Teplice n.Beč., ŽST (248m) – Teplice n.B., jesk. (248m) – Zbrašov, BUS (325m) – Zbrašov (344m) – Nad Jezírky (400m) – Maleník (470m) – Nad Hubertem (445m) – U Huberta, les. chata (409m) – Pod Krásnicí (405m) – Pod Helfštýnem (322m) – Pod Helfštýnem, park. (334m) – Helfštýn, zříc. (375m) – Týn nad Bečvou, BUS (235m)
Červená turistická trasa z Teplic nad Bečvou přes Maleník do Týna nad Bečvou měří 13km a vede převážně po asfaltu. Proto je ideální zdolat ji na kole. Nejprve půjdete po rovině kolem Bečvy, po lázeňské kolonádě s minerálními prameny, poté vystoupáte kolem vstupu do Zbrašovských aragonitových jeskyní do Zbrašova a na téměř plochý zalesněný hřeben Maleníka. Tudy se asfaltka vleče až k hradu Helfštýn. Trasa je ideální pro ty, kdo chtějí spojit nenáročnou turistiku s návštěvou velice zajímavých míst.
* * *
Červená turistická značka napříč masivem Maleníka začíná v parku u řeky Bečvy, kousek od železniční zastávky Teplice nad Bečvou. Stačí přejít rušnou silnici a sestoupit schůdky do parku. První rozcestník Teplice n.Beč., ŽST (248m) je ověšen směrovkami jednak pro místní okruh do Hranic (3km), jednak klasickými turistickými směrovkami: zelenou do Drahotuší (9km) a Hranic (6km) či červenou do Hranic (4km) a Lipníka nad Bečvou (17km).
Stojí za to vydat se před zahájením trasy 1km po červené značce opačným směrem k Hranické propasti a následně se vrátit, neboť Hranická propast je světový unikát. Jedná se o nejhlubší zatopenou sladkovodní jeskyni na světě. Její suchá část má elipsovitý tvar o rozměrech 110x50m a je 69,5m hluboká. Stezka vás dovede k volně přístupné vyhlídkové plošině, odkud spatříte i Hranické jezírko na jejím dně. Propast vznikla zhroucením stropu jeskyně, vyleptané zespod agresivní minerální vodou, jež v Hranickém krasu vyvěrá hned na několika místech. Potápěči říkají, že nasycenou minerálkou je naplněna celá podvodní část a kvůli bublinkám oxidu uhličitého je náročné v ní plavat. V nižších patrech vertikální jeskyně jsou navíc popadané stromy a kamení. První zaznamenané pokusy o změření hloubky Hranického jezírka pocházejí z roku 1580. Teprve až od roku 1900 jsou však pokusy o změření vědecké. Největší hloubka dosažená v Hranické propasti potápěčem, je -225m a dosáhnul ji 1.10. 2012 polský speleopotápěč Krzysztof Starnawski. Jím ovládaný robot několikrát posunul rekord v celkové maximální dosažené hloubce. Ta od srpna 2022 činí -450m, nicméně stále nebylo dosaženo dna. Součet hloubky suché a zatopené části propasti je tím pádem -519,5m. Způsob vzniku propasti na vřídle minerální vody vysvětluje její extrémní hloubku, která může podle odhadů dosahovat 800-1200m pod zem, čemuž nasvědčují teplota i chemické složení vody. Pro více informací můžete zajít do Informačního centra Hranické propasti v budově nádraží, kde nabízí mimo jiné virtuální prohlídku propasti či film natočený potápěči.
Úvodní úsek červeno-zelené turistické značky o délce 1km prochází park v nivě řeky Bečvy, jež se při povodních v roce 1997 vylila až na úroveň silnice a poničila ji. Nábřežím vede cyklostezka, na ni značená trasa po chvíli naváže a pokračuje až k 74m dlouhé lázeňské lávce z roku 1967 – železobetonový klenutý most dle projektu Ing. A. Tomašíka. První lávka přes Bečvu přitom vznikla na přání lázeňských hostů až v roce 1802. Byla dřevěná a musela být neustále opravována, protože nevydržela nápor častých povodní či jarního tání ledů. Kvůli finanční náročnosti se však dřevěné lávky stavěly až do roku 1965, kdy tu poslední strhla povodeň.
Z nábřeží můžete během chůze pohlížet na druhý břeh řeky, kde se v rámci lázeňské kolonády nacházejí nejikoničtější lázeňské objekty – lázeňský dům Bečva, kaple sv. Peregrina (1775), nad níž vede klikatá stezka ke vstupu do Zbrašovských aragonitových jeskyní, východ z jeskyně a Kropáčův lázeňský pavilon (1925).
