<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Vizovice, BUS (?) – Chrastěšovský podjezd (300m) – Jasenná, hřiště (364m) – Jasenná, fojtství (?) – Syrákov, motorest, BUS (480m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Modrá trasa z Vizovic na horské sedlo Syrákov je ideální ke zdolání v sedle kola. Až do Jasenné se můžete vytěšovat z užívání pohodlného náspu nedokončené Baťovy železnice, ze kterého jsou občas i nějaké výhledy, seznámíte se s nejstarší a nejvýznamnější památkou v Jasenné, jíž je Valašským muzeem spravované Mikuláštíkovo fojtství, a zabrat vám dá teprve až závěrečný výstup na kopec. Trasa má délku 8km a je dobře značená.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Osada <b>Vizovice</b> byla založena již v době pohanské, tedy ještě před rokem 864. Poprvé je však zmíněna až v zakládací listině mužského cisterciáckého kláštera Smilheim z roku 1261, kdy už byla osadou trhovou. Klášter Smilheim se znamenitou knihovnou založil asi 47-letý Smil ze Střílek, hodonínský šlechtic, který si kvalitní správou panství Brumov a Přerov, získal přízeň moravského markraběte Přemysla Otakara II. a ten mu odměnou daroval rozsáhlé území ve Vizovických vrších a Chřibech. Smilheim měl zaštítit hospodářskou a duchovní správu ve 25 stávajících vsích na Vizovicku, zatímco Smil pobýval na svém hradě ve Střílkách. Po jeho smrti připadlo Vizovicko nazpět králi. Roku 1314 poplenilo klášter i klášterní statky vojsko uherského velmože Matúše Čáka Trenčianského. Roku 1418 vyplenila městečko i klášter okolní husitská šlechta a v kraji dostali prostor evangelíci. Poslední husitské pustošení v roce 1424 způsobilo úpadek kláštera a jeho úplný zánik v polovině 80.let 15.stol. Roku 1466 povýšil Jiří z Poděbrad Vizovice na městečko. V roce 1483 získávají právo k držbě Vizovic páni z Kunštátu, vzdálení příbuzní zakladatele Smila. Jan Kuna z Kunštátu udělil Vizovicím městský znak vycházející z erbu Kunštátů. V roce 1531 získává městečko právo vařit a prodávat pivo. Roku 1549 získávají Vizovice bohatí páni z Boskovic, jejichž majetky sahají až po Drahanskou vrchovinu. Jetřich Dobeš Černohorský z Boskovic v roce 1565 ustanovil, že vdovy a sirotci nebudou nuceni k panské službě v klášteře ani ve dvorech a propustil z roboty všechny mistry i tovaryše řemesla soukenického. Roku 1567 koupil panství Zdeněk Říčanský Kavka z Říčan u Prahy, který nechal v opevněném areálu starého kláštera vybudovat mezi lety 1568-1570 zámek Nový Smilheim, kde by po vystěhování z Čech žil. Jediným jeho dobrým počinem však bylo, že roku 1570 požádal císaře Maxmiliána II. o povýšení Vizovic na město a o udělení práva každoročního konání dvou jarmarků. K poddaným se jinak choval velmi tvrdě, nerespektoval jejich výsady, bránil jim v užívání „vizovských nerozdílných hor“, nutil je do nových robot a nechal pobořit jejich pivovary a mlýny. Poddaní z Vizovicka si na pana Kavku stěžovali až u císaře, který roku 1573 rozhodl v jejich prospěch. Zostuzený Kavka proto raději Vizovice obratem (1574) prodal Anně Kropáčce z Nevědomí a koupil sousední panství Brumov. Pro svou zvůli a vyvolávání sporů s Uhry byl však 19.7. 1582 některým z poddaných zastřelen. Anna Kropáčka dala svým obcím do opatrování sirotčí peníze, právo brát a prodávat dřevo z bukových lesů a povolila obsazovat fary kněžími evangelického vyznání. Mezi lety 1584-1594 vlastnil Vizovice rytíř Václav Tetour z Tetova. Od něj panství kupuje uherský feudální šlechtic Emerich Dóczy de Nagy Lucsie. Dóczy začal po uherském způsobu potlačovat náboženské svobody většinově evangelického obyvatelstva a byl jedním z původců následného valašského povstání. Pro usnadnění rekatolizace se roku 1600 vzdal patronátního práva nad kostely ve Vizovicích, Jasenné a Pozděchově ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Františka Dietrichsteina, který sem poslal jezuitské kněze. Vizovjané odmítli chodit do kostela a platit desátek na vydržování kněze, odnesli ornáty a bohoslužebné náčiní na radnici a nechtěli je vrátit. Nepomáhaly ani tresty. V roce 1617 řešil vizovický spor císař Rudolf II. a zemský soud povolil evangelického kazatele. Situaci obyvatel zhoršily i několikeré nájezdy protihabsburských povstalců z Uher a válečné operace třicetileté války. V