Lukšinec (953m) – Pod Lukšincem (860m) – Staškov rozc. (755m) – Nová Dědina, ŽST (376m)

Tato zelená trasa měřící 6,5km není hlavní lysohorskou tepnou. Je jen jednou ze spojnic mezi údolím a hřebenem. Dlouhá spodní část vede obydleným územím, je tedy vhodná, pokud se z Lysé vracíte k večeřu a potřebujete se co nejrychleji dostat do civilizace. Trasa výhledy příliš neoplývá, je vhodná spíš pro pěší a jeden její úsek je navíc velmi namáhavý na kolenní klouby, přesto má jedno velké pozitivum. Cestou totiž projdete přes Ondrášovy díry, oblast výskytu několika bezkrápníkových jeskynních systémů a když vám to vyjde, zastavíte se v oblíbené turistické chatě U Zbuja.

* * *

Lukšinec je něco jako lesní křižovatka pro pěší. Narazíte tu na turisty procházející i odpočívající pod zastřešeným posezením, možná občas také čtoucí tabuli Naučné stezky Lysá hora, která pojednává o někdejším rozsahu odlesnění hory vlivem valašské kolonizace. Prý je možné ještě v turistických průvodcích z 30.let 20.stol. číst: „U rozcestí turistických cest jest rozsáhlý palouk Salaš zvaný.“ Předhůří Beskyd bylo osidlováno již ve středověku, ale k osídlení kopců došlo až v 16.stol. během tzv. valašské kolonizace. Roku 1636 žilo v horách frýdeckého panství 42 Valachů, kteří tu pásli skoro 4800 kusů ovcí a koz. Za pastvu vybírala vrchnost nájem, proto dlouhou dobu mýcení lesa podporovala. V 18.stol. však s rozvojem průmyslu cena dřeva stoupla a Valaši se stali nepohodlnými. Úřady je všelijak omezovaly a vyháněly, aby mohly dát horské pastviny zalesnit, pročež horalé odcházeli žít do měst a salašnictví postupně zaniklo.

Rozcestník Lukšinec (935m) je situován dál od odpočívadla, u turistického chodníku v místě, kde se červená značka odklání od hřebene a širokou stezkou klesá po úbočí 5,5km na Ostravici. Směrem k vrcholu jsou to naopak 3km. Po hřebeni nyní pokračuje zeleno-žlutá značka 1km pod Lukšinec. Tou se dejte. Hned po pár metrech začíná kamenitá stezka zostra klesat k pomyslné hranici Přírodní památky Ondrášovy díry. Tato PP byla vyhlášena dne 27.4. 1990 na současné výměře 4,5ha a zahrnuje podzemní jeskynní systémy na temeni rozsochy Lukšince v nadmořské výšce 840-940m. Jedná se o území tvořené godulskými horninami, v nichž se střídají vrstvy pískovců, jílovců a slepenců, jež byly v minulosti tektonickými pohyby deformovány a celé souvrství rozlámáno všelijak se křížícími puklinami. Po obou stranách turistického chodníku se zde na ploše asi 14ha nacházejí rozsáhlé povrchové i podzemní pseudokrasové útvary (bez krápníkové výzdoby). Těsně podél hřebene se táhnou dlouhé terénní rýhy s holými skalními stěnami, jež stupňovitě klesají až do vzdálenosti 150m od hřebene. Několik jeskyní tvoří jen obtížně průlezné pukliny rozestupujících se bloků pískovců, které jsou poměrně úzké a krátké. Mimochodem rovnoměrnost stěn jeskyní na Lukšinci podněcovala již odpradávna lidskou představivost. Vznikly pověsti, že Ondrášovy díry vytvořila lidská ruka a některé chodby vedou až na Radhošť nebo do frýdeckého zámku. Jiní zase praví, že tu své četné poklady ukryl sám zbojník Ondráš. Když však v roce 1895 prolezli odvážlivci 5 zdejších jeskyní, žádné poklady nenašli.

