Jablůnka, ŽST (325m) – Pržno, most (323m) – U Holáňů, host. (485m) – Pod Chladnou (545m) – Háje, rozc. (620m) – Lázy, okraj (630m) – Lázy, host., BUS (575m) – Kuželek (548m) – Oznice, BUS (380m) – Nad Oznicí, rozc. (489m) – Píškova sedlo (528m) – Jarcov. gula, skal. útvar (415m) – Poličná (285m) – Valašské Meziříčí, ŽST (294m)

Žlutá trasa dlouhá 25,5km vás povede obloukem z údolí Vsetínské Bečvy na hřebeny Hostýnských vrchů a zpět. První část z Jablůnky přes Prženské Paseky na Lázy je velmi pěkná, byť stoupání je náročné. Téměř celá vede po zpevněných cestách a dá se tu výletnicky občerstvit. Též sestup do Oznice je panoramatický. Zbytek však za moc nestojí. Krom bezpočtu výhledů máte na trase atraktivity v podobě dvou malých rozhleden, skalní věž Jarcovská gula nebo dvě dřevěné zvonice. Trasa je pro svou náročnost vhodná spíš pro pěší vytrvalce. Úsekově lze využít i kolo.

* * *

Obec Jablůnka odvozuje svůj název od dřevěné celní strážní tvrze zvané „jablona“ (z latinského gabellum – clo), jež skýtala útočiště obchodním karavanám procházejícím tehdy ještě neobydleným Valašskem k Púchovu. První písemnou zmínkou o vsi Yablunka je zápis o koupi panství v Moravských zemských deskách datovaný 24.6. 1505. Vznikla však dříve, a to nejspíš během selské kolonizace ve 13.stol. Roku 1535 se nazývala Jablunka, v průběhu 18.stol. se občas označovala jako Gablunka, od roku 1885 Jablunka na Moravě a od roku 1924 Jablůnka nad Bečvou. V roce 1548 koupili vsetínské panství Nekšové z Landeka. Když se v letech 1567-1579 ujal poručníkování nezletilých synů Nekšových svárlivý Zdeněk Kavka z Říčan u Prahy, pán na Brumově, začala se situace v oblasti zhoršovat. Kavka nedovolil poddaným těžit dřevo v horách a dělat paseky, zvyšoval robotu a s okolními pány vedl neustálé spory. Roku 1609 se do rodiny Nekšů přiženil Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jenž daroval městečkům a obcím různé hospodářské a náboženské svobody. V Jablůnce umožnil využívat panská pole a louky za plat, osvobodil obyvatele od hlídek na zámku, nadhánění při honech či vydržování panských psů a povolil těžbu stavebního a palivového dříví z panských lesů. Když počátkem 17.stol. vtrhli na Moravu Švédi, rozhodli se evangelikální Valaši přidat k boji proti katolickým Habsburkům. Například 9.6. 1642 přepadli rodinu Witzovu, zavřeli je v dřevěné kůlně na návsi v Jablůnce a rozebrali si jejich majetek. Nakonec však byli poraženi, popraveni nebo odvedeni k soudu do Brna. K roku 1660 měla obec 201 obyvatel a na jejím území se nacházel mlýn s pilou. K roku 1820 měla 559 obyvatel, 16 gruntů, 8 podsedků, 2 chalupy, panský hostinec, mlýn a pilu. Obyvatelé se živili zemědělstvím, pracemi v lesích či výrobou dřevitého papíru. Postupně se tu pak objevila pánvárna, brusírna skla, malírna porcelánu, výrobna pletených sedadel na židle a loupárna vrbového proutí Thonet, výrobna dřeváků, výrobna nitěných knoflíků, párátek aj. Řada firem však zanikla v roce 1903 při velkém požáru, kdy za půl hodiny shořela téměř polovina údolní části obce včetně kostela. Roku 1850 bylo zahájeno školní vyučování v domku č.122. Ten patřil fojtovi, který v něm zdarma přenechal pro výuku dětí jednu místnost. Asi v roce 1852 byl zdejšími evangelíky zakoupen domek č.16, jenž začal sloužit jako konfesijní škola a modlitebna evangelíků. Výnosem z 25.9. 1885 došlo k transformaci této školy na školu obecnou. V Jablůnce najdete evangelický kostel, pomník obětem obou světových válek a barokní krucifix se znakem Illesházyů (1771).

Turistická značka začíná u železniční stanice v Jablůnce. Na sloupu visí cedule Jablůnka, ŽST (325m), jejíž žlutý hrot ukazuje 1,5km na prženský most. Do nejvyššího místa trasy, na Lázy, je to 10km daleko. Mimochodem, nádraží na jednokolejné trati z Hranic na Vsetín bylo zbudováno v roce 1885 a přestavěno bylo při zdvoukolejnění v roce 1937.

Štreka přes obec se poněkud vleče. Půjdete rovinkou po chodníku podél frekventované silnice, potkáte evangelický kostel z roku 1877, vedle kterého dřepí pomník obětem 1. a 2.sv. války, a sokolovnu z roku 1923, u níž se nalézá autobusová zastávka Jablůnka, rest. Na papírně. Následně zahnete vlevo a vstoupíte na most přes Vsetínskou Bečvu. Ta je jednou z nejvíce regulovaných řek v ČR. Pramení v nadmořské výšce 920m pod vrcholem Trojačky u Bumbálky, je 58,8km dlouhá a plocha jejího povodí činí 734,1 km2. Využívá se k zavlažování, k zisku vodní energie v malých vodních elektrárnách, k rekreaci a na jejích přítocích jsou dvě vodní nádrže.

Zatímco Jablůnka má příměstský charakter, u obce Pržno je to trošku jiné. Už z mostu přes Bečvu vidíte ve svahu situovaný kostel Narození Panny Marie z roku 1889. Na jeho místě stával mezi lety 1525-1887 starší gotický kostel s dřevěnou věží, který byl zbořen až téměř k základům, na nichž pak vyrostl kostel nový. Hlavní chrámový oltář pochází z roku 1895 a byl vytvořen podle návrhu Františka Rosmaëla. Autorem interiérových fresek je ostravský akademický malíř Ferdinand Adámek.

