Pindula, sedlo, BUS (552m) – Černá hora, rozc. (885m) – Radhošť, kaple (1129m) – Radhošť, hřeben, rozc. (1080m) – Radegast, socha (1105m) – Pustevny, chaty (1010m) – Ráztoka, lanovka (610m) – Ráztoka, tur.ch., BUS (585m)

Přestože je hora Radhošť svou výškou v Beskydech až šestá nejvyšší, stala se ze všech vrcholů nejproslulejší díky umělecko-historickým stavbám a dílům, které se na 4km dlouhém hřebeni nacházejí. Modře značená trasa je dlouhá celkem 12km, začátek a konec má poněkud ostřejší sklon vhodný pouze pro pěší, většina trasy je však dobře sjízdná pro horské cyklisty či běžkaře a i pro milovníky sjezdového lyžování má Radhošť několik prostor po celé délce hřebene. Výhledy se otevírají na všechny strany, restauračních zařízení je zde dostatek, na Pustevnách se často konávají různé akce a dostupnost k oběma koncům trasy je více než dobrá.

* * *

Pindula je horské sedlo se stejnojmennou osadou ležící mezi masivem Veřovických vrchů a Radhoštěm. Kromě toho, že zde vede hlavní silniční tah z Rožnova p.R. do Frenštátu p.R. a dělí se tu okresy i kraje, má na Pindule své místo především restaurace Zbojnická koliba, nachází se zde velké odstavné parkoviště, dřevěná zvonička bez zvonu a pár metrů stranou cesty kamenný kříž z roku 1751. Ten je druhou nejstarší památkou Trojanovic – byl osazen 3 roky po jejich oficiálním založení na samé hranici katastru a podle kroniky byl financován ze zbojnických peněz. Z Pinduly se otevírá výhled na vysílač na vrcholu Radhoště (1129m), na jeho předvrchol Kaní (678m), na kus Nořičí hory (1047m), vrchlík Kněhyně (1257m), Smrku (1276m), vrcholové partie Lysé hory (1323m) s Malchorem (1219m) či na Ondřejník (964m). V břehu nad krajem parkoviště najdete rozcestník Pindula, sedlo, BUS (552m). Modré hroty ukazatele s přídavným popiskem „E3“ se rozpažují 4km na Malý Javorník a 2,5km na Černou horu. Pro vás ovšem platí druhá varianta, pročež vylezete kolem rozcestníku na louku a zamíříte si to pěšinou šikmo vzhůru. Pod okrajem lesa se pak můžete otočit a shlédnout celou Pindulu, od Myší hory (728m) nalevo přes plné tvary Kyčery (875m) uprostřed až po malé vyboulené Horečky (565m) napravo, dále kus Frenštátské brázdy, velkou část Palkovických hůrek (660m) opticky propojených s Kozlovickými hůrkami (612m) a Suché úbočí (864m) v masivu Ondřejníka.

Hned za prvními stromy začíná velmi ostré stoupání do vršku Kaní (677m). Prašná stezka plná kamení prochází zarůstající mýtinou, odkud se dá znova pohlédnout na Pindulu i Kyčeru a už kousek pod vrcholem začíná být vidět také masivní oblouk Velké Polany (981m). Opačná strana Kaního je zatím zalesněná. Vyjetá svážnice klesá svižným středním tempem do sedla pod Velkou Polanou, jež plní funkci skladu dřeva a vybíhá odtud pětice lesních cest. Po té vlevo byste sešli opět na Pindulu, ta ostře vpravo po delší chvíli přichází na Horní Paseky a ta přímo rovně do lesa proti svahu je zkratka na vrchol Velké Polany. Modře značená stezka směřuje doprava, má zpevněný povrch, mírný sklon a kdybyste po této cestě šlapali dostatečně dlouho, oklikou obtočíte Černou horu (891m) a na Velkou Polanu se nakonec dostanete taky. Značka ovšem po pár stech metrech zpevněný povrch opouští, aby se vydala nalevo šikmo do svahu, vyšlapanou lesní pěšinou ke svážnici s vymletou strouhou uprostřed.

Střední stoupání lesem je prvních asi 200m přímé, načež se cesta počíná stáčet do velkých serpentin a místy přiostřuje svůj úhel. Z prvního oblouku se mezi stromy otevírá nevýznamný výhled na protější hřbet Myší hory a Kyčery i na vzálený Kelčský Javorník (865m), nejvyšší bod Hostýnských vrchů. Následuje přímých asi 200m, serpentina doprava a cca 580m fádního výstupu vysokým listnatým lesem až k ukazateli Černá hora, rozc. (885m). Tady se modrá značka střetává se 6,5km dlouhou červenou značkou z Rožnova p.R., aby spolu nyní navigovaly pocestné posledního 2,5km k vrcholu Radhoště. U rozcestníku můžete navíc využít dřevěného posezení a občerstvit se z upraveného horského pramene Sladsko, tedy pokud zrovna teče.

Po cca 100 středně stoupavých metrech vás cesta zavede na hlavní radhošťský hřeben v oblasti mezi Černou horou a Velkou Polanou. Pod stromy tu dřepí kříž z roku 2013 s textem „za ochranu lesních dělníků“ a 2 lavičky. Zatočíte doleva na širokou stezku a budete pokračovat slabým stoupáním k přibližně 180m vzdálenému krytému odpočívadlu. Zde se vyplatí zastavit a pohlédnout přes zarůstající pastvinu na vrchol Radhoště (1129m) se všemi jeho notoricky známými symboly – kaplí sv. Cyrila a Metoděje, vysílačem a stoletým hotelem Radegast.

Zajímavostí louky u odpočívadla je, že se zde nacházela salaš, jež byla jednou z posledních aktivně provozovaných salaší na Rožnovsku. Bača Blinka tu pásl ovce až do roku 1956. Za počátek pastevní sezóny se považoval tradičně svátek sv. Jiří (24.4.), kdy začíná jarní vegetační období. Valašské přísloví praví: „Kdybys před Juřím trávu ze země kléščámi vytahovál, nevytáhneš, kdybys ju po Juřím kyjaňú do země zatlúkál, nezatlučeš.“ Do Jiřího se mohly ovce bez omezení pást na lukách i osení kolem usedlostí bez ohledu na vlastnictví pozemku, poté se však již začaly připravovat na výhon (tzv. redyk). Do konce l8.stol. se nájemci pastvin (tzv. vrchaři), majitelé ovcí (tzv. míšaníci) a pastevci scházeli na jarní „valašské hromadě“, kde se ovce pod dohledem valašského vojvody rovnoměrně rozdělily na salaše a byli vybráni zkušení bačové, kteří se zavázali odvést hospodářům určenou dávku kvalitního sýra. Před výhonem ovcí si bača nachystal salašnické nářadí, najal pasáky, vyrazil na prohlídku koliby a košárů (ohrad), provedl potřebné opravy a nachystal zásobu dřeva na první dny svého pobytu v horách. Později od poloviny l9.stol. se nájemci pastvin stávali sami bačové, kteří pak hospodařili ve vlastní režii a museli si kromě výše uvedeného zajišťovat i rentabilní počet ovcí. První jarní cesta bači Blinky ze salaše na Černé hoře vedla na Frenštátsko. Navštívil míšaníky, kteří mu své ovce svěřili již v minulém roce a kontaktoval i další zájemce. V rozmluvě, jež se řídila pravidly lidové etikety, se až po chvíli přešlo na téma ovce. Bača oznámil, kolik sýra bude v daném roce odvádět za jednu ovci a hospodář vyslovil souhlas s umístěním svých ovcí na černohorské salaši. Domluva se utvrdila stiskem ruky a kalíškem kořalky. Takto bača obešel někdy i 15 vesnic. Z Dolní Bečvy, kde bydlel, přešel přes hory do Trojanovic, pokračoval přes Kunčice, Kozlovice a Bordovice do Štramberka, přes Myslík do Palkovic a odtud zpět na Dolní Bečvu. Ke své cestě, při níž ušel nejméně 50km, si obvykle vybral velikonoční pondělí a druhý den navečer se vracel domů. Podobně obešel i míšaníky na Rožnovsku. Termín výhonu závisel především na dostatku a kvalitě travního porostu. Mezi pastvinami v údolí a vegetací na horských javořinách býval rozdíl až dvou týdnů. Záleželo i na počasí. Nejčastěji se redyk uskutečňoval mezi 5.5. – 20.5. Už v předvečer výhonu vyrazili bača, pasák a hoňák (chlapec ve věku kolem 14 let) do vsí severně od Radhoště, aby časně zrána začali s přebíráním ovcí v té nejvzdálenější obci, tedy v Palkovicích. Každý hospodář jim odpočítal svoje ovce, bača si jejich počet zaznamenal a domluvili se na termínu, ve kterém si má přijít na salaš pro svou dávku sýra. Práce honců byla velmi náročná. Ovce tesknily za jehňaty a neustále se snažily odběhnout. Až po poledni došlo znavené stádo i jeho doprovod k bačovu obydlí na svahu Černé hory. Sem dorazili se svými malými stády i hospodáři z rožnovské strany. Ještě za První republiky se odtud přihánělo stádo namíchané z několika vsí, dokonce až z Hošťálkové, vzdálené od Radhoště 25km. S přibývajícím počtem motorových vozidel, před nimiž ovce utíkaly do polí, byl tento příhon stále obtížnější, až nakonec v 30.letech 20.stol. zanikl. Nastalo-li náhle nepříznivé počasí, nebo byla-li skupina už znavena, přenocovali u bači doma a na salaš vyšli až druhý den ráno. Pokud by jim hrozilo umrznutí, zůstali u bači raději déle. Pro baču to ovšem znamenalo značnou hospodářskou újmu, neboť ovce zkrmily mnoho sena, v tuto dobu zvlášť cenného. Nedostatek zeleného krmení se projevil i v poklesu jejich dojivosti. Podle vzpomínek starých bačů býval výhon na salaš slavnostní událostí. Před stádem kráčel valach, dokola obíhal pes a vzadu šli bača s několika míšaníky. Salašnické nářadí se obvykle naložilo na koně. Při výstupu se musela zachovávat četná pověrečná ustanovení, např. cestou se halasně troubilo na dlouhou salašnickou trúbu, střílelo se a pokřikovalo na ovce. Když by přes cestu před stádem náhodou přešla žena, pokračovalo se jinou trasou. Po příchodu na salaš se stádo hned vyhnalo na první pastvu. Tam muselo být pod neustálým dohledem pasáků a míšaníků, kteří své ovce doprovodili. Nejednou se totiž stalo, že ovce utekly zpět do svých domovů za jehňaty. Po poledni se za zvláštních obřadů a úkonů zahájila salašnická sezóna. Šlo jednak o obvyklé salašnické úkony (dojení a sýraření), jež však byly vykonávány s větší vážností a byly doprovázeny nejrůznějšími obyčeji, dále potřebné organizační úkony (počítání či značkování ovcí), pověrečné obyčeje, které měly zajistit zdar celé salašnické sezóny, a konečně i pohoštění všech přítomných. Značení ovcí probíhalo formou zářezů do horní části ucha, jindy se dírkou v uchu provlékla hedvábná nit nebo žlutý drátek. Když se ovce z první pastvy přihnaly na salaš, zavedli je pastevci na rovinku, do jejíhož středu zarazili mladou jedličku, smrček, buček či jalovec a celé stádo se kolem stromku 3x obehnalo ve směru pohybu slunce. Poté se prý vystrašené ovce uklidnily a přestaly tesknit za jehňaty. Stádo se ještě pokropilo svěcenou vodou, muži se pomodlili, bača pronesl krátkou modlitbu za zdraví stáda i pastevců, poté se stádo zahnalo do košáru, ovce se podojily a mléko odneslo do koliby k prvnímu zpracování. Než pastevci před večerem přihnali ovce z odpolední z pastvy, v plátěném šátku už visela hrouda sýra. Ta se podle starého obyčeje rozdělila mezi všechny přítomné osoby. Přitom se hojně popíjela pálenka, zpívalo se a žertovalo, vytrubovalo na trúbu a tancovalo.