Nejznámější ze všech je Ondrášova jeskyně, zvaná někdy též Zbojnická. Nalézá se asi 10m vlevo od značené stezky, v místě, kde ostré klesání z Lukšince přechází do mírnějšího sklonu. Hlavní vstup o rozměrech 0,4x1,2m je po vzoru odtokového kanálu situován v závěru 200m dlouhé kamenité deprese a jeho hrdlo je opatřeno kovovým úchytem, k němuž speleologové před zimou přimykají mříž, aby dovnitř nelezli zvědavci. V jeskyni totiž zimují kolonie netopýrů, které by vyrušení ze zimního spánku pravděpodobně stálo život. Jsou to netopýr velký a střídavě netopýr vousatý, netopýr vodní, netopýr řasnatý či netropýr brvitý. Kromě nich žije v jeskyních množství bezobratlých živočichů a úkryt v nich hledají i drobní savci. Ondrášova jeskyně má v nejnižším místě hloubku 34,5m a délka všech průlezných prostor (včetně těch slepých) ve 3 úrovních činí 217m. Největší dutina této jeskyně má rozměry 9x7m a dosahuje výšky 5m. Pozor! Ačkoliv je vstup do jeskyně mimo zimu otevřený, nedoporučuje se veřejnosti dovnitř z bezpečnostních důvodů lézt! Kromě možné ztráty orientace v absolutní tmě nebo omrznutí (čím hlouběji, tím vyšší vlhkost a nižší teplota), by mohlo dojít také k nenadálému posunu obrovských kamenných bloků a k jejich zřícení – tektonický vývoj jeskyní nebyl totiž stále ještě ukončen!

Turistický chodník se od Ondrášovy jeskyně nenáročně vlní středem rozbrázděného území, v němž lze pod kořeny stromů a mezi útvary rozličně položených, mechem obrostlých kamenů vytušit tajemné průduchy do podzemí. Zejména v zimě proto dbejte na to, aby vám děti nebo psi neodbíhali stranou chodníku, mohli by se totiž zřítit do některé zasněžené díry a ublížit si!

Ve stejném příkopu jako Ondrášova jeskyně se vlevo stezky nachází ještě jedna bezejmenná jeskyňka, načež se vpravo asi 40m severovýchodně otevírá Malá Ondrášova jeskyně o hloubce 7,5m s celkovou délkou průlezných prostor 10,5m. Nedaleko ní se nalézá Studená neboli Ledová jeskyně se stupňovitě klesajícími prostory o délce 10,5m, která je zajímavá tím, že je částečně vyplněna sutí a má statodynamický mikroklimatický režim, což způsobuje, že se zde i v parných letních měsících udržují ledové nálety. Následuje po pravé straně propastka 3P, jež je poměrně nová. Jeskyně se otevřela sama po roce 1997, když extrémní deště vyplavily hliněné a suťové tmely mezi zaklíněnými balvany tvořícími stropy dutiny a po jejich propadnutí se vytvořila trychtýřovitá propast o průměru 6m, vedoucí do podzemního dómu. V roce 1989 byly objeveny poslední z děr, Jeskyně na Lukšinci I-IV. Ty se nacházejí už mimo území přírodní památky, vpravo od stezky. Právě u nich vybíhá bokem značeného chodníku vyšlapaná pěšinka na kraj hřebene, odkud lze poměrně hezky sledovat protější vrchol Kykulky (996m). Dva vstupy do největší z těchto jeskyní, Jeskyně na Lukšinci I, se nacházejí v trávě u tohoto výhledového místa a jsou to jednoduše řečeno vertikální díry dolů, plus nějaké lokální propady terénu, tzv. závrty. Jeskyně má přitom hloubku 14m a celkovou délku 21m.

