Dušná, BUS (662m) – Pod Vršky (657m) – Klenov, skalní útvar (615m) – Bystřička, přehr., hot. (377m)

6,5km z Dušné do Bystřičky klesá modře značená stezka vhodná pro pěší i cyklisty. Až do půlky tvoří její povrch asfalt, následuje přírodní povrch a na strmém sestupu si už musíte dávat pozor. Trasu zároveň zdatně sleduje Naučná stezka Klenov, díky níž budete o každém navštíveném místě skvěle informováni. V první půlce trasy si užijete mnoha výhledů zejména do Hostýnských vrchů. Hezké jsou ale i superlokální pohledy do Bílých Karpat či Jeseníků. Druhá část trasy se zaměřuje na pověstmi opředené Svantovítovy a klenovské skály, dá vám možnost navštívit pozůstatky skalního hradu Klenov a v cíli si zaskotačit v přehradě Bystřička.

* * *

Osada Dušná leží v horském sedle při silnici ze Vsetína na Bystřičku. Dříve bývala „známa zejména chovem ovcí, tradičním valašským salašnictvím, jehož základním stavebním objektem byla koliba. Ta sloužila jako obydlí pastevců po dobu pastevní sezóny a ke zpracování ovčího mléka a uložení ovčích produktů. Salaše se staly součástí pasekářského hospodářství. Byly horské, v nadmořské výšce nad 1000m a pasekářské, položené níže kolem 500-850m n.m., které se nacházely na celém Valašsku. Existovaly zde, na Horním Vsacku, tzv. spolkové salaše, jejichž podílníkům se říkalo „míšaníci“. Hlavou salaše byl bača, ten vyráběl sýr, dohlížel na práci ostatních pastevců „valachů“. Byl zde také „hoňák“, obvykle mladý chlapec, který nadháněl ovce při dojení. Den výhonu ovcí z obcí na salaše, zvaný „míšaní“, byl pro všechny sváteční záležitostí. Salašnická sezóna trvala obvykle asi 20 týdnů, do svatého Václava (28.září). Dělení produkce sýrů se na Valašsku praktikovalo tzv. „vyvažováním“, kdy na každou dojnou ovci dostal „míšaník“ určité množství sýra. Nejjednodušší koliba, tvořená střechou přisedající k zemi, je z odborné literatury známa z roku 1808 právě zde na Dušné, kde ji tehdy popsal J.K. Jurende. Vybavení koliby bylo velmi prosté – kromě lůžek pastevců zde bylo jen zařízení ke zpracování mléka na sýr „vatra“ s „kumbálem“, dřevěnou konstrukcí na zavěšení kotle a „podešár“, poličky k vysychání hrud ovčího sýra. Dnes už salaše na Valašsku nenajdeme, zejména protože chov ovcí není lukrativní.“ Píše se to na informačním panelu Naučné stezky Klenov. Na Dušné se nachází autobusová zastávka s rozcestníkem Dušná, BUS (662m), jenž naviguje po červené 5,5km na Vsacký Cáb, 24,5km na Syrákov či po modré 7,5km na Vsetín. Vaše modrá ukazuje přes rušnou silnici 3,5km pod Vršky.

Úzká asfaltka se stáčí lehkým stoupáním pod Brdo (718m), kde shlíží přes údolí Růžďky k horizontálně jdoucí horské větvi Čečetkova (687m), výrazným masivům Kelčského Javorníka (865m), Čerňavy (844m) a na vlnovku centrální části Hostýnských vrchů. Obrostlá stromy míří silnice mírným stoupáním do velké zatáčky s dalším panelem naučné stezky. Tady se píše o události, která se odehrála v Růžďce v roce 1777. „Trojice církevních misionářů, bývalých jezuitů, procházela na jaře 1777 Valašskem ve snaze zjistit počet tajných evangelíků a lstivě prohlašovala, že císařovna Marie Terezie vydala pro Valachy zvláštní patent o náboženské svobodě. Ačkoliv stále platil přísný mandát Karla VI. z roku 1725 proti kacířům, podle kterého mohli být na hrdle potrestáni evangeličtí kazatelé a šiřitelé nepovolených knih, přihlásilo se k evangelické víře na Valašsku 15 000 osob. Celá Růžďka se postavila 9.června 1777 na odpor vojákům, kteří v rámci vyšetřování a represí přišli zatknout evangelického kazatele Pavla Hořanského. Při tom byly zabity čtyři osoby a kazatel s dalšími vůdci odporu byli i s rodinami odsouzeni do vyhnanství v Sedmihradsku, jejich děti „dány na náležité katolické vychování“ a majetek prodán v dražbě. Tato událost významným způsobem přispěla k pozdějšímu vydání Tolerančního patentu, který po letech pobělohorské náboženské nesvobody povolil luteránům, kalvinistům a pravoslavným zakládat vlastní modlitebny i školy a volit vlastní duchovní správce. Umožňoval jim rovněž nákup domů a statků, nabývání měšťanství a akademických hodností a přístup k veřejným úřadům. Toleranční patent vydal rakousko-uherský císař Josef II. 13.října 1781 a o týden později, 19.října, jej následoval dekret o toleranci vůči židům v Čechách. Pavel Hořanský zemřel ve vyhnanství v Sedmihradsku, ostatní vyhnanci se mohli po vydání Tolerančního patentu vrátit domů. V Růžďce dnes najdeme pomník krveprolití v roce 1777, postavený roku 1927 u hlavní silnice procházející obcí v její horní části.“

