Brňov, ŽST (300m) – Medůvka, odb. (523m) – Malá Lhota, rozc. (625m) – Malá Lhota, host. (630m) – Velká Lhota, rozc., BUS (620m) – U Veselského vleku (?) – Veselá, host., BUS (?) – Zašová, ŽST (327m)

13km dlouhá modrá trasa z Brňova do Zašové vede z větší části po zpevněných horských cestách, kde nasává atmosféru pasekářských usedlostí, pasoucích se stád a vysoko položených vsí. Hřeben Medůvky nabízí řadu výhledů, ale také větrný mlýn a dvě skály, z nichž k jedné vede přímo značená odbočka. Je to příjemné místo na párovou i rodinnou procházku. Zdolat ji lze též na horském kole.

* * *

Počátek modré trasy hledejte u hlavní silnice s autobusovou zastávkou Podlesí, rest., poblíž železniční zastávky Brňov. Na sloupu tu visí cedule Brňov, ŽST (300m) se směrovkami ukazujícími 1km na Jarcovskou gulu a 4km na Medůvku.

Brňov je bývalá samostatná obec, dnes místní část Valašského Meziříčí. Založil jej známý kolonizátor dosud neobydlené středověké Moravy, olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, jenž v úřadu působil mezi lety 1245-1281 a mimo jiné dal vzniknout též Ostravě, Kroměříži či Uherskému Hradišti. Listinná zmínka o založení Brňova však pochází až z pera Brunova nástupce Dětřicha z Hradce a je datována k roku 1297. Ve 14.stol. byla ves součástí rožnovského panství pánů z Kravař a v roce 1850 připadla do okresu Valašské Meziříčí. Městskou částí se stala až v roce 1960. Katastr Brňova zaujímá v současnosti plochu o výměře 595,44ha a sdružuje odloučené lokality v úbočí kopce Brdo, na Medůvce a u řeky na Žabárni. Našli byste tu dřevěnou zvoničku, památný strom Pivodův tis, skálu Medůvka i domov důchodců, jenž býval zájezdním hostincem, kam v letech 1899-1914 přijížděla na prázdniny rodina prezidenta Masaryka. Charlottu Garrigue-Masarykovou zde připomíná pamětní deska s jejím reliéfem.

Značka kráčí podél hlavní silnice a po asi 100m odbočí vlevo na zpevněnou cestu mezi domy. Tou se přiblíží k úpatí kopce, podejde železniční trať, jež svůj provoz zahájila 1.7. 1885, a začne stoupat lesní svážnicí středně vzhůru proti drobnému potůčku, který se záhy zařízne do podloží. Během půl kilometru tak už nahlížíte do nefalšovaného kaňonu. Při pohledu nazpět přes něj cípkem vykukuje pár valašskomeziříčských paneláků. Nato se cesta propracuje na hřbet kopce a dle možností lesního porostu zaznamenává existenci okolních vršků. Zahlédnout lze i Valašské Meziříčí s předhůřím Veřovických vrchů.

Po necelých 2km vychází značka na travnaté návrší na Prašivé (488m). V tu chvíli se začínají otevírat první výhledy vpravo na dominantní Pálenisko (571m) s vysílačem a jeho nejbližší okolí. Pálenisko má menší výrazný předvrchol Březina (460m), jenž sousedí s přesúdolním kopcem Krbácko (542m). V odstupu za nimi pak stojí mocné úbočí Drastihlavy (695m) a z druhé strany se za Páleniskem táhne výběžek Dušné (731m). Popojdete a vlevo přes rameno se vám ukáže Píšková (578m). Zase popojdete a ve směru cesty lehce nalevo vyčouhne Brdo (543m) s kumulací několika brňovských domů. Následuje lehký sestup do sedýlka, lehké stoupání při obkružování bezejmenného zalesněného kopce (507m) a přehoupnutí na další pasekářskou lokalitu, kam zároveň ústí cyklotrasa z Bystřičky. I tady tudy se na Medůvku chodí.

