Čertovy skály, motorest (440m) – Láz, rozc. (661m) – Vrátnice (682m) – Vařákovy Paseky, pam. (690m) – Bařinka (652m) – Pod Svéradovem (658m) – Klášťov, odb. (712m) – Klášťov, vyhl. (753m) – Pod Suchým vrchem (611m) – Pod Doubravou (607m) – Doubrava, rozhl. (678m) – Klokočí (589m) – Spletený vrch (558m) – Spletený vrch, sedlo (542m) – Horní Lhota, háj., BUS (446m)

23,5km dlouhý trek po modře značeném hlavním hřebeni Vizovických vrchů se započíná u Čertových skal v průsmyku řeky Senice, aby posléze, doprovázen naučnými stezkami, prošel za války vypálenou osadou Vařákovy Paseky, překonal nejvyšší vrchol Klášťov s nejvýše položeným velkomoravským hradištěm, navštívil rozhlednu Doubrava, bezejmenný výhledový vrchol u Klokočí a skončil u autobusové zastávky. Sedly rozfázovaný vlnitý terén s mnoha výhledy je jako stvořený pro vytrvalejší pěší turisty, jen počítejte s lokálním rozbahněním v důsledku probíhající těžby dřeva.

* * *

Obec Lidečko se rozkládá v údolí řeky Senice mezi Vizovickými vrchy a Javorníky. Díky svému geograficky zajímavému členění mívala zpočátku roztroušenou zástavbu, jež se sdružila do vsi známé jako Lidcze (1509), Lidče Kostelní (1518), Dolnij Lidczy (1575), Licz (1633), Dolni Lydcze (1670), Unter Litz (1720), Dolny Lič (1846) či Lidečko (1872). Patrně jde o odvozeninu osobního jména Luděk. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1424, kdy brumovské panství ovládl král Zikmund a jeho vyjmenované části dal do zástavy Miroslavovi z Cimburka. V 17.stol. trpělo Lidečko kvůli své poloze blízko uherských hranic častými nepřátelskými útoky. Při vpádu Tatarů roku 1663 bylo údajně zajato a zabito na 234 lidí, následoval vpád Turků v roce 1683 a Kuruců v roce 1707, při kterém zahynulo 12 lidí. Z té doby pochází i nejstarší historická památka v obci, barokní kostel sv. Kateřiny Alexandrijské z roku 1700, postavený na místě původního kostela z roku 1511, jenž byl zničen během nájezdů. Jeho zvony jsou datovány 1664 a 1665. Dalšími starými památkami v Lidečku jsou socha sv. Jana Nepomuckého (1753), pozůstatek bývalého kostelního hřbitova, a barokní kamenný kříž (1756) věnovaný majitelem vsetínského panství, hrabětem Josefem Illesházym. Podle lánového rejstříku z roku 1670 stálo v Lidečku 52 usedlostí, z toho 35 bylo osídlených a 17 pustých. Žili tu 2 láníci, 27 půlláníků, 2 čtvrtláníci a 4 domkaři. Obyvatelé se živli převážně zemědělstvím, částečně pasekářstvím s poměrně rozvinutým pastevectvím a chovem včel. Po válkách se tady rozmohlo i zbojnictví, na jehož potlačení byl zřízen sbor portášů. Od 19.stol. se pak rozvíjel dřevařský průmysl. K roku 1924 se v obci uvádějí 2 mlýny, 2 hostince, kovář a podkovář, obchod se smíšeným zbožím, krejčí, obuvník a stolař. K roku 1935 to je jeden mlýn, pila, 2 hostince, 2 kováři, kolář, kapelník, 3 krejčí, 2 obuvníci, porodní asistentka, 3 řezníci, 3 obchody se smíšeným zbožím, 2 trafiky a 2 truhláři. Novodobá historie dala Lidečku navíc několik dalších sakrálních památek včetně božích muk na Polňáku (1956), kapličku sv. Anežky České v Račném (1949), pomník padlých v 1.sv. válce, pomník rumunského vojáka z 2.sv. války a významné je i roubené valašské fojtství z 18.stol., převezené dne 12.3. 1968 do Valašského muzea v přírodě v Rožnově p.R.

Turistická trasa hlavním hřebenem Vizovických vrchů začíná na jižní straně průsmyku Lomensko mezi vrchy Kopce (699m) a Stráž (620m). Název Lomensko je odvozen od názvu osady Lomná, jež ležela v nivě meandrující řeky Senice na severní straně průsmyku, zhruba v místě dnešní železniční zastávky Lidečko. Lomná zanikla zřejmě po některém z nájezdů uherských povstalců po roce 1420. Úvodní rozcestník Čertovy skály, motorest (440m) je situován u improvizovaného parkoviště pod Čertovýma skalama, které se vypínají přímo nad silnicí. Jedna z jeho směrovek ukazuje do průsmyku, kam se sotva vejde koryto Senice, silnice a železniční trať, protože po 0,5km tam u dalšího ukazatele modrá značka odbočuje na Pulčínské skály. Druhá směrovka pak ukazuje 4km na Láz.

Z parkoviště pod skalami se zvedá široká štěrková cesta, jež skály v podstatě obloukem zezadu obchází, nicméně turistická značka z ní po pár krocích vybočuje po zpevněných schůdcích vlevo do travnatého svahu a míří pod skálu. Tady narazíte na panel Naučné stezky Vařákovy Paseky č.14 s informací o skalách včetně pověsti. Podle té nejznámější postavil Čertovy i Pulčínské skály čert. Aby získal za ženu lidskou dívku, slíbil za noc obrátit tok Senice tím, že přes průsmyk postaví skalní stěnu. Měl to stihnout, než kohout ráno zakokrhá. A tak pro sichr skoupil všechny kohouty v okolí, jen dívčina babička ukryla toho svého pod necky. Celou noc létal čert s kamennými bloky nad údolím a skládal je na sebe. Byl by to do rána i stihnul, kdyby babička nevytáhla předčasně kohouta zpod necek. Jakmile kohout zakokrhal, shodil čert naštvaně poslední skalisko ze zad a zmizel.

Přírodní památku Čertovy skály tvoří výrazný pískovcový výchoz na úpatí vrchu Kopce, v dolní části svahu u soutěsky Lomensko v nadmořské výšce 450-490m. PP byla zřízena 30.5. 1966 jako Čertovy skály a její výměra je 0,15ha. Stěnu tvoří až několik metrů vysoké lavice pískovců uložené těsně nad sebou. Jsou vypreparované ze svahu erozní činností a vypadají jako obrovské kamenné schody. Skalisko je protáhlé v severovýchodně-jihovýchodním směru, celé má délku asi 150m, místy je 6-25m vysoké a široké 2,5-3m s úklonem 70-80°. Množství subhorizontálních i svislých puklin člení stěnu do mohutných, stupňovitě uspořádaných kvádrů. Povrch skály pokrývají drobné útvary zvětrávání jako pseudoškrapy, voštiny, dutiny typu tafoni a skalní výklenky. Tvarovou pestrost skal dále doplňují drobné rozsedlinové jeskyně a pískovcová věž typu palice v jihozápadní části hradby. Hřeben Čertových skal je zvýrazněn hlavně čtyřmi markantně vystupujícími vrcholky. Jsou to Hladká, Čertova stěna, Plochá a nahoře na konci masivu nejvýše položená Kolébka. Skalní blok je téměř bez vegetace, ve štěrbinách a na římsách skalních bloků ojediněle roste borovice lesní, bříza bělokorá, jalovec obecný, bez červený, brusnice borůvka a sleziník severní. Sutě pod skalami osídlila papratka samičí, kapraď samec a hasivka orličí. Čertovy skály jsou bezpochyby nejpopulárnějšími a nejvíce navštěvovanými skalami na Valašsku. Důležitou úlohu u nich hraje snadná dopravní dostupnost s možností parkování, občerstvení a poměrně velká koncentrace lezeckých cest na malém prostoru. Skalní bloky jsou intenzívně využívány zkušenými i začínajícími horolezci jako cvičné skály se stovkou vytyčených tras s obtížností 5 až 9+. Často dochází ke střetu zájmů mezi ochranou přírody a rekreačním využitím lokality. Nesmí se například zvyšovat počet skob a kruhů, aby nedochzelo ke zbytečnému narušování skalních bloků. V důsledku vysoké návštěvnosti dochází navíc v okolí skal k výraznému sešlapu a erozi. Pod skalami se proto musí udržovat protierozní zábrany.

