Hranice, sedlo (506m) – Kopřivná, hřeben (625m) – Kořené, rozc. (590m) – Baťková, rozc. (575m) – Baťková, Chléviska (603m) – Lánice (591m) – Nivy, sedlo (540m) – Vsetín, zimní stadion (340m) – Vsetín, ŽST, BUS (340m)

Červená trasa se počíná v horském sedle Hranice na úrovni Syrákova a vede přes hřbet Chlévisek na 14,5km vzdálený Vsetín. První část tvoří výrazné stoupání lesem s několika horskými loukami a omezenými výhledy, následuje osada pod Chlévisky a dlouhá štreka přes příměstskou chatovou oblast s dalšími různě otočenými kusými výhledy. Ten nejlepší najdete na vyhlídce nad Nivami. Cestou nejsou žádná extra zajímavá místa, snad jen vyvýšená kóta s novodobým památníkem sv. Huberta. Cesty jsou tu zpevněné, vhodné pro zkušené horské cyklisty a nezřídka bohužel narazíte i na motorku.

* * *

Horské sedlo Hranice rozděluje údolí obcí Všemina a Liptál a dříve se mu říkalo Tábor. Název Hranice získalo proto, že se tu střetávala hranice tří hejtmanství. Sedlem prochází silnice, z ní je dolů strmým kopcem vidět horní konec Liptálu a v křoví u improvizovaného parkovitě vyčnívá rozcestník Hranice, sedlo (506m). Jeho červené směrovky ukazují 1,5km k Syrákovu a 1,5km na Kopřivnou.

Štěrková lesní cesta vyráží směrem na Kopřivnou a hned začne zhusta stoupat. Loučka nad sedlem nabízí výhled pouze na vrch Na Strážích (595m) a na část hřebene pod Vartovnou. Pro lepší musíte dostoupat až k průseku pod vysokým elektrickým vedením, byť ani ten není nic moc. Dohlédnete odtud na Slušovicko, které je dlouhou terénní vlnou odděleno od údolí Dřevnice, v němž se dá akorát vystopovat okrajová zástavba jednotlivých obcí. Vidíte zlínskou Tlustou horu (458m) s vysílačem a na horizontu pohoří Chřiby. Z druhé strany vyrůstají kopce formující údolí Rokytenky, část hřebene Vartovny s vrchy Nezdoby (595m) a Sýkorník (551m) a úplně vzadu dominuje zdánlivě špičatý Cáb (841m).

Jen na okamžik vstoupíte do lesa, než se zas objeví horská louka, tentokrát s o dost lepším s výhledem. Shlédnete Liptál, dlouhý hřbet Vartovny (651m) včetně samotného vrcholu s rozhlednou, změť vsackých kopců, jež se však s ohledem na nadmořskou výšku špatně identifikují, a z vyšších poloh dokážete dohlédnout do Vizovických vrchů ke Svéradovu či na vysílač Bařinka. Náročné stoupání širokou lesní cestou pokračuje na třetí horskou louku s výhledem. Ten se tentokrát zaměřuje na pár chalup na osadě V Háji pod vrcholem Chléviska (641m), za kterým lehce napravo vyčnívá o něco vzdálenější vrcholek Ratibořského Grúně (678m).