Doširoka vyšlapaná hřebenovka se stává kamenitější a míří středním stoupáním nad horní okraj bývalé pastviny. Kolem rostou buky, jež dozajista ještě pamatují posledního baču, protože jeví známky okusu. Ovčí stáda totiž kromě trávy okusovala i mladé stroky a způsobila tak jejich dnešní bizarní rozvětvení, jizvy i vícečetné „keřovité“ kmenoví. Nevelká horní část pastviny umožňuje turistům průhled na krátký úsek radhošťského bočního hřebene zvaného Kamenné (745m), do údolí Rožnovské Bečvy se soustředěnou zástavbou na periferii obce Hutisko, jehož centrum jinak bohužel zakrývá vršek Poskla (576m), dále Vsetínské Beskydy v oblasti Kyvňaček (816m), Kotlové (869m) situované v hlavním hřebeni úplně nalevo, slavného Soláně s dalšími sjezdovkami až po dva výrazné kopce Leští (899m) a Tanečnice (912m) v hřebeni úplně napravo. Za pásmem Vsetínských Beskyd se táhne ještě kompaktní hřeben Javorníků od zcela jasně patrného ski areálu Kasárne se sjezdovkami ve tvaru písmene „U“, jenž je situován v jejich levé části u prudkého stoupání ze sedla Butorky (982m) na Veľký Javorník (1071m). Spatříte též vyostřený Malý Javorník (1019m) a vlnovku hlavního hřebene až kamsi po nenápadnou Kohútku (913m).

Turistická stezka pokračuje do velké pravotočivé zatáčky, aby za okamžik dosáhla vrcholu Velké Polany (981m). Ten se nachází přímo na trase, je označen cedulí Národní přírodní rezervace Radhošť a dvěma kamennými hraničníky. Když si ten s namalovanou turistickou značkou prohlédnete, najdete na jeho stěnách monogramy obcí, pod něž katastrálně jednotlivé strany hory spadají: „RpR“ – Rožnov pod Radhoštěm, „DB“ – Dolní Bečva a „T“ – Trojanovice. Na čtvrté straně je napsáno „LP 1940“. Opomenout nelze ani hezký výhled z holiny pod vrcholem, jenž směřuje primárně na Veřovické vrchy, přesněji na jejich nejvyšší bod Velký Javorník (918m) osazený rozhlednou, na jeho silně olysalého souseda Malý Javorník (838m) a taky na Kyčeru (875m). V určitém úhlu lze spatřit i část jejich hlavního hřebene, tj. do strany odsazený trojúhelník Kamenárky (862m), rozložitou oblou Dlouhou (859m) a zcela vzadu situovaný „dračí“ ocásek ze špičaté Trojačky (709m) a Oprchlice (639m). Při úpatí Oprchlice se rozkládá město Valašské Meziříčí. Od Velkého Javorníku na druhou stranu lze vysledovat Bílou horu (557m), pod níž se v terénním zářezu shlukuje zástavba města Štramberk včetně slavné Trúby stojící na vršku (509m) nad náměstím.

Následujícího cca 0,5km půjdete téměř po rovince. Sotva překonáte krátký lesní koridor na Velké Polaně, ocitnete se na prostranství s velkým zastřešeným odpočívadlem a fotogenickým výhledem na vrchol Radhoště. Informační tabulka hlásá, že ticho a klid tohoto místa, jež bývalo jednou z ovčích pastvin, inspirovalo koncem 30.let 20.stol. rožnovské projektanty k vytvoření plánu na moderní komplex klimatických lázní podobný tomu v Rožnově p.R., k němuž by z Pinduly vedla sedačková lanovka. K realizaci však naštěstí nikdy nedošlo. Další zajímavostí lokality je přítomnost NPR Radhošť. Jako u jiných podobných rezervací v Beskydech, i tady jsou motivem ochrany lesní porosty. NPR se táhne po prudkých severních svazích Radhoště od Velké Polany po zelený turistický chodník při hřebeni, vyhlášena byla 1.1. 1955 a zaujímá plochu 144,93ha. Dříve na celém hřbetu Radhoště probíhala intenzivní pastva, jež měla vliv na stav okolních lesů. Kolem roku 1930 proběhlo umělé zalesnění hřebenových partií kosodřevinou. Před rozšířením rezervace v roce 1989 byly pod vrcholem provedeny ještě podsadby smrku pichlavého a borovice kleče. Souvislejší nahodilá těžba byla soustředěna na západním okraji po napadení kůrovcem v roce 1992. Péče o území nyní směřuje k postupnému odstranění nepůvodních dřevin, úpravě druhové skladby a doplnění chybějících dřevin přirozené druhové skladby. Dominantou bylinného patra nejvyšších poloh NPR je papratka horská, čípek objímavý, bika lesní, sedmikvítek evropský, kyseláč horský a druhy vysokobylinných niv, např. kamzičník rakouský, kýchavice bílá Lobelova či mléčivec alpský. Západokarpatský endemit, kyčelnice žláznatá, zde má nejvýše položenou lokalitu výskytu (1000 m.n.m.) v západní části Beskyd.

