Rožnov p. Radh. (378m) – Dolní Paseky (412m) – Bačův vrch, hřeben (700m) – Zadní Javorník, rozc. (810m) – Malý Javorník, rozc. (776m)

Před dávnými dobami se v rožnovských lázních léčilo zdravým vzduchem a procházkami. Teď máte možnost jednu takovou pěknou procházku absolvovat. Dlouhá bude 8,5km, výrazné stoupání je tam jen jedno krátké, dva výhledy a jinak čerstvý lesní vzduch. Trasu lze zdolat i na kole.

* * *

Město Rožnov pod Radhoštěm je poprvé zmiňováno 28.11. 1267 v listinném seznamu majetku či spíše poslední vůli svého zakladatele Bruna ze Schaumburku, olomouckého biskupa. Postaveno bylo doslova „na zelené louce“ na břehu Rožnovské Bečvy a až do začátku 19.stol. bylo celé dřevěné. K roku 1310 se datuje první zmínka o strážním hradu nad Rožnovem, který měl Moravu chránit před vpádem Uhrů, neboť tamní král Béla žil s Přemyslem Otakarem II. v nepřátelství a Rožnov byl tou dobou poslední osadou u hranic. Hrádek se postupně rozrůstal, jak měnil majitele, zánik mu však přinesl loupeživý rytíř Jan z Messenberka, kvůli němuž byl hrad roku 1539 na rozkaz císaře rozbořen. Roku 1548 získali panství Žerotínové a udrželi si ho až do 19.stol. Za jejich vlády došlo k rozvoji sklářství a tkalcovství a vtiskli se také do městského znaku v podobě černého lva. Tkaním plátna a mušelínu byl Rožnov známý v celé rakouské monarchii, věhlas si získal valašským vyšíváním, ale též existencí papírny (1687) a pivovaru (1712), jež fungují dodnes. V roce 1796 si zdejších příznivých klimatických poměrů všiml brněnský lékař Dr. Kročák a poslal sem první 4 neduživce s prsní chorobou. Překvapivě dobrý výsledek a narůstající počet hostů dal podnět ke vzniku klimatických lázní (1820). Zpočátku se léčilo žinčicí a terénními vycházkami, později také koupelemi a elektroléčbou. Tou dobou stály na náměstí první 4 nízké zděné domy, první větší jednoposchoďový dům byl vystavěn teprve roku 1839. Po 2.sv. válce nastává rozmach výstavby i průmyslu, což roku 1960 ukončilo provoz lázní a jejich obnova již není kvůli změně klimatu možná. Největším tahákem Rožnova je rozsáhlé Valašské muzeum v přírodě, na náměstí kostel Všech svatých (1752) a pomník T.G. Masaryka.

Přijedete-li do Rožnova vlakem či autobusem, musíte se na start této trasy přemístit asi 500m po žluté značce, která se podobá turistickému značení. Přejdete frekventovanou silnici z Rožnova do Valašského Meziříčí a kolem světelné křižovatky se dáte na most přes řeku Bečvu. Za ním již spatříte rozcestník Rožnov p. Radh. (378m). Po červenozelené značce byste se mohli vydat 1km skrz lázeňský park ke vstupu do muzea a dál tou či onou cestou cca 13km na vrchol Radhoště, nebo po druhé červené cípem náměstí 7,5km do Valašské Bystřice, případně po modré okolo pivovaru 14,5km na Bystřičku. Jiná ramena modré a zelené turistické značky se nyní vydávají společně na Dolní Paseky, ačkoliv je zvláštní, že stejnou cestu odměřují každá jinou délkou. Modrá udává 2,5km, zelená jen 2km. Skutečnosti se však více blíží údaj 2,5km.

Značení vás nabádá přejít silnici mimo přechod pro chodce a vrátit se na most přes širokou řeku Bečvu. Ta pramení v úbočí jediné tisícovky Vsetínských vrchů, hory Vysoká (1024m), a v tuto chvíli má za sebou už asi 23km dlouhou pouť. Její tok se po dalších 15km spojuje u Valašského Meziříčí s tokem Vsetínské Bečvy, načež se vlévá u Troubek do řeky Moravy, tvoří česko-slovenskou a částečně i slovensko-rakouskou hranici, pod Devínem se vlévá do Dunaje a významným místům se voda z Valašska nevyhýbá ani poté. Krátce vytyčuje slovensko-maďarskou hranici, protéká Budapeštěm, dotýká se chovatsko-srbské hranice, omývá Bělehrad, srbsko-rumunskou hranici, rumunsko-bulharskou hranici a obrovskou deltou ústí při rumunsko-ukrajinské hraniční čáře do Černého moře. Nad korytem Bečvy se vypínají dva zalesněné vrchy, menší Chlácholov (556m) a vzdálenější Kyčera (875m).

