Horní Lhota, háj., BUS (446m) – Sehradice, zříc., odb. (?) - Sehradice, zříc. (551m) – Hory, rozc. (545m) – Pod Slavickým kopcem (555m) – Pod Komoncem (621m) – Komonec (672m) – Starý Světlov, rozc. (580m) – Starý Světlov, zříc (609m) – Pozlovice (?) – Pozlovice, Nová čtvrť (315m) – Luhačovice, pošta (?)

Pěšky nebo na horském kole, Komonecká vrchovina určitě stojí za návštěvu, neb je na ní mnoho k vidění. Polovina trasy vede po širokých lesních stezkách a krom nejvyššího vrcholu Komonce navštíví zříceniny středověkých hradů Sehradice a Starý Světlov, které v 15.stol. neblaze prosluly tím, že je obsadili loupežníci. Údolní část trasy vás pro změnu zavede do největších moravských lázní a protáhne vás i jejich ubytovacími čtvrtěmi, kde se to hemží díly významných českých architektů. Nejvýznačnější jsou však stavby Dušana Jurkoviče v charakteristickém stylu lidové secese. V lázních narazíte i na několik volně přístupných minerálních pramenů, které si můžete načepovat domů. Popisovaná trasa je součástí modře značené hřebenovky napříč Vizovickými vrchy a celkem měří 13,5km.

* * *

Na počátek této trasy se dostanete nejlépe autobusem, a to od Zádveřic nebo přes Horní Lhotu. Zastávka se nachází nahoře v tzv. Tutkovském sedle, před hájovnou uprostřed lesa. Odpovídá tomu i název prvního rozcestníku Horní Lhota, háj., BUS (446m), odkud můžete jít po hřebenové modré značce buď 15km pod Svéradov, nebo opačným směrem 12,5km do Luhačovic (po nasčítání délek jednotlivých úseků to ale vychází na 13,5km). Úplně nejdřív však „luhačovická“ trasa vystoupává 2km na Sehradice k hradní zřícenině. O té si něco málo přečtete už u zastávky na informačním panelu.

Značka přechází silnici, zdolává závoru, za níž asi 100m zlehka stoupá svážnicí proti svahu a odbočuje v pravém úhlu doleva na nenápadnou pěšinku, která se mírným klesáním vrací k silnici, načež se náhle ostře stočí vpravo a napojuje se na jinou lesní svážnici. Po té už konečně začínáte stoupat středním sklonem na Sehradice. Úbočí Slavického kopce (624m) vytváří záhyby, z nichž největším nejvýraznějším prochází západní hranice Přírodního parku Vizovické vrchy. Pramení tu také Záhradištní potok a je odtud uzoučký výhled na protější Klokočí (622m) s vysílačem na vrchlíku Doubravy (676m). Pouhých 350m pak zbývá k plastovým turistickým směrovkám Sehradice, zříc. odb. u zelenkavé lesní tůně měsícovitého tvaru.

Ačkoliv to není v terénu vyznačeno, necelých 150-200m od rozcestníku se na kótě Sehrad (551m) rozléhají chabé pozůstatky hradní zříceniny Sehradice s cedulkou Sehradice, zříc. (551m). Stojíte-li čelem k rozcestníku, je to doleva po vyšlapané pěšině, na mýtinu a do lesa. Z té mýtiny se otevírá pohled zpět na rozcestí a na zalesněný jakoby dvouvrchol se stožárem. Jedná se o Komonec (672m), nejvyšší bod této části Vizovických vrchů. Směrem do údolí pak spatříte Luhačovické Zálesí, národopisnou oblast mezi Valašskem a Slováckem. Čelním dominantním kopcem je zde Kameničná (521m), protáhlá hřebenem doleva do Uhlisek (521m). Zpoza ní vystupuje zátylek Obětové (511m) s neobvykle na kopci položenou obcí Petrůvka a za tím vším se s odstupem 20-35km roztahují česko-slovenské Bílé Karpaty. Ty jsou kompaktním hraničním hřebenem s několika vlnkami vrcholů, jako je třeba Lokov (739m) nad proslavenou Žítkovou, situovaný víceméně jakoby v přímce za vrcholem Kameničné, nebo Velký Lopeník (911m) jakoby v přímce za Petrůvkou. Přesně v bodě, kde svého vrcholu dosahuje Obětová, se na obzoru hlubokým údolím vyčleňuje od Velkého Lopeníku samostatný masiv Velké Javořiny (970m), což je nejvyšší bod Bílých Karpat osazený jedním velkým vysílačem a druhým menším na předvrcholu Jelenec (925m). Jen pro zajímavost – ze slovenské strany vede na Velkou Javořinu silnice, takže je navštěvovaná spíše Slováky, a coby z Javořiny kamenem dohodil, stojí proslulý Čachtický hrad. Čachtice a Sehradice vznikly ve stejnou dobu (v půlce 13.stol.) a plnily zprvu stejnou strážní funkci, každý na své straně česko-uherské hranice.