Rovinkou obejdete Brdo a dorazíte k cestě do Růžďky. Na odbočce stojí kříž bez viditelné datace a infopanel NS vypráví o historii Růžďky. Její obyvatelé se prý zúčastnili valašských povstání za třicetileté války a 9.11. 1944 tu němečtí okupanti popravili pro výstrahu 5 vlastenců, zatčených při přechodu hranice na Slovensko. K jejich jménům na pomníku pak přibylo ještě 12 jmen místních občanů, umučených v Kaunicových kolejích či Mauthausenu.

Travnatý svah u oploceného areálu s vysílači nabízí výhled zprvu vpřed k hřebeni Píškové (578m) nad Oznicí a Mikulůvkou, za nimiž se táhne hladká linka Kelčské pahorkatiny, vidíte Lázy i nevýrazný hřebenový vrch Čečetkov (687m), který stojí v zákrytu masivní hory Kelčský Javorník (865m). S Javorníkem sousedí neméně výrazná Čerňava (844m) a nalevo od ní je vidět množství dalších kopců. V popředí před Čečetkovem se rozkládá hroudovité dvouvrší Václavovsko (551m) – Páleniska (503m), pod kterými lze zahlédnout část obce Pržno. Ještě víc v popředí se jako ochrana Růžďky táhne houpačkové dvouvrší Na Vlčici (606m) – Pálenisko (571m). Popojdete, a když se zadíváte přes vrchol Na Vlčici do dálky, dohlédnete přes prohnuté sedlo Troják až k dvouvrší Kuželek (638m) – Okluk (605m) s těsným, leč poměrně hlubokým sedlem. Ty dva jsou 22km daleko a vidět jsou jen díky příznivé konfiguraci terénu. Ve shluku kopců nalevo od Kuželku se mezi sebou perou Tisový (650m), Humenec (703m) s čepicí lesa, rádoby špičatá Drastihlava a na ni navazující dvouvrchol Křížový (670m) – Ratibořský Grúň (678m), jenž v důsledku překrytí vrcholů připomíná nahoře položenou misku. Výhledy ještě víc doleva k Chléviskům (641m) komplikuje příliš blízko stojící oblina Na Vrchu (653m) s vysílačem. Na první pohled je však jasné, že by mělo být vidět ještě dál do strany. Přejděte tedy celou louku u vysílačů a pod elektrickým vedením se otočte. Pakliže jste si sebou přinesli dobrou optiku, máte jedinečnou příležitost vidět přímo za sebou zalícované dva vrcholy s rozhlednami, v popředí 15km vzdálenou Vartovnu (651m) a za ní 26km vzdálenou Doubravu (676m). Ne moc daleko od nich směrem doleva lze dokonce spatřit 65km vzdálenou Velkou Javořinu (970m) s vysílačem, nevyšší vrchol Bílých Karpat na hranici se Slovenskem. Na to, že stojíte na naprosto bezvýznamném místě pouhých 680 m.n.m., je to pecka.

