<div style="color:black; overflow: scroll; width:640px; height:549px; padding:10px; background:transparent;"><font FACE="Bookman Old Style" SIZE="2"> <h1 style='font-size:14pt;'><p ALIGN="CENTER">Lužná, ŽST (420m) – U Oběšeného (655m) – Trubiska, zám. (499m) – Pozděchov, okraj (515m) – Pozděchov, host., BUS (499m)</p></h1> <p ALIGN="JUSTIFY"><b>8km dlouhá modrá trasa začíná v malebné valašské vísce Lužná, odkud ostře stoupá na Vráblovy Paseky a dlouze klesá přes lesnaté údolí s loveckým zámečkem Trubiska do Pozděchova. Osada na kopci s rozlehlými pastvinami a četnými výhledy do valašských hor žije svým vlastním rytmem života a ten pomocí krátké naučné stezky přiblíží i vám. Technicky vzato je trasa sjízdná i pro horská kola, jen s upozorněním na ten ostrý stoupák od Lužné.</b></p> <p ALIGN="CENTER">* * *</p> <p ALIGN="JUSTIFY">První písemný záznam o vsi <b>Lužná</b> pochází z roku 1512 a souvisí s jmény fojtů Filákem a Václavem. Tehdy byla Lužná součástí panství Brumov. Archeologické záznamy dosvědčují osídlení Lužné už za dob Jantarové stezky, neboť se zde nalezly kamenný neolitický mlat a bronzový oštěp. Podle vesnických legend tu ještě v prvopočátcích valašské kolonizace, před vznikem stálého osídlení, stávala valcha rumunských pastýřů, ve které zpracovávali ovčí vlnu na houni. Dodnes se tak prostranství u řeky Senice v centru obce říká Valšisko. V horní části obce se nalezly artefakty loštického poháru, jenž se vyráběl v Lošticích na Olomoucku od konce 14.stol. do poloviny 16.stol. V roce 1662 se brumovské panství dostalo do majetku uherského hraběte Jiřího Illesházyho, který už dříve koupil panství Vsetín a snažil se v kraji upevnit katolickou víru. Zatímco v Uhrách byl mocným bohatým mužem, investice do nepříliš úrodného Valašska jej prakticky zruinovala. Napomohl tomu i ničivý vpád turecko-tatarských vojsk do Uher a na Moravu v roce 1663, při němž jen v Lužné zemřelo 112 lidí. Illesházy navíc upadl v nemilost u císařského dvora, protože se zapletl do protihabsburského povstání. Konec svých dní prožil na vsetínském zámku, kde jej sužovala mladá manželka, která ho nutila žít v nuzných podmínkách, a dokonce si půjčovat oblečení od služebnictva. Jiří Illesházy každopádně v roce 1685 sepsal pro svého věrného poddaného, lužanského fojta Mikuláše Filgase, pergamen, v němž jej osvobozuje od daní, přiznává mu různá privilegia a majetky. Opis dokumentu se nachází v místní kronice z roku 1926 s poznámkou, že originál se dědí v rodině Filgasů. U Filgasů se zároveň traduje, že byl fojt hraběcím levobočkem a zakladatelem Lužné, jak ji známe dnes. Obec prý nadto získala jméno a znak podle velké louže na Filgasově zahradě, kde plavaly kachny. Rod Illesházyů vlastnil panství až do roku 1827. Za tu dobu stihla být Lužná 7.5. 1704 vypleněna Kuruci (uherští protihabsburští povstalci) a vypálena tak, že zůstala jen 3 stavení. Lidé se živili převážně chovem ovcí na horských pastvinách a nejednou kvůli tomu vznikly územní spory se sousedním Lidečkem. První luženská škola byla zřízena v Horňansku v místech zvaných Na Školisku v roce 1725. Roku 1847 postihl obec hladomor – lidé jedli trávu, plevy, stuchlý oves, jetel apod. Dne 7.6. 