Po chvíli středního stoupání vyjdete na horské samotě v zátylku vrchu Kopřivná (625m). U cesty nad chalupou je umístěn rozcestník Kopřivná, hřeben (625m), jehož červený hrot ukazuje 1km vpřed na Kořené a je zde také panel projektu Na běžkách po okolí obce Liptál. Ten uvádí tuto zajímavost o Kopřivné: "Kopřivné je pomístní přídavné jméno, které označovalo místo, kde rostlo mnoho kopřiv. V době 2.sv. války v okolních lesích působila skupina místních chlapců z liptálských pasek, které kolem sebe shromáždil Rudolf Kubáň. Pojmenovali se Komandos, roznášeli letáky a pomáhali uprchlým válečným zajatcům a osobám ukrývajícím se před nacisty. Někteří byli později zatčeni, jiní přešli do ilegality. Operovaly zde i mnohé partyzánské skupiny. V jedné z nich působil Nikolaj Šapošnikov. Začalo se o něm vyprávět, že spolupracuje s gestapem. Bylo tedy rozhodnuto, že má být zadržen a předán štábu brigády. Asi 11.listopadu 1944 přišla zpráva, že je Šapošnikov v Jasenné v hospodě. Odtud byl vylákán do Obory, odzbrojen a odveden do Háje na štáb. 11.prosince 1944 se prý konal v Liptále hon. Tady na Kopřivné střelci narazili na mrtvolu muže zakrytou chvojím. Při nakládání mrtvoly na vůz hajný poznal, že jde o Šapošnikova. V této kruté době pro náš stát projevovali svou statečnost především obyvatelé liptálských pasek. Pomáhali nejen partyzánům, ale i těm, kteří byli na útěku a ukrývali se před fašisty. Někteří se po prozrazení nevyhnuli krutým výslechům, devět zdejších občanů bylo zabito. Na počest jednoho statečného Liptalana, pana Karla Frýdla, který ukrýval dva uprchlíky z transportu z Osvětimi, byl dokonce v roce 1983 zasazen libanonský cedr v památném háji Spravedlivých v Jeruzalémě."

Další stoupání klikatou vyježděnou cestou vás přes díly horských luk přivede pod travnatou kótu s odpočívadlem, označenou neoficiálně jako Kršla u kameňa (620m) nebo se jí říká též Nad Macíkovou chalupou. Místo bylo upraveno jako turistická zastávka při památníku sv. Huberta, jenž byl vytvořen u příležitosti 60.výročí založení mysliveckého spolku Všemina. Dne 25.9. 2011 mu tu slavnostně požehnal všeminský farář František Kuběna. O vybudování památníku se zasloužili členové Mysliveckého sdružení Všemina za podpory Obecního úřadu Všemina, se souhlasem vlastníka pozemku RNDr. Vlastimila Flajšingra, který pozemek myslivcům dlouhodobě pronajal. Kámen na památník byl zakoupen v kamenolomu Jakubčovice nad Odrou a váží 4,76 tuny. Desku z tmavé italské žuly s textem a rytinou vyrobili mistři kameníci Petra a Zdeněk Vařákovi z Prlova. Samotná deska váží bezmála 50kg. Od roku 2012 se na Silvestra k památníku konají pravidelné výšlapy. Jinak zde najdete historický hraniční kámen se značkou HL, což jsou iniciály panství Lukov, informační panel o obci Všemina a nevýznamný výhled do okolí. Co by mělo být z Kršle vidět, je naznačelo dřevěnými šipkami – Zlín, Buchlov, Sobolice, Bílé Karpaty, Velký Javorník v Javorníkách nebo Radhošť s Lysou horou.

Stezka se pod památníkem točí doprava, klikatí se lesem, míjí další hraničník HL, tentokrát i s datací 1826 a středně klesá do horského sedýlka, odkud krátce ostře stoupá na bezejmenný vrcholek (592m), a pak krátce středně klesá k ceduli Kořené, rozc. (590m). Tady se od hřebenové červené trasy vyděluje žlutá značka do Všeminy (4,5km), takže pokud si plánujete okruh Syrákov – Kořené – Syrákov, jste od Syrákova po červené 4km a po žluté 8,5km daleko. Jinak pokračujte rovně 2km pod Baťkovou.

Pozvolné stoupání po široké šotolinové stezce s hlubokými kalužemi střídá stín lesa a žár slunce na občasných mýtinách. Tu náhle dorazíte k okraji louky nad osadou Geržičky, kde si přidřeply dva hraničníky panství Lukov z let 1826 a 1752. Starší z nich pochází z doby, kdy poničený hrad Lukov již ztrácel svůj význam, sloužil spíše už jen k hospodářským účelům a končilo období jeho obývání. Při osazování druhého hraničníku byl již zříceninou a jeho majitelé z hraběcího rodu Seilern-Aspang sídlili na zámku v Lešné. Ta louka každopádně skýtá hezký výhled na hřeben Vartovny s rozhlednou a malou část hlavního hřebene Vizovických vrchů kolem Svéradova.