Rovinka následovaná volným klesáním vás povede pod Vršky (695m), kde se z druhé louky otevírá znova stejný výhled do Hostýnských a Vizovických vrchů. V lesním úseku pod Vršky vás čeká panel NS s textem o smíšeném lese, o jeho složení a zvířecích obyvatelích. Asfaltka se poté víceméně rovinkou ubírá do sedla pod Na Kovadlině (655m), jež tvoří rozlehlá pastvina s panoramatickým výhledem. Po levé ruce opět vidíte pastvinami poseté kopce nad Mikulůvkou, Pržnem i vějíř luk kolem Hošťálkové, hřebenovku Čečetkova, Kelčský Javorník, Čerňavu, Kuželek či bok Tisového. Jak budete potom sestupovat dolů, otevře se výhled také vpravo na obydlenou Vrchhůru (692m) s vysílačem, dvě za sebou složené zalesněné špičky Zámčisko (666m) a Ostrý vrch (672m), doplněné o další dva založené kopce Kamenárku (862m) s Velkým Javorníkem (918m), nejvyšším bodem Veřovických vrchů. Ty se táhnou po obzoru na Malý Javorník (838m) a Kyčeru (875m), z druhé strany pak máte částečně viditelnou Dlouhou (859m), Huštýn (747m) a Trojačku (709m).

Asfaltka se stářím drolí na štěrk a dole v sedle lomí svůj směr doprava. Mezi stromy v tom místě najdete ukazatel Pod Vršky (657m), předpovídající 3km sestup do Bystřičky. Zpevněná cesta se zatím vine rovinkou mezi pastvinami k promýcenému kopci Štípa (707m). Po straně stále shlížíte na Zámčisko, Vrchhůru i Veřovické vrchy, a přitom se okolo vás stahuje hranice Přírodní památky Louky pod Štípou. Ta má rozlohu 4,4438ha, vyhlášena byla roku 1949 jako „Louky za Klenovem“ a patří k nejstarším chráněným územím v okrese Vsetín. Dříve přepásané karpatské louky byly v 50.letech 20.stol. v souvislosti se vznikem zemědělského družstva opuštěny a kvůli chybějícímu managementu začaly zarůstat náletovými dřevinami. Následkem toho byla celková degradace botanicky cenného území. První zásahy zaměřené na likvidaci náletu byly zahájeny v roce 1975. V současnosti jsou louky pravidelně koseny. Na území PP rostou chráněné druhy rostlin z čeledi vstavačovitých jako je např. prstnatec Fuchsův, mečík střechovitý, orlíček obecný, černýš hajní nebo pozoruhodná houba květnatec Archerův, jejímž domovem jsou převážně tropické kraje a která se poprvé objevila na Vsetínsku v roce 1986. V minulosti se zde vyskytoval i rudohlávek jehlancovitý, jenž byl hlavním předmětem ochrany v době vyhlášení památky. Naposledy byly na lokalitě pozorovány 4 kvetoucí rostliny v roce 1972 a 1973. V následujícím období však nebyl jeho výskyt na Vsetínsku téměř 30 let potvrzen. Teprve v roce 2001 byl v několika exemplářích nalezen na dvou lokatitách (v Jasenici u Vsetína a na pastvinách Losový u Huslenek). Podobný osud na této lokalitě stihl též prstnatec plamatý sedmihradský.

Minete zastřešenou studánku Jana Karafiáta, pojmenovanou podle autora pohádkové knížky Broučci, který na dohled odtud ve Velké Lhotě působil mezi lety 1875-1895 jako evangelický duchovní. Poté cesta zamíří pod jakési hospodářství a v tom místě i prokoukne mezi stromy na předvrchol (579m) kopce Na Kovadlině, jenž se zakusuje do údolí Bystřičky kousek pod stejnojmennou přehradou. Vidět lze protilehlý hřeben Medůvky (608m), za ním nalevo opelichanou Píškovou (578m) v počátku jejího hřebene nad Jarcovou či nízkou Kelčskou pahorkatinu u Valašského Meziříčí. Bude-li vám štěstí přát, dá se dopátrat dokonce Hrubý Jeseník s 95km vzdáleným Pradědem (1491m), který je odtud paradoxně vidět líp než deskovité Oderské vrchy.