1851 přišla od Zděchova tak silná průtrž mračen, že si Luženka prorvala nové koryto a splav na Senici zaneslo kamení. V roce 1852 se odstěhoval první občan Lužné (z části Neratov) do Ameriky. V roce 1913 odjelo dalších 13 mladíků a 5 dívek převážně do Kalifornie a svým rodinám ještě ten rok zaslali 12 tisíc Korun. Druhá vlna migrace přišla po skončení 1.sv. války v roce 1918, kdy odešli většinou živitelé rodin, celkem jich bylo 43. Ve válce přitom padlo 19 obyvatel Lužné, v ruském zajetí skončilo 28 mužů, v italském 6. 6 zajatců vstoupilo do vznikajících československých legií. V roce 1922 byl postaven první most přes řeku Senici. V říjnu 1925 zahájila provoz pravidelná autobusová linka. Během 2.sv. války zahynuli 4 Lužané. Stejně jako v okolních obcích se zde zachovaly tradiční mikulášské obchůzky a masopustní průvody. Unikátní je noční velikonoční koleda zvaná Dudlačka. Tanec Luženská točená je dodnes jedním ze stěžejních čísel většiny valašských souborů. Repliky několika místních dřevěnic jsou k vidění v rožnovském skanzenu, mezi nimi dřevěná zvonice z 18.stol.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistická trasa začíná u rozcestníku <b>Lužná, ŽST (420m)</b>, jenž visí na sloupu pod železničním viaduktem. Modrá značka se odtud vydává 3,5km k oběšenému, žlutá 3km pod Filku. Výstavba železniční trati Vsetín – Bylnice zahájila v roce 1923 a představovala významný a dlouhodobý zdroj obživy obyvatel vesnice. 3.6. 1928 projel Lužnou první nákladní vlak a 21.10. 1928 tu zastavil první osobní vlak. Slavnostní jízdy se účastnil i tehdejší československý ministr železnic Josef Václav Najman. 1.11. 1944 poškodili viadukt partyzáni. Nádražní budova se začala budovat až v roce 1983 a do provozu byla uvedena 22.12. 1984. Nádraží a cestu k rozcestníku spojuje úzké schodiště.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Značka se vydává po asfaltce dolů ulicí, dívá se před sebe na svahy Javorníka (720m), kam se budete za chvíli škrábat, a míjí přitom trojici původních kamenných <b>valašských sklípků</b> s roubenými komorami a stodolou. O kousek níž si můžete napravo všimnout roubenou <b>zvonici</b> z 19.stol. s komůrkou pokrytou šindelem a zvonem zdobeným reliéfy sv. Floriána a sv. Šebestiána s datací 1773. Vzápětí přejdete dva mosty – první přes bezejmenný potok, druhý přes Seninku. No a na druhém břehu potkáte kamenný <b>kříž</b> se zdobným podstavcem. Malované fresky zobrazují sv. Cyrila a Metoděje, Madonu a dva světce. Jedná se o památník obětem obou světových válek.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U kříže zahnete doprava, rovinkou dojdete k hlavní silnici, tu přejdete a při ústí navazující ulice napravo minete klasický kamenný <b>kříž</b>. Úzká asfaltka navyšuje sklon svého stoupání a škrábe se mezi starými roubenkami k lesu. Poslední výhled z dědiny se zaměřuje na protější svahy Padělků (710m). Poté vás již ostrý stoupák vezme ke vstupu na lyžařský svah se dvěma vleky TJ Sokol, z nichž menší slouží od roku 1978 a velký od roku 1987. Zpevněná stezka pokračuje ve stoupání paralelně s korytem bezejmenného potoka. Vstoupíte do lesa a potřebujete být tvrdohlaví jako Valach, abyste ten krpál zvládli. Na dvou kilometrech vzdálenosti totiž nastoupáte dobrých 250 výškových metrů.