Turistická značka zostra stoupá od paty skály do jejího týla. Pěšina využívání kořeny stromů, trsy borůvčí, kameny... Můžete klidně vystoupit i na široké svrchní balvany a fotit. Ze skal shlédnete Lidečko, vrch Stráž (620m) a část hřebene Bílých Karpat s rozhlednou na Královci (655m). Nahoře pak můžete spočinout na lavičkách.

Po ostrém stoupání podél skalních bloků se turistická značka vrací na lesní cestu a míří náročnějším stoupáním k severu, načež se po vrstevnici stáčí doleva. Zalesněný kopec, který obtáčí, se nazývá Kopce (699m). Na jeho strmých svazích se hojně vyskytují obnažené skalní útvary, izolovaná skaliska, terénní prohlubně, až 5m široké rozsedliny, 3 pseudokrasové závrty a také mohutný skalní sesuv s pseudokrasovými jeskyněmi, kvůli nimž bylo území roku 1999 vyhlášeno přírodní památkou. Zatímco při prvních speleologických průzkumech bylo lokalizováno 5 jeskyní o celkové délce 224,1m, dnes máme zdokumentováno celkem 12 rozsedlinových a suťových jeskyní, jejichž délky se pohybují od 3m do 101,5m. Jeskyně však nejsou veřejnosti přístupné, jelikož v nich žijí netopýři včetně kriticky ohroženého vrápence malého. Největší jeskyně na Kopcích se jmenuje Naděje. Je rozsedlinová, dlouhá právě 101,5m, má 3 vchody opatřené mřížemi a její dvě patra jsou propojena 6m hlubokou propastí. Prostory horního patra jsou spíše širší a nižší, kdežto chodby spodního patra mají charakter úzkých, dlouhých a až 9m vysokých rozsedlin. Jeskyně Kolonie (délka 73m) a Slimrovka neboli Ďáblova díra (délka asi 40m) jsou taktéž významnými zimovišti netopýrů. Pozoruhodná je i 33m dlouhá jeskyně Krápníková, jež byla pojmenována podle jediného, 3cm dlouhého stalaktitu. V této jeskyni se místy na kamenech nachází drobné keříčky pisolitického sintru, to je usazený splavený jíl. Další známé jeskyně Propast (délka 24m, hloubka cca 8m), Řezník (délka cca 22m), Liščí (délka cca 7m), Ve žlebu (délka 5m, hloubka 2,7m), Cedník (délka cca 3m), Pavoučí (délka 3m), Psí díra (délka 3m) a Sirkárna (délka 3m) jsou drobnější a méně významné. Úplně nahoře na Kopcích se rozkládá pozůstatek hradiště lidu kultury popelnicových polí a později lidu platěnické kultury doby halštatské, které se datují zhruba 1000 let př.n.l. na přelom pozdní doby bronzové a starší doby železné. Obyvatelé nežili na Kopcích stabilně. Pouze strážili průsmyk, kterým už v těch časech proudili od jihu na sever početné kupecké výpravy. Hradiště má oválný tvar o rozloze 0,7ha a jediný výraznější zbytek kamenitého valu o výšce asi 0,5m se nalézá na západním okraji směrem k sedlu. Ve vrcholové části byl vztyčen 1m vysoký kámen, jenž budí spekulace, zda Kopce nesloužily jako centrum nějakého kultu. Příkopy kolem hradiště jsou vesměs přírodního charakteru a ukrývají vstupy do menších pískovcových jeskyní. Sídlo na Kopcích bylo objeveno koncem 19.stol., avšak průzkum formou povrchových sběrů zde probíhal až od 80.let 20.stol. Po okolí se našla spousta bronzových předmětů.

Na severním úbočí Kopců se výrazné stoupání široké svážnice mění v lehké klesání bez výhledů. V jeho průběhu narazíte na lesní křižovatku, lavičku a panel NS č.13 pojednávající všeobecně o zdejších krajinných poměrech. Křižovatku projdete rovně a začnete se opakovaně vlnit chvilku středně nahoru, chvilku středně dolů. Brzy potkáte další panel NS s textem o přírodní památce Kopce. Dočtete se tady mimo jiné, že i na Krajčici (730m), závěrečném vršku na hřbetě Kopců, se rozkládalo druhé opevněné hradiště, bylo akorát asi o polovinu menší než Kopce. Následuje dlouhé táhlé stoupání úbočím Krajčice, odkud se díky úzkému průseku otevírá první solidní výhled na obec Lužná při úpatí hřbetu Padělky (710m) – Filka (759m) a na bezejmennou rozsochu Radošova s chalupou U Kučků. Mezi stromy pak můžete rozeznat také blízký, dopředově situovaný Javorník (720m) s loukou a výrazným stromem na Vráblových Pasekách, za nimiž v dáli trčí Vartovna (651m) s rozhlednou.

Pod Krajčicí se nachází sklad dřeva s panelem naučné stezky č.11a, kde se píše: „Tento kopec není zajímavý jen tím, že je nejvyšším vrcholem v katastru obce Lidečko, ale především proto, že zde v minulosti existovalo hradisko. Objeveno bylo až koncem 90.let 20.století, což je relativně pozdě oproti hradisku na vrcholu Kopce, který je vzdálený jen jeden kilometr východně vzdušnou čarou. Keramické úlomky nalezené na Krajčici náleží ke slezské fázi kultury lužických popelnicových polí, která spadá do pozdní doby bronzové (1000-750 př.n.l.). Samotné hradisko na vrcholu bylo postaveno bez výrazné fortifikace (opevnění). Ze severní strany je chráněno skalní stěnou, z jihu útvarem připomínajícím příkop. Na západě je zřetelná hrana, která odděluje svah od zarovnané plošiny. Na severním svahu východně od skalisek najdeme i zbytek přístupové cesty na vrchol. Hradisko Krajčice se rozkládá na ploše jen asi 0,3 hektaru, což ho řadí do kategorie menších hradisek.“

Mírným stoupáním nakonec dorazíte do sedla mezi Krajčicí (730m) a bezejmenným (718m), což je široký prostor s uměle vyhloubenou tůňkou. Stávající infopanel NS se věnuje mokřadnímu společenstvu v tůňce. Ve studánkách a prameništích této části Vizovických vrchů prý žijí larvy mnoha druhů hmyzu (vážky, chrostíci, jepice, pošvatky atd.), vodní brouci (potápník), drobní korýši (blešivec), mloci a žáby (skokan hnědý, ropucha obecná, kuňka žlutobřichá atd.). Po letech si cestu k tůňce našli i čolci. Od tůňky značená stezka krátce rychle stoupá do úbočí následujícího vršku, který levotočivě obkružuje. Naposledy juknete z úbočí nazpět na Krajčici, poté zabřednete do lesa, na rovince v zátylku kopce několikrát načíhnete skrze stromy na Javorník (720m) a středním sklonem sestoupáte do dalšího sedla. Pokud si všimnete odbočky, můžete si cestou zaskočit asi 150m vlevo po piktogramech k nijak zvlášť zajímavému upravenému prameni Krajčice. Pitný není, zato by jej šlo považovat za pramen řeky Senice.