Mírně klesající cesta vás přivede do výrazné zatáčky pod Štípou, kde na vás vykoukne špičaté Zámčisko. K tomu se váže řada pověstí – asi proto, že tady stál kolem roku 1308 malý strážní hrad, vetkaný do vrcholového skaliska. O hradu nexistují žádné písemné záznamy a není jisté, zda se zmínka o zástavě hradu Freundsberg skutečně týkala jeho, nebo hrádku nad Vsetínem. V současnosti je tato zřícenina (potažmo lokalita) známá pod názvem Klenov. Zámčisko sousedí přes údolí Bradného potoka s dříve zmíněným předvrcholem, dokonce je odtud vidět i samotná Na Kovadlině. Vidíte Vrchhůru v jednom masivu s Medůvkou, vidíte Píškovou a po čase opět Kelčský Javorník. Jak se vzápětí stočí uježděná přírodní cesta do boku Štípy, ukáže se též Ostrý vrch.

Prořídlý porost dává tušit blízkost sedla mezi Štípou a Zámčiskem. Tu se náhle zjeví infopanel naučné stezky Klenov a ukáže vám 0,5km dlouhou odbočku na Svantovítovy skály. Krom značek NS na stromech na ni ukazují i modré trojúhelníčky. „Jedná se o ojedinělé pískovcové skalní stěny o délce si 500m, vypreparované z pískovců a slepenců magurského flyše, dominující okolnímu terénu. Jako přírodní památka byly vyhlášeny na ploše 0,16ha v roce 1999. Leží v nadmořské výšce 615-635 m.n.m., nejvyšší skalní stěna má 12m. Největší skalní bloky se jmenují Ploutev a Svatka. Lokalita slouží také k horolezeckému výcviku.“ No, puklinami naporcovaná skalní stěna samotná má reálnou délku jen asi 60m. Zbytek tvoří kameny a menší skalky vylézající na povrch z hrany kopce Štípa. Stezka vás sice přivede až k nim, ale pro dotek si budete muset ještě kousek povylézt do strmého zarostlého svahu. Výhled od Svantovítových skal je každopádně famózní. První lezecké výstupy tu proběhly ve 40.letech 20.stol. A pokud by vás zaráželo to pojmenování, tak to dostaly podle západoslovanského boha Svantovíta, jenž byl božstvem války a ochráncem polí. Uctívám byl především v Pobaltí, jeho jméno znamená „mocný pán“ a jeho kult vyvrcholil v 1.pol. 12.stol. Jeho nejhonosnější svatyně, a vůbec nejslavnější pohanská stavba Slovanů, stávala na hradišti Arkona na ostrově Rujána ležícím v Baltickém moři, který obýval slovanský kmen Ránů (Lutici). Bylo to poslední nezávislé slovanské území západně od Baltu a také poslední místo, kde byla oficiálně vyznávána původní slovanská víra. Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně dokonce ani nedýchali. Když jim došel dech, museli vyběhnout ven a nadechnout se. Ve svatyni stála Svantovítova socha v nadlidské velikosti, měla 4 hlavy a 4 šíje (2 vpřed a 2 vzad). Vousy měla oholené a vlasy ostříhané, jakoby umělec chtěl napodobit obyčej Ránů v úpravě hlavy. V pravici držela roh různými kovy vykládaný, který kněz každoročně vínem naplňoval a ze způsobu tekutiny budoucí úrodu předpovídal. Levice byla obloukem podepřena v bok. Nohy se dotýkaly podlahy a jejich podstavec byl ukrytý v zemi. Nedaleko se nacházela uzda a bohovo sedlo s mnoha odznaky božské hodnosti. Z nich vzbuzoval obdiv hlavně meč podivuhodné velikosti, jehož čepel a pochvu mimo ryteckého umění i stříbrné vykládání zdobilo.

Pěšina pár desítek metrů za tabulí naučné stezky sbíhá do sedla Bátrnka, v němž se uprostřed mokřadní zeleně nalézá malá, skoro neviditelná lesní tůň. Zastavení NS informuje, že se zde nacházela mokřina, jež byla v 90.letech bagrem prohloubena a vznikla z ní tůň, významná pro rozmnožování obojživelníků (skokan, ropucha, kuňka, čolek aj.). Podle pověstí, kterých se o Klenovu a jeho okolí vypráví spousty, se tomu místu říká Bátrnka podle toho, že se sem za starých dob kladly strážné ohně (vatra – vatrnka – bátrnka). O tůni se pak traduje, že je podzemními cestami spojena s řekou Bystřičkou. Prý do toho jezírka utekly dřevařům dvě klády, potopily se a už nevyplavaly. Spatřili je až v řece dole u mlýna. Kdysi to zase prý stáhlo celý krdel kačen. I ty vyplavaly až v řece u mlýna, takže kdoví... Mimochodem při tom seběhu jste si mohli všimnout průhledu přes odůrstající zeleň, ve kterém se objevil trojlístek vrcholů Kamenárka – Velký Javorník – Kyčera, šlo vidět 25km vzdálený masiv Ondřejníka s nejvyšším bodem Skalka (964m) a památný Radhošť (1129m).