O dějinách pevnosti Sehradice se toho moc neví a dlouho nebyla známa ani její přesná poloha. Navíc několikrát změnila název – původně šlo o Engelsberk (Andělský hrad), později Sehrad či Sehradice a nakonec Tetov. Polohu hradu na srázném ostrohu nad kostelem v Horní Lhotě zjistil při svých výzkumech teprve až F. I. Červinka, který jej také v roce 1928 podrobně popsal. Šlo o mohutný dvojitý hrad o obvodu 900 kroků, jehož obě části byly odděleny hlubokým, dodnes dochovaným příkopem a spojeny mostem. I jeho okolí bylo důkladně opevněno. Obranyschopnost navíc zvyšovalo jezírko v bezprostřední blízkosti vstupu do pevnosti. Poprvé je hrad písemně zdokladován ve středověkém falzu zakládací listiny vizovického kláštera z roku 1261. Jeho vznik je kladen do souvislosti s kolonizací Slavičínska olomouckým biskupem Brunem a potřebou chránit obyvatelstvo před vpády z Uher. Po celou dobu své existence byl pak majetkem olomouckých biskupů, odkud plyne i jeho první název Engelsberg, užívaný prokazatelně až do roku 1375, či Engelswald (1380). Biskupství, lokálně zastoupené vizovickým klášterem, hradní pevnost spolu s přilehlým panstvím pronajímalo, avšak nemělo v tom šťastnou ruku. Nájemci totiž klášteru často spíš hospodářsky škodili. Například za husitských válek (kolem roku 1400) drželi léno Sehradice bratři Miroslav a Jan Balšan z Cimburka, kteří byli nechvalně známí loupežníci. Přesto těmto neznámým šlechticům zastavil král Zikmund před rokem 1424 ještě také Bylnici s mýtem, Štítnou, Poteč, Študlov, Nedašov, Tichov, Lačnov a hrad Plučiny (Pulčín), kde se Miroslav usídlil. V letech 1447-1448 je Miroslav z Cimburka a z Plučin zmiňován vždy v souvislosti s nějakým sporem. Jednou se přel o ves Bzová, podruhé o nevrácení artilerie z hradu Brumov. Roku 1446 byl dokonce zažalován za loupežný čin, kdy jeho lidé přepadli a oloupili pocestné z jiného panství. Po válkách působil na hradě Petr Nebojska ze Sehradic, patrně purkrabí (kastelán) pánů z Cimburka, který byl v jakémsi spojení s uherským feudálním velmožem a obávaným válečníkem Pankrácem od Sv. Mikuláše a Branče. Ten se někdy v průběhu 30.-40.let 15.stol. usídlil na sousedním hradě Světlov a podnikal odtud loupežné přepady. V tomto období bylo opevnění Sehradic doplněno fortifikačním systémem na přístupové šíji. Loupežným výpadům sehradické a světlovské posádky učinil přítrž až Jan Tovačovský z Cimburka, jeden z předních východomoravských šlechticů, když na přelomu dubna a května 1449 napadl s vojsky moravských stavů uherské příhraniční město Skalica, domácké sídlo Pankráce ze Sv. Mikuláše a Branče, kde jej zajali a jako výkupné žádali odstoupení hradů Sehradice a Světlov, ze kterých „mnohé a rozličné záhuby jsú se zemi tejto od mnohých let dály“. Panství zahrnující vsi Sehradice, Dolní a Horní Lhotu, Nevšovou a Vasily (již neexistuje) pak postoupili Burianovi z Vlčnova. Hrad byl tehdy patrně rozbořen, aby nemohl být znova zneužit, ztratil na významu a splynul s panstvím Světlov. Od roku 1518 je označován již jako pustý. Burianovi to nevadilo, vlastnil už několik panství jižně odtud a taky mnohem zajímavější Žilinu. Koncem 15.stol. začal majetky na Zlínsku získávat rod Tettauer von Tettau neboli Tetourové z Tetova (odtud změna názvu hradu na Tetov). Vlastnili též Zlín (1485-1590), Malenovice (1492-1570), Luhačovice (1563-1590) či Vizovice (1592-1600). Dá se čekat, že do majetků pod jejich správou patřila i ruina Sehradu. Takže zatímco v Čachticích začínala teprve řádit obávaná Alžběta Báthoryová, povědomí o existenci Sehradic upadalo. Do současnosti se tak z hradu dochovaly jen terénní reliéfy a pár neudržovaných kousků zdí zarostlých lesem. Na západě, odkud byl jediný možný přístup do pevnosti, přehrazuje šíji kopce unikátní soustava 5 příčných valů a příkopů, vzdálených od sebe cca 6-8m. Mělký obdélný až oválný dolík předhradí ve střední části šíje zaujímá plochu zhruba 35x25m a nejeví výraznější stopy zástavby. Archeolog Jiří Kohoutek v roce 1983 zjistil, že budovy v předhradí byly pouze dřevěné, zatímco hradní jádro bylo stavěno z kamene. Obdélné hradní jádro je zhruba stejně velké jako předhradí, rozkládá se v nejchráněnější východní části areálu a dominuje mu výrazný kuželovitý útvar na severozápadním nároží, pravděpodobně pozůstatek věže neznámého půdorysu. V ploše jádra lze nalézt i několik nepříliš výrazných fragmentů zdiva obvodové hradby a obytného paláce, uzavírajícího východní stranu. Předhradí a jádro je obehnáno společným mohutným valem, místy až 3m vysokým. Jádro bylo navíc ze severní a východní strany obklopeno parkánovou zdí, jež se dnes v terénu jeví jako zdvojení valového opevnění. A víc tam toho vidět není. Hrad Sehradice je zapsán ve Státním seznamu kulturních památek a je chráněn legislativou ČR. Jakékoliv amatérské podpovrchové zásahy jsou zde přísně zakázány.

Od Sehradic pokračujte nevýrazně zhoupnutou vrstevnicí k 0,5km vzdálenému ukazateli Hory, rozc. (545m), jenž visí na stromě nad lesní křižovatkou. Z obce Horní Lhota sem přichází zelená značka (2km), aby nyní spolu s modrou pokračovala na návrší se seníkem a mírně rozhoupanou lesní svážnicí dalšího 0,5km k Pod Slavickým kopcem (555m). Rozcestí v sedle mezi Slavickým kopcem (624m) a Hvězdou (655m) poznamenává těžba dřeva. Mimo uskladněnou kulatinu tu po straně spatříte na kůlu přichycený jednoduchý schránkový obraz kojící Panny Marie. Stejný najdete na vrcholu Komonce i pod hradem Starý Světlov. A zatímco zelená směrovka ukazuje rovně do Lípy (7km), modrá značka zatáčí doleva pod hřeben a pokračuje 2,5km na Komonec.

Po zhruba 300m pozvolného stoupání do úbočí Hvězdy se sklon široké svážnice náhle zvedne a na hranici nízkého a vysokého lesa potkává historický hraniční kámen se značkou HL, což může znamenat „Horní Lhota“, jejíž hranice katastru tudy prochází. Navíc je odtud hezky vidět vrcholek Slavického kopce. Středním, a pak hodně výrazným sklonem svahu dostoupáte následně do sedla mezi Hvězdou (655m) a Komoncem (672m). Tam ve vidlici lesních stezek zabočíte po modrých značkách doleva, trochu sklesnete a dál pokračujete ve stoupání pod mýcený vrchol Komonce (672m). Nevydáte se však nejkratší cestou vzhůru proti svahu (zhruba 180m), ale započnete místo toho obíhat Komonec po vrstevnici až k jejímu zaústění na kamenitou cestu k vysílači. Tady taky visí cedule rozcestníku Pod Komoncem (621m). Hroty směrovek ukazují jednak 0,5km ke slibovanému Komonci a druhak po žluté značce 2,5km nad hotel Vega.

Starší verze modré turistické značky toto místo vynechávala a ze sedla pod Hvězdou mířila rovnou na vrchol Komonce. Výletnicky zajímavější se později kvůli výhledům z kopce jevila klička kolem vysílače, což už dnes ale také neplatí. Tak to prostě zalomte doprava a po 130m ostřejšího stoupání dorazíte k oplocenému zesilovači mobilního operátora. Značená stezka pokračuje rovně po hřbetu hory, zlehka stoupá a vrcholí krátkým ostrým výstupem na vrcholový plácek. Komonec (672m) je nejvyšší bod střední části Vizovických vrchů, od něhož se odvozuje název Komonecká vrchovina. Krom jednoduchého posezení a ohniště se zde nalézá obrázek kojící Panny Marie na dřevěném kříži, historický hranečník z roku 1815 a turistický ukazatel Komonec (672m). Podle něj máte teď za sebou 5km a následující úsek k hradu Starý Světlov měří 1,5km. Mimochodem za 2.sv. války se na Komonci skrývali čeští partyzáni.

Komonecké lesy se intenzivně kácí. Sotva opustíte vrcholovou plošku, už vás střední klesání táhne na mýtinu s úzkým výhledem na vrch Hvězda (655m), v jejímž podhůří se zelenají provodovské vrchy, Mladcovské kopce a mezi nimi typická zlínská zástavba sídliště Jižní Svahy. Stejným směrem dohlédnete až k bílému válcovému vysílači Holý kopec vzdálenému 32km vzdušnou čarou a samozřejmě i do všeobjímající roviny Hornomoravského úvalu. Později narazíte na další svatý obrázek visíci na stromě u cesty, načež vstoupíte do hluboké brázdy po těžké lesní technice a středním sklonem doklesáte až do sedla mezi olysalým vrškem Bába (636m) a hradním vrchem (609m). Odtud se dá odbočit neznačenou pěšinou k odpočívadlu pod zříceninou hradu Starý Světlov, přečíst si o něm na infopanelu či popojít směrem k Bábě a pohlédnout na protější kopec Čertův kámen (542m), kde také kdysi stával jeden hrad. Jmenoval se Rýsov, vznikl pravděpodobně na přelomu 13./14.stol. a nedochovalo se z něj nic víc než těžko dostupné valy a skalisko zvané Čertův kámen. Jediná zmínka o něm pochází z roku 1517, kdy je uváděn již jako pustý. Mimo něj lze spatřit po obzoru se táhnoucí pohoří Chřiby s velkým hradem Buchlov či město Uherské Hradiště. Jinak zvolna klesající svážnicí dosestoupíte kolem hradu až k jeho skutečné vstupní straně u rozcestníku Starý Světlov, rozc. (580m). Jeho hroty ukazují 6km zpět na hájovnu, 3km po modré do Pozlovic a 1km po zelené na Malenisko. Piktogram hradu pak vyznačuje 200m dlouhou odbočku na Starý Světlov, zříc. (609m).