Úzká hřebenová cesta se zpevnila asfaltem a šplhá na travnaté návrší k maličkému vysílači. Mezi stromy občas vykukují již viděné vršky, ovšem dominantní je zde Brňov s Brdem, Píšková a u její paty rozpláclá Strážka (425m) s obcí Poličná a Valašským Meziříčím. Hezčí pohledy na ta místa už nebudou. Nalevo od Píškové se během stoupání odhalí pokračování hřebene k napůl bezlesé Čarabovské (569m) nad údolím Mikulůvky a za ní Kelčský Javorník (865m) s rozhlednou, nejvyšší bod Hostýnských vrchů. Na obzoru za Valmezem se rýsují Oderské vrchy s větrníky větrné elektrárny Veselí u Oder. Budete-li mít štěstí na dobré počasí, zahlédnete i nejvyšší polohy Jeseníků s Pradědem (1491m). Jinak je vidět zase Pálenisko, oddělující svým vrcholkem Hostýnské a Vsetínské vrchy, a při jeho úpatí obec Růžďka.

Modrá hřebenovka míří vpřed a vyhlíží spojené vršky Na Kovadlině (655m), Štípa (707m) a Zámčisko (666m) naproti přes údolí. Přehoupnete se přes zalesněný vrchlík Poskly (535m), klesnete do sedýlka, ale pak už stoupáte středně vzhůru lesem na osadu Medůvku. Tady hned zkraje narazíte na rozcestník Medůvka, odb. (523m). Modrá značka má za sebou 4km a před sebou 2,5km na Malou Lhotu. Zároveň si můžete udělat odbočku (300m) ke skále Medůvka, jež patří z hlediska kvality lezeckých cest mezi nejtěžší lokality v celých moravských pískovcích. Je tu několik výstupů 9.stupně, který je pro tuto oblast zřejmě nejvyšší možnou dosažitelnou obtížností. Lokalita byla lezci objevena až začátkem 80.let 20.stol. a většina cest byla přelezena s umělými pomůckami. Těžké volné přelezy se uskutečňují až od 2.pol. 90.let. Většina cest vede v severních stěnách, takže jde o terén vhodný spíše pro teplejší dny. Ve skalních blocích o výšce až 10m bylo vytyčeno celkem 35 cest všech obtížností. Traduje se, že se na Medůvce v dobách pronásledování tajně scházeli evangelíci. Historicky doložené je však něco jiného. Přinejmenším v roce 1777 se v těchto místech shromažďovaly zástupy pověrčivých lidí, kteří v mlhách vystupujících z bažin u skal vídali podoby pohádkových netvorů. Dnes je od Medůvky díky odlesnění i celkem slušný výhled na Malou Lhotu či nedalekou Skypalovu skálu.

Osada má kromě skal ještě jednu turistickou zajímavost. V roce 2016 si majitel jedné z usedlostí na svém pozemku vlastnoručně postavil (dle dochovaných fotografií) větrný mlýn – repliku zanilého mlýna místního pasekáře Adolfa Skýpaly. Funkční mlýn horského typu tu opravdu stával od konce 19.stol. až do roku 1964, kdy byl zbořen. Používal se k mletí mouky a šrotování obilného zrna. Ten současný má půdorys 3,5x4m, výšku 7,5m s větrnými lopatkami o průměru 10,5m. Plně zapéřené mají plochu 21,7 m2. Uvnitř se nacházejí autentické technologie převezené z jiných mlýnů, a to zejména z vodního mlýna v Radešicích, jehož korpus byl odstěhován do skanzenu Vysoký Chlumec, hranolový vysévač byl vzat z Petříkova mlýna pod Týnčany a zbylé technologie potřebné pro fungování mlýna dotvořil František Mikyška. Mlecí kameny mají průměr 80cm. V čase, kdy je majitel přítomen, je mlýn teoreticky přístupný veřejnosti. Na pozemku má pan majitel ještě zvoničku a další vlastnoručně vyrobené dřevěné věci. Mimochodem, od mlýna lze opět zahlédnout Skypalovu skálu. Pokud byste ji chtěli navštívit, zahněte u odpočívadla na konci osady na neznačenou lesní cestu. Ta vás k ní přiblíží.