Samotné sedlo, které je v podstatě zarovnaným hřbetem, se poněkud táhne. Ze stávající svážnice se tu odlučuje nenápadná pěšinka vlevo do bujné zeleně, jež po cca 440m ústí na otevřené prostranství se skladem dřeva u rozcestníku Láz, rozc. (661m). Za sebou tak máte první 4km a teď půjdete 0,2km po prašné cestě lehce do kopce k rozcestí Vrátnice (682m). Modrou značku na Vařákovy Paseky (1,8km) v tomto úseku provází žlutá z Trubisek (3km) na Lačnovské skály (0,3km). Informační panel NS č.10 hovoří o zvířecích obyvatelích zdejších smrkových monokultur. Mimo obvyklých srnců, zajíců, lišek či jezevců byl v okolí Lačnova, Lidečka a na Vařákových Pasekách zjištěn výskyt vlka obecného a medvěda hnědého. Poslední jmenovaný byl spatřen u Lačnova na podzim 2006, kdy nejdřív vyděsil houbaře, kterým navíc ještě divoce bránil v odjezdu autem, a pak zaútočil na medvěda nakresleného na panelu naučné stezky v domnění, že jde o živé zvíře. Mimochodem pojmenování „Láz“ označuje pozemek získaný vypálením lesa.

Stezka nyní zlehka stoupá obklopena mladým lesem až pod vršík Láz (707m), kde roste pruh staršího lesa a z jeho okraje se naskýtá výhled na 4 vršky zastupující 4 beskydské horské sub-celky: Javorník (720m) ve Vizovických vrších, část hřebínku Filky (759m) v Javorníkách, špičku Lušovky (875m) s přilehlým průsekem pro elektrické vedení situovanou v hlavním hřebeni Vsetínských Beskyd a nakonec Radhošť (1129m) s typickou siluetou kaple sv. Cyrila a Metoděje, který je odtud vzdálený 35km vzdušnou čarou a patří do Moravskoslezských Beskyd. Nato se úhel stoupání stezky výrazně zvedne a po cca 180m dorazíte na Vařákovy Paseky.