Počátky hradu Starý Světlov nejsou doloženy žádnými písemnými prameny. Předpokládá se, že byl postaven v 2.pol. 13.stol. paralelně s okolními hrady Sehradice (kamenný) a Rýsov (dřevěný). Některé zdroje však datují vznik kamenného Světlova až do 1.pol. 14.stol., kdy měl nahradit Rýsov nad Provodovem, zničený roku 1315 uherským palatinem Matúšem III. Csákem Trenčianským během jeho tažení na Moravu. Dispozice tvrze ukazuje na strážný hrad bez útočných věží, chráněný pouze prstencem obvodové hradby, jenž měl upozorňovat lid na útočící uherská či turecká vojska. Tento typ pevnosti se u nás vyskytoval spíše až od 14.stol. Svou rozlohou patří Starý Světlov k největším lokalitám svého druhu na Moravě.

Nejstarší zmínka o hradu z roku 1275 hovoří o „nějakém Heřmanu ze Světlova“. K roku 1350 je v písemnostech uveden Albrecht ze Šternberka a na Světlově, což může být biskup Albrecht Aleš ze Šternberka, jenž zdědil četné moravské majetky po svém otci a bratrovi. Roku 1360 je poprvé zmíněn přímo hrad Světlov v souvislosti s bratry Albrechtem a Vilémem ze Šternberka, kteří jej získali od svého bratrance biskupa. Bratři se však dostali do sporu s cisterciáckým opatstvím ve Vizovicích, když zabírali jeho vesnice. Rozepře se roku 1361 dostala až k papeži do Avignonu a spory se táhly až do roku 1367, kdy biskup Albrech Aleš rozhodl o majetkovém rozdělení. Roku 1371 tak připadl Světlov definitivně Albrechtovi. Po jeho smrti v roce 1383 převzal hrad Vilém a po něm jeho syn Albrecht ze Šternberka. Tou dobou se zde uvádí také světlovský purkrabí Václav, jenž byl správcem hradu a podléhala mu i hradní posádka. Koncem 14.stol. získala panství Eliška ze Šternberka, dcera zesnulého Vilémova bratra. Ta v roce 1399 přijala za spolumajitele svého manžela Voka II. z Kravař. Když mladý Vok v roce 1406 zemřel, strhly se v rodině majetkové spory. Např. v roce 1407 vymáhá na Elišce světlovské panství její vzdálený příbuzný Ješek, který takto od svých příbuzných vylákal už několik jiných panství. K roku 1412 náležely ke Světlovu vesnice Provodov, Pozlovice, Lidkovice (zanikly), Luhačovice, Bojkovice, Žilín, půl Ústí (zaniklo), Krhov, Pitín, Hostětín a Komňa. Nejpozději roku 1417 zabral hrad Jaroslav ze Šternberka, pán na Veselí, za což ho Eliška dokonce zažalovala. Jaroslav padl 1.11. 1420 pod Vyšehradem jako stoupenec Zikmunda Lucemburského v bitvě proti husitům a jeho majetek převzal Lucemburkův příznivec Aleš Holický ze Šternberka. Jen o 3 roky později má už Světlov v držení král Zikmund Lucembruský, který jej roku 1426 věnuje své manželce Barboře Celjské. Této situace se rozhodl využít Barbořin purkrabí, uherský hrabě Pankrác od Sv. Mikuláše a Branče – už tu o něm byla řeč v souvislosti s hradem Sehradice. V průběhu 30. a 40.let 15.stol. přesídlil se svou družinou na Světlov a jal se loupit. Zřejmě v tuto dobu došlo ke stavebním úpravám hradního jádra v podobě vložení kleneb do zdí paláce, přestavbě parkánové hradby, zbudování vstupní brány a rozšíření areálu předhradí. Pankrácovy vojenské přepady ovšem ohrožovaly mír v zemi. Moravské stavy v čele s Janem Tovačovským z Cimburka se proto rozhodly napadnout Pankráce v jeho domáckém sídle ve Skalici a Sehradice i Světlov si od něj vzít jako výkupné. To se událo na přelomu dubna a května 1449. Následně roku 1460 bylo spojené panství (neb Sehradice byly bouráním znefunkčněny) prodáno 4 držitelům: Burianovi z Vlčnova, jeho příbuznému Zichovi z Lipiny, Jindřichu Mirkovi z Chlumu a Mikuláši Bystřicovi z Ojnic. Finanční těžkosti Burianova syna Jiříka z Vlčnova však vedly k propadnutí majetku ve prospěch jednoho z věřitelů, Procka z Kunštátu, jehož nároky vyústily až v žalobu (1460) a bitku (1464) Mikuláše Bystřice s výbojným lukovským pánem Matoušem ze Šternberka, který využil situace a hrad mezitím ukořistil. V roce 1466 odkoupil Světlov Jindřich z Lipé, pobočník krále Jiřího z Poděbrad. Během česko-uherských válek čelil hrad několika ničivým nájezdům, při nichž zanikla nejméně desítka obcí v okolí hradu. Silně poškozen byl v letech 1469-1470 i samotný hrad Světlov. V roce 1470 získali panství bratři Smil, Vilém, Jaroslav, Zbyněk a Ctibor z Landštejna jako odškodné za statky ztracené během uherské války. Na poškozeném hradě pak přebývali přinejmenším až do začátku 80.let 15.stol. Poloha hradu na okraji vylidněného panství se však po válce ukázala jako nevýhodná, pročež se bratři v roce 1480 rozhodli postavit nad novým hospodářským centrem v Bojkovicích zcela nový hrad zvoucí Nový Světlov, kam o 10 let později již plně přesídlili. Starý Světlov byl tímto opuštěn a roku 1517 na příkaz moravských stavů pobořen, aby se zabránilo jeho dalšímu osídlení loupeživými živly. Písemnosti z roku 1527 zmiňují hrad Starý Světlov již jako rozvalinu. Zakreslen je ještě v mapě Moravy Jana Kryštofa Müllera z roku 1716, což je dokladem, že byl navzdory času stále poměrně zachovalý. Opuštěnou zříceninu zdecimovalo až rozebírání na stavební materiál v 2.pol. 18.stol. Další poškození pak způsobily novodobé pirátské výkopy. Zbytky Starého Světlova jsou přitom od roku 1958 chráněny jako kulturní památka ČR a ani zde se nesmí zasahovat pod povrch.

