Kozlovice, střed, BUS (372m) – Kozlovice, čerp. stan. (351m) – Kubánkov (625m)

Žlutá trasa o délce 5km vás povede z Kozlovic pod vrchol Kubánkova, odhalí vám část zdejší historie a nabídne atraktivní zastávky v pivovaru či mlýně. Narazíte na pojítka mezi Kozlovicemi a Hukvaldy, navštívíte poutní místo Myslíkovské Lurdy, stanete na vyhlídce nad Myslíkem či v klidných horských osadách Palkovických hůrek. Trasa se dá zdolat i na horském kole.

* * *

Kozlovice jsou jednou z nejstarších obcí v okolí. Lokátorem, který dostal za úkol zorganizovat vytvoření nové vsi, byl patrně jistý Pozman, od něhož pramení starší název obce, Pozmansdorf. Pozman však nedokázal úmluvu s hukvaldskou vrchností splnit, proto musel osazení vsi dokončit lokátor Sidemann, jenž zde odměnou získal dědičný rychtářský (fojtský) úřad. Darovací listina zmiňuje Pozmansdorf k datu 8.9. 1294. Později se ves přejmenovává na Coslowicz, Cozlovic či Kozlowice podle původního názvu říčky Ondřejnice, jenž zněl Coswezt – kose vedená, křivá. K užívání vsi patřilo klučení do té doby hlubokých lesů, pálení dřeva v milířích, osídlování vyklučených prostor, jejich přeměna na zemědělskou půdu nebo pastviny pro ovce a tím zvyšování užitkové hodnoty obce. V období valašské kolonizace je zdokumentován příchod Valachů a jejich mísení s místními pasekáři. Osídlování vyklučených horských oblastí přinášelo Valachům určitou volnost a vlastní samosprávu, avšak musel být zvolen zástupce, který by hájil jejich zájmy a zprostředkovával styk s vrchností. Sídlem tzv. valašských vojvodů se staly právě Kozlovice. O vojvodech se v Kozlovicích hovoří roku 1565, kdy je zmiňován Matyáš Krpec, roku 1581 se vojvodou stává Jiří Krpec a 1645 tu úřaduje Matěj Krpec. Posledním valašským vojvodou na hukvaldském panství byl Cyril Žáček, který zemřel v roce 1854. Za sídlo vojvodů sloužilo až do roku 1844 fojtství v centru obce. Od roku 2005 v něm soukromý majitel provozuje Valašský pivovar a restauraci, kde se čepuje domácí kvasnicové pivo, tmavý Kozlovický fojt a světlý Valašský vojvoda. Valašský vojvoda je také název místního folklórního souboru. V katastru Kozlovic se nachází několik starých dřevěnic, vodní mlýn ze 16.stol., kostel sv. Michaela a sv. Barbory (1733), socha Panny Marie Karmelské (1746) a víc než 50 malých sakrálních staveb.

V centru obce je situována autobusová zastávka, na níž visí cedule rozcestníku Kozlovice, střed, BUS (372m). Žluté směrovky ukazují doleva 7,5km do Kunčic pod Ondřejníkem a vpravo 1,5km k čerpací stanici. V dosahu se nalézá také kostel sv. Michaela a Barbory, který je národní kulturní památkou. Byl postaven v roce 1733 na základech starého dřevěného kostela, z něhož se dochoval pouze v předsíni ve výklenku zavěšený kamenný kříž s letopočtem 1439. Kostel byl zprvu v roce 1742 zasvěcen pouze archandělu Michaelovi, ale později v roce 1944 mu byla za spolupatronku přidána sv. Barbora, patronka havířů. Stavba je tvořena jednoduchou hlavní lodí s polygonálně zakončeným presbyteriem a štíhlou vstupní věží. Za zmínku stojí tzv. velký havířský lustr, který své patronce věnovali místní havíři a který byl později elektrifikován. Velkou cenností kostela je dřevěný intarzovaný oltář z 18.stol. Nad vstupními dveřmi s letopočtem 1851 (datum rekonstrukce) visí bohatý kamenný alianční erb zakladatele kostela, olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala hraběte ze Schrattenbachu. U kostela se rozkládá malý hřbitov se dvěma kaplemi a symbolickým hrobem kozlovických obětí 2.sv. války.

