Dobratice pod Praš., ŽST (353m) – Kamenité, host. Harenda, BUS (450m) – Kamenité, rozc. (480m) – Prašivá, tur.ch. KČT (706m)

5,5km dlouhá červená výstupovka započíná jednu z nejdelších a nejoblíbenějších hřebenovek v Beskydech. Trasa vede po asfaltových cestách, odkud se naskýtají pohledy na okrajovou hradbu hor anebo pak z vyšších poloh na okolí Frýdku-Místku a Ostravsko. Cílem je poutní místo s dřevěným kostelem a starou turistickou chatou. Celkově je tato trasa vhodná spíše pro pěší, cyklisté by totiž mohli mít krátce problém ve štěrkovém úseku pod Prašivou.

* * *

Na start trasy se dostanete ideálně vlakem. První rozcestník, Dobratice pod Praš., ŽST (353m) visí na stromě u železniční zastávky, trochu stranou Dobratic. Jmenovka nese podtitul: „Obec v podhůří Beskyd. Tur. východisko. Až sem sahal pevninský ledovec.“ Skandinávský ledovec zasáhl ve čtvrtohorách severní stranu Jeseníků a přes Těšínsko proniknul až do Moravské brány. Jiných částí České republiky se nedotkl. Ledovec nám tu zanechal bludné balvany různých velikostí, které dnes najdete třeba v parku v Novém Jičíně, u Sokolíka ve Frýdku-Místku či u fary na Ostravici. V Dobraticích u rozcestníku se vyskytuje pouze železniční trať uvedená do provozu v roce 1888. Podél trati doprava míří červená značka k Žermanické přehradě (9km) a doleva 5,5km na Prašivou.

Dobratice byly založeny za vlády krále Jiřího z Poděbrad (1458-1471), ale vsí se staly reálně asi až v roce 1512, o čemž svědčí vykopávky keramiky nalezené v místní části Šprochovice. Název obce je pravděpodobně odvozen od jména Dobrata, což byl správce hornodomaslavského statku, jenž občanstvo a ves zřejmě založil. Záměrem jejího založení bylo plánované zřízení hospodářského dvora, ovčince a panského mlýna na říčce Lučině a s tím spojený příchod nových osadníků a robotníků, kteří by obhospodařovali panskou půdu a robotovali na novém dvoře. První písemná zmínka o Dobraticích pochází z roku 1580, kdy zde sídlil Zikmund Tluk z Tošanovic a díl Dobratic náležel k hornodomaslavskému statku. V roce 1749 se v písemnostech objevuje název obce Dobrachtitz, později německy Dobratitz. Roku 1850 bylo k Dobraticím připojeno fojtství Bukovice a prvním starostou byl zvolen Ondřej Tvrdý. Škola byla založena v roce 1852 a 8.10. 1865 byl vysvěcen kostel sv. Filipa a Jakuba, jediná zdejší historická památka. Telefonní linka byla do obce zavedena v roce 1938 a elektrifikace byla ukončena v roce 1949. Od roku 1920 patřily Dobratice do okresu Český Těšín, pročež se po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 připojily k Polsku a za okupace byly součástí Německé říše. Plně se osamostatnily až 1.1. 1991.

V první části trasy vás čeká 3km dlouhá pohodová chůze, nejdřív po perónu s výhledem na Prašivou, přes koleje a úzkou asfaltkou napříč místní částí Hranice. Po obou stranách mírně stoupající cesty stojí řada rodinných domů, za nimiž se prostírají pole a louky. Proluky mezi domy umožňují náhled na postupně se vzdouvající masu kopců před vámi – v čele stojí Prašivá (843m) s vysílačem, napravo od ní bobtná předvrchol Malá Prašivá (707m) a stranou nalevo vyvstává Godula (738m). Po chvíli se vpravo od Malé Prašivé objeví též vrchlík Lysé hory (1323m) a podbeskydské pahorky kolem Janovic. Možná úplně nejlepší výhledy k horám skýtá mladá alej obce Dobratice. 600m dlouhá švestková alej byla vysazena v říjnu 2018. Slivoně jsou odrůda Jojo, jež se vyznačuje velkou odolností proti nákaze „Šarka“. Tato odrůda byla vyšlechtěna v roce 1981 v Německu křížením odrůd Ortenauer a Stanley. Podle informační cedule bývaly švestkové aleje v Dobraticích běžné, protože vytyčovaly hranice gruntů. Vlivem velkoplošného zemědělství a také stářím se však jejich počet snížil na minimum. Odrůda Jojo je speciální hybrid středně silného růstu s volnou širokou korunou, který kvete středně raně. Odolává i pozdním jarním mrazíkům. Má pravidelné vysoké výnosy a je samosprašný. Švestky jsou středně velké až velké, protáhlé, tmavě modré, silně aromatické, váží 40-50g a dozrávají krátce před švestkou domácí. Pro dosažení dobré chuťové kvality plodů je potřeba plody nesklízet hned po vybarvení do modra, ale až o 2 týdny později.