Rovinkou zdoláte horskou pastvinu a vstoupíte opět do lesa. Široká stezka stoupá jen mírně, rychle se však zvedne a vypne k závěrečnému výstupu na vrchol. Někde v těchto místech, po vaší pravé ruce asi 20m hluboko v lese, se ukrývá vstup do jedné z nejznámějších radhošťských jeskyní, jíž je puklinová jeskyně Velká Volářka. Nezabezpečená kolmá prohlubeň má válcovitý tvar, hluboká je zhruba 3m a dole je jen asi tři čtvrtě metru široká. Vespod, kam už není shora vidět, se rozdělují dvě chodby. Východní vede do jakési místnůstky s rovnými stěnami, kde končí, a západní chodba je už po několika metrech zavalená. Současná délka průlezných prostor činí 18m. V minulosti, než na ni zapůsobily přirozené sesuvné procesy, měla prý Volářka představovat spletitý podzemní systém. Dokonce se traduje, že byla propojena s jeskyní Cyrilka na Pustevnách, což nelze zcela vyloučit, neboť pod 4km dlouhým radhošťským hřebenem, zejména v lokalitě Záryje, byly objeveny další podzemní chodby. Podle lidových pověstí stávala v předkřesťanské době na Radhošti Slovany uctívaná zlatá socha Radegasta a když na Moravu zavítali věrozvěstové Cyril s Metodějem, přikázali tuto sochu zničit. Pohanští kněží ji však stihli ukrýt v podzemním chrámu. Podle jedné verze vyprávění byla Radegastova socha dutá a stála právě zde nad kolmou šachtou jeskyně a když si k ní lidé chodili s dary pro proroctví, tajně do ní z jeskyně vstupoval po žebříku kněz a mocným hlasem odpovídal na dotazy. Od tohoto volání ze sochy získala pak jeskyně své jméno. Údajně dobový text popisoval sochu Radegasta takto: „Hlava kudrnatá muže dospělého s velebnou a příjemnou tváří, korunou špičatou ozdobená, po jejichž stranách dva velké beraní rohy visely, mezi nimiž uši též beraní odtrčené se vynacházely. Bradu měl kučeravou a mezi rtami jakousi podobu květného zvonečku neb tulipánka. Prsa nahá ženská velmi odulá a břicho těhotnému podobné. Ostatní oudové, ruce totižto i nohy scházely, neb modla skončovala se dolu pod břichem v způsob egyptské Hermy. Modla ta byla z korintské mědi ulitá a tak náramě velká, že se v ní dost velký a tělnatý muž aneb pop pohodlně seděti a vše, co se před ním děje, viděti a slyšeti mohl, neb uši její byly tak mistrně zformované, že i slabě pronášená slova zřetelně od něj slyšena býti mohla. Prostředkem onoho tulipánka neb zvonečka kvítka, jenž se nacházel mezi rty, mohl sedící v něm pop nejen všechno viděti, nýbrž také ústní věštby vydávati, čímž pověreční pohané, neznaje popův svých kejklířských prostředků a šalby v slepotě svoji velmi upevněni byli.“ Obecně se ví, že podobných ďúr využívali staří Valaši jako sklepů k uskladnění potravin a tak není divu, že v roce 1750 stávala nad jámou koliba, z níž prý vedly žebříky do více chodeb a tří velkých sálů, jež byly vytesány ve skále jeden nad druhým. Jáma však byla kolem roku 1850 zasypána, protože do ní padaly ovce. Pozornost vzbudila opět až po objevení fantaskního náčrtu prof. Vratislava Monze, jenž roku 1755 zobrazil podzemí Volářky jako komplex kultivovaných místností. Originál náčrtu se nacházel v zemském muzeu v Brně, odkud však v průběhu 20.stol. zmizel a mnoho lidí se domnívá, že šlo o padělek, neboť prý prof. Monze na Radhošti vůbec nikdy nebyl. Rožnovští rodáci František Bayer, Josef Marák a František Drápal navštívili jeskyni v únoru 1903 a byli překvapeni, že v ní nebyl sníh, ačkoliv všude kolem bylo sněhu až po kolena. Z jámy vystupovala pára, což je u jeskyní běžný jev, kdy se uvnitř přes léto kumuluje teplý vzduch, který posléze v zimě uniká ven. Čím prostornější jeskyně, tím větší kruh bývá kolem vstupního otvoru odtátý.

Závěrečné stoupání kamenité lesní stezky rychle přiostřuje. Jen u paty sjezdovky se na chviličku zmírní, poté však nabere ještě drsnější úhel a pouští se zdolávat travnatý svah pod radhošťskou kaplí. Sjezdovka Pod Kaplí se nachází na severozápadní straně Radhoště, je 447m dlouhá a zbudována byla v roce 1969. Trénovala tu třeba úspěšná závodnice Lucie Hrstková Pešánová z Valašského Meziříčí, účastnice 3 olympijských her, několikanásobná vítězka MČR v obřím a superobřím slalomu. Poháněcí stanice vleku TLV 12 s teleskopickými unášeči výrobce Metasport Ostrava leží v nadmořské výšce 1118m, vratná stanice ve výšce 1020m a jeho přepravní výkon činí 450 os./hod.

Z vyšších poloh sjezdovky se otevírá výhled zpět na Velkou Polanu (981m), Černou horu (891m) a Rožnov p.R., markantní jsou též Veřovické vrchy, které sice vypadají jako těsně za sebou řazené samostatné vrcholy, ale to je jen optický klam. Odpředu postupně vidíte Kyčeru (875m) s Myší horou (728m), za nimi trojúhelnikovou Kamenárku (862m) s Úvěsem (713m), doprava odsazenou Dlouhou (859m), za ní Krátkou (767m), bezejmenný (766m) není vidět vůbec, zato za ním se vcelku směle profiluje Huštýn (747m), z něj stranou odbíhající Ostrý vrch (641m), hřebenová Trojačka (709m), a na konci to uzavírá Oprchlice (639m) s malinkým levostranným výběžkem Budička (508m). Při dobré viditelnosti spatříte jakoby za Dlouhou nižší podbeskydské kopce v okolí Strážnice (545m) či náhorní plošinu Oderských vrchů. Pokud byste popošli směrem k vleku, zhlédli byste i Malý Javorník (838m) a Velký Javorník (918m) s rozhlednou. Opačným směrem se nad údolí Rožnovské Bečvy zvedá Vrchhůra (692m) s Ostrým vrchem (672m), nevýrazný rozkydlý kopec Píšková (578m) s celým svým přidruženým hřebenem až někam po Bludný (659m) či snad ještě dál – znad vleku jsou Hostýnské vrchy vidět v celé své šířce a úplně vzadu za nimi se modrá neostrá linka dvou jejich nejvyšších vrcholků, Kelčského Javorníku (865m) a Čerňavy (844m). Od kaple se nakonec ještě nabízí pohled na hřeben sousedních Vsetínských Beskyd. V bezprostřední blízkosti Rožnova tu nabobtnává spojité dvojvrší Hradisko (522m) – Vápenka (523m), jež jsou zástavbou Kramolišova odděleny od Rysovy hory (554m). Překonejte očima údolí a uvidíte, jak na Vrchhůru navazuje lehce roztěkaný hřebínek Videčských pasek s nejvyšším bodem zvaným Na Spině (560m). Ten v doprovodu řádky samostatných vršků, z nichž nejvyšší je Polomec (608m), přirozeně přes Kykulu (679m) navazuje na hřebenovou osadu Hážovické díly a od Zvonového (744m) již souvisle zalesněným hřbetem postupuje k Tanečnici (912m). Prostor za popsanou částí Vsetínských Beskyd však rozhodně není prázdný. Vyplňuje jej druhá větev Vsetínských Beskyd sestávající z vedlejších hřebínků Klenova (666m) a Bůřova (660m), jež se spojují u Ptáčnice (830m), v jejímž zátylku vystrkuje „růžek“ Cáb (841m) a výše po hřebeni, oddělena od Ptáčnice sedlem, sedí výrazná Lušovka (875m).

Radhošť je nejvyšší metou modré i červené turistické značky. Vrcholový rozcestník Radhošť, kaple (1129m) praví, že jste právě zmákli 5km. Před sebou teď máte 1km na hřeben a celkem 7km do cíle. Dominantou travnatého prostranství je bezesporu kaple sv. Cyrila a Metoděje, jež příležitostně nabízí výstup do zvonice, odkud budete mít vskutku pěkný půlkruhový výhled do širokého okolí. Menší výhled budete mít jinak i zadarmo přímo od kříže. Mezi stromy tam zahlédnete nezaměnitelnou siluetu Lysé hory (1323m) s vysílačem, čelo Smrku (1276m), hlavu Kněhyně (1257m), k ní přimknuté krátké rameno Folvarku (1060m) prolnuté do mohutné Velké Stolové (1046m), ze které je žel vidět pouze její horní část, a to kvůli podélné rozsoše Zmrzlého vrchu (1043m) a Nořičí hory (1047m). Opodál pak stojí samostatný Ondřejník s předním vrcholem Skalka (964m). Popojdete-li kousek, posune se panorama i na severní svahy Nořičí hory, do podhůří Lysé hory, na dlouhou lysohorskou rozsochu s výraznými body Malchor (1219m), Kykulka (996m) a Kyčera (906m). Stejným směrem v dálce se táhne i dlouhý hřeben Prašivé od úvodní Malé Prašivé (707m) přes přímo navazující Prašivou (843m) s Čupelem (872m), za Kyčerou schovaný Kotař (861m), vpravo od něj vyčnívající Lipí (902m) až po Ropičku (918m), situovanou vzadu jakoby napůl cesty mezi Kykulkou a Malchorem.

