Bílá, zot. Pokrok, BUS (535m) – Javořina (785m) – Samčanka, BUS (520m)

Krásná až skoro pohádková je tato ne moc nenáročná, 6,5km dlouhá modrá trasa přes Javořinu. Není to jen prázdninovou atmosférou obce Bílá, houbařskými lesy bez turistů nebo malebnými starými chalupami na kopci, ale též obrázkovou cestou, která se v turistických mapách tváří jako naučná stezka. Málokdo o ní ví, co je vlastně zač, od Samčanky sem s dětmi však míří mnozí. Velká škoda, že nedojdou až nahoru ke zvoničce! Máte-li vy tu možnost, rozhodně přijďte. Dá se sem v pohodě dostat i odbočením z běžkařské magistrály, potažmo z cyklotrasy.

* * *

Malá horská obec Bílá se nachází na moravské straně historické moravsko-slezské zemské hranice. Její vznik je spojen se správním vývojem území, které před rokem 1100 porůstal hluboký prales, bezpečně oddělující území českého přemyslovského státu od slezského knížectví opolského. K osídlování došlo v době pasekářské a valašské kolonizace v 2.pol. 16.stol. až v 18.stol., kdy se lesy začaly postupně prosvětlovat prvními usedlostmi. Zatímco pasekářské osídlování Bílé postupovalo ze západu podél toku Ostravice, valašští pastevci slovenské, polské, ukrajinské a rumunské národnosti přicházeli z východu a zaváděli salašnické hospodaření na výše položených horských stráních. Valaši dali oblasti dodnes patrný ráz enkláv luk a pastvin s dřevěnými stavbami a hospodářskými budovami. Toulavý způsob pastvy, kdy zvěř okusovala stromy, ničila náletovou zeleň a rozšiřovala tak travnaté plochy, byl v Beskydech zakázán až v 17.stol., kdy s rozvojem manufakturní výroby začalo v lesích ubývat vhodné přístupné dříví. Hlavním zaměstnáním obyvatel byla vedle pastevectví těžká a nebezpečná práce v lese při těžbě a svážení dříví ručním spouštěním, v zimě na saních, a doprava potahem nebo při jarním tání plavením za pomoci vody zadržované v nádržích zvaných klauzy. Území bylo vzhledem ke své poloze ideální též pro partyzánský odboj. Významnou změnou prošla obec po výstavbě přehrady Šance, neboť ta v roce 1965 ukončila provoz na hospodářsky významné železniční trati Ostravice – Bílá a odkázala tím rozvoj obce nadále už jen na turistický ruch. V Bílé se dochovalo několik drobných sakrálních památek, dřevěný kostel sv. Bedřicha z roku 1875 postavený ve skandinávském stylu, dřevěný arcibiskupský lovecký zámeček z počátku 20.stol., zvířecí obůrka, v katastru se dále nachází několik klauzů či přírodní rezervace Salajka.

Bílá je věhlasné zimní středisko s dobrými sněhovými podmínkami, což poznáte podle sjezdovek ležících přímo v centru obce při rozcestníku Bílá, zot. Pokrok, BUS (535m). Na sever orientované sjezdovky v úbočí Zbojnické (774m) zdobí 900m dlouhá lanovka, najdete tu běžkařský okruh i single trails. Jižní sjezdovka se rozkládá v úbočí Javořiny (832m) a disponuje vlekem o délce 700m. Mimo něj se kolem Javořiny motají běžkařské trasy, ale i cyklotrasa, jedna naučná stezka a jedna klasická turistická značka. Po té právě půjdete. Značka startuje u hlavní silnice poblíž hotelu Bauer, dříve známého jako zotavovna Pokrok. Hotel byl vystavěn roku 1911, kdy byla realizována jeho první část s věžičkou. Rozšířen byl pak kolem roku 1930. Architekta inspirovaly tradiční dekorativní stavby v horském stylu, jež je možné spatřit po celých Beskydech. Hotel v minulosti sloužil potřebám dělníků a průmyslníků, kteří v oblasti těžili po dlouhá desetiletí dřevo. V roce 2013 prošel rozsáhlou rekonstrukcí a nový majitel jej pojmenoval po arcibiskupovi Františku Saleském Bauerovi, staviteli místního loveckého zámečku. Bauerův erb naleznete jak zvenčí v čele hotelu, tak i uvnitř nad recepcí. K hotelu přiléhá dětský park, menší občerstvovací stanice či info panel o ski areálu.