Areál hradu, situovaný na vrcholku bezejmenného kopce (609m), sestával z vnějšího opevnění, předhradí a vlastního hradního jádra. Vnější opevnění zaujímalo poměrně velkou plochu vysunutou od sedla s rozcestníkem až po sedlo pod Bábou severně od hradu, kde je terén relativně rovinnatý a ve své době mohl sloužit jako vojenský tábor. Dnes se v těch místech nachází turistické odpočívadlo. Předhradí se rozkládalo na jihu v okolí přístupového chodníku. Stály zde dřevěné hospodářské stavby se stěnami omazanými hlínou, související s potřebami hradní posádky (stáje, chlévy apod.). Archeologové tu našli železné kování či součásti selského vozu. Obě tyto sekce byly pravděpodobně obehnány palisádou a zabezpečeny systémem bran, z nichž se bohužel dochovaly jen terénní náznaky. Dál směrem k hradnímu jádru narazíte na 15m široký příkop s předsunutým, až 5m vysokým obranným valem. Ten se spolu se zdivem obvodové hradby jako jediný zachoval. Vyvýšené hradní jádro mělo svůj vlastní obranný systém, a to nízkou parkánovou hradbu, jejíž povrch byl omítaný a líčený vápnem na bílo, což nebylo na svou dobu obvyklé. Zbytky této úpravy se na vnějším líci hradby dokonce dochovaly. Název Světlov tak klidně mohl pocházet od té zářící bílé barvy. Vstup do jádra je definován výrazným skaliskem situovaným v jihozápadní části komplexu, jež neslo mohutnou předsunutou věžovitou bránu s mostem přes příkop. Dnes toto místo tvoří jediný schůdný vstup do hradu a je upraveno schodištěm. Brána byla součástí parkánu, stejně jako bašta (předsazený věžový obranný prvek) v jeho severní části, jež měla chránit hrad před případným útokem z protějšího kopce Bába, který je o 30m vyšší než hradní vrch. Od brány vedla hlídaná přístupová cesta dozadu k baště, a pak doprava pod rozšířený parkán, úzkou uličkou mezi vnější parkánovou zdí a zdí vnitřního hradu až na východní stranu hradu, kde se teprve nacházel vstup na nádvoří. Parkánová hradba měla mocnost asi 1,5m, obvodová zeď vnitřního hradu asi 1,7m. Hradby i palác byly stavěny z lomového kamene kladeného v pravidelných vrstvách na maltu. Hradní jádro mělo tvar nepravidelného mnohoúhelníku s průměrem 45-50m. Zatímco na jihu blízko vstupní brány stávaly dřevěné stavby blíže neurčeného účelu se stěnami vymazanými hlínou, v terénně nejlépe chráněném severovýchodním cípu hradního komplexu se k ponechanému skalnímu suku přimykal částečně podsklepený, vícepatrový obytný palác o půdorysu 30-35m x 9m. V jeho klenutých místnostech se patrně nacházela i hradní kaple a v jeho sousedství hradní kuchyně. Z architektonické výbavy paláce se do současnosti dochovaly pouze zlomky kamenných ostění či interiérových omítek. První řádný archeologický průzkum lokality spojený s podrobnou rešerší historických pramenů byl proveden v roce 1983. Na ploše vlastního jádra bylo realizováno několik archeologických sondáží. Podařilo se identifikovat průběh parkánové hradby, byly odkryty zbytky podsklepeného paláce, mohutný blok ostění portálu brány a objeveny fragmenty dřevěných staveb. Nález zlomku kameného projektilu z houfnice může souviset s dobýváním hradu ve 2.pol. 15.stol. Další oficiální průzkum probíhal od července do listopadu roku 2013. Archeologové se snažili ověřit případné podzemní cesty, jež zde údajně měly zanechat loupeživé tlupy rytíře Pankráce. Jejich existence se však nepotvrdila. Součástí dokumentačních prací byla dílčí sondáž v prostorách paláce a brány, provedená Zdeňkem Schenkem a Janem Mikulíkem z archeologické společnosti Archaia Olomouc. Průzkum přinesl i překvapivé objevy, jež značně posunuly dosavadní znalost o stavebním vývoji a historii hradu – např. vyvrácený strom nečekaně odkryl pozůstatky pětiúhelníkové bašty. Pozůstatky zdí byly poté zakonzervovány. Na několika moderních informačních panelech rozmístěných po hradním vrchu najdete pokusy o rekonstrukci podoby hradu a jeho situační vizualizace.

Vrátíte se na rozcetí pod hradem a tam, kde se u obrázku kojící Panny Marie rozcházejí cesty, se dáte doleva. Zostra klesající zahloubená rýha po lesní technice spěchá lesem k úboční silničce, kříží ji a pokračuje širokou pěšinou v rychlém sestupu až ven z lesa na rozlehlou pastvinu. Od obrázku sv. Huberta z roku 2011 se otevírá poslední velký výhled do krajiny. Ve směru uježděné stezky lze zahlédnout výseč obce Pozlovice, za ní rozpláclou Ovčírnu (429m), nalevo Obětovou horu (511m) a vzadu Bílé Karpaty s Velkým Lopeníkem (911m) a Velkou Javořinou (970m).

Travnatá vyježděná stezka podél ohrady je mizerně značená. Nebojte se však, že vám někde zmizí. Stačí jít 0,5km pořád rovně za nosem, lehkým klesáním otevřenou krajinou, odkud se výhled na Luhačovicko postupně už jen horší. Nato se cesta vnoří na 1,2km mezi stromy a souběžně s krajem pastviny pokračuje úbočím Větrníku (432m) až na ostře klesající zpevněnou příjezdovku, po níž nakonec sbíhá k silnici do Podhradí. Tady odbočíte vpravo, přejdete si na dlážděný chodník a středním tempem sklesáváte do Pozlovic.

Městys Pozlovice odvozuje svůj název z osobního jména Pozl, Pozel, jehož základem je přídavné jméno „zlý“. Zdokladovaná historie Pozlovic sahá až k roku 1287, kdy vladyka Soběhrd z „Pozlovicensem“ nechal (pravděpodobně v Pozlovicích) postavit kostel a faru. Další písemná zmínka z roku 1399 zmiňuje jistého Mikúšeka z Pozlowicz. Listinné doklady pak označují ves postupně jako super villis Pozlowicze (1412), ves Pozlowicze (1579), Poslowitz (1633), Pozlowitz (1670), Parochia Pozlowicensis (1671), Poslowitz (1751 a 1771) a Pozlovice (1881 a 1924). Dění ve středověkých Pozlovicích ovlivňovalo dění na 3km vzdáleném hradě Světlov, ale jinak se o životě obyčejných lidí pořádně nic neví. Po smrti katolického majitele panství Jaroslava ze Šternberka v bitvě proti husitům pod Vyšehradem (1420) nastalo ochlazení vztahů mezi králem a moravskou šlechtou, což umožnilo převzetí pozlovické farnosti kališníky na dlouhých 213 let a též obsazení hradu loupeživou posádkou. Během česko-uherských válek v 2.pol. 15.stol. čelily Pozlovice nájezdům, při kterých zanikla nejméně desítka obcí v okolí. Pozitivně významný byl rok 1629, kdy panství přešlo do vlastnictví hraběcí rodiny Serényiů, jež se zasloužila mimo jiné o založení luhačovických lázní. Pavel Serényi nechal v Pozlovicích postavit kostel sv. Martina (1642), který je dnes nejvýznamnější místní památkou. Hrůzný dopad na obec měly nájezdy Kuruců (maďarští protihabsburští povstalci) v listopadu 1704 – ves byla vypálena a lidé prchali do hor, kde se skrývali až do odchodu nájezdníků. Na přímluvu Amanda Serényiho povýšila Marie Terezie roku 1758 Pozlovice na městečko s právem pořádat výroční trhy. Do 24.11. 1990 byly městskou částí Luhačovic, od 23.4. 2008 byl Pozlovicím obnoven status městyse a v roce 2001 byly zařazeny na seznam lázeňských míst. Významnými památkami jsou tu dále barokní socha sv. Jana Nepomuckého (1774) v centru obce a několik kamenných či kovových křížů datovaných do 17.-20.stol.

