Třinec, ŽST (305m) – Třinec, škola (307m) – Třinec, Sosna (340m) – Nad kalištěm (410m) – Pod Babí horou (400m) – Pod Vružnou, rozc. (390m) – Pod Malým Ostrým, hřeben (526m) – Ostrý vrch, rozc. (650m) – Nýdek, údolí Gory (550m) – Gora, CZ/PL (600m) – Pod chatou Čantoryjí (865m) – Padový (600m) – Nýdek, nám., BUS (415m)

Počet rozcestníků klame. Červená trasa z Třince do Nýdku měří vlastně jen 16,5km a je krajinářsky rozmanitá. Ačkoliv vyjdete z průmyslového Třince do lesa, budou vás ještě dlouho provázet připomínky hutnické minulosti kraje, a pak najednou přes plot uvidíte stádo muflonů nebo daňků, jak se klidně pase v oboře pod Wróżnou. Hodně toho nachodíte lesem a po horských loukách, ovšem pořádné výhledy přicházejí až pod Čantoryjí. Jakmile odtud začnete slézat do Nýdku, nebudete se moci vynadívat! Máte ovšem také možnost odskočit si 1km k rozhledně na vrcholu Velké Čantoryje. Trasa je s ohledem na terén vhodná hlavně pro pěší.

* * *

Na start trasy u cedule Třinec, ŽST (305m) se dostanete velice snadno vlakem, visí totiž na kandelábru před nádražní budovou. Mimochodem, třinecké nádraží s kolejemi bylo vybudováno v letech 1869-1871, dlouhá přestavba pak probíhala mezi lety 1952-1958 a další rekonstrukcí procházelo od prosince 2014 do 20.4. 2016. Nenechte se zmást čekateli na MHD a ve směru červené šipky se vydejte 0,5km po chodníku k následujícímu rozcestníku.

Při příjezdu do Třince jste si nemohli nevšimnout rozsáhlého areálu Třineckých železáren, kolem jejichž plotu nyní půjdete. Možná jste ani nevěděli, že před vznikem železáren býval Třinec jen malou zemědělskou vsí. Pravděpodobný vznik obce se datuje do 2.pol. 14.stol., ovšem první písemná zmínka pochází až z roku 1444. Významným milníkem byl pro Třinec rok 1653, kdy po vymření těšínské větve polských Piastovců přešlo jakožto odúmrť do rukou českého krále z rodu rakouských Habsburků. Dne 16.2. 1822 získal Těšínské panství spolu s Třincem do vlastnictví arcivévoda Karel Habsburský, vnuk Marie Terezie. Jeho majetky ve východní části Rakouského Slezska spravovala tzv. Těšínská komora, pod jejímž vedením Těšínsko hospodářsky velmi vzkvetlo. Komora například zpřístupnila k těžbě dřeva dosud nedotčené údolí Lomné a dřevo plavila po řece Olši, řeku použila také jako zdroj energie a v kombinaci s četnými nalezišti železné rudy a vápence v okolí shledala Třinec vhodným pro výstavbu dřevouhelné pece na výrobu železa. Pec se stavěla v letech 1836-1839, od kteréžto doby je již obec pevně spjata s rozvojem Třineckých železáren. Místní rudy měly nízký obsah manganu, proto se hodily ke slévání. V roce 1842 v návaznosti na vysokou pec byla tedy postavena také slévárna a o 3 roky později smaltovna. Rozhodující rozvoj areálu nastartovala výstavba košicko-bohumínské železniční dráhy. Železárny byly díky ní spojeny s novými ložisky rud na severu Slovenska a s ložisky uhlí z ostravsko-karvinských dolů, stejně jako se vzdálenými odběrateli. V roce 1906 prodala Těšínská komora železárny nově vzniklé Rakouské báňské a hutní společnosti ve Vídni. Podnik prošel modernizací a místní válcovny byly jako první na světě elektrifikovány. Ve 20.letech 20.stol. se Třinecké železárny staly největším podnikem v československé části Těšínska, zaměstnávaly téměř 6000 lidí a patřily mezi nejlépe vybavené železárenské podniky ve střední Evropě. V roce 1929 se podílely na tehdejší čs. výrobě oceli z více než 23% a na výrobě válcovaného materiálu z více než 31%. Roku 1958 byl podnik znárodněn, to už ale železárny vyráběly dvojnásobek prvorepublikové produkce a zaujímaly první místo ve výrobě železa, oceli a válcovaného zboží v zemi. Objem produkce vyvrcholil v 80.letech 20.stol. Dnes mají Třinecké železárny uzavřený hutní výrobní cyklus, jejich hlavním výrobním programem je výroba dlouhých ocelových válcovaných výrobků a jsou jejich nejvýznamnějším producentem v ČR.

Po chodníku kolem plotu dojdete na kruhový objezd v čele železáren. Na stromě u přechodu pro chodce visí ukazatel Třinec, škola (307m), který oznamuje, že se odtud odděluje žlutá turistická značka 3km do Oldřichovic. Červené značky vás převedou napříč křižovatkou, kde se započíná příkrá cesta k místnímu kostelu. Pokud chcete, můžete k němu vyjít, ale za chvíli kolem něj zezadu stejně nutně projdete. Kříž, jenž tu v aleji stojí, pochází z roku 1863, původně stával na území třinecké hutě a postavit jej nechal nejspíš Albert Herzog. Značená stezka vede chodníkem podél hlavní silnice mírně do kopce až ke kamennému kříži. Ten byl postaven roku 1890 dělníky z hutě Hildegarda, o čemž svědčí nápis na kovové tabulce a znak zkříženého kladiva a palice.