Alej a dřevěný kříž Svaté misie označují okraj zastavěné oblasti. Zhruba 700m volné krajiny vás nyní dělí od křižovatky cest do centrální části Dobratic a do Bukovic, jež jsou rozloženy na podobných příčnicích jdoucích rovnoběžně s turistickou značkou. Panoramatický výhled na Prašivou s prameništním kotlem říčky Lučiny začínají postupně doplňovat zpětné výhledy na pahorky u Domaslavic, placaté Ostravsko či Frýdek-Místek. V dáli v jeho lajně se za dobrého počasí zvedá Vítkovská vrchovina a Nízký Jeseník. Zpoza obzoru lze místy zahlédnout i pár ostravských komínů. U hlavní silnice se pak výhledy ještě zlepší. Najednou jsou vidět třeba na výšině vystavěné Soběšovice s věžovým vodojemem, okraj Havířova a podobně.

Úpatím Prašivé se táhne silnice bez chodníku. Vyšvihnete se na ni lehkým stoupáním a pokračujete doprava ke kamennému kříži z roku 1901 a dřevěné zvoničce se zvonem nečitelné datace. Zvonička pochází z počátku 20.stol. a je výsledkem spolupráce občanů Bukovic, Dobratic, Vyšních Lhot a Komorní Lhotky. Ti v roce 1921 uspořádali mezi sebou sbírku a za vybraných 3665 korun do ní zakoupili zvon. Silnice poté zatáčí vzhůru proti kopci a středním úhlem se souká k autobusové zastávce Vyšní Lhoty, Harenda. Hostinec Harenda stojí hned vedle ní. Jedná se o budovu někdejšího fojtství v Bukovicích, jež původně tvořily samostatnou obec. Poslední bukovický a dobratický fojt Jan Mec zemřel v roce 1849. Jak praví info panel Naučné stezky Prašivá, fojt stál na nejvyšším stupni vesnické hierarchie a dělal prostředníka mezi obcí a vrchností. „Pro vrchnost vybíral od poddaných peněžité a naturální dávky, dohlížel na to, aby poddaní správně hospodařili a plnili robotní povinnosti a případně měl i potlačovat známky odporu vůči vrchnosti. Fojt měl privilegované postavení, byl osvobozen od roboty, ale měl i značné povinnosti. Kvůli nedochovanosti písemných pramenů není možné přesně určit, kdy byly Dobratice s Bukovicemi spojeny v jednu obec, přesněji řečeno, kdy se Bukovice staly osadou Dobratic. Splývání obou obcí bylo zřejmě postupné. V dochovaných domovských listech z 60.let 19.stol. někteří uvádějí jako své bydliště 'Bukovice a Dobratice'. Ještě v roce 1891 jsou Bukovice, byť velmi stručně, zaznamenány jako samostatná obec v Ottově slovníku naučném. Uvádí se tu, že při sčítání lidu v roce 1880 měly 42 domů a 251 obyvatel. Přitom v dopise obyvatel Bukovic adresovaném Okresnímu hejtmanství v Českém těšíně z roku 1921 se píše, že obec byla zcela samostatná do roku 1858. V dopise Bukovičtí žádali o opětovné rozdělení Dobratic a Bukovic na dvě samostatné politické obce. Ohrazovali se, že Bukovice přispívají značným procentem do společného obecního rozpočtu, ale vzhledem k tomu, že v obecní správní komisi mají pouze dva členy, nedokážou prosadit záležitosti pro jejich osadu potřebné. O všem tak vlastně rozhodují zástupci Dobratic, kteří nemají pro bukovické poměry to správné porozumění. Bukovice měly v té době asi 40 domů a zhruba 300 obyvatel a cítily se na to, aby si své záležitosti spravovaly samy. Ve sporu se ale měly vyjádřit obě strany, tedy i ta dobratická, a ta byla silnější. A její názor byl nerozdělovat. Snaha obyvatel Bukovic tak vyšla naprázdno a další vývoj pak směřoval k jednoznačnému splynutí – v roce 1951 už Bukovice zanikly i jako samostatná osada v rámci Dobratic, což bylo symbolicky stvrzeno i přečíslováním domů. Nejviditelnějším pozůstatkem kdysi samostatné obce tak dnes zůstává bývalé fojtství a dnešní pohostinství Harenda.“