Závěr inkriminované oblasti vytyčuje až panel NS Lysá hora s vysvětlením vzniku puklinových jeskyní a náčrtem systému chodeb Ondrášovy jeskyně. Byť zde nad kvantitou textu s převahou vítězí obrazová část, není od věci si o vzniku pseudokrasových jeskyní říct něco víc: První fází vzniku jeskyní byly tektonické poruchy. Vlivem jistých geomorfologických pohybů byly vrstvy sedimentovaných magurských hornin deformovány a vytvořily se v nich systémy puklin a trhlin, protínajících a narušujících vrstvy pevných jílovců, ležících na poddajných jemných jílovitých tmelech. Druhou fází bylo rozšiřování podzemních tektonických poruch. Narušené formace pískovců se postupně pohybovaly gravitačním působením po svazích a vytvářely příčné trhliny, jež byly dále překrývány a zavalovány. Oblast vnějšího pásma Západních Karpat ležela tehdy na hranici severského zalednění, které zasahovalo až k úpatí Moravskoslezských Beskyd. Voda, jež pronikala hluboko do tektonických poruch, způsobovala v chladném podnebí při zamrzání tlakovou destrukci a další rozšiřování trhlin. Ledové čočky navíc v horizontálních puklinách sloužily často jako kluzné plochy při posouvání celých skalních bloků. Takto rozšířené pukliny byly zavalovány uvolněnými pískovcovými lavicemi, které následně vytvořily terasovitě převislé stupně nebo rovnou stropy, a ty pak předělily hluboké trhliny na jednotlivé dómy. V místech křížení a spojování uvolněných prostor vznikaly systémy chodeb i větších dutin, jejichž dno bylo zaplňováno sutí, hlínami a humusem. Poslední třetí fází vzniku jeskyní je modelace. Stékající voda mechanicky rozrušuje měkčí pórovité slepence i hrubozrnné pórovité pískovce, splavuje hlínu a drť, rozmáčí kluzné jílovce a uvádí do pohybu nahnuté volné či zaklíněné pískovcové bloky. V současnosti vývoj jeskynních komplexů ovlivňuje také výstavba horských cest za pomoci trhavin nebo stahování dřeva těžkou lesní technikou. Že se svahy stále ještě neusadily, můžeme sledovat kupříkladu na stromech. Přízemní části kmenů jsou zde totiž typicky obloukovitě prohnuté ve směru sklouzávání. Pro sledování zajímavých posuvných procesů v podzemí byly proto v nejvýznamnějších jeskyních Cyrilka na Pustevnách a Kněhyňské jeskyni instalována 4 terčová měřidla, která mohou sledovat pohyby skalisk s přesností na setiny milimetrů ve všech směrech. A jak to tam dole vůbec vypadá? Beskydské pseudokrasové jeskyně obsahují převážně rovné, puklinovitě rozšířené chodby, až několik desítek metrů dlouhé. Větší jeskyně jsou reprezentovány systémy křížících se rozsedlin a dómů, 300-400m dlouhých (např. nejdelší jeskyně Cyrilka měří 370m) a vertikálně hlubokých až 57,5m (nejhlubší Kněhyňská jeskyně) s puklinovými dómy o výšce až 13m (Kněhyňská jeskyně). Nadzemní vstupní otvory vypadají nejčastěji jako úzké rozsedliny nebo průlezy mezi volnými bloky, které vedou do horizontálních chodeb, kde výška mnohokráte přesahuje šířku. Tvar a výška chodeb pak závisí na mocnosti flyšových lavic. Rozsedlinové chodby se vyznačují pravoúhlým křížením a stropy chodeb tvoří monolitické pískovcové lavice či volně zaklíněné bloky. Dno jeskyní vyplňuje hrubá i drobná ostrohranná pískovcová suť, části jeskyní ležících blízko povrchu vyplňují často hlíny, stahované do podzemí prosakující srážkovou vodou. Za poslední roky se v beskydském podzemí nejvíce změnilo při povodních v roce 1997, kdy extrémní srážky uvedly do pohybu celé svahy a údolí a odhalily některé dosud neznámé jeskynní prostory. Kromě jeskyně 3P na Lukšinci byly objeveny také jeskyně Radegast nedaleko sochy tohoto pohanského boha na hřebeni Radhoště anebo jeskyně na Záryjích na Radhošti, kterou speleologové v roce 2002 rozšířili z malé pukliny na dnešní jeskyni o hloubce 10m a délce 46m.