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Turistická trasa na Vráblovy Paseky je výborně značená. Ve chvíli, kdy lesní cesta přestane vést přímo proti svahu a několikrát sebou smýkne ze strany na stranu, vězte, že se blížíte k pasekám. Závěrečný úsek hojně prosvětluje slunce a na pomezí lesa stojí první panel <b>Naučné stezky Vráblovy Paseky</b> s informací o zdejší fauně. NS má 5 zastavení na trase dlouhé 1,2km a přiblíží vám přírodu i historii tohoto místa. Prý tu žije silně ohrožený chřástal polní, zahnízdili tady taky rehek zahradní, tažný datlovitý pták krutihlav obecný či skřivan polní. Nad pasekami pravidelně loví poštolky nebo káně.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na lukách je turistické značení o poznání horší. Vězte tedy, že od panelu NS musíte rovně (tj. ne vpravo do pole). Mírně stoupající uježděná polní cesta je přerušovaně obrostlá stromy a skýtá první krásný výhled do dáli. Přímo pod sebou vidíte průsmyk Lomensko, kam se sotva vměstná tok Senice, pruh silnice a koleje. Průsmyk je pojmenován podle osady Lomná, jež ležela v nivě řeky těsně před průsmykem a zanikla zřejmě po některém z nájezdů uherských povstalců po roce 1420. Ten prostor taky vidíte. Řeka Senice odděluje napravo od ní položené Vizovické vrchy a nalevo rozložené Javorníky. Vizovky zastupují Kopce (699m), na jejichž vrcholu bylo objeveno hradiště lidu popelnicových polí z pozdní doby bronzové z doby halštatské. Z javornické strany spatřujete Ostrou horu (623m) tvořící tísňavu Lomenska. Ta je hřbetně spojena s hroudovitou rozsochou Radošova (757m) a za ní lehce nalevo ostře vyčnívá zalesněné Hradisko (773m), které jistě znáte díky Pulčínským skalám. Hned za nimi se natahuje částečně odlesněný hřbet Obecnice (758m). Za Ostrou horou u řeky stojí podobně ostrá Stráž (620m), kterou lze vidět pouze zpočátku, protože při posunu po stezce se schová za Kopce a spíš půjde vidět Radošov, hluboká rýha říčky Luženky, sedlo pod Filkou i Filka (759m) samotná. Přes sedlo pod Filkou vykukuje ještě nějaký vzdálenější kus kopců, patrně rameno Čerňanské Kyčery (885m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Na konci první části stezky stojí informační panel s osobní vzpomínkou současné pasekářky a s fotografiemi původních hospodářů z gruntu Vráblenka. "Antonín Baránek od "Vráblů" se zamiloval v roce 1938 do Anděly Brhlové ze Žídkových pasek. Jeho rodiče s tímto vztahem nesouhlasili a bránili mu. Antonín se jejich vůli vzepřel a rodiče jej za to vyhnali z domu a natruc prodali jeho milované koně. Mladí lidé se přes protesty rodiny Baránků v roce 1941 vzali. Novomanželé žili po svatbě u Anděliných rodičů na Žídkových pasekách. Jejich první dcera Liduška umřela v kojeneckém věku, v roce 1943 se pak narodila druhá dcera Marie, moje maminka, a až ta obměkčila zatvrzelá srdce Antonínových rodičů. Darovali synovi pozemky na té straně Vráblových pasek, kde se říkalo "U Vsacanů". Ještě v tom roce se Antonín se svým otcem a ženou pustil do stavby domu. Přitáhli kravskými povozy z Javorníku obrovské kusy pískovce, opracovali je na základy domu a na nich postavili na tu dobu velkorysou dřevěnici. Jako syn pasekářů musel Antonín umět všechno udělat. Každá práce mu v rukách jen hrála. Chovali krávy, prasata, husy, slepice, včely, prostě všechno možné. Jen ty koně už nikdy neměl... V chalupě se narodily ještě dvě děti, syn Antonín a dcera Růžena. Poměry po roce 1948 nedovolily soukromě hospodařit tak, aby to uživilo rodinu. Drobní zemědělci museli odevzdávat likvidační podíly ze svého hospodaření, a tak Antonín nastoupil do slévárny ve Vsetíně, kde pracoval až do důchodu. Při tom však stále stíhal i hospodařit. V roce 1979 grunt na pasekách prodal a postavil si dům dole v dědině, aby to měli blíž k doktorovi a do obchodu. Důchodu a domu si však dlouho neužil. Zahynul tragicky při stavbě studny 26.5. 