Francova Lhota, host., BUS (485m) – Střelenský vrch (616m) – Čubův kopec, rozhl. (720m) – Kobzova lípa (525m)

Lesy v okolí Francovy Lhoty se střídají s rozsáhlými pastvinami a mírné kopce jsou dobře dostupné jak pro pěší, tak pro lyžaře, cyklisty nebo koně. Jako dítě si tu hrával litoměřický biskup Trochta, dnes lidé na Čubův kopec chodí hlavně kvůli 18m vysoké rozhledně s kruhovým výhledem. Příjemné zakončení procházky pak schystá největší strom v okrese, možná až 500 let stará rozložitá lípa. Výstup zvládne téměř každý. Délka trasy 5,5km.

* * *

Francova Lhota je pohraniční obcí a vznikla patrně důsledkem snahy panovníka o hustější osídlení a tím lepší zajištění obrany zemské hranice. Její založení se odhaduje do 2.pol. 13.stol., první písemná zmínka však pochází až z roku 1500, kdy Lhota tvořila spolu se Senicí, Pulčínem a později zaniklou Zubrůvkou malé léno se vztahem k hradu Brumov. Obec několikrát změnila název. Někdy se jmenovala jen Lhota, jindy s přívlastkem podle jména majitele – Zbelov (1503), Petrovská Lhota (1515), Markova Lhota (1516), Zbelova Lhota (1521) a nakonec Francova (1524) podle France z Háje a jeho syna, posledního držitele léna, Trystrama France z Háje (1543-1549), který zde sídlil v tvrzi připomínané v letech 1521-1530. Jeho úmrtím lhotské lého zaniklo a splynulo s Brumovským panstvím. Svým položením při zemské hranici obec velmi trpěla vleklými spory mezi Moravou a Uhrami. V září a říjnu 1663 byla při turkotatarském vpádu dokonce zcela vypálena a 512 Valachů z Francovy Lhoty a okolí bylo tehdy buď zabito, nebo odvlečeno do otroctví. Nejhorší období spadá do let 1700-1708, kdy byly vpády z Uher tak časté, že obyvatelé museli žít převážně v úkrytech v horách. Těžké to bylo i za 2.sv. války, kdy tu sídlila německá posádka. Francova Lhota byla osvobozena 2.5. 1945 rumunskými vojáky. Zajímavostmi v obci jsou kostel sv. Štěpána Uherského z roku 1787, památný strom Kobzova lípa či Pulčínské skály.