První zmínky o lázních Teplice (respektive lázni) pocházejí z roku 1520, kdy se zde léčil majitel hranického panství Vilém z Pernštejna sužovaný dnou. Bylo to období, kdy se lázeňství v českých zemích transformovalo z podoby rituálů a lidových pověr o zázračné vodě do sofistikovanějšího budování lázeňských areálů s lázeňskými domy a pitnou kůrou. Návštěvu lázní si však mohla dovolit jen šlechta, významní duchovní a měšťané. Města a církev ostatně často lázně samy zakládaly. Základy komerčního lázeňství na břehu řeky Bečvy položil zřejmě v roce 1553 další majitel panství Jan Kropáč z Nevědomí. Při pátrání po železné rudě narazil na minerální prameny, jež nechal svést do vydlážděné zastřešené jámy a v její blízkosti vybudoval hostinec. Od roku 1580 se jezdila do Teplic léčit širší klientela. Původní prameny dnes již neexistují, neboť v důsledku mělkého zachycení docházelo, zvláště při vyšším stavu hladiny řeky Bečvy, k mísení s obyčejnou vodou. Předpokládaný rozvoj lázní zastavila třicetiletá válka, která Hranicko na dlouhá léta zpustošila. V roce 1624 byly lázně opuštěny a na hranickou radnici byly přemístěny lázeňská pánev a kotel, v nichž se zřejmě ohřívala kyselka pro lázeňské koupele. Následně byly oba přístroje zadluženou obcí prodány. Po třicetileté válce se lázně podařilo znovu zprovoznit. Kníže František Josef z Dietrichsteina nechal v roce 1815 lázně znovu uvést do provozu, budovy byly opraveny a hosté znovu přijížděli. Dr. August Zink si v roce 1815 pochvaloval, že v Teplicích se používá starý způsob koupelí, kdy nemocný sedí přímo ve vřídle a voda není zbavována svého účinku nešetrným ohříváním. Po vzestupu v 1.třetině 19.stol. se opět dostavil úpadek a poté obnova lázní Gabrielou kněžnou z Hatzfeldu, rozenou z Dietrichsteina. Ta nechala roku 1865 starou lázeňskou budovu strhnout a na jejím místě vystavěla dvoupatrový lázeňský dům v italském slohu a hostinec ve švýcarském stylu. Období první republiky přineslo Teplicím nad Bečvou dobu nebývalého rozkvětu. V blízkosti lázní začala vyrůstat nová sanatoria – v roce 1922 byla vystavěna Ozdravovna pro muže a ženy (LD Moravan). Roku 1925 bylo panoráma lázní obohaceno o jednopatrový pavilón Slovenka (LD Mariupol). V roce 1929 pak byla postavena mohutná budova grandhotelu Klíč (LD Janáček). Po okupaci republiky na jaře 1939 byl zakázán přístup všem Židům a koncem roku 1940 byl uzavřen provoz lázní také pro české obyvatelstvo. Lázně byly zabrány německou vojenskou správou a vyhrazeny výlučně Němcům. Střídali se zde ranění vojáci s německou mládeží. V lednu 1945 se do lázní stěhuje polní lazaret. Ranění sem byli dováženi přímo z fronty ze vzdálenosti až 150 km, ze slovenských hor. Od roku 1957 se datuje nová epocha rozkvětu teplického lázeňství. Péče byla věnována vylepšení celkového prostředí lázeňského areálu a ke dvěma léčebným domům byly připojeny ubytovací budovy Praha a Sokolovo. Dnes vlastní areál firma Lázně Teplice nad Bečvou, a.s.
Základním léčebným prostředkem v Teplicích nad Bečvou jsou minerální prameny s vysokým obsahem oxidu uhličitého (2500-3200 mg/l), jež jsou nejlepší k léčení srdečně-cévních onemocnění. Kyselka se čerpá z hlubokých vrtů a je zdarma dostupná ve čtyřech pitných pavilonech. Mimo to se využívá také při koupelích. Plyn vstupuje přes kůži do těla, rozšiřuje cévy, snižuje tlak a pomáhá zlepšovat krevní oběh. Voda též obsahuje až 600 mg/l vápníku. Mineralizovaná uhličitá voda z Kropáčova a Jurikova pramene patří mezi nejkvalitnější svého druhu.
Přejdete lávku a vstoupíte na lázeňskou kolonádu. V dohledu přímo před vámi se nachází nejsnáze dostupný Gallašův pramen. Gallašův pavilon podle projektu Karla Kotase byl dokončen roku 1939. Pramen je jímán z hloubky 143m a je ze všech vrtů nejhlubší. Protože však leží mimo tektonický zlom, je jeho vydatnost nízká. Jen 1,5 litru za sekundu. Pojmenován byl podle hranického rodáka Dr. Josefa Heřmana Agapita Gallaše, lékaře, spisovatele, malíře a buditele. Gallaš ve svém domě zřídil nemocnici, vyučoval děti a shromažďoval knihy. Mimo jiné zpracoval i šestisvazkové dějiny města Hranice a sepsal seznam městských památek.
Turistická značka odbočí hned u mostu vlevo na kolonádu u lázeňského domu Bečva. V místě, kde dům stojí, byla v roce 1711 zbudována vůbec první zděná patrová lázeňská budova s dřevěnou galerií. V přízemí se nacházelo 12 vanových kabin, kuchyně a byt lázeňského správce. V 1.patře pak 6 vanových kabin a jídelna. Tato budova byla v roce 1813 stržena a nahrazena novou, jež byla v letech 1931-1949 rekonstruována, rozšiřována a zmodernizována dle návrhů architektů Karla Kotase a Oskara Oehlera. Funkcionalistický Lázeňský dům Bečva dominuje lázeňské kolonádě a je ze všech stran obklopen parkem. Za ním se nachází rozcestník Teplice n.B., jesk. (248m). Zelená značka pokračuje nábřežím 8km do Drahotuší, zatímco červená míří 1km do Zbrašova. Přímo na rozcestí se dále nachází informační panel o Hydrotermálním krasu a barokní kaple sv. Peregrina. Tu nechal v roce 1775 postavit svobodný zednář Karel Jan z Dietrichsteina, dědic hranického panství a pán na Mikulově, podle návrhu dvorního architekta Dietrichsteinů, Františka Antonína Grimma z Brna. Uvnitř se nachází oltářní obraz významného regionálního malíře Františka Antonína Sebastiniho.