1984. Já jsem se na Vráblovy paseky poprvé dostala v tašce mých rodičů, kteří mne donesli ukázat babičce Andělce a dědečkovi Antonínovi. Další moje vzpomínka je, jak v chalupě pradědečka Antonína přednáším Valašskou legendu. Byly mi tehdy čtyři roky a já jsem od něj za svůj výkon dostala sto korun československých. V roce 2012 jsme koupili náš Grunt zpět. Navazujeme na práci našich předků a rozhodli jsme se, že zde budeme žít a hospodařit. Náš Grunt bude místem setkávání lidí, kteří mají rádi naše hory, přírodu a koníky. Není zde život snadný, ale stojí za to tu žít."</p> <p ALIGN="JUSTIFY">U panelu NS se značná stezka vydává po polňačce do vrchu, chvilkovým náročným stoupákem překonává horskou pastvinu a potkává třetí panel NS, tentokrát na téma huculských koní. Kromě hovězího skotu jsou prý zdeší louky vypásány koňmi – jedná se o největší moravské stádo huculských koní, kteří díky své velké odolnosti a konstituční tvrdosti velmi dobře snášejí náročné horské podmínky. Koně jsou celoročně venku, k dispozici mají závětří či přístřešek. V zimě dostávají jen seno, vodu a minerální liz. Vráblovský chov má kobyly zapsané do genových zdrojů České republiky a cílem je odchovávat kvalitní koně jak rodinné, tak pro turistiku, jezdecký sport, vozatajství a hipoterapii. "Předkové huculského koně putovali s karpatskými rolníky během valašské kolonizace a pomáhali hospodařit a zúrodňovat horské oblasti po obou stranách karpatského oblouku. Mimořádných vlastností tohoto původního, vytrvalého, skromného a nesmírně výkonného koně využila i c.k. rakousko-uherská armáda a v roce 1856 byl založen hřebčín Lucina (dnes Rumunsko) s cílem produkovat odolné koně právě pro armádu. Základem chovu byli koně rolníků z horských údolí Haliče (Polsko) a Bukoviny (Rumunsko), kteří patřili k slovanské etnické skupině Huculů a po nich také získal tento kůň svůj název – hucul znamená v rumunštině zbojník... Huculského koně využívala jak rakousko-uherská armáda, tak armády nástupnických států až do zrušení hipomobilních jednotek na počátku 50.let minulého století. V 70.letech byl huculský kůň na pokraji vyhubení. Následovaly kroky na jeho záchranu: 1972 – odkoupení jednoho hřebce a 50 klisen z likvidovaného muráňského stáda Svazem pro ochranu přírody a krajiny TIS Praha. 1979 – zařazení huculského koně do chráněného genofondu původních a primitivních plemen hospodářských zvířat FAO. 1993 – plemeno prohlášeno genovou rezervou ČR. V roce 2017 čítala celková populace všech plemen koní v ČR přibližně 70 000 kusů, huculských koní bylo jen 446 jedinců, z toho 150 koní zařazených do Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů zvířat." Taky se tu píše, že kůň pro armádu musel být bez bílých odznaků, aby nebyl nápadný při nočních přesunech. Kůň dospívá v 5-6 letech, dožívá se 30, výjimečně i více let.