Vrátíte se na světelnou křižovatku a přejdete ji rovně. Poté již chodník mírně stoupá ulicí k severu a tečuje plot podniku Loana, jenž navázal na skvělou tradici rožnovského pletařství. Úsek kolem plotu je lépe obejít po chodníku na druhé straně silnice. Následně se značka vychyluje podél hlavní cesty do městské části Dolní Paseky a jde tudy rovně až k úpatí Veřovických vrchů. Potkáváte řadu starých dřevěnic, ale též firmu Unipar, předního světového výrobce interiérových a aromatických svíček. Chcete-li dárek, u vchodu tam mají podnikovou prodejnu. O něco dál po značce potkáte kříž z roku 1871 a vzápětí před mostem přes Veřmiřovský aneb Dolnopasecký potok tyčový rozcestník Dolní Paseky (412m). Modrá značka zůstává na asfaltu a pokračuje 5,5km na Kamenárku, kdežto zelená odbočuje doprava 2,5km na Bačův vrch.

Zpevněná cesta vypadá, jako by chtěla vlézt na soukromý pozemek, ovšem v příhodném místě uhýbá doprava úboční široká pěšina, která středně stoupá krajem lesa s omezeným výhledem na horní konec Dolních Pasek a protější kopec Úvěs (713m). Stoupání zmírňuje při vrcholu Chlacholůvek (521m), poblíž něhož, v sedle, je situována osada s několika dřevěnicemi. Značená stezka nyní postupuje po vyježděné polní cestě středně vzhůru a skrz prosekanou protější stráň dává spatřit na vrch Láz (546m) a drobné kopce v okolí Velké Lhoty u Valašského Meziříčí. Za poslední roubenkou narazíte na ohradník, což znamená, že vstupujete na horskou pastvinu. Zde se v drobném lesíku nalézá oblíbená Jahnova studánka vyzděná kamením a opatřená lavičkou. Přestože má i v létě vydatný průtok, patří pro svou polohu u pastviny mezi kvalitativně nejhorší prameny v okolí Rožnova a voda v ní se může pít jen po převaření. Na pamětní desce stojí letopočet 1938 a informace, že se studánka nazývá podle valašského spisovatele a básníka Metoděje Jahna (15.10. 1865 – 14.9. 1942), jenž byl unesen krásou beskydské přírody a životem na venkově. V civilním životě působil Metoděj Jahn jako rožnovský řídící učitel.