Rozhoupaný hřbet o nadmořské výšce asi 600m střídá nevýznamná klesání a stoupání v lesním porostu a blíží se k přehlédnutelnému rozcestí, kde směrovky ukazatele Baťková rozc. (575m) visí vysoko na stromě. Abyste trefili do traktory zahloubeného koryta 0,2km pod Baťkovou, však navigaci nepotřebujete. Mimochodem, člověk by to nečekal, ale tohle místo je kuriózní jednou věcí – podle záznamů v mapách tu končí Vizovické vrchy a začínají vrchy Hostýnské.

Úmorné stoupání na otevřené prostranství osady Baťková dává pocit dosažení cíle. Na místě najdete rozcestník Baťková, Chléviska (603m), kde se střetají červená značka od Syrákova (6km) na Vsetín (9,5km) se zelenou z Vartovny (8,5km) do Hošťálkové (6km) a modrou do Držkové (11km). Z historicky zajímavých objektů se tu nachází nejenom další hraniční kámen, ale též cedule s šipkou k chatě Pančava. Ta už totiž dávno není v provozu a stala se obyčejným soukromým domem. Vidíte ji asi 100m dál vedle turistické stezky napříč hřebenovou loukou. Ápropo název Pančava pochází z německého slova "panschen", což znamená "míchat, ředit", v rakouských nářečích "ředit víno". Dřív se tak říkalo hospodám, kde se prodávalo nekvalitní pití. No a slovo Baťková je přídavné jméno odvozené od jména Batěk či Baťka. Člověku tohoto jména to tu kdysi patřilo. Batěk je pak zdrobnělina od "baťa", což znamená "bratr, příbuzný, druh", přeneseně "příliš velký dobrák, nemehlo, hlupák". Na Moravě se batěk říkalo malému tlustému člověku. Baťka je také zdrobnělina. Sloveso baťkat znamenalo lichotivým přemlouváním navádět.

Červená turistická značka se ubírá mírným stoupáním k bývalé Pančavě a míří na 2,5km vzdálenou Lánici. Zdoláte terénní zvedák, z něhož se vám otevře půlkruhové panorama blízkého rozsochatého Na Dílech (635m) či Kopřivné (625m), za nimi vyčnívá vrchlík Vartovny (651m), za ní vysílač Bařinka a od něj doprava se hrbolatí vizovické kopce Svéradov (737m), Klášťov (753m), Rovně (702m) a Suchý vrch (6793m). Ve směru trasy se navíc objevují další chalupy a zalesněný vrchol Chléviska (641m).

V horních partiích osady střídá zaprášenou polňačku asfaltka. Je to příjezdovka pro místní obyvatele a rychle byste se po ní dostali do Liptálu. Cesta podchází pravotočivě vrchol Chlévisek a zvolna klesá k informačním tabulím. Například panel naučné stezky Tesák zde pojednává o historii Liptálu. Údolí říčky Rokytenky, která kousek odtud pramení, bylo prý osídleno již mezi lety 1308-1361. První písemná zmínka jej označuje za majetek cisterciáckého kláštera ve Vizovicích a jmenuje ho Liebenthal – Údolí lásky nebo Milé údolí.