Vařákovy Paseky tvoří dnes rozlehlá svažitá louka (asi 10ha) s výhledem na Valašskokloboucko. Vyježděné koleje při jejím horním okraji vás snadno navedou ke skupince stromů, pod nimiž se nachází pomník, pár naučných info panelů, odpočívadlo a turistický ukazatel. Během chůze budete pozorovat hřebenový vrch Bařinka (716m) s vysílačem a výseč údolí řeky Vláry, oddělující Vizovické vrchy od jižnějších Bílých Karpat. Nejvyšší masiv Bílých Karpat se nazývá Velká Javořina (970m) a je osazená charakteristickým vysílačem, podle kterého ji odtud lze i na vzdálenost 45km snadno identifikovat. S Velkou Javořinou sousedí druhá tamní nejvýznamnější hora Velký Lopeník (911m). Lokalita Vařákovy Paseky je známá ze dvou důvodů: jednak tu zjara rozkvétají stovky chráněných šafránů bělokvětých a druhak se jedná o zaniklou osadu. Co se týče těch šafránů, jsou Paseky nejvýše položená lokalita jejich výskytu na Moravě. Šafrán bělokvětý je exotická zvláštnost naší květeny, jeho domovem je totiž jižní Evropa a nikdo zatím nedokázal uspokojivě vysvětlit, jak se dostal sem na Valašsko. Teoreticky se to prý mohlo přihodit za napoleonských válek, kdy se semena uvolnila ze sena přivezeného francouzskými vojáky jako krmivo pro koně. Šafrán je v rámci Valašska natolik ojedinělý druh, že se už ve 40.letech 20.stol. vystavěla na jeho ochranu botanická rezervace. Ještě v roce 1999 kvetly na Vařákových Pasekách pouhé 4 kusy šafránu, naštěstí se však díky záchrannému projektu a pravidelnému kosení podařilo rostlinky rozmnožit. Jinak Paseky byly vyklučeny někdy v 17.stol., ovšem trvalé osídlení přišlo až v polovině 19.stol. První usedlost č.p. 81 si tady na pozemku svého tchána, mlynáře Jana Zvonka, postavili Jiří Hrabina z Lačnova s manželkou Kateřinou. Ze všech dalších budoucích usedlostí byla tato položena nejvýš a jediná stála na pozděchovském katastru, na dnes zalesněné parcele vpravo od turistického chodníku, při dochované zkratce od turistického rozcestníku do sedla Bařinka, kudy chodily děti z Pasek pro vodu ze studánky zvané Lednice a též do Pozděchova do školy. Jako druhý si na Pasekách, v místě současného pomníku, postavil v roce 1870 dřevěnici č.p. 113 Martin Vařák-Hrabina, syn Martina Vařáka z Pozděchova a jeho ženy Anny rozené Hrabinové. Po smrti Anniných rodičů kupuje dům č.p. 81 Martinův bratr Tomáš a tím je položen základ rodinného klanu. Zatímco k roku 1890 stály na Pasekách 3 usedlosti s 18 obyvateli, při sčítání lidu v roce 1910 to byly už 4 usedlosti s 26 obyvateli. Všichni pasekáři byli Vařákovi, potomci synů Martina Vařáka. Když začínala 2.sv. válka, stálo na Pasekách už 10 chalup – 8 pod Bařinkou v blízkém okolí dnešního pomníku a 2 pod Lázem u příjezdovky od Lačnova. Nekvalitní horský úhor se nehodil k pěstování náročnějších plodin, proto se zdejší obyvatelé živili hlavně chovem hovězího dobytka. Po hospodářské stránce byli ale v podstatě samostatní. Do školy, do evangelického kostela i na nákup se z Pasek chodívalo většinou do Pozděchova, kam vedla lepší cesta. Vzdálenost a v zimě hluboký sníh činily Vařákovic dětem značné obtíže. Od jara do pozdního podzimu chodily do školy bosky, v zimě pak starší děti prošlapávaly cestu těm mladším a staraly se o ně, mnohdy si vzájemně i půjčovaly boty. Zatímco na sklonku 2.sv. války to v hraničních oblastech vřelo, na horách panoval relativní klid. Proto se taky na osadách často skrývali partyzáni. Konkrétně na Vařákových Pasekách se objevovali už od roku 1944. Pasekáři nemohli riskovat, že se jejich děti ve škole prokecnou, tak je od podzimu drželi doma a musely pomáhat s hospodářstvím, protože živit sebe i partyzány nebylo pro rodinu jednoduché. Jak panel naučné stezky vysvětluje, partyzánské oddíly netvořili jen dobrovolníci a vojáci vysazení do týla nepřítele, ale též kriminální živly skrývající se před zákonem, dezertéři, lidé na útěku, Češi, Slováci i Sověti. Přicházeli, kdy se jim zamanulo, nejednou si nocleh a jídlo vynucovali se zbraní v ruce a civilní obyvatelsto, u něhož hledali útočiště, často vystavovali úplně zbytečnému riziku. Docházelo k případům, kdy své chlebodárce dokonce zastřelili jen na základě nepodloženého podezření, že spolupracují s německými okupanty. Lidem přitom za pomoc partyzánům hrozila smrt a každý kontakt museli hlásit. Němci o přítomnosti partyzánů věděli. Horské osady byly opakovaně prohledávány, obyvatelé vyslýcháni gestapem a když pasekáře při spolupráci s partyzány přistihli, tvrdě je trestali. Byť už se v tu chvíli blížila k hranicím Rudá armáda a museli se začít připravovat na ústup... Za počátek represí ve vizovických kopcích je považováno vypálení osady Ploština vzdálené asi 3km od Vařákových Pasek a zmasakrování jejích obyvatel dne 19.4. 1945. V řadách partyzánů se ho účastnil i pozdější spisovatel Ladislav Mňačko, jenž po válce napsal knihu Smrt si říká Engelchen, ve které naznačuje, že partyzáni sledovali střílení a upalování lidí na Ploštině zpovzdálí, aniž by zasáhli. Na Pasekách začali tušit zlé věci. V obavách o budoucnost poslal kovář Tomáš Vařák z č.p. 81 dvě nejmladší ze svých 8 dětí, dcery Vlastu a Boženu do Prlova ke švagrovi Antonínu Kulíškovi. Při domovní prohlídce dne 22.4. u něj bohužel Němci objevili partyzánskou čepici a povolali 64-letého Tomáše na výslech. Navzdory bití nic neprozradil. Následujícího dne zapálili Němci Prlov. Když to navrátivší se Tomáš uviděl, rozběhl se k Prlovu s úmyslem zachránit své děti, avšak ještě cestou dostal infarkt a zemřel. V Prlově zahynulo 23 lidí, polovina vsi lehla popelem, obě holčičky ale přežily a vrátily se na Paseky. Jak se blížila fronta, stahovalo se do hor stále víc partyzánů a jejich aktivita rostla. Jen 4 dny po Tomášově smrti (27.4.) provedl partyzánský oddíl v blízkosti Pasek další přepad německé jednotky. O Vařákových Pasekách se tak už začalo veřejně hovořit jako o útočišti paryzánů. 1.5. 1945 prorazila osvobozenecká vojska obranu v Lyském průsmyku (10km odtud) a Vlárském průsmyku (20km odtud) a pokračovala do Vizovických vrchů. Německý zadní voj vyslal na horské kóty pozorovatele s rádiovými vysílačkami pro lepší zaměření své obranné dělostřelecké palby. Tak taky 2.5. dopoledne dorazili 4 vojáci dělostřeleckého pluku 153.divize Wehrmachtu gen. Karla Edelmanna na Vařákovy Paseky. Dva radisté se usídlili s vysílačkou v domě vdovy Františky Vařákové č.p. 81 a požádali ji, aby jim ukázala výhled na Lačnov, Tichov, Drnovice a Vysoké Pole, dva vojáci odešli budovat pozorovatelnu k nedalekému triangulačnímu bodu. Byli neozbrojení, zbraně si totiž odložili ke skříni v chalupě. Ve stejnou chvíli se z předčasných oslav konce války na Trubiskách vraceli členové 1.československé partyzánské brigády Jana Žižky z oddílu Ploština. Měli se přemístit na vrch Barák v hřebeni Vizovických vrchů (u rozhledny Doubrava), jenže když vyšli na Paseky, všimli si německých vojáků a vyzvídali od dětí, co se tam děje. Než se domácí stihli stáhnout, obklíčili partyzáni dům a pálili do neozbrojených Němců. Při incidentu 3 vojáci padli, jednomu se však podařilo utéct a zburcovat lačnovskou jednotku. Vlastními muži byl omylem zastřelen i 27-letý partyzán Jan Mikulín z Francovy Lhoty. Proslýchalo se, že partyzáni pak hlídkovali u jeho rakve až do pohřbu, jen aby nikdo nezjistil, že byl střelen zezadu. Vařákovým bylo doporučeno utéct k příbuzným a známým, neboť bylo jisté, že se Němci vrátí pomstít. Většina z více než 50 pasekářů odešla, část si sebrala nejnutnější osobní věci, jídlo, peřiny a okolo poledne se odešla schovat do lesa. Když však slyšeli utichnutí osvobozovacích bojů u Loučky a hudbu z Polanky, domnívali se, že fronta jejich území už obešla. Vzhledem k chladnému počasí, kdy se ledový déšť proměnil ve sněžení, se proto okolo 17hod. rozhodli vrátit domů, což se jim bohužel stalo osudným. V podvečer totiž osadu obklíčili Němci, vyhnali z chlévů dobytek a pancéřovými pěstmi zapálili 8 domů. Zbývající dva domy pod Lázem zůstaly neporušené, neboť stály stranou a schovala je mlha. Šlo o obytná stavení pasekářů, kteří se rozhodli neutéct: Františka Žáka z č.p. 136, Jana Polčáka z č.p. 162 a nedávno zesnulého Tomáše Vařáka z č.p. 81, dále chalupy Josefa Vařáka z č.p. 167, Josefa Vařáka z č.p. 164, Josefa Vařáka z č.p. 113, Martina Vařáka z č.p. 172 a dům Marie Kratinové z č.p. 185. Když zahořely střechy chalup, začala vybuchovat eternitová krytina. Němci se domnívali, že jde o ukrytou partyzánskou munici a rozhodli se všechny oběsit pro výstrahu ostatním. Děti se rozplakaly, muži vysvětlovali, že to ten eternit... 15 pasekářů bylo zatčeno, děti ve věku 1-13 let nenechali Němci ani obout a hnali je v mrznoucím dešti do 9km vzdálené Valašské Polanky. Tady je v domě rodiny Šafaříků (č.p. 251), kde se usídlilo velitelství ustupujícího dělostřeleckého oddílu, vyslýchali a na noc zavřeli do stodoly rodiny Juřicových. Pamětnice té události, tehdy 10-letá Božena Vařáková, dcera Tomáše a Františky Vařákových vzpomíná, že se Němci v noci v lese při jejich přesunu tak báli, že by se jistě bývali při prvním výstřelu partyzánů rozutekli. Jenže partyzáni nezakročili a později se vymlouvali, že museli jít pomáhat Vizovicím. Ráno 3.5. Němci na přímluvu faráře Jana Absolona a jeho německé hospodyně Aurelie Ludwigové, kteří sami sebe obětovali jako rukojmí, propustili alespoň matky s dětmi (11 osob). Zbylí 4 zajatci byli přemístěni do budovy chudobince a 4.5. ve 2hod. ráno odvlečeni do 25km vzdálené Hošťálkové do chléva Jaroslava Vaňka (č.p. 73), kde velitel nařídil jejich výslech a následnou popravu. Věznitelé je zkrátka nechtěli nechat jít, přestože už sami měli naspěch s ústupem. Před 9hod. ráno započala poslední německá dělostřelecká palba ke Vsetínu. Vojáci mezitím vykopali ve Spívalově dolině na pomezí Ratiboře 3 široké hroby a zajatce tam jednoho po druhém střelili do týla. Poté se německá baterie stáhla směrem na Troják. Popravenými byli: František Žák (42 let) z Prlova žijící na Pasekách, manžel Františky rozené Vařákové, otec dvou dětí; Karel Vařák (nedožitých 20 let), syn zesnulého Tomáše Vařáka, svobodný, bezdětný; Jan Polčák (36 let) z Bratřejova žijící na Pasekách, manžel Marie Šopové, otec tří dětí a jeho švagrová Rozina Šopová (24 let, někdy uváděná jako Růžena) z Prlova, která na Paseky přišla pouze na návštěvu, a protože byla bezdětná, Němci ji v Polance nepropustili. Její tělo nechali ležet v potoce přikryté větvemi. V sobotu 5.5. objevil Rozinu Tomáš Machala z Ratiboře, který těla popravených vykopal a převezl koňským povozem k potoku blízko svého domu, kde je očistil. Dceru a zetě přijela 7.5. vyzvednout Tereza Šopová, aby je pohřbila v Pozděchově na evangelickém hřbitově. Vařákovy Paseky už nikdy nebyly obnoveny. I ty dvě chalupy pod Lázem byly roku 1950 opuštěny a zchátraly. Poslední byla stržena v roce 1961. Ruiny vypálených domů byly v rámci kolektivizace rozorány a posloužily jako pastvina pro krávy. Na oběti nacistického běsnění tak dnes upomíná jen památník věnovaných všem jejich obětem, dvě památné lípy vysazené roku 1945, pojmenované po dvou nejmladších popravených a také záznamy vzpomínek Boženy Vařákové, která vinu za smrt svých blízkých jednoznačně přisuzuje partyzánům. Památník se 4 kříži byl zbudován roku 2019 také na místě popravy ve Spívalově dolině.