Bezprostředně blízko tohoto kříže uvidíte katolický farní kostel sv. Albrechta z roku 1885. Kostel stojí na pahorku nad městem v nadmořské výšce 305m a již z dálky zaujme jeho cihlová podoba. Tzv. cihelná novogotika nejlépe koresponduje s architekturou průmyslového města a je regionálně uplatňována také např. u kostelů v Bohumíně, Vítkovicích, Ostravě-Hrušově či u evangelického kostela ve Frýdku, který je mladší variací třineckého chrámu. Kostel má tvar kříže a užívá vázaný systém raně gotických francouzských katedrál nebo románských a raně gotických německých kostelů, jejichž půdorys je utvořen tak, že na délku jednoho čtverce hlavní lodi připadá dvojnásobek čtverců lodi boční. Kostel na délku měří 49,5m, na šířku 32,5m a vysoký je 14m. Pojmout může až 2000 osob. Mezi presbytářem (kněžištěm) a jižním ramenem kříže se nachází sakristie a mezi jeho severním ramenem balkónový modlitební prostor pro šlechtu. Ve štíhlé vstupní věži, jež se stupňovitě snižuje a je 63m vysoká, visely vedle hodin 3 zvony: sv. Albert (703kg), sv. Karel (372kg) a sv. Hildegarda (204kg). Zvony však byly za 2.sv. války zničeny, proto byly 16.5. 1992 opatřeny nové, jež zhotovil Josef Tkadlec z Halenkova a vysvětil je biskup Hrdlička. Dostaly jména sv. Pius X, Panna Marie Bolestná, sv. Jan Sarkander a sv. Anežka. 3m vysoký kříž na věži je zhotoven z kutého železa, je tuzemské výroby a pochází z Lipiny u Frýdku. Vevnitř nad hlavním vchodem je situován chór s varhanami od firmy Rieger z Krnova. Zařízení kostela je přísně uzpůsobeno tvaru celku, při výzdobě byl kladen důraz na strohost. Na vitráži v presbytáři je vyobrazen sv. Albert, který předává řeholi karmelitánského řádu sv. Brokardovi. Dvě další okna poeticky znázorňují vzkříšení a křest. Nejde však o původní vitráže. Tyto vytvořili v dílně Vitrail Zábřeh na Moravě dle návrhu architekta Václava Vrby. Další výměna skel byla provedena v roce 2008 v pravé boční lodi, kde se nyní nachází nové vitráže sv. Anežky České (v královské peleríně), sv. Zdislavy (drží v ruce kostel), sv. Hedviky (drží v ruce kostel a je bosá) a Nejsvětější Trojice (symbol vševidoucího oka). V levé boční lodi jsou nové vitráže sv. Josefa (drží v rukou dítě), sv. Václava (na štítu má znak slezské orlice), sv. Vojtěcha (drží biskupskou berlu) a sv. Sarkandra (pod nohama má symbol desatera přikázání). Hlavní oltář chrámu je zhotoven z beskydského godulského pískovce a je pokryt deskou z kararského mramoru, ozdoben postavami sv. Františka z Assisi, sv. Rudolfa, sv. Matildy a sv. Terezie z Avily. Postavy jsou vyrobeny z alpského sosnového dřeva. Podobně jsou vyhotoveny i oltáře v příčné lodi, nad nimiž jsou umístěny sochy patronů a patronek horníků a hutníků: v pravé příčné lodi na bočním oltáři sv. Florián (uprostřed), patron hutníků a hasičů, sv. Josef (vlevo), patron dělníků a sv. Roch (vpravo), ochránce zedníků; v levé příčné lodi sv. Barbora (uprostřed), patronka horníků, sv. Prokop (vpravo), patron horníků a rolníků a sv. Hedvika (vlevo), ochránkyně Slezska. Tyto sošky zhotovil vídeňský řezbář Leiner. Kazatelna je provedena také z godulského pískovce a opatřena zesilovačem vyřezaným ze dřeva ve tvaru koruny. Kazatelnu zdobí 4 v pískovci provedené řezby, jež představují církevní otce: sv. Ambrože, sv. Augustína, sv. Řehoře a sv. Jeronýma. Originálně se vyjímá křtitelnice z mramoru s vyobrazením sv. Jana Křtitele. V bočních lodích stojí také na kamenných podstavcích dvě skupiny. První představuje ukřižovaného Krista, Pannu Marii a sv. Jana, pod nimiž je umístěna socha sv. Judy Tadeáše, druhá skupina představuje Pannu Marii mezi dvěma anděly. Na bočních stěnách visí 14 zastavení křížové cesty, na sloupech pozlacené svícny. Obé je vyrobeno z litiny v huti Valchera v Třinci. V pravé části příčné lodi je zazděna mramorová deska s německým nápisem: „Tato stavba budiž místem povznesení ducha k Bohu, – místem potěchy a posilnění zarmoucených, – místem radostného poděkování – místem umravnění a zdokonalení všech! Třinec, 24.října 1882. Arcivévoda Albrecht“ V roce 1932 darovala choť ředitele železáren kostelu sochu sv. Terezie z Lisieux jako poděkování Bohu za uzdravení svého těžce nemocného dítěte. V presbytáři naproti kazatelně je pak umístěna socha Božského srdce Ježíšova. Změny v interiéru presbytáře kostela byly inspirovány směrnicemi II. Vatikánského koncilu, který si dal za úkol vrátit se k doslovnému výkladu Bible a ke starým dogmatům, obnovit liturgii a reagovat na potřeby doby. Definitivní podobu dostal presbytář roku 1990, kdy byl podle návrhu projektanta Václava Vrby vyroben mramorový obětní stůl, řečnická tribuna a váza. Celkově vzato vypadá vnitřek chrámu opticky jednotně, je plný barevných figur a stojí za shlédnutí. Venku před vchodem najdete jednoduchý misijní kříž postavený na památku duchovních cvičení konaných v květnu 1929 dvěma redemptoristy (členové řeholní kongregace žijící v chudobě a čistotě a hlásající Boží Slovo chudým) z Moravské Ostravy.

Od tohoto místa musíte jít dál po kraji silnice a úzkou pěšinkou pod stromy kolem ní, než vás to přivede opět na chodník a po chodníku k autobusové zastávce, vedle níž stojí tyčový ukazatel Třinec, Sosna (340m). Celkem za sebou máte 1,5km chůze městem. Teď už však začíná les. Plastová šipka ukazuje hrotem přes silnici, kde se počíná ušlapaná pěšinka. K nejbližšímu rozcestníku by to mělo být 1,2km daleko a pod Malý Ostrý 5km.