Z historických zápisů a map víme, že nějaká kaple stála na Radhošti už ve 2.pol. 18.stol. Ví se, že byla dřevěná, ale neznáme její podobu ani dobu vzniku či zániku. K výstavbě poutní kaple došlo pravděpodobně už ve 30.letech 18.stol. Její existenci dokládá korespondence o povolení stavby jménem hraběnky Ludoviky Žerotínské. Stavbu nynější kaple sv. Cyrila a Metoděje navrhl roku 1881 člen frenštátské Občanské besedy Hynek Fiala. Nápad se ujal a začalo se s jeho zdlouhavou realizací. Náklady se tehdy odhadovaly na cca 10tis. zlatých. První veřejná sbírka vynesla 3,5tis. zl. Samotný papež Lev XIII. vysvětil pro budoucí kapli obraz Jana Sarkandera. V roce 1895 byl zakoupen další obraz, triptych Adolfa Liebschera Valašská Madona a s ním se uskutečnila cesta po Čechách a Moravě, jež vynesla 7,5tis. zl. 5.7. 1897 byl vysvěcen základní kámen. Pozemky k výstavbě darovali hrabě Rudolf Kinský a olomoucký biskup Theodor Kohn. Kaple tedy měla stát napůl na straně rožnovské a napůl na straně frenštátské. Kamenná stavba románsko-byzantského stylu byla provedena prostějovskou firmou podle plánů architekta Skibinského. Kaple je vyzdobena bílým mramorovým cyrilometodějským oltářem a v roce 1904 v ní byl postaven pravý boční oltář pro obraz Valašské Madony (originál byl později nahrazen kopií). V protilehlém oltáři je zavěšen obraz Piety. Kaple je ozdobena 8 bočními okny, jejichž mozaiky zobrazují jednak výjevy ze života Cyrila a Metoděje, jednak sv. Hedviku, sv. Ludmilu, sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava. Dalších 8 kulatých oken s mozaikami je pod kopulí, jedno za hlavním oltářem. Touhu po sjednocení křesťanů symbolizuje nápis uvnitř nad vchodem. Dokončenou kapli vysvětil dne 11.9. 1898 olomoucký arcibiskup Theodor Kohn za přítomnosti cca 30 tisích věřících z Čech, Moravy, Slezska a Uher. Bohužel, aby stavitelé ušetřili, použili na stavbu kaple kámen z okolí vrcholu. Ten však není kvalitní a snadno nasává vlhkost, proto při delších deštích vznikaly v kapli kaluže. V letech 1924-1926 se proto přistoupilo k rozsáhlé rekonstrukci. Celá kaple byla omítnuta a pro lepší odolnost obložena dřevěným šindelem. Současně byla přistavěna dřevěná zvonice v řecko-uniatském stylu. 5.7. 1927, u příležitosti 1100.výročí narození sv. Cyrila, byla kaple znovu vysvěcena. O rok později přišel kapli navštívit i T.G. Masaryk. V roce 1995 se podařilo kapli elektrifikovat. Další oprava přišla roku 2002, kdy bylo potřeba v podstatě znovu postavit celou zvonici. Finance i dřevo poskytly desítky dárců – obce i soukromé osoby.

Projdete kolem kaple a v jejím zátylku naleznete sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Toto sousoší, stejně jako socha Radegasta, je dílem frenštátského sochaře Albína Poláška. Slavnostní předání soch veřejnosti se uskutečnilo 5.7. 1931, v den svátku obou věrozvěstů v rámci Slovanské pouti. Duté sousoší, 2,6m vysoké a vážící 8t, je ulito z bronzu a zdvíhá se na žulovém podstavci vysokém 1,6m. Obráceno k východu pohlíží na Radegasta na protější vyvýšenině a vítá příchozí. Diváka uchvacuje klidem a mohutností, pominete-li legračně vyleštěné palce na nohou obou věrozvěstů, jejichž přetření prý přináší štěstí. Žilnaté ruce ukazují, že oba jsou muži práce. Malý Radegast u jejich nohou je pak obrazem poraženého pohanství. V rozevřené knize, kterou drží Cyril, čteme hlaholským písmem počátek evangelia sv. Jana: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“. Metoděj ukazuje na písmo a pozdvihuje mezi glorioly trojramenný byzantský kříž. Obě postavy, s obnaženými hlavami a v sandálech, jsou přesně rozlišeny a charakterizovány. Cyril nezapře filosofa, mírně a soustředěně hledí ve svém mnišském hábitu, jeho tvář činí mladší dojem než Metoděje, již holohlavého, jenž s vyšším stářím dožil se také větších strastí. Jeho rysy jsou dramaticky vzrušené a jeví stopy bolestí, jichž zůstal Cyril předčasnou svou smrtí (ve 42 letech) ušetřen. Také arcibiskupská hodnost Metodějova vyznačena jest bohatším rouchem. Přítomnost věrozvěstů na Radhošti je sice pouze mýtická, avšak značně zakořeněná. Na místě, kde nyní sousoší stojí, stával v minulosti kříž, od roku 1735 nejdříve dřevěný a od 26.7. 1805 vysoký kamenný. Ten ale nevydržel a byl jednou ze silných větrných bouří povalen. Z toho důvodu byl zmenšen jeho podstavec a kříž přemístěn ke vstupu do kaple. Mimochodem sádrový originál sousoší stojí ve vstupní části radnice ve Frenštátě p.R.

Velkoryse široká, do skalního podloží vyfrézovaná hřebenovka pokračuje k hotelu Radegast. Zatímco po levé ruce překáží výhledům hradba stromů, po pravé se dá postupně shlédnout kompletní panorama údolí Rožnovské Bečvy od jejího pramene pod Vysokou až po soutok se Vsetínskou Bečvou u Valašského Meziříčí. Údolí je bezprostředně lemováno pásmem Vsetínských Beskyd, za nimiž se řadí Javorníky. Panoramatická mapa chybí, nuž některé body se dají alokovat snadněji než jiné. Například pouze od hotelu Radegast lze spatřit v údolí pod ním obec Dolní Bečva. Průběžně nejlépe viditelná je však obec Hutisko-Solanec nalepená na úpatí Vsetínských Beskyd v místě, kde z hlavního hřebene vybíhá do údolí mocné rameno Kyvňaček (816m). V jejich stínu se přes hlavní hřeben šplhá silnice do Velkých Karlovic a v tom místě se zároveň nachází sedlo Čarták s napůl olysalým vrcholkem Soláň (861m). Jediným snadno identifikovatelným vrcholkem Vsetínských Beskyd je jejich nejvyšší bod Vysoká (1024m), jež připomíná rovnoramenný trojúhelník tyčící se vzadu v blízkosti slovenské státní hranice. Co se týče Javorníků, bezesporu nejjednodušeji identifikovatelné jsou Kasárne v úbočí Veľkého Javorníku (1071m). Za příhodného počasí lze ve směru chůze zahlédnout též ostře řezané pohoří slovenské Malé Fatry.

Horský hotel Radegast je celodřevěná budova postavená v letech 1933-1935, má 13 pokojů a stylovou jídelnu, to celé v typicky horské architektuře. U cesty před ním postává tabule Naučné stezky Radegast, jež začíná na Pustevnách a končí devátým zastavením před radhošťskou kaplí. Tato konkrétní pojednává o názvech hor. Píše se tu, že originální názvy vrchů jsou dílem dávných salašníků a podobné se nevyskytují jinde než v Karpatech, kde se v minulosti salašnicky hospodařilo. Nám je sem přinesli přistěhovalci z polské Haliče a z Uher, kteří se svými stády ovcí osídlovali Beskydy. Jméno horu v podstatě popisovalo (tvar, lesnatost, pastviny aj.). Například Grúň je táhlý horský hřbet, který odbočuje z hlavního hřebene; Kyčera je strmý kopec na vrcholu úplně nebo aspoň částečně zalesněný; Javořina je horská pastvina řídce porostlá lesem; Polana je horská pastvina uprostřed lesů; Sihla je mokřad či mokrá louka nevhodná pro pastvu atd. Když bylo blízko sebe víc vrcholů podobného tvaru, přidalo se ještě další jméno, aby se od sebe snadno rozeznaly. Název „Radhošť“ není ovšem odvozen od slovanského boha Radegasta (Radgosta), ani podle tvaru, ani zalesnění, nýbrž dle nových studií vznikl zřejmě ze slovanského mužského jména Radhost. V překladu by tedy Radhošť byl Radhostova hora.