Název obce Pržno má praslovanský původ a znamená sluncem vyprahlé písčité či štěrkovité místo. Nejstarší písemná zmínka o obci se objevuje v přízvisku biskupského leníka Tyesolda de Przna z roku 1372. Z počátku 15.stol. jsou doloženy tvary Pržné a Pržná. V roce 1505 bylo Pržno městečkem a městskou pečeť užívalo ještě v roce 1856. Náměstí před kostelem mělo pravidelný obdélníkový půdorys (než ho narušila zástavba) a konávaly se zde trhy. Pržno mělo právo várečné i právo hrdelní. O provedených popravách se však nic nedochovalo. V důsledku potlačení valašského povstání za třicetileté války vzniknul nejstarší známý soupis držitelů usedlostí v Pržně, městečko bylo císařskými vojáky zčásti vypáleno a fojt Martin Fojt byl za svou účast na povstání v lednu 1644 popraven. V roce 1689 zdědil vsetínské panství Mikoláš Illesházy. Pržno využilo této změny, postěžovalo si na špatné životní podmínky a nespravedlivé zvyšování poddanských povinností. Narovnání těchto podmínek z roku 1700 se stalo rukovětí práv a povinností poddaných pro další období feudalismu a poddaní se pak snažili míru svých práv za všech okolností chránit. O 3 roky později postavil hrabě Illesházy pro povzbuzení prženských katolíků sochu sv. Jana Nepomuckého u dnešní cyklostezky, což dokazuje, že se do Pržna jezdilo jinudy než dnes. I tak tu ale zůstalo dost tajných evangelíků, kteří si hned po vydání Tolerančního patentu (1781) postavili v obci vlastní faru (1782) a kostel (1783). K roku 1775 tu stálo 85 domů, 13 gruntů, 9 podsedků a 21 chalup. Ještě k roku 1829 byly v obci téměř všechny domy dřevěné. Zděné byly jen kostely, obě fary, škola, hostinec a 3 soukromé domy. Obyvatelé se živili zemědělstvím a kromě hospody, mlýna, krejčího, kováře, ševce a několika obchodníků se dřevem provozovali nejčastěji plťařství, tj. plavení dřeva na vorech. Počet plťařů se pohyboval kolem 10. Zánik tohoto řemesla zapříčinila až výstavba železnice v roce 1885. Lidé podomácku vyráběli křiváky, dřevěné nářadí, pletli koše z vrbového proutí a v 90.letech chodili ošetřovat plantáže košíkářské vrby nábytkářského podniku Thonet u Jablůnky a Ratiboře. Dne 2.6. 1914 se v Pržně objevil první automobil – přijel jím na návštěvu továrník Theodor Thonet. Z Pržna vzešel šlechtický rod rytířů z Pržna. Terénní pozůstatky jejich (dřevěné) rodové tvrze byly indikovány na pahorku u Paléskového potoka, asi 100m severně od kostela. Dnes je toto místo poničeho stavbou domů. Archeologové tvrz datovali mezi 1.pol. 14.stol. a konec 15.stol.

Na prženské straně řeky, přímo naproti prodejně smíšeného zboží, visí na kandelábru ukazatel Pržno, most (323m). Směrovka ukazuje 3km k hostinci U Holáňů, na nichž uděláte významné převýšení o 200 výškových metrů, srovnatelné s výstupem z Pusteven na Čertův mlýn. Akorát že je to po asfaltu. Však se taky sklon chodníku rychle zvedne na střední a stočí se ke kostelu Narození Panny Marie. Před jeho vchodem roste 300 let stará památná Lípa na Pržně a ke zdi se tiskne kamenný kříž z roku 1793. Přes silnici byste našli Domov se zvláštním režimem, kde dřív sídlila katolická škola a nad kostelem stojí budova současné školy, postavené na místě zbořené evangelické školy. Je tu i pomník 2.sv. války.

Žlutá značka vystoupává mezi domy k výše položenému evangelickému kostelu. Stavba prvního evangelického kostela byla započata 15.5. 1783. Na rozdíl od tolerančních kostelů v okolí byl zděný, měl 20m na délku, 10m na šířku a 6,5m na výšku. Strop měl rovný a byl prostě vybaven. Do půlky 19.stol. však stihnul natolik zchátrat, že kolem něj za provozu vystavěli rovnou nový objekt. Dne 5.7. 1866 byl položen základní kámen, který se nachází v pilíři vpravo od hlavního vchodu. Projekt realizoval Václav Urbánek ze Vsetína a hotovo bylo 27.10. 1872. Jednolodní novogotický kostel má ustoupené polygonální presbyterium. Průčelí dominuje mírně předsazená průchozí věž čtvercového půdorysu, která se nad úrovní střechy zužuje a končí štíhlou jehlanovou střechou. Na oltáři byste našli kopii obrazu Poslední večeře od Leonarda da Vinci, pořízenou malířem Josefem Antonínem Bergerem z Nového Jičína. Varhany vyrobil Karl Neusser z Nového Jičína.

Značka kostel obchází a úzkou asfaltkou míří k Paléskovému potoku. Po krátkém zmírnění tempa se můžete občerstvit u studánky U Terézky, aby se následně sklon cesty výrazně zvednul a z údolí potoka začal vystoupávat na Prženské Paseky. Louky a roztroušená zástavba umožňují první výhledy do krajiny, jíž dominují protější svahy Vsetínských Beskyd. Jako první vyčouhne úbočí Na Vlčici (606m) nad Jablůnkou, rozšíří se ke Kobyle (467m) s vysílačem, zleva vyleze hřeben Klenova se špičatou Štípou (707m) a než dokončíte první výrazný oblouk cesty mezi lukami, objeví se vpravo dvojvrchol Křížový (670m) – Ratibořský grúň (678m). Asfaltka se smýkne kol osamělého domu a kráčí přímo proti svahu. Než se dostane k lesíku, otevře se pod vámi již půlkruhové panorama. V dolíku sedí Jablůnka, kolem které se po obou stranách rozpínají výběžky kopce Na Vlčici (606m) s Kobylou (467m) v závěru, přes vsetínské údolí naproti ní se zvedá hřbet Ratibořského grúně (678m) a zadní meziprostor vyplňuje severní výběžek Vizovických vrchů s vršky Sýkorník (551m) a Bečevná (501m). Ještě víc za nimi se po obzoru rozpínají Javorníky. Úplně vlevo od Jablůnky se dá stále zahlédnout hřeben Klenova a zastrčený vrchlík Páleniska (571m) s vysílačem. Kochat se tím můžete třeba z lavičky u cesty. Popojdete-li pak ještě kousek dál, průhledem mezi stromy nakonec spatříte i Václavovsko (551m) s pruhem lesa přes vrchol.

