Mezivodí, BUS (602m) – Bedřichův splav (650m) – Třeštík, tur.ch., BUS (850m)

Zelená turistická značka z Mezivodí na Třeštík o délce 3,5km není nic moc, dokud nezjistíte, po čem se v jejím bezprostředním okolí máte dívat. Polovinu trasy půjdete po rovince krajnicí rušné silnice a druhou polovinu do kopce lesem bez výhledů. Navštívit můžete sirný pramen či Bedřichův klauz. Z cílového Třeštíku se pak naskýtají nádherné výhledy na Beskydy.

* * *

Mezivodí je přirozeným vstupním bodem do horních partií Zadních hor. Jde o jednu z 8 částí obce Bílá (spolu s Baraní, Konečnou, Hlavatou, Třeštíkem, Vjadačkou, Bílou a Bumbálkou). Mezivodí je malá rozptýlená horská osada, ležící v údolí mezi Bumbálkou a centrem Bílé. Vzniklo stejně jako ostatní části Bílé během pasekářské a valašské kolonizace. Pasekáři zakládali samoty a dvorce na horských loukách, jež vznikly klučením pralesa. Oblast byla součástí hukvaldského panství olomouckého biskupství, což ovlivnilo i vznik místních mysliven, hospodářství a lesního managementu. Dnes je Mezivodí klidná horská osada s rozptýlenými chalupami, rekreačními objekty, lyžařským areálem a přirozeným napojením na turistické trasy.

Rozcestník Mezivodí, BUS (602m) visí na sloupu elektrického vedení pár desítek metrů od hlavní silnice Bílá – Horní Bečva v odbočce k hotelu Ondrášův dvůr. Zelená turistická značka odtud vede po silnici na Lhotskou (4km) a do Podolánek (8km), žlutá na Bumbálku (3,5km) a vaše zelená míří po hlavní silnici 3,5km na Třeštík. Nejbližší úsek k Bedřichovu splavu měří 1,5km.

Chůze po úzké krajnici frekventované silnice není turisticky ideální. Jedná se o 1,7km dlouhý nekomfortní lesní úsek, kdy silnice vede neznatelným stoupáním proti proudu Bílé Ostravice, což je kamenitá horská bystřina, jež pramení v severovýchodním úbočí Vysoké ve výšce asi 710 m.n.m. Má délku 9,8km, povodí 42,5 km2, na Mezivodí se do ní vlévá potok Lučovec a za obcí Bílá se z ní soutokem s Černou Ostravicí stává řeka Ostravice – hlavní vodní zdroj pro přehradu Šance.

Cesta z Bílé přes Mezivodí až na hraniční přechod Bumbálka byla vybudována arcibiskupskou správou v letech 1835-1838. Podél ní později vedla ještě úzkorozchodná lesní dráha, z níž se dochovaly už jen terénní stopy (náspy, zářezy do svahu, propustky). Dráha měla navázat na klasickou železniční trať z Frýdlantu do Bílé, postavenou v letech 1906-1908, a jejím cílem bylo zefektivnění dopravy dřeva z výše položených partií Bílé do arcibiskupských železáren ve Frýdlantě n.O., neboť stávající způsoby přepravy byly drahé a nebezpečné. Šlo o standardní lesní úzkokolejku. Budovat se začala v roce 1910 a sloužila svému účelu ještě v roce 1947. Zahájení výstavby první etapy Bílá – Mezivodí řídil Richard Willert (1862-1910), knížecí arcibiskupský kontrolor v Ostravici. Kolaudovalo se však až po jeho smrti, ve dnech 8.-9.8. 1911. Trať byla dlouhá 5,255km a počítalo se s jejím prodloužením jednak do údolí Lučovce, jednak na Salajku, tedy do míst, kde se těžilo nejvíce dřeva. V roce 1914 bylo započato s přípravami na prodloužení trati k Bedřichovu klauzu, jenže k realizaci nedošlo v důsledku 1.sv. války. Stavba proběhla až v roce 1922 a v roce 1925 se vybudovala 0,7km dlouhá odbočka z nákladiště u Bedřichova klauzu do lesního oddělení Okrouhlice v revíru Salajka (kudy zelená značka zanedlouho kraťoučce vede). Stavba byla dokončena roku 1927 a vyžádala si náklad 28 310Kč. V roce 1932 byla vybudována 2,27km dlouhá odbočka z Mezivodí do údolí potoka Lučovce, přičemž na Mezivodí byla umístěna výhybna. Topič, pan Matýsek z Řík (osada Starých Hamer nedaleko Samčanky) vyrážel do práce už ve 2:30 v noci, aby stihnul přejít kopec Javořina a dostavit se do výtopny v centru Bílé. Výtopna stojí dodnes u bývalého dřevoskladu (velké parkoviště naproti hotelu Bauer) – je to ta hrázděná budova z neomítnutého zdiva, v hřebeni jejíž sedlové střechy byla zachována dýmnice, kudy se výtopna odvětrávala. Den na lesní železnici tedy začínal tím, že topič pořádně „natopil“ lokomotivu, aby měla dostatek páry. Obsluha se prováděla 2x denně. Ráno mašinka vyvezla 4-6 vagonků na jednotlivá nákladiště a lesní dělníci se postarali o jejich naložení. Svážely se hlavně kmeny. Poté se vláček vrátil do Bílé, kde byl náklad složen a souprava zajela opět do výtopny, načež okolo 13hod. vyrazila na svou druhou obsluhu. Návrat probíhal mezi 16-17hod. Někdy se sjíždělo s naloženými vagonky na sklad samospádem bez lokomotivy, kdy brzdař ovládal rychlost pomocí písku. Zaměstnanci lesní dráhy srostli s obyvateli osad natolik, že jim pomáhali vyvážet velké nákupy, děti se vozily na vytlačených odstavených vagonech a jednou za rok se vyzdobená vlaková souprava využila k přiblížení poutníků ke kapli sv. Cyrila a Metoděje na Hlavaté. Po vybudování silnice z Bílé na Horní Bečvu ve 30.letech 20.stol. se část přepravy dřeva přesunula na automobily a po opakovaném poškození úzkokolejky povodní se stal její provoz finančně nevýhodným. V posledním roce provozu (1947) fungovala už jen 7 měsíců a následujícího roku bylo rozhodnuto o jejím zrušení. Komponenty tratě byly použity na lesní železnici v Dětřichově a jedna lokomotiva skončila v Třineckých železárnách jako zdroj dílů.