Mapa oblasti s poněkud opotřebovanými cedulkami Francova Lhota, host., BUS (485m) se nachází v prostoru u ranče v centru obce, kde stojí i autobusová zastávka. Zde jsou též situovány dvě místní rarity. Ráno, v poledne a večer se ozývá zvuk zvonkohry z moderní zvonice z roku 1989, jejíž zvony odlila ve své dílně Leticie Dytrychová z Brodku u Přerova. Osm zvonů je vyladěno tak, že na ně lze hrát 10 melodií, které se střídají podle ročního období. Svou funkcí a technickým řešením (automatický pohon) se řadí do stejné kategorie jako třeba zvonkohry v kostelech na Svaté Hoře, ve Staré Boleslavi či Olomouci. Vedle zvonice stojí dřevěný vyřezávaný památník ve tvaru písmene „T“ z roku 2004. Na něm stojí psáno: „Štěpánu kardinálu Trochtovi jeho spolurodáci.“ Památník byl zhotoven k výročí úmrtí Trochty a odhalen za přítomnosti biskupa salesiána Karla Herbsta a bývalého provinciála Františka Míši SDB (SDB = Salesiáni Dona Bosca). Ostatně kardinál se tady ve Francově Lhotě narodil. ThDr. Štěpán Maria kardinál Trochta SDB (26.3. 1905 – 6.4. 1974) se narodil do zemědělské rodiny jakožto nejstarší syn. Když mu bylo 8 let, zemřel mu na zápal plic otec a matka zůstala se 3 dětmi sama. Po 1.sv. válce odešel studovat arcibiskupské gymnázium v Kroměřiži, kvůli matčině onemocnění tuberkulózou se však musel vrátit domů a pomáhat jí s hospodářstvím. Stále jej ale přitahovalo kněžství a tak, když se matčina nemoc zlepšila, mohl Štěpán Trochta roku 1923 odejít do salesiánského noviciátu v italském Turíně. Zde o rok později zorganizoval vznik salesiánského domu pro české hochy, které následně v roce 1927 odstěhoval do moravského Fryštáku. Doktorát z teologie dokončil 2.7. 1932 a hned druhý den obdržel i kněžské svěcení. Po návratu do vlasti a odsloužení povinné vojenské služby vedl stavby salesiánských středisek v Ostravě a pražských Kobylisích, stal se členem Ústřední junácké rady a nejvyšším duchovním rádcem českých katolických skautů. Za 2.sv. války se zapojil do domácího odboje, když ukrýval a podporoval hledané odbojáře a židovské uprchlíky, předával zpravodajské informace z církevních kruhů a kázal proti nacismu. V roce 1940 byl poprvé zatčen, ale pro nedostatek důkazů propuštěn. 28.5. 1942 byl zatčen znova a zbytek války prožil v koncentračních táborech Terezín, Mauthausen a Dachau. Přežil pouze díky tomu, že jeho přátelé dosáhli povolení posílat mu balíky s jídlem a posléze se podařilo odstranit z jeho spisu poznámku „návrat nežádoucí.“ Po osvobození Dachau roku 1945 se vrátil do Prahy, 16.11. 1947 byl vysvěcen na biskupa a poslán do Litoměřic. Jakožto zastánce smířlivého přístupu ke komunistické vládě a schopný diplomat byl v březnu 1948 vybrán za mluvčího katolických biskupů při jednání s vládou, která se však rozhodla církev zničit. Byl vybízen ke kolaboraci, na niž však nepřistoupil a po přerušení jednání podnikl ve své diecézi veškeré kroky pro případ, že by byl uvězněn. Zatčení přišlo po dlouhodobém nátlaku v roce 1953. Trochta byl odsouzen k 25 letům těžkého žaláře, ovšem v květnu 1960 byl na amnestii propuštěn, živil se jako dělník či instalatér a po srdeční mrtvici žil od roku 1962 v církevních sociálních zařízeních, kde ještě tajně vysvětil několik kněží. Po rehabilitaci jej 19.7. 1969 jmenoval papež Pavel VI. kardinálem. Dne 5.4. 1974 okolo poledne navštívil biskupskou rezidenci v Litoměřicích opilý krajský církevní tajemník KSČ Karel Dlabal, navzdory těžké Trochtově nemoci si vyžádal okamžitou audienci, 6 hodin na kardinála řval, častoval jej výhružkami a vulgarismy, než ho vyčerpaný Trochta vyprovodil do auta a nechal odvézt domů. Kardinála nalezli druhého dne v agónii. Zemřel na následky rozsáhlé mozkové mrtvice. Trochta byl pohřben v Litoměřicích za přítomnosti Františka Tomáška a krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly (pozdějšího papeže Jana Pavla II.).

Červená šipka rozcestníku ukazuje 1km na Střelenský vrch, 3km do Střelné a 9,5km na mimobeskydský Požár, zatímco modrá, která jde na Střelenský vrch stejnou cestou, měří 1,5km. Značka vede na druhou stranu silnice a stoupá středně do kopce vyšlapanou prašnou cestou podél louky a lesem až k paloučku s ukazatelem Střelenský vrch (616m). Ve skutečnosti jde o sníženinu mezi dvěma kopci, každopádně teď už stojíte na hřebeni, kde červená značka odchází 2km na jih do obce Střelná a modrá na východ 2km na Čubův kopec s rozhlednou.