Střední stoupání rovně za nosem vás převede přes díl lesa na lesní silničku, po níž se vydáte doleva k vodárně z roku 1935 a tam odbočíte doprava na panelovou cestu. Ta trochu stoupá a u druhé vodárny přechází na lesní terén. Po chvíli se stáčí doprava. Odtud, pokud popojdete pár kroků stranou, můžete shlédnout první menší výhled na 405m vysoký vršek s vysílačem a část Dolní Líštné. Nato vychází široká pěšina na louku, uprostřed níž pod lesem stojí rozcestník Nad Kalištěm (410m). Kilometráže na jeho šipkách si ale moc nevšímejte, jsou hodně zaokrouhlené a neodpovídají kilometráži ani na jednom z okolních rozcestníků. Jinak teda bývalé kaliště neboli kalová laguna je ta podmáčená louka dole. Kaliště slouží k odkalování vody, tj. k čištění vody sedimentací kalů, které se mohou následně vytěžit a dále zpracovávat. Čistá voda pak odtéká samospádem do potoka.

Krátký průtah roštím lomí stezku doleva nahoru, odkud vyšlapaná pěšina pokračuje již vpravo po hřebeni k panelu Naučné stezky Jahodná č.9. Jak sami na vlastní oči uvidíte, na severní straně se od hřebene odtrhává kus skály a padá zostra do mělkého údolí. NS popisuje, že zde údolí a sedla pahorkatiny vznikla na podloží málo odolné těšínské břidlice, kdežto vyšší polohy tvoří odolné těšínské vápence. Ty se tu také těžily a odvážely do vápenky v Dolní Líštné. Tento tzv. lom na Jahodné je právě pozůstatkem zdejší těžby. Kvůli severní expozici a zarůstání náletem není jeho květena příliš bohatá. Soustřeďuje se především v horní části lomu, kde najdete kručinku barvířskou, chrpu čekánek, jetel, šalvěj přeslenitou, pupavu bezlodyžnou i obecnou, chrastavec rolní, bedrník obecný či kozlík lékařský. Ve spodní části roste světlík, zdravínek, jehlice rolní a také několik exemplářů hořce křížatého. Shora z lomu můžete pohlédnout do nevýrazného kraje s četnými poli a pruhy lesů směrem na Dolní Líštnou a Kojkovice.

Následný úsek vede fádně lesem po hřebeni, než dojdete k průseku s výhledem. Není to nic extra, z čela na vás civí akorát masiv hory Javorový (1032m), jehož vrchol se téměř překrývá s Malým Javorovým (947m), na němž stojí vysílač. Napravo do strany od něj uskakuje Gutský vršek (742m), za nímž vidno protáhlou Godulu (738m) a částečně též hrbolatý hřebínek Ropička (918m), Lipí (902m), Kotař (861m), Čupel (873m), Prašivá (843m). Z opačné strany Javorového pro změnu uvidíte hluboko do údolí Tyry, jež končí Smrčinou (1015m), nalevo od ní pak stojí Ostrý (1044m). Tu však již přicházíte k nějaké chatě. Po bližším prozkoumání zjistíte, že jde o starý ski areál, jehož devizou je snad jen výhled na kaliště obklopené pahorky. Najdete tu i další info panel NS pojednávající o historii těžby na Jahodné: „Od 13. do 19.stol se na Jahodné a v okolí Třince těžily polosiderity, které se vyskytovaly v drobných slojích. Jedná se o chudé železné rudy. Používal se způsob nahodilé těžby. Do hloubek 5-8m vyhloubil horník úzkou kutací šachtici od povrchu až k rudnému loži. Rudu v okolí šachtice pak vytěžil a přesunul se jinam. V případě větší zásoby se vybudovala sloj, která dosahovala maximální délky 90m. V menších hloubkách se dobývalo lomem. Tento způsob byl nejlevnější, ale značně pustošil pozemky. Na hřebeni Jahodné je několik zasypaných šachet, lomů a štol. K vybudování většího lomu nedošlo, protože zde nebylo nalezeno bohatší ložisko rudy. Těžba byla ukončena vyčerpáním ložisek ve 2.pol. 19.stol. Dřevěné uhlí z milířů v lesích Těšínských Beskyd, drobná ložiska chudých sideritických železných rud a vápenec byly surovinovou základnou výroby železa, která se v Třinci rozvinula. Pozůstatky šachet a štol jsou dnes už zarostlé náletem dřevin. Vznikl zde smíšený vícepatrový porost. Poměrně hojně je zastoupen habr, javor babyka, lípa, dub letní, buk a třešeň, z jehličnanů modřín a borovice. Bohaté je keřové patro tvořené brslenem evropským, zimolezem obecným, kalinou obecnou, hlohem jednosemenným, bezem černým a svidou krvavou. Na lesním okraji nad loukou vznikl trnkový lem. V okolích porostech kvetou chráněné druhy rostlin – lilie zlatohlávek, bradáček vejčitý a okrotice bílá.“ Znečištění ovzduší prachem a oxidem siřičitým je však i nadále největším problémem Třinecka.