Zakrátko již seběhnete po kamenité stezce k rozcestí Pod Lukšincem (860m), jehož cedule jsou přimontovány vysoko na kmeni stromu. Zatímco zelená pokračuje 1km rovně na Staškov, žlutá se lomí v pravém úhlu doprava a sestupuje 3km k autobusu do Malenovic. V čele této odbočky se nachází další zastavení naučné stezky, tentokráte o návratu velkých šelem do Beskyd. „Procházíte lesy, které před 100 lety patřily arcivévodovi Bedřichovi. Pokud si vzpomenete na markýze Géra z Bezručových básní, znáte i arcivévodu. Jedná se o stejnou osobu – bratrance císaře Františka Josefa I., vládce Těšínska na přelomu 19. a 20.stol. Arcivévoda byl vášnivým lovcem. Existují zápisy o tom, jak za jeden rok střelil v beskydských lesích stovky jelenů nebo tisíce zajíců. Rád prý střílel také na šelmy, ale v Beskydech si této své záliby příliš neužil. Už tehdy zde byly šelmy vzácné a například medvědi už v této části Beskyd vůbec nežili. V posledních desetiletích se k nám velké šelmy pomalu vrací. Beskydy jsou dnes jediným územím u nás, kde vedle sebe žije medvěd, vlk i rys. Přicházejí k nám ze Slovenska, jsou to tedy jacísi emigranti. Ale vracejí se jen velmi pomalu. Problémů je více, největší však je, že přes přísnou ochranu většina šelem skončí v rukou pytláků.“ Pokračují informace o tom, že císař Josef II. povolil hubení šelem jakýmkoliv způsobem, což způsobilo jejich rapidní úbytek, patrný až do současnosti. Na území celých Karpat se odhaduje počet 8000 medvědů, z toho jen 700 jich žije na Slovensku a u nás 2-5. Medvěd se přitom živí, jak se na info panelu dočtete, převážně rostlinnou stravou (borůvky, maliny, mladá tráva, pupeny stromů), rozhrabává mraveniště, z nichž vybírá mravenčí kukly, zpod kamenů brouky nebo larvy z tlejícího dřeva, dojídá mršiny zvířat a z hnízd divokých včel v dutinách stromů (tzv. brtí) vybírá med (od toho původní pojmenování medvěda brtník).

Na rozcestí pokračujte přímo za nosem lesní pěšinou, velmi mírně z kopce po jižním úbočí bezejmenného vrcholu (870m). Výhledy zde nejsou kvůli zalesnění v podstatě žádné. Po cca 400m se chodníček stáčí lehce doprava a navazuje na nepoužívanou zatravněnou pěšinku, jež šla přes vrchol. Od této chvíle se počíná delší klesání o sklonu možná i více než středním. Stezka se stává opět kamenitější, ovšem před sebou již vidíte prosvítající konec lesa a posléze také linii protější hory Ondřejník (964m). Nadchází krátký mírnější úsek po okraji horské louky. Z horní části, kde se na turistickou značku napojuje cyklo/ski stezka, uvidíte přes řidčí porost vpravo Frýdek-Místek, popřípadě Malenovice, nalevo přes louku pak i hory. V přímé linii široké travnaté stezky můžete nad stromy rozeznat Ondřejník s nejvyšším bodem Skalka (964m) situovaným v jeho levém rohu. Pohled na Skalku zakrývá Ostrá hora (783m) a na tu navazuje dozajista nejokoukanější panorama nejvyšších beskydských tisícovek. Odzadu to jsou Radhošť (1129m), Nořičí hora (1047m), Velká Stolová (1045m), Malá Stolová (1009m), Kněhyně (1257m), zastrčená Magurka (1067m), kterou lze vidět opravdu jen z několika málo míst a samozřejmostí je sousední mohutný Smrk (1276m) s předsunutým Malým Smrkem (1174m). Poslední v řadě stojí součást lysohorského masivu, menší kopec Smrčina (810m). Ze spodní části horské louky můžete pak při pohledu nazpět zahlédnout také Čupel (943m).