U tabulí to červená značka lomí rázně doleva, po zpevněné cestě objíždí vrstevnici Chlévisek, chvíli výrazně klesá lesem, ale pak už se jen vlní až k Lánice (591m). Rozcestí Lánice se nachází v půli trasy, na rozhraní její lesnaté a osídlené části. Příštího 2,5km na Nivy povede značka napříč travnatým hřebenem a podél ní se postupně rozrostou chatové osady. Už z té první zvané Na Lánici začne být vidět vrchlík Ratibořského Grúně (678m) s typickou svislou čárou vysekaného lesa. Naučný panel se tu vyjadřuje k proměnám valašské krajiny, k rozlehlým smíšeným lesům, jež ustoupily pasekářské kolonizaci ve 13.-14.stol., k mýcení a vypalování pozemků na horských svazích, když už pasekářům půda v údolí nestačila, ke kolonizaci horských hřebenů Valachy v 16.-17.stol. až po současný trend zarůstání horských pastvin lesem.

Cesta se všelijak klikatí, chvíli je to rovinka, chvíli střední stoupání, chvíli klesání. Otevřené prostranství umožňuje podívat se nazpět k vrchu Chléviska s přilehlými pahrbky v rozsoše Na Dílech, na Cáb ve Vsetínských Beskydech, dokonce lze v dáli zahlédnout i oblý Radhošť s kaplí. Opět se vynoří Ratibořský Grúň a od prvního turistického odpočívadla se objevuje čím dál častěji. Nad osadou U Malučkých se Grúň ukáže od svého vrcholku až po vzadu připojený vrchol Drastihlava a jeho přepažení do Chlévisek.

Osadu Nivy a přilehlý Janišovský vrch (573m) spatříte už zhruba kilometr napřed. Náhodné výhledy do okolí se obrací do okrajových částí Vsetína, tedy do svahů nad místní částí Bobrky či opačným směrem k Rokytnici pod úbočí Sýkorníka. Nejhezčí výhled trasy se však vyskytne až nad Nivami. Vyhlídkové místo pod kótou 588m.n.m. nabízí pohled zleva na spojený masiv Drastihlavy (695m), Ratibořského Grúně (678m) a Křížového (670m), údolíčko Semetína v napojení na údolí Vsetínské Bečvy, přilehlé svahy Hostýnských a Vsetínských vrchů, hrudkovitý výběžek Dušné (731m) roztáhlý ke Vsetínu a v dáli za ním lehounce vystouplé Veřovické vrchy s Radhoštěm (1129m). Konkrétně Radhošť se plus mínus překrývá právě s Dušnou. Od ní doprava stojí výrazný zašpičatělý Cáb (841m). Panorama v tento moment přetíná koruna opodál rostoucího stromu a od něj doleva je pak vidět už jen kousek Ochmelova (734m). Pokud byste se však náhodou rozhodli vzít to přes travnatý vrcholek a ne po značené asfaltce, měli byste výhled téměř kruhový.

Rychlé klesání z vyhlídky vás vbrzku přivede na osadu Nivy, v jejímž pomyslném centru visí na stromě ukazatel Nivy, sedlo (540m). Na Vsetín k zimnímu stadionu zbývá 3,5km. Nivy přejdete po úzké silnici a volným stoupáním pokračujete k cyklokřižovatce, kde se budete držet rovně. Turistická trasa je v tomto úseku špatně značená, ale nebojte se. Jděte pořád po cestě, dokud nenarazíte na budku se zesilovačem signálu. Tady se cesty vidlicovitě rozdělují a vy musíte doprava. Teď bude silnice klesat k obydlenému zátylku Žambošky (481m), odkud máte opět možnost shlédnout část Vsetínských Beskyd. Osadu projdete rovně a až za plotem poslední zahrady zabočíte u nepřehlédnutelné šipky vlevo na boční lesní pěšinu. Volné klesání vás vede přes sklad dřeva pod vrcholkem Žambošky a řídce značenou svážnicí se dostanete až ke stožárům elektrického vedení stojícím na ostrohu nad Vsetínem. Pro bujnou zeleň však z města vidíte jen náznaky. Hned nato se navíc pěšina štěpí. Značka se tentokrát vydá doleva a sleduje hřbet ostrohu s lokálními světlinami. Poté již nabere ostřejší sklon a klesá smýkajícím se chodníčkem do křoví poblíž autobusové zastávky.