roce 1620 započaly valašské bouře, do jejichž čela se postavil evangelík Jan Adam z Víckova, pán na Lukově, a vyhnal Dóczyho do Uher. K roku 1662 stálo ve Vizovicích 50 domů. Roku 1663 vpadli na Moravu Turci a Tataři. Ve Vizovicích spálili 13 domů a zabili 15 lidí. Poslední dědička rodu, toho času už stařičká vdova Zuzana Dóczy postoupila pod nátlakem Vizovice roku 1678 sekretáři české dvorské kanceláře Gervasiusi Vilému rytíři z Gollen. Při vpádech kuruců (uherských povstalců) v letech 1680 a 1683 bylo 21 obyvatel zabito a vypáleno 24 domů včetně zámku, fary a školy. V roce 1708 kuruci 15 osob zabili, 13 zranili, 12 odvlekli do zajetí a způsobili veliké škody na majetku. Roku 1710 převzal panství Prokop Gervasius z Gollen, který nastartoval hospodářský růst zbudováním několika hospodářských dvorů, mlýnů, vinných sklepů, hospod, ve Vizovicích zřídil cihelnu, v Želechovicích papírnu, v Jasenné vápenné pece a v údolí Želechovského potoka založil sirné lázně. Dost se tím zadlužil. A pak udeřilo velké sucho, neúroda a vichřice (1711), krupobití a velká povodeň (1712), takže poddaní nebyli schopni platit daně. Roku 1742 přišla sedmiletá válka, kdy si procházející pruští vojáci nakradli, co mohli a v následujících letech museli obyvatelé Vizovic ještě poskytovat ubytování rakouskému vojsku. Různými zákazy na ně tlačili též jezuité. Zchudlé panství bylo roku 1746 prodáno v dražbě podobně zchudlým Minkvicům z Minkvicburku za 176 tisíc rýnských zlatých a hned nato je odkoupil olomoucký duchovní Heřman Hannibal svobodný pán Blümegen. Ten nechává na místě vyhořelého zámku Nový Smilheim postavit mezi lety 1750-1757 současný zámek. V roce 1777 opět propukají náboženské nepokoje. Jezuité podvodem získali doznání skrytých evangelíků (ve Vizovicích 280 lidí), podvedený lid odmítl poslušnost církevním i vrchnostenským úřadům a do Vizovic byla kvůli vyšetření události poslána vojenská asistence. Na jaře 1781 založila hraběnka z Blümegen v sousedství zámku klášter Milosrdných bratří, kteří měli pomáhat chudým a nemocným. V roce 1791 udeřila na město choroba podobná moru v důsledku neúrody a bídy. Mnoho obyvatel zemřelo. V lednu 1792 vyhořelo 10 domů na náměstí. V roce 1814 postihla město velká povodeň, která odnesla nebo zničila množství domů. V roce 1836 udeřila cholera, jíž padlo za oběť 263 obyvatel. Téhož roku získává panství rakouský šlechtic a politik Filip svobodný pán z Ratěnic a ze Stillfriedu. Ten uspořádal sčítání obyvatelstva (k roku 1843 zde žije 2528 obyvatel), umožnil Vizovjanům vykoupit se z roboty, zřídil pohraniční finanční stráž a četnickou stanici. V červnu 1848 se konaly první volby starosty a radních. V roce 1866 způsobila procházející pruská a rakouská vojska velkou epidemii cholery. 28.8. 1877 postihl náměstí a větší část přilehlých ulic rozsáhlý požár. Zničil 129 domů, 4 stodoly, 104 chlévy, vyhořela dřevěná radnice s obecním archivem a na 1000 lidí zůstalo bez přístřeší. Další požáry přišly roku 1879, kdy zničily 7 domů a 2 stodoly, dne 28.8. 1887 shořely všechny písemné památky města Vizovice i bohatý městský archiv situovaný v radnici č.p. 420 (dnešní základní škola) a přes 300 dalších objektů. Následoval požár 3 domů a 1 stodoly roku 1890, a 9.6. 1891 spláchla město blesková povodeň. Voda vystoupila až ke stropu budov stojících u vody, zabila dobytek, odnesla úrodu a 2 lidé utonuli. Při požáru v roce 1894 lehlo popelem 38 domů a 14 stodol naplněných úrodou. 5 let nato byl zahájen provoz na trati Otrokovice – Vizovice. No a v roce 1900 postihla Vizovice kromě malého požáru i povodeň a mimořádně krutá zima. Sčítání lidu téhož roku ukazuje 2706 obyvatel, z toho 74 Židů. 1.sv. válka přinesla Vizovicím 48 obětí (30 padlo, 16 zemřelo na následky válečných útrap a 2 nezvěstní). Víc než 40 Vizovjanů bojovalo v československých legiích v Rusku, Francii a Itálii. Roku 1926 bylo město elektrifikováno a 24.6. 1928 je navštívil T.G. Masaryk. Během 2.sv. války působila ve Vizovicích odbojová organizace Obrana národa a jeden z oddílů 1.čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Odboji vydatně pomáhali i lékaři z místní nemocnice. V partyzánských řadách zahynulo 11 občanů Vizovic, 2 v zahraničních armádách a 49 místních Židů v koncentračních táborech. Krátce před osvobozením sem bylo umístěno zvláštní německé komando cvičené pro boj s partyzány. V roce 1950 byly při kopání kanalizace v prostoru mezi zámkem a kostelem učiněny archeologické nálezy středověké keramiky, 3 hroby, gotické oblouky a výžlabky zdobené kameny. Nejvýznamnějšími historickými památkami ve Vizovicích jsou kromě zámku barokní děkanský kostel sv. Vavřince (1792) či sloup Bolestné Panny Marie (1690) na náměstí. Vizovice jsou městem s tradicí figurálního pečiva, pálení slivovice, proslulou palírnou Rudolf Jelínek, soutěží v pojídání švestkových knedlíků, kulturními akcemi Trnkobraní a rockovým festivalem Masters of Rock. </p> <p ALIGN="JUSTIFY">Počátek modré turistické stezky hledejte u autobusové zastávky na Masarykově náměstí ve Vizovicích, kde stojí obtěžkaný sloupek <b>Vizovice, BUS</b>. Žluté značky odtud vedou pod Svéradov (11km) a pod Suchý vrch (5,5km), zelené pod Doubravu (7,5km) a k místní likérce (2km). Červené značky míří pod Janovu horu (3km) a nad Syrákov (8,5km), no a modrá se rozpažuje jednak do Velíkové (12km) a jednak taky na Syrákov (8km), kterýž to směr sdílí na prvním úseku o délce 1km spolu s červenou. Pár metrů od rozcestníku stojí ještě druhý sloup, který je třeba zmínit, a to <b>sloup Panny Marie Bolestné</b>. Sochařské dílo s podživotní figurou Panny Marie z roku 1690 zahrnuje i patrně mladší sochy čtyř světců v životní velikosti. Ti stojí na čtvercových základnách s nápisy sv. Jan Nepomucký, sv. Václav, sv. Florián a sv. Prokop. Na boční straně soklu pak můžete nalézt plastické erby pánů z Vizovic.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Vemte to ve směru šipky podél zdi kulturního domu a po chodníku sledujte hlavní silnici na Vsetín. Přejdete most přes Dřevnici a na následující odbočce to vezmete mírně doleva. Tady vás značka pošle do vysokého náspu a nahoře objevíte skrytou širokou stezku. Vypadá sice jako obyčejná polňačka zasazená mezi zahradami, ovšem ve skutečnosti jde o úsek <b>Baťovy nedokončené železniční trati</b> Vizovice – Valašská Polanka. Podle prvních plánů Baťovy kanceláře vypracovaných v roce 1928 mělo železniční spojení ve Vizovicích navazovat na stávající trať Otrokovice – Zlín – Vizovice z roku 1899 a spojovat Baťovy závody s jejich pobočkou v Púchově. Tomáš Baťa ve své knize vypočítává, že pokud by provoz na soukromých drahách Otrokovice – Vizovice a na Moravské západní dráze, kde dopravu provozovala státní společnost, byl předán jeho společnosti, z úspor v provozu a ze soukromých zdrojů by vybudoval 85km nových tratí bez jakéhokoliv státního přispění. Baťa dokonce navrhoval napřímení hlavní trati Praha – Púchov, což mu ale rozhodující státní orgány zamítly. Baťovy společnosti tak aspoň skoupily akcie místních drah a roku 1931 převzala Baťova nově vzniklá společnost OZVD otrokovicko-zlínsko-vizovickou dráhu. V roce 1934 byla bez koncese zahájena stavba drážního tělesa v úseku Vizovice – Pozděchov. Koncese byla Baťovi dodatečně udělena v roce 1937 s tím, že stavbu dokončí do roku 1942. Práce však přerušila 2.sv. válka a po znárodnění OZVD se dokončení trati odkládalo tak dlouho, až bylo 17.2. 1951 definitivně zrušeno. V roce 2000 přišel nápad záměr oživit a v roce 2004 vznikla studie proveditelnosti. Zástupci dotčených obcí však příliš nadšení neprojevili. Trať Vizovice – Lutonina – Jasenná – Ublo – Bratřejov – Pozděchov – Prlov – Lužná měla mít délku 17,67km, měla být jednokolejná, elektrifikovaná, s nejvyšší traťovou rychlostí 90 km/hod., u Bratřejova měl vzniknout 31m vysoký viadukt a u Valašské Polanky 320m dlouhý tunel. Nic z toho však nebude. Nedotažený násep je dnes využit jen jako turistická zajímavost.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na konci prvního úseku vizovického železničního tělesa visí ukazatel <b>Chrastěšovský podjezd (300m)</b>. Červená šipka ukazuje 3km nad Chrastěšov a modrá pokračuje po náspu 3,5km do Jasenné. Přes zeleň lze částečně vidět městskou zástavbu, částečně hlavní hřeben Vizovických vrchů. Jakmile se však začnete posouvat po železničním náspu dál, stáčí se výhledy k travnaté Šibenici (421m), kde před 250 lety skutečně stávalo popraviště. Privilegium hrdelního práva měl majitel vizovického panství už při založení kláštera Smilheim v roce 1261. S vývojem soudnictví a omezováním hrdelních trestů bylo nakonec Vizovicím v roce 1788 přikázáno šibenici odstranit a dnes se v tom místě nachází upravená vyhlídka.