Ve směru turistické značky se hned u autobusové zastávky nachází areál starého fojtství, bývalé sídlo valašských vojvodů, správců obce a dohlížitelů nad valašskými salašemi v hukvaldském panství. Jde o přízemní obdélnou budovu s nenápadným vstupním rizalitem a mansardovou střechou. Areál doplňují dvě hospodářské budovy uzavírající spolu s hlavní budovou nevelký dvůr. Budova fojtství sloužila svého času též jako obecná škola a dnes v ní sídlí expozice věnovaná historii Kozlovic. Za areálem odbočí žlutá značka vlevo do boční ulice a sleduje tok říčky Ondřejnice. Ta pramení v severním svahu Ondřejníka v nadmořské výšce 755m, teče přes Hukvaldy a Brušperk do Odry a spolu s ní se vlévá do Baltského moře.

Asi 250m od počátku trasy stojí v břehu u cesty malá sakrální stavbička připomínající maják. Jedná se o švédskou mohylu, tedy boží muka, jež připomínají švédské vojáky, kteří zemřeli údajně při obléhání hradu Hukvaldy v 17.stol. Historické prameny však uvádí, že Švédové vlastně nikdy na hrad nezaútočili, byť v kraji kolem roku 1639 řádili. Hrad akorát neúspěšně 9 měsíců v roce 1626 obléhali Dánové, díky čemuž získaly Hukvaldy pověst nedobytné pevnosti.

U křížení silnic do Měrkovic a do Hukvald stojí ukazatel Kozlovice, čerp. stan. (351m). Nejen že udává směr žluté značky 3,5km na Kubánkov, ale vede tudy také zelená značka 2km na Hukvaldy a 12km do Příbora či 3,5km do Lhotky. Vy se musíte dát krajnicí podél silnice jakoby na Hukvaldy. Jen co přejdete cestu, narazíte na info panel Naučné stezky Janáčkův chodníček č.9, kde se píše, že v Kozlovicích sídlili valašští vojvodové z rodu Krpců a Žáčků, a to od roku 1565 až do roku 1764. „Podléhaly jim salaše nejen v Kozlovicích, Myslíku a Lhotce, ale až na Ondřejníku a v Zadních horách (Smrk, Kněhyně, Radhošť). V 2.pol. 18.stol. se začaly salaše rušit a louky zalesňovat, což souviselo s rozvíjejícím se železářským průmyslem. Pro hutě bylo třeba hodně dříví (pálení v milířích), a přestože se lid těmto změnám zpočátku bránil, salaše postupně zanikly.“ O cca 90m dál potkáte při cestě kamenný kříž, jenž je dokladem umu měrkovických kameníků. Měrkovice jsou součástí Kozlovic a byly založeny v roce 1789 hukvaldským purkrabím Měrkou. Na vrchu Kazničově se v lomech trhaly pískovcové bloky o délce až 20m, z nichž se vyráběly schody, koryta, mlýnské kameny nebo právě kříže. Místní měli ve zvyku stavět takové kamenné kříže jako poděkování za vyřešení rodinných problémů. Není proto divu, že je jich v Kozlovicích tolik. Kamenické řemeslo však počátkem 20.stol. upadlo.