Za prvním křížením ulic, kde se zdržíte vpravo, narazíte na obyčejný dům s pamětní deskou s textem: V tomto domě prožil své mládí pozlovský rodák Dr. Antonín Václavík 1891 – 1959 významný moravský národopisec, zakladatel muzea v Luhačovicích a autor knihy „Luhačovské Zálesí“. Na památku 100.výročí narození. Narozen 12.7. 1891.“ Kdybyste pokračovali ještě tak 100m rovně, narazíte na již zmíněnou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1774, jenže turistická značka mění na rohu hostince směr, aby se nyní vydala doleva a po středně stoupajícím chodníku obkroužila kostelní pahorek. Mimochodem v křižovatce pod kostelem nezapomeňte mrknout naproti na historickou budovu fary. První jmenovitá zmínka o pozlovickém kostele a faře pochází z roku 1449, kdy jsou zaneseny v Zemských moravských deskách. Po výhře husitů pod Vyšehradem v listopadu 1420 se farnost dostala do rukou kališnických kněží, v průběhu 16.stol. zde působila duchovní správa novoutrakvistická s tendencí k luteránství, a až roku 1633 byla páterem Danielem Stranoviusem obnovena farnost katolická. Pozlovická farnost byla neobyčejně rozsáhlá, patřilo k ní na 11 obcí včetně Luhačovic. V roce 1663 za faráře Jiřího Nigrina byly fara i s kostelem při nájezdu Tatarů vypáleny a hned následujícího roku za faráře Ondřeje Helmesinyho obnoveny. Dalšího vypálení se dočkaly roku 1704, kdy se vsí přehnali Kuruci. Současná barokní budova fary byla postavena roku 1757 nákladem hraběte Amanda Seréyiniho na místě původní vypálené fary, na což upomíná hraběcí erb umístěný v průčelí nad vchodem.

Ve svahu pod kostelem stojí pískovcový barokní kříž z roku 1763. Kříž stál původně za farou při cestě k Podhradí, při opravě silnice v roce 1932 byl však přestěhován sem. Co se týče samotného kostela sv. Martina, ten byl postaven roku 1642 na místě předchozího kostela dřevěného, a to nákladem majitele panství Pavla Serényiho. O 21 let později byl kostel vypálen Tatary, následně obnoven a v roce 1672 nákladem Serényiů rozšířen o boční kaple a delší presbyterium. Pod pravou boční kaplí byla zároveň vybudována hrobka posledních příslušníků rodu Serényiů, pod levou byli pohřbívání význační obyvatelé a kněží. Roku 1704 byla vesnice vypálena Kuruci, následně opět opravena, avšak ukradené farní knihy musely být od Kuruců vykoupeny. Během let 1790-1798 byl kostel sv. Martina v Pozlovicích celkově renovován, byly pořízeny nové varhany, chrámový kůr a několik nových obrazů. Obrazy s výjevy ze života sv. Antonína Paduánského pocházejí z počátku 20.stol. Ze stejné doby pochází i zbytek interiéru. Chrám je renesanční jednolodní stavbou s dlouhým ustoupeným presbyteriem a štíhlou průčelní věží s hlavním vstupem v jejím přízemí. Kostel má západo-východní orientaci s jižní a severní boční kaplí. V ose stavby se k presbytáři přimyká přízemní sakristie. Stěny prosvětlují půlkruhově ukončená obdélná okna. Věž je ukončena štíhlou jehlancovou střechou. Chrámový interiér byl obnoven v roce 1966 podle liturgických dekretů 2. vatikánského koncilu dle návrhu akademického malíře Františka Peňáze. Hlavní oltářní obraz představuje sv. Martina, v bočních kaplích stojí sochy Pieta a sv. Anna s dítětem sv. Marií. Před vstupem do věže připomíná mecenáše Pavla Serényiho a jeho manželku Kláru Trsťanskou kamená deska.

Rozcestník Pozlovice bez jmenovky je situován u silnice na výškové úrovni kostela a ukazuje jednak modrým hrotem 9km nazpět k hájovně, nebo 0,5km vpřed na Novou čtvrť, druhak po červené 4km do Horní Lhoty, potažmo 14km do Vizovic, a na opačnou stranu 1,5km k pozlovické přehradě. Modrá trasa dokončí obkroužení kostela a zahne ke hřbitovní brance, přes níž můžete spatřit například mramorový hřbitovní kříž se zlacenou sochou Krista z roku 1917, věnovaný k uctění památky vojínů padlých v 1.sv. válce. Jeho autorem je sochař a architekt Adolf Loos z Brna. Jinak se tudy dá projít samozřejmě až ke kostelu.

Modrá značka sleduje rovinnatou asfaltku horním krajem Pozlovic a přes bezejmenný travnatý pahorek (336m) nahlíží na Obětovou (511m). U Pozlovice, Nová čtvrť (315m) pak zahýbá do ulice vlevo a pokračuje do 3km vzdálených Luhačovic. Zprvu to jde trochu do vršku, kde na nejvyšší kótě stojí boží muka z roku 1801. Odtud se dá také naposledy pohlédnout zpět na Vizovické vrchy s obloučky Brda (600m), Bába (636m) a Komonec (672m). Po pravé ruce vám zároveň vykukuje zploštělá Obora (386m) a po levé občas vyčouhne Kameničná (521m).

Od božích muk sklesává dlážděný chodník poměrně rychle, byť fádně, pozlovickou hotelovou čtvrtí do údolí Pozlovického potoka. Hned za katastrální hranicí Pozlovice/Luhačovice narazíte na roubenou chalupu na zděném soklu s lichoběžníkovým štítem s valbičkou a keramickou soškou sv. Floriána, inspirovanou lidovou architekturou. Říká se jí vila Samorostlá, pochází z počátku 20.stol. a je památkově chráněná. Pár metrů nato stojí za plotem netradičně zpracovaný kamenný kříž a v zákrutě pod Jestřabí horou (302m) v lázeňské čtvrti zvané Pražská stojí novorenesanční hotel Augustiánský dům s věží. Tento objekt vznikal v letech 1902-1904 nákladem augustiánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně. Jeho účelem bylo zajištění rekreace pro duchovní správce. Tvůrcem nápadu byl opat František Saleský Bařina, poslanec Moravského zemského sněmu, president Moravské vzájemné pojišťovny. Projekt zpracoval architekt Ing. Prof. Vladimír Fischer z Brna. Průčelí hotelu je zdobeno obrazem sv. Augustina v biskupském rouchu, s andělem a hošíkem držícím lasturu. Přidružená novogotická kaple sv. Tomáše se měla původně nacházet v prvním poschodí budovy, na žádost olomouckého arcibiskupa Dr. Theodora Kohna však byla přičleněna k budově, aby mohla sloužit veřejnosti. Vysvěcena byla roku 1904. Původní pětiúhelná dispozice kaple se však ukázala být nevyhovující, neboť věřící stojící venku neviděli na oltář, takže byla proti vhodu následně postavena nová část s oltářem, který je nasvícen třemi okny s motivy sv. Petra a Pavla, sv. Václava a sv. Ludmily s malým Václavem. Na zdi je vymalován motiv poutníků na Pustevnách od J. Köhllera, v boční lodi, kdysi původní kapli, je vyobrazen motiv Panny Marie s Ježíškem a po stranách se nacházejí další dva menší oltáře. V oknech lze spatřit výjevy sv. Moniky, sv. Prokopa, sv. Františka Saleského a sv. Ludmily. V roce 1954 postihl dům požár od topného tělesa a dlouhá léta zel v neutěšeném stavu. Dnes je hotel s kaplí opět výstavním kouskem Luhačovic. Kaple zůstává volně přístupná veřejnosti a je hojně navštěvovaná. Augustiánský dům hostil ve své době řadu osobností. Běžně tu spávali ministři, biskupové nebo operní pěvci. Nejznámějším pravidelným hostem byl hudební skladatel Leoš Janáček, který zde během svého pobytu v roce 1926 napsal Glagolskou mši.