Stoupání zmírní do středního a po východu z lesa se objevíte na osadě U Adama, kde mezi chalupami roste památný strom Dub na Prženských pasekách. Má výšku 22m, obvod kmene 480cm a za památný byl vyhlášen 12.4. 2007. Akorát že mezi ostatní zelení ho bohužel nelze rozeznat. Úzká asfaltka následně stoupá vzhůru na pomyslný hřbet pasek a vyhlíží nenápadný hřebenový vršík Krbácko (542m), když tu náhle se zpoza stromů vyloupne pomník Jana Husa. Kruhová podesta z plochých kamenů nese na výšku postavený balvan a pamětní desku. Dílo vzniklo z podnětu chalupáře Jana Odstrčila a u příležitosti 600.výročí upálení Jana Husa jej sem dne 6.7. 2015 umístil řemeslník Jaroslav Svozil. Balvan nazývaný „duch mistra Jana Husa“ tu však není od počátku. Původně zde stála socha v nadživotní velikosti, avšak kvůli opakovaným útokům vandalů byla v roce 2020 přemístěna do blízkosti nedalekého hostince U Holáňů.

U pomníku započíná dlouhý úsek plný nádherných výhledů. Přímo od něj spatříte horní polohy Páleniska (571m), geometricky sešikmenou Štípu (707m), ze sedla výrazně vystouplé Zámčisko (666m) v hřebeni Klenova a dokonce Radhošť (1129m). Ve směru asfaltky na Prženské Paseky se nachází zploštělé Václavovsko (551m) s pruhem lesa. Jak budete postupně nadcházet osadu U Adama a blížit se k hostinci U Holáňů, otevřou se přes horskou louku výhledy k jihu i k severu. Jižní panorama definuje hřbet Ratibořského gúně (678m), přecházející v zadní části v Drastihlavu (695m). Kulisovitě za ním se pne výběžek Bečevné (501m) a Sýkorníku (551m) a oba se jakoby potkávají v údolí Vsetínské Bečvy. V těch místech se nachází Vsetín, ale samo město vidět není. Jen oblouk silničního obchvatu. Z druhé strany se skrz Kobylu (467m) a Klášteřiska (588m) zvedají Vsetínské Beskydy a linku na obzoru tvoří Javorníky. Severní panorama se odhaluje po částech. Zatímco překlenujete malé návrší (521m) a ve směru cesty začínáte rozeznávat rozhlednu s hostincem U Holáňů, vystupují po pravé straně hřebenové partie horského výběžku Píškové s travnatými stráněmi a roztroušenou zástavbou pod vrchem Čarabovská (569m) v katastru Mikulůvky. Pak se výhled zatáhne kopcem Dlouhá hůra (511m) a zmizí.

Na Prženských Pasekách stojí rozhledna U Holáňů z roku 2013, jež je součástí venkovní terasy hostince. Rozhledna je 14m vysoká a dá se z ní rozhlédnout po Hostýnských vrších. Na protějším pozemku stojí pak ona přenesená socha Jana Husa a rozcestník U Holáňů, host. (485m). Za sebou máte 4,5km a před sebou 2km pod Chladnou.

Turistická značka pokračuje středním stoupáním do osady na Pasekách a vylepšuje zpětné výhledy k hostinci, na Krbácko (542m), na louky nad Mikulůvkou, dolů na Jablůnku, na Vsetínské Beskydy s vyprofilovanou centrální částí kolem Cábu (841m) a masivem Vrchhůry (692m), za kterou se ještě více nalevo hrbolatí Veřovické vrchy.

Malé návrší před sestupem do osady skýtá výhled na střední část trasy kolem obydlených Lázů a též na vrchlík Kelčského Javorníku (865m). Hned nato se již prosmýknete shlukem chalup na Prženských Pasekách, dáte se cyklotrasou doprava a volným krátkým stoupáním se doberete okraje louky s výhledem na Chladnou (608m). Příjemný volný sestup zelenou krajinou doprovází pohledy na příčně jdoucí páteřní hřeben Hostýnských vrchů s nejvyšším, leč málo nápadným Čečetkovem (687m). Více nalevo jsou vidět placatý Bludný (659m) se solitérním stromem na vrcholu či protáhlý masiv Tisového (650m). Vpravo za Chladnou jsou Háje (665m) se širokým pruhem vymýceného lesa, zástavba na Lázech a nakonec opět horní část Mikulůvky.

Prašná stezka začíná při úpatí Chladné zvolna stoupat koridorem oploceného mladého lesa. Jak se blíží úbočí, mění se i úhel pohledu na 3 kopce nad Mikulůvkou – na Čarabovskou vlevo, Píškovou uprostřed a Dlouhou hůru vpravo. Kupodivu jsou vidět také Veřovické vrchy a v jeden moment dokonce Vrchhůra s Radhoštěm. Krátce nato vás cesta vyvede na asfalt při ceduli Pod Chladnou (545m). Na Háje zbývá 2,5km. Před výstupem na Chladnou se tu dá spočinout na vymazleném odpočívadle a kdyby se vám přes vrchol nechtělo, dá se Chladná obejít úboční cestou mezi chalupami. Značka jinak pokračuje krajem lesa středně vzhůru a ukazuje známé jižní panorama s kulisami různých hřebínků. Začíná to severním výběžkem Ptáčnice (830m) a Cábem (841m) ve Vsetínských Beskydech. Rozeznat lze rozložitou Na Vlčici (606m) i dlouhou větev Ochmelova (734m) za Vsetínem. Obzor opět lemují Javorníky. Jihu kraluje dlouhý masiv Křížového (670m), Ratibořského grúně (678m) a Drastihlavy (695m), na který jakoby přímo navazuje podobný masiv Vysokého grúně (659m) a Humence (703m) s předsazeným hřbetem Tisového (650m). Blíže situované nízké zelené rameno by se dalo neoficiálně nazvat jako Končiny a krátký sousední výběžek je Dubcová (575m). Z vrcholku Chladné (608m) nakonec spatříte i západní hřebenové kopce Čečetkov (687m) a výraznou Ojičnou (652m). Fajnšmekři si možná všimnou i maličkého výřezu Kelčského Javorníku (865m) s vysílačem vpravo za Čečetkovem.