Rozcestník Vařákovy Paseky, pam. (690m) ukazuje svým modrým hrotem na Bařinku (1,5km). Pokračujte tedy po značkách do lesa, mrkněte na fotky klíčových osob tragických událostí roku 1945 na panelu naučné stezky, vyfuňte na kótu Bařinka (716m) a na vrcholku obraťte své oči k jihu, kde se přes mladý les otevírá jakýs takýs omezený výhled na Bílé Karpaty s Velkou Javořinou. Na zarovnaném vrcholu se tyčí štíhlý zesilovač signálu a pod ním leží opřený panel NS Vizovické vrchy č.11 s nezajímavým textem o hospodaření Lesů ČR. Od vysílače pak sestupuje do sedla úzká zpevněná cesta, ukloněná většinou do svižného úhlu. Tečuje ji pouze jeden panel NS vyzdvihující zdejší kolonie velkých mravenců rodu Formica.

Sedlo pod vrchem Bařinka je defakto skladem dřeva a velkou lesní křižovatkou na pomyslném konci prvního úseku hřebene Vizovických vrchů, který byl dlouhý celkem 7,5km. Najdete tu dřevěné posezení a panely dvou navazujících naučných stezek Vizovické vrchy č.9 a Vařákovy Paseky II č.1. Na nich se dočtete o obecných zvyklostech života lidí z pasek, např. jak se stavěly domy s ohledem na členitost terénu, co jedli nebo jaký byl jejich společenský život, anebo v druhém případě o rozvodí táhnoucím se po hřebeni Vizovických vrchů. Severozápadní svahy spadají totiž do povodí Moravy, jihovýchodní svahy do povodí Váhu. Místní zvláštností je totiž jedna z největších tady pramenících řek, Vlára, jejíž pramen se v závislosti na změnách tektonických a klimatických poměrů výrazně posunul. Říká se tomu prý říční pirátství, kde vlivem eroze nejednoznačně modelovaného terénu dochází k přesměrování toku. Mimochodem Vlára pramení přímo pod sedlem Bařinka, jenom ten pramen není nijak turisticky upravený. Upravený je až sekundární pramen u následujícího rozcestí Pod Svéradovem. Směrovky rozcestníku Bařinka (652m) vám k němu ukážou modro-zeleně značenou trasu dlouhou 1km. Zelená značka odtud jinak směřuje ještě do 7km vzdálené Valašské Polanky a po modré byste se mohli vrátit 7,5km zpátky do Lidečka.

Váš turistický chodník směřuje přes křižovatku lehce nalevo, kolem stromu s náboženským obrázkem a stoupá ustáleným středním sklonem až k Pod Svéradovem (658m). Tady zelená značka odbočuje doleva na Ploštinu (2km), zatímco modrá pokračuje po hřebeni pod Klášťov (2km). No a nově zde započatá žlutá značka odtud sestupuje do Pozděchova (2,5km). Na rozcestí se opět nachází zastřešené odpočívadlo a dva naučné panely. Jeden z nich se zmiňuje o působení partyzánů ve Vizovických vrších a libůstce protipartyzánské skupiny SS Einheit Josef vypalovat osady, nahánět nebo vhazovat osadníky včetně dětí do hořících domů, případně střílet oběti do zad.

Následující úsek začíná drsným stoupákem po kamenité lesní svážnici na Svéradov (737m), na jehož placatém vrcholu bleskově zmírňuje téměř na rovinu, a potom už na pohodu s malým převýšením dosahuje vyholené sedlo s výhledem ku Zlínu, na Tlustou horu (458m) s vysílačem a Mladcovské kopce (423m). Následuje střední stoupání lesem na Klášťov, přesněji do sedýlka mezi vrchlíkem Klášťova (753m) a bezejmenným předvrcholem (726m). Je to cesta bez výhledů, má však jeden světlý moment. Tím je (poškozený/zlomený) historicky cenný hranečník se zachovalým nápisem, který jednou stranou kamene ukazoval, že na tuto stranu leží panství Brumov a z druhé strany označoval panství Vizovice.

V sedle pod Kláťovem visí na stromě cedule Klášťov, odb. (712m). Modré trojúhelníkové piktogramy vás mohou nasměrovat 300m na vrcholek, kde se díky naučnému okruhu seznámíte s tamním starověkým hradiskem. Modrá značka jinak pokračuje 4km pod Suchý vrch a krom toho tu po 3,5km končí zelená výstupovka z Bratřejova.