Nyní vás čeká dlouhá rovinka mezi výstavnými vilami z počátku 20.stol., jež se mísí s novodobými hotely a penziony. Při úpatí Jestřabí hory, ve svahu po vaší levé ruce stojí vedle sebe dvě malebné vilky – vila Pracner a vládní vila Samohrd. Vila Pracner v historizujícím stylu byla postavena v roce 1906 architektem Vladimírem Fischerem. Jejími hlavními dominantami jsou hranolová věž a bohatá sgrafitová výzdoba štítu od malíře Ladislava Nováka, jež zobrazuje přadlenu s dítětem a čtoucího kavalíra s odloženou přilbou. Sgrafit na průčelí věže pak znázorňuje jezdce na bílém koni. Vládní vilu z roku 1906 charakterizují zdobená věžička s arkádovými lodžiemi či plechová zvonička s makovicí a korouhvičkou na střeše. Postavil si ji podle vlastních plánů přední český stavební odborník a podnikatel Ing. Dr. tech. Alois Otto Samohrd, jenž mimo jiné realizoval řadu lokálních železničních tratí jako např. Brno – Líšeň, Újezdec – Luhačovice, Frýdlant n.O. – Bílá, Vsetín – Velké Karlovice aj. Freskovou výzdobu domu provedl Ladislav Novák, který je mimochodem také autorem fresek na domě U Rotta v Praze na Malém náměstí. Ve své rodinné vile hostil A.O. Samohrd významné osobnosti své doby a příslušníky šlechty rakousko-uherské monarchie. Za komunismu pak sloužila vládním a stranickým funkcionářům. Dnes je vila Samohrd neboli Vládní vila hotelem pro náročnou lázeňskou klientelu.

Čím blíž k tušenému centru Luhačovic budete, tím víc si hlídejte turistické značení. Jen pár desítek metrů od Vládní vily totiž trasa přechází silnici a odbočuje vpravo do lázeňského parku. Budete-li však mít chuť si kvůli ještě jedné zajímavé stavbě 100m zajít, pokračujte podél hlavní silnice až k areálu malebných Slunečních lázní z roku 1903. Architekt Dušan Jurkovič zde totiž vytvořil unikátní dílo, které nyní marně čeká na opravu a využití. Původně se jednalo o Jestřabský mlýn, jenž byl upraven a dostavěn hrázděnou nástavbou. Areál se skládal ze vstupní budovy a otevřených kabinek s bílými plachtovými závěsy, umístěných po stranách bazénu. Na terasách plovárny bývávala rozmístěna dřevěná lehátka. Nad plovárnou je situována stále funkční budova Vodoléčebného ústavu, u které bývalo ještě hřiště, gymnastické nářadí a kolotoče pro nejmenší. Naproti vstupnímu objektu se nachází budova Slatinných lázní, v níž je vyveden sirný pramen, vyzděný roku 1913. Ten prýští přímo do nefunkčního bazénu, což můžete ostatně sami sledovat přes prosklené vchodové dveře. Objekt Slunečních lázní je jinak veřejnosti přístupný jen výjimečně v létě.

Luhačovice jsou největší lázně na Moravě a čtvrté největší lázně v České republice. Léčí se tu především nemoci dýchacího ústrojí, trávení a obezita. Jejich název se pravděpodobně odvozuje od jména zakladatele, tedy Luhač – Luhačovice. První stopy slovanského osídlení Luhačovic byly objeveny na vrchu Obora nad městem a jsou datovány do 7.-8.stol. Několik následujících staletí však nebyl kraj osídlen trvale. Budování vesnic totiž ztěžovaly přeshraniční nepřátelské vpády. Nejstarší písemná zmínka o obci tak pochází až z roku 1412, čímž časově navazuje na postup osídlování rovin směrem do hor. Jako zdroj obživy obyvatel převládalo dobytkářství a ovocnářství. V 15.stol. trpěly Luhačovice pod nadvládou uherského lapky Pankráce od Sv. Mikuláše a Branče. V roce 1590 náležely rodu Bartodějských z Bartoděj. Po bitvě na Bílé hoře (1620), kdy katolické císařské armády porazily vzbouřené protestantské šlechtice, propadly Luhačovice konfiskaci ve prospěch polního zbrojmistra, císařského tajného rady a dvorního vojenského rady Maxmiliána z Lichtenštejna. Ten je následně roku 1629 odprodal Gabrielovi Serényimu, vysokému moravskému úředníkovi, který zdědil po rodičích nějaké majetky na jižní Moravě (včetně Nového Světlova) a dalšími nákupy dlouhodobě rozšiřoval Serényiovské panství, jež se udrželo až do roku 1945. Tou dobou už bylo známo pár přírodních léčivých pramenů, které Serényiové od roku 1669 postupně upravovali a dávali jim svá jména. 2.pol. 18.stol. znamenala pro luhačovické lázeňství obrovský boom, který se projevil v masivní stavbě ubytovacích kapacit. Ty však postupem času chátraly, zájem o lázně upadal a tak začátkem 20.stol. chytala ves druhý dech za pomoci železnice přivedené z Uherského Brodu (stavitelem byl A.O. Samohrd), díky níž sem začaly v roce 1905 jezdit přímé spoje z Prahy, Brna či Olomouce. Sen o moderních a komfortních lázních pomohl realizovat také věhlasný architekt Dušan Jurkovič. Na město byly Luhačovice povýšeny 3.6. 1936. Do rozvíjejícího se společenského a kulturního života zasáhla 2.sv. válka a okupace. Město bylo obsazeno 16.3. 1939, v květnu 1941 byli odtud odtransportování Židé do Terezína, z nichž většina se nevrátila a stejný osud potkal i luhačovické Cikány. Lázeňské pensiony, vily a hotely byly užívány pro ubytování německé mládeže. Osvobozením 2.5. 1945 začíná nová etapa budování města i lázní, která trvá v podstatě až dodnes. Mimo 6 původních upravených pramenů disponují Luhačovice dalšími desítkami pramenů navrtaných. Město je jinak členěno na část lázeňskou a městskou, v centrální části se rozkládá městská památková zóna. Dalšími zajímavostmi jsou tu zámek Luhačovice postavený Serényi v letech 1730-1738, zámecká kaple sv. Josefa, kostel. Sv. Rodiny (1997) či lyžařský areál.

Jakmile odbočíte od hlavní silnice do lázeňského parku, vstupujete do městské památkové zóny. Hned na úvod vás přivítá lázeňský dům Jestřabí ve stylu lidové secese, postavený v letech 1902-1904 podle projektu Dušana Jurkoviče. Dvouposchoďová vila je přísně symetrická s rozvinutými postranními křídly a symbolicky uzavírá lázeňské údolí. Při jejím projektování dostal Jurkovič poprvé možnost postavit v Luhačovicích větší stavbu bez omezení předchozí zástavbou. Budova má trojici rizalitů – jeden středový, schodišťový a dva rohové. Směrem ke svahu, jenž snižuje zadní průčelí o jedno podlaží, je mírně zalomená. Fasáda má béžovou omítku, dřevěné články balkónů, štítových výplní, červenohnědé zalomené nadokenní stříšky, zalomené střešní podlomenice a pro Jurkoviče charakteristické hrázdění. K vile náležela i velká japonská zahrada, z níž se dochoval jen malý parčík s můstky a jezírky. Lázeňský dům Jestřabí byl v roce 1958 zařazen mezi kulturní památky.