Půjdete-li podél řeky mimo značku 70m dál, narazíte na neoklasicistní Kropáčův lázeňský pavilon z roku 1925. Kropáčův pramen je nejstarší a nejvydatnější zdroj v teplických lázních. Kyselka je zde jímána z hloubky 60,4m a má vydatnost 8 l/s. Její voda zásobuje balneoprovoz Lázeňského domu Radost. Pramen byl pojmenován na počest zakladatele lázní, feudálního pána Jana Kropáče z Nevědomí (Niewiadom, dnes část polského města Rybnik), jenž byl posledním mužským potomkem svého rodu.
Červená značka stoupá od kaple dlouhým točitým chodníkem vzhůru do svahu, jakoby ke vstupu do Zbrašovských aragonitových jeskyní, avšak ještě před schůdky na příjezdovku ke vstupnímu objektu zahne vlevo, takže vstup do jeskyní podchází. V tuto chvíli se již nacházíte na území Národní přírodní památky Zbrašovské aragonitové jeskyně. Krasové území je památkou národního významu a zahrnuje povrchové i podzemní jevy. Vyhlášeno bylo 28.3. 2003 na rozloze 7,7ha.
Jeho nejznámější částí jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně. Ty vznikly současným působením běžné povrchové vody a naleptáváním kyselkou zespod. Kyselka se ve spodních patrech jeskyně navíc trvale zdržuje v podobě jezírek. Vybubláváním oxidu uhličitého z nasycené vody se nad hladinou těchto jezírek přirozeně vytváří jedovaté plynové polštáře, což je absolutní jeskynní unikát a jedním z highlightů kmentované prohlídky je právě ukázka spuštění hořící lucerny na úroveň plynu, kde plamen zhasíná. Zbrašovské jeskyně jsou jedinými zpřístupněnými jeskyněmi hydrotermálního původu v České republice a jsou zároveň i nejteplejší. Celoroční stálá teplota činí 14,5°C při 95%-ní vlhkosti. Jeskyně je v maximu 55m hluboká a celková délka jejích chodeb činí 1435m. Návštěvní okruh je 375m dlouhý a je na něm 126 schodů. Prohlídka trvá zhruba hodinu. V jeskyni uvidíte stěny prvohorních vápenců, zkorodované agresivní, silně mineralizovanou vodou o teplotě cca 22°C. Výzdobu jeskyně pak tvoří dvě modifikace zkrystalizovaného uhličitanu vápenatého – kalcitu a aragonitu. Kalcit má na svědomí světově unikátní raftové stalagmity, jež vznikají slepováním a vrstvením plovoucích vysrážených destiček kalcitu pod vlivem neustále kapající minerální vody. Bývají duté a šupinovité. Kalcit dále tvoří různé prvky s tvrdou krustou, od pidi krápníčků po koblihovou výzdobu či nahnědlé povlaky stěn připomínající glazuru. Vzácnější aragonit vypadá jako bílé jehlicovité krystalky. Tvořit se začal až po ústupu zátopy jeskyně kyselkou, ve vlhkém prostředí s vysokou koncentrací teplého oxidu uhličitého nad hladinou pozůstalých jezer.
Objev Zbrašovských aragonitových jeskyní se udál v létě 1912, kdy dělníci v obecním kamenolomu Na Baránce odkryli ve skalní stěně svislou puklinu. V prosinci z ní za silných mrazů začal prudce vyrážet silný sloupec páry. Bratři Josef a Čeněk Chromí, kteří se již dříve zajímali o krasové jevy v okolí obce Zbrašov, puklinu rozšířili, postupně vyklidili suť a v lednu 1913 sestoupili 42m hlubokým komínem do prostory, později nazvané Jurikův dóm. Během tohoto prvního sestupu se jim údajně přetrhlo lano. Při dopadu na suťový svah se jim rozbily karbidové lampy a oba objevitelé museli čekat 8hod. v naprosté tmě na pomoc. V následujících letech probíhal průzkum a postupné objevování nových částí. Hned v roce 1914 byl proražen nový vchod do údolního svahu, opatřen dřevěnými schody a jednoduchým přístřeškem. Ten byl v roce 1920 přestavěn na zděnou místnost. Od počátku byli oba objevitelé spolu s řadou spolupracovníků vedeni snahou co nejrychleji a nejpohodlněji zpřístupnit podzemí veřejnosti. Pracovali po svém zaměstnání, po večerech, obětovali nejen mnoho úsilí, ale i vlastních finančních prostředků. Říkali si Sbor dobrovolných zbrašovských havířů a pokračovali ve svém záměru i přesto, že někteří museli narukovat na bojiště 1.sv. války. V závěrečné fázi zpřístupňovacích úprav vypomohli také vojáci z hranické posádky. Koncem roku 1925 založili jeskyňáři s dalšími institucemi oficiální Spolek pro udržování zbrašovských jeskyní v Hranicích, který v roce 1926 dovršil zpřístupnění jeskyní. Podzemní prostory byly upraveny pro veřejnost a elektricky osvětleny. Období první republiky bylo zlatou érou výzkumů a objevů, které ukončila smrt Josefa Chromého v roce 1943 a 2.sv. válka. V posledních