Úsek nad tůní tvoří středně stoupající lesní cesta, jež míří do úbočí Zámčiska. Tam po chvilce potkáte další informační tabuli naučné stezky, pojednávající tentokrát o skalním hradě Klenov. „Skalnatý hřeben Klenova sloužil lidem v minulosti jako útočiště. Nejstarší stopy osídlení pocházejí z doby bronzové, asi před necelými 3000 lety. Obranné valy zde měli zbudovány lidé tzv. lužické kultury, nazývaní také lid popelnicových polí. Toto osídlení bylo jen dočasné. Na vrcholku zvaném Zámčisko stávala na počátku 13.stol. tvrz s dřevěným opevněním a věžemi. Mohutné skalní bloky, vytvořené puklinovým zvětráváním hřebenové lavice magurského flyše, o tom dodnes nesou stopy – uměle vytvořené záseky pro zakotvení konců trámů. Pískovcový suk – vrcholové skalisko, nazývané také Havranka, tvořilo zjevně základy nejvyšší dřevěné hradní stavby, ústřední obytné věže. Na níže položených skalách pak bylo valové opevnění. Přístupová cesta vedla od západu. Archeologická zjištění potvrzují osídlení této lokality ve 13. a 14.stol. a pravděpodobný zánik požárem asi po násilném dobytí. Nalezeny zde byly hroty šípů a části keramických nádob točených na hrnčířském kruhu. Písemné záznamy o osídlení nejsou zachovány. Klenov řadíme mezi tzv. skalní hrady. Ty vznikaly na nejvyšším bodu terénu, obvykle pískovcových skalách, které byly dobře využitelné pro stavbu obranného opevnění a budov. Skály a nepřístupný terén byly pak velkou výhodou pro obyvatele těchto hradů při jejich obraně. V předchozích letech došlo na několika místech skalního masivu k uvolnění a pádu částí skalních bloků, které teď nalezneme pod turistickou značkou v lese.“ Doplňující obrázek vám ukáže, jak to hradisko mohlo zhruba vypadat. Nešlo o nic extra, jen pár jednoduchých roubených objektů chráněných skálou. Ke Klenovu lze ještě dodat, že bývá ztotožňován s hradem Freundsberg, o jehož existenci jsou pouhé 2 nepřímé písemné důkazy. K roku 1297 se váže listina, jež zaznamenává, že Protiva z Doubravice daroval blíže neurčené statky získané od krále a ležící po obou březích řeky Bečvy templářskému mistru Ekkovi. V roce 1308 pak Vok z Kravař potvrzuje, že přijal od mistra Ekka do nájmu (zástavy) na 31 let město Vsetín s hradem Freundsbergem. Stavebníkem hradu tak mohl být pubertální král Václav III. (vládl 1305-1306), který chtěl na zdejších zeměpanských pozemcích založit klášter a malý strážní hrad by v takovém případě souvisel s pokusem o zabezpečení okolní krajiny. Archeologické nálezy taktéž odpovídají počátku 14.stol., takže datace na naučném panelu by v tom případě nebyla správná. Po zrušení templářského řádu hrad na Klenově chátral a pokusy o obnovení sídla nevedly k úspěchu. Nelze ani určit, kdy vlastně definitivně zanikl. Pověst praví, že se hrad propadl do země poté, co se zlá kněžna nedohodla s černokněžníkem o předání klíče od brány. Navíc sem prý každých 100 let láká bílá paní obyvatele Růžďky, aby z tajných podzemních prostor vynesli obrovské poklady a tím zachránili zakleté spící starce... Prostor skalního hradu je volně přístupný, ovšem stoupání na něj je značně příkré a cesta vzhůru není nikterak značená. Pěšina vede nejdřív k prstenci hradního valu, nad nímž pomalu ze svahu sklouzávají obrovské kusy skal. Nato se stezka stočí nalevo, jenže kus pod hřbetem hory mizí a dál je to na vás. Skaliska na hřbetní hraně kopce tvořila přírodní bariéru a areál hradu se měl nacházet na méně prudkém severním úbočí. Přesto se k němu chodí spíše podél těch velkých skalních bloků, tj. vně předpokládaného opevnění. Hrad byl dvoudílný – v předhradí je patrná prohlubeň (nejspíš pozůstatek cisterny na zachytávání dešťové vody) a samotné hradní jádro má oválný půdorys o rozměrech 31x21m. Dominuje mu pískovcové bradlo, na jehož vrcholu se nachází uměle přitesaná plošina s rozměry 11x7m, která právě měla být základem pro srubovou, pravděpodobně věžovitou budovu. V její vrcholová části se vyvíjejí zárodečné skalní mísy. V dolní části na jižním okraji skaliska vystupuje několik metrů mocná, silně rozvětralá poloha slepenců račanské jednotky magurského flyše. Slepence obsahují valouny až úlomky světle šedých vápenců, ve kterých byla nalezena převážně korálová fauna patrně jurského stáří, ojediněle i paleogénní numuliti (schránky mělkovodních dírkonošců; měly podíl na tvorbě hornin). Zmiňované žlaby pro ukotvení trámů však zjevné nejsou a pro běžného turistu tak zůstává zážitkem jen to dosažení nejvyšší skály. Lokalita je navíc bez výhledů.