Hřebenovka mírně stoupá úzkým průsekem se dvěma částečnými výhledy ke slovenským hranicím na vrch Tisůvek (640m) a do plochého sedla za ním. Žlutá cedulka na stromě upozorňuje na krátkou odbočku k lyžařskému vleku. Od jeho horní stanice, pár desítek metrů bokem hřebene, se otevírá první solidní výhled zpět na Francovu Lhotu. Obec vypadá, jako by měla dvě části – spodní a horní – jež jsou od sebe odděleny loukou. Pahorky nad ní mají nejvyšší bod na Mikuličově vrchu (664m), který je odlesněný až po samotný vrcholek a těsně nalevo za ním se můžete kouknout na nevýrazný hřebínek s bezejmennou kótou (692m). Vidět je i malý kousek zalesněného úbočí Hradiska (773m), kde stojí Pulčínské skály. Ty však odtud pozorovat nelze. Po návratu na značku budete středním tempem stoupat do úbočí podlouhlého bezejmenného kopce (694m), kde vás podobná žlutá šipka navede k upravenému prameni. Voda vypadá pitně. Do studánky z kamení vtéká voda hadičkou a je tu i dřevěné posezení pro unavené poutníky.

Ušlapaná pěšina několikrát vystřídá travnaté paloučky se smíšenými lesy různého stáří, než klesne do výrazného sedla, odkud se naskýtá přes vrcholky stromů relativně slušný pohled na „horní konec“ Francovy Lhoty ve směru na Valašskou Senici. Opět vidíte Mikuličův vrch (773m) a bezejmennou kótu (692m), kterou poznáte podle částečně patrné podhřebenové osady. Nad Senicí stojí Františkův vrch (717m), jenž působí jako klín do zadního hřebene se Šerklavou (798m) a jejím zalesněným, výrazně oblým sousedem Butorky (828m).

Přichází závěrečné střední stoupání k rozcestníku Čubův kopec, rozhl. (720m). Jak ale ukazuje šipka s modravým trojúhelníkem, rozhlednu najdete až na travnatém paloučku cca 100m vpravo bokem trasy. Tmavý dřevěný zastřešený objekt má 5 pater spojených úzkým příkrým schodištěm s 58 schody, celkovou výšku 18m a stojí na místě dřívější rozhledny. Na Čubově kopci kolem roku 1941 postavil první vyhlídkovou věž Zeměpisný ústav Ministerstva vnitra kvůli mapování krajiny. Její dřevěná konstrukce však po 2.sv. válce dosloužila. Teprve až v roce 1991 se na stejném místě rozhodlo zemědělské družstvo z Francovy Lhoty postavit pro zvýšení turistického ruchu rozhlednu novou, dřevěnou, vysokou 16m, která sloužila dalších 13 let, než musela být v roce 2004 kvůli špatnému technickému stavu rozebrána a na jejích základech byla vztyčena rozhledna současná. V roce 2006 u její paty instalován dodatečně kámen se znakem rozhledny a kovovou tabulkou s věnováním obce.