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Jak šlapete travnatou stezkou vzhůru, vystoupí zpoza horizontu zalesněný Javorník (720m), nejvyšší bod této horské kupy. Přes údolí po levé ruce vyroste hlavní hřeben Vizovických vrchů s Krajčicí (730m), a zároveň se vám za zády otevřou předchozí výhledy k Hradisku a na Filku. Začínají být vidět už i první chalupy na Vráblových Pasekách. Tu náhle přijdete na křížení polních cest. Jen díky směrové šipce poznáte, že se máte odklonit od chalup a dát se po uježděné cestě doprava. Střední stoupání míří mezi lukami k nejvyššímu bodu osady a nabízí nespočet výhledů. Čím výš budete, tím více se budou jednotlivé části panorama spojovat, až nakonec získáte výhled půlkruhový. Na nejvyšší kótě osady (661 m.n.m.) stojí domek a u jeho plotu upravená vyhlídka s lavičkou a panoramatickou mapou pro turisty. Zleva vidíte masiv Filky (759m) natáhlý do Padělků (710m), jenž je od zbytku hor oddělený výrazným údolím Luženky a sedlem Pod Filkou. Díky tomu, že hlavní hřeben Javorníků je k vám otočený příčně, vypadá jeho předhůří, jako by k němu ani nepatřilo. Za sedlem Pod Filkou jsou z něj vidět kulisovitě se překrývající Žár (689m), Hrachovec (776m) a Čerňanská Kyčera (885m). Na druhou stranu od Filky se zvedá oblý Radošov (757m) s homolí Hradiska (773m), Ostrá hora (623m) a hřbet Obecnice (758m). Úplně vzadu v dálce pak čouhá kousek hřebene Čubova kopce (720m). V hřebeni Vizovických vrchů jsou z vyhlídky vidět krajní Kopce (699m), v středu hladká oblina Krajčice (730m) a nad osadou již zmiňovaný boční vrchol Javorník (720m). Jinak se tu kousek od vyhlídky nachází horní stanice lyžařského vleku a čtvrtý panel NS s povídáním o luční květeně.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa opouští vyhlídku a stáčí se po prašné cestě doleva. Zlehka klesnete do plytkého sedýlka, kde vás šipka upozorní na další vyhlídkové místo. Jen pár kroků doprava vás dělí od pastviny nad samotou U Hovořáků, kde vám panoramatická mapa představí obce Lužná, Valašská Polanka a Leskovec v údolí Senice, ostré úbočí Padělků na východě, na západě nízké vršky kolem Neratova a horský podcelek Vartovny včetně bočních rozsoch zasahujících k Senici. Dokonce lze spatřit samotný vrchol Vartovny (651m) s vysokou válcovou rozhlednou. Na obzoru vystupuje i pár vyvýšených partií Vsetínských Beskyd a Hostýnských vrchů: kopce Na Vlčici (606m) u Jablůnky, Pálenisko (571m) u Růžďky, Píšková (578m) nad Oznicí, masivní trojvrší Křížový (670m) – Ratibořský Grúň (678m) – Drastihlava (695m), dále Kelčský Javorník (865m) a Čerňava (844m).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Zvolna stoupající přírodní stezka s vámi obkrouží hřbet osady. Spatřujete střechy chalup, úsek hor mezi Kopci a Krajčicí, při pohledu nazpět se šponuje Hradisko s Obecnicí a Javorník je čím dál blíž... Poslední zastávka naučné stezky Vráblovy Paseky je umístěna mimo očekávanou trasu, tj. na spodní ze dvou rozpojených cest. Je od ní výhled na níže položený velký barák, na Javorník na jeho pozadí a opět směrem k Vartovně. Naučný text se dopátrává historie osídlení Vráblových Pasek, jež není možné z archivních dokladů přesně určit. "V matrikách byl Jakub Baránek – Vrábel, který zemřel v Lužné dne 17.4. 