Hroty plastových směrovek rozcestníku mají dvě barvy. Zelené ukazují doleva 7,5km na Smutníky, vpravo 11,5km na Bílý kříž a modré 3,5km vpravo na Bobek a 3,5km na Javořinu. Vaše „javořinovská“ trasa míří chodníčkem pod jižní sjezdovku a ostře doleva kolem spodní točny vleku na lesní dětské hřiště.

Modrými piktogramy značená pěšina kříží hřiště a zabředává hlouběji do lesa. Trasa stoupá středně vzhůru proti proudu bezejmenného potůčku k posezení v zátylku drobného vršku (588m), mírným stoupáním zpovzdálí obkružuje hřbitov, který lze odtud ještě přes odrůstající smrky zahlédnout, vstupuje do vyššího lesa a nadchází četná prameniště krátkých přítoků Bílé Ostravice. Po zhruba 800m dorazíte do místa, kde měkkou lesní pěšinu přetíná kamenitá svážnice. Ta mění směr trasy zalomením vpravo a stoupá krátce středně vzhůru na odlesněné návrší s výhledem, jemuž dominuje Klín (820m).

Následující úsek charakterizuje provlhlá travnatá stezka nad prameništěm potoka Hutířov, která ani v létě nevysychá, s čímž je nutné počítat a dávat si pozor, kam šlapete. Les houstne, z mírného stoupání se pozvolna stává střední, až pěšina nakonec zaústí do křižovatky asfaltových cest (běžko/cyklo stezky). Turistická značka pokračuje obloukem doleva na zpevněnou úboční cestu, na níž vás teď čeká 1,6km jednotvárného středního stoupání.

Smrkový les na Javořině slouží hospodářským účelům a poslední dobou se zde i aktivně těží. Díky tomu budete mít občas možnost se cestou porozhlédnout po okolí. Nejmarkantněji vás na zdejších panoramatech zaujmou pruhy sjezdovek v protějším kopci Zbojnická (774m), po jehož pravé straně leží údolí Smradlavy obehnané navzájem si podobnými vršky Kavalčanky (770m), Ježule (760m) či Klín (820m). Vzadu za nimi se táhne vlnitý hraniční hřeben Zadních hor: přímo za Zbojnickou se v Zadních horách vzdouvá Lukavice (898m), od ní doprava Polanky (881m) a maličký, přesto výrazný hrbol Korytovo (881m).

Stoupání končí v ostré zatáčce podél hrany horského hřbetu, nad níž na stromě visí ukazatel Javořina (785m). Zpátky do Bílé by to bylo 3,5km daleko, zatímco vpřed na Samčanku zbývají jen 3km. Za zatáčkou vyjdete z lesa přímo na horskou osadu Javořina. Vydrolená asfaltka se kodrcá do nejvyššího bodu, odkud lze zahlédnout oblouk hory Čarták (953m) s rozhlednou na vrcholku, hotelem Sůkenická pod ním a přes sedlo Třeštík narůstající horu Vysoká (1024m).