1,1km od začátku trasy se vlevo na opačném břehu řeky objeví upravené prostranství s posezením u studánky sv. Antoníčka. Vladislav Krop v knize Pytláci v Zadních horách líčí pověst, že kdysi potkala nemilá břišní příhoda loveckého hosta ze Salajky, který se z pramene napil a uzdravil se. Když se o tom dozvěděl arcibiskup, nechal pramen upravit a postavit u něj dřevěnou kapličku sv. Antoníčka. Pověst o léčivé vodě může mít reálný základ, pramen je totiž sirovodíkový. Abyste se k němu mohli dostat, není třeba přelézat svodidla a brodit řeku. Stačí ujít dalších 140m po silnici a tam už je most s vyšlapanou pěšinou k prameni.

Přibližně 600m dál od pramene odbočí zelené turistické značení vlevo po zpevněné cestě k mostu přes řeku. Zde se za dob provozu lesní železnice nacházela nakládka a koleje směřovaly přes most rovně do lesů salajského revíru. Na stromě kousek od silnice visí ukazatel Bedřichův splav (650m). Ten ukazuje 2km zpátky na Mezivodí a 2km na Třeštík. Pokud byste se však rozhodli podívat ještě na jednu místní zajímavost, musíte pokračovat 0,5km bez značky po hlavní silnici. Hned u cesty se tam nachází nejen malebná dřevěná hájenka, ale také vodní nádrž jménem Bedřichův klauz.