V zákrutě cesty nad Harendou stojí zapíchnutý turistický ukazatel Kamenité, host. Harenda, BUS (450m). Ten ukazuje 2,5km na Prašivou, 6,5km na Kotař a 19km na Slavíč. Ještě chvilku půjdete podél silnice jakoby na Vyšní Lhoty, pak podle šipek zahnete doleva a středním stoupáním se budete ubírat k parkovišti u amfiteátru pod Prašivou. Během toho se můžete otáčet za výhledy, například za shlukem podbeskydských kopců u Frýdku-Místku. V popředí se protahují nízké Vrchy (435m) se Skalickou Strážnicí (438m), v jejichž sedle září skalický kostel sv. Martina z roku 1617. Za nimi se rozléhá hřbet Palkovických hůrek s nejvyšším Kubánkovem (660m), nalevo od nich Myslíkovské hůrky s nejvyšší Kozlovickou horou (612m), Čupek (524m) a vyostřený Červený kámen (690m). Následně se objeví nošovická průmyslová zóna a město Frýdek-Místek se svým blízkým okolím.

Takto dojdete do cyklisty oblíbené lokality Kamenité se stejnojmenným roczestníkem Kamenité, rozc. (480m), podle něhož jste právě od Harendy ušli 0,5km a směřujete poslední 2km vzhůru na Prašivou. Zároveň se zde počíná zelená značka na Vyšní Lhoty (3km), Nižní Lhoty (4,5km) a Nošovice (6km). Podtitul rozcestníku zní: „Osada Vyšních Lhot. Křižovatka pěších tras a cyklotras. Restaurace Kohútka.“ Restaurace s rodinným mini pivovarem Kohútka stojí trochu bokem a červená značka jej míjí. Trasa pokračuje rovně po asfaltce, již vcelku zostra do kopce, příjezdovkou k domům pod lesem. Za poslední chatou přejdete na štěrkopísek, vstoupíte do lesa a pravotočivou zatáčkou se budete ubírat vzhůru do úbočí Malé Prašivé. K vrcholu vede více vyšlapaných stezek, ovšem ta značená je jen jedna. Je široká, výrazně stoupá, avšak po čase se její sklon zmírní. Dobrý důvod pro zastavení a krátký odpočinek vám poskytne holina pod startovištěm paraglidistů, odkud se otevírá široký výhled na Frýdecko-místecko a Ostravsko. Z hor jsou vidět ondřejnický Ondřejník (890m), Červený kámen (690m) s oblinkou Na Peklech (602m), Palkovické hůrky (660m), Čupek (524m), Hůra u Trojačky (433m) a Velký pahorek (468m) s Malým pahorkem (451m) u Janovic či Skalická Strážnice (438m) s Vrchy (435m) u Skalice. Jasně zřetelný je Frýdek-Místek, řádka obcí podél řeky Morávky (Dobrá, Nošovice, Nižní Lhoty), nošovická průmyslová zóna a rovinná Ostravská pánev. Při troše snahy zahlédnete třeba chladící věže a komíny v průmyslovém areálu Liberty Ostrava v Ostravě-Kunčicích, přehrady Žermanice a Těrlicko nebo elektrárnu Dětmarovice.