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Sklon železničního tělesa se až do Jasenné nemění. Na tom není co komentovat. Přejdete upravený chrastěšovský železniční most, shlédnete shora hlavní silnici na Vsetín a víceméně ji plynule kopírujete. Trať je z obou stran obrostlá zelení jen s několika prolukami poblíž lidských sídel. Výhledy směřují do sadů v úbočí Šibenice či na Doubravu (676m) se stožárovou rozhlednou trčící z Vizovických vrchů. Nato se stezka zahloubí mezi násep a kamennou zídku, takže dlouho nevíte, kde vlastně jste. A tu náhle vyjdete z tmavého koridoru nad otevřenou louku, kde před sebou spatříte vesničku Lutonina s pahrbkem Na Háji (446m), za kterým již zleva vylézá vrchol Vartovny (651m) s rozhlednou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>Lutonina</b>, dříve Lhota Lutoňova, existovala už v roce 1261, kdy se o ní zmiňuje zakládací listina kláštera Smilheim. V urbáři z roku 1585 je zaneseno 22 usedlostí, konkrétně zákupní rychta s lánem rolí, 5 gruntů s pololánem rolí, 4 grunty s půldruhou čtvrtí rolí, 6 podsedků a 1 mlýn. Hlavním zdrojem obživy obyvatel bylo zemědělství a salašnický chov dobytka. Po porážce valašského povstání docházelo k pozvolnému obnovování hospodářského života, přestože byli lidé nově ohroženi Turky a později uherskými nájezdníky. V té době se projevil zvýšený pohyb obyvatelstva a postupně se obsazovaly opuštěné grunty. V roce 1775 bylo v Lutonině 14 sedláků, 6 velkých a 3 malé podsedky a 27 chalup. Zrušením nevolnictví v roce 1781 se situace poddaných značně zlepšila, i když byli stále nuceni odvádět určité poplatky. Poddaní z Lutoniny odváděli ročně 440 zlatých a 28 krejcarů. Další osvícenskou reformou byl roku 1781 Toleranční patent. K (do té doby potíranému) evangelickému vyznání se přihlásila téměř celá vesnice. V roce 1790 měla Lutonina 74 domů a 407 obyvatel, v roce 1834 to bylo 82 domů a 438 obyvatel. V roce 1889 byla v Lutonině postavena kovárna, která byla posléze přenesena do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Do 1.sv. války narukovalo 96 mužů starších 18 let, z toho se 12 nikdy nevrátilo. V meziválečném období začali obyvatelé dojíždět do Baťových závodů. Pokud se však politicky angažovali, do továrny je nevzali. Když v roce 1934 začala firma Baťa budovat trať Vizovice – Valašská Polanka, vykoupila některé pozemky a domy a postavila v Lutonině 6 baráků pro své zaměstnance. Dne 17.3. 1939 vtrhli do obce Němci. K udržení potlačované národní kultury bojovali usedlíci v Divadelním kroužku při Sboru dobrovolných hasičů a založením lutonské dechovky. Osvobození se obec dočkala 4.5. 1945.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Nad centrem Lutoniny se nedokončená Baťova železnice hrouží opět do zeleně a ve chvíli, kdy se na stezce s přírodním povrchem objeví asfalt, budete již blízko jejímu konci. Od hřbitova v Jasenné se cesta krátce sváží a šupem sklesává k hlavní silnici. Meziválečná Baťova železnice tu měla vykroužit odvážný oblouk a po pilířích překonat údolí s fotbalovým hřištěm, za nímž její těleso pokračuje adaptovanou silnicí do Ubla. Turistická značka však sleduje volně klesající silniční tah a potkává ukazatel <b>Jasenná, hřiště (364m)</b>. Odtud pak směřuje na 1,5km vzdálené fojtství.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Název obce <b>Jasenná</b> vzniknul jako přídavné jméno ke slovu „jasan“, tj. ves, stráň, hora porostlá jasany – patrně podle polohy obce v jasanových lesích. V historických pramenech z 15.