Značka se nyní vydává ušlapanou úboční cestou kolem celé hory až na stráň nad přehradou. Zprvu je klesání mírné, ještě stále můžete vzhlížet vzhůru na špičatý vrchol Zámčiska, nato se přes vykácené holiny podíváte k východu na sousední rozsochu Kyčerka (641m), dohlédnete dokonce až na významnou horskou větev Zvonový (744m) – Herálky (891m) – Tanečnice (912m), potom taky třeba na Búřov (660m) nebo Radhošťský hřbet. Během fáze středního klesání lesem se nezapomínejte průběžně dívat vzhůru na hřbet Klenova, kde se dá občas zahlédnout nějaký ten větší skalní útvar. Pod jedním takovým v severní části Klenova stojí tabule naučné stezky č.2 s obecnou informací o přírodní rezervaci Klenov. Ta byla vyhlášena 20.5. 1999 na pásu skalních výchozů a původních zachovalých lesních porostů horské bučiny s javorem klenem a řídce vtroušenou jedlí, jež je zároveň vyhlášenou mykologickou lokalitou. Rezervace chrání plochu 15,3509ha v nadmořské výšce 485-666m a zahrnuje nejvýznamnější skalní útvary Zámčisko, Havránka a Jazévky. Konkrétně ty skály nad vámi jsou Havránka. Jde o asi 200m dlouhý pískovcový svahový mrazový srub až 19m vysoký. Jeho svislé stěny jsou pokryty množstvím kulovitých dutin, skalních říms a výklenků typu arbi. Nachází se zde také vzácné tvary, skalní okno dlouhé 165cm a široké 35cm, či dvojité skalní okno, tzv. hodiny, v jižní části lokality. Přestože jsou dostatečně vysoké, v současné době se na nich běžně neleze. Lezectví tu bylo častější spíš v 80.letech. Jen pro doplnění: Jazévkami vrcholí výrazný hřbet na západní odvrácené straně Klenova. Je to asymetrická skála z pískovců a slepenců. V dolní části lokality jsou impozantní hřibovité a věžovité skalní útvary. Nejvyšší z nich, vež Komín, je vysoký 15m. Na svislých stěnách se tam nachází množství voštin, kulovitých skalních výklenků, mikrogelivačních dutin (vznikají vyvětráváním a vypadáváním drobných valounů ze slepencových vrstev). Ve střední části lokality se vytvořil na rozšiřujících se puklinách tunel, který se zvětšuje v malou jeskyni. Tady prý mnohé své poklady ukryli zbojníci, takže se nelze divit ani počtu pověstí, v nichž lidé dostali zaručený tip hrabat a prolézat. Někdy našli, někdy nenašli, každopádně podle nám dnes známých průzkumů tu žádné poklady nejsou.