Zpevněná cesta schází z Chladné středním tempem do sedla pod Ojičnou, kde stojí pár domů a značka tu uhýbá doprava. Horská asfaltka se záhy rozdvojí. Dáte se doleva a středním tempem stoupáte 1km úbočím Ojičné a Hájů. Svahy pod vámi jsou silně vykácené, takže se můžete kochat nejen členitou prameništní oblastí potoka Mikulůvka s výrazným bezejmenným výběžkem (596m) Hájů, ale hlavně vzdálenějšími místy. Postupně se ukáže obec Mikulůvka v rýze mezi Dlouhou hůrou (511m) a Krbáckem (542m), divoce rozeklané hory za ní jsou svislý profil hřebene Medůvky (608m) s pobočnou Vrchhůrou (692m) a Ostrým vrchem (672m), pravo od nich za údolím Bystřičky stojí Pálenisko (571m), Štípa (707m) a atypický hřbítek Klenova. Od nich doleva se v dáli zvedá Radhošťský hřbet a dlouhé hrbolaté Veřovické vrchy. Z druhé strany pak členitá centrální část Vsetínských Beskyd kolem Cábu (841m).

Pahýl stromu pod nejvyšším bodem trasy nese ukazatel Háje, rozc. (620m). Žlutá směrovka ukazuje 9km do Jablůnky, zelená 8,5km na Troják a obě společně 1km na Lázy. Asfaltka vystoupává k první chalupě na Lázech, kde si můžete pogratulovat ke zdolání 370 výškových metrů od začátku trasy a odpočinout si v přístřešku. V tu chvíli se objeví červená značka. Zatímco středním tempem klesáte do osady Lázy a útržkovitě shlížete na část Podbeskydské pahorkatiny mezi Hostýnskými vrchy a Maleníkem či na sousední obydlený vrch Kříbec (659m), objeví se neavizovaný rozcestník Lázy, okraj (630m) ověšený směrovkami. Červená ukazuje 5km do Rajnochovic, zelená 9km na Troják a žlutá 9,5km do Jablůnky. Opačným směrem vedou všechny 0,5km k autobusové zastávce na Lázech, kde zelená značka končí.

Lázy jsou od roku 1980 místní částí obce Loučka. Název pochází od slova „láz“, tj. pozemek získaný vypálením lesa na rovinatém, výše položeném místě. První rozptýlené pasekářské usedlosti jsou zde zmiňovány k roku 1763. Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím a prací v lese. V roce 1854 fungovala na Lázech manufaktura na výrobu kameninové keramiky, jež byla vyvážena i do zahraničí. Zanikla však po roce 1900. Jedinou historickou památkou je zde typická roubená dřevěná zvonice, postavená podle původní zvonice z roku 1848. Stojí vedle moderní kazatelské stanice Českobratrské církve evangelické.

Lázy jsou nástupním místem pro cykloturistiku a v zimě pro běžkaře. Stojí tu dvě hospůdky a přes louku nad pomyslným centrem se otevírá úžasný panoramatický výhled na Beskydy. Nalevo, přímo od Lázů, vybíhá packa Stanišové (545m), za níž lze útržkovitě pozorovat Petřkovickou horu (608m) se Starojickým kopcem (496m) a dlouhý hřeben Veřovických vrchů, napojených přes sedlo Pindula na Radhošť (1129m). Před Radhoštěm se rozkládá nižší masivek Vrchhůry (692m), mírně rozpažený do Medůvky (608m), jíž za zády trčí Ostrý vrch (672m). Na pozadí za nimi se stále táhne silueta Radhošťského hřbetu, splývající nakonec s obzorem. Výrazná trhlina údolí Bystřičky odděluje masiv Vrchhůry od zbytku Vsetínských Beskyd, kde výrazně geometrickým tvarem dominuje hřbet Klenova s nejvyšším bodem Zámčisko (666m), s ním přes hluboké sedlo sousedí Štípa (707m) a přes méně výrazné hrboly Na Kovadlině (655m) či Brdo (718m) se tento horský výběžek napojuje u Dušné (731m) na páteřní hřeben Vsetínských Beskyd. V popředí klenovského výběžku stojí Pálenisko (571m) s vysílačem a Na Vlčici (606m). V centrální části Vsetínek se výrazně vybulují pouze 3 vršky, přičemž víc nalevo se k sobě tisknou Ptáčnice (830m) s Cábem (841m) a vpravo, opticky oddělený výrazným sedlem, stojí bezejmenný (791m).

Lázy projdete po asfaltové silnici. Přímo u ní je situována již zmiňovaná roubená zvonice. V nižší části u autobusové zastávky visí na sloupu rozcestník Lázy, host., BUS (575m), kde po 9,5km končí zelená turistická značka z Trojáku, jež je v zimě upravována pro běžky. Červená značka míří 5,5km do Rajnochovic a též 12,5km po hřebeni Píškové do Valašského Meziříčí. Žlutá značka ušla 10km z Jablůnky a pokračuje přes údolí obce Oznice do 15,5km vzdáleného Valašského Meziříčí. Nejbližší 1,5km úsek na Kuželek mají žlutá a červená společný.