Pěšina se klikatí kolem hřebene a pozvolna stoupá. V nejvyšší poloze je umístěna zelená informační tabule víceméně kopírující text z panelu naučné stezky. Vrch Jahodná holt poznal rozmach železárenského průmyslu hned v počátku „na vlastní kůži“ a je to na něm vidět. Byť byly štoly po kutání sideritu zahlazeny a kvalitnější ruda se začala dovážet ze Slovenska, nebyl to ještě úplný konec vměšování člověka do přírody. Jen co projdete kolem tabule a kouknete krátce napravo na Malý Javorový a kus panelákového Třince, ocitnete se před dalším panelem NS, který tentokráte pojednává o jednom z největších a pro přírodu nejhorších pozůstatků industrializace – o kališti na jižním svahu pod hřebenem. To patří třinecké energetice a v letech 1964-1999 zde probíhalo postupné hromadění odpadů (popel, struska, škvára). Vzniklo 13 třímetrových teras. Na spodních terasách se začala provádět rekultivace pomocí výsadby melioračních dřevin a travobylinných společenstev. Ukázkou schopnosti rychlé regenerace devastované krajiny je jezírko vzniklé v horní části. Nálet dřevin začíná vytvářet zapojené porosty, vodní plochu a její bezprostřední okolí osídlili živočichové a rostliny. Kolem hladiny roste orobinec a rákos, vhodné podmínky tu nacházejí nejen obojživelníci, ale i množství hmyzu, např. vážky, šídla a některé vzácné druhy ploštic a brouků jsou dokladem návratu kaliště k přírodním biotopům. Díky činnosti člověka se však v této lokalitě objevily též některé invazní druhy rostlin, které se teď nekontrolovaně šíří, např. lupina vlčí bob a zlatobýl kanadský ze Severní Ameriky, trnovník akát či netýkavka malokvětá z Asie. Většina z nich časem vytváří souvislé porosty a vytlačuje původní druhy.

Vyšlapaná stezka klesá po hřebeni, načež se díky vytěženému kusu lesa otevírá poprvé pohled ve směru cesty. Před vámi se vlní několik kopečků. Zcela vepředu po pravé ruce Babí hora (492m), po levé dlouhé úbočí Wróżne (571m), za nimi Ostrý vrch (709m), který vypadá jako dva gradující vrcholy a úplně v dáli zakulacená polská kóta beze jména (958m) stojící v masivu Čantoryje, po jejímž úbočí tato trasa také vede. Při pohledu doprava můžete na krátkou chvíli spatřit též část Jablunkovské brázdy, konkrétně údolní část obce Bystřice. V horském sedle pod Babí horou narazíte na panel NS Jahodná č.6 s textem o historii vývoje zdejšího lesa. Píše se tu, jak si člověk razil cestu skrze hustě lesem porostlé území, nejdříve vyklučil údolí, a pak pokračoval ve 13.stol. výše do hor. Úbytek lesů pro potřeby zemědělství i průmysl byl tak velký, že se v 18.stol. objevuje plán na znovu-zalesnění území, jenže se dost nešťastně začal všude vysazovat rychle rostoucí smrk, což vedlo k nestabilitě ekosystémů, narušil se koloběh živin v přírodě, smrky se často lámaly, špatně odolávaly průmyslovým imisím a škůdcům. Proto se nyní správci lesů snaží vrátit k původní skladbě lesa. Například zde by měl růst habr, dub, buk a lípa.

Poblíž panelu NS visící turistický ukazatel Pod Babí horou (400m) dává znát změnu směru vedení naučné stezky, pročež se s ní už dál nesetkáte. Co se týče červené značky, tak za sebou máte 3,5km a před sebou 9,5km pod chatu Čantoryji či 13,5km do Nýdku. Nejbližší úsek měří podle cedule pouhého 0,5km, ale určitě to ani tolik nebude. Po rovinaté lesní cestě jste tam za chvilku.

Rozcestník Pod Vružnou, rozc. (390m) stojí při asfaltové cestě, pár kroků od zaústění lesní pěšiny. Kdo by chtěl začít nebo skončit na tomto místě, může sejít pohodlně po žluté značce 1,5km k třinecké nemocnici nebo ještě dál k železniční zastávce v centru města. Červená značka teď pokračuje 2,5km pod Malý Ostrý. Následuje asfaltový úsek zlehka vzhůru do pravotočivé zatáčky, načež vyjdete v širokém sedle mezi Babí horou (492m) a Vružnou (530m). Výhled je tu jen z jednoho místečka, ale po chvíli bude lepší, tak se jím ani nezabývejte. Jak ukazuje turistické značení, odbočíte pravoúhle doleva a po úzké silničce vyrazíte středním stoupáním do katastru Vendryně.

Za stromy vedle cesty je situována louka s pěkným výhledem na Vendryni. Při pohledu zleva doprava uvidíte přes údolí říčky Vendryňky oblou bezejmennou kótu (958m), vedle ní Ostrý vrch (709m), který odtud stále vypadá jako dva vrcholy za sebou, při jeho úpatí se rozkládají louky, sem tam stavení a malý, na hřbetě zalesněný vrch Vavřkova hora (530m). Na tu opodál navazuje Prašivá hora (542m), za níž stojí také jakoby dvojvrcholová Loučka (835m) a za ní v podélném hřebeni zub Velkého Stožku (978m) se sousedními oblinami Česlar (921m) a Velký Sošov (886m) s Čerchlou (833m). Asfaltka vede vzhůru mezi dva rodinné domy, a pak už jen jako prašná vyježděná cesta výš pod les. Stáčí se doprava k malému zastřešenému posezení s česko-polským info panelem, jenž má snahu vás poučit o vendryňské mozaice lesů, luk a pastvin. Co je však mnohem zajímavější, je úchvatný výhled na české příhraničí. Podíváte-li se zcela doleva, kam směřuje cesta, uvidíte vykukovat úpatí Ostrého vrchu s Vavřkovou horou, opět jsou tu Prašivá hora v popředí a za ní Loučka, Velký Stožek a na obzoru též dříve jmenovaný Česlar s Velkým Sošovem. Snadno přes údolí poznáte typicky tvarovanou Koubovou (981m) a Ostrý (1044m) s předvrcholy Velký a Malý Kozinec (752m, 654m), kousek Malého Javorového (947m) a blízkou zaclánějící Babí horu (492m). Vaše kroky následně vedou do lesa, kudy chvíli půjdete mírňoučkým terénem do kopce. Pak se ale cesta rozhodne klesnout, jenže právě v tomto bodě si musíte dát pozor, neboť značka se od cesty odpojuje a vyšlapanou pěšinou nyní stoupá relativně zostra vlevo do kopce. Dojdete až k podivně situovanému plotu, podél něhož vylezete nahoru na hřeben. Tam se setkáte s cedulí „Pozor! Státní hranice“, hraničními kameny a obstojným výhledem do Polska. Před vámi se prostírá pahorkatina porostlá řídkými lesy s vesničkou Leszna Górna, zcela vlevo je v dáli vidět kousek Czieszyna a napravo nevysoký kopec Tuł (621m).