válečných dnech při přechodu fronty posloužily jeskyně jako úkryt pro matky s dětmi ze Zbrašova. Po válce přešly jeskyně do správy státu a nastal rozvoj. V letech 1952-1956 byla postavena nová provozní budova, návštěvní trasa byla vybavena novou elektroinstalací a z Mramorové síně byl vyražen 40m východový tunel na lázeňskou kolonádu. Následovalo dlouhé období útlumu, kdy provozovatelské instituce zajišťovaly jen nejnutnější údržbu. Z iniciativy tehdejšího vedoucího byla v roce 1981 v jeskyních uspořádána první výstava výtvarného umění. V roce 1991 převzala jeskyně ústřední organizace státní ochrany přírody a jeskyním se konečně dostalo odpovídající pozornosti. Byla zrekonstruována elektroinstalace v jeskyních (1994), zprůchodněn Objevitelský komín jako záchranná cesta (1997) a v důsledku extrémní povodně na řece Bečvě z roku 1997 zavedeno odsávání oxidu uhličitého z celé návštěvní trasy (2000). O rok později vyrostla nástavba provozní budovy. V roce 2003 byla slavnostně vyhlášena Národní přírodní památka Zbrašovské aragonitové jeskyně a v roce 2005 dokončena celková rekonstrukce návštěvní trasy a jejího technického vybavení. V roce 2012 bylo úspěšně ukončeno vyklízení všech horninových zakládek z dob zpřístupňování. 100.výročí svého objevení oslavily jeskyně vydáním sborníku, zachycujícího všechny důležité mezníky v jejich historii a aktuální odborné poznatky o jejich vývoji.
Turistický chodník vede úbočím kopce ke dvěma zanedbaným vyhlídkám na řeku a vychází u lázeňského domu Moravan, postavenému v roce 1922. Nedaleko od něj se na hotelovém parkovišti nachází zamřížovaná skalní puklina, kudy bratři Josef a Čeněk Chromí podnikli objevitelskou cestu do jeskyní. V jeho blízkosti stojí ještě Jurikův lázeňský pavilon, pojmenovaný podle legendárního zakladatele města Hranice – poustevníka Jurika z 2.pol. 12.stol. Jurikův pramen vyvěrá z hloubky 101,8m, má vydatnost 10 l/s a je považován za nejkvalitnější z teplických pramenů. Za své navrtání vděčí paradoxně hrozbě stavby protipovodňové přehrady v kaňonu Bečvy, jež by celé lázně dole potenciálně zatopila. Pavilon navrhla v roce 1970 Irena Čehovská.
Od vchodu do lázeňského domu Moravan stoupá chodník středně vzhůru do samotné vesnice Teplice nad Bečvou. Ta je veřejnosti téměř neznámá. Možná proto, že se její nelázeňské části říká tradičně Zbrašov. Název obce Teplice znamená doslova „teplé prameny“ nebo „místo s teplou vodou“. Ve staročeštině označovalo sídlo vzniklé u vřídla teplé léčivé vody. Tento název se však pro obec používá až od roku 1959. Předchozí název vsi Zbrašov byl zřejmě odvozen od jména jejího zakladatele, blíže neznámého Braši či Zbraše. Vesničku prý založili uhlíři, kteří tu těžili dřevo a pálili z něj dřevěné uhlí. Motiv kácení stromů ostatně zachycuje obecní pečeť z roku 1766. Obyvatelé se živili také rybářstvím a zemědělstvím.
První písemná zmínka o Zbrašovu pochází z roku 1328, kdy je doloženo, že půlka vsi s rybolovem na řece Bečvě patřila klášteru Hradisko u Olomouce, jenž v Hranicích provozoval špitál k zaopatření nemajetných seniorů a nemocných. Druhá půlka patřila helfštýnskému panství, jehož majiteli byli tou dobou rod pánů z Kravař. Ke spojení došlo až v roce 1491 skoupením majetků a jejich sjednocením pod hrad Helfštýn, jemuž vládnul Vilém II. z Pernštejna. Četné nálezy artefaktů z doby kamenné i bronzové však svědčí o mnohem starším osídlení lokality. Dlouhá staletí se spodní část obce vyvíjela v úplně jiném rytmu než starý Zbrašov a sebrala si veškerý zájem panstva. Po smrti Jana Kropáče z Nevědomí vystřídalo panství několik majitelů. Po Janu Jetřichovi z Kunovic a Janu mladším ze Žerotína (oba byli postupně manželi nejmladší Janovy dcery Anny Kropáčky) koupil panství Karel Berger z Bergů, který je kolem roku 1612 prodal Václavu Molovi z Modřetic. Tomu byl majetek roku 1622 za účast na povstání proti králi zkonfiskován a král Ferdinand II. jej věnoval kardinálu Františkovi z Dietrichsteina. Dietrichsteinové drželi panství až do roku 1923. Do roku 1960 byly Teplice nad Bečvou místní částí Zbrašova, mezi lety 1960-1975 byl Zbrašov místní částí Teplic a mezi lety 1975-1990 byly Teplice i Zbrašov součástí města Hranice. Samostatné jsou opět od 1.1. 1991. Název Zbrašov zůstal pouze jako neoficiální místopisné pojmenování části původní obce.