Až po Radhošť, hřeben, rozc. (1080m) půjdete zvolna z kopce, s hlavou vytočenou vpravo na úchvatné panorama horských pásem překračujících státní hranici. Však je tu také info panel NS nadepsaný příhodně „Vidíte díky ovcím.“ Salašníci totiž dokázali využít i zemědělsky bezcenou půdu na hřebenech a svazích. Prostě vvymýtili lesy a pásli. Podobně jako Radhošť byly odlesněny téměř všechny hřebeny široko daleko. Chovaly se zde ovce plemene Valaška, které dobře snáší drsné podmínky v horách. Nejsou sice dobré na maso a nemají kvalitní vlnu, hlavním užitkem z jejich chovu jsou však sýr a další mléčné produkty.

Na hřebeni se modrá značka střetá se zelenou. Zatímco po modré je to 1,5km rovně k Radegastovi, zelená to lomí vpravo do Rožnova p.R. (12,5km) anebo vlevo do Ráztoky (4km). Páteřní hřebenová cesta je lemována tabulemi NS i četnými lavičkami. Třeba teď, když ze sedla s rozcestníkem budete zvolna stoupat na terénní oblinu (1099m), se zrovna s jedněmi potkáte. Při okraji NPR Radhošť si naposledy počtete něco o rezervaci, při pohledu nazpět možná naposledy zahlédnete 35km vzdálený Kelčský Javorník, zhoupnete se do malého dolíčku a po pár desítkách metrů mírného stoupání stanete před panelem NS č.5 s názvem Jeskyně bez krápníků. Popisuje společný znak beskydských jeskyní ve vztahu k jeskynnímu systému pod vašima nohama. Mimo to tu leží kámen s kovovou pamětní deskou. Na tomto místě, kterému se říká Záryje, byl totiž 28.4. 1868 vyzvednut základní kámen ke stavbě Národního divadla v Praze. Z 18 kamenů z Čech a Moravy byl do Prahy přivezen jako první a dne 5.5. 1868 byl slavnostně předán.

Záryje, to jsou však především jeskyně. V Beskydech bylo objeveno přes 200 jeskyní, z toho ty nejvýznačnější se vyskytují právě v radhošťském masivu. Existuje hromada pověstí o pokladech ukrytých v „ďúrách“, o jejich neskutečné délce i průchodnosti. Prý jimi šlo prolézt až k Jablunkovu, na Velehrad nebo na Slovensko. Asi nejznámější zkazky hovoří o tom, že se z jeskyně Cyrilka na Pustevnách dalo projet na Radhošť v koňském povoze. Jenže pseudokras tvoří defakto přes sebe popadané obrovské balvany, kterými lze někdy projít, někdy se proplazit, mnohdy se člověk protlačuje úzkými hlubokými puklinami, avšak chodby pro jezdce tady určitě nejsou. Struktura jeskyní se navíc stále mění podle toho, jak pracují přírodní sesuvné procesy. O radhošťském podzemí existuje dokonce odborná literatura. Tou nejstarší je mapka jeskyní z roku 1755 a popis dobývání pokladu v Radhošti od Jana Šebesty z roku 1830. Jedním z hledačů bájných pokladů byl v roce 1888 též spisovatel Svatopluk Čech.

Záryje jsou stupňovitě klesající zalesněný svah s řadou výrazných terénních propadů a mísovitými prohlubněmi fungujícími jako pseudozávrty. Jedná se o výsledek intenzivního působení svahových a gravitačních procesů na tektonicky narušeném flyšovém souvrství. První doložené výzkumy v této oblasti prováděla speleologická skupina ORCUS v roce 1977 a v tomtéž roce byly otvírkovými pracemi objeveny jeskyně Biskupovka I, Raichova díra, V Kapradí a Šampiónka. Největší byla jeskyně Biskupovka I s celkovou průleznou délkou 42m a Raichova díra s délkou 41m. Pokrok v hledání nových jeskyní nastal v květnu 2002, kdy po vydatných deštích voda stékající do země odkryla další možnost výskytu podzemní prostory v Biskupovce I. Délka průlezných prostor se tak prodloužila na 46m s hloubkou 10m a došlo k jejímu přejmenování na jeskyni Radegast. Tím byl dán nový impuls k důkladnějšímu průzkumu lokality. O 2 roky později objevil Josef Wágner mělký propad. V létě na něm začali speleologové pracovat a po dvou akcích a prokopání o 3m níže se jim podařilo poprvé proniknout do nových prostor a tím objevit novou jeskyni, která dostala jméno Salajka. Nese jméno prvního člověka, jemuž se podařilo prostoupit a tím byl Josef Szalai. S úctou k tradicím byl název jen přizpůsoben krajové řeči. V průběhu roku 2005 probíhalo v jeskyni mapování a intenzivní prolongační práce, až zůstaly pouze neprůlezné pukliny a jedno místo, které je potřeba rozšířit pomocí vrtačky a sekáče. Nebo bouracím kladivem. Střílení v místním prostředí vůbec nepřichází v úvahu, už kvůli charakteru pseudokrasových rozsedlinových jeskyní. Současná délka průlezných prostor Salajky činí 130m, což ji řadí mezi nejdelší pseudokrasové jeskyně v ČR. Jeskyní dlouhých přes 100m je jen velmi málo. Ústí jeskyně bylo kvůli opakovanému zasypávání rozšířeno, vyzděno a zabezpečeno mříží. Pod vstupním otvorem se nachází první komora vysoká v nejvyšším místě 1,5m. Ve skutečnosti se jedná o puklinu zužující se ve směru 300° SZ do neprůlezna. Nejširší část na opačné straně je ukončená blokovou sutí. Je štěstím, že se nachází hned pod objevným ústím. Nebýt teto situace, sotva by se podařilo postoupit dále. Zhruba v půli dolů ukloněné komory zeje puklina směřující severním směrem a po překonání úžiny na jejím začátku byste se dostali do hlavních částí jeskyně. Hlavní části začínají vertikálou 12m hlubokou s průměrem 1-1,5m. Tato část se nazývá Studna a je volně lezitelná díky členitosti skalních bloků. Následují 3 výškové úrovně a hlavní tah pokračuje spletí místy vzájemně propojených chodeb. Pro jednodušší určení proto jeskyňáři prostor rozdělili na východní, západní a severní větev. Každá větev začíná v jiné výškové úrovni. První patro tvoří přístupová chodbička s úžinou, jež ústí do studny. Další patro se nachází o metr níže a tvoří jej prostora s orientací na východ. Po pár metrech končí v neprůlezné úžině, za kterou lze vidět další prostornější puklinu orientovanou opět k severu. Toto místo se ovšem podařilo na podzim 2008 rozšířit, prostoupit a tím i zvětšit celkovou délku průlezných prostor o dalších 38m. Tyto zatím poslední nové prostory zůstávají průlezné pouze pro chudé a menší postavy, a to díky dvěma velmi úzkým profilům chodby hned na začátku. Prostory jsou tvořené na 7x doprava zalomenými, na sebe napojenými chodbami o šířce 0,3–1m a výšce 1,5–5m. Hlavní prostory směřují nejprve na sever, potom se lomí na východ a nakonec se prudce zlomí k jihu. Celková tendence nových prostor má sestupný charakter a zádní partie jsou o 3m hlouběji než dosavadní nejnižší místo v jeskyni.

Skalní bloky v jeskyních se stále pomalu pohybují a jeskyně mění svůj tvar, z toho důvodu je vstup do těchto jeskyní životu nebezpečný. Navíc lidská přítomnost v jeskyni v nevhodnou dobu může způsobit smrt vzácných netopýrů, kteří zde přebývají. Místo do hledání jeskyně se proto raději pusťte po zpevněné hřebenovce na malé ploché návrší (1103m), kde po chvíli objeví horní stanice vleku. Svah sjezdovky je otevřen na frenštátskou stranu. Půlkruhové panorama nabízí pohled na Pustevny (1010m) i Stezku Valaška pod zalesněným vrcholkem Tanečnice (1084m), načež se hřeben ostře zlomí napravo do Čertova mlýna (1206m) schovaného za stromy a do mocné Kněhyně (1257m). Obraz doplňuje 16km vzdálená Lysá hora (1323m). Od Stezky Valaška nejblíže nalevo bobtná vrcholová partie Velké Stolové (1046m), následuje bližší rameno Zmrzlého vrchu (1043m) a Nořičí hory (1047m), a ještě před nimi kratší přehlížený Okrouhlý (991m). Bokem stojí samostatný masiv Ondřejníka (964m), nízké táhlé Palkovické hůrky (660m) s mírně odsazeným Kazničovem (601m) a prťavá Tichavská hůrka (542m), jež narušuje jinak rovinnatou Frenštátskou brázdu. Nakonec je po levé straně panoramatu situován soubor tří různě velkých kopečků sjednocených v masivu Červeného kamene (690m).