Velmi záhy se pěšina stočí přes úbočí do strmé rubaniny, z níž se otevře výhled na hráz přehrady Bystřička, na vypaprčený Suchý (599m) a údolí řeky pod přehradou směrem na stejnojmennou obec. Následující úsek zdolávejte s velkou opatrností! Turistický chodník se zužuje, přibývají kameny a hlavně klesá čím dál ostřeji. Nedejte se svést šíří výhledů od kopců za Bystřičkou po masiv Vrchhůry, který se vám rozevírá před očima, zatímco se smýkáte přes dvojitou serpentýnu dolů na asfaltku. Sledujte značky, jež vás na té asfaltce popohání doprava a po pár krocích zase doleva na uježděnou písčitou cestu k prvním chalupám. Volné klesání mezi rekreačními objekty je vzápětí přerušeno odbočkou doleva na strmou nehezkou kamenitou zkratku, jež finišuje kočičími hlavami a asfaltem. Vyjdete u bufetu kousek od letního kina a odtud už snadno seběhnete k poslednímu rozcestníku trasy, jímž je Bystřička, přehr., hot. (377m). Za sebou máte po modré z Dušné 6,5km, po modré se dá pokračovat 3km na Velkou Lhotu a po červené 3km na Malou Lhotu. Můžete se tu občerstvit, projít po hrázi nebo rovnou nastoupit na nejbližší autobus domů. Závěrečný panel naučné stezky vás seznámí s údaji o přehradě Bystřička.

Přehrada Bystřička patří k nejstarším vodním nádržím v České republice. Primárním důvodem k její výstavbě byl plán na zbudování Dunajsko – Oderského průplavu, který se však nikdy nerealizoval. Bystřička měla být jednou z mnoha, jež by průplav zásobovala vodou. Druhotným účelem byla ochrana před povodněmi. Využití přehrada však brzy našla také jako vyhlášené rekreační středisko. Provozuje se tu sportovní i rekreační rybaření, půjčovny lodí nebo paddleboardů, na břehu se dá stanovat a v hrázi je zabudovaná elektrárna, jejíž maximální výkon činí 66 kW. Výstavba přehrady probíhala v letech 1908-1912 na základě projektu architektů Grohmana a Brangema. Stavbu zajišťovala Vídeňská firma Rabas-Kosina-Weiner. Přípravu i vlastní stavbu vodního díla, které jako první na našem území počítalo při řešení stability hráze i s fyzikálními silami (vztlakem jako silou působící v základové spáře), řídilo c. a k. ředitelství pro stavbu vodních cest. Všechny výkopové a stavební práce byly prováděny ručně bez větší mechanizace. Přesto výstavba trvala pouhých 5 let, z toho 2 roky hráz, a představovala tak ve své době vrchol vodního stavitelství. Přehrada má rozlohu 38ha a objem 4,58 m3 vody, hráz se nachází na katastru obce Bystřička, nádrž však zasahuje i do území Velké Lhoty. Hráz je gravitační, zděná z místního lomového kamene na cementovou maltu, základ hráze je z prostého betonu. Oba líce hráze byly obloženy řádkovým zdivem z kvalitního kamene. Půdorysně tvoří koruna hráze kruhový oblouk o poloměru 135m a šířce 4,6m. K utěsnění návodní strany hráze bylo použito dusaného jílu a přírodního asfaltu. Vypouštěcí věž, spodní výpusti a bezpečnostní přeliv jsou situovány mimo hráz na levém břehu nádrže. Hráz ční do výšky 36,5m (nade dnem jen 27,4m) a táhne se 170m do šířky, což bylo na tehdejší dobu zcela nevídané. Pro jedinečnost svého technického a architektonicko-urbanistického řešení díla byl soubor původních staveb přehrady Bystřička vyhlášen v roce 2003 za kulturní památku.

Obec Bystřička se začala formovat pasekářskou kolonizací poddaných z Růžďky v polovině 17.stol., a to na pokyn vsetínského pána Mikuláše Pázmányho. Jako samostatná ves zvaná Bystřička pod Roušťkou se poprvé objevuje v písemných dokumentech z roku 1647. Roku 1770 se připomíná pod Klenovem lom na vápenec a pec na pálení vápna. Než se tu začala roku 1908 budovat přehrada, byla Bystřička pouze nevýznamnou vsí zemědělského charakteru. Kromě skal na Klenově se v katastru obce vyskytuje ještě i cvičná lezecká skála Medůvka. Mimochodem, na katastru Bystřičky dříve stávala již zaniklá a zpustlá obec Svojanov, jež byla připomínána před rokem 1505 a znovu ji objevil první kronikář Bystřičky Jan Rous. Také na místě dnešní části Konvice stávala osada. Tu zničila povodeň.