Do Zbrašova vstoupíte u Kohoutova kříže. Ten nechali na podzim roku 1898 vztyčit manželé František a Veronika Kohoutovi poblíž místa, kde stával obecní dřevěný kříž, který již v půlce 18.stol. označoval východní začátek obce. Sochu vytvořil pravděpodobně hranický sochař František Dostal, který tento typ křížů s cibulovým nástavcem realizoval na Hranicku v mnoha variantách. V roce 2018 byla u kříže zhotovena nová kamenná opěrná zídka a kovové zábradlí.
Zvolna stoupající chodník podél silnice vás během chvilky zavede na náves s běžnou občanskou vybaveností. Kromě pomníku T.G. Masaryka se zde vyskytují i dvě nejvýznamnější historické památky. Tou největší je kaple Nejsvětější Trojice z roku 1875 se stejně starým oltářním obrazem, jež stojí na místě původní dřevěné kaple. Do generální opravy před 8 lety v ní dokonce visel zvon z roku 1733. Umělecky nejhodnotnější památkou je ovšem sousední, jedinečný rokokový mariánský sloup neboli boží muka z roku 1777, která zřejmě vytvořil hranický sochař František Gallaš. Přibližně 100 let stará porcelánová soška Panny Marie však není původní. Ta byla barokní a dřevěná. Dřevěnou kapli a mariánský sloup financoval zbrašovský sedlák Václav Malík. Mimochodem, ta boží muka stojí před starou školní budovou. Do roku 1818 se ve Zbrašově nevyučovalo, neboť byl přiškolen do Hranic. Poté se začalo vyučovat po různých staveních. Samostatná jednotřídka byla postavena roku 1852.
Z návsi chodník zvolna klesá k obecnímu kříži s výraznými pilovitými římsami z roku 1940. Ten stojí poblíž místa, kde nejpozději v polovině 19.stol. stával kříž označující západní okraj obce. Obecní zakázku realizoval hranický sochař František Hendrych, jehož otec Raimund vytvořil prakticky shodný kříž pro lokalitu Hráza v obci Slavíč v roce 1933. Všechny kamenné kříže na území obce byly v roce 2018 opraveny a pozlaceny.
Poblíž kříže visí ukazatel Zbrašov, BUS (325m). Od vlaku jste zatím ušli 2km. Červená značka nyní pokračuje krajnicí silnice na hřeben, přičemž nejbližší úsek k rozcestí Nad Jezírky měří 3km. V ohybu cesty se však nachází ještě jeden dílčí rozcestník Zbrašov (344m), odkud vybíhá žlutá turistická značka 3km do Hranic.
Z asfaltové cesty se s vystoupanými metry vylepšuje i výhled na okolní kopce. Vlevo se tyčí Kelčský Javorník (865m) s rozhlednou a vysílačem na vrcholu, na něj navazují zvlněné hřebeny Hostýnských vrchů a Vsetínských Beskyd bez tvarově výrazných vrcholů, no rozhodně jsou vidět vysoko položené Lázy. Jakmile dostoupáte k vodojemu, spatříte navíc nakumulované vyšší hory Radhošť (1129m), Kněhyni (1257m), vrchlík Smrku (1276m), Lysou horu (1323m) či Veřovické vrchy (918m).
Kousek nad vodojemem odbočí značka vpravo na pole a polní cestou dostoupá pod zalesněný vrchol Polomné (404m). Odtud se naskýtá nejhezčí výhled celé trasy. Nejdříve se odhalí okrajové podbeskydské kopce, poté Moravskoslezské Beskydy a postupně i Vsetínské Beskydy, jež se bezmála v celé své délce překrývají s Hostýnskými vrchy. Postavíte-li se čelem k Radhošti, což je nejvýraznější kopec z toho všeho (vrchol označuje sjezdovka, kaple a vysílač), tak směrem doleva od něj vidíte nejvyšší vrcholy Beskyd, a to drobný Čertův mlýn (1206m), sedlem od něj oddělenou masivní Kněhyni (1257m) a protáhlý hřbet Smrku (1276m). Před všemi jmenovanými se táhne výrazně vlnitý hřeben Veřovických vrchů s nejvyšším Velkým Javorníkem (918m), který ční zcela vlevo a je na něm rozhledna. Více doleva se vypíná samostatný masiv Lysé hory (1324m) s vysílačem, kterým MS Beskydy končí. Dále je výhled na chvilku přerušen shlukem stromů, ovšem záleží, kam se při pozorování postavíte. Podbeskydí je v tom místě zastoupeno popředním hřbítkem Petřkovické hory (608m). Následuje popřední oblý Svinec (546m), za nímž malým kouskem vyčnívá část vyššího vzdálenějšího kopce, nejspíš Červený kámen (696m) s Pískovnou (584m). Nalevo od Svince vyčnívá Bílá hora (557m) s rozhlednou, před níž leží rozpláclé Libotínské hůrky s okrajovým Puntíkem (500m). Na Libotínské hůrky opticky navazují vzdálenější Palkovické hůrky s nejvyšším Kubánkovem (660m), na němž stojí vysílačem, ale ten na vzdálenost 40km není prakticky vidět. Zato v popředí v úhlu s Palkovickými hůrkami se nachází vysílač stojící na nízkém kopci Stráž (364m). Vlevo od něj vidíte výrazný Starojický kopec (496m) s rozlehlou zříceninou hradu Starý Jičín, při jehož úpatí svítí starojický kostel