Silnice na Hukvaldy je rovná, obklopená kopci Skalka (412m) a Bačův kopec (532m). Škoda jen, že tu není žádný chodník. Automobilový ruch pěší turistice zrovna dvakrát nesvědčí, a přitom po asfaltu půjdete asi 1,5km. Na čem může cestou spočinout vaše oko, je areál Na mlýně čili bývalý Šmířákův mlýn. Ten patřil ke čtyřem nejstarším mlýnův v Kozlovicích, které byly zapsány již v prvním dochovaném vrchnostenském urbáři z roku 1581. Větší i menší kozlovické mlýny fungovaly na vodní pohon. Jelikož však byl v obci často nedostatek vody, musela být voda zadržována v uměle vytvořených nádržkách či rybnících. K mlýnům pak byla voda přivedena uměle vytvořenými náhony. S mlynářem Františkem Šmířákem se osobně znal skladatel Leoš Janáček, jenž mlýn často navštěvoval a roku 1895 spolu s dalšími místními vyrazili oba pánové i na národopisnou výstavu československou v Praze, kde spolu se Vsetínem reprezentovali Valašsko, což byl na tehdejší dobu obrovský historický a obrozenecký počin. Šmířákův mlýn tvoří patrová budova na půdorysu písmene „L“ s roubeným patrem v jedné části při 250m dlouhém náhonu svedeném z říčky Ondřejnice. Mlýnský mechanismus byl poháněn jedním mlýnským kolem na tzv. horní vodu. Ve 2.pol. 20.stol však přestal mlýn plnit svou funkci a rychle upadal. Budovy zchátraly, mlýnské kolo se rozpadlo a náhon se zanesl. Nová historie mlýna se začala psát až koncem 90.let 20.stol., kdy jej i s přilehlými pozemky koupil podnikatel p. Šmíra, který realizoval jeho velkou opravu a vybudoval skanzen napodobenin malebných historických dřevěných staveb se sbírkami lidových řemeslných náčiní. Areálu dominuje opravený mlýn se zcela funkčním mlýnským kolem poháněným vodou z obnoveného mlýnského náhonu. Ve mlýně zřídil podnikatel stylovou restauraci. Při rekonstrukci byla postavena v objektu skanzenu kaplička sv. Floriána, ochránce proti ohni, jež byla slavnostně vysvěcena v květnu 2005 ostravsko-opavským biskupem Františkem Václavem z Lobkowicz, což byl mimochodem poslední český biskup šlechtického původu.

Značka vede od mlýna ještě kus po silnici, pomezím lučinaté nivy říčky Ondřejnice a zalesněným úpatím kopce Hradisko (507m). Z jednoho místa na chvíli spatříte zříceninu hradu Hukvaldy, krátce nato minete blíže neidentifikovatelnou bílo-zelenou kapličku a vzápětí konečně odbočíte na lesní cestu. Ze startu středním stoupáním obtočíte starý kamenolom, aby se pak vaše zpevněná stezka odvíjela konstantním mírnějším tempem po táhlém zalesněném úbočí a při hraně kopce zatočila vlevo. Výhledy se zde nenaskýtají žádné, jen na chvíli v zařezaném údolí po pravé ruce zahlédnete skrz průsek drobný Bačův potok. Nad vámi se přitom na nedohlédnutelném vrcholu Hradiska nachází terénní pozůstatky středověké fortifikace. S ohledem na terén a poměrně malou rozlohu – odhaduje se existence jednoho věžovitého stavení o půdorysu 6,5x7,5m a hradby s bránou – šlo pravděpodobně o předsunuté strážní stanoviště hlídající cestu k hradu Hukvaldy. Na mikroploše 50x50x30cm bylo objeveno kolem stovky nálezů, převážně keramických zlomků, dále 3 kusy kostí a jeden hřeb s příčnou T hlavicí. Tento soubor předmětů lze datovat do 14.stol., možná i do 15.stol., což je počáteční období existence Hukvald.