Osada Javořina se rozkládá pod vrcholem stejnojmenného kopce (832m). Mýtina na ní byla podle vyprávění založena už v době valašské kolonizace a než se tu natrvalo usadili pasekáři, využívali ji jako pastvinu. Název Javořina představoval horskou pastvinu zarostlou zčásti javořím. Javor zde rostl v hojném množství odnepaměti. Jeho haluzemi se krmily ovce, a zároveň vznikaly nové javorové porosty, které se využívaly ke krmení dobytka. Že byli původními obyvateli opravdu pastevci, dokládá kupříkladu dochovaný místní název „na dojníku“, kde se nachází prohlubeň, v níž při deštích zůstává voda. Tam se ovce dojily. Nedaleko v lese byste pak našli také studánku Mlíčenku, v níž se následně mléko chladilo. Směrem k Bílé pozůstala ze starých dob samota Kosti, k níž se váže tato pověst: Uchýlil se tu jedné kruté zimy bača se svými ovečkami. Zima byla dlouhá, a protože ovce spotřebovaly všechno seno, sekal bača valaškou četyny ze stromů, aby je nakrmil. Pak se ale valaška bačovi zlomila a na jaře tu lidé našli už jen hromadu kostí – bača i s ovečkami zahynuli. Z historického hlediska lze název Javořiněc objevit v soupisu valašských luk v Zadních horách v kozlovické kronice z roku 1757. Jestli se jedná o dnešní Javořinu, není zcela jisté. Nejstarším stavením na Javořině je stodola u Liďáků, jež má na trámu vytesaný letopočet 1727. Osada patřila až do územní reformy (1.7. 1951) do katastru Ostravice, načež však jedna její část se 4 chalupami připadla nově vzniklé obci Bílá a druhá se 6 chalupami obci Staré Hamry, přičemž hranice prochází vyvýšeninou zvanou Na Rovence. Těžkou dobou byla pro Javořinu 2.sv. válka. Úředníci zapečetili lidem tzv. žerna, kamenné mlýnky na mletí obilí, a chodili sepisovat počet hospodářských zvířat, proto třeba děti ráno cestou do školy musely schovávat slepice v lese. Ještě v 50.letech minulého století byl vrcholek kopce holý a místní hospodáři jej využívali jako pasínek. Poté byl osázen většinou smrkovým porostem. Sázely se zde i buky a modříny, jenže ty se neujaly. V 60.letech byla celá osada ohrazena 2m vysokým plotem z drátů, jenž chránil pole proti zvěři. Hospodáři pěstovali hlavně brambory, oves a jařinu, ze které mleli mouku na chleba. U Liďáků pěstovali len, sami jej zpracovávali, tkali z něj plátno a ženy pak z plátna šily košile. Maso se udilo v komíně s velkým průduchem. Uzené pak viselo až do jara v komoře zavěšené na provázcích na trámu u stropu, špek se šetřil až do příští zabíjačky. Zabíjačka byl velký svátek a chlouba hospodyně, jak velké prase dokázala vychovat. Kvalita se měřila tloušťkou špeku. Dělaly se jelita, jitrnice, tlačenka či polévka prdelanka. Té se vařilo hodně, protože se společně s jelítkovým prejtem zvaným „holaza“ roznášela sousedům jako výslužka. Kupon a sádlo ze zabíjačky se muselo odevzdávat jako kontingent do obchodu. Maso se vařilo jen o svátcích, přes týden se jedlo velmi skromně. Byly to různé druhy „puček“ – bramborových a moučkových knedlíků maštěných máslem nebo špekem. Vařily se také kaše, kukuřičná, prosná, krupice černá i bílá. Na plotně, na pánvi i v troubě se pekly placky plněné tvarohem sladkým nebo slaným, v létě ostružinami. Buchty se pekly s tvarohem, někdy jen holé těsto na plechu tzv. „brutvaňoky“ a k tomu se pila bílá káva z melty. Tak se tady žilo.

Na dřevěném rozcestníku se dočtete kudy do Bílé, kudy do Starých Hamer, kterým směrem se nachází obrázková cesta a kterým naučná stezka. Není zrovna moc možností, kam by se dalo pokračovat, takže pokud se nemáte v úmyslu vracet, musíte jít rovně, travnatou pěšinou k posezení u infopanelu o beskydských běžkařských trasách. Tady v nejvyšším bodě osady stojí také roubená zvonička Martin zakomponovaná do střechy odpočívadla. Své jméno získala na památku pasekáře Martina Lukeše (1893 – 1977), postavena byla však až v roce 2015 a vysvěcena 25.7. 2015.

Po travnaté uježděné cestě pokračujte od zvoničky rovně směrem k posedu, zhoupněte se plytkým dolíkem a překonejte návrší Na Rovence, což je vlastně sedlo mezi Javořinou (832m) napravo a bezejmenným (791m) nalevo. Tím přejdete hranici katastrů Bílá / Staré Hamry, kde vás čeká okamžité střední klesání okolo jakési moderní salaše k prvnímu zastavení obrázkové cesty, jež je deponováno výrazný kus mimo zbytek cesty. Vybledlý obrázek beskydské krajiny s ovečkami, bačou a textem „Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide...“ doplňuje dřevěná jmenovka „Jareček“ a rozbitá dřevěná lavička. To už vás ale od osady Javořinka dělí jen pár desítek metrů.

Javořinku tvoří několik starých chalup rozesetých po travnatém úbočí hory, z jehož horních partií se naskýtá zúžený výhled. Abyste poznali, na co koukáte, musíte nejprve alokovat Bílý kříž. To je ta horská osada s velkým hranatým hotelem pod nevýrazným zalesněným vrškem Sulov (943m). Zčásti jej zakrývá špička Příslopu (782m) situovaného v popředí. Směrem doleva od Bílého kříže vybíhá hřeben Gruně zastoupený vršky Smrkovina (924m), částečně odlesněnou Kozlenou (886m) a špičatější Těšínočkou (919m). Směrem doprava od Bílého kříže spatříte hraniční hřeben s výrazně klenutým Malým Polomem (1061m), jež přes sedlo Čuboňov vyskakuje přes dvě další tisícovky až na Velký Polom (1067m). Vidět jsou též slovenské příhraniční vrchy Uhorská (1029m) a Čudácka (827m).