Výraznější stoupání předvádí asfaltka pouze při zdolávání Medůvky (608m), kdy shlíží přes travnaté pastviny skoro až do údolí řeky Bystřičky a na protější horské hřebeny. Z návrší lze dohlédnout v půlkruhém panorama na Kelčský Javorník (865m), sousední Čerňavu (844m) či vypouklý Čečetkov (687m) v hřebeni přímo před nimi, na centrální část Hostýnských vrchů kolem takového jakoby dolíčku při sedle Troják, na který následně navazuje podlouhlý kompaktní slitek Tisového (650m), Humence (703m) a Vysokého grúně (659m) a na ten se napojuje mocná Drastihlava (695m) se zdánlivě vyvýšeným zakončením u vrchu Křížový (670m). Do něj vizuálně zasahuje staré známé Pálenisko (571m) a rozsochatá Štípa (707m), uteklá z hlavního hřebene Dušné (731m). Výhledy ke Štípě a na hřbet Klenova se ještě vylepší, jakmile dorazíte na návrší při pasekářské usedlosti, tvořené autentickými roubenými stavbami. Odtud už totiž začíná být vidět také hlavní hřeben Vsetínských Beskyd mezi Ptáčnicí (830m) a Tanečnicí (912m).

Po krátkém mírném klesání se cesta vyšvihne na samotu Kozinec a pokračuje v kochání se výhledy, tentokrát opět směrem na Píškovou, Kelčský Javorník a Čerňavu. Volným stoupáním se za chvilku doberete též vyhlídky zpátky na Medůvku (608m) se širokým panorama Hostýnských i Vsetínských vrchů. Mírné stoupání vás dále vede k pěkným výhledům na Malou Lhotu pod Vrchhůrou (692m) a pastvinami obehnaný kotel potoka Medůvka. Jak se pak blížíte k obci, odhalí se nakonec ještě okolí Čečetkova, podhůří Píškové, Kelčská vrchovina i vzdálené Oderské vrchy. Na kraji vsi u vyhlídkového odpočívadla stojí ukazatel Malá Lhota, rozc.(625m). Modré směrovky vás posílají 6,5km zpátky do Brňova, modro-červené 0,5km na druhý konec Malé Lhoty a červené 2,5km k hrázi Bystřičky.

Malá Lhota je součástí obce Velká Lhota. První písemná zmínka o Malé Lhotě pochází z roku 1411, kdy byla součástí panství Rožnov, v němž zůstala až do zániku feudalismu. V minulosti to byla chudá zemědělská obec a až v 19.stol. se tu rozšířila podomácká výroba kapesních nožů tzv. křiváků a dřevěného zemědělského nářadí. Koncem 2.sv. války se tu často zdržovali partyzáni. Nejvýznamnější stavbou Malé Lhoty je dřevěná zvonice s původním zvonem z roku 1687. Poblíž ní se nachází pomník obětem 1.sv. války a na konci zástavby stojí kříž z roku 1816.

Malá Lhota se dá přejít velmi rychle, téměř po rovince. Zdržet vás může leda návštěva hospůdky Pod dubem. Poblíž autobusové zastávky u hlavní silnice Valašské Meziříčí – Velká Lhota je situován ukazatel Malá Lhota, host. (630m), který vám ukáže cestu po červené 6km do Valašského Meziříčí a po modré 1km do Velké Lhoty. Ten kilometr vede po úzké krajnici, v nejvyšším bodě volného stoupání pohlédne na vysílač Vrchhůra, poté se dívá do údolí Rožnovské Bečvy lemované Veřovickými vrchy od Oprchlice (639m) po Velký Javorník (918m), vidí Zašovou, vidí Valašské Meziříčí, vidí Radhošť (1129m) s kaplí a vysílačem, no a přes sedlo Pindula dohlédne dokonce až na vrchol ondřejnické Skalky (964m). Do Velké Lhoty to jde potom rychle z kopce. Z dědiny vidíte jen její horní konec, výrazný výčnělek Ostrého vrchu (672m) a po obzoru se táhnoucí hřeben Vsetínských Beskyd od Klenova přes Ptáčnici až za Tanečnici s výraznou rozsochou Herálky (891m). Tam někde ke konci se nachází také pověstmi opředený Soláň (861m).