Od Hospůdky na Lázech ujdete ještě pár metrů a odbočíte z hlavní cesty doprava na boční asfaltku. Po chvíli pak ještě odbočíte doleva na jinou boční cestu a středně klesáte krajinou bez výhledů. Tu náhle vyjdete na horské louce se dvěma pahorky, z nichž ten travnatý nalevo je Kuželek (569m). Jak jej obcházíte, dá se při pohledu doleva zahlédnout podhůří s obcí Police, pár jiných vzdálenějších vesnic a po obzoru nízké Oderské vrchy. Popojdete-li, začnou se lépe rýsovat i výhledy doprava na Vsetínské a Hostýnské vrchy, zejména na Prženské Paseky pod placatým Václavovskem (551m) a pár kopců k Lázům i Lázy samotné.

Mírné stoupání prořídlým lesem vás přivede k rozcestí s lavičkou. Dáte se po značkách doleva, přičemž koukáte doprava na placatou zalesněnou Čarabovskou (569m), kam se vaše cesta zanedlouho stočí. Široká prašná cesta mírně klesá a naráží na ukazatel Kuželek (548m). Zde červená značka odbíhá, aby po 11km byla ve Valmezu. Žlutá je o 3km delší a namáhavější. Klesá teď totiž 3,5km do Oznice.

Mírným vlněním obchází žlutá značka Čarabovskou (569m) a míjí plochy zasažené těžbou dřeva. I cesta je tu blátivá. Náhle však lesní porost končí a vy se ocitáte na svažité horské louce s panoramatickým výhledem. Po levé ruce se vám táhne hřeben Píškové (578m), k jehož svrchním partiím se vytahují rozlehlé louky nad Oznicí. Od vrcholu Píškové doprava se v dáli profilují Veřovické vrchy s Radhoštěm a Vrchhůra s ramenem Medůvky. Píšková následně tvoří oblouk, sahající k pyramidě Dlouhé hůry (511m), za níž opět spatřujete Klenov, Štípu a Pálenisko. Centrální část Vsetínských Beskyd jde lépe rozlišit, takže si uvědomíte dvojí linii Ptáčnice, Cábu a vybočenou paži Ochmelova, jež se částečně skrývá za Na Vlčici, a v druhé řadě za Ptáčnicí vystrkuje růžek Tanečnice (912m) s pobočnými mocnými Herálkami (891m). Po vaší pravé ruce se rozevírá údolí Mikulůvky a lučinaté svahy Krbácka. Zcela vpravo lze tušit Prženské Paseky. Tím směrem toho o moc víc už vidět není, snad jen horní partie hřbetu Ratibořského grúně.

Vyjeté koleje v trávě vás vedou jakoby do sedla pod Dlouhou hůrou a už z dálky lze na hůře pod lesem spatřit nízkou rozhlednu Oznička. Při sestupu si však dejte pozor. Zhruba v půlce louky totiž turistická značka odbočí vlevo k prvnímu baráku na periferii Oznice a svažuje silnicí středně dolů k dřevěné zvonici. Jeden z jejích zvonů nese dataci 1737. Nachází se tady turistické odpočívadlo a info panel. Asfaltka se pak stáčí k centru obce, po chvilce potká boží muka sv. Kryštofa z roku 2017 a po další chvilce je dole u zastávky s rozcestníkem Oznice, BUS (380m). Příští úsek bude dlouhý 1km.

Oznice je poprvé zmiňována roku 1376 jako součást biskupského lenního statku Arnoltovice. Na konci 16.stol. ves zpustla a až roku 1663 se tu znovu usadilo 9 chalupníků, kteří utvořili paseky a založili pole. V dalších letech Oznice rostla rozdělováním pasekářských usedlostí a zakládáním nových. Ves patřila k nejchudším na Valašsku. Lidé si přivydělávali pletením metel a výrobou krpců (valašské obuvi), trakařů, saní, dřevěného nářadí aj. Na ves se přeneslo původní pojmenování jejích obyvatel „Oznici“, odvozené od osobního jména Ozna, jehož základem bylo sloveso „oznati se“ - „seznámit se“. Oznici byli významově „Oznovi lidé“. Po opětovném osídlení vesnice bylo toto označení oživeno v jednotném čísle. Používalo se i jméno Nová dědina, německy Neudorf. Našli byste tu tyto památky: dřevěnou zvonici se 2 zvony, kamenný kříž (1906) u obecního úřadu, pomník císaře Františka Josefa I., pomník padlých partyzánů u obecního úřadu, pomník T.G. Masaryka a památník T.G. Masaryka u Lipky.

Pozvolným klesáním podél hlavní silnice dojdete k první odbočce a ostře zahnete vlevo, odkud cesta již opět výrazně stoupá mezi domy k okrajové části U Niveckých. Ta se nachází v úbočí Píškové (578m), takže se dá ohlédnout a připomenout si zdolanou Čarabovskou (569m) s vysílačem. Nad osadou se rozdrolená asfaltka stáčí doprava a pořád ještě dost výrazným sklonem vystoupává kus lesa k Nad Oznicí, rozc. (489m). Tady se žlutá značka z Oznice (1km) na Jarcovskou gulu (4km) kříží se zelenou značkou zpod Píškové (0,5km) do Bystřičky (4km). Příští úsek má podle směrovky délku 1,5km. Jedná se o nezáživnou svážnici mezi mladým a starším lesem v úbočí Píškové, zvlhčenou prameništěm bezejmenného potoka. Pozvolné klesání střídá střední stoupání a asfaltové křížení stezek na Píšková, sedlo (528m). Opět se potkáte s červenou značkou do Poličné (3km) a Valašského Meziříčí (4,5km), kam míří i žlutá, leč větším obloukem. Do Poličné to žluté potrvá 6,5km a do Valmezu 8km. Krom turistického přístřešku narazíte pod Píškovou na výklenkovou kapli a pomník T.G. Masaryka, připomínající jeho pobyt ve Valašském Meziříčí a okolí. Pomník byl zhotoven v roce 1946, ale sem byl převezen až v roce 1950. Pro svou odlehlost nebyl nikdy během éry komunismu odstraněn.