Travnatá pěšina osciluje podél řady stoupů elektrického vedení a klesá svižně z kopce k dalším malebným chalupám. Dole pod kopcem se skrývají Staré Hamry a zadní část přehrady Šance. Obec Staré Hamry je velmi rozlehlá a má ve svém katastru 55 osad či samot. Oblast byla souvisle osídlována až na přelomu 16. a 17.stol. (první písemná zmínka pochází z roku 1649), z jedné strany rumunskými Valachy, z druhé strany domácími pasekáři. Osídlování bylo záležitostí jednotlivých rodin, o čemž mnohde svědčí názvy osad. Usedlosti si byly vzdáleny, lidé dojížděli za prací, děti a starší lidé pásli dobytek. Důležitá pro ně proto byla hospodářská soběstačnost. Zvláště pro děti představovala cesta do školy do centra obce dosti velké vzdálenosti a především snášení útrap počasí, zejména v zimě, kdy chodníky zapadaly sněhem a cesta do školy trvala i 2hod. Děti z Javořinky však měly tuto cestu zpestřenou.

U poslední chalupy, co má střechu až po zem, vchází modře značená pěšina do lesa. Zde se počíná, či spíše končí tzv. obrázková cesta. V 50.letech 20.stol. ji vymyslela paní Josefa Tomášková z první chaloupky na osadě, které se neřeklo jinak než U Pepinky. Pepinka pocházela z jižní Moravy, žila v Ostravě, načež se přestěhovala sem, kde také zemřela. Její chaloupka byla jako z pohádky, dřevěná, malovaná od podezdívky až po komín, s malovanou poštovní schránkou, okenicemi a psí boudou. Pro radost zdejších dětí vyzdobila jejich denní cestičku do školy 12 obrázky zavěšenými vysoko na kmenech stromů, některé doplnila o verše a mravoučná poučení, okolo pěšinky rozmístila četná posezení, vyrobila stříšky nad křišťálové prameny vody, u chalupy měla zvoničku a orientační tabuli s mapou. O sobě říkala, že je první opravdový ekolog, protože k odpočívadlům umístila také odpadkové koše. O každý obrázek mělo pečovat jedno z dětí, které na osadě žily, o údržbu rámů a posezení se staral Jan Dudek z Javořinky. Děti, jimž byla cestička určená, však odrostly a dnes je připomínají jen štítky s jejich jmény umístěné pod obrázky. Také chaloupky na Javořince dnes slouží spíše rekreaci a o unikátní obrázkovou cestu se tak nemá kdo starat. Pan Dudek ještě tu a tam poupravil rám či stříšku, cestička ale nakonec stejně zchátrala a zmizela. Rámy se rozpadly, barvy vybledly, lavičky ztrouchnivěly. V roce 2004, kdy zbývaly poslední 2-3 obrázky a básnička u horní studánky, padla zmínka o obnově pohádkového lesa. Do dnešních dnů se nakonec zachovaly pouze 3 z 12 původních obrázků. Díky umění a nadšení místních občanů i díky paměti odrostlých dětí z Javořinky se však obci podařilo dne 1.9. 2007 cestičku znova otevřít. Současné obrázky namaloval Tomáš Večeřa, rámy vyrobil Ladislav Ničman a verše přepsal Miroslav Kubačák. Lavičky a zastřešení studánek dodaly Lesy ČR, závod Ostravice. Nově namalované motivy byly opatřeny 3 vrstvami laku, přesto jsou některé bohužel vlivem prostředí znova poškozené.