-17.stol. se vyskytuje v obdobách Jasena, Jasenna, Gasenna, Jesena, v roce 1872 jsou to tvary Jasena, Jasená a od roku 1924 současná Jasenná. O osídlení území už v době předhistorické svědčí ojedinělé nálezy z doby bronzové, halštatské i žárové hroby lidu popelnicových polí. První písemná zmínka o Jasenné je datována k roku 1468. V roce 1548 se zde připomíná fara, jejíž patronát náležel vizovickému klášteru. Zanikla za třicetileté války. Roku 1585 se tu nacházelo 33 usedlostí, 8 pololánů, 16 čtvrtlánů, 7 podsedků a mlýn. V roce 1777 byla zřízena farní expozitura a k ní byli přifařeni farníci z Ubla a Lutoniny, neboť se v tomto kraji velmi rozšířilo protestantství, takže katolíci byli v mnoha obcích v menšině. V Jasenné se protestantství rozšířilo po roce 1550. Také fara se stala luteránskou. Rekatolizaci zde prováděli jezuitští misionáři, vysílaní hlavně z hradišťského kraje, ovšem výsledek jejich činnosti byl nevalný. Ještě před vydáním Tolerančního patentu se v roce 1778 veřejně přihlásilo k augsburskému vyznání 139 obyvatel. Po vydání patentu se v roce 1781 přihlásila k tomuto vyznání celá obec kromě rodiny fojta Mikuláštíka. Rok nato byla v Jasenné zřízena evangelická církev. Bohoslužby se konaly zpočátku ve stodole fojta Tomáše Mikuláštíka, který ji dal k dispozici i přesto, že byl katolík. V téměže roce byla vystavěna na obecním pozemku dřevěná modlitebna a roku 1833 vybudován nový evangelický kostel. První škola v Jasenné (katolická) byla zřízena v roce 1782 a přetrvala odděleně až do roku 1941. Škola evangelická byla zřízena později a přešla pod občanskou školu v roce 1903. Matrika v obci byla vedena od roku 1782 a pozemkové knihy od roku 1770. Větší část obyvatel se živila zemědělstvím – polním hospodářstvím a chovem dobytka. Domácí řemesla zastupovalo pletení opálek, košů, košíků a březových metel, výroba praščáků (pletená lehátka z dřevěných lubů) či dřevěného náčiní. Udržované sady na svazích nad Jasennou dodnes připomínají slavnou tradici pěstování ovoce (jablek, trnek, hrušek), které se ještě za první republiky prodávalo po celé zemi a odbyt byl i do Vídně. Přebytky hospodáři sušili ve vlastních dřevěných sušárnách, vařili na povidla nebo z nich pálili slivovici. Na přelomu 19. a 20.stol. bylo velmi rozšířeno také salašnictví. V katastru obce působilo až 18 salašů po 100-200 ovcích. Na salaši žil bača, který se zabýval přípravou žinčice, a valach s hoňákem, kteří ovce pásli. Bača míval „13 zl. platu a stravu, také příučky a odučky a z ovce 2 kr. ocasného. Ovce se vyháněly až po Juřím a bývaly na salaších až do Šimona a Judy, co vyháňajú baču z búdy“. V době po 1.sv. válce začala část místních obyvatel jezdit za zaměstnáním do okolních průmyslových podniků, a to zejména do Baťovy obuvnické továrny ve Zlíně.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První kulturní kontakt zprostředkovává empírový <b>evangelický kostel</b>. Postaven byl díky obětavosti členů křesťanského sboru v letech 1833-1836. Zdi jsou převážně z kamene, věž byla přistavěna v roce 1861. Původní dispozice byla obvyklá pro všechny luterské kostely: na čelní stěně kostela stál oltář s oltářním obrazem Křest Pána Krista, nad ním kazatelna a kolem oltáře byla ohrádka. Po obou bočních stranách kostela a vzadu se nacházely dřevěné pavlače. V roce 1939 byl kostel poškozen povodní, pročež musel být v letech 1951-1952 opraven a interiér byl přestavěn dle návrhu architekta B. Bareše. Odstraněny byly boční pavlače, vyměněn byl oltář s kazatelnou i kostelní lavice. Zdejší jednomanuálové varhany jsou dílem E.Š. Petra a pocházejí z roku 1890.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Střední klesání vás svede k hostinci a pošle vás po šipkách doprava na most přes Jasenku. Ta pramení pod Syrákovem a velký kus cesty půjdete podél ní. Modré turistické značky sledují boční ulici a míří do pomyslného centra roztáhlé obce. Mírné stoupání přechází do středního a to do rovinky, to do krátkého klesání a tak pořád dokola. Uprostřed obce v miniparčíku zastavuje autobus, který by vás svezl zpátky do Vizovic anebo nahoru na Syrákov. Turistická trasa se ale nevzdává a věží druhého kostela vám naznačí, kde se nachází nejvýznamnější místní památky. Jen potom musíte sejít k hlavní silnici a ke kostelu vyjít svažitou asfaltkou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Barokní <b>kostel sv. Máří Magdalény</b> pochází z roku 1672 a jeho věž z roku 1732. Jde tedy o nejstarší památku v obci. Nad vchodem byste našli erb donátora chrámové věže, Ferdinanda Josefa Minkvice z Mikvicburku. Díky obětavosti farníků došlo v poslední dekádě k jeho výrazné renovaci, a to nejen z vnějšku, ale i zevnitř. Opětovně vysvěcen byl v září roku 2011 olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. O rok později byly opraveny též varhany, které sestavil roku 1846 novojičínský varhanář Jan Neusser. Mimochodem jedná se o jeden z nejstarších nástrojů na Zlínsku.