Od této chvíle se zhoršuje kvalita turistického značení. Následující 2,5km na Jarcovskou gulu budou proto trošku složité. Úzká asfaltka překonává středním sklonem návrší s útržky výhledů na Veřovické vrchy, Petřkovickou horu a Valašské Meziříčí, načež se zvolna spouští k nenápadné zelené výklenkové kapli. Tam asfalt končí. Pěšina pak pokračuje na louku, mezi stromy a na další louku, aby se následně proklestila k zarůstajícímu výhledu na široké pásmo Vsetínských Beskyd. Z louky sejdete na asfalt a můžete si odpočinout na lavičce při dřevěné soše knížete Sáma. Jak napovídá přiložená pamětní deska i vytištěné texty na nástěnce, kníže Sámo sjednotil v 7.stol. slovanské kmeny k obraně proti Avarům a Frankům. Svými válečnickými a vůdcovskými dovednostmi si získal mezi Slovany vysoké postavení a pod jeho vedením vznikla tzv. Sámova říše, jež zaujímala dnešní Čechy, Moravu a část Německa osídlenou polabskými Srby. Historikové se domnívají, že Sámo jakožto kupec chránil hlavně své obchodní zájmy ohrožené válečným konfliktem. Někdy v letech 623-624 přišel se silně ozbrojeným doprovodem pomoci vzbouřeným jihomoravákům, kteří byli dlouhodobě sužováni loupeživými nájezdy asijských Avarů, podnikajících výpady z území dnešního Maďarska. V roce 631 porazil pak ještě Franky v bitvě u slovanského hradiště Wogastisburg (údajně snad dnešní vrch Rubín v Mostecké pánvi). Po Sámově smrti (někdy mezi lety 658-661) se říše rozpadla a slovanské kmeny se od sebe opět oddělily, neboť nebezpečí ze strany kořistnických sousedů pominulo. Mimochodem, podle franského kronikáře Fredegara měl Sámo 12 manželek, 22 synů a 15 dcer.

Z rozcestí „u Sáma“ se kdysi chodilo k rozhledně Jarcová, z níž byl hezký výhled na Valašské Meziříčí. 14m vysoká strmá rozhledna byla postavena v roce 2009, ale už v roce 2018 musela být kvůli špatnému technickému stavu zbořena. Výhledy na Veřovické vrchy, část Valmezu, Podlesí, Zašovou, Radhošť a dokonce i na málo zřetelný vrchol 37km vzdálené Lysé hory (1324m) se však dají užít i přímo z cesty.

Žlutá trasa obchází travnatou kótu (499m) po zpevněné cestě s nic moc výhledy na Vsetínsko. Bystré oko zahlédne Jablůnku, nad ní se tyčící dvojvrchol Křížový (670m) – Ratibořský grúň (678m) a ve stejném směru lze pomocí optiky zaznamenat i 19km vzdálenou rozhlednu na Vartovně (651m). Nato se cesta pouští do rychlého klesání mladým lesem, přes který se zatím ještě dá dohlédnout na protější travnatý plácek s vysílačem při vrcholu Poskla (535m) v hřebeni Medůvky, případně další části masivu Vrchhůry. Malá loučka kousek nad Jarcovskou gulou dá nakonec možnost výhledu i na Valašské Meziříčí. V jeho blízkém okolí jsou částečně vidět Podlesí, Krhová, Bynina a kopce od Petřkovické hory (608m) se Strážnicí (545m) přes Na Kamenném (502m) s vojenskými objekty po kompletní hřeben Veřovických vrchů s nejvyšším Velkým Javorníkem (918m).

Zhruba 80m klesá stezka lesem volně dolů ke skalnímu útvaru Jarcovská gula, což je izolovaná, 8m vysoká věž, jež ční nad okolní terén. Vertikálně je skála rozdělena do 5 vrstev různého složení. Nejspodnější část tvoří vrstva šedohnědého, rezavě navětralého pískovce. Na ní leží slepencová vrstva obsahující až 5cm hrubé valouny křemene a exotických hornin. Na ní pak leží 4,5m široká plocha drobnozrnného slepence, kterou poznáte podle charakteristických skalních lišť. Nejvyšší část skály tvoří dvě pískovcové vrstvy s drobnými útvary, které vznikly selektivním zvětráváním (voštiny, skalní dutiny), přičemž horní vrstva vytváří bochníkový útvar, na jehož vrcholu se nachází skalní mísa. Dne 19.5. 1999 byla na skále vyhlášena přírodní památka o výměře 0,1ha s ochranným pásmem 30m. Snadno dostupnou skálu však přesto poškozují bezohlední kolemjdoucí škrábáním nápisů či zapalováním ohňů, sprejeři ale i horolezci, kteří ji používají pro cvičné lezení. Okolí Jarcovské guly bývalo kdysi odlesněné a využívalo se jako obecní louka. Pod gulou býval kamenolom, z jehož pískovce zhotovovali zdejší lidé kamenické výrobky. Opodál se pak nacházela ještě jedna podobná skála, tu však nechal tehdejší majitel pozemku před víc než půl stoletím rozstřílet.

Podle pověsti sem Jarcovskou gulu upustil čert. To bylo tak... V dávných dobách žila kdesi na Valašsku krásná Rozina, kterou si čert vyhlédl za nevěstu. Matka však nechtěla Rozinu čertovi dát a uložila mu zdánlivě nesplnitelný úkol – obrátit řeku Senici hore proudem dřív, než ráno zakokrhá kohout. Čert skoupil všechny kohouty v okolí, zakroutil jim krkem a po setmění se dal do díla. Létal nad údolím s velkými balvany a skládal z nich v průsmyku nad Lidečkem hráz. Už byl téměř hotov, když tu matka Roziny zvedla necky, kde ukrývala svého kohouta, vyplašený kohout zakokrhal a čert, tam kde právě byl, upustil poslední kámen na zem a zmizel. A ten kámen, co mu spadl ze zad, je Jarcovská gula.