Klášťov je nejvyšším místem Vizovických vrchů a vrcholové skalisko Čertův kámen (753m) je jeho nejvyším bodem. Našli byste tu zastřešený turistický altán a cedulku Klášťov, vyhl. (753m). První zdejší hradiště zbudovali lidé doby halštatské už někdy 900-750 let př.n.l. zároveň s prvním intenzivnějším osídlením hornaté části jihovýchodní Moravy. Byli to lidé, kteří už běžně používali bronz na výrobu různých pracovních nástrojů i na šperky, začali už ale zpracovávat i železo. Charakteristické pro ně bylo pohřbívání do komorové hrobky pod mohylou, umělecké užívání geometrických tvarů a vysoká úroveň věcí spojených s rozvinutým panevropským obchodem (čtyřkolové vozy, bohatá koňská výstroj apod.). Již tehdy bylo hradisko na Klášťově obehnáno mohutnou hradbou s čelní kamennou zdí a dřevohlinitým tělesem o mocnosti přesahující 3m. Další znaky lidské aktivity jsou datovány do raného středověku, do éry Velkomoravské říše (833-907 let n.l.). První odborné zprávy o Klášťově se kupodivu objevují až v letech 1890 (J. Kučera) a 1892 (E. Pecka). Přesnější popis lokality přinesl Inocenc Ladislav Červinka v roce 1928, kdy tady objevil několik kamenných žernovů. Roku 1968 vytvořil archeolog zlínského muzea Vít Dohnal nákres hradiska a provedl menší sondáž na ploše 1,5x2m, při níž v půlmetrové hloubce narazil na 10 keramických zlomků, kdy jeden pocházel skutečně z doby velkomoravské a zbytek patřil slezskoplatěnické fázi kultury lidu popelnicových polí. Další archeologický průzkum provedl v roce 1981 PhDr. Jiří Kohoutek, CSc. Povrchovým průzkumem spojeným s mikrosondáží získal obdobný počet keramických zlomků, většinou z doby halštatské, ale i několik jiných z doby slovanského osídlení. O rok později našel Jindra Nekvasil z Archeologického ústavu ČSAV v Brně ve vývratu padlého stromu část nádoby z období kultury lidu popelnicových polí. Novodobé podrobné geodetické zaměření lokality spojené s archeologickým průzkumem podnítil amatérský nález z roku 2003. Na popud starosty Vysokého Pole, pod které vrchol Klášťova katastrálně spadá, provedli archeologové pod vedením dr. Kohoutka v květnu 2005 několik zjišťovacích sond menšího rozsahu v jihovýchodní části hradiska. Na to, že toto místo není příliš dobře dostupné, byly objevy značně překvapivé, šokující zejména množstvím hromadných skladů, tzv. depotů. Jeden z depotů dokonce obsahoval nevídaných 51 předmětů ukrytých pod žernovem. Z výzkumu pomocí detektoru kovů bylo ze země vyzvednuto dalších více jak 100 železných předmětů, nástrojů, zbraní i ozdob z doby halštatské či kousky velkomoravské keramiky zdobené specifickou vlnicí. Následujícího roku se počet archeologických nálezů zvýšil na 400 kusů jednotlivých exemplářů. V létě 2007 odhalily sondáže ve vnitřním areálu hradiska nové 4 depoty, z nichž největší obsahoval 40 železných předmětů, a to zejména zemědělské nástroje. V započaté práci dr. Kohoutka (zemřel v roce 2007) pokračovali roku 2009 PhDr. RNDr. Jana Langová a Ivan Čižmář, kteří našli asi 300 nejrůznějších kovových předmětů. Preventivním archeologickým průzkumem hradiska se podařilo vyzvednout a geodeticky zaměřit přes 200 železných předmětů ze středohradištního období a také starší předměty ze slezské fáze lužické kultury popelnicových polí. Jedinečné archeologické objevy z dob starých Slovanů jsou tedy v souhrnu zastoupeny téměř tisícovkou železných předmětů (krojidla, srpy, kosy, radlice, motyky, 90cm dlouhá obouruční pila, vrtáky, sekery, kovářské kleště, výhňové lopatky, hroty šípů, hroty oštěpů, zlomek čepele meče, nože, zlomky petlic, klíče, kování věder, závěsná kování, ocílky, ostruhy, podkovy, koňská udidla, třmeny tauzované stříbrem, misky slezského typu v množství 34ks, sekerovité hřivny používané jako platidla apod.). V několika exemplářích se objevily také předměty z olova (přesleny, olověný ingot). Zajímavostí byl i nález kamene svoru s čočkami polodrahokamů pocházejících z Jesenicka. Nález takového souboru předmětů nemá ve středoevropském prostoru obdobu. Převážná většina nálezů je podle dr. Kohoutka datována mezi konec 8.stol. a polovinu 9.stol. Domníval se, že Slované tuto lokalitu využívali jako kultovní místo a železné předměty představovaly oběť bohům. Mohlo by jít o první kultovní místo starých Slovanů ve střední Evropě před nástupem křesťanství, navíc nejvýše položené velkomoravské hradiště vůbec. Předpokládal, že bylo zasvěceno Perunovi, bohu hromu, bouře a ohně. Kultiště však nalezeno nebylo, ani pozůstatky obytných stavení, pohřebiště či jednotlivých hrobů. Není tedy jasné, zda bylo hradiště obydlené, nebo jestli sloužilo pouze k rituálním či skladovacím účelům. Pohanští předkové obětovali bohům část úrody či úlovku jako úlitbu, nikdy ne však všechno a už vůbec ne výrobní prostředky. Předměty zde proto mohly být spíše skrývány, čemuž by nasvědčovalo překrytí žernovem nebo plochým kamenem. Ostatně v nedalekém Chrastěšově u Vizovic byly objeveny zhruba stejně staré objekty patrně výrobního charakteru, související s úpravou železné rudy a jejím následným zpracováním, plus procházela tudy severní větev obchodní cesty mezi Pomoravím a Povážím. Není známo, kdy a jakým způsobem toto staroslovanské hradiště zaniklo. Uvádí se, že za tím mohl stát vpád Maďarů a zánik Velkomoravské říše. V pozdějších křesťanských tradicích neměl kopec Klášťov zrovna nejlepší pověst. Podle názoru dr. Kohoutka se středověká církev prostě jen snažila potlačit staré pohanské kulty, a tak vznikly četné pověsti o výskytu čertů či jiných temných sil. Na počest archeologa dr. Kohoutka byla po obvodu klášťovského hradiska rozprostřena naučná stezka, kde se o všem dočtete více podrobností. Mimochodem, ono opevněné hradisko dodnes připomíná dobře patrný oválný kamenný val, který na jižní straně neuzavírá prostor docela, nýbrž podbíhá a přesahuje opačný konec valu, čímž vytváří jakousi krytou bránu. Val má dodnes výšku okolo 1m. V severovýchodní části dosahuje výšky až 3m, zatímco v jihovýchodní části, na straně nejprudšího srázu, se ztrácí úplně a přechází v uměle vytvořenou kamennou terasu s prohlubní nejasné funkce. Terasy upravené kamenným dlážděním jsou v areálu celkem dvě. Hradištní val obepíná plochu asi 2,1ha ve tvaru mírně zaobleného trojúhelníka. Od roku 1958 je tento prostor evidován jako kulturní památka ČR.

Na poněkud ostřejší sestup do rovinnatého sedla s odpočívadlem na kótě 665 m.n.m. navazuje stezka po hřebeni, která vzápětí středně stoupá lesem na Rovně (702m). Zhruba v půlce táhlého úbočí Rovní se přímo ze stezky otevírá výhled nazpět na Klášťov s předvrcholem a výřez kompaktní hradby Bílých Karpat kdesi v oblasti Královec – Končistá se slovenským Kobylincem (911m) vystupujícím v pozadí. Nato stezka ještě dostoupá na Rovně, načež se vrhne do středního klesání. Tam v jednom jediném místě na hraně mladého a starého lesa dokážete průhledem spatřit velmi vzdálené končiny. Nejblíže v podhůří svítí pozděchovský kostel sv. Jiří uvězněný mezi přilehlými nízkými kopci bez názvů (cca 560-615m), jež se rozpínají okolo Pozděchova a Prlova, trošinku jdou rozpoznat vlnky javornických hřebenů v úrovni Jahodného (609m), samostatný řádek tvořený vsackým bočním hřebenem Lysá hora (577m) – Ochmelov (734m) a Kladnatou (770m), následuje dlouhý hlavní hřeben Vsetínských Beskyd roztažený přes celé panorama a za nimi jednotlivé masivy nejvyšších vrcholů Moravskoslezských Beskyd. Co se týče „Vsetínek“, lze v nich rozpoznat několik záchytných bodů. Pochopitelně nejvýraznější jsou dva rozeklané vrcholy stojící přímo v přímici pozděchovského kostela. Jsou to výrazným sedlem oddělená Lušovka (875m), to je ta napravo, jak má vpravo od vrcholu vykácený pruh lesa kvůli elektrickému vedení, a Cáb (841m) nalevo. Jakoby mezi nimi ale ve větší vzdálenosti se roztahuje hřbet Radhoště (1129m). Od Lušovky doprava v hřebeni ještě trošku vyčuhuje Tanečnice (912m) a v jejím směru vzadu vystrkují své vrcholky Čertův mlýn (1205m), Smrk (1276m) a Lysá hora (1323m). Od Cábu doleva v hřebeni maličko vyčnívá ještě Dušná (731m) a za ní stejným směrem obrys Veřovických vrchů s nejlépe patrným Velkým Javorníkem (918m).