Vrchol Čubova kopce je nejvyšším bodem hřebínku mezi Francovou Lhotou a Střelnou, nachází se necelých 400m od slovenských hranic a prochází jím rozvodí mezi Moravou a Dunajem. Zároveň tudy vedou Naučná stezka Javorníky – západ a cyklostezka Hornolidečská magistrála. Z nejvyššího patra rozhledny se naskýtá kruhový výhled, o němž pečlivě informují reliéfní obrázky s popisem. Na prvním místě je samozřejmě vidět Francova Lhota v plytkém údolí říčky Senice. Jako základní orientační bod si vezměte rozsáhlou louku mezi oběma částmi. Její horní okraj totiž koresponduje s lokací významného průsmyku zvaného Lomensko, který přirozeně rozděluje masiv Javorníků od Vizovických vrchů. Horský hřeben, jenž se od Lomenska vzdaluje k obzoru a natáčí se lehce doleva, počíná vrchem Kopce (699m), při jehož úpatí se nalézají známé Čertovy skály, a pokračuje přes hrboly Krajčice (729m), Vrátnice (680m) a Bařinka (716m) do sedla, kde hřeben jakoby přesmykuje směr, a dál vede přes zploštělý Svéradov (737m) do výrazného, lehce odsazeného vrcholu Klášťov (753m), jenž je nejvyšší horou Vizovických vrchů. Vidět je pak ještě několik oblouků včetně Doubravy (676m) s rozhlednou, ale to už chce dalekohled. Krajina jižně od „spodního konce“ obce je jemně zvlněná a až při obzoru se zvedá okrajový lem Bílých Karpat blízký městu Slavičínu, jenž v dáli splývá s Vizovickými vrchy. Nad „horním koncem“ Francovy Lhoty, kde se nachází kostel sv. Štěpána Uherského z roku 1787, se roztahuje již známý Mikuličův vrch (664m) a pás Javorníků načíná od Lomenska Ostrá hora (622m). Při dobré viditelnosti lze tímto směrem v dálce spatřit i Hostýn (734m) s větrnou elektrárnou. V hlavním hřebeni Javorníků je dobře patrné stoupání do vyčnívající bezejmenné kóty (692m), viditelné je též hůře rozeznatelné zalesněné Hradisko (773m), vidno obec Valašskou Senici s Františkovým vrchem (717m), blíže očím se v sousedství dědiny prohýbá bezejmenný pahorek s lučinatým plochým vrcholem (610m), při jehož úpatí končí tato modře značená trasa, opodál směrem doprava ke státní hranici najdete další dobrý orientační bod, Mikolinův vrch (cca 730m) s velkou rekreační chatou na vrcholu, který se kulisovitě překrývá s Valašskou Kyčerou (868m). Ta již leží v horizontálním zvlněném hřebenu ze Šerklavy (798m) přes Butorky (828m), načež vpravo od Kyčery spadá do horského sedla a zde již v ostrém úhlu navazuje na hraniční linii hřebene Javorníků s výrazně vyčnívajícím vrcholem Makyta (923m). Za drobnou zmínku stojí též před Makytou se nacházející kopec Kyčera (804m), kde se poprvé dostává česko-slovenská státní hranice z úbočí na hřeben, z něhož pak (na výjimku v úseku u Veľkého Javorníku) sleze až za Velkým Polomem blízko trojmezí s Polskem. Směrem na Slovensko vyhání Makyta chapadlo se závěrečným vrchem Paseky (710m), za nímž vyčuhuje nevyšší partie Javorového (731m) a když budete pozorní, mezi ním a Makytou objevíte ještě malý kousek zalesněné Štice (862m). Tyto vrchy defakto zakrývají první část javornické magistrály. Na další pozorování se hodí dalekohled, protože Javorníky jsou poměrně kompaktním hřebenem, jehož vrcholy lze od sebe rozeznat jen velmi těžko a pro zaměřování se hodí i pomoc bizarních tvarů hor v okolí. Kupříkladu Galbov (943m) je dvojrohá hora sousedící přes údolí s nejvyšším českým vrcholem Javorníků, Malým Javorníkem (1019m), který navíc vstříc Galbovu podává zezadu svoje krátké rameno. V hloubi Slovenska, severovýchodně od rozhledny, uvidíte jít dva rovnoběžné úzké zalesněné hřebínky mající mezi sebou hluboké údolí s obcí Lazy pod Makytou a napravo od nich se již rozléhá široká obhospodařovaná brázda slovenské říčky Lysky s obcí Lysá pod Makytou. Za jasného počasí a dobré viditelnosti lze na východním obzoru spatřit stěny Súľovských skal, Strážovské vrchy s Veľkým a Malým Manínem a hřeben Malé Fatry (Veľký Kriváň, Rozsutec, Martinské hole s vysílačem na Krížavě). Při výjimečně dobré viditelnosti bývají ke shlédnutí dokonce i Tatry. Jihovýchodním směrem dolů se rozkládá vesnička Strelenka, kterou z protilehlé strany ochraňuje počátek pásu Bílých Karpat s vícero bezejmennými hrboly a nejvyšším bodem Kýčera (828m). Slovenské Bílé Karpaty volně překračují státní hranici a pokračují českými vršky Končitá (817m), Požár (791m), Královec (655m) s rozhlednou či Stráně (664m). Rozhodně je na co koukat! Pokud se vám na rozhledně na Čubově kopci líbilo, zapište to do vrcholové knihy schované pod trámem...