Zatímco si to nudně šlapete proti proudu potoka, můžete třeba popřemýšlet o spojení zdejšího kraje s osobností Leoše Janáčka. Tento hudební skladatel světového formátu se narodil 3.7. 1854 jako deváté ze 13 dětí hukvaldského učitele a je odborníky ceněn především pro nezvyklou melodiku vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Studoval v Brně, v Praze, Lipsku a Vídni, načež se vrátil zpět do Brna, kde se účastnil národně-osvobozeneckých aktivit. Mimo jiné založil v roce 1919 brněnskou konzervatoř. Záhy se oženil se svou 16-letou žákyní Zdeňkou Schulzovou a měl s ní dvě děti, které však po pár letech zemřely. Na počátku své skladatelské dráhy se inspiroval moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze převáděl do hudby. Janáček pravidelně navštěvoval starobylou hospodu U Harabiša v rodných Hukvaldech, kde viděl, slyšel a zapisoval valašské písně a tance, jež mu učarovaly a podle vzoru Dvořákových Slovanských tanců složil na jejich základě symfonickou skladbu Lašské tance. Prvního velkého ocenění se mu dostalo při brněnském uvedení opery Její pastorkyňa v roce 1904, pro níž se inspiroval v romantickém prostředí Šmířákova mlýna. Ve svých 72 letech nakonec složil svou asi nejslavnější skladbu, Glagolskou mši psanou ve staroslověnštině. Ačkoliv se jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba křesťanský charakter. V soukromém dopise se přiznal, že ji složil jako pomyslnou svatební mši pro sebe a o 37 let mladší Kamilu Stösslovou, svou múzu, přítelkyni a pozdní lásku, s níž se seznámil roku 1917 v lázních Luhačovice. Tam, v kostele Sv. rodiny, byla poprvé zahrána až v roce 2011 v rámci zahajovacího koncertu 20.ročníku festivalu Janáček a Luhačovice. Leoš Janáček zemřel náhle v ostravské nemocnici dne 12.8. 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu na Hukvaldech.

V úžině blíž k prameni Bačova potoka přechází stezka násep a pokračuje opačným svahem k chalupám pod vrškem Bačova kopce. Zpevněná cesta se změnila ve vyšlapaný chodníček, stoupající středně lesem. Navíc zde znova potkáváte panel NS Janáčkův chodníček, tentokráte s informací o výskytu rostlin a živočichů. Jen krátký odstavec pojednává o poutním místě Myslíkovské Lurdy. Za osadou k nim hledejte směrovku. Úzká pěšina klesá 200m šikmo dolů k potoku. Tam spatříte netradiční lesní či spíše skalní kapli lurdského typu s pramenem. Stačí přeskočit potůček, vyšlapat pár kamenných schodů a jste u ní. Informační cedule odkazuje na rok 1946, kdy zde byla z podnětu faráře Stanislava Dubiny a nákladem Jana Bělunka vybudována v Mankově skále kaplička jako poděkování za záchranu jeho života při bombardování Ostravy během 2.sv. války. Kaplička byla vysvěcena 12.9. 1946. V květnu následujícího roku sem byly dodány sochy Panny Marie Lurdské a sv. Bernadetty a místu se začalo říkat Lurdy. Malá zvonička na vrcholu skály byla postavena v roce 1948 a v květnu se zde každoročně konaly bohoslužby. Ačkoliv byly za totality zakázány, konaly se navzdory režimu dál a po roce 1989 byly oficiálně obnoveny. Mimochodem, Lurdy v původním významu jsou francouzské město při úpatí Pyrenejí, kde došlo roku 1858 ke zjevení Panny Marie mladé Bernadettě Soubirousové, načež se jeskyňka, v níž údajně ke zjevení došlo, stala jedním z nejposvátnějších katolických poutních míst světa a exhumované tělo Bernadetty je dodnes vystaveno v městečku Nevers.