Před sebou máte mimoúrovňové křížení frekventovaných silnic Vsetín – Vizovice a Valašské Meziříčí – Velké Karlovice. Blbé je, že tu není přechod pro chodce, protože musíte přejít na druhou stranu. Za nadjezdem se červená značka zalamuje vpravo do ulice k zimnímu stadionu. U zábradlí mostu přes regulovaný tok Rokytenky stojí rozcestník Vsetín, zimní stadion (340m). Tady se červená značka od Syrákova (14km) střetává s modrou z Vartovny (10,5km), aby spolu došly poslední 1km k vsetínskému nádraží. Dlážděný chodník vede podél vody a nahlíží na stadion Na Lapači. V 15.stol. byl na tomto místě postaven panský mlýn, při jehož náhonu byl zřízen lapač pro lovení ryb. Na pastvinách v jeho okolí si zbudovalo nové domovy několik rodin uprchlíků z okolních měst, zejména z Valašského Meziříčí, těžce postiženého válečnými událostmi třicetileté války. Nově vzniklá osada, tzv. Dolní město Vsetín, získala roku 1647 statut samostatné obce, jež měla s Horním městem společného pouze rychtáře. Mezi městskými částmi docházelo k častým sporům o daně, pozemky, trhy apod. Jeden z bývalých sporných pozemků v dnešním centru města se dodnes nazývá Svárov. Horní a Dolní Vsetín se sloučily až roku 1849. O něco později, v roce 1962 se rozhodlo z důvodu zvyšující se úrovně vsetínského hokeje o výstavbě stálého zimního stadionu. Zpočátku se jednalo o kluziště s přírodní plochou, později se přeměnilo na plochu umělou. Stavba současné hokejové haly probíhala mezi lety 1979-1986. V roce 2009 získalo stadion město a započala dlouhá rekonstrukce za 4,6mil.Kč, při níž se dočkalo výměny i technologické vybavení. Další rekonstrukce proběhla v roce 2016. Dnes má stadion kapacitu 5400 míst, z toho 1700 k sezení.

Značený chodník se v jednu chvíli přiblíží až k onomu náhonu z 15.stol. V areálu bývalého průmyslového podniku Křivačkárna byla přímo na náhonu vybudována restaurace, takže není problém se podívat zblízka. Mimochodem křivačkárny jsou valašské specifikum. Kapesní zavírací nože zvané křiváky produkovali výrobci v Bystřičce, Růžďce, v Ratiboři nebo Hošťálkové a užívány byly nejen v českých zemích, ale i v Rakousku, Rumunsku, v oblasti Uher či Haliče. Rukojeti křiváků se vyráběly z nebarveného přírodního dřeva, přičemž jejich podoba se lišila. Využití našly křiváky jak mezi zahrádkáři, kteří je užívali například při roubování, tak u houbařů nebo metlařů. Vedle způsobu použití se nože odlišovaly i svou výbavou. Výrobky označené "křesáky" měly na své rukojeti ještě ocelové křesadlo, jež sloužilo k rozdělávání ohně. Některé křiváky disponovaly tzv. špárákem, užívaným při čištění dýmek. Na Valašsku se vyráběl sprašný křivák neboli skotný křivák, což byl velký nůž s dutou rukojetí, v níž měl majitel uloženo 10-50 miniaturních křiváčků. Jako upomínku ho věnoval například starosta Pržna panovníku Františku Josefu I. v roce 1854 u příležitosti jeho zásnub. Vlastní křivák dostal během své návštěvy Vsetína i prezident Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1928.

Přejdete koleje, za nimi zahnete doprava a po chodníku podél silnice dospějete k vlakovému nádraží. Finální rozcestník Vsetín, ŽST, BUS (340m) tady však nenajdete. Od výstavby protější obchodní galerie žádný rozcestník v centru Vsetína není. Díky předchozím záznamům však víme, že po červené to od Syrákova bylo 15km, červená vede i 9km na Dušnou, modrá 11,5km na Vartovnu, zelená 8km na Jahodný a žlutá 13,5km pod Vsacký Cáb.