Relativně po rovince dorazíte do prostoru s výhledem na Suchý vrch (693m). Tam prašná svážnice potkává další historický hraniční kámen, tentokrát trojstranný, jenž označuje trojmezí panství Vsetín (W), Lukov a Brumov (B). Přilehlý info panel Naučné stezky Vizovické vrchy č.5 k tomu bohužel nic neříká. Jen jaká je druhová skladba lesa. Potom překonáte malé návrší a pustíte se rozkolísanou svážnicí v úbočí Suchého vrchu do následujícího sedla. Tam se na malé lesní mýtince u ukazatele Pod Suchým vrchem (611m) střetá vaše modrá značka z Lidečka (15km) do Horní Lhoty (9km) s příčnou žlutou z Vizovic (5,5km) do Vysokého Pole (4km). Najdete zde posezení, ohniště a dva info panely. Jeden z nich není zajímavý, druhý ano. Píše se tu, jak si horalé těžko zvykali na vytyčování hranic panství, které doposud ignorovali. „Hluboké lesy Vizovických vrchů byly odedávna zdrojem obživy obyvatel okolních vesnic. Na hřebeni, kterým z větší části probíhá modře značená páteřní turistická značka, se můžeme setkat i s polozapomenutými hraničními kameny. Jsou svědky pohnutých událostí – statečného boje poddaných za práva svobodného užívání zdejších hvozdů. Již odnepaměti mohli lidé z vizovického panství těžit dříví na otop a stavbu příbytků v zalesněných horských oblastech. V roce 1582 bylo toto právo potvrzeno 'na věčné časy' tehdejší majitelkou panství Vizovice Annou Kropáčkou z Nevědomí. Poddaní mohli dokonce s dřívím z 'nerozdílných hor vizovských' svobodně obchodovat, což mírnilo jejich těžký život zatížený robotními povinnostmi. Již záhy po smrti této velkorysé ženy však začali majitelé panství tuto výsadu všemožně porušovat a omezovat. V 18.stol. povědomí o dávných privilegiích stále žilo, přestože přístup k užívání lesů byl značně ztížený. Roku 1766 se po dohodě mezi vrchností začalo s vyměřováním a osazováním přesných hranic mezi panstvími, což mělo znamenat definitivní konec svobodného hospodaření v dříve 'nerozdílných horách vizovských'. Nespokojení poddaní reagovali vykopáním sporných hraničních kamenů. O rok později, dne 15.8. 1767 se ve vytyčování hranice, již za účasti armády, pokračovalo. V západní části vizovického panství, kde měl být osazen první hranečník, se sešlo několik stovek lidí. Došlo zde ke srážce a po střelbě do shromážděného davu zůstali 4 mrtví a řada raněných. Celou záležitost nelibě sledovala sama císařovna Marie Terezie, která nechala sesadit uherskohradišťského hejtmana. Účastníci krvavého odboje byli potrestáni žalářem. K definitivnímu umístění hraničních kamenů došlo v roce 1772 již s přítomností 'felčara' a za vydatné asistentce vojska. Dříve 'nerozdílné hory vizovské' se tak staly nadobro součástí jednotlivých panství.“

Trasa pokračuje přes rozcestí rovně a sleduje hřebenovou svážnici. Následující úsek bude dlouhý 2,5km. Tady už musíte víc koukat i po značkách, abyste se ve spleti lesních cest neztratili. Závěrečný sestup severozápadním úbočím bezejmenného kopce (662m) potom už ubíhá, byť nejde o čistokrevné klesání. Na jeho konci vás pak čeká mýtina s částečným výhledem na protilehlou Doubravu (676m) a východ z lesa na silnici, kde po 9,5km končí druhý pomyslný úsek hřebene. Celkem teď máte za sebou už 17km.

Sedlem pod Doubravou prochází silnice Vizovice – Loučka, je tady při východu z lesa malé improvizované parkoviště, malé odpočívadlo, velká mapa, několik infopanelů a stěžejní rozcestník Pod Doubravou (607m). Cítíte-li se unavení, je lepší sejít po zelené do Vizovic (8km), protože veřejná doprava pod Doubravou nestaví a cíl je ještě 6,5km daleko. Vlastně vás teď čeká 0,4km strného stoupání na Doubravu a 2km na příští rozcestí, které směrovky ani nezmíňují. Jinak je potřeba říci, že se tomuto sedlu říká Barák a že je po Syrákově druhé dopravně nejvýznamnější horské sedlo na Vizovicku.

Přejděte rušnou silnici a pusťte se prašnou kamenitou svážnicí strmě vzhůru na Doubravu (676m). Při pohledu zpět vystupuje před oči zdolaná hřebenovka s dominantním Suchým vrchem (693m), nalevo od něj vykukuje výrazná nižší Papradná (603m), ve větší vzdálenosti lehce nalevo jakoby placatý Hrabník (604m) nad Pozděchovem, v ještě větší dálce hřeben Vsetínských Beskyd s výčnělky Cábu (841m), Lušovky (875m) a Beskydu (892m), přímo za Cábem se roztahuje hřbet Radhoště (1129m), za Lušovkou Čertův mlýn (1205m) a napravo od něj Smrk (1276m).

Po výškrabu spatříte vyrubaný plac s rozhlednou a osamocený strom s cedulkou Doubrava, rozhl. (678m) bez směrovek. Samotná rozhledna Doubrava rozhodně stojí za návštěvu, akorát si musíte na webu obce Loučka ověřit, kdy je otevřená. Za nevysoký poplatek získáte zážitek v podobě výstupu po vzdušné konstrukci točitého schodiště se 174 schody, ze kterého díky ocelové mřížce vidíte úplně všechno. Nic pro slabé povahy. Nekrytá vyhlídková plošina se nachází ve výšce 33m nad zemí a otevírá se z ní kruhový výhled na celý hřeben Vizovických vrchů, na přilehlé brázdy Dřevnice a Vláry, na pásmo Hostýnských vrchů, hřeben Vartovny, části Vsetínských Beskyd, na nejvyšší kopce Moravskoslezských Beskyd, dále na členité Bílé Karpaty či kousek Chřibů. Doubrava ve skutečnosti není tak úplně rozhledna. Jde o stožár společnosti T-mobile, který svou špicí přesahuje vyhlídkovou plošinu o dalších 22m. Ocelová konstrukce vysílače byla totiž postavena na pozemku Lesního družstva Malinová stráň, které si vymínilo, že T-mobile zbuduje i turistický vyhlídkový ochoz. A tak se na podzim roku 2002 začalo stavět. Zatímco přístroje byly uvedeny do provozu už v květnu 2003, první turisté vstoupili až v sobotu 17.7. 2004.