Modrá turistická značka prochází parkem po přímém asfaltovém chodníku, Jestřabí s venkovní fontánou nechává za zády a míří k soutoku Pozlovického potoka (vpravo) se Štávnicí, kde se zároveň potkává s červenou turistickou značkou, kterou jste potkali už v Pozlovicích u kostela. Společně pak přecházejí lávku přes Štávnici a pokračují podél vody na lázeňskou pěší zónu. Jako první tam narazíte na malou kolonádu s kavárnou a různými malými obchůdky. Na druhém břehu potoka, kam se dá kdykoliv přesunout po některé z četných lávek, stojí památkově chráněný hotel Dům Bedřicha Smetany, čtyřetážová secesní budova s kubistickými prvky postavená uherskohradišťským architektem Josefem Schaniakem podle projektu architekta Emila Králíka v letech 1908-1910. Hotel měl původně tvořit trojdílný komplex, Schaniak se však rozhodnul postavit jen jeho střední část. Otevřen byl u příležitosti 25.výročí Smetanovy smrti 1.8. 1909, přesto ještě následující rok probíhala výzdoba interiéru. Ve vstupní hale byste našli například Smetanovu bustu od sochaře V. Maška, financovanou železničním stavitelem Osvaldem Životským, kterou slavnostně odhalila Smetanova vnučka Daniela Heydušková. Pojmenování domu iniciovala manželka ředitele lázní, sopranistka Marie Calma Veselá, ačkoliv sám Bedřich Smetana není s Luhačovicemi vůbec nijak spojen. V roce 1908, kdy se začal hotel stavět, tu však zemřela jeho druhá manželka Bettina a žily tady jeho dcera Zdeňka s vnučkou Danielou. Před Domem Bedřicha Smetany je situována bruselská fontána od akademického sochaře Jana Kavana, jež byla dříve umístěna v atriu československého pavilonu na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu. Náš pavilon tam tehdy získal ocenění za nejlepší pavilon Expa. V sousedství Domu Bedřícha Smetany stojí navíc ještě budova ředitelství akciové společnosti Lázně Luhačovice.

Půjdete stále rovně a dojdete na Lázeňské náměstí, tedy centrální část lázeňského areálu, kde lze korzovat mezi minerálními prameny nebo si po označených chodnících vyrazit do lázeňského parku za hotelem Společenský dům. Ten byl postaven podle návrhu architekta J. Roitha v roce 1934 během druhé etapy budování Luhačovic, kdy vznikly i jiné funkční stavby jako městský úřad, plovárna či Bílá čtvrť). Asi nejvýznamnějším objektem Lázeňského náměstí je památkově chráněná Velká kolonáda od brněnského architekta Oskara Pořísky z let 1947-1950, jejíž součástí je také hala Vincentka s nejznámějším luhačovickým pramenem – Vincentkou. Zhruba uprostřed kolonády na úrovni velké kruhové fontány vyvěrá další léčivý pramen, a to přímo ten nejstarší známý – Amandka. Třetí nejbližší pramen se nachází na druhém břehu Šťávnice a jmenuje se Nový Jubilejní. Náměstí pak uzavírá památkově chráněný hrázděný secesní hotel Dům Dušana Jurkoviče. Ten byl roku 1902 přestavěn architektem Dušanem Jurkovičem z původního komplexu dvou jednopatrových budov Janova domu z 1.pol. 19.stol. do čtyřkřídlé budovy s pokoji a koupelnami, kde se podávaly uhličité koupele. Byla to jedna z Jurkovičových prvních zdejších staveb. Dům patří k nejznámějším a nejcennějším lázeňským objektům a ve své době byl zván barevnou pohádkou. U jeho vchodu je umístěna pamětní deska Dr. Palka Blaha a na zdi freska Jana Köhlera zachycující sv. Cyrila a Metoděje.

Když v roce 1629 kupoval Gabriel Serényi luhačovické panství, vědělo se mezi lidmi o 6 léčivých pramenech slané chuti. První písemná zmínka o nich však pochází až z roku 1669, kdy fyzik a lékař Jan Ferdinand Hertod z Todtenfeldu vydal zprávu o chemickém složení luhačovické vody, popsal způsob pitné léčby a úspěšné výsledky léčení. To přivedlo tehdejšího majitele panství, hraběte Ondřeje Serényiho k úpravě prvního pramene, kterému se díky únikům oxidu uhličitého říkalo Bublavý či Slaný. Stalo se tak někdy mezi lety 1669-1680. Dnes tento pramen známe pod názvem Amandka, neb byl v roce 1792 znova upravován a pojmenován po aktuálním majiteli panství, hraběti Amandu Serényim. Amandka vyvěrá v pískovcovém podloží Velké kamenné hory (387m), má zvýšený obsah kyseliny metaborité, vydatnost 3,7 l/min., je jímána do 3,5m hluboké studny a od roku 1949 je svedena do zdejší kolonády. Když se ale v roce 1988 začal navrtávat pramen Vincentka 2, došlo bohužel k výraznému poklesu hladiny Amandky, čímž se dostala do stavu, kdy je pro léčebné účely zcela nepoužitelná. Rozhodnutím Českého inspektorátu lázní a zřídel ze dne 29.11. 2010 je proto pozorována již jen jako jeden ze 6 záložních zdrojů.

Druhý léčivý pramen byl upraven roku 1680 a dostal název Hlavní pramen. Roku 1789 byl nad ním vybudován první pavilon. Při úpravách v roce 1792 obdržel nové jméno Vincentka podle hraběte Vincence Serényiho. Vincentka je zbytkového mořského původu a má řadu léčivých účinků. Voda má zvýšený obsah kyseliny metaborité a iontů fluoru, obsahuje ionty sodíku, draslíku, vápníku, lithia, hořčíku, chlóru, jódu a železa. Vydatnost činí zhruba 13 l/min. Pramen je jímán do 8m hluboké studny, roku 1879 byl obezděn a zastřešen, později byl nad ním vybudován nový pavilon ve tvaru kaple a dnes je sveden do veřejně přístupné centrální kašny v hale Vincentka a také do výdejního pultu, kde je podáván jak ve studené, tak v ohřáté formě. Užívá se zejména k inhalačním a pitným kúrám při nemocech dýchacích cest, hlasivek, při poruchách látkové výměny, žaludečních vředech, nemocech dvanácterníku, při chronické pankreatitidě a diabetu. Od roku 1820 je Vincentka stáčena také do lahví a distribuována do běžné obchodní sítě. Od roku 1991 se ke komerčním účelům využívá umělý vrt Nová Vincentka z roku 1988, který dosahuje podobného složení jako původní Vincentka, ovšem prýští významně vydatněji (30 l/min.). Před stáčením se z vody jen odstraňuje železo. Vincentka dosahuje celkové mineralizace téměř 10g na litr. Osmotickým tlakem 634,7 kPA se blíží osmolaritě lidské krve a intracelulárních tekutin. Druhý vrt Vincentka 2 z roku 1988 se svou vydatností 40 l/min. slouží jako rezerva pro léčebné účely. Vincentku lze užívat preventivně v denní dávce 200–300ml. Jako účinná pitná kúra se užívá 2x denně na lačno (před snídaní a večeří) v množství 250–350ml po dobu 20–30 dní. V množství 25–30ml může být používána k úhradě denní dávky jódu. Díky obsahu minerálních solí je používána k regeneraci po velkých ztrátách potu a neutralizuje překyselení žaludku (např. po konzumaci kávy nebo vína). Doporučuje se ke kloktání, inhalacím a výplachům nosních dutin či nosohltanu. Je vhodná pro děti, těhotné ženy a rekonvalescenty. Kontraindikována je pouze u lidí se selhávajícími ledvinami.