Klauzy byly menší vodní nádrže či přepážky na horských potocích a říčkách hluboko v horách. Sloužily k regulaci vody při splavování dříví. První klauzy vznikaly v Německu, načež se začaly stavět i u nás. Například v Krkonoších pochází první klauzy z roku 1567. Beskydské klauzy jsou z 19.stol. Hráze klauzů se dělaly buď zděné, zemní, nebo ze dřeva a mívaly stavidla. Pokácené stromy se z kopců tahaly koňmo nebo v zimě na saních, přičemž obojí byla dosti nebezpečná práce. Dříví se nechávalo podél vodních toků a čekalo na jarní tání nebo vypouštění klauzů, neboť za běžného stavu vody nebylo možné dřevo plavit. Velký sklad dřeva se nacházel přímo v obci Bílá, odkud mohlo plout po řece Ostravici až k Frýdlantským železárnám, k železárnám v Bašce, železárnám v Lískovci či na biskupskou pilu do Ostravice, případně pak v dalších letech mohlo být naloženo na vlak a cestovat ještě dál. Nejpřístupnějším beskydským klauzem je právě Bedřichův klauz (řečený též Fridrichův), pojmenovaný podle majitele hukvaldského panství, olomouckého arcibiskupa Bedřicha knížete z Fürstenberku. Nádrž vznikla patrně na přelomu 50. a 60.let 19.stol. Splávka každopádně prokazatelně probíhala v rozmezí let 1860-1910 a definitivně ukončena byla v letech 1921-1922 po dokončení úzkorozchodné lesní železnice z Mezivodí ke klauzu. Původní hráz byla postavena z otesaných pískovcových kvádrů na líci opracovaných, uložených v řádcích a zajištěných kovanými železnými kleštinami (sponami). Výpusť byla zhotovena z velkých pískovcových bloků s vytesaným průtokovým otvorem obdélného průřezu. Za nízkého stavu odtékala voda spodní výpustí, při vyšším stavu se přelévala přes nízký kamenný práh a v případě potřeby zadržení většího množství vody byl přelivný otvor uzavřen trámy. Plavební délka od Bedřichova klauzu do Bílé činila podle záznamu z roku 1904 celkem 11,6km. Mladší údaj uvádí 5,9km, což souvisí s výstavbou prvního úseku již zmíněné lesní železnice. V roce 1935 činila délka splavného úseku 7,6km. V letech 1936 a 1940 byl klauz poškozen povodní, přesto byl pokaždé obnoven a udržován. Ještě v roce 1957 byl zcela funkční. Po povodni v roce 1958 byl však vyřazen z provozu a další povodně v letech 1972, 1996 a 1997 udělaly z Bedřichova klauzu protrženou ruinu. V letech 2003-2005 proto prošel náročnou rekonstrukcí do současného stavu. Poblíž hráze stojí roubená hájovna, jež byla patrně postavena zároveň s klauzem jako jeho obslužný objekt. Současná hráz Bedřichova klauzu je 41,5m dlouhá, v koruně 2m široká a 4,95m vysoká. Ovladatelný objem nádrže je 2400 m3, maximální objem je 4500 m3 a kapacita bezpečnostního přepadu činí při Q100 10 m3/s.

Zpevněná lesní svážnice se zelenou turistickou značkou zahne cca 60m za mostem vpravo a středním sklonem stoupá do úbočí bezejmenného vršíku (734m), který obkrouží až k brázdě bezejmenného potůčku a podél něj dále vystoupává pěšinkou až k prameništi ve výrazném zalesněnému svahu pod mezinárodní silnicí E442. Krátkým ostrým stoupákem dosáhnete silnice a úzkou krajnicí mírně stoupáte ještě asi 250m k místu, kde značka uhne doprava na vyšlapanou pěšinku a dalším stoupákem se škrábe na louku pod turistickou chatou Třeštík na stejnojmenné osadě. Ze sjezdovky na Třeštíku se otevírá nádherné panorama Moravskoslezských Beskyd s jejich nejvyššími vrcholy.

Třeštík byl původně valašskou osadou na hřebeni mezi Moravou a Uhrami. Právě zde vybudoval v 19.stol. Martin Třeštík zájezdní hostinec, jenž patří k nejstarším dochovaným hospodám na hřebeni Vsetínských Beskyd. Hostinec sloužil pocestným, formanům a výletníkům putujícím přes hřeben. Lokalitě se prý říkalo rovněž U Kuruca podle pověsti o setkání císaře Josefa II. s uherskými vzbouřenci. Průvodce z roku 1895 popisuje: „Hostinec ten lze čítati dle zdejších poměrů mezi velmi slušné a možno tam dostati vždy čerstvé máslo, vejce, brynzu, rožnovské pivo i doutníky. Majetník hospody Martin Třeštík, pravý to typ bodrého horala v lidovém kroji, přijme hosta velmi přátelsky a jadrnou a rázovitou řečí nadlouho každého upoutá“. Od roku 1921 provozovala podnik Anna Třeštíková. Hostinec v roce 1930 vyhořel (zdroje se neshodují zda kompletně nebo zčásti) a na jeho místě byl roku 1932 vystavěn nový objekt. Roku 1939 zval jeho majitel Jan Děcký především na výborný lyžařský terén, přičemž sám byl lyžařským nadšencem. Hostinec byl ideálním výchozím bodem pro výlety na horu Vysoká a do Velkých Karlovic. Ve 20.stol. se z osady Třeštík stala rekreační oblast. Vznikly běžkařské tratě, bylo zbudováno lyžařské středisko, z hostince se stala turistická chata a prodělala řadu stavebních úprav. Navíc tu stála budova celnice, jež dnes slouží také jako chata. Obě zařízení jsou využitelná pro školní výlety či firemní akce. Jako klasická chata pro kolemjdoucí turisty však již neslouží.

Aktuálnost k 05/2026          

Délka trasy: 3,8 km

Převýšení: 250 m