1759, označován jako pasekář. Jeho potomci sice nesou příjmení Baránkovi, ale jak říkala tetička Hovořáková, "píšú sa Baránci, ale sú to Vráblé". Na mapě I. vojenského mapování z let 1764-1768 zde byl zakreslen souvislý lesní porost jen s malými ostrůvky obdělávané krajiny. Na mapě z roku 1829 jsou již zakreslena obytná stavení obklopená poli a loukami. To byl výsledek těžké práce pěti generací zdejších obyvatel. Lidé na pasekách byli nesmírně pracovití a zruční. Uměli zužitkovat, co jim příroda nabízela. Vše potřebné si vyrobili, vypěstovali a odchovali. Byli to lidé hrdí a stateční. Dali přednost těžkému životu na horách před pohodlnějším v dědině. Vráblovy paseky a blízké okolí byly domovem nejen rodu Baránků, ale také spřízněných rodin Mališů, Zrůnků, Hovořáků a rodu Urbánků. Potomci původních osadníků žijí na Vráblových pasekách dodnes. Buď jsou tu doma, nebo přijíždějí alespoň o víkendech a o svátcích. Život na pasekách stále pokračuje navzdory tomu, že se zdejšími tvrdými přírodnimi podmínkami lidé po staletí bojovali. Název Vráblovy paseky, odvozený od prvního majitele, zůstal a i dnes ho čteme na mapách."</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Návrší nad stezkou zdobí památný strom <b>Žídkův buk</b>. Tento buk lesní je 16m vysoký, kmen je 414cm široký (údaj z roku 2009) a jeho stáří se odhaduje na 150-200 let. Památným byl vyhlášen 27.5. 1998 a už tehdy nebyl jeho zdravotní stav nejlepší. V roce 1999 byl proto odborně ošetřen. Dnes má bohužel vylomenou jednu z hlavních větví a je napaden dřevokaznou houbou. Přesto je krásný a snadno identifikovatelný i z okolních kopců. Pod stromem se dá navíc usednout na turistické odpočívadlo.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Modrá značka opouští Vráblovy Paseky a vstupuje do souvislého lesního porostu. Klesání široké, do hladka uježděné stezky je velmi pozvolné a dobře značené. Od chvíle, kdy se trasa od příjezdové cesty oddělí, začne být o dost přírodnější, což se ale na rozcestí <b>U Oběšeného (655m)</b> zase zlepší. Za sebou máte 3,5km a pokračujete po modré 1,5km vpravo na Trubiska. Objevuje se tu ještě žlutá značka vedoucí z Lázu (1,5km) a Horního Lidče (10,5km) na Trubiska (1,5km).</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Modro-žlutě značená svážnice sklesává docela rychle ke skladu dřeva a naráží na ohyb lesní asfaltky. Držte se na ní rovně a teď už jen zvolna klesejte až na Trubiska. Trubiska jsou turisticky oblíbený areál ležící na stejnojmenném potoce, kde se sbíhá modro-žlutá značka se zelenou od Svéradova (3km) na Neratov (2,5km) a dál na Valašskou Polanku (5km). Modrá značka je odtud na kraji Pozděchova už za 2km. Jak název ukazatele <b>Trubiska, zám. (499m)</b> napovídá, najdete tu <b>lovecký zámeček Trubiska</b>, což je taková lepší chata v majetku mysliveckého sdružení. Vybudovat jej nechal kolem roku 1850 majitel vizovického panství hrabě Filip Stillfried. Hlavním důvodem byla snaha o vytvoření zázemí šlechty pro lovy v pozděchovských lesích. Krom toho sloužil zámeček také jako místo k oddechu a zábavě. V blízkém okolí byly zbudovány rybníky Hubertek (0,13ha) a Kačeňák (0,21ha), které dnes spolu s rybníkem Neratov tvoří soustavu retenčních nádraží. Kdysi dávno se na nich dle dochovaných fotografií kroužilo na lodičkách. Jsou tu instalováná odpočívadla a zdejší pramen míval prý kdysi sirnou vodu. Po roce 1887 za dalšího majitele Rudolfa Stillfrieda začal být zámeček využíván jako myslivna a zůstalo to tak až do roku 