U silnice při rozcestí Velká Lhota, rozc., BUS (620m) stojí turistické odpočívadlo a kamenný kříž v upomínku 1000 let od smrti sv. Metoděje. Modro-žlutá značka pokračuje 1km k Veselskému vleku, ovšem samotná žlutá by vás protáhla Lhotou až do 1km vzdáleného centra. Chcete-li, můžete si udělat zacházku a navštívit nejvýznamnější místní památku, kterou je dřevěný toleranční kostel z roku 1783. Jinak Velká Lhota je prvně písemně zmiňována v roce 1374 jako součást panství Krásno, odkud pak přešla pod panství Rožnov. Obyvatelé se věnovali zemědělství, domácí výrobě obušků, metel a dýmek zdobených perletí.

Modro-žlutě značená polňačka sbíhá severním úbočím Vrchchůry středně dolů, z louky pohlíží na útržky Valašského Meziříčí a lesní svážnicí doráží k lyžařskému areálu Veselá. Ten je v dostřelu jak z Valmezu, tak z Veselé. Na obě strany odtud vede stará asfaltka. Rozcestník U Veselského vleku visí při kraji lesa na křižovatce cest a ukazuje po žluté 3km na Štěpánov či po modré 2,5km do Veselé. Během nacistické okupace mělo dojít k prodloužení této afaltky až do problematické Malé Lhoty, avšak projekt se nakonec nerealizoval.

Sestup do Veselé má střední úhel a vede lesem bez výhledů. Vyjdete jím přímo pod kostel sv. Martina, který je dík své expozici ve svahu vidět už z dálky. Zděný kostel je nejvýznamnější zdejší památkou. Jeho dřevěný předchůdce stál asi 3,5km níž v údolí a nechal jej v roce 1728 postavit tehdejší majitel rožnovsko-krásenského panství hrabě František Ludvík ze Žerotína. Na začátku 19.stol. však začal kostel chátrat a za faráře Josefa Tomaštíka bylo roku 1820 přistoupeno k výstavbě nového. Za stavitele byl vybrán krajský stavitel Vincenc Aulegg z Hranic, na práci zedníků dohlížel Johann Wrana z Jistebníku. K vysvěcení nového kostela došlo v neděli 16.9. 1821, přičemž poslední stavební práce byly dokončeny o měsíc později. Jedná se o jednolodní stavbu obdélného půdorysu bez výrazného dekoru fasád s odsazeným presbytářem a průčelím s hranolovou věží, kterou dříve prosvětlovalo vysoké okno. V průběhu 19.stol. byl kostel několikrát upravován, doplňoval se jeho mobiliář a malovaly fasády. Interiéru dominují podpěrné pilíře s profilovanou římsou nesoucí plackové klenby. Fresková či ornamentální výzdoba je patrná pouze na klenbách. Dál jej zdobí obrazy Ignáce Bergera, který roku 1882 vyhotovil i nový oltářní obraz, zachycující sv. Martina se žebrákem. Dne 13.7. 1894 navštívil veselský kostel olomoucký arcibiskup Theodor Kohn, jenž provedl vizitaci farnosti a na faře přijímal delegace z přifařených obcí. Během obou světových válek byly zrekvírovány kostelní zvony a došlo k odstranění barokních varhan, které v 80.letech 18.stol. přivezl z Velehradu první veselský duchovní Jan Nepomuk Weiser, někdejší velehradský cisterciák. Přilehlá fara pochází z roku 1785.