Státní hranice mezi Českou republikou a Polskem se vine po hřebeni hory Wróżna (571m), kudy vede jen úzká vyšlapaná pěšinka. Po levé straně zarůstá svah nevábné křoví, české úbočí je ohraničeno plotem. Proč? Rozkládá se tam totiž obora Vrožná, největší soukromá obora s chovem daňků v ČR. Obora byla vybudována panem Walaskim v roce 1996. Krom daňků evropských byste tu klidně ale mohli zahlédnout i pasoucí se muflony či jelena wapiti. První vysazená zvěř pocházela z Hukvald, pro zlepšení populace byla později do obory dovezena zvěř z uznávané obory Topolná. Za plot bych vám každopádně nedoporučovala lézt, uvnitř totiž může zrovna číhat lovec na svou trofej. No, pojďme si tedy aspoň něco málo říct o těch zvířatech tam. Daněk evropský patří do čeledi jelenovitých a poznáte jej podle lopatovitého paroží. Výška samců u kohoutku se pohybuje mezi 85-110cm, u samic 75-90cm, bez ocasu dosahují délky 130-175cm, samice 115-140cm. Ocas měří 18-27cm. Hmotnost samců se pohybuje mezi 40-95kg, u samic 25-50kg. Ocas řečený kelka slouží k dorozumívání – v klidu zvěř kelkou neustále pohupuje, při úprku je vztyčená. Daněk původně pochází z oblasti Středomoří a Malé Asie. První zmínky o jeho výskytu v českých zemích se datují k počátku 16.stol., až do konce 19.stol. Byl ale chován pouze v oborách, poté byl však vypuštěn do mnoha volných honbišť, kde žije dosud. V současnosti jejich populace v ČR čítá okolo 11 tisíc kusů. Obývá listnaté a smíšené lesy, v přírodě je plachý, ale v oborách se vychází pást i na otevřená prostranství. Samice s mláďaty a mladší samci žijí v oddělených stádech, dospělí samci jsou většinou samotářští. Počátkem podzimní říje samci soupeří o výsadní postavení a přetlačují se parohy, zápolení však není tak bojovné jako u jelenů. Počátkem léta samice přivádí na svět jediné mládě. To se brzy dokáže postavit na nohy, ale až do stáří několika týdnů většinu času leží. Muflon pro změnu patří do rodu ovce a je jediným volně žijícím evropským zástupcem tohoto rodu. Poznáte jej podle dolů zatočených špičatých rohů, které na rozdíl od jelenů neshazuje. Podle vrubů na rohu lze poznat věk muflona. Silně vyvinuté rohy používají samci při soubojích, samicím rostou rohy nanejvýš 16cm dlouhé. Hlas mufloní zvěře se podobá hlasu ovcí, krátké bečení označuje táhnoucí či pasoucí se tlupu, varovným signálem je ostré syknutí. V prehistorických dobách žili mufloni na celé evropské pevnině, v době historické už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky. Dávno v pravěku byli mufloni lidmi domestikováni a stali se základem chovu domácích ovcí. Chovali je jak staří Řekové, tak i Římané, u nichž byli dokonce součástí římských her. Rozšíření muflonů v českých zemích probíhalo v 2.pol. 19.stol. Nejprve byli vysazeni do Staré obory u Hluboké nad Vltavou, odtud se postupně rozšířili do dalších oblastí, zejména kamenitých a hornatých, kde si mohou obrušovat neustále dorůstající kopýtka. V současnosti je ČR naprostou světovou špičkou v chovu muflonů, např. z lesního závodu v Židlochovicích u Brna pochází 80% největších mufloních trofejí na světě. Byť nejsou známy přesné počty, v ČR žije zhruba 35,8% celkové světové populace muflonů. Co se týče potravy, není muflon vybíravý. Asi 70% jeho stravy tvoří tráva, 15% listí stromů a keřů, 10% polokeře, v době krize ohryzává i kmeny dřevin. Muflon je typický stádový druh, pouze starší berani žijí raději samotářsky. Rodinné stádo vodí stará zkušená muflonka, dobře rozeznatelná podle bílé hlavy. Mufloni mají velmi dobře vyvinutý sluch, čich i zrak a člověka dokáží zaznamenat na vzdálenost více než 1km. Muflončata se rodí počátkem března, většinou po jednom, někdy dvou mláďatech. Rychle vyspělá silná samice může přijít do říje už v jednom roce života, mláďata se jí pak rodí koncem června.

V trávě vyšlapaná pěšinka stoupá nejdřív do jednoho, potom do druhého vršku, přičemž ten druhý již obklopují vysoké ploty z obou stran. Hřeben se za vrcholem stáčí doprava, sporadicky jdete lesem a před koncem se vám skrz díry v plotě otevře pohled na část masivu Čantoryje. Vypadá sice, že jde vidět celý, ale není. Od vršku Tuł (621m) se počíná zvedat mírné úpatí, na němž se rozkládá osada Podlesie, stoupání se zostřuje a vrcholí v bodě Czantoria Mała (866m), nato hřeben klesá do mírného sedla a z něj stoupá do již dříve zmiňované bezejmenného kóty (958m), která není vrcholem v pravém slova smyslu. Velká Čantoryje (995m) se sice nachází jen kousek za ní, jenže bezejmenná ji zcela zakrývá.

Podél hraničních kamenů od kraje obory klesáte horskou loukou s výhledem na dominantní Czantorii Małou a nenápadný zalesněný Ostrý vrch (709m). Stezka se stáčí doprava a po hřebeni přichází na kraj lesa k rozcestníku Pod Malým Ostrým, hřeben (526m). Je to poslední místo, odkud můžete bez obav po turistické značce sejít do civilizace, potom už 6,5km žádná další možnost nebude. Do Vendryně je to 4,5km po zelené, červená bude nyní 2km stoupat na Ostrý vrch.

