (600m) – Lhotská (835m)

Netradičně technicky řešená trasa nejzapadlejším koutem srdcové části českých Karpat je jako stvořená pro dobrodruhy. Není dlouhá, měří jen 6,5km a první třetina vás povede po asfaltu. Z civilizace však odejdete do partyzánských lesů, kde se v divokém horském terénu budete probojovávat kaňonem potoka zataraseným padlými stromy. Vřele doporučuji rodičům odrostlejších dětí, které potřebujete utahat a nevadí, že se ušpiní od bláta, zamokří a možná si i odřou koleno.

* * *

Podhorská ves Staré Hamry leží pod soutokem Bílé a Černé Ostravice a je údolní nádrží Šance rozdělena na slezskou a moravskou část. 86% jejího katastru zabírají lesy, většinou nepůvodní smrkové a je zde 6 chráněných území, což je nejvíc v celých Beskydech. Obec má 55 osad, ve kterých žije 570 obyvatel a stojí tu ještě původní roubené beskydské chalupy. Jméno dostala podle vodou poháněného železného hamru, který dal roku 1638 postavit hrabě Jiří Oppersdorf na území dnešní Ostravice. Vznik obce lze proto položit někdy do této doby, avšak první písemná zmínka pochází až z roku 1649. Po zbudování nových hamrů v Bašce pak tyto první dostaly přídomek „Staré“. V roce 1664 žilo na Hamrech 18 chalupníků, stál tu panský dům, dům pro hamerníky a 2 mlýny, na počátku 19.stol. již měla obec 100 domů a 551 obyvatel. Velký zásah do života obce přinesla výstavba přehrady Šance v letech 1964-1969, kdy došlo k zatopení celého centra, zrušena byla železnice z Ostravice do Bílé a polovina obyvatel se musela odstěhovat pryč, ať už kvůli zatopení rodného domu, nebo zhoršené dopravní dostupnosti. Nové funkční centrum Starých Hamer vyrostlo na Samčance. Jednotlivé budovy mají značně rozličný ráz a ani situování výstavby ve dvojité zatáčce frekventované silnice I. třídy není optimální. Do 70 let 20.stol. stály na Samčance pouze 4 budovy – správa polesí, hájenka, škola a domek pro lesní dělníky. Do roku 1979 zde stihl vyrůst obchod, restaurace, budova zdravotního střediska, kulturní dům, v jehož sále se až do roku 1993 promítalo kino, několik domů s bytovými jednotkami a rodinné domy. Dnes se v bývalém zdravotním středisku kromě obvodního a dětského lékaře nachází obecní úřad, pošta a prodejna se smíšeným zbožím. Z turistických zajímavostí jsou tu novodobá zvonička, pomník obětem 2.sv. války, starý hraniční kámen a litinový kříž z roku 1853.

Žlutá turistická značka začíná u kandelábru při autobusové zastávce, kde visí cedule rozcestníku Samčanka, BUS (520m). Jiné značky vedou 8km na Smrk nebo 3km na Javořinu. Je potřeba přeběhnout frekventovanou silnici a vydat se podél parkoviště do spodní části osady. Tam najdete mapu běžkařských tras a informační tabuli o historii obce, která je součástí naučné stezky Javořinka. Spatřit odtud můžete také cílovou rovinku jediné funkční sáňkařské dráhy na Moravě, jedné ze tří v ČR a jediné dřevěné. Přírodní sáňkařská dráha na Samčance byla vybudována v 50.letech 20.stol. jako druhá česká sáňkařská dráha (ta první ještědská z roku 1911, první svého druhu na světě, již není funkční) a členové oddílu na ní dodnes trénují, i když má už jen 2 klopené zatáčky. Většinou se využívá pro závody dětí a mládeže.