K rozcestníku Jarcov. gula, skal. útvar (415m) přichází z Brňova modrá značka dlouhá 2km. Žlutá s ní sdílí krátký úsek úzkého křivolakého chodníčku, jímž středním úhlem sestupuje nad Jarcovou, načež pokračuje 4km do Poličné. Trasa disponuje jen jedním výhledem do údolí mezi Brňovem a zatáčkou u Žabárny, jež je modelována zalesněným úbočím Prašivé (488m) na konci hřebene Medůvky. Vidět je podchod pod tratí, kudy modrá značka stoupá na Medůvku, též několik brňovských domů v protějším svahu a směrem na Vsetín vystrkuje svůj výrazný vrchol Křížový (670m).

Stezka sestoupí na úboční asfaltovou cestu a vyjde z lesa. Výhledy, které se otevřou, se teď budou hodně opakovat. Značka kříží horní konec Jarcové, takže tu stojí rodinné domy, přitom se díváte doprava přes údolí na kopec Brdo (543m), na silnici a železniční trať vedoucí z Valašského Meziříčí na Vsetín, na samotné Valašské Meziříčí a kopce za ním, tj. hřeben Veřovických vrchů, nízký placatý Na Kamenném (502m) a masiv Petřkovické hory (608m).

Obec Jarcová je v nejstarších latinských pramenech z roku 1392 nazývána Jarcowam Lhotam, a to v souvislosti s vrácením lenního panství Arnoltovice biskupovi Mikulášovi. Název byl pravděpodobně odvozen od osobního jména „Jarec“ a značil ves patřící Jarcovi. Založena byla nejspíš v období velké kolonizace. V dalších letech je označována jako Jarczowa Lhota (1396), de Jarczowa Lhota (1437), Jarczowa (1505, 1565, 1751), Jarcžowu (1535) nebo Jarczova Lhotka (1694). Současný název se objevuje poprvé až v roce 1872. Původní charakter obce byl zemědělský. Obyvatelé se věnovali ovocnářství (švestky, jablka, hrušky, třešně), protože sušené ovoce bylo dobrý obchodní artikl, vyráběli dřevěné nářadí (necky, vidle, hrábě, saně) a k tomu si přivydělávali prodejem dřeva či příležitostnou nádenickou prací ve Valašském Meziříčí a Krásně. K roku 1516 žilo v Jarcové 10 usedlých a fojt Martin. V roce 1629 tu bylo 20 sedláků, 19 zahradníků, 12 chalup a zmiňuje se lámání tesaného kamene nad Jarcovou. Podle vizitačního extraktu z roku 1667 bylo v Jarcové 5 selských gruntů, 6 zahradníků a 9 chalupníků. Od roku 1733 patřilo jarcovské fojtství rodu Konvičných a posledním fojtem byl v roce 1848 Jan Konvičný. K roku 1910 zaujímala hospodářská půda 493ha, lidé chovali 23 koní, 18 vepřů, 34 ovcí a 231 kusů skotu. V roce 1924 se uvádějí 3 hostince, mlýn, obchod se smíšeným zbožím, 2 kováři, řezník, 3 stolaři a 4 pokrývači. V roce 1950 tu bylo zřízeno kino. Nejvýznamnějšími památkami v obci jsou Jarcovská gula, pískovcový kříž (asi 1832), dřevěná zvonice z přelomu tisíciletí a památník obětem obou světových válek.

Středním klesáním dosáhnete jarcovské centrální ulice a táhlým středním stoupáním pokračujete rovně na Bražiska. Znova shlížíte na Valašské Meziříčí, nově na Poličnou pod kopcem Strážka (425m) a s tím se posouváte dál a dál od hor. V druhé části Bražisek počne konečně cesta klesat, obtočí se kolem výklenkové kapličky neznámého data, v navazujícím lesním úseku odbočíte z asfaltky vpravo na svážnici, středním tempem sklesáte nad úroveň řeky, vyberete rychlou serpentýnu, seběhnete na kameny dlážděný břeh Vsetínské Bečvy a úzkým prostorem v těsné blízkosti vody se posunete do otevřenější krajiny.

Zelená říční niva, rozkládající se jižně od Valašského Meziříčí, je neobydlená, avšak při samém úpatí Hostýnských vrchů již vidíte zástavbu obce Poličná. Mezi domy ve svahu stojí i kaple Panny Marie z roku 1895. Žlutě značená pěšina lemuje porost kolem řeky a po téměř 1km přichází do zahradní kolonie. U cesty tu narazíte na lavičku, info panel a ukazatel Poličná (285m). Opět se potkáte s červenou turistickou značkou z Lázů (11km), která se k vám teď na toho posledního 1,5km připojí.

Obec Poličná byla založena pravděpodobně kolem roku 1270 v souvislosti s kolonizací horního Pobečví, řízeného olomouckým biskupstvím. Nad soutokem Vsetínské a Rožnovské Bečvy byla zprvu zbudována pevnost Arnoltovice, kde se k roku 1307 uvádí biskupský maršálek Jiří z Arnoltovic. O 4 roky později je v listinách uváděn již jako Jiří z Poličné. První písemná zmínka o vsi Arnoltovice pochází z roku 1310. Jako Poličná vystupuje až kolem roku 1390. V roce 1392 si biskup Mikuláš z Riesenburka dělá z pevnosti Arnoltovice jednu ze svých hlavních rezidencí a má tu dokonce i soukromou kapli s vlastním kaplanem. Koncem 14.stol. zahrnovalo arnoltovické panství město Meziříčí, vsi Hrachovec, Křivé, Oznice, Arnoltovice (Poličná), Veselou, dnes zaniklé vsi Hodonavsko, Kateřinsko, Pešíkova Lhota, Polomsko, Střítež a polovinu Juřiny Lhoty (Juřinka). Posledním známým vlastníkem hradu Arnoltovice byl Zich Rynda z Nezdenich, jenž léno obdržel roku 1463 po Václavovi z Brňova. Naposledy je hrad písemně připomínán v roce 1466. Zaniknul zřejmě během česko-uherských válek a vesnice, které k němu náležely, se staly součástí biskupského lenního statku Meziříčí. Archeologové našli v místě tvrze kamenné základy hradního jádra, bohatou kolekci kovových předmětů (hroty střel, hřeby, sekyry, srpy, visací zámek, hřeblo), zlomky středověké keramiky a kovové pečetidlo. K roku 1516 stálo v Poličné 27 domů, fojtství a mlýn. Od 16.stol. patřila ves Žerotínům. Roku 1835 stálo v Poličné na 150 domů, v nichž žilo 900 obyvatel. Ti chovali 95 krav, 54 koní, 18 volů a asi 15 ovcí. Obyvatelé se živili především zemědělskou prací. V 19.stol. se tu rozvinula výroba dlaždic a kamenných brousků. V roce 1830 byla postavena první škola, ze které se později stala radnice. K roku 1924 měla Poličná vlastní elektrárnu, parní pilu, 2 kovářství, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 krejčí, 2 hostince a výrobnu cementu. V roce 1976 se Poličná připojila k Valašskému Meziříčí, avšak v důsledku referenda se k 1.1. 2013 opět odpojila.