sv. Václava. Poslední kopec nalevo od hradu je Libhošťská hůrka (494m). Panorama zakončuje obec Špičky s kostelem sv. Šimona a Judy. Horské panorama vpravo od Radhoště je sice mnohem širší, leč postrádá výrazné terénní body. Řadhošťský masiv zde klesá do údolí Rožnovské Bečvy, ze kterého vidíme jen komín továrny DEZA ve Valašském Meziříčí. Údolní část totiž důsledně zakrývá Kelčská vrchovina. V nejnižším místě hor na obzoru začínají Vsetínské Beskydy s jejich blízkým, výrazně pyramidovým vrcholem Vysoká (1024m). Od něj se vine lehce zvlněný kompaktní hřeben k relativně výraznému sedlu Čarták, odkud více rozvlněně míří k Tanečnici (912m), jenže ta je v přímém zákrytu bližší kulovité Vrchhůry (962m), takže lze pozorovat až pokračování hřebene k závěrečnému Cábu (841m), kde zprudka padá svahem dolů. V sousedství mu pak už jen kousíčkem vychází vstříc nejvyšší bod Kozích hřbetů (791m). V úrovni Cábu se začnou v popředí zvedat táhlé hřebeny Hostýnských vrchů. Zahajují úvodní Píškovou (578m), jež lícuje přímo s Cábem, a pokračují do těžbou opelichaného okolí Lázů, odkud se vleče až k výraznému Kelčskému Javorníku (865m) s rozhlednou a vysílačem, který celé panorama zakončuje.
Pod nevýrazným vrcholem Polomná (404m) vstoupí červená turistická značka do lesa. Stezka vede po hřebeni v nadmořské výšce kolem 400m bez větších terénních výkyvů. Sem tam se jen na okamžik otevře průhled mezi stromy, buď na kousek Oderských vrchů, nebo na města a vesnice dole v údolí. Tomu údolí se říká Bečevská brána, protože jí protéká řeka Bečva. Ta je součástí tak zvané Moravské brány. Moravská brána je po celé věky jednou z hlavních přirozených komunikačních spojnic v rámci střední Evropy. Bývala součástí jantarové obchodní stezky a i dnes jí vede hlavní železniční i silniční koridor. Sníženina Moravská brána se táhne od Přerova po Ostravu. Tvoří pásmo západních vněkarpatských sníženin a z geologického pohledu je jakýmsi přechodem mezi Karpatami a Českým masivem. Až sem během nejdelší doby ledové zasahoval skandinávský pevninský ledovec.
Vrchovina Maleník s nejvyšším bodem Maleník (479m) připomíná při pohledu shora zmenšenou verzi Oderských vrchů. Jde v podstatě o členitou náhorní plošinu s prudkými okrajovými svahy. Rozloha 60km2 z něj činí ne úplně velký, ale ani malý horský celek. Na délku má cca 20km a na šířku maximálně 6km. Maleník je tzv. hrásť – část zemské kry vystupující nad své okolí. Vzniknul tektonickým střetem Karpat s Českým masivem a má proto proměnlivé podloží. Z geologického pohledu se jedná o blok Nízkého Jeseníku stejně jako Oderské vrchy, akorát je od něj oddělen širokým propadem Moravské brány. Ten způsobil ony příkré svahy nad údolím Bečvy, protože směrem k Hostýnským vrchům má svahy mírnější.
Zhruba kilometr od vstupu do lesa se lesní pěšina napojí na asfaltovou cyklostezku a půjde po ní až bezmála do cíle. Mimo Maleník z ní nejsou žádné výhledy. Po 1,2km se vedle cesty objeví kmen stromu s fotografií, upravený do podoby památníku Josefa Pitrona, což byl ředitel školního polesí a učitel pěstování lesů při střední lesnické škole v Hranicích. Školnímu polesí patří například Valšovická jezírka – soustava tří malých nádrží na potoku Krkavec na zelené turisticé značce zhruba 100m odtud. Dá se k nim sejít z blízkého rozcestí Nad Jezírky (400m). Zelená značka tu sestupuje přes Mariánské údolí (3km) do Teplic n.B. (5,5km) nebo opačným směrem do Drahotuší (3,5km). Červená značka pokračuje rovně po silnici 1,5km na Maleník. Na rozcestí můžete spočinout v dispozičně větším přístřešku a přečíst si panel Naučné stezky Valšovice, jeho text se zabývá lesním hmyzem.
Po pár stech metrů se hřebenová rovinka zvedá do prvního středního stoupání. Panel naučné stezky při cestě se věnuje výuce myslivosti a předkládá rozpoznávací znaky běžné lesní zvěře (samec vs. samice vs. mládě). S vystoupanými metry se mírně zlepšují výhledy. Vidíte kus zdolané cesty a nad mladým lesem výřez s nejvyššími vrcholy Moravskoslezských Beskyd – Smrk, Kněhyně, Radhošť a Veřovické vrchy. Z jiného místa pak mezi korunami stromů prosvítá Kelčský Javorník. Nejlepší výhled je ovšem až z téměř nejvyššího bodu cesty. Opět se jedná pouze o proluku nad mladým lesem, nicméně tentokrát jsou krom Radhoště, Kněhyně, Smrku a Veřovických vrchů vidět i Lysá hora s poněkud ztracenou siluetou Ondřejníka. Mimo to je odtud vidět i placatý zalesněný vrchol Maleník (479m).