Pár desítek metrů za studánkou se značená trasa ubírá doleva na pastvinu, na níž rostou keře jalovce, tak typické pro valašské stráně. Jalovec obecný je keřovitá až stromovitá dřevina, která se stala na území České republiky pro úbytek přirozených stanovišť a brutální sběr jalovcových šištic velice vzácnou a je proto řazena mezi ohrožené druhy flóry, byť se na Valašsku tradičně ořezává pro účely velikonoční pomlázky. Plodem jalovce je kulatá modročerná bobulovitá šiška (semeno v dužnatém obalu) zvaná jalovčinka. Ta zraje 18 měsíců, má průměr 4-12mm a k rozptylu semene slouží ptáci, kteří jalovčinky pojídají a semena vylučují spolu s trusem. Člověk jalovčinky sbírá k použití v kuchyni. Syrové plody jsou příliš hořké, proto se obvykle suší a prodávají se jako koření k dochucení masa, omáček či nádivek, rozdrcené působí silně aromaticky. Větvičky jalovce se užívají k dochucení Ginu. Slovo „gin“ vlastně původně pochází z francouzského výrazu pro jalovcové bobule „genievre“, což je název pro Gin ve Francii. Tradiční slovenský alkoholický nápoj Borovička je také dochucený extraktem z plodů jalovce. Ve Finsku je jalovec pro změnu klíčovou součástí výroby Sahti, tradičního finského piva. V mnoha kulturách jsou již od starověku jalovčinky používány jako lék. Působí močopudně, prokrvují sliznici trávicího traktu, silně dezinfikují močové cesty, zlepšují trávení, působí proti nadýmání, křečím, revmatickým bolestem a ulehčují dýchání. Indiáni je konzumují jako bylinný lék na infekce močových cest. Západní kmeny zase mísily bobule s kořenem dřišťálu v bylinném čaji k léčebě cukrovky, původní obyvatelé Ameriky však používali rozdrcený jalovec, rozetřený na penisu nebo v pochvě před pohlavním stykem, také jako antikoncepci. Jalovec zesiluje účinek léků snižujících hladinu krevního cukru a močopudných léků, laboratorně byl prokázán účinek i proti viru oparu. Nesmí se ale aplikovat u pacientů s onemocněním ledvin, není vhodný pro těhotné a kojící ženy. Jalovčinky obsahují silice, jež mohou vyvolat slabé podráždění kůže. Příznaky otravy po zevním podání jsou pálení, zčervenání, zánět s puchýřky a otok. Při vnitřním předávkování je otrava provázena bolestmi v ledvinách, četným močením, moč se barví nachově (obsahuje bílkoviny a krev), zrychlenou srdeční frekvencí, zvýšením tlaku krve a někdy křečemi. Keř jalovce je příliš malý na použití v průmyslu jako dřevina, ve Skandinávii se však jalovcové dřevo používá pro výrobu kontejnerů pro skladování másla či sýrů nebo dřevěných nožů na máslo. Na Valašsku se v dřívějších dobách vyráběly z jalovce dýmky.

Značená turistická stezka počíná pod lesem opět více stoupat a v lese pak přichází série serpentin k rychlému nabrání nadmořské výšky, což se projevuje především na výhledech. Zprvu byly nad korunami stromů vidět jen neurčité vlnky Vsetínských vrchů, avšak brzy přicházíte k mýtině (za pár let nejspíš zaroste nově vysazenými smrky), odkud se ten výhled zdá opravdu krásný. Ve středu hřebene dominuje Vsacká Tanečnice (911m), vedle ní nalevo podlouhlé Leští (899m), výrazněji odlesněná oblast na hřebeni je horské sedlo Čarták pod vrcholem Soláň (860m), následuje Kotlová (868m) a ta oblinka nejvíce vlevo je pravděpodobně Polana (937m). Od Tanečnice doprava se již nenachází žádné výraznější body, možná až vzdálenější Lušovka (875m), za níž hřeben významně klesá. Vidět jsou spíše menší vrchy v popředí hřebene a hospodářsky využívané stráně nad Viganticemi. Mezi značenou stezkou a touto mýtinou se nachází nepřehlédnutelná, pásová, mechem obrostlá hromada kamení, tzv. suchá zídka, která v dřívějších dobách dozajista sloužila jako oplocení pozemku, možná dokonce jako oplocení nějaké zaniklé salaše. Ne nadarmo se této hoře přece říká Bačův vrch!