Krátkým kamenitým sešupem se dostáváte na tzv. Albínovo náměstí, významné rozcestí s turistickým přístřeškem. Ten je vybaven stoly a lavicemi, podlaha je prašná. Našli byste tu mapu, oranžový rozcestník pro běžkaře a také klasický bílý ukazatel pro pěší turisty s názvem Staškov, rozc. (755m). Zatímco za sebou máte po zelené 2km, na Novou Dědinu vás čeká 4,5km, ale můžete se rozhodnout sejít i po modré 4km k vlaku na Ostravici. Oranžové cedule jsou obsáhlejší, podle těch se dostanete navíc na Butořanku (3,5km), opačným směrem ke Korýtku (1,9km), vpravo na Ivančenu (5km) nebo vlevo do Ostravice (4km).

Zelená a modrá vedou prvních 200m pospolu širokou rozježděnou šotolinovou cestou k ohradě s poutačem na oblíbené restaurační zařízení U Zbuja. Náhle se ocitáte na kraji rozměrné pastviny táhnoucí se po úbočí vrchů Staškov (752m) a Ostrá hora (783m), kam odbočuje – ohraničena plůtkem, vaše zelená značka. Dřevjanka U Zbuja byla původně obyčejná usedlost postavená v roce 1836, na níž se do roku 1998 běžně hospodařilo. Po rekonstrukci slouží od roku 1999 jako horská chata. A proč „u zbuja“? To prý podle slavného zbojníka Ondráše, který v 18.stol. v okrsku Lysé hory působil a mnohé lokality jsou tu spojeny s významnými okamžiky jeho života.

Značka klesá z kopce přímo do protějšího lesa. Zde se proti sobě již začínají vymezovat ty dva sousední kopce, Staškov a Ostrá hora, mezi nimiž stéká drobný Bílý potok, který téměř od pramene vytváří v měkkém podloží hluboký vryp. Úzká pěšinka lesem klesá v ostrém sklonu a dává zabrat kolenům. Nejdřív máte potůček po levé ruce, pak jej musíte přeskočit, načež jej po chvíli opět přecházíte, tentokrát po úboční asfaltové silničce. Ta zároveň tvoří hranici Chráněné krajinné oblasti Beskydy, což není až tolik zajímavé jako turistický tip, že po cca 780m chůze severním směrem (tj. po sestupu doprava) se po této asfaltce dostanete rovinkou ke sjezdovce, odkud se vám naskytne krásný pohled na Malenovice, Frýdlant n.O. a Frýdek-Místek. Méně hezký výhled se otevírá i na zelené stezce, především v její druhé části pod silnicí, ale protože tu úzká pěšinka kříží zarůstající mýtinu, rozkládající se stále v pěkně ostrém svahu, budete určitě koukat spíš pod nohy než na úzký průzor ku Frýdlantu, na část hory Ondřejník a část Palkovických hůrek s odhaleným nejvyšším bodem Kubánkov (660m). Poslední úsek již sestupujete lesem. Minete pár zastrčených chat a vyjdete nad neoploceným rodinným stavením. Světě div se, zelená turistická značka jim neurvale prochází přímo středem dvora, ale pak už šlápnete na asfalt a po svažité příjezdovce dojdete k druhému domu. Tady terén zmírňuje na střední a vydává se podél plotu vyšlapanou cestou skrz pastvinu. Také odtud je pěkný výhled, především na město Frýdlant n.O., na přilehlý vrchol Ondřejník (890m), na polovinu Metylovické hůrky (524m) a zadní vršek Ostružná (616m) v Palkovických hůrkách. Nato obejdete ploty dalších domů a sejdete na silnici, kde zabočíte doleva a po pár metrech po opětovném přejití Bílého potoka doprava. Asfalt vás teď bude provázet až do cíle. Dlouho půjdete rovně po silnici lemované rodinnými domy. Klesání zmírňuje. Na okamžik klesnete do dolíku bezejmenného potůčku, načež vyjdete u odbočky k čističce odpadních vod, kde se dá krásně pohlédnout nejen na Ondřejník se Skalkou (964m), ale také na horu Smrk (1276m) s Malým Smrkem (1174m), Smrčkem (859m) a Žárem (630m), včetně kompletního Radhošťského hřbetu s oblými kulisami Radhoště (1129m) s vysílačem vzadu, Nořičí hory (1147m), Velké Stolové (1046m) a Malé Stolové (1009m), nad nimiž se jako sopka vypíná Kněhyně (1257m).