Nahoře u vleku najdete taky lavičku a 2 panoramatické mapy s popisky, neboť shlédnout lze částečně i stranu Vsetínských Beskyd a Javorníků. Následuje krátké střední poklesnutí do menšího dolíku a výšvih na kótu Radegast (1106m). Jde o místo s vysokou koncentrací turistů, protože každý se chce přece s Radegastem vyfotit. Informační panel naučné stezky předkládá nákresy, jak vlastně mohl Radegast prapůvodně vypadat. Otázkou však také je, jestli vůbec Slované nějakého boha Radegasta měli. Historické záznamy totiž hovoří o uctívání Radegasta výhradně mezi Slovany v okolí Baltského moře. Podle kronikáře Adama Brémského, píšícího v 11.stol., měl bůh Redigast v 9.stol. našeho letopočtu velký chrám v bájném městě Rethra. Radegastovi jako bohu řemesel a obchodu tam byl postaven chrám a zhotovena socha ze zlata na nachovém lůžku. Původ tohoto božstva spojil s gótským náčelníkem Radagaistem, jenž se spřátelenými slovanskými kmeny v období stěhování národů neúspěšně zaútočil na Řím. Po smrti jej Slované uctívali jako boha, jemuž přinášeli oběti za vítězství v boji. Radegastova socha byla prý zhotovena z lesklého zlata, ozdobena kovovou korunou na načechraných vlasech, na hrudi se mu vyjímala černá býčí hlava a v levici držel dvojsečnou sekyru. Pozdější autoři tvrdí, že šlo o omyl a že chrám patřil mnohem známějšímu bohu Svarožicovi. První české záznamy se objevují až v 18.stol. Podle všech byl Radegast uctíván pouze a jenom na Radhošti. Že by jen u Baltu a na Radhošti? Legendy práví, že socha mluvila a věštila budoucnost, že se tu prováděly magické obřady nebo o že se tady ještě v 19.stol. pohřbívali sebevrazi ze širokého okolí.

Pohanský bůh Radegast byl bohem slunce, války a vítězství, úrody, pohostinnosti, plodnosti, řemesel a obchodu. Naši předkové k němu měli úctu. Z daleka za ním přicházeli, aby přinesli dary – dobytek, část úrody, ulovenou zvěř. Koncem jara slavili staří Slované na Radhošti letní slunovrat. O nocích se rozzářily vatry, lidé tančili a zpívali. Pohanské zvyky přetrvaly i do dob křesťanských a nezabránila tomu ani pověst, že modlu Radegasta prý strhli Cyril s Metodějem, kteří na jeho místo postavili kříž. Popsat vzhled Radegasta není tak jednoduché. Každý z autorů, zkoumajících minulost Radhoště, si ve své mysli vytvořil vlastní podobu. Nejznámější Radegast se zrodil ve fantazii frenštátského rodáka, profesora Akademie krásného umění v Chicagu, akademického sochaře Albína Poláška. Ten již roku 1925 vytvořil dřevěný model. Konečná podoba sochy pak vznikla roku 1930 v Praze. Radegast byl odlit z umělého kamene se železnou vložkou a přísadou žulové drti, zevnitř zpevněného cementem. Byl dutý, vysoký 3,2m a stál na 1,5m vysokém podstavci. Veškeré náklady na výrobu financovali čeští rodáci žijící v Americe jako dar své vlasti. Radegast má býčí hlavu, roh hojnosti s kačenou v pravé ruce, v levé drží mohutnou sekyru, má masivní pás, suknici s ornamenty a valašské krpce. Na podstavec se socha stěhovala už 3x. Při první cestě v roce 1931 nákladní auto se sochou uvízlo ve strmé zatáčce na Pustevnách, odkud ho druhý den muselo vytahovat 6 párů koní. Navíc se toho dne strhnul silný déšť provázený bouřkou, při níž blesk zabil jednoho z vojáků, kteří u Radegasta drželi čestnou stráž. Roku 1980 byla socha demontována a rekonstruována olomouckým sochařem Karlem Hořínkem, ne však příliš uspokojivě. Na své původní místo byla vrácena 11.6. 1982. Kolos žel špatně odolával drsným klimatickým vlivům. Největší újmu utrpěl poté, co do něj při bouřce uhodil blesk. Krajský ústav památkové péče v Ostravě proto rozhodl, že vzácný originál nahradí dokonalou kopií. Pro tento záměr, jenž si vyžádal náklady ve výši 1mil.Kč, se podařilo získat jako sponzora Nošovický pivovar, který Radegasta používá ve svém logu. 22.5. 1996 byla socha tedy opět demontována a převezena do dílny v Leskovci u Vsetína, aby sloužila jako vzor. Kopii z pravé jihočeské žuly vytvořili akademický sochař Miroslav Machala a kameníci Jan Sobek a Miroslav Zubíček. Vytesání trvalo 2 roky. Žula, z níž 7t těžkou sochu vytesali, vydrží i v extrémních horských podmínkách bez vážnějšího poškození několik století. Slavnostní odhalení se konalo 4.7. 1998. Originál nyní stojí v prostorách frenštátské radnice.

Zprofanovaný plac u Radegastovy sochy je doplněn o bufet a posezení. Uvažuje se dokonce o budoucím vydláždění do podoby náměstí. Nuž rychle odtud pryč! Rozcestník Radegast, socha (1105m) ukazuje svým žlutým hrotem na Skalíkovu louku vzdálenou 1,5km, stejně jako modrý hrot velí 1,5km na Pustevny.

Mírňoučkým stoupáním překonáte plochý vrcholek Radegast (1106m) a na plácku s kamennými mužíky zahnete doleva k bývalé sjezdovce. Je z ní totiž hezký výhled. Přímo před vámi se do sebe zaklesávají Okrouhlý (991m) s Miaším (902m) a cikcak mezi nimi teče potok Lomná. Nalevo můžete vidět vrchol Radhoště (1129m) s kaplí a Velký Javorník (918m) s rozhlednou, napravo kousek sjezdovky na Pustevnách, Pustevny, Tanečnici (1084m), Nořičí horu (1047m) a samozřejmě taky ploché údolí v oblasti Trojanovic, ohraničené zezadu Palkovickými hůrkami (660m), Tichavskou hůrkou (542m) a Červeným kamenem (690m). U cesty poblíž kamenných mužíků stojí další panel naučné stezky. Tentokrát se dozvíte více o drsném počasí na horách a jeho vlivu na stromový porost. Podmínky na hřebeni nedovolují stromům vyrůst do takové výšky (cca 14m), jaká je k vidění třeba jen o 100m níž (cca 26m) anebo v úbočí (34m). Koruny nejsou pravidelné, snadno poznáte, odkud tady fouká vítr, neboť z toho směru mají stromy větve krátké nebo žádné, na opačné straně jsou zase větve dlouhé. Odborníci tomu říkají „vlajkové koruny“. Sníh se na Radhošti drží až 150 dní v roce, může stromy lámat, nicméně není pro ně tak nebezpečný jako námraza. Námraza nejčastěji vzniká za mlhy a větru, při teplotě mírně pod nulou. Vlhkost z mlhy nebo oblaků pak na chladných předmětech vytváří led. Ten narůstá proti směru pohybu vzduchu. Jen na jedné větvi tak může námraza vážit i stovky kilogramů. Beskydy patří k nejdeštivějším místům v ČR. Naprší a nasněží tu o 50% víc vody než v Rožnově p.R. A průměrná teplota na vrcholu Radhoště jsou 4°C.

Nějakých 330m od sochy Radegasta se v rovinatém úseku široké hřebenové cesty napojíte na asfalt. Ten vás po dalších 300m přivede do zákruty s lavičkou a předposledním panelem NS Radhošť, jenž vás poučí o začátcích turismu v Beskydech. Úplně prvním českým turistickým spolkem totiž byla Pohorská jednota Radhošť (PJR) založená ve Frenštátě p.R. roku 1884, tedy o 4 roky dříve, než mnohem známější Klub českých turistů (KČT). PJR se zaměřovala čistě na Beskydy a Valašsko, nikdy tak počtem svých příznivců nemohla KČT konkurovat. Ovšem byla to právě PJR, kdo jako první začal v Česku značkovat turistické trasy a bylo to právě okolí frenštátských Horeček a Radhoště, které bylo označkováno nejdřív. Jedním z důvodů, proč PJR vznikla, byla snaha omezit silný vliv rozpínavých německých turistů. Českým turistům se dařilo udržet si vliv v oblasti Smrku, Kněhyně a Radhoště, protože toto území patřilo olomouckému arcibiskupství, kdežto zbytek Beskyd od Lysé hory po Jablunkov patřil Habsburkům, kteří podporovali pouze německý spolek Beskidenverein. Když Beskidenverein projevil zájem o koupi turistické útulny na Radhošti (dnes v tom místě stojí vysílač), PJR jej předběhla. Musela se sice hodně zadlužit, ale útulna se do německých rukou nedostala. Po roce 1948 byl spolek přinucen svou činnost ukončit, obnoven byl až v roce 1990. Významnými členy PJR byli kupříkladu Leoš Janáček či Petr Bezruč.