První písemná zmínka o obci Veselá je datována k roku 1376, kdy byla součástí biskupského léna Arnoltovice (dnes Poličná). V roce 1396 prodal olomoucký biskup Mikuláš z Riesenburka svůj rezidenční hrad Arnoltovice i s právem patronátním ve Veselé moravskému šlechtici Lackovi z Kravař. Poté, co v roce 1408 zemřel jeho synovec a jmenovec, olomoucký biskup Lacek z Kravař, připojil Veselou ke zděděnému panství Rožnov. K roku 1676 bylo ve Veselé zaznamenáno 7 gruntů, 12 chalup, mlýn a fojtství. V roce 1794 to bylo už 42 domů a 264 obyvatel. V roce 1835 je uváděno 58 domů, 395 obyvatel, 26 koní, 49 kusů hovězího dobytka a 15 ovcí. Dnes je Veselá místní částí Zašové.

Turistické značení se přimyká k silnici napříč obcí a ukrajuje posledního 2,5km. Střední klesání Veselou je poněkud fádní, občas by to chtělo více malovaných piktogramů, ale k mostu přes potok, u něhož stojí jednoduchá zvonička, lavička, socha Valacha a cedule hrdě hlásající „rozcestí Ráj“, se nedá netrefit. O něco níž potkáte ještě výklenkovou kapličku se soškou Panny Marie a bývalé fojtství přestavěné na penzion. Fojt neboli rychtář měl na vesnici nejvyšší společenské postavení. Byl prostředníkem mezi vrchností a poddanými, vlastnil nejcennější polnosti a statky a těšil se největší vážnosti, jež pramenila z toho, že měl i určitou pravomoc řešit osobní či majetkové spory spoluobčanů. Úřad fojta byl obvykle dědičný. Nejstarší záznamy v obecní kronice hovoří o fojtu Vítkovi. Ten koupil fojtství ve Veselé v roce 1612. Od 17.stol. až do roku 1821 zastával funkci fojta rod Grygarů. Jejich sídlem byl právě statek č.p. 6 (dnešní penzion). Posledním fojtem z rodu Grygarů byl Jan Grygar (1768-1821). Ten se oženil s Kateřinou Šebestovou a měli 6 dětí – samé dcery. Dědičkou fojtství se tedy stala dcera Kateřina, provdaná za Jiřího Bechného, sedláka z Velké Lhoty. Ten žil ve Veselé jako vážená osoba až do roku 1839. Synové Jiřího a Kateřiny založili početné rodiny. Dědicem fojtství se stal Jiří, který se oženil s dcerou Františka Hanáka, mlynáře z Hrachovce. Jejich 4 děti však zemřely v prvním roce života. Sám Jiří zemřel ve věku 27 let v roce 1842. Fojta dělal pouhé 3 roky. Fojtství a úřad proto přešly na nejmladšího bratra Michala. Ten se oženil s Annou Černochovou z Velké Lhoty. Narodilo se jim 8 dětí, z nichž 6 zemřelo v dětském věku. Syn František Bechný se v roce 1887 oženil s Fridolinou Blažkovou, Němkou z Kozích, dnes Hranických Louček. Narodily se jim dcery Adéla a Fridolína. František zemřel v roce 1900 a je pohřben spolu se svým otcem na starém veselském hřbitově poblíž sakristie. Na žulovém náhrobním kameni se píše, že Michal a František byli posledními fojty ve Veselé. V tomto směru se však historické zdroje rozcházejí. V roce 1848 byla totiž zrušena robota, vrchnostenské úřady a s nimi i úřad fojta. Michal Bechný by tedy titul fojta Františkovi už předat nemohl. Roku 1850 bylo navíc zvoleno obecní zastupitelstvo. Jenže jiné zdroje uvádějí, že Michal v roce 1878 úřad fojta předal svému synovi. Rodinné hospodářství každopádně zdědily Adéla s Fridolínou, které byly v době otcovy smrti ještě nezletilé a jejich poručníkem se stal dosavadní nájemce gruntu Jan Zuzaňák. Fridolína zemřela těsně před svatbou. Adéla se v roce 1906 provdala za Františka Čapku, rolníka z Podivína, a hospodářství se stalo jejich majetkem. Manželé Čapkovi byli štědrými dárci pro veselskou farnost: do kostela věnovali 2 sochy, na novém hřbitově nechali postavit kříž, v roce 1917 u příležitosti 10.výročí svatby darovali kostelu nové varhany, v roce 1923 byly za jejich přispění pořízeny 3 nové zvony a v roce 1926 byla na jejich náklady vyměněna 2 okna v presbytáři. Ještě v roce 1947 věnovali farnímu úřadu 50tis.Kč, jež byly použity na pořízení chrámových vitráží. František Čapka zemřel v roce 1949 ve věku 70 let jako čestný občan mnoha obcí na Moravě, poslanec říšského sněmu za Rakouska a parlamentu Republiky Československé a člen mnoha veřejných i hospodářských organizací. Čapkovi bydleli v Podivíně a grunt v roce 1908 prodali dosavadním nájemníkům – Janovi Zuzaňákovi a jeho manželce Anně Turkové z Hodslavic. Zuzaňákovi měli 12 dětí. V péči o hospodářství dále pokračoval třetí syn Jan s manželkou Růženou Zezulovou, jejíž otec je autorem dodnes zachovaných reliéfů na fasádě domu i hospodářských budovách. Od začátku 50.let byla ve Veselé snaha zřídit JZD. Zuzaňákovi vzdorovali až do roku 1953, kdy Jan Zuzaňák zemřel po nehodě zaviněné splašenými koňmi. JZD zabralo Zuzaňákův grunt a ten devastovalo do začátku 70.let, kdy jej opravili nejmladší Jan Zuzaňák s manželkou Marií Zetkovou. Vdova Marie se jej nakonec rozhodla v roce 2012 prodat současným majitelům, kteří tu zřídili penzion.