Úzká asfaltka téměř rovinkou kopíruje říční tok, podchází železniční most a zanedlouho dorazí k hlavní silnici. Naposled se můžete ohlédnout k Píškové (578m), pak už ale přejdete hlavní cestu, most přes Vsetínskou Bečvu a zaplujete do parku Abácie. Ten se rozkládá na soutoku Vsetínské a Rožnovské Bečvy, vedou jím zpevněné chodníky i cyklostezka. Při východu pak narazíte na jeho dominantu – pískovcový obelisk z roku 1899, věnovaný památce vojáků z bitvy u Slavkova. V zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí byl totiž v prosinci 1805 zřízen vojenský lazaret, kde byli zranění a umírající vojáci z bitvy u Slavkova ošetřováni a do konce května 1806 v něm zemřelo dohromady 1216 rakouských a 12 ruských vojáků. Mimochodem, bitva se odehrála 2.12. 1805 v okolí Šlapanic u Brna, což je 95km daleko a francouzské vojsko Napoleona Bonaparte v něm drtivě zvítězilo nad početně větší rusko-rakouskou armádou. Prchající vojáci umírali v širokém koridoru od Brna až po Beskydy. Jejich hromadné hroby se nachází též v Holešově či u Příbora.

Trasa podejde další železniční most, na kruháči se dá doleva a přes zábradlí na mostě přes Rožnovskou Bečvu vzhlíží k historickému centru s kostelem Nanebevzetí Panny Marie z 2.pol. 17.stol. Půlkilometrový pochod po chodníku podél rušné silnice finišuje před nádražní budovou železniční stanice Valašské Meziříčí. Tam visí na lampě i poslední rozcestník Valašské Meziříčí, ŽST (294m). Žlutá turistická značka odtud pokračuje 1km na autobusák a 8,5km na Trojačku. Červená vede 10km k přehradě Bystřička.

První písemná zmínka o Valašském Meziříčí pochází z roku 1297. Městem se stalo v roce 1377. Původně se nazývalo jen Meziříčí, později Meziříčí nad Bečvou nebo Meziříčí pod Rožnovem. Přívlastek „Valašské“ dostalo až v 18.stol. Přestože Meziříčí a Krásno měly po staletí společnou vrchnost, rozvíjely se samostatně každé na svém břehu řeky Bečvy a k jejich definitivnímu spojení v nynější Valašské Meziříčí došlo až 1.1. 1924. V obou obcích kvetl obchod i řemesla, ale ničily je války, morové epidemie a požáry. Nejvíc jim dali zabrat během třicetileté války Švédové, kteří je v roce 1640 a 1647 vyplenili a v roce 1648 kvůli nim skoro celá obě města lehla popelem. Významným šlechtickým rodem v držení obou měst byli Žerotínové, kteří si zde zbudovali renesanční zámek, jenž je v současné době jednou z nejrozsáhlejších kulturních památek v okrese. V 2.pol. 16.stol. obehnali Žerotínové jádro města kamennými hradbami, jež vydržely až do jejich zbourání v polovině 19.stol. Meziříčské náměstí s přilehlými ulicemi je tak dnes už jen torzem někdejšího středověkého města. Zatímco ve 2.pol. 19.stol. vznikaly v Krásně průmyslové podniky, sklárny, továrny na hospodářské stroje, výrobu kůží, textilu, keramiky, klobouků atd., v Meziříčí byly zřizovány střední a průmyslové školy. V roce 1863 přišel do Meziříčí dr. Alois Mikyška, aby zde otevřel advokátní kancelář. Byl to první advokát, který ve městě působil, mezi lety 1890-1903 byl i jeho starostou a nad náměstím si postavil výstavní dům. Velice aktivně se zúčastňoval společenského života, ovlivnil vznik několika městských spolků a zařízení (gymnázium 1871, odborná škoda pro zpracování dřeva 1874, Sokol, hasičský sbor apod.), podporoval též vznik parků Abácie a Botanika. Jako sídlo prvních českých středních škol na severovýchodní Moravě, muzeí a řady spolků bylo Valašské Meziříčí snad i díky dr. Mikyškovi nazýváno Valašskými Athénami. Od konce 19.stol. navštěvoval město za svých letních rodinných pobytů v Podlesí Tomáš Garygue Masaryk, který se později stal poslancem za Valašsko ve Vídeňské říšské radě. V roce 1908 založil Rudolf Schlattauer v Meziříčí první gobelínovou školu na českém území. Dnes se jmenuje Moravská gobelínová manufaktura. Velký význam hospodářský, kulturní a společenský měly pro život města a celého Valašska také tiskárny. Po roce 1945 se Valašské Meziříčí stalo jedním z center chemického a sklářského průmyslu. Ve městě se nachází řada kulturně-historických památek, např. zámek Žerotínů (pol. 16.stol.), zámek Kinských (1854), historické náměstí, bývalá krásenská radnice, kostel Nanebevzetí Panny Marie (2.pol. 17.stol.), polodřevěný kostel Sv. Trojice (16.stol.), polodřevěný kostel sv. Jakuba Většího (16.stol.) aj.