Vyběhnete do břehu lesa a po značce se vydáte středním stoupáním podél uzoučkého koryta horního toku Vendryňky, jež zde víceméně tvoří státní hranici. Chvíli půjdete po české, chvíli po polské straně. Za pár minut dojdete na horskou mýtinu s výhledem na pár kulisovitě řazených kopců v oblasti Loučky. Tohoto otevřeného prostoru si však dlouho neužijete, neboť stezka počíná bleskově stoupat do úbočí Ostrého vrchu. Stoupání je náročné, značka naštěstí dlouho staré hraniční kameny nesleduje a zatímco se hranice prudce škrábe k vrcholu hory, široká lesní cesta to lomí doprava po vrstevnici a posléze ústí do úzké asfaltky. Pár kroků nato očima zaznamenáte na stromě zavěšené cedule Ostrý vrch, rozc. (650m). Nejen že se tu dozvíte, kolik kilometrů už máte v nohách (8,5km), ale také kolik zbývá k následujícímu ukazateli v Goře (1,5km), pod chatu Čantoryji (4,5km) a k restauraci Nýdečanka v Nýdku (8,5km). Cyklisti to mají jednodušší, ti v Goře budou po 2km, u Nýdečanky po 7km nebo opačným směrem po 8km ve Vendryni.

Silnička mírně až středně klesá po vrstevnici a točí se vysoko nad údolím Nýdku bezmála naokolo polovic hory. Kvůli vysokému křoví toho ani z exponovanějších míst není moc vidět. Vězte však, že přímo před vámi již vystupuje zalesněný masiv Čantoryje s čelní kótou (958m), o níž tu už několikrát padla zmínka, a ta sklouzává do boční rozsochy bez názvu (740m), po níž budete ke konci scházet do Nýdku. V jednom jediném bodu se dá z cyklostezky několika kroky sejít na svažitou louku u soukromého pozemku. Odtud budete mít velmi pěkný výhled na druhou stranu údolí Nýdku. Při pohledu zleva doprava uvidíte zmiňovanou rozsochu (740m), horizont jejíhož úbočí spadá přímo do centra obce. Nad ním se jakoby zvedá zašpičatělé Mionší (745m), jež je rozsochou Čerchly, potažmo Velkého Sošova (886m), což je onen široký podélný kopec za ním. Jen pro zajímavosti: dolík, který vidíte úplně nalevo v masivu Velkého Sošova, se nazývá Beskydské sedlo. Velký Sošov je součástí česko-polského hřebene, takže můžete sledovat ještě jeho pokračování do výraznějšího Velkého Stožku (978m), jenž se vyznačuje ostrým severním a pozvolným jižním svahem. Dá se vysledovat jakoby na konci údolí Hluchové. Od tohoto údolí napravo pak modeluje terén dlouhý hřebínek Loučky (835m). Loučka je jeho nevyšším bodem, avšak ve směru od Nýdku jí předchází dva hrboly Hrbel (727m) a Polední (672m), načež pokračuje ještě vzadu do Filipky (771m) se známou stejnojmennou osadou.

Cyklostezka se ještě chvíli klikatí po úbočí, než z ní turistická značka náhle uhýbá doleva na druhou cestu, kde po pár krocích narazíte na korýtkem svedený pramen pitné vody zvaný Na Ostrém vrchu. Zpevněná lesní cesta pokračuje v klesání až k rozcestí Nýdek, údolí Gory (550m) s podtitulem: „Jedno z údolí obce Nýdek mezi Čantoryjí a Ostrým. Přítok Hluchové.“ Šipka naznačuje, že byste po 4km mohli sejít silnicí do centra. Někam tam na Padový se ubírá též cyklostezka, ale červená značka pokračuje na Goru, jen k ní zbývá překonat 1km lesa. Úzká pěšinka opět leze do břehu a středně stoupá krajem mýtiny, odkud při pohledu zpět spatříte Ostrý vrch (709m). Následuje pochod normálním lesem a slezení na další lesní silničku. Pár desítek metrů nalevo mírně do kopce vás dělí od Gora, CZ/PL (600m). Kromě červené značky pod chatu Čantoryji (2km) se tu objevuje žlutá polská turistická značka z roku 2010 na Malou Čantoryji, kam až ovšem reálně nevede. Poláci, stejně jako ostatní naši přeshraniční sousedi, udávají vzdálenosti v časových jednotkách a tak byste na Malou Čantoryji teoreticky mohli dojít za 1hod.

Na Goře se počíná nejnudnější, a zároveň nejobtížnější část celé této trasy. Lesní chodník vede víceméně po rovině, sledován hraničními kameny. Cesta vás zavede na okraj rozsáhlé mýtiny, podél níž se státní hranice lomí ostře doleva, kdežto pěšina míří vysokou trávou vpřed. Po pravé ruce dostanete výhled na Ostrý vrch (709m), Ostrý (1044m) a Loučku (835m). Když celou mýtinu přejdete, narazíte na kamenitou cestu, po níž musíte pár metrů zostra proti svahu. Kdysi byste pravděpodobně museli ještě výš, ale vyskytl se tu nenápadný uzoučký chodníček napravo do strany, jenž vás chvíli povede po hustě zalesněném úbočí bezejmenné hory (958m). Stoupání je zhruba střední, následuje ostřejší úsek vzhůru z lesa na zpevněnou cestu a doprava mírně z kopce. Po pár metrech dojdete do vidlice cest, kde musíte zvolit tu levou. Stoupání je z větší části střední, pak ale nabírá grády a vrcholu dosahuje u zelené cedule Národní přírodní rezervace Čantoria. NPR chrání pralesovité lesní společenstvo na jižním svahu masivu Velké Čantoryje v nadmořské výšce 720-958m. Ochrana byla vyhlášena v roce 1988 na výměře 39,45ha obzvláště pro zachování jedinečného lesního ekosystému, do něhož prakticky nezasahoval člověk. V centrální části dosahují stromy stáří 150-220 let, roste tu poslední exemplář původního tisu červeného a v jižní části také několik starých javorů klenů unikátních rozměrů. Věk nejmohutnějšího z nich se odhaduje na více než 200 let. Světliny lesa zmlazuje buk lesní, javor klen a jedle bělokorá, ojediněle i horský ekotyp smrku ztepilého. Značná část terénu je kamenitá, skalnatá, suťovitá a znemožňující normální hospodaření. Lesy jsou proto ponechány přirozenému vývoji, staré porosty se obnovují samovolně. Roste tu hojně kapradí, ojediněle lze nalézt sněženku či lilii zlatohlávek. Ze zvířat se tady daří populaci modrého slimáka modranky karpatské, kriticky ohroženého roháčka či batolce duhového. Mezi zvláště chráněné druhy pak patří mlok skvrnitý, ještěrka živorodá a zmije obecná. Staré doupné stromy jsou hnízdištěm řady datlovitých ptáků, velmi cenný je výskyt lelka lesního, vhodné podmínky zde nalézá též včelojed lesní, krkavec velký a ořešník kropenatý. Průzkumem drobných zemních savců byli zjištěni rejsek horský, plch lesní, plch velký či myšivka horská, která na Čantoryji dosahuje severozápadního okraje svého karpatského výskytu.