Přes jedinou špatně značenou křižovatku lesních cest, kde se musíte dát doleva nahoru, se serpentinami dostanete až do zátylku hory, kde máte možnost vylézt pár metrů bokem stezky na mírně svažitou horskou pastvinu s výhledem na zalesněnou Kamenárku (859m) a když popojedete ještě dál, zahlédnete též nejvyšší bod Veřovických vrchů, Velký Javorník (918m). Je snad polana na Bačově vrchu (724m) pozůstatek salašnického hospodaření starých Valachů? Možné to rozhodně je. Pastevectví je jedním z nejstarších lidských povolání a bača (rumunský výraz pro vrchního pastýře) byl pastevcem ovcí. Ovce nebyly jeho, fungoval pouze jako jejich sezónní hospodář. Před jarní valašskou hromadou, kterou svolávali rožnovští valašští vojvodové vždy na hutiský šenk, byla sloužena mše za ochranu salaší, zapisovaly se počty ovcí a ty byly rozděleny na určené salaše. Výhon ovcí na salaš, tzv. redyk (z rumunského výrazu pro stěhování), se konal obyčejně začátkem května nebo po první květnové neděli. Vyhánění provázely starobylé obřady, kdy je vrchař (nájemce horské pastviny) obehnal 3x kolem košárů čili ohrad, odříkávaje modlitby, pak je požehnal křížem a 3x před ovce plivnul, aby byly chráněny před uřknutím a nástrahami čarodějnic. Nato se hnaly ovce hromadně na salaš, kde započalo vlastní hospodářství. Na salaši se zřídila nejprve koliba či kurlok, což jsou výrazy pro pastýřské obydlí, a košár, na větších salaších též chlév, totiž jednoduchá střecha na kůlech, kde ovce nocovaly za deštivého počasí. Koliba byla jednoduchá dřevěná bouda bez komína, sbitá do čtverce o ploše 4-6 metrů čtverečních. Zde bača zpracovával ovčí mléko na brynzu – ovčí sýr nebo žinčicu – ovčí syrováku, vařil na ohništi zvaném vatra a přespával na lavce nebo na zemi podestlané listím a chvojím. Podél strany koliby, která přiléhá k horské stráni, bývala vykopána stružka pro odvod dešťové vody. Někde bývala vzadu za obydlím zbudována ještě i kůlna na suché chrastí a u vchodu nátoň, tj. sukovité poleno ke štípání haluzí. Do roku 1896 bývalo na Rožnovsku 20 i více salaší. Salaš vedl bača, jemu podřízení byli tzv. „valaši“ a „hoňák“. Bača býval obvykle ženatý muž, jemuž náležela správa hospodářství, značil si, kolik ovcí mu dal který míšaník, tj. majitel ovcí, hodně času trávil v kolibě, dojil ovce, zpracovával brynzu, sháněl dříví na oheň apod. Valachem býval svobodný chasník, jenž pásl ovce a pomáhal bačovi s dojením či upravováním brynzy a hoňákem býval chlapec, který pásl a naháněl ovce k dojení, případně chodil do dědiny na nákupy.

Teď už mírnější hřebenová cesta pokračuje pohodově, avšak bez výhledů, k ukazateli Bačův vrch, hřeben (700m) pověšenému na stromě. Nyní vás čeká 3,5km pohodové chůze na Zadní Javorník. Mírné stoupání završuje mýtinka na bezejmenném návrší, u něhož se nalézá malá mohyla se jménem Květoslava Hladká, 31.5. 1997, KČT Uh. Hradiště. Stojí tu na památku turistky, kterou na tomto místě postihla srdeční slabost a ačkoliv její přátelé z Klubu českých turistů běželi hned pro lékařskou pomoc, zemřela.

Malé klesání a jinak v podstatě rovina vás povedou až pod Kyčeru (875m), kde stojí zastřešené odpočívadlo od Lesů ČR. Široká turistická stezka pak mírně stoupá zalesněným úbočím Kyčery do místa, kde se z ní odděluje úzká pěšina. Ta vás potáhne mírným stoupáním dál k hřebeni. Za celou cestu nejsou žádné výhledy. V bodě, kde opět konečně vstoupíte na trochu zpevněnější lesní cestu, je situován rozcestník Zadní Javorník, rozc. (810m), neboť k vaší zelené se zde připojuje značka modrá z Pinduly (3km) do Frenštátu p.R. (7km). Ta s vámi nyní půjde 0,5km nezajímavým vyježděným korytem k poslednímu ukazateli. Těsně před ním však ještě očekávejte výhled přes mýtinu. Spatříte dominantní Velký Javorník (918m), v údolí náznaky města Frenštátu a po okrajích nížiny lem Palkovických hůrek s nejvyšší horou Kubánkov (660m), Kozlovickou horu (612m) a část Ondřejníka (964m).

Poslední kousek cesty zbývá k dosažení významného rozcestí Veřovických vrchů, kde si můžete oddechnout na zastřešeném odpočívadle. Tady zelená stopa končí. Ukazatel Malý Javorník, rozc. (776m) odměřuje vzdálenost k turistické chatě Velký Javorník 1,5km po červené anebo 1km k prameni řeky Jičínky 1km, odkud můžete pokračovat po červené hřebenovce na Huštýn vzdálený 7km. Modrá vedlejší značka se spokojuje s vedením 3,5km na Pindulu a 6km do centra Frenštátu p.R.