Úzká asfaltová komunikace vstupuje do koridoru lesa, naposledy se zespod zadívá k samčanským chalupám a už si to pádí mírně do kopce k jihozápadu do osady Lojkaščanka. Před ní se nachází druhý panel NS, který zmiňuje skautská tábořiště, ale také místní pověsti o basrmonech (vodnících) a lulkaních (bludičkách). „Vyprávění o lulkaních či halách je rozhodně největším specifikem lidové slovesnosti na Starých Hamrech. O těchto divoženkách se totiž nikde jinde nevypravuje. Zajímavé je i zjištění, že na moravské straně Starých Hamer se těmto divoženkám říkalo „lulkaně“, kdežto na slezské straně se používalo označení „haly“. Slovo hala souvisí se slovesem „halati“, což znamená blekotati. Slovo lulkaně odkazuje zase na jejich typický popěvek „lu lu lu lu lu“. Jejich vůdkyně se jmenovala Sadapeka. Podle lidové víry byly lulkaně dívky, které zemřely po ohláškách před svatbou. Po smrti se změnily v lesní ženy a mstily se mladým mužům za to, že jim nebylo dopřáno dožít se svatebního veselí. Bývaly oblečené v bílých šatech a vlasy jim splývaly až k chodidlům. Rády zpívaly, dokonce i náboženské písně, ale žádnou z nich nedokončily. Dokázaly se protáhnout až do výšky smrku nebo proklouznout klíčovou dírkou. Největší nebezpečí z jejich strany hrozilo dřevorubcům, osamoceným mužům v lese nebo těm, kteří se lulkaním posmívaly. V tom případě netrvalo dlouho a z dálky se začala ozývat celá stupnice jejich „lu lu lu lu lu“. Toho, kdo nestihl utéct, vzaly do kola mezi sebe a začaly s ním tancovat. Tančily s ním po trní, po skalách, po pařezech, až mu utancovaly nohy po kolena a ubožák klesl mrtev k zemi. Nejrozšířenější a nejznámější povídka o lulkaních, která se ve Starých Hamrech vyskytuje, vypráví o chytrých dřevorubcích. Ti obelstili lulkaně tím, že si lehli hlavami k sobě a přikryli si je kabáty. Lulkaně si potom nedovedly vysvětlit, co to je za tvory, který má jen ruce a nohy a hlavy nikde. Odešly proto a daly se do tance mezi sebou.“

Míjíte malé lesní posezení, vespod Lojkaščanky obdivujete velkou dřevěnou hájovnu (nebo co to je), přejdete most nad soutokem potoků Červík a Šustkula, načež nad silničním koridorem poprvé i naposledy zahlédnete mocnou horu Trojačka (987m). U křižovatky cest do osad stojí dřevěný kříž s Kristem a naučná stezka tu odbočuje vlevo na Němčanku. Tímto směrem můžete uvidět také úbočí hory Javořinka (832m). No a když potom dojdete až na nejzazší konec Lojkaščanky, spatříte při pohledu nazpět jednak Těšínočku (919m), jednak špičku Lysé hory (1323m) s vysílačem.

Poté již vstoupíte do sevřeného údolí mezi Klubovcem (838m) a bezejmenným (675m). Vlevo od silnice teče potůček Červík. Jako trek to zatím za moc nestálo. 2,5km mírného stoupání od Samčanky však na stromě visí ukazatel Klepačka (600m), která šipkami poukazuje na změnu směru trasy. 4km zbývají na Lhotskou, 4,5km na Kladnatou a 10,5km na Horní Bečvu k přehradě. Pod rozcestníkem vytváří Červík pěknou tůňku a osvěžující kaskády, kde můžete v chládku lesa načerpat síly k následujícímu výstupu.

Turistické značení se vydává po lesácké svážnici vlevo do břehu a širokou pěšinou stoupá středním sklonem vzrostlým smrkovým lesem po úbočí bezejmennného kopce (745m). Zanedlouho se po pravé straně znova objeví potok Červík, tekoucí v několik metrů hlubokém terénním zářezu. Postupně se ale rozdílná nadmořská výška vyrovnává, až do potoka můžete pohodlně ze stezky překročit. Lesní pěšina tady však v jednom okamžiku náhle mizí a vy jen koukáte, že žlutobílé stopy na stromech vás skutečně hodlají vést vodou. Splynutí turistického chodníku s korytem horské bystřiny je i na beskydské poměry unikátní a všechna čest místnímu značkaři, že si tohle troufnul zavést. Díky kamení v potoce se to dá celkem zvládnout. Obejít to ostatně stejně úplně nelze, a to vzhledem k soutěskovitému charakteru vysokých příkrých břehů. Začátkem jara nebo po vydatnějších lijácích to tu musí být vskutku zážitek hodný zkušeného dobrodruha.

Někdy se dá jít kousek suchou nohou po naplaveninách, jindy šlápnete do bláta, občas se zadaří objevit i uzoučký chodníček podél břehu a opláchnout se v křišťálově čistých tůňkách se štěrkovou plážičkou zalitou sluncem. Přes všechen ten marast je to nádhera. Čím výš se ale dostáváte, tím drsnější to je. Na horním toku už není tolik vody, zato je tu víc bahna, všelijaké bahenní rostlinstvo a stromy spadané do rokliny, které chtě nechtě musíte poctivě přelézt. A kdybyste náhodou mysleli, že když nevidíte značku, tak vám utekla někam na břeh, není to pravda. Značka totiž z koryta potoka odbočuje až za výraznější zákrutou a je to vyznačeno malovanou šipkou. Samozřejmě i ta vděčná pěšina z vody je nepřehlédnutelná. Středním stoupáním jdete pak po pěšině lesem, Červík necháváte za zády, přelezete jeden jeho zahloubený přítok a mírným stoupáním pak dojdete do horského sedla. Není sice nijak výrazné, porůstá ho les, ale můžete si tu prohlédnout prameniště Červíku, které je už i tady poměrně hluboko zařízlé. Vodní eroze je pro Beskydy typická, neboť mají flyšový (pískovce, slepence, jílovcové břidlice) podklad a měkké horniny se tak snadněji modelují.