Posledních asi 240m vystoupává červená stezka vcelku náročně do kopce a z okraje lesa již spatřuje téměř paralelně vedoucí pokračování trasy dolů do Nýdku. V úbočí Velké Čantoryje stojí nejvýše položení turistický ukazatel trasy, Pod chatou Čantoryjí (865m). Většina lidí by odtud nejspíš pokračovala 1km po žluté na vrchol k rozhledně, aby se pak stejnou cestou i vrátila. Červená značka, jež má za sebou 13km, bude teď ale scházet 2km na Padový. Štěrkovitá zpevněná cesta zhurta klesá do osady Za Kámen, kde stojí pár chalup a z prostranství horské louky tu můžete pohlédnout opět na staré známé kopečky nad Nýdkem. K jejich podrobnému zkoumání je nyní ideální příležitost. Při pohledu zpátky nahoru uvidíte Velkou Čantoryji (995m) s rozhlednou, z níž naproti přes úzké údolí potoka Střelma spadá táhlé horské rameno. Nejprve vidíte vpředu jedno krátké zalesněné rameno, jež se oddělilo u bezejmenného výrazného vršku, ovšem hlavní hřebenovka pokračuje do Beskydského sedla a vystoupává do Malého Sošova (763m) s olysalou pánví. Téměř to vypadá, jako by od něj hřeben dál nepokračoval, ale není to pravda. Když zbystříte, najdete spojení do silně odlesněného Velkého Sošova (886m), na němž se rozkládá stejnojmenná osada, ovšem rozsáhlé polomy pokračují po rozsoše až na Čerchlu (833m) s čupřinou zbylých stromů na vrcholu. Přes hluboké sedlo, v němž leží osady Plenisko a Bajcarka, se pak toto rameno zvedá do závěrečného vrchu Mionší (745m). Krátkou poznámku si zaslouží i hřebínek na polské straně Velkého Sošova, který je odtud také vidět a přes osadu Skalnity na závěrečném vršku Wierch Skalnity (726m) spadá do přilehlé obce Wisła. Zcela vzadu za Mionším se kupí Loučka (835m), v jejímž zátylku můžete vysledovat osadu Filipka.

Po široké uježděné cestě projdete teď už rovinkou mezi dvěma chalupami, za nimiž se po chvilce objeví další horská louka. Značená trasa pokračuje rovně podél elektrického vedení. Nicméně výhled na hory je tu stejně úchvatný jako z předchozí louky.

Cesta se vine podél lesa až k bezejmenné kótě (740m), kde stojí v zatáčce u cesty cedule s odbočkou 100m k památníku J. Třanovského. Jiří Třanovský (9.4. 1592 – 29.5. 1637) byl spisovatel, básník a evangelický kněz. Studoval ve Wittenbergu, učil na gymnáziu v Praze, pak v Holešově a roku 1615 odešel do Valašského Meziříčí, kde se stal o rok později farářem. Po bitvě na Bílé hoře (1620) byl vypovězen z Moravy, utekl na rodné Těšínsko a odtud na Slovensko, kde působil jako kaplan. Památník pod Čantoryjí se nachází na místě, kde se ilegálně scházeli ke svým společným modlitbám evangelíci z širokého okolí v dobách náboženské nesvobody, kdy byli všichni nekatolíci krutě trestáni a vyháněni ze svých domovů. Při tajných bohoslužbách tu kromě Bible používali sbírku kázání Postyla Dombrowského a kancionál Citara svatých od Třanovského. K pamětnímu místu vede úzký značený chodníček lesem. Cestou potkáte starý hraniční kámen s iniciály TK – Těšínské knížectví a panel naučné Rytířské stezky s krátkou informací o Třanovského životě. Když vás hřebenovka odvede k závěrečné kótě, kde leží velký balvan s vyrytým symbolem kříže, není to ještě konec. Doprava dolů nenápadně schází vytesané kamenné schůdky a chce to hodně opatrnosti po nich slézt až pod výrazné skalisko čnící z úbočí. Vysoko ve skále je zakována těžká deska s polsko-českým textem: „V letech 1654-1709 se zde konaly tajné evangelické bohoslužby. Pamětní deska byla umístěna u příležitosti 400.výročí narození Jiřího Třanovského, jehož duchovní a literární odkaz byl oporou pronásledovaným. Slezská církev evang. a.v. Obec Nýdek 1992.“

Poté, co se vrátíte zpátky na červenou značku, pokračujete zpevněnou cestou lesem v ostřejším klesání, avšak důsledně se po zkratkách vyhýbáte soukromým pozemkům, takže vás to nejdřív vede krajem lesa k upravenému prameni. Studánka Na Rytířské stezce je vyzděná a zastřešená, vedle ní stojí zastřešené odpočívadlo a info panel Rytířské stezky s naučným textem o zdejším nářečí „ponaszymu“, jež vychází z polštiny, němčiny a češtiny. Zmiňují se zde i jiné zajímavosti. Kupříkladu že původní obyvatelé obývali tzv. kurloky, tj. domy bez komína, neboť daň z nemovitosti se tehdy počítala právě od komína, že tradičním krajovým pokrmem jsou gorolské placky, tj. bramborové placky pečené přímo na plotně pece či kamen a posypané osmahnutou slaninou nebo škvarkami. Případně věděli jste, že Velká Čantoryje má i svou vlastní hymnu? Ano, její slova začínají: „Tam, gdzie Czantoria sie wznosi.“