Třetím pramenem na Lázeňském náměstí je vrt Nový Jubilejní taktéž z roku 1988, který byl ale pro veřejnost upraven až v roce 2013. Má hloubku 50,5m a nachází se v poměrně těsné blízkosti původního pramene Jubilejní, který dnes slouží pouze jako záložní zdroj. Jeho minerální voda vytváří spolu s navrtanými prameny Nová Janovka, Nová Čítárna a Elektra směs, jež se používá k inhalačním a koupelnovým procedurám. Vydatnost Nového Jubilejního je 15 l/min.

Roku 1772 prozkoumal Amandku s Vincentkou Prof. Dr. Haslinger z Vídně a zjistil, že je zdejší voda 3x silnější než voda z německých lázní v Elteru (tehdy vyhlášených). Zprávy o hojivé moci luhačovických vod se tak roznesly po okolí a u pramenů se začali objevovat první hosté. Pro několikadenní pobyt, jenž byl základním předpokladem léčebného účinku, však chyběla možnost ubytování či stravování, neexistovala ani žádná specializovaná léčebná zařízení. To nakoplo Vincence Serényiho v roce 1789 ke stavbě hostince s několika pokoji a k takové úpravě obou pramenů, aby napájely 3 dřevěné koupelny. Kladné lékařské posudky na sebe pak nabalovaly další lázeňské hosty a vedly k následujícímu rozvoji lázeňství. Koncem 18.stol. stavební ruch kolem pramenů značně zesílil. Byl postaven Serényiovský zámeček, lázeňské domy Vincencův dům, Stolařský dům či Venkovský dům. Roku 1795 tu byla majitelkou lázní Alžbětou Serényiovou zbudována jednoduchá kaple sv. Alžběty, na jejíž fasádě byl zpodobněn rodový znak Serényiů. Hlas zvonu na věžičce oznamoval začátek a konec léčebného dne, než byl za 1.sv. války zrekvírován. Nový zvon byl pořízen v roce 2013. Kaple je dnes nejstarší stavbou lázeňského středu a spatříte ji po levé straně za Domem Dušana Jurkoviče.

Jděte stále rovně po nábřeží a kochejte se okolními lázeňskými objekty. Vpravo pod lesem jsou to vila Růžová, postavená v letech 1883-1884 ve švýcarsko-alpském stylu. Zajímavé je na ní především dřevěné průčelí a dvě nárožní arkýřové věžičky. Od roku 2001 je kulturní památkou. Následuje Vila Lipová, která vznikla přestavbou Slanovodského mlýna v roce 1883 a taktéž nese tehdy módní alpský architektonický styl. Mezi lety 1902-1909 v ní bydlel ředitel lázní MUDr. František Veselý s manželkou Marií Calmou, organizátorkou zdejšího kulturního života.

V polovině 19.stol., kdy Luhačovicím vládl hrabě Jan Serényi, měly lázně již 10 pojmenovaných domů s 83 pokoji, 2 kuchyňská stavení a 2 náměstí. V roce 1895 dosáhly rekordního počtu hostů (až 1700). Ovšem právě v tomto roce se také projevily doposud skryté problémy. Hosté si stěžovali na chátrající zařízení lázeňských budov i léčebných prostor a dožadovali se většího pohodlí. Lázním začal hrozit úpadek. Svému osudu se však vzepřely. Do města byla přivedena železnice a došlo k přeměně lázní na akciovou společnost, do jejíhož čela byl zvolen Otto Serényi, novým ředitelem se stal MUDr. František Veselý a správcem Cyril Holuby. Společnost se začala více věnovat péči o minerální prameny, zvýšení úrovně léčby i společensko-kulturnímu životu. Roku 1908 vzniklo dokonce Lázeňské divadlo, které funguje dodnes (nachází se hlouběji v parku po levé straně turistické stezky). V roce 1922 byla v blízkosti nádraží dokončena budova obecního úřadu a měšťanská škola. Ve stejném roce byl zároveň stržen dosluhující inhalační pavilon a postaveno nové Inhalatorium s kloktárnami, jež ostatně vidíte při průchodu lázněmi stát po své levé ruce. Roku 1928 byla dokončena a napuštěna Pozlovická neboli Luhačovická přehrada. V roce 1931 pak byly Luhačovice konečně i elektrifikovány. Přes velký stavební rozvoj však Luhačovicím trvalo ještě dalších téměř 6 let od podání žádosti vládě, než byly 3.7. 1936 povýšeny na město. Nato byla 15.8. 1937 slavnostně otevřena nová budova spořitelny dominující centru města – dnes v ní sídlí městský úřad. Luhačovice byly městem malých živnostníků, jejichž živnosti se zcela podřizovaly sezónnímu lázeňskému charakteru. Po 2.sv. válce si vedení lázní zajistilo projektovou dokumentaci a uskutečnilo velkorysou přestavbu celého komplexu, během níž například přibyla dnes dominantní kolonáda. Novodobě významným krokem byla pak už jen (neúspěšná) žádost Luhačovic o zapsání do seznamu světového dědictví UNESCO.

V místě, kde dláždění chodníku vytváří kruh, se na modro-červenou turistickou značku přilepuje značka žlutá, která přichází od 100m vzdáleného pramene Ottovka. Ottovka vyvěrá ve strži zvané V Zelnici a je jedním z 6 původních zřídel. Roku 1905 byla zachycena v kamenném sklípku, mezi lety 1929-1939 bylo upravováno její okolí a voda přesměrována do malé výtokové kašny. Ottovka má zvýšený obsah jódu, železa, kyseliny borité a některých stopových prvků. Vydatnost pramene činí pouhé 3 l/min. Pojmenována je po hraběti Otto Serényim.

Trasa v tomto momentě odbočuje na chodník vlevo a je řadou vilek směrována z parku do města. Za zmínku tu stojí už jen čelní Vila Lékárna s hranolovou věží, postavená Hugo Tauberem v letech 1884-1887 podle návrhu I. Seicherta v kombinovaném novorenesančně-švýcarském stylu. Nad jejím vstupem visí štít s Aeskulapovou holí, což je znak lékařů a farmaceutů. V jejím interiéru se dochovalo původní schodiště a původní dveře do lékárny. No a opodál přiléhá k trase poslední minerální pramen zvaný Pramen Dr. Šťastného. MUDr František Šťastný byl luhačovický rodák, kterého za ošetřování raněných partyzánů za 2.sv. války umučili nacisté. V místě dnešního pramene byla počátkem 20.stol. kopána studna Janovka, v jejímž dnu se prováděl zkušební vrt. Když bylo dosaženo hloubky 39m, došlo k erupci proplyněné minerální vody, která stříkala až do výšky 20m. Objevený pramen dostal jméno Gejzír. Jenže pak se ukázalo, že kvůli Gejzíru dochází ke snižování vydatnosti okolních pramenů a musel být zregulován na vydatnost 5 l/min. a to už žádný „gejzír“ nebyl. Pramen prýští do skleněné vázy, jež se každý listopad kvůli možnému zamrznutí vody odinstalovává, a je užíván k pitné léčbě.

Závěrečný úsek od Vily Lékárna je dlouhý necelých 400m. Dlážděná ulička plná kavárniček a malých obchůdků mírně stoupá a přimyká se k hlavní silnici. Pod Náměstím 28.října ukončuje vaši cestu dvojitý rozcestník Luhačovice, pošta bez jmenné tabulky. Za sebou máte 13,5km, zpětným chodem po červené značce byste došli k přehradě (3km), do Horní Lhoty (8,5km) nebo do Vizovic (18,5km), případně po žluté na Malenisko (7km) či do Zlína (19km). Na opačnou stranu pak ukazuje směrovka s červeným hrotem do Haluzic (14km), ta se žlutým hrotem na Solné (2km) a ta s modrým hrotem do Bojkovic (9,5km) a Žítkové (21km).