Středně stoupavá svážnice obtáčí vrchol Malé Prašivé a ještě před cílem potká výhled na Travný (1203m), Lysou horu (1323m) s předsazenou Kyčerou (906m) a Kněhyni (1257m). Poté opět zapluje do lesa a řítí se vstříc žluto-modré turistické značce z Raškovic. Dřív, než se s ní potká, se však zalomí doleva a vyšlapanou lesní stezkou dostoupává poslední metry k turistické chatě Prašivá a přilehlému ukazateli Prašivá, tur.ch. KČT (706m) s podtitulem: „Poutní místo s kostelíkem z roku 1640. Turistická chata z roku 1921. Rozhledna.“ Červené hroty plastových cedulí ukazují nejen 5km zpátky do Dobratic, ale též 14km na Žermanickou přehradu, opačným směrem 3,5km na Kotař či 16,5km na Slavíč. Modrá značka do Pražma má délku 7km, žlutá do Raškovic 4,5km a žlutá do Komorní Lhotky 4,5km.

Hora Prašivá byla po staletí významným poutním místem, za což vděčí dřevěnému kostelíku sv. Antonína Paduánského z roku 1640 s věží přistavěnou roku 1860. Na Prašivé se od jeho výstavby konávaly mše a poutě a od roku 1891 se k nim přidaly tzv. tábory lidu. Na tato shromáždění přicházeli řečnit i takové osobnosti jako např. poslanci zemského sněmu slezského. Poutě a tábory lidu přitahovaly obyvatelstvo z dalekého okolí a těšily se mimořádné návštěvnosti. Historické prameny zmiňují až 8000 poutníků na jedné pouti. Kostel byl vybudován z podnětu frýdeckého hraběte Jiřího z Oppersdorfu, prý z vděčnosti za záchranu před rozzuřeným jelenem, který hraběte připíchl parohy ke stromu. Nedlouho po svém dokončení byl dne 5.10. 1640 zasvěcen zakladateli jezuitského řádu, sv. Ignáci z Loyoly, jenž byl oblíbeným patronem hraběte. Od roku 1673 je však věnován sv. Antonínu Paduánskému, neboť 14.9. téhož roku byl vysvěcen sv. Ignáci z Loyoly kostel v nedalekých Malenovicích. Jen pro vysvětlenou, Antonín z Padovy byl svého času uznávaným znalcem Bible, pocházel z bohatého rodu, ale vybral si kazatelskou službu, v níž byl velmi úspěšný. Zemřel roku 1231 ve svých 36 letech na vyčerpání z vleklé nemoci chycené při misii mezi africkými muslimy. V roce 1836 požádali obyvatelé Vyšních Lhot, aby byl kostel rozebrán a přenesen do jejich vesnice, kde kostel chyběl, ale obyvatelé okolních vesnic to nedovolili. V letech 1842-1872 působil na Prašivé farář František Stáhala, který kostel opatřil tehdy neobvyklým bleskosvodem. Zároveň nechal u těšínského malíře Wankeho zhotovit obraz sv. Antonína Paduánského. V době úřadování faráře Jana Kittricha byla položena nová dřevěná podlaha namísto dosavadní cihlové a nákladem těšínského řádu Alžbětinek byly pořízeny nové varhany. Roku 1930 bylo sejmuto vnitřní obložení stěn, přičemž se zjistilo, že roubený plášť kostelíka je značně narušen hnilobou a lesním mravencem. Při restaurování však došlo bohužel k zamalování původní malby provedené ještě farářem Stáhalou. Po Mnichovské dohodě měl kostel připadnout Polsku. Regionální tisk tehdy vyzval obyvatelstvo k poslední pouti ke svatému Antoníčkovi, která se konala v neděli 13.11. 1938. Pouť však přerostla v protestní shromáždění proti polskému záboru, proto byly hned druhý den veškeré cenné věci včetně varhan převezeny do bezpečí do kostela v Dobré. V červnu následujícího roku se tradiční pouť konala již ve Vyšních Lhotách za hostincem, neboť poutníkům z protektorátu byla účast na poutích na Prašivé zakázána. Po obsazení Polska 1.9. 1939 připadla Malá Prašivá i s kostelem Německé říši a roku 1940 bylo konání poutí definitivně zakázáno. Na konci 2.sv. války, když Slezskem procházela fronta, byl kostel dne 4.5. zasažen z Raškovic 2x dělostřeleckým granátem. Jeden prorazil stěnu vpravo u vchodu a roztříštil schody na pavlač, druhý proletěl štítem a vyrazil střechou. Oprava proběhla rychle a tak se po 5 letech v roce 1945 znova mohla na Malé Prašivé uskutečnit pouť. Kostel byl pak ještě několikrát opravován a dnes je pod ochranou památkového úřadu. Jde o jednoduchou stavbu, na obdélnou loď sroubenou z mohutných jedlových trámů navazuje mírně odsazený trojboký presbytář a nad trojúhelníkovým štítem je osazena malá věžička. Do poškození granátem byla cibulovitá, nyní je jehlancovitá. Celá stavba byla poprvé roku 1753 pobita šindelem kvůli ochraně před nepříznivými povětrnostními vlivy. Sakristie a kruchta přibyly roku 1772, roku 1779 kazatelna.