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa prochází po asfaltce dokola za kostel, kde se stočí ostře nalevo a potkává <b>Mikuláštíkovo fojtství</b>. Fojtství je roubená patrová budova karpatského typu s pavlačí na průčelí. Objekt byl vystavěn v roce 1748 a je národní kulturní památkou, neboť náleží mezi nejvýznamnější památky lidového stavitelství celé Východní Moravy. Jeho kulturní a historická hodnota je dána mimo jiné i tím, že dům stojí stále na svém původním místě se zachováním původního dispozičního rozčlenění. Fojtství se v Jasenné uvádí poprvé v urbáři z roku 1585 jako zákupní rychta s lánem polí a mlýnem. V roce 1663 se nově zvoleným fojtem stal Jura Mikuláštík. Do této doby, do rozmezí let 1668-1675, se datuje také první lidová pověst spojená s významným rodem Mikuláštíků, konkrétně s Jurovým synem Janem a jeho ženou Juliánou. Pověst praví, že se Julka do Janka zakoukala už dávno, jenže on si jí nevšímal. Na Štědrý večer proto použila kouzlo, kterým by si Janka přilákala. Tu se objevil čert a zeptal se jí, čeho si žádá – tož Janka fojtového. A když se čert zeptal, na kolik let si Julka Janka žádá, řekla na 7 let a tak ho i dostala. Jenže když docházela čertem povolená lhůta, začala být Julka zamyšlená, až na domluvy rodiny přiznala, co ji trápí. Přestože byla domácími hlídána, jak praví pověst, čert si pro Julku stejně přišel a donutil ji, aby se oběsila. Pohřbena byla na hoře Vartovně u hraničního kamene... Když v roce 1676 utvořila vizovická vrchnost z jasenského fojtství nový panský dvůr, stal se Jiří (syn Jury Mikuláštíka) osobním hajdukem (ozbrojenou stráží) hraběte Prokopa z Gollen, později šafářem a dále dohlížel na chod jasenského dvora a dědiny. Poté, co při honu zachránil hraběti život, se fojtství vrátilo v roce 1726 zvláštním privilegiem zpět rodině Mikuláštíků, a to na věčné časy. Jiří Mikuláštík mimo tyto důležité listiny zaplatil v hotovosti 200 zlatých a byl povýšen do nižšího šlechtického stavu. Jak zvláštní privilegium o vlastnictví pro fojta Jiřího Mikuláštíka, tak i rodový erb a raznice jsou uloženy v Zemském archivu v Brně. V roce 1739 dostali od tehdejšího vizovického pána Františka Karla Minkvice povolení na obnovení mlýna a valchy. Roku 1748 se fojt Jiřík Mikuláštík (syn Jiřího) rozhodl postavit nové velké dřevěné fojtství s pavlačí. Později bylo zboží rozděleno na usedlosti č.p. 60 (fojtství), 71 a 125 (hospodářský dvůr mezi fojtstvím a kostelem). Kromě pozemků náležel k fojství mlýn a pila na nestálé vodě. Další rodinná historka praví, že syn Jiřího Mikuláštíka, Jura (narozený 1773) měl přezdívku silný Jura. Doma při poklidu dobytka nosil vždy čtyři putny vody a to úplně plné. Když přicházel domů a vstoupil na náspu, domácí poznali, že Jura jde domů. Prý se chalupa zatřásla. Když na vojnu sbírali, nemohli ho dostat. Když ho několik mužů obklopilo, rozhrnul rukama a chlapi padli jako hruška, každý na jinou stranu. Byl lapen teprve, když v panském lese Hodíně spal pod chvojím. Svými siláckými kousky byl znám doma i v okolí. Poslední jeho kousek proběhl během jeho vojenské služby v Miláně – poté, co si očistil koně, svázal ho řemeny a nesl ho k prohlídce na ramenou. Tím si ublížil, dostal horkost a od toho zemřel. Některé variace téže pověsti o silném Jurovi a jeho koni praví, že se to přihodilo při výročním trhu ve Vizovicích... Úřadování fojta Tomáše Mikuláštíka, bratra silného Jury, spadá do pohnuté doby náboženských nepokojů před vydáním Tolerančního patentu (13.10. 1781). To je ten fojt, který, ač sám katolík, zapůjčoval svoji stodolu uprostřed vsi evangelíkům k bohoslužebným setkáním, dokud jim v roce 1782 na obecním pozemku nevystavěl dřevěnou modlitebnu. Té stodole se pak začalo říkat Tolerační stodola a její vyobrazení vypálené do lipového dřeva je umístěno na památku v evangelickém kostele v Jasenné. Známý je Tomášův výrok před vyšetřující náboženskou komisí: „Je to chyba, že je málo knězů a že dávajů zlé příklady. Luteráni na to ukazujú, že nemajú sobě držať tolik ženských na fárách. U nás v Jasenej bývajú služby boží až na 4. nedělu. Mohlo by byť víc knězú na dědinách nebo jedni majú až hrubě moc příjmú, ze kterých by mohli byť dva aj tři živi.