Modrá turistická značka pokračuje rovně podél plotu rozhledny a po úzké klikaté pěšince vstupuje do vyššího porostu. Pozvolné klesání po zúženém hřbetu vás přivede na skalku, kterou po relativně plochých balvanech seběhnete a širokou vyšlapanou stezkou dojdete až do týlu hory, kde se na rozcestí vydáte vlevo. Přichází střední stoupání na bezejmenný vršek (630m) s výhledovými holinami. Zpočátku lze spatřit jen spádové úbočí sousedního vrchu Klokočí, vrchlík Janovy hory (496m) nad Vizovicemi, město Zlín a přilehlé kopce Tlustá hora (458m) či Mladcovské kopce. Popojdete a začnou být vidět taky Hostýnské vrchy od svého západního cípu s vrchy Lysina (598m), bouličkou Javorčí (630m), Hrubou Malíkovou (564m) a zejména výrazným Ondřejovskem (632m), plus nějaké další úsekové průhledy mezi stromy.

Hřebenová pěšina přichází přes vyvýšený balvanový suk k lidové jakoby kapličce sv. Vendelína, patrona poutníků a pastýřů, ve stylu božích muk. Od sv. Vendelína budete mí výhled na Bílé Karpaty, konkrétně nějakou obec v podhůří (Loučka nebo Újezd), pak dlouhý hřeben od Královce (655m) přes Ploščiny (739m) s TV vysílačem, Kyjanice (770m), Požár (792m) a Končistou (817m) až za slovenskou státní hranici, za kterým se vyvyšuje několik jednotlivých příhraničních masivů, a to Kobylinec (911m) či Chmeľová (925m). No a potom hned vyjdete na kótu s improvizovaným posezením. Odtud se totiž naskýtá ten nejkrásnější výhled celé trasy. Nejen že samozřejmě spatříte sousední ohlodané Klokočí (622m), ale zas i Janovu horu (496m) na jedné z bočních rozsoch Vizovických vrchů a terénní vlnu ohraničující z druhé strany údolí Dřevnice. Přímo do údolí však vidět není. To pouze v oblasti Mladcovských kopců, jež zvedají do výše sídlištní zástavbu krajského města Zlín. Za nimi se potom vlní předhůří Hostýnských vrchů s několika obcemi. Panoramatu rozhodně dominují Hostýnské vrchy. Spatříte je v celé jejich šíři od pozvolného růstu ze západní strany jakoby od Holešova, kde navazují na Hornomoravský úval, až po prolnutí se sousedními horocelky v oblasti Syrákova, zejména dobře patrný je celý hřeben Vartovny (651m).

Za vyhlídkou se pouští lesní svážnice do rychlého klesání, sotva si všimne hraničního kamene s insigniemi „L“ (Loučka?) a „W“ (Vizovice) z roku 1820 a v ten ráz se po pár krocích objevuje u ukazatele Klokočí (589m), kde protíná žlutou značku ze Slopného (3,5km) na Trvajku (2km). Následující modrý úsek bude dlouhý 1,5km. Široká svážnice podchází vrchol Klokočí (622m) a jeho severní stranou míří přes malé návrší mírně až středně z kopce do plytkého sedla před Spleteným vrchem (565m). Poté výrazným sklonem stoupá na něj. Těsně pod vrcholem se nalézá rozcestí Spletený vrch (558m) osazené lavičkou a informačními tabulemi. Zprava přichází červená značka z Vizovic (5km), která spolu s modrou vytyčuje 0,5km úsek do sedla. Bude to náročný úsek, protože stezku neblaze poškodila lesní technika, což už mohly cestou sem naznačit štěrkem zasypane jámy. Jenže po překonání vršku a po následném středním sklesání do sedla narazíte na nejneschůdnější místo celé této dlouhé hřebenové trasy. V poměrně hustém lesním porostu jsou sice stranou rozblácených míst vedeny vyšlapané obchůzky, zašpinění se však pravděpodobně nevyhnete. Nejbrutálnější kaluž nevysychá ani uprostřed léta. No a přímo nad ní visí cedule rozcestníku Spletený vrch, sedlo (542m). Zatímco červená značka utíká od toho sajrajtu do 4,5km vzdálené Horní Lhoty, vám nezbývá, než posledního 2,5km dojít po modré. Mimochodem naučný panel, pakliže se k němu nějak rozumně dostanete, vám sdělí, že se nacházíte na severovýchodní výspě národopisné oblasti Zálesí, která je známá pro výskyt široké škály lesních hub a staří obyvatelé si vyprávěli, že právě tady mají původ všechny lesní houby na světě. „Přišel také sv. Petr kerúci do dědiny, a tam v jednom domě pekla hospodyň pagáče. Jak zbadala na násypě cizince, vynesla za ňema veliký pagáč, a ulomňa z něho kus, podala Pánovi Ježíšovi. Ten sa hneď s Petrem o pagáč rozdělil. Petr sa jaksi cestu při jídle zapotrošíl a ostával pořát pozadu. A tu jedna selka vybjehňa s kuchyně, dala mu kus vdolka. Petr píchl ho do kapse. Potem šli hore a Petr sa pořáď naschvál ukrucovál a dycky kraďmo pich kus vdolka do huby, aby to Pán Ježíš neviďél. Ale Pán Ježíš dobře vjeďél o jeho nespřejnošti a znenazdání sa ho ptá: 'Petře, co to žvášeš?' Petr honem vyplul vdolek na zem a řečňovál jak by nic. Ale Pán Ježíš mu pravil: 'Toš dyš nic, toš nic, běž hneď pozbírat, cos vyžúl.' Petr sa vrátil a přinesl plnů zástěru hub (nejedlých, neb co jest jedlé, jest vše hřib). Tak začaly růst huby na světě.“

Z vlhkého lesa vylézá turistický chodník do mladého prosvětleného lesa, kde se opět dostává do pohody. Krátkým ostřejším stoupákem se vyškrábete na relativně rovinnatý hřbet Hory, který postupně zarůstá, takže o výhledech k Hostýnským vrchů se dnes už nelze bavit. Na nejvyšším bodě Hor se prostírá sklad dřeva. Z něj už pak značka svižně sbíhá uježděnou lesní cestou nad cílovou destinaci, kde jen dvakrát zalomí svůj směr s ohledem na terén, mine chatičku s jakousi vyhlídkovou věží natočenou nad odrůstající les, překoná malé návrší a vysokým lesem s jedním rychlým výhledem na protější Slavický kopec (624m) se středním sklonem spouští k hájovně nad Horní Lhotou. Pozor v poslední fázi sestupu! Ačkoliv vás lesní pěšina vyhodí na asfaltové cyklostezce (po níž byste do cíle došli taky), značka asfaltku kříží a stáčí se doleva na druhou zpevněnou cestu, po které se dejte a kousek za hájovnou odbočte vpravo k silnici. Ze špatného značení na posledních pár stech metrech si už hlavu nedělejte. Trošku stranou za finální závorou je vyznačena autobusová zastávka, odkud se dopravíte buď do Horní Lhoty, nebo do Lípy. Na zastávce stojí zároveň poslední rozcestník Horní Lhota, háj., BUS (446m). V nohách máte 23,5km. No a jestli vám to není dost, pokračujte po modré až do Luhačovic (12,5km).