Skutečnost, že na Prašivé stojí od roku 1921 i turistická chata, je výsledkem snahy českých vlastenců a místních patriotů, kteří postavením chaty na tak navštěvovaném místě čelili expanzi německého turistickému spolku Beskidenverein. V prvopočátcích organizované beskydské turistiky na sklonku 19.stol. totiž započali Němci stavět horské útulny, zatímco Češi se museli scházet v podhůří. Myšlenka budování českých turistických chat se poprvé zrodila ve vlasteneckém spolku Snaha v Těšíně. V průběhu roku 1895 se v Těšíně utvořila Turistická jednota a záhy poté byl na Morávce založen Beskydský spolek. Oba tyto spolky začaly s vyznačováním prvních tras, zajišťováním noclehů a zpracovávaly pokyny pro horskou turistiku. O založení českého turistického spolku bylo rozhodnuto při příležitosti pořádání hospodářské a průmyslové výstavy v Dobré v roce 1910. 1.září se konala první schůze Beskydské jednoty slezské se sídlem v Raškovicích a jejím předsedou byl zvolen továrník Josef Adámek, raškovický starosta. Jednota si mimo jiné stanovila, že na Prašivé vybuduje turistickou chatu. Prosadila tak 10 let zamýšlený záměr Dr. Kordače, který jednal v roce 1899 o zakoupení pozemku na Prašivé v blízkosti kostelíka. Potřebnou parcelu se ovšem podařilo odkoupit až v roce 1912. První plán chaty vypracoval architekt Joža Dvořák. Náklady na stavbu neměly přesáhnout 23000 rakouských korun. Výstavba však nebyla realizována, poněvadž vypukla válka a většina aktivistů odešla na frontu. Krátce po válce jednota přesídlila z Raškovic do Frýdku a dne 17.12. 1919 dostala nový název Pobeskydská jednota slezská. Předsedou se stal Jan Valeček, vrchní soudní rada v Moravské Ostravě, jehož portrét dnes visí v jídelně chaty. Jan Valeček byl nadšeným lyžařem a turistou. Právě on znovu inicioval výstavbu první české turistické chaty na slezské straně Beskyd, k čemuž známý místecký stavitel Jaro Čermák vyhotovil nový projekt. Stavba byla zahájena 11.4. 1921, stála 273300Kčs a již 2.10. téhož roku byla předána k užívání. O její výstavbu se zasloužili kromě okolních obcí, peněžních ústavů a státních lesů také soukromé osoby a stovky drobných dárců. Sám prezident Masaryk jako člen Pohorské jednoty Radhošť přispěl 5000 korunami. Prvním nájemce chaty na Prašivé se stal známý hostinský pan Tesárek. Pobeskydská jednota slezská byla v roce 1923 začleněna do KČST a chata se tak stala jeho majetkem. Od září 1939 do konce války patřila chata Němcům a přístup na ni nebyl povolen. V poválečném období byl KČST zrušen a objekt si přivlastnil stát. Teprve roku 1992, když došlo k obnovení činnosti KČT a chata po vleklém soudním sporu připadla opět původnímu majiteli, zase ožil vrchol Prašivé různými zajímavými akcemi. V současnosti pokračuje renovace chaty, během níž se podařilo opravit a znova otevřít i zastřešenou rozhlednu vetknutou do střechy turistické chaty.