“ Tomáš Mikuláštík zemřel v roce 1790. Do této doby byl i poručíkem portášů. Poslední fojt František Mikuláštík fojtoval do roku 1848, kdy zaniklo feudální zřízení. Rodina Mikuláštíků se pak věnovala zemědělství. V roce 1964 došlo k násilnému zestátnění budovy fojtství i veškerého majetku, který patřil rodině Mikuláštíků. Od roku 1976 bylo v objektu zřízeno muzeum s expozicemi sbírek dokladů hmotné lidové kultury Oblastního muzea jihovýchodní Moravy Gottwaldov přístupné veřejnosti. V roce 1993 bylo fojtství podle zákona o restitucích vráceno rodině Františka Mikuláštíka zpět do soukromého vlastnictví. Památkově chráněná stavba byla 1.10. 2014 prohlášena za národní kulturní památku. Dne 19.1. 2021 podepsaly přímé dědičky fojtského rodu Mikuláštíků smlouvu s Národním muzeem v přírodě a správa o objekt přešla na Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Mikuláštíkovo fojtství stojí na kamenných základech. Jednopatrové srubové chalupě obdélného půdorysu probíhá v patře po celé délce pavlač, nesená vyčnívajícími stropnicemi. Čelní štít domu je svisle bedněný, po stranách schůdkovitě laťovaný. Byly do něj prolomeny 3 větrací otvory ve tvaru čtyřlistu. Štít je zakončen kuželovitou kuklou, jejíž záklop nese ornamentální malbu s prvním veršem biblického žalmu 127, letopočet stavby (1748) a jméno stavebníka. Malba zůstala zachována také na okřídlí. Kukla je zakončena kuželkou. Na ozdobné půloválné stříšce (tzv. kozubu), který je součástí trvalé expozice v 1.patře fojtství a pochází z roku 1777, je tento nápis: „Hospodin požehnej tochto domu. Postavil jsem newjm komu, pod ochranú negwyssimu. Toto stawenj postawil Jiřík Mikulásstyk. Anno Domini 1777.“ Tento kozub se váže k domu Jiříka Mikuláštíka č.p. 78. Tento dům byl zbořen v polovině 19.stol. a noví majitelé (Valchářovi) postavili dům již zděný. Protilehlý štít je také svisle bedněný, ve vrcholu prolomený větracím otvorem ve tvaru kříže na čtyřlistu. Fojtství má šindelovou sedlovou střechu a ručně štípaným šindelem je pokryta i zadní stěna. Použité srubové dřevo jsou ručně čtyřstranně přitesané kmeny jedlí o stáří cca 160 let se spárami utěsněnými mechem a jílem. Vybíhající krokve stropnice nesou věnec okapových vaznic, na nichž je osedlán hambálkový krov. Trámový strop je v přízemí podbit prkny, v patře je povalový z kuláčů podbitých deskami. Venkovní dveře jsou dvouvrstvé svlakové, okna malá, opatřená železnými kovanými čtyřstranně umístěnými bodci, zapuštěnými do rámů oken. Podle informací získaných od staříčka Františka Mikuláštíka byla část srubu až po pavlač během 1.sv. války omítnuta hliněnou omítkou a obílena vápnem. Omítka pak byla ve 40.letech stržena a od té doby se dřevo ošetřuje karbolinem. Pod pavlačí jsou dvoje dveře. Jedny vedou do obytných prostor, druhé do chléva. Velká jizba sloužila vždy jako úřad fojta (tzv. fojtovna), sídlo portášů (fojt byl vždy jejich poručík), šenk a v zimě jako škola. Jediná kamenná místnost v domě, šatlava, byla vězením až do roku 1848. Teprve až v roce 1850 byla přebudována na kuchyň se sporákem a chlebovou pecí. Síň byla vždy síní. První patro je dispozičně řešeno stejně jako přízemí a sloužilo k soukromému bydlení rodiny. Důležitým centrem tohoto patra byl střed s otevřeným krbem, kde se vařilo i stolovalo. Otevřené ohniště mohlo takto sloužit jen díky skutečnosti, že dno ohniště je umístěno na stropě kamenné šatlavy a také že ze tří stran je obezděno a dobře zabezpečeno. Po roce 1850 se zde přestalo vařit, ale krb byl i dál využíván na vytápění prvního patra, zejména pak zelených kachlových kamen v barokním slohu, jež byly postaveny v roce 1796 mezi dvěma ložnicemi. Tato kachlová kamna byla bohužel někdy mezi lety 1930-1952 deponována do Valašského muzea v přírodě, kde jsou uložena v depozitáři. Dřevěné schody vedou do druhého patra, kde bydlela čeleď. Fojt měl k ruce zpravidla jednoho čeledína a jednu děvečku. Děcka, jak udržely v ruce prut, tak už jim začaly povinnosti a musely tvrdě pracovat doma i na polích. Jen na období, kdy se sklízelo seno a byly žně, se sjednávala na pomoc další čeleď. V počátcích byly všude hliněné podlahy udržované kravinci rozředěnými vodou a zahušťované plevami (v síni a kuchyni se tyto hliněné podlahy dochovaly až do 60.let 