Projdete okolo rozsáhlé pastviny a u ní se zastavíte a pohlédnete přes rameno nazpět k Lysé hoře (1323m), jejíž vrcholek, osazený televizním vysílačem, vyčuhuje nad miskovitým sedlem mezi Ostrou horou (783m) vpravo a Staškovem (752m) vlevo. Mírné klesání vás zvolna provede obydlenou ulicí Nové Vsi až k místní hlavní komunikaci z Frýdlantu do Ostravice. V křížení cest tu stojí na vysokém sloupu mohutné čapí hnízdo. Čápi si hnízda obvykle staví na stromech, střechách, komínech, využívají i umělé hnízdní podložky, v poslední době stoupá jejich obliba v hnízdění na sloupech elektrického vedení. Hnízdění probíhá buď jednotlivě, nebo v menších skupinách a začíná v období duben až květen. Hnízdo se skládá převážně z větví a klacků, samice snáší v průměru 2–4 vejce, výjimečně jen 1 nebo dokonce 5. Inkubace vajec trvá přibližně 33 dní, vejce zahřívají oba rodiče a už 2 měsíce po vylíhnutí se mláďata učí létat. Čápi se vyskytují na vlhkých loukách, polích, okrajích vod, preferují otevřenou krajinu, často se však nacházejí v blízkosti lidských obydlí. Na konci léta čápi odlétají na zimoviště ve střední a jižní Africe, několik málo jedinců přezimuje i ve střední Evropě, v České republice se jedná asi o 10ks ročně. Čáp bílý se dožívá obvykle 8-10 let, rekord je 35 let. Nejznámější čapí potravou jsou žáby, patří sem ale i další obojživelníci, také ryby, plazi, hmyz a jeho larvy, hraboši (významné pro zemědělství), krtci a dále mláďata různých savců. V Africe často sleduje hejna sarančat.

Zelená značka pokračujete kupředu k soutoku dvou nejvýznamnějších zdejších řek, Ostravice a Čeladenky. Po zpevněné nábřežní promenádě se vydáte doprava k mostu pro pěší, z něhož se otevírá pohled na Smrk i Lysou horu. Pak už zbývá jen most přejít, u silnice zabočit vlevo, přejít železniční koleje, zabočit vpravo a jste tam. Nádraží v Nové Dědině není nic moc, ale dopravit se odtud dá přes Frýdlant n.O. do Frýdku-Místku a dál kamkoliv chcete. Poslední z rozcestníků, Nová Dědina, ŽST (376m), visí na sloupu hned u nástupiště. Tady zelená značka po 6,5km končí. Po žluté však můžete pokračovat ještě 4km k vlaku do Čeladné.