První zastavení obrázkové cesty a lavičku najdete v lese, hned pár metrů za Pepinčinou chalupou. Je na něm vykreslena chaloupka U Pepinky a jméno Břéťa. Zajímavé u něj je, že obnovený obrázek už krátce po připíchnutí na strom stihly zničit přírodí vlivy, proto tu teď visí novější malůvka s trochu jiným motivem. Druhý obrázek visí jen o pár desítek metrů dál u měkké lesní pěšiny, jež začíná postupně klesat. Vyobrazuje spokojenou stařenku jdoucí lesem a jméno Pepinka. Zajímavou historii má i třetí obrázek. Je na něm portrét básníka Petra Bezruče a jméno Česťa. Ačkoliv sem byl původně při znovuotevření stezky v roce 2007 pověšen obraz od Tomáše Večeři, od roku 2010 jej nahrazuje opět originál od paní Pepinky, který se jako zázrakem podařilo po dlouhých letech objevit. Nechybí ani lavička. Lesní pěšina klesá poté středním sklonem, sem tam zakopává o kořeny a shlíží mezi štíhlými kmeny smrků do údolí Starých Hamer v části za přehradou. Čtvrté zastavení s lavičkou po levé straně stezky připomíná zimu Josefa Lady s postavičkami mámy a jejího synka, jdoucími zasněženým horským údolím do vesnice. Tady stojí verš: „Cestička do školy, přes lesy, po poli, cestičko k domovu vyšlapaná, když jsem tě šlapával, někdy jsem plakával, sněhem jsi bývala zasypaná.“ Paní Ludmila Remešová, která se o obrázek jako dítě starávala, vzpomíná, jak právě v zimě musela kvůli sněhu vstávat už v 6hod. ráno a ze školy se vracela až po tmě.

Na pátém obrázku prchá hmyz před lesním požárem. Píše se tu: „Kuřáci pozor, nekuřte v lese, vždyť oheň neštěstí nese!“ U tohoto zastavení byste našli dřevěnou lavičku se stolkem, zastřešený pramen potoka Říka zvaný Břeťova studánka a na stromě 3 dřevěné ovály s verši o léčivých bylinkách. Pěšina poznenáhlu přechází ze středního do velkého klesání. Čelem proti svahu naleznete šesté zastavení s obrázkem, jak mezi horami řádí vítr a vyvrací statné stromy. K tomu je připsán text: „Jen zlý člověk ničí a láme.“ Jméno dítěte: Česťa. Sedmé zastavení se nachází také u pramene, tentokrát zvaného Pepíkova studánka. Jsou na něm vyobrazeny boty a pořekadlo: „Kdo chce do lesa jíti, musí dobré boty míti!“ U jmenovky Pepík pak stojí ještě veršík: „Zdravá voda dobrá je, když o studánku pečuješ.“ Osmý obrázek nastavuje zrcadlo všem, co se neumějí v přírodě chovat. Je na něm statný vepřík a verš: „Podívej se, jak vypadáš, když odpadky a smetí v lese necháváš!“ Opět nechybí lavička.

Pár kroků za osmým zastavením seběhněte na úboční asfaltku a hned zas vskočíte ostrým břehem do protějšího lesa se středně klesající pěšinou, kde obrázková cesta pokračuje devátým zastavením: „Vzhůru na Javořinku!“, na němž je vymalována rodinka a pes jdoucí lesem. O tento obrázek a lavičku se starávala paní Liduška Menšíková, rozená Liďáková, která prý na Javořinku stále jezdívá. Přímo od obrázku by se dalo po úzké pěšince dojít na osadu Myslíkovjanka. Zároveň tu pramení drobný bezejmenný potůček, jenž vzápětí modeluje hlubokou strouhu a o cca 500m dál se vlévá do přehrady Šance. Ano, pomalu se už blížíte ke svému cíli.

Pěšina sklesává podél potoka, zužuje se, proráží hustý lesní porost, zakopává o kořeny stromů a hledá desáté zastavení zakryté větvemi. Na něm jsou vyobrazeny srnky v lese a hromada hub. Text praví: „Ráj houbařů.“ Pod obrázkem visí dva dřevěné oválky se jmény Slávek a Hanička. Opodál stojící lavičku bohužel znefunkčnil zub času a podobně jsou na tom i ty následující.

Z houští nato vyjdete do vyššího prosvětleného lesa, kde se pěšina znova rozšiřuje, klesá mírněji a pomalu nabízí i nějaké ty omezené výhledy na okolní hory. Zde se také nachází předposlední, dalo by se říci zdvojené zastavení, které tvoří pár metrů od sebe visící nový a starý obrázek na stejné téma. Smutné pohledy lesních zvířat prosí: „Neničte nás, jsme okrasa lesa.“ Z mýcené části lesního porostu se dají zahlédnout partie Smrku (1276m) či vrchol Lysé hory (1323m) s TV vysílačem a dvěmi turistickými chatami. Jinak též poslední dvanácté zastavení je zdvojené. Nachází se na samém konci lesa, takže vás jednak starým obrázkem obrázkové cesty vítá a jednak se s vámi novodobějším obrázkem loučí.