V sedle se nacházíte nejblíže vrcholu „borůvkové hory“ Trojačka (987m), která je nejvyšším bodem vrchoviny mezi masivem Smrku (1276m) a údolím Bílé Ostravice, zvané Klokočovská vrchovina. Jde o oblast turisticky málo prozkoumanou s minimálním osídlením, které se soustřeďuje do několika horských osad. Konkrétně na Trojačce však nenajdete ani žádnou lesní samotu, pouze mrazový srub na vrcholu, kam vedou jen nesouvislé pěšinky a výhled odtud také není nijak významný. Není proto divu, že se v těchto nepřehledných horách dobře dařilo partyzánskému hnutí. V době okupace tu operovaly dokonce tři skupiny. První skupina jménem Wolfram byli parašutisti vyslaní z Anglie, jejichž úkolem bylo provádět sabotážní činnost na území Moravy, popřípadě Slovenska, likvidovat významné konfidenty a organizovat další partyzánské oddíly. Jako jediný z výsadků vyslaných z Londýna tak neměli plnit zpravodajské, nýbrž sabotážní úkoly, což byl ústupek vůči Sovětskému svazu a jeho požadavku po větší partyzánské činnosti na území Protektorátu. Exilové velení československé armády se totiž k této činnosti stavělo dost skepticky. Pro komunikaci s Londýnem byli vybavení radiostanicí s krycím názvem Olga. Výsadek tvořili kpt. Josef Otisk (33 let), rtn. Josef Bierský (24 let), rtn. Josef Černota (28 let), rtn. Vladimír Řezníček (25 let), radista rtn. Karel Svoboda (31 let) a četař Robert Matula (26 let). Během popůlnočního přeletu dne 14.9. 1944 přehlédl pilot Lysou horu a vysadil je omylem až poblíž osad Nytrová a Kotly v katastru Morávky, kde navíc někteří z nich při seskoku za silného větru ztratili svůj náklad. Bierský dopadl blízko stanoviště německé stráže, která po něm začala střílet. Palbu opětoval a úspěšně se stáhl. Svoboda svůj operační materiál včetně radiostanice pro jistotu zakopal a snažil se najít ostatní, byl však po 5 dnech bloudění zatčen četníky a předán Gestapu. Kromě polohy zahrabané vysílačky ale nic nevyzradil a válku prožil v koncentračním táboře Flossenbürg. Zbytek paraskupiny se sešel 24.9. na smluveném místě a navázal kontakty s místními pasekáři a dřevaři. Byly to rodiny Františka Myslikovjana a Františka Polacha ze samoty Lhotská, dále hajní Josef Faldyna z hájenky na Samorostlém, Karel Kurečka z Umučeného, Ladislav Kabilka a František Kubala z hájenky na Umučeném a další. Se skupinou spolupracoval i četník Josef Procházka ze stanice v Bílé či MUDr. Vašíček ze Starých Hamrů. Hajný Faldyna ubytoval Wolfram ve svém loveckém srubu na východním svahu Trojačky, kam chodili poslouchat zahraniční rozhlas. Skupina tak získala relativně bezpečný úkryt, což jí umožňovalo pravidelný styk s jejími spolupracovníky. Dosáhli částečného úspěchu v budování sítě informátorů, přechovávatelů a zásobovatelů, ale nemohli plnit své záškodnické poslání, neboť jim chybělo poztrácené vybavení. Druhou skupinou operující kolem Trojačky byla 1.československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, které velel por. Ján Ušiak (30 let) a kpt. Rudé armády Dajan Bajanovič Murzin (24 let). Šlo o vojenskou jednotku vedoucí partyzánský boj proti německým okupačním jednotkám v prostoru Podolánek. V srpnu 1944 byli vysazeni na území Slovenska, podíleli se tam na několika operacích, a pak byli velitelstvím vysláni na pomoc moravským odbojářům. Pokusy o přechody hranice z konce září však nebyly úspěšné. Po rozdělení na menší skupiny se přechod zdařil až v polovině října 1944. Vzápětí nato byl dne 14.10. tábor brigády na svahu Magury za dosud neobjasněných okolností napaden německým bombardérem, který se odklonil od letky směřující na Ostravu. Do tábora spadly 3 bomby, které sice nenadělaly škody, ale každé bombardované místo přicházeli zkoumat německé policejní orgány, proto se partyzáni rozhodli odejít a spojit se s Wolframem. Díky brigádě Jana Žižky se Wolframu podařilo konečně dne 16.10. zavolat Londýn kvůli dodání náhradního materiálu. Po dlouhé poradě velitelů bylo ujednáno, že Wolfram přenechá partyzánské brigádě srub na Trojačce a sám se přemístí do chaty hajného Kabilky na Samčance. Nedaleko Samčanky již v té době operovala třetí partyzánská skupina, tzv. 1.slovenský partyzánský odřad kpt. Bělavského. Ve skutečnosti se jednalo o zpravodajskou skupinu vedenou kpt. Rudé armády Adamem Jevsejeničem Niščimenkem. Tato skupina přišla za pomoci místního obyvatelstva ze Slovenska a našla úkryt v Kamenitém na Javořince. Kpt. Otisk se přes ně znova pokusil kontaktovat Londýn kvůli zaslání materiálu. Na 1.10. bylo sjednáno osobní setkání se zástupcem zahraniční pomoci na vrcholu Smrku. Na ni byl vyslán rtn. Bierský v doprovodu partyzána Stanislava Kotačky, avšak kvůli penězům Wolframu, jejichž část