Ač u rozhledny chybí cedulka s navigací, dá se z kopce sejít po široké ušlapané cestě. Brzy narazíte na pokračování modré značky, jež bude příští 2km pozvolna klesat lesem. Vlastně ani není kde zabloudit. Po pravé straně minete maličký lom, o kus níž včelín a po levé straně malé mělké jezírko. Zhruba uprostřed něj jsou betonové skruže, k nimž se dostanete po silném trámu. Koupání však nedoporučuji, neboť zde žijí krysy a jakási odporná vodní havěť. Všude okolo se však rozléhají krásné širé lány pole, což poutníka může vést k zamyšlení nad obživou starých Lhoťanů. V době, kdy byla Francova Lhota založena, vznikla v naší zemi spousta dalších obcí s názvem Lhota, neboť byly hojně zakládány na tzv. lhotním systému. To znamená, že osadníkům na nově osídlených místech byla poskytnuta určitá lhůta (lhuota/lhóta), po kterou byli osvobozeni od různých dávek a povinností vůči vrchnosti, aby se mohli v klidu hospodářsky usadit a vybudovat si domov. Obživu zdejším obyvatelům dávalo převážně zemědělstsví a pastevectví, jenže horská pole moc nevynášela, proto lidé za prací často odcházeli. V letech 1860-1914 to bylo za oceán do Ameriky a v roce 1945 do vysídleného pohraničí. Rozmach života ve Francově Lhotě přinesla až 2.pol. 20.stol., kdy v okolí vypučel průmysl a byla založena zemědělská družstva.

U jezírka se modrá značka napojuje na asfaltovou silnici. Stojí tu první domy a je tu i poslední z rozcestníků, Kobzova lípa (525m). Zde je konec vaší trasy, ačkoliv kdybyste chtěli pokračovat po modré dále, můžete to vzít 7,5km na Makytu. Zrezivělá a těžko čitelná šipka naznačuje také možnost odbočit po silničce hned naproti rozcestníku a kolem tří starých dřevěnic na louku, kde stojí památkově chráněná Kobzova lípa. Je to nejstarší a prý i nejzajímavější památka v obci. Lípa byla vysazena zhruba okolo roku 1530. Chráněna je od 11.4. 1972. Podle vyprávění nechal Tristram Franc, poslední majitel léna, ve čtyřech koutech vsi vysadit čtyři stromy, čtyři vzácné lípy velkolisté, jakožto trvalou připomínku své osobnosti. Ještě v roce 1890 všechny lípy stály, jenže tři z nich postupně uschly a ta poslední byla nakonec přejmenována z Francovy na Kobzovu. Kobzovi se jmenovali majitelé dřívější chalupy, co stála na návrší poblíž lípy. Jak uvádí kronika, poprvé se s tímto jménem setkáváme v Tereziánském katastru z roku 1760, v němž je jako čtvrtláník uveden jakýsi Jan Kobza. Naposledy je jméno Kobza uvedeno v seznamu domů z roku 1820. V dalších letech se už jméno Kobza ve Francově Lhotě nevyskytuje – v chalupách jsou už jiní majitelé – nicméně lokalitě se Na Kobzi říká dodnes. Kmen lípy za dlouhá staletí narostl do neuvěřitelné mohutnosti. Ve výšce 1,5m nad zemí byl naměřen obvod kmene 7,4m (údaj z roku 2002; roční nárůst jsou cca 2-3cm), strom má výšku 34m (údaj z roku 2002; roční nárůst cca 0,3cm) a průměr koruny 16m. Jde o největší strom v okrese Vsetín. Dutina otevřeného kmene byla při sanaci roku 1973 napuštěna lněnou fermeží a od té doby se otvor dutiny zavaluje. Kmen má mohutné kořenové náběhy, koruna se skládá ze 6 kosterních větví. O vzniku dutiny se udržuje pověst spojená s vpádem Tatarů a vypálením obce v roce 1663. Praví se, že se několik vesničanů pokusilo před Tatary spasit útěkem do koruny lípy, jenže Tataři pod lípou rozdělali oheň a snažili se uprchlíky vykouřit. Zda se jim to podařilo, není známo. Žár ohně byl ale tak silný, že způsobil vertikální prasknutí kmene od země po první větve, čímž vznikla dutina, do níž by se dnes vlezlo i několik dospělých lidí. Podle vyprávění pamětníků prý do Kobzovy lípy nikdy neuhodil blesk, třebaže do nepříliš vzdálené, mnohem mladší lípy udeřil už několikrát. Mimochodem dne 10.3. 2003 došlo u Kobzovy lípy k odběru roubů V rámci projektu Záchrana genofondu památných stromů.