Z lesa vyjdete na louku nad hlavním silničním tahem. Před sebou vidíte prostor zaniklého centra Starých Hamer, jenž zde reprezentuje kostel sv. Jindřicha. Výhled na vodní hladinu ovšem zakrývají stromy. Za kostelem se mocně vzdouvá Gruň, resp. jeho čelní vrchol Janikula (832m), a za ním nalevo vyčuhuje vrchlík Lysé hory (1323m). Pár domků je to jediné, co zbylo z osady Říky poté, co ji zaplavily vody přehrady Šance. A tak se dejte po značkách k asfaltové cestě přes Říky, sklesejte středním tempem k silnici a zabočte doleva. Po krajnici frekventované silnice I. třídy pak jděte rovinkou na cca 500m vzdálenou Samčanku.

Samčanka bývala jednou ze starohamerských osad, než na ni po výstavbě přehrady (1964-1969) přešla funkce náhradního centra obce. Do 70 let 20.stol. tu stály pouze 4 budovy – správa polesí, hájenka, základní škola založená roku 1923 a domek pro lesní dělníky. Do roku 1979 stihl an Samčance vyrůst obchod, restaurace, budova zdravotního střediska, kulturní dům, v jehož sále se až do roku 1993 promítalo kino, několik domů s bytovými jednotkami a pár rodinných domů. Dnes se v bývalém zdravotním středisku kromě obvodního a dětského lékaře nachází obecní úřad, pošta a prodejna se smíšeným zbožím. Z turistických zajímavostí jsou tu k navštívení zvonička neznámého data vzniku, válečný pomník, starý hraniční kámen a litinový kříž.

Ke každému z posledních tří jmenovaných objektů existuje příběh: Litinový kříž na pískovcovém soklu byl vyroben ve frýdlantské slévárně a darován obci knížetem Bedřichem Egonem, kardinálem z Fürstenberku dne 6.6. 1853, tj. v roce, kdy nastoupil do úřadu olomouckého arcibiskupa. Kníže zdejší kraj miloval a kdykoliv mohl, trávil čas na Hukvaldech nebo honil zvěř po beskydských lesích. Kříž samotný je vysoký 3m, tělo Krista měří 1m a litinový podstavec 1,6m. Hraniční kámen byl vytesán z pískovce do tvaru kvádru o délce 2m. Jen jedna třetina ho vyčnívá nad zem. V kameni je vytesán nápis, letopočet 1669 a dva oppersdorfské znaky, z toho jeden je ukrytý pod úrovní terénu, aby se dal prokázat v případě poškození horního znaku. Tyto kameny označovaly historickou hranici mezi Moravou a Slezskem, kterou až do 1.12. 1928 tvořil přirozený tok řeky Ostravice. Pomník obětem 2.sv. války odkazuje na událost z konce roku 1944, kdy do lesa pod Janikulou seskočili dva sovětští partyzáni, podporučík lékařské služby P.A. Bachtin a rudoarmějec N. Alexandr. Jejich úkolem měla být zpravodajská činnost, jenže při seskoku se oba zranili. Pomoc vyhledali v nejbližší chalupě, načež si v lese vykopali zemljanku, aby se skryli. Obyvatelé chalupy je zásobovali potravinami a obvazy, za což jim paryzáni platili, neboť penězi byli vybaveni dobře. Často v podvečer chodili Sověti k chalupě posedět si na lavičce pod rozložitým bukem. Po nějaké době, snad ze strachu z prozrazení, snad i z chamtivosti po jejich penězích, syn s otcem oba partyzány zabili a jejich těla zakopali. Neuniklo to však sousedům v nejbližší osadě. Po osvobození se na ně vše prozradilo, partyzáni byli exhumováni a důstojně pohřbeni.

Rozcestník Samčanka, BUS (520m) najdete pověšený na kandelábru u zastávky, za níž lze ještě rozeznat stromořadí kolem zrušené cesty, kudy chodívali lidé ze Samčanky do centra Starých Hamer na nákupy, do hospod ale i na vlak či autobus. V suchých obdobích tudy vstupují sentimentální fotografové do pásma I. stupně vodohospodářské ochrany, aby vyfotili zachovalé základy zbouraných domů, mosty, propustky, násepy cest a při velkém poklesu hladiny přehrady také kompletní prostor železniční zastávky s nákladištěm. Po oficiálních turistických trasách lze ze Samčanky pokračovat ještě 7km po žluté na vrch Kladnatá či 8km po modré do sedla hory Smrk.