u sebe Bierský nosil, jej Kotačka zabil a okradl. Vrah tehdy ale odhalen nebyl. Mimochodem, Kotačka se mezi partyzány ukrýval, aby se vyhnul trestu za již dřívější loupeže, navzdory tomu byl stejně protektorátní policií lapen a svobodu získal až za příslib, že bude nastrčeným konfidentem Gestapa. Pozdější menší incidenty jako odhalení zrádců Jaroslava Mezla (udal lesníky, kteří pomáhali partyzánům) a Marie Riplové (tu partyzáni popravili) přiměly kpt. Otiska oddělit Wolfram od partyzánů a operovat dál samostatně. Vybral si pouze 5 mužů a 1 ženu – dle tvrzení Ušiaka ty nejlepší ze všech – jako doplnění svých řad a pomoc při očekávaném shozu materiálu. Netušili, že mezi vybranou šesticí je i vrah Bierského. Dne 22.10. přepadla v časných ranních hodinách německá komanda Ušiakův tábor na Trojačce. Za velkých ztrát se partyzánům podařilo z obklíčení uprchnout do tábora Wolframu na Samčance. Faldynův lesní srub však byl zcela zničen. Příslušníci Wolframu poskytli první pomoc raněným a okamžitě se odebrali za skupinou kpt. Niščimenka. Cíle obou skupin byly do značné míry totožné a mohly se vhodně doplňovat – sovětští zpravodajci disponovali dvěma radiostanicemi a působili jako skvěle organizovaná skupina, Wolfram zase vlastnil značnou finanční částku a řadu spolupracovníků. Obě skupiny odešly na jižní svah masivu Smrku, kde zamýšlely vybudovat svůj zimní tábor. Avšak již 3.11. německá komanda celou oblast obklíčila. Členům Wolframu a Niščimenkově skupině se bez ztráty na životech podařilo probojovat z obklíčeného kruhu, na místě však zůstala většina výbavy obou skupin, zásoby výbušnin, střeliva a nějaké zbraně. U svých spolupracovníků na samotě Lhotská se dozvěděli o chystané protipartyzánské akci Tetřev, které velel přímo K. H. Frank. Kpt. Otisk definitivně ztratil v partyzány důvěru, propustil je a s kpt. Niščimenkem se rozhodli, že se i oni raději rozejdou. Výsadkáři z Wolframu se odebrali do Kunčic p.O. k rodině rtn. Řezníčka, kde se 9.11. večer ukryli v prázdném holubníku. Gestapo prohledávalo Beskydy metr po metru až do konce listopadu. Dům Řezníčků byl těsně za kruhem, který svíral prohledávaný prostor. 50m od domku stála hlídka, která tento prostor uzavírala. Němečtí vojáci se dokonce chodili ohřívat k Řezníčkům do kuchyně, ale parašutisty neobjevili. Po ukončení akce Tetřev se celá skupina odebrala přes Nořičí horu, Radhošť, Rožnov a Vsetín do Líšně u Brna, kde ve stodole Otiskova bratra přečkali zimu. Začátkem května 1945 se skupina Wolfram spojila s postupující Rudou armádou a ukončila svou činnost. Ján Ušiak dopadl hůř. Ve středu 2.11. 1944 měl mít na Čertově mlýně sraz s velitelem Murzinem. Nevěděli, že v daném prostoru zrovna provádí obchůzku hlídka Einsatzkommanda Ruhsam z Holešova. Strhla se prudká přestřelka, při které Ušiak utrpěl průstřel obou předloktí a Murzin byl postřelen do nohy. Ušiak se ukryl v lese a až v podvečer se těžce zraněný doplížil do hostince pod Martiňákem, odkud byl v noci převezen do Horní Čeladné. Odpoledne druhého dne byl však jeho úkryt vypátrán, a protože poručík Ján Ušiak nehodlal padnout do rukou nepřítele, raději se sám zastřelil. Poblíž místa události tam u silnice najdete dnes jeho pamětní desku. Spolu s Ušiakem se v domě skrýval partyzán Jan Dvořák, který se Němcům vzdal a bez nátlaku udal všechny osoby zapojené do partyzánské činnosti. Josef Bierský byl původně pochován na místě, kde zemřel, po válce však byly jeho ostatky exhumovány a 30.9. 1945 pohřbeny za účasti jeho spolubojovníků do rodinného hrobu na Borové v Malenovicích. Na Smrku, v lokalitě, kde zemřel, je umístěna pamětní deska. Josef Otisk udělal kariéru u armády, v únoru 1948 z ní byl ale vyhozen a do důchodu pracoval jako zeměměřič. Zemřel 1.10. 1986 v Brně. Josef Černota povýšil, až do roku 1950 učil na vojenské škole boj z blízka, načež byl z armády taktéž vyhozen. Dostudoval, dvakrát se oženil a zemřel 26.7. 2001 v rodné Břeclavi. Vladimír Řezníček také udělal kariéru, vyučoval na vojenské škole taktiku, roku 1946 odtud ale odešel, oženil se a na sklonku života pracoval v Tatře Kopřivnice. Zemřel v rodných Kunčicích dne 10.1. 2001. Karel Svoboda byl v dubnu 1945 zachráněn z pochodu smrti, po propuštění z nemocnice se poprvé setkal se svým synem, opustil armádu a znova se oženil. Po roce 1948 se věnoval hydrometeorologii a až do své smrti v Praze 3.4. 1982 byl sledován StB. Robert Matula spolupracoval s armádou, učil vojáky bojovou zdatnost, v červnu 1946 odtud však odešel, byl souzen za kritiku komunistů a v roce 1948 raději prchnul za manželkou do Anglie, kde pracoval jako úředník. Roku 1958 se s rodinou odstěhoval do Kanady, kde 12.6. 2012 také zemřel.