Navzdory své nenápadnosti má Meleník jedno nej – jedná se o vrchol s největší izolací v celé Podbeskydské pahorkatině. Nejbližší vyšší vrchol je odtud vzdálený 7,3km. 16.3. 1963 došlo nad Maleníkem ke srážce dvou vojenských MIGů, kdy indonéský pilotní žák Arfah narazil do letadla svého českého instruktora. Arfah to nepřežil. Dopadl mrtev na padáku přímo na Maleník.
Nedaleké rozcestí Maleník (470m) nabízí prostorné zastřešené posezení a k tomu směrovku žluté trasy na lávku u obce Rybáře (3km). Červená značka má za sebou polovinu trasy (6,5km) a před sebou 1,5km k Nad Hubertem.
Silnička podchází vrchol a dlouhou rovinkou se blíží ke konci cyklostezky. Po krátkém pozvolném sklesání se objevíte u závory při běžné silnici. Tady visí ukazatel Nad Hubertem (445m). Následující 1km musíte kráčet krajnicí úzké, mírně se svažující horské silnice, která vás přivede na rozcestí U Huberta, les. chata (409m). Chata s parkovištěm slouží jako rychlé občerstvení. Primárním účelem je však poskytování zázemí pro mysliveckou a chovatelskou činnost v lese. Před více než 250 lety sloužila chata Hubert panským myslivcům z hradu Helfštýn. Šlo o kamennou přízemní budovu se sedlovou střechou, uvnitř byla 1 obytná místnost s pecí, chlívek, chodba a pod ní malý sklípek se studánkou. V 80.letech 20.stol. se dočkala velké renovace a přístavby jednací místnosti s kotelnou a skladem, kde Lesy s.o. pořádaly školení a oslavy. V průčelí chaty visel obraz sv. Huberta namalovaný na plechovém podkladu, ten však někdo ukradnul. Po roce 1990 koupila chatu soukromá firma a pronajímala ji mysliveckému sdružení. Na jaře 2013 koupil chatu nový majitel, zmodernízoval ji do současné podoby a do průčelí byl umístěn dřevěný reliéf sv. Huberta, vyřezaný z lipového dřeva v řezbářské škole v Tovačově. Z Rozcestí se dá vyrazit po modré značce 4km do Radotína nebo po žluté 5,5km do Týna nad Bečvou.
Asfaltka pokračuje opět 1km rovně a zvolna vystoupává na křižovatku zpevněných cest s ukazatelem Pod Krásnicí (405m). V jedné z bočních cest funguje neoficiální parkoviště. Červená značka vstoupí na lesní stezku se závorou a malým odpočívadlem a kráčí rovně do lesa. Tento úsek měří 1,5km.
Štěrková lesní cesta překoná mírné návrší a počne středním tempem sestupovat pod hrad Helfštýn. Z jednoho místa je hrad dokonce na okamžik i vidět. Na konci visí cedule Pod Helfštýnem (322m), kde červená značka odbočí vpravo a spolu s modrou značkou krátce naváže na stoupající asfaltovou příjezdovku k hradu. Modrá značka přišla z Lipníka n.B. (6km), aby u dalšího záchytného ukazatele volně pokračovala 10,5km do Hranic. Od rozcestí Pod Helfštýnem, park. (334m) je hezky vidět zaoblený kopec Krásnice (464m).
Červená značka dorazí 0,5km dlouhou příjezdovku před vchod do hradu a vrcholí směrovkami Helfštýn, zříc. (375m). Hrad je pouhou zastávkou na trase a značka se od něj hned zas začne vzdalovat tím, že zahne doleva a vyšlapanou pěšinkou vstoupí do lesa. Do podhradní vesničky Týn nad Bečvou zbývá poslední 1km.
Název hradu Helfštýn má jednoznačně německý původ. Jeho zakladatel, Friduš (Friedrich, Helfrid) z Linavy, byl sice moravský šlechtic, jeho předci však pocházeli ze Slezska, kde se mluvilo německy. Je tedy logické, že hrad dostal německé jméno, které se později počeštilo. Slovo Helfenstein znamená doslova „útočiště na skále“. Kopec s hradem má vskutku skálnaté úbočí a skalní věže První, Druhá, Třetí a Čtvrtá plotna slouží lezcům jako cvičné skály.