Existují pouze dvě možnosti, jak sejít z vyvýšeniny na Stupních dolů na Pustevny: bezpečnější je vzít to oklikou po silnici, zajímavější je však sestoupit kolem Cyrilky. Stupně tvoří ostře svažité přírodní kamenné schodiště, dodatečně uměle upravené, které každou zimu zamrzá a výletníci bez nesmeků si tu často na ledě natlučou. Taky se zde nachází volně přístupná altánová rozhledna Cyrilka se 3 vykreslenými panoramatickými mapami. Výhled se kvůli odrůstajícím stromům zhoršuje, přesto pořád vidíte níže položené Pustevny, vrch Tanečnice nad nimi, Zmrzlý vrch, Čertův mlýn s Kněhyní, vrchlík Lysé hory i část Vsetínských Beskyd s Vysokou.

Rozhledna Cyrilka z roku 1893 byla vybudována nákladem 244 zl. Blízko Pusteven stávala ještě jedna podobná rozhledna – Metodějka na vrchu Okrouhlý, jejíž stavba započala v létě 1897 a financovala ji PJR. Metodějka však již neexistuje.

Poté, co sejdete Stupně, zamíří široká cesta rovnou ke stavbám na Pustevnách. Napravo se mezitím prostírá louka, vespod zakončená malým hájkem, v němž se skrývá zamřížovaný vstup do nejdelší radhošťské jeskyně a druhé nejdelší pseudokrasové jeskyně v ČR, do jeskyně Cyrilka. Vstup laické veřejnosti do velkých, oficiálně nezpřístupněných jeskyní je obecně zakázán jak z důvodu bezpečnosti, tak z důvodu ochrany přírody (odpadky, vandalismus, jeskynní klima, přezimující netopýři atd.). První průzkum jeskyně Cyrilka uskutečnil v roce 1895 Dr. František Přikryl poté, co nechal rozšířit její vchod. Zřejmě na základě lidových pověstí se domníval, že je Cyrilka spojena podzemními chodbami se 4km vzdálenou jeskyní Volářka, ale že na Záryjích tuto chodbu zasypalo kamení. Jeho popis zemských útrob je však plný fantazií. Za první přesnější plán Cyrilky se považuje až článek D. Tučníka z roku 1953. Jeskyni navštívil také známý krasový badatel Karel Absolón, který zde studoval jeskynní faunu. Nejširšími výzkumnými pracemi, sledováním mikroklimatických změn, dynamiky svahových procesů či chiropterologickým sledováním se roku 1969 začali zabývat členové České speleologické organizace ORCUS z Bohumína, kteří ve výzkumných pracích pokračují dodnes. Při prolongacích v koncových bodech systému se jim v roce 1976 podařilo proniknout do dosud neznámých partií nazvaných Nová část. Délka jeskyně byla tak prodloužena o 210m na celkovou délku 375m. Při novém mapování jeskyně za pomoci systému DISTO-X v květnu 2011 se podařilo objevit další rozsedlinové chodby i propojení mezi již známými větvemi Staré části. Celková délka Cyrilky tak dosáhla 511m s přeměřenou hloubkou 16m. Na podzim 2011 se vyklizením suti ze stropu podařilo navíc objevit Bobkovu spáru. Další úzkou puklinu objevili speleologové koncem roku 2012 a nazvali ji Kašingova chodba. Následovaly plazivky mezi zaklíněnými bloky a komínem ve stropě se podařilo prolézt do malého dómu. Další objevy z roku 2015 nakonec prodloužily délku jeskynních chodeb na 552m. Jak to tam dole tedy vypadá? Vstupní otvor do jeskyně má rozměry 0,5x0,6m, chodby mají převážně horizontální průběh a jsou vytvořeny ve dvou úrovních. Převažující směr chodeb je paralelní se směrem hřebene. Většina podzemních prostor jeskyně vznikla postupným rozšířením sítě tektonických puklin působením všech typů svahových procesů. Na mírně ukloněném svahu probíhají rozsedlinové chodby pouze několik metrů pod povrchem. Výška chodeb se pohybuje od pár desítek centimetrů až do 5m a šířka chodeb od neprůlezných spár až po prostory široké několik metrů, které vznikly převážně v místech křížících se puklin. Vstup do systému tvoří plazivka dlouhá 3m, která pokračuje kolmým stupněm 3m dolů, který ústí do dvou největších dutin jeskyně (6x3m a 4x4m). Zde začíná tzv. Stará část jeskyně, kterou tvoří poměrně lehce zdolatelný systém křížících se rozsedlinových chodeb s několika menšími průlezy. Asi 15m od vstupu na dně chodby je úzký průlez vedoucí do nevelkých spodních partií jeskyně. V dutině zvané Vstupní dóm se nachází průlez do Nových částí. Tvoří je velmi úzká, několikráte zalomená plazivka, jež přechází v kolmý stupeň hluboký 4m. Tato puklina byla vyklizena od suti a průlezně rozšířena v roce 1976. Po 9m vede průlez pod stropem do dalších, etážovitě uspořádaných chodeb zvaných Labyrint. Zde se nachází několik stalaktitových hůlek, dlouhých 10-12cm a o průměru 6-8mm. Tyto krápníky vznikly vysrážením uhličitanu vápenatého, vyluhovaného z vápnitých tmelů hrubozrnných pískovců a ze slabě vápnitých jílovcových složek. Zdolávání Nových částí je poměrně složité. Je tu pár úzkých průlezů a plazivek a většina prostor má blátivý charakter.

Jako první potkáte na Pustevnách pár novější srubů sloužících jako bufety, stanice Horské služby, nejvyšší bod příjezdové silnice (parkoviště se nachází o něco níž směrem na Prostřední Bečvu), historické útulny a novější objekty s turistickým zázemím. Jako první potkáte Šumnou, přímo za ní stojí Libušín s Pústevňou, vedle Pústevně se nachází Maměnka a vzadu za Maměnkou modernější hotel Tanečnica. O Pustevnách hovoří také poslední, resp. první panel NS Radegast i první panel navazující NS Čertův mlýn.

Název tohoto místa je dnes jedinou památkou na poustevníky, kteří Pustevny obývali. Poustevnictví bývalo v Čechách a na Moravě běžné až do roku 1782. Tehdy jej císař Josef II. zakázal. Přes zákaz tady poslední poustevník jménem Felix žil ještě další 2 roky. V jeho obydlí prý zůstal na zdi na skle malovaný obrázek Panny Marie, který byl později zavěšen na velký buk a lidé se k němu chodívali modlit. Ještě před 100 lety se turisté dívali na zbytky dvou kamenných pousteven a na alej starých stromů vysázených poustevníkem Felixem. O popularizaci Pusteven se však zasloužila především Pohorská jednota Radhošť. Budováním turistického zázemí zachránila před rozpínavostí německého spolku Beskidenverein nejkrásnější úsek Beskyd. Když hukvaldské panství neumožnilo odkup veřejného pozemku na Pustevnách, odkoupila PJR v roce 1886 soukromý pozemek od Apoleny Malinové z Prostřední Bečvy (musel však padnout úplatek v podobě piva, slivovice a viržinek). První z útulen s výčepem a společnou noclehárnou s 16 lůžky, Pústevňa (ta vedle Libušína), jejímž stavitelem byl Jan Parma a náklad na její zbudování činil 1826 zl., byla slavnostně otevřena 9.8. 1891. V roce 1893 je na Stupních postavena rozhledna Cyrilka a je započato se stavbou kamenné útulny se 14 lůžky v 7 pokojích, Šumné. Budovu navrhl Alfréd Parma, avšak místní stavitelé se stavby ubytovny na tak klimaticky exponovaném místě zalekli, proto musela PJR povolat italské dělníky v čele s Giovannim Bertinim, kteří už měli zkušenosti s budováním chat v Alpách. Celkový náklad na výstavbu činil 8178 zl. a slavnostní otevření za účasti kapely z Kozlovic proběhlo 5.8. 1894. Dostavbou Šumné ukončila PJR první dekádu své existence. Úspěch činnosti vede i přes nějaké dluhy jednotu ke zbudování rozhledny Metodějky v roce 1897 a začíná se stavět třetí útulna s 15 pokoji a společnou noclehárnou, Maměnka (ta s věžičkami), spolu s jídelnou pro 200 hostů, Libušín. Obě stavby provedl vsetínský stavitel Michal Urbánek podle návrhu u něj zaměstnaného slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Interiér jídelny byl vyzdoben malbami pražského malíře Karla Štapfera, některé z nich podle akvarelových studií Mikoláše Alše. Honorář malíře činil 4 zl. denně, nocleh a stravu měl zadarmo. Malby interiérů útulen dělali Jan Bartoš a František Buzek. Maměnka a Libušín byly částečně zpřístupněny již při svěcení radhošťské kaple dne 10.9. 1898, avšak slavnostně otevřeny byly až 6.8. 1899. Spolu s nimi i zvonice, kuželna, letní tělocvična a v roce 1898 na hostinec Krčma přestavěná první útulna daly Pustevnám jejich definitivní podobu. Zakoupením dalších pozemků v roce 1908 se dostává do majetku PJR celý horský hřeben od hotelu Tanečnice (1924-1926) až k rozhledně Cyrilka a asi 15ha na Radhošti. Za 2.sv. války byly na Pustevnách ubytováni vojáci. V té době Libušín a Maměnka zchátraly tak, že se po válce uvažovalo o jejich zbourání. Byly však zachovány i díky přímluvě jejich autora, architekta Jurkoviče. Dnes jsou tyto dvě stavby se starou útulnou a zvoničkou vyhlášeny za národní kulturní památku. Ke konci války, 27.4. 1945 se o Pustevny dokonce bojovalo. To když ubytované maďarské vojáky vyhnala slovenská partyzánská brigáda M.R. Štefánka. Druhý den se Maďaři pokusili dobít Pustevny zpět, ale nepovedlo se jim to a museli prchnout. Největší ránu dostaly Pustevny v noci z 2. na 3.3. 2014, kdy kvůli zanedbané opravě komína zachvátil Libušín a jeho přístavbu požár. Objekt musel být kompletně rozebrán a od roku 2017 se staví celý znova za použití maximálního počtu zachráněných původních prvků. Ke znovuotevření by mělo dojít před letní turistickou sezónou 2020. Spolu s obnovou budovy dojde i ke změnám v barevnosti, které jej vrátí do podoby z roku 1925, kdy byly dostavěny všechny jeho části.