Od studánky dál vede krátký úsek asfaltky. Klesá rychle lesem a je třeba dávat pozor, abyste správně sešli na stezku, která končí u ukazatele Padový (600m). Za sebou máte 15km a před sebou 1,5km na nýdecké náměstí. Když se podíváte před sebe, uzříte opět pěkný výhled do dáli, a to na protější kopce Prašivá hora (542m), nad ní Malý Javorový (947m) s vysílačem, napravo od něj pod-vrcholy Podgrúň (710m) a Gutský vršek (742m) překlenuté shora hrbolatým hřebenem od Lipího (902m) přes Kotař (861m) a Čupel (873m) po Prašivou (843m). Vidět je i kousek Goduly (738m). S Malým Javorovým se tak trochu překrývá jeho větší brácha Javorový (1032m), pohledu na Šindelnou (1000m) a Ropici (1083m) překáží vzrostlý smrk, ovšem téměř nerozeznatelná Smrčina (1015m) už přeci jen trochu vykukuje. Nejlépe ze všeho lze ale stejně vidět Ostrý (1044m) se jeho třemi kopečky ležícími při úpatí: Skalka (649m), Žďár (748m) a Malý Kozinec (654m).

Pod rozcestím se sbíhají dvě asfaltové cesty, přitom vy musíte na tu spodní a po ní se dát svižně dolů z kopce k prvním rodinným domům. Zde se rozevírá ještě hezčí rozhledové panorama než dosud. Prvně je zde Mionší (745m) překrývající téměř celou Čerchlu (833m), z níž jde vidět jen čupřina stromů na vrcholu, za ním se odkrývá kompletní rameno Loučky (835m) i s Filipkou (771m), malý kousek vrcholové partie Kozubové (981m), Ostrý (1044m) se svými přidruženými vrchůlky, teď i včetně Velkého Kozince (752m), Ropice (1083m), Javorový (1032m) s Malým Javorovým (947m), dříve jmenované vršky a hřebínky vpravo od něj, Prašivá hora (542m) a zcela vpravo špičatý zub Vavřkovy hory (530m). Moc se do nich ale nesmíte zakoukat, jinak zbloudíte, neboť silnička sice pokračuje rovnou za nosem, jenže značka si to lomí doleva na louku, pěšinou pod elektrickým vedením. Začíná být hodně pěkně vidět na Nýdek s mnoha rozesetými domky v údolíčku mezi horami. Setrvává střední klesání. Vtom náhle provádí značka úhybný manévr vpravo do lesa na kraj hlubokého koryta potoka a vede tudy úzkým chodníčkem až k dřevěnému mostu. Za ním jde ještě kousek po pěšince mezi oplocenými zahradami, načež vstupuje opět na asfalt a po jediné, všelijak zkroucené cestě zhurta klesá až nad centrum Nýdku. Tady bude cesta hůř značená, přesto se nemůžete ve směru splést. Dojdete na silnici, po ní se dáte doleva a už mírným klesáním dojdete civilizací na autobusové stanoviště u rozcestníku Nýdek, nám. BUS (415m). Červené šipky ukazují, že můžete podél vozovky pokračovat posledního 0,5km k Nýdečance, anebo po zelených šipkách na Prašivou horu (2,5km) či do Beskydského sedla (4km). Za sebou každopádně necháváte 16,5km úspěšného pochodu.

Vesnička Nýdek vznikla v období pasekářské a valašské kolonizace. Její název byl zřejmě odvozen od jména jejího zakladatele Nidka. Existují písemné prameny o tom, že jeden z jeho potomků, Jan Nidek z Nidku, daroval svůj majetek bratru Matějovi a jeho synům. Další zmínka pochází z roku 1430, kdy kníže Boleslav I. potvrzuje, že Tičko z Logova prodal Petru Nidkovi ves Nýdek se vším příslušenstvím. Další leník, Pelka z Dziegielowa, prodal statek v roce 1458 Jiřímu z Lešné za 60 hřiven a v roce 1502 koupil Nýdek za 80 zlatých Jan Čelo z Čechovic. V roce 1576 byl v Nýdku postaven dřevěný evangelický kostel sv. Mikuláše, nejstarší původní dochovalá památka, který však byl v období pobělohorské protireformace roku 1654 zabrán katolíky. Mezi lety 1591-1792 držel ves v majetku rod Goczalkovských, kteří jej prodali habsburskému knížeti Albrechtovi. Tak se stal Nýdek součástí Těšínské komory, kterou po Albrechtovi spravoval v letech 1825-1847 arcikníže Karel, pak obec zdědil arcikníže Albrecht a nakonec arcikníže Bedřich. Po roce 1918 se ujímá majetku Československý stát. Základem obživy obyvatelstva bylo dlouhou dobu zemědělství a pastevectví. Největší rozvoj obce však nastal v 1.pol. 19.stol. Příčinou byla zvýšená těžba železné rudy, jejíž ložiska zde byla objevena počátkem roku 1770. Dolování rudy (podle údajů z roku 1843 se v Nýdku vytěžilo 2170 centýřů železné rudy), kácení lesa, výroba dřevěného uhlí, doprava uhlí a rudy do Třince znamenaly velký růst obce. Po změně technologie výroby železa v roce 1865 začala většina obyvatel obce pracovat přímo v železárnách. Druhý převládající způsob obživy je soukromé podnikání, v posledních letech vzkvétající díky enormně zvýšenému turistickému ruchu. V obci se nacházejí též skokanské můstky, kde v minulosti trénoval i olympionik Jiří Raška.