1945. Tehdy jej držely Rudolfovy dcery Gabriela Draškovičová a Mariana Boos Waldeck. Obě se však hlásily k německé národnosti, takže jim byl zámek po válce na základě Benešových dekretů zkonfiskován a propadl státu. Postupně sloužil jednak potřebám lesní správy, jednak jako rekreační zařízení. Stát se o něj bohužel nestaral, jak by měl a lovecký zámeček chátral. S opravami započalo až Myslivecké sdružení Trubiska-Pozděchov v roce 1968. Zámek je přízemní obdélníková budova krytá valbovou střechou, opatřená středovým vstupním rizalitem, jenž je zakončen štítem. V přízemí se nachází společenský sál a v patře pokoje sloužící k ubytování. Vedle zámku byste našli ještě původní hospodářskou budovu a novodobé pódium s parketem.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Trasa udělá na Trubiskách kličku, když nejdřív zahne od směrovek doleva a hned nato vpravo na zpevněnou lesní cestu, po které středním tempem stoupá do úbočí bezejmenného kopce. Horní partie nabízí už rovinku a při lesním rozcestí si povšimněte <b>památníku Sv. Huberta</b>, patrona myslivců. Přilehlý informační panel vám stručně vylíčí světcův životní příběh. To už ovšem cesta zvolna klesá do záhybu drobného potoka, na lesní křižovatce zahne značka za potokem doprava a za mírného vlnění vykličkovává ven z lesa. Zbývá krátká travnatá pěšinka mezi dvěma pruhy lesa, přejít ten pruh lesa a odhadem se trefit do otvoru mezi zelení obepínající silnici do Pozděchova. Stejným směrem lze již vidět pozděchovský kostel. Nedlouhé volné stoupání vás přivede k prvním domům a k rozcestníku <b>Pozděchov, okraj (515m)</b>. Z Lužné jste ušli 7km a k dosažení cíle chybí poslední 1km. Kromě vaší modré tudy prochází i žlutá turistická značka.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Obec <b>Pozděchov</b> vznikla sloučením údolní osady Pozděchov a vrchařské osady Svéradov (či Svěradov), která ležela na horním toku Vláry a později zanikla. K založení došlo už asi v 11.stol., kdy bylo moderní dávat novým vsím koncovku "-ov". Předpokládá se, že majitelem katastru byl nějaký Pozděrad řečený Pozděch. Písemně je Pozděchov poprvé zmíněn v zakládací listině vizovického kláštera z roku 1361 pod názvem Pozehow. V půli 16.stol. tu stálo 18 usedlostí. Ves řídil fojt určený majitelem vizovického panství. V roce 1644 bylo 5 místních obyvatel popraveno za aktivní protihabsburský odbor. Po třicetileté válce (1648) tu zůstalo jen 18 rodin. Roku 1663 byl celý Pozděchov vypálen Turky a do začátku 18.stol. čelil opakovaným nájezdům Kuruců a Tatarů. Během 2.sv. války spolupracovalo mnoho usedlíků s partyzány. Na počet obyvatel má obec netypicky dva kostely – katolický kostel sv. Jiří byl dokončen v roce 1710 a v roce 1890 byl vysvěcen kostel evangelický.</p> <p ALIGN="JUSTIFY">Sestup do centra obce vede mezi domy a má středně až mírně klesající charakter. Středem obce prochází silnice Vizovice – Valašská Polanka, je tu obecní úřad, hospoda, autobusová zastávka a kamenný <b>kříž</b> z roku 1914. U zastávky stojí tyčový ukazatel <b>Pozděchov, host., BUS (499m)</b>, kde modrá z Lužné po 8km nekončí, ale můžete po ní pokračovat 5km na Vartovnu. Žlutá značka míří rovnou za nosem ke kostelu sv. Jiří a vede do 8,5km vzdálených Vizovic. Pod Svéradov to měla žlutá 2,5km daleko.</p> </font></div>
Aktuálnost k 08/2020