V centru obce se nachází malá autobusová točna a vyvýšené odpočívadlo. Ve větvích stromu se tu schovává ukazatel Veselá, host., BUS, podle něhož chybí do cíle už jenom 1,5km. Mírným klesáním podél silnice míjíte pomník obětem 1. a 2.sv. války se jmény 17 veselských mužů. Váleční veteráni evidují příběhy dvou z nich mužů – Karla Světa a Josefa Hrabovského. Karel se do Veselé přiženil a byl popraven v brněnských Kounicových kolejích ve věku 36 let za to, že se v době stanného práva pohyboval venku a tím se dopustil zločinu proti veřejnému pořádku, porušení vyhlášky o stanném právu a sabotážního jednání. Měl 2 syny a jeho manželka pracovala jako učitelka. Také Josef byl popraven v Kounicových kolejích. Bylo mu 26 let. Zatčen byl za členství v ilegálním odbojovém hnutí železničářů, za sabotáž v železniční dopravě, ale hlavně proto, že dělal spojku svým rodičům odbojářům žijícím v ilegalitě v Čeladné. Kvůli jejich dopadení byl dokonce brutálně mučen.

Spodní část Veselé tvoří niva Rožnovské Bečvy, jejíž koryto překročíte po starém mostě. Poté se dáte doleva, za mostkem přes Zašovský potok odbočíte doprava a úzkou asfaltkou obejdete zdejší průmyslový areál. Přitom potkáte pár domů, soukromou rybniční soustavu a nakonec vyjdete u rušné silnice Valašské Meziříčí – Rožnov pod Radhoštěm. Tady pak jen přejdete silnici, koleje a na malém parkovišti docílíte posledního rozcestníku Zašová, ŽST (327m). Za sebou máte krásných 13km, a pokud chcete, můžete pokračovat po modré značce až do 9km vzdálených Hostašovic.