1.8. 2017 byla v sousedství Libušína zprovozněna nová horní stanice lanovky. Budova z kamene, dřeva a skla podle projektu kopřivnického architekta Kamila Mrvy nahradila původní objekt z roku 1937, který musel být kvůli mnohým dodatečným přístavkům a špatnému technickému stavu v roce 2016 stržen. Výstup a nástup na lanovku vede nyní pouze skrz novou stanici, jejíž součástí je i vyhlídková restaurace.

V uličce mezi Šumnou a Libušínem stojí rozcestník Pustevny, chaty (1010m). Prosmýká se tudy červená značka na Martiňák (8,5km) a do sedla Kněhyně (3,5km), zelená značka do Kunčic p.O. (8km) a na Prostřední Bečvu (7,5km), ale taky vaše modrá z Pinduly (9km) do Ráztoky ke spodní stanici lanovky (2,5km). Hledání stezky do Ráztoky je trošku komplikované. Musíte se vrátit kousek dolů k Šumné a najít ušlapanou pěšinu přes malou sjezdovku šikmo dolů k lesu. Ostře klesající úsek trasy vedoucí lesem je protkán pavučinou chodníčků, ostrých serpentin a zkratek. Není vždy nutné následovat modré značky, hlavně koukejte pod nohy, abyste při sestupu nespadli, protože v ledu nebo po dešti může být zdejší rozvolněný terén velmi nepříjemný. V půli svahu vás pěšina přivede na vyježděnou úboční cestu. Kdybyste se po ní vydali asi 100m vpravo, došli byste ke spodní stanici vleku na malé sjezdovce. Kdybyste po ní ušli 360m, ocitli byste se přímo pod sedačkovou lanovkou. Značená turistická trasa ovšem nikam neuhýbá a silničku jenom překříží, aby mohla znova skočit do serpentin. Další klesání je naštěstí už bezpečnější. V závěru jen scupitáte na štěrkačku u prvního stavení a oddechnete si na odpočívadle pod ním.

Ono zapadlé stavení na samém konci Ráztoky je zapomenutá bývalá spodní stanice první lanovky. Nápad na zbudování lanovky na tehdy již hojně navštěvované Pustevny vznikl někdy po odstoupení pohraničí Německu (1938-1939), kdy jsme přišli téměř o všechny hory. Jediné pohoří s nadmořskou výškou nad 1000m, které zůstalo českému lidu, byly Beskydy. Chrudimská firma Františka Wiesnera (po znárodnění podnik Transporta) vypracovala několik projektů na kabinové lanovky z Malenovic na Lysou horu, z Ráztoky na Pustevny a z Pinduly na Radhošť. K realizaci však kvůli vypuknutí 2.sv. války (1.9. 1939) nedošlo. Wiesnerova strojírna se ovšem zabývala i technickým řešením absolutní novinky v oblasti dopravy – osobní sedačkovou lanovou dráhou (do té doby se stavěly jen kabinové či pozemní). Přestože válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický i průmyslový potenciál všech zúčastněných národů, dostal František Wiesner v prosinci 1939 zakázku od pražského Svazu lyžařů, aby na Pustevnách vybudoval první sedačkovou lanovku v Evropě. Stavba začala prakticky okamžitě. Proběhla v neuvěřitelně krátké době a za mimořádně nepříznivých klimatických podmínek, kdy teploty padaly až téměř k -30°C. Zakládání jednoduchého horního portálu bylo zahájeno 8.1. 1940 a už 3.3. 1940 se konala první zkušební jízda. Následujícího dne odstartoval pravidelný provoz. Za první měsíc bylo z Ráztoky na Pustevny přepraveno více než 3000 osob. Jednalo se o jednosedačkovou lanovku o délce 887m s převýšením 304m. Trasa byla vedena na 18 dřevěných podpěrách vysokých 4-4,5m, z toho 2 podpěry byly tlačné. Celkem 81 sedaček zajistilo kapacitu 216 osob/hod. a při rychlosti 1,2 m/s trvala jízda 12min. Dalších 7 nákladních vozů se využívalo k přepravě zavazadel. Současně s lanovkou vznikly na Pustevnách i sjezdovky. Během léta a podzimu 1940 byly za plného provozu provizorní dřevěné podpěry nahrazeny novými ocelovými z ohýbaných kolejnic a v letech 1941-1942 došlo u obou nástupních/výstupních vyvýšenin k přístavbě zastřešených stanic. V roce 1956 byla provedena kompletní rekonstrukce lanovky. Strojní a elektrotechnické zařízení bylo modernizováno a původní podpěry nahrazeny novými, příhradové konstrukce. Sedačky byly vyměněny za nové a jejich počet byl zvýšen na 89. Při dopravní rychlosti 1,78 m/s měla rekonstruovaná lanovka kapacitu 321 osob a jízdní doba klesla na 8,1min. Zvýšil se i počet podpěr na 21. Koncem 70.let bylo však rozhodnuto o výstavbě zcela nové lanovky, a to v nové, delší, výškově členitější trase. Stará lanovka posloužila ještě při výstavbě té nové a definitivně dojezdila v roce 1985. Bohužel, z původního zařízení této historicky mimořádně cenné lanovky se nepodařilo nic uchovat, opomenuty zůstaly stát jen její dvě koncové stanice.

Závěrečného 1,5km vede po asfaltu podél koryta říčky Lomné. Informační panel Lesů ČR praví, že Lomná má délku 9,3km, z toho 4,6km se nachází na území CHKO. Pramení pod Pustevnami v nadmořské výšce 950m a u Frenštátu p.R. se vlévá do Lubiny. V letech 1907-1927 proběhla úprava toku (podélné odláždění, příčné zděné kamenné stupně) a celá akce vyvrcholila přehrážkou s lapačem splavenin na Ráztoce.

Zprvu střední klesání se mění v mírné, monotónní, jež tečuje spodní stanici současné dvousedačkové lanovky výrobené Tatrapomou Kežmarok. Ta byla postavena v letech 1983-1986 a provoz na ní byl zahájen 1.1. 1987. Je 1637m dlouhá a cestou na Pustevny překonává 400 výškových metrů. 162 sedaček zajistí kapacitu 900 osob/hod. Při rychlosti 2,5 m/s trvá jízda 11min. Na trase je celkem 18 podpěr, z toho jsou 4 tlačné. Původně se počítalo s výstavbou mezistanice, proto je podpěra č.13 portálová. I tato lanovka ovšem stárne, už se na ni ani nevyrábí náhradní díly, pročež se v příštích letech chystá její kompletní upgrade na kabinový typ.

U vstupu k lanovce visí ukazatel Ráztoka, lanovka (610m). Jeho modrý hrot ukazuje, že za 0,5km dobydete cíle. Podél cesty tu jsou rozmístěny lavičky, mapy, ale též památník prof. Ing. Dr. Josefa Konšela (1875-1958), lesnického inženýra a ředitele statků arcibiskupství olomouckého, který v radhošťských lesích působil.

Projdete kolem odbočky k bývalému radhošťskému lomu, rovinkou dojdete na velké záchytné parkoviště, na jehož konci vás už čeká autobusová zastávka, a tady si před hotelem Ráztoka čtete rozcestník Ráztoka, tur.ch., BUS (585). Za sebou necháváte 3km vzdálené Pustevny, žlutou odbočku 3km do Bystrého, zelenou trasu na hřeben Radhoště o délce 4km nebo taky 5km dlouhá, červeně značkovaná stezka k vlaku do Frenštátu.