Možná to byli právě Wolframovci, kdo v lese před 70 lety vytyčil budoucí turistickou stezku. Ta postupně svažuje od sedla nejdřív mírně, uhýbá nízkým větvím smrků, a pak se vydává úbočím středně dolů k dalšímu zahloubenému potoku jménem Lučovec (přesněji k jedné z jeho zdrojnic). Následuje zrychlený sestup do jeho koryta – voda mohla zahladit stopy, aby je němečtí psi nevyčmuchali. Tentokrát naštěstí není ten mokrý úsek tak dlouhý, odklon trasy vytváří po pár desítkách metrů novodobá lesnická svážnice, po níž z potoka vylezete, nicméně značka se od ní vzápětí odlučuje a vede o něco výš vyšlapaným vrstevnicovým chodníčkem. Znatelnější klesání nastává o chvilku později nad rozcestím Lhotská, kdy se najednou objevíte u zpevněné točny na cyklostezce provázené zelenou turistickou značkou. Ukazatel Lhotská (835m) pověšený na vzrostlém kaštanu říká, že můžete po žluté ještě pokračovat 6,5km na Horní Bečvu nebo se dát po zelené 4,5km na Mezivodí či 5km do Podolánek. Ápropo, v místě soudobé točny s malým ostrůvkem zeleně ukazuje mapa z roku 1950 menší hospodářství, z něhož se do dnešních dnů dochovalo pouze torzo stromořadí kolem asfaltky směrem na Mezivodí. Tam, kde se dříve rozprostíraly louky a políčka, se nyní tyčí smrkové lesy. Další dva domy stály na pastvinách o něco dál po žluté značce, ale ani ty už neexistují. Zdali šlo o domy Františka Myslikovjana a Františka Polacha, kteří byli udáni Gestapu a za pomoc partyzánům popraveni, se teď už těžko dozvíme.