20.stol.), dřevěné části se napouštěly volskou krví, později vápnem, v minulém století karbolinem, v současnosti ekologickým karbolinem. Všechny místnosti jsou opatřeny hliněnými omítkami a obíleny hašeným vápnem. Kromě unikátně zakomponované kamenné šatlavy/kuchyně s otevřeným krbem se zde dochovala truhla na šatstvo z období 1590-1600, jež je napuštěná volskou krví a nese známky zakotvení do hliněné podlahy. V 70.letech byly zbourány přidružené dřevěné objekty patřící k hospodářství: kůlna, listník, ovčinec (dojnice byly zbourány před 2.sv. válkou) a také chlévce pro drobné zvířectvo. Spolu s dochovaným kamenným sklepem tvořily ucelenou usedlost do tvaru písmene U. Koncem 19.stol. byla zbourána kovárna, která byla součástí usedlosti. Došlo také k zániku pily a mlýna na dolním konci obce, které také patřily do majetku fojta. Fojtové v Jasenné stavěli mimo jiné i domy pro své syny. Od 1.pol. 17.stol. do konce 19.stol. vzniklo celkem 14 usedlostí, kde žili přímí potomci rodu Mikuláštíků z č.p. 60. Žádná z dřevěnic už bohužel neexistuje a na jejich místě stojí domy zděné.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Směrovky ukazatele <b>Jasenná, fojtství</b> dávají na zřetel, že jste ušli z Vizovic 6km a k dosažení Syrákova zbývají poslední 2km. Nejdřív musíte obejít pozemek fojtství a pěšinkou kolem plotu scupitat k hlavní silnici, kde v břehu u potoka Jasenka stojí zastřešené turistické odpočívadlo a <b>socha Portáše</b> z roku 1941. Dílo sochaře Stanislava Mikuláštíka je připomínkou doby, kdy na fojtství sídlil portášský sbor a fojt Mikuláštík byl jejich kapitánem. Portášský sbor byl zřízen císařským rozkazem v 17.stol. a sestával z „věrných Valachů“. Jejich úkolem bylo hlídat zemské hranice, hlavně průsmyky a vstupy na Moravu neboli pasy. Portáši se stali jakýmisi národními četníky, často byli využívání jako kontrarevoluční složka k likvidaci lidových povstání nebo zbojníků jánošíkovského typu. Zasahovali při obraně hranic proti uherským vpádům a starali se o klidný život zdejších občanů ráznými zásahy proti zlodějům či lupičům dobytka.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Středním sklonem stoupá značka podél silnice k severu. U přeškrtlé cedule s názvem obce zahnete doprava, přejdete potok a asfaltovou silnicí pokračujete proti jeho proudu. Úhel stoupání přitvrzuje a stáčí se kolem rohu stodoly vpravo nahoru proti svahu, do kterého se škrábe už docela s námahou. Od posledního domu nad obcí se dá prvně nahlédnout do údolí, na hlavní silnici stoupající na Syrákov a pár domů kolem místního koupaliště. U tohotéž domu zároveň končí asfaltový povrch cesty a vy vstoupíte na urputně stoupající vyjetou stezku přes louku, z níž se vám za zády rozevře výhled na obec sevřenou bezejmennými pahorky a horizont tvořený Vizovickými vrchy s výraznou středovou Doubravou. Poté, jakmile se přiblížíte k horní části louky, se výhledy otočí dopředu doprava na hřbetní partii Vartovny s oblinou (580m), kudy vede turistická značka ze Syrákova k rozhledně, plus dopředu doleva na zalesněný vrch (578m) v protilehlém hřebeni nad Syrákovem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Překonáte dva výběžky lesního porostu a přes třetí se již doberete napojení na zpevněnou příjezdovou cestu k místním chatám. Do cíle vám chybí už jen asi 600m. Závěrečné stoupání pomezím lesa a chatovou oblastí vás vyvede na hlavní hřbetní linii hory, kde se potkáte se žlutou turistickou značkou. Návrší nabízí pohled na blízké dvouvrší nad Syrákovem, tvořené bezejmenným (554m) a Na Strážích (595m), avšak nejvýznamnější je úzký průhled k severu, kde se skrz údolní klín Syrákovky ukazují dva výrazné růžky Cáb (841m) a bezejmenný (791m) v horocelku Vsetínských Beskyd. Máte-li dalekohled či dobrý zoom, jistě si všimente i radhošťského hřbetu s vysílačem a kaplí na Radhošti (1129m), který je vzdálen 33km vzdušnou čarou.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Středním klesáním se po asfaltce doberete motorestu Sirákov v horském sedle Syrákov, jenž je významnou dopravní tepnou regionu. Pod motorestem se nachází rozcestník <b>Syrákov, motorest, BUS (480m)</b>, kde modrá značka po 8km končí. Žlutá jde 3km na Vartovnu nebo 4km do Všeminy.</p> </font></div>
Aktuálnost k 09/2020