Po návratu na žlutou značku ujdete ještě krátký úsek lesa, načež vyjdete na tzv. vyhlídce Myslík. Je to místo s půlkruhovým panorama, popisnou mapkou a lavičkou. Výhledu dominuje údolí Myslíku s kaplí Sedmibolestné Panny Marie z roku 1859, za níž se tyčí částečně zalesněná Králova hora (556m). Napravo od ní se rozpíná masiv Ondřejníka s nejvyšším, vpravo situovaným vrcholem Skalka (964m), centrální rozsochou Suché úbočí (864m) a vlevo orientovaným vrchem Ondřejník (890m), který autor panelu přejmenoval na Stolářku. Mezi Ondřejníkem a Královou horou lze nenápadně vysledovat také horní partii Lysé hory (1323m) s vysílačem. Napravo od Ondřejníka uvidíte ještě Kněhyni (1257m), Čertův mlýn (1206m) a Velkou Stolovou (1046m). Nalevo od Královy hory vystupuje hřebenovka Prašivé (843m) až po Lipí (902m), cípek Goduly (738m), vzadu na obzoru hřeben Velké Čantoryje (995m) zhruba od Jahodné (407m) po vrchol a kostel ve Skalici sevřený mezi oblými vrchy Vrchy (435m) a Skalická Strážnice (438m). Nakonec jsou tu Palkovice a výrazné vysoké silo v Bašce.

Široká zpevněná cesta pokračuje mírným stoupáním přes les do osady, na jejímž spodním konci pramení Bačův potok. I odtud se naskýtá pěkný pohled směrem na Královu horu. Zároveň se zde na turistický chodník napojuje asfaltka od kaple na Myslíku, která nyní spolu se žlutou značkou stoupá výrazně proti svahu bezejmenné rozsochy (576m) Kubánkova (660m). Znova se v trochu jiném úhlu otevírá pohled na Ondřejník, přes jehož výrazně hluboké sedlo můžete spatřit hřbet hory Smrk (1276m) a z radhošťského masivu to jsou dále Nořičí hora (1047m) a Radhošť (1129m) s vysílačem. Také pohled na Lysou horu se posunul, takže vykoukla celá rozsocha Malchoru (1219m) a za ní cosi jako vrcholek Travného (1203m). Od panelu NS č.12 můžete otočit hlavu i ve směru, odkud jste přišli, a tam uvidíte Bačův kopec (532m), Radhošť (1129m) či Velký Javorník (918m). Text naučné stezky vzpomíná na mizející pozůstatky mozaikové struktury hor vzniklé klučením lesů za dob valašské kolonizace a vyjmenovává rostlinstvo okolních horských luk.

Stará úzká asfaltka míří do kopce relativně náročnějším stoupákem, jakoby směrem k vysokému zesilovači mobilního signálu. Stále se naskýtají panoramatické výhledy na Beskydy, teď už spíše na ty vyšší kopce a například Lysá hora je vidět skoro celá. Také z hřebene Prašivé lze spatřit mnohem větší kus, a to i včetně nejvyššího vrcholku Ropice (1083m) s Velkým Lipovým (999m). Cesta pak namáhavě stoupá přes pruh lesa k osadě Hůrky III. Před cílem se ještě můžete pokochat pohledem vpřed na nevýrazný zalesněný vrch Kubánkov (660m), nejvyšší bod Palkovických hůrek. Palkovické hůrky jsou geomorfologický okrsek Štramberské vrchoviny a skládají se ze dvou častí oddělených údolím řeky Ondřejnice. Mezi výrazné vrcholy rozlehlejší části patří sousední Babí hora (619m) s přírodní rezervací či Kabátice (601m), na níž stojí stejnojmenná rozhledna. Menší část tvoří vrch Kazničov (601m) a vedle něj situovaný bezejmenný vršík (479m), na němž se rozkládá hrad Hukvaldy

Závěrečný rozcestník Kubánkov (625m) byste našli přibitý na stromě poblíž jedné z chalup. Krom žluté šipky do Kozlovic (5km) je tu jedna modrá do Frýdku-Místku (11,5km) a druhá modrá do Hukvald (4,5km). Po modré byste se zároveň dostali i na vrchol Kubánkova.