První dokumenty z let 1297-1308 popisují Vsetín (Setteinz, Wssetin) jako městečko s mlýnem a kostelem, jsoucí v majetku Řádu templářských rytířů. Ti jej roku 1308 pronajali Voku z Kravař, posléze jej prodali Petrovi ze sv. Jiří a Pezinku a ten jej postoupil pánům z Kunštátu, kteří krátce nato v roce 1505 vložili Vsetín spolu s hradní tvrzí a okolními vesnicemi do zemských desek vznikajícího Vsetínského panství. Původní vsetínská tvrz, připomínaná prvně v roce 1464, stála nad řekou v místech nynějšího zámku, odkud střežila cestu do Pováží. Vsetín se díky ní stal střediskem dominia, nicméně zůstal bez panského sídla, protože ještě dlouho měl stejné majitele jako sousední rožnovské panství. V roce 1548 získává Vsetín Zikmund Nekeš z Landeka. Až první manžel jeho dcery Lukrécie, Arkleb Prusinovský z Víckova, přestavuje hradní tvrz na renesanční zámek s obdélníkovým půdorysem a stěhuje se sem. Její druhý manžel, o 5 let mladší Albrecht z Valdštejna, jeden z nejvlivnějších mužů tehdejší Evropy, se pak pustil do čilého obchodování a přivedl panství k prosperitě. Manželství bylo šťastné, nicméně ctižádostivý Valdštejn na Vsetínsko povolal jezuity a započal násilnou rekatolizaci obyvatel, byť sám byl původně evangelíkem a konvertoval nejspíše z kariérních důvodů. Po Lukréciině smrti Valdštejn venkovský Vsetín opustil a věnoval se své vojenské kariéře, během níž získal bezpočet nepřátel, chytil syfilis a v únoru 1634 byl úkladně zavražděn. Ještě předtím však stihnul několikrát bojovat se svým vyženěným synovcem Janem Adamem z Víckova, jenž stál 6 let v čele vzbouřených Valachů, bojujících proti nábožensko-hospodářskému útlaku, než padnul na podzim 1627 při obraně hradu Lukov. 17 valašských fojtů, kteří ho podporovali, bylo záhy na náměstí před zámkem popraveno. Vzpoury ale pokračovaly dál a vyvrcholily na Vsetíně v roce 1644 popravou asi 200 Valachů, což byla jedna z nejmasovějších poprav v národní historii. Definitivní klid přinesl až toleranční patent (1781). Samotný zámek byl do té doby přepaden a vypálen protihabsburskými Uhry (1708), znova upraven k bydlení (1733), několikrát stavebně pozměněn a postupně přešel do majetku bohatých rodin, které na Vsetíně rozjely průmyslovou revoluci. Byly tu založeny parní pily, cukrovar, továrna na sirky či sklárny. Nejvýznamnějšími podniky konce 19.stol. však byly dvě továrny na výrobu nábytku bratří Thonetů a Kohnů. Thonetové v roce 1890 koupili také vsetínský zámek. Ve 30.letech 20.stol. postihla město hospodářská krize, jejíž dopad zmírnilo až založení závodu Zbrojovka (1937). Díky ní došlo ke zdvojnásobení počtu obyvatel Vsetína, což po válce vedlo k problémům s nedostatečnou občanskou vybaveností. Kromě renesančního zámku s vyhlídkovou věží ze 17.stol. a přilehlým anglickým parkem zde najdete pozdně barokní katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie (17.stol.), bývalý panský dvůr Maštaliska (1710), památkovou budovu Staré radnice (1721), Nové radnice (1899), v podzámčí panskou zahradu s rybníčkem, vyznačený 18.poledník východní délky, na Dolním náměstí moderní funkcionalistickou budovu Komerční banky či obchodně-obytný dům u Rodingerů (30.léta 20.stol.).