Friduš z Linavy se narodil koncem 13.stol. na území dnešního Polska do rodiny loupeživých rytířů a sám se jim také stal. Po vymření Přemyslovců (1306) se přesunul na Vyškovsko, kde obsadil hrady Račice a Drahans a povstal spolu s dalšími moravskými šlechtici proti nedávno (1310) korunovanému králi Janu Lucemburskému. Prohráli a král v červenci 1312 vyrazil na trestnou výpravu na Moravu. Friduš se vzdal a 20.7. 1312 slíbil českému králi v Brně věrnost, přičemž oba dobyté hrady musel zbořit. Hrad Helfštýn byl založen nejspíš brzy poté (mezi lety 1312-1315), aby měl Friduš kde žít. Šlo však o černou stavbu na stávajícím území panství Drahotuše. Nejasné majetkové poměry kolem Fridušova hradu nakonec vedly k tomu, že Helfštýn spolu s v podhradí vzniknuvším „panstvím“ Lipník oficiálně zabavil král a předal jej v roce 1329 Vokovi I. z Kravař. Proti mocným Kravařům neměli páni z Drahotuš u soudu šanci a definitivně tak o tuto část svého panství přišli. Kravařové, sympatizující s husitským hnutím, hrad postupně zvětšovali, opevňovali a zřídili si hradní kapli. Po husitských válkách se hradu zmocnil Jan z Messenpeka, jenž panství zadlužil a vyměnil za jiná panství, čímž způsobil další chaos v majetkových poměrech. Roku 1467 kupují Helfštýn další husitští stoupenci Kostkové z Postupic, kteří je v roce 1474 prodávají Pernštejnům. Bohatí Pernštejnové rozšířili Helfštýn do současné velikosti a s ohledem na bezpečnostní poměry v zemi jej bytelně opevnili. V roce 1554 koupili panství Ludanicové. Dědička Ludaniců se vdala za Petra Voka z Rožmberka a Vok jej prodal roku 1592 Bruntálským z Vrbna, jimž ho po bitvě na Bílé hoře zabavil císař. Císařská posádka umožnila obsazení a vyrabování hradu vzbouřenými Valachy, načež jej císař daroval kardinálovi Františkovi z Dietrichsteina. Ten zahájil násilnou rekatolizaci a způsobil devastaci panství. Dietrichsteinové na panství nežili, příliš do něj neinvestovali, v 2.pol. 18.stol. nechali rozebrat střechy Helfštýna a tím ho odsoudili k zániku. Poslední Dietrichstein zahájil počátkem 19.stol. zabezpečovací práce a umožnil vstup na hrad prvním turistům. Na hradě vzniká první návštěvnické zázemí. Skrze sňatky a dědictví přechází hrad do rukou posledního šlechtického majitele Michaela Karla z Althannu, jemuž jej v roce 1945 konfiskuje stát. V pozdějích letech dochází k rekonstrukcím a konzervaci hradu, přičemž ta nejzásadnější skončila v roce 2020. Nyní hrad Helfštýn spravuje Okresní vlastivědné muzeum J.A. Komenského v Přerově.
Směrovka s červeným hrotem na rozcestníku Helfštýn, zříc. (375m) ukazuje 1km do Týna nad Bečvou a 5km na nádraží v Lipníku n.B. Vyšlapaná pěšinka míří přes travnatý plácek před hradem do lesa a středním tempem klesá do vsi. V určitém bodě pouze přejdete frekventovanou příjezdovku k hradu, krátce nato vstoupíte mezi domy a mírným klesáním podél silnice dojdete na náves. Ta se nazývá náves B. Smetany. Tvoří ji křižovatka a v jejích rozích se nacházejí dominantní budovy Muzea B. Smetany, obecního úřadu a Restaurace Pod Hradem s parčíkem, v němž stojí ještě pomník obětem 1. a 2.sv. války. Přímo v křižovatce najdete poslední rozcestník Týn nad Bečvou, BUS (235m). Červená značka odtud pokračuje asfaltovými cestami do Lipníka nad Bečvou, kde po 2km přejde řeku Bečvu a další 2km pokračuje městem k nádraží. Po žluté značce byste se z Týna po 5km dostali zpátky k lesní chatě U Huberta. Značenou odbočkou červené značky můžete nakonec navštívit 300m vdálený pomník Gabrielky.
Týn nad Bečvou získal své jméno z obecného slova týn, tedy oplocené či opevněné místo, což odkazuje na jeho raný charakter podhradní vsi v zázemí mocného Helfštýna. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1447, kdy Jiří z Kravař prodal Helfštýnské panství s hradem Vokovi ze Sovince. Vývoj obce byl po staletí úzce spjat s majiteli hradu. Obyvatelé Týna se tradičně živili zemědělstvím, rybničním hospodářstvím, pracemi v lomech, v lese a pracemi spojenými s provozem hradu – od kovářů a tesařů až po zásobování posádky. Za pánů z Ludanic byl v Týně postaven panský pivovar. První zmínka o něm je z roku 1593. V roce 1891 pivovar vyhořel – požár zničil celý areál krom obytného domu sládka, jenž později přešel do majetku obce. Po rekonstrukci se zde roku 2015 otevřelo Muzeum Bedřicha Smetany. Bedřich Smetana pobýval v Týně v letech 1852 a 1854 u své sestry a švagra. V červenci 1954 tu zemřela na tuberkulózu jeho dcera Gabriela. Hrob s pomníkem Gabrielky stojí na hřbitově u kostela Panny Marie (1733) společně se sochou sv. Jana Nepomuckého (1778) a křížem (1879). V katastru obce v úbočí hradního kopce se nacházejí 4 skalní věže, využívané jako cvičné horolezecké terény. Po roce 1850 byl Týn součástí okresu Hranice, v letech 1976-1991 byl administrativně připojen k Lipníku nad Bečvou a od roku 1992 je opět samostatnou obcí.
Aktuálnost k 09